Ivule9 komentáře u knih

Bravurně napsaný příběh, napínavý od první až do poslední stránky. Jedná se o psycho thriller a musím říct, že chvílema jsem se až bála, co najdu na další straně. Ta kniha je temná a autorka nám ke konci příběhu dává na vybranou, co vlastně byla pravda a co lež. Málokdy se mi stává, že bych kvůli knížce nešla spát, ale tady jsem opravdu i přes padající víčka musela vydržet až do konce.

9 05.08.2022

Moštárna se mi zaryla pod kůži silněji než Garp, i když v obou dílech vidím podobnosti - například v obou se autor staví za práva žen.

Irving se netají svou oblibou ve velkých románech 19. století a po celý příběh odkazuje na úryvky z Olivera Twista nebo Jany Eyrové. Mě odkazy na další knihy v knihách teda hodně baví Navíc tady to sedlo opravdu skvěle.

I když mě rozvleklost a délka románu trochu potrápila, musím uznat, že i sebemenší odbočka od děje měla poté svůj význam o několik stran/kapitol dále. Obdivuju, jak si autor pohrál s detaily, jak bylo celé dílo promyšlené, a hlavně jak dokázal zpracovat nelehké téma potratů.

O těch hlavně Pravidla moštárny jsou. O boji za možnost volby, o sirotcích, o sklizni jablek, o nepřízni osudu, a hlavně - o velké lásce a lidskosti.

Musím vyzdvihnout i zajímavé a dobře zpracované postavy, ať už Wilbura Larche, Homera Wellse nebo Melony.

"Nesmíš se plést do životů lidí, které miluješ, o nic víc než do životů těch, které vůbec neznáš."

"Děti si vždycky nejlépe uvědomí důležitost okamžiku, když jejich rodiče začnou porušovat pravidla, která sami ustanovili."

"Je mi už skoro sto let, Edno. Asi půjdu do penze."

8 09.07.2023

Steinbeck je fantastický vypravěč, což potvrzuje u každé své knihy. Hrozny hněvu jsou silným příběhem, který bude asi ještě dlouho rezonovat. Je plný utrpení, ale i lidskosti. Docela mě překvapil nečekaný konec, pořád jsem čekala, kdy dojde k velké stávce. Je to až neuvěřitelné, co všechno můžou lidé vydržet a pořád si uchovávat víru. Skvělá kniha!

8 03.06.2023

Sledujeme rodinu Stassosových. Hlava rodiny - Řek Constantine, který do Ameriky utekl před svým vlastním otcem, sám jako otec selhává, protože nedokáže přijmout, že jeho syn Billy je gay.

S manželkou Mary, původem Italkou, mají kromě Billyho ještě dvě dcery - Susan a Zoe. Constantine vybuduje z nuly velmi úspěšné podnikání ve stavebnictví, ale zatímco staví domy, vlastní rodinu spíše boří.

Příběh nás zavádí i do generace vnuků - Jamala a Bena, ti oba se musí poprat s nelehkými výzvami. Autor otevírá i téma života s AIDS.

Tělo a krev je hodně silný román a až po přečtení skvělého doslovu od Pavly Horákové jsem si uvědomila, kolik je v něm navíc skryté symboliky. Cunningham jde doslova až na dřeň a čtenáře zavádí do nejskrytějších zákoutí duší svých hrdinů. Nechává nás zamyslet se nad tím, nakolik nás ovlivňuje "naše krev". Líbilo se mi vykreslení postav a vlastně jsem dokázala pochopit jednání každé z nich.

"Co mu chtěla říct? Že ho miluje tolik, až ho chce rozebrat, orgán po orgánu, a každou část ve zbožném obdivu pozvednout ke slunci vycházejícímu nad činžáky?"

"Láska a nenávist se v něm střídaly jako příliv a odliv."

"Jednoho dne bude starý. Musí si dávat pozor na to, jakou minulost sám sobě vytvoří."

8 02.05.2023

Historie včel je kniha, kterou stojí za to přečíst. Kniha, která by se podle mě měla dostat k co nejvíce lidem. Nejenže má skvělý námět a propracovaně vykreslené postavy, ale hlavně se v ní skrývá důležité sdělení k nám lidem. Prolíná v sobě tři příběhy, z let 1852, 2007 a 2098 a všechny nějakým způsobem spojují včely. Co by se stalo, kdyby včely vyhynuly? Děsivý pohled do budoucnosti a zároveň naděje, jak je možné aplikovat moudro minulosti.

8 05.08.2022

Výborná kniha! Před 21 lety získala Magnesii literu za objev roku.

Celý příběh se odehrává na několika místech - začínáme v Americe, pak se přesouváme do Olomouce, do Zlína, do Indie, do Prahy, do Terezína, do Osvětimi.

Autorka neotřelým způsobem a velmi bohatým jazykem popisuje život Tomáše Keplera - baťovského stavitele a jeho nespoutané a paličaté ženy Ráchel a syna Daniela.

Část příběhu sledujeme právě očima Daniela. Rodina přesídlí do Indie, kde Tomáš dohlíží na stavbu továrny a prodejen Baťa. Části z Indie jsou neuvěřitelně barevné a nádherně popsané a dávají celé knize "něco navíc". Rodina se ale po několika letech na popud Ráchel vrací do Československa. Ráchel je Židovka a časem dostane předvolání k transportu do Terezína. Tomáš s Danielem zůstávají bez Ráchel jako bez duše.

Daniel už jako dědeček a americký emigrant potkává v Coloradu paní Anne, která znala Ráchel právě z Terezína a Osvětimi a pomůže Danielovi doplnit mozaiku příběhu o jeho matce.

Strašně se mi líbil způsob, jakým je kniha napsána, jak autorka vykreslila vztah Tomáše a Ráchel. Pokud někdo tuhle už starší knížku nečetl, nenechte si ji ujít...

"Zavřel svůj svět jako okenice. Ano, jistě, pan opatrný. Když konečně vystrčil hlavu, malinko pootevřel dveře, jen na dva prstíčky, v euforii se k němu přihnala. Zbrkle se na něj vrhla - a on vyděšeně zalezl. Tvrdý krunýř, tvrdá ulita. Citový přizdisráč."

"Váránasí je starší než Jeruzalém, říkal táta. Město, které bylo staré už v době, kdy zakládali Řím. Nejsvatější místo na Ganze, střed světa. Mikrokosmos. Zemřít ve Váránasí znamená splynout s vesmírem."

"To takoví jako ty, seriózní a uvážliví, vymysleli všechny tyhle nesmysly! Pravidla, daně, náboženství i ty kravaty, co se v nich tak nenuceně škrtíš!"

"Přestaň myslet. Jedině tak najdeš to, čemu říkáš Bůh."

7 29.10.2023

Když ho miluješ, není co řešit. A tak já to mám se Steinbeckem :-) Baví mě, jak má vypozorované i ty nejdrobnější nuance lidských povah.

Toulavý autobus určitě není Steinbeckova nejlepší kniha, ale pořád je hodně dobrá. A vlastně jsem si celou dobu říkala, jak by se to dalo krásně přetavit do divadelní hry.

Děj se odehrává v pár dnech v Kalifornii, kdy skupinka rozmanitých cestujících vyráží na cestu starým autobusem, jehož řidičem je mexičan Juan Chicoy. Zrovna jsou obrovské záplavové deště a nastává dilema, zda riskovat cestu po nebezpečných mostech nebo se vydat starou trasou, kterou řidič nezná a neví, v jakém je stavu. To je vše k ději a právě do toho nám krystalizují povahy našich cestujících a Juana.

Já mám pocit, že i když Steinbeck popisuje úplně obyčejné věci, třeba benzínovou pumpu u cesty, udělá to tak, že vás maximálně vtahuje do příběhu.

"To chceš pít nalačno?"
"Ne, na všechno."

7 29.10.2023

Tohle byl TAK krásný příběh!

Stává se mi, že delší dobu nad něčím přemýšlím a potom najdu odpověď právě v knize. A stalo se mi to i tady, což znamená, že ke mně Osm hor přišlo v ten pravý čas.

Komorní, silný a dojemný příběh o síle přátelství, o horách v srdci, o samotě, o hledání - co je pro nás v životě to pravé. A hlavně všechno do sebe krásně zapadne.

Autora jsem si hned oblíbila a ráda si přečtu jeho další knížky.

Cítím, že jsem právě přečetla další letošní topku a moc ji doporučuji i vám!

Když jsem začátkem roku četla Milionový jeep Jana Nováka, bylo mi jasné, že budu v autorově tvorbě pokračovat

I Děda je naprosto skvělá knížka. Autor v ní svým nezaměnitelným stylem vzpomíná na svého dědu "betonové srdce", babičku "kobru královskou", strýce "pýchu rodiny" a další rodinné příslušníky. Rodina si prošla těžkými zkouškami - nejdřív Němci, potom komunisti.

Autor nastiňuje důvody, proč byl k němu děda odtažitý, čím vším si musel projít, a co formovalo jeho "betonové srdce".

Příběh je psán laskavě, místy s humorem, místy je opravdu smutný. Novák má úžasný pozorovací talent a všechny postavy polabské vesnice i města M. jsou skvěle vylíčeny.

Já můžu jak Milionový jeep, tak Dědu moc doporučit. (Jen škoda těch pár chybek.)

"Teď, když toho o betonovém srdci vím mnohem víc než tenkrát, se jeho astronomickému odstupu už nedivím. Jeho životní zkušenost byla téměř biblická..."

"Poprvé si uvědomila, že peníze nejsou jenom potištěné kousky papíru, že dokážou proměnit i hodnou maminku v prolhanou saň a že si na jejich moc musí dát veliký pozor."

"Poslední podivnost, kterou mi rozmlácené okno odhalí, je, že první strašný zločin vám nesmírně usnadní každý další."

7 09.07.2023

Fantastický styl vyprávění, krátké kapitoly a příběh, který se mi zavrtal pod kůži od začátku do konce a celou sérii si budu pamatovat ještě dlouho. Celá Neapolská sága je pro mě jedním z největších literárních objevů vůbec.

7 10.04.2023

Tak tohle bylo husté! Při čtení jsem si představovala, jak Murakami přepisuje a přepisuje (jak prozradil v knize Spisovatel jako povolání), aby z příběhu vybrousil diamant. A povedlo se mu to. Neotřelý námět, napětí od začátku do konce. A k tomu celou dobu nutí čtenáře k zamyšlení.

O rozplétání starého tajemství a vstupování do nezacelené rány, aby mohl život pokračovat plně. O tom, že se můžeme vidět jinak (hůř), než nás vidí ostatní. O důležitosti přátelství a lásky. O barevnosti jmen a duší.

Autor nechal některé linie příběhu nezodpovězené. Každopádně to, jak Murakami dokázal básnit o plavání a o hudbě ve vás vzbuzuje touhu popadnout ručník a vyrazit hned do bazénu a poté na koncert vážné hudby, i když ji třeba normálně neposloucháte Za mě skvělé!

7 09.10.2022

Už v první knize autorka ukázala svou nejsilnější stránku - mezilidské vztahy popsané ze stran všech zúčastněných a vzájemné míjení se.

Tady sledujeme vztah Magdy a Petra, kteří spolu mají dvě dcery, rozvedou se, Petr se dá dohromady s Klárou, zase mají dvě dcery a Petr se po letech vydává se všemi čtyřmi dcerami k moři. Každá z dcer je úplně jiná, do toho Petr nerad něco řeší a celou dovolenou chce mít klid a číst. Nastane několik nedorozumění. Autorka popisuje pocity všech dcer i Petra a poté, co se vrátí od moře příběh pokračuje dál. Nechává nás ve stručnosti nahlédnout, jak jejich životy pokračují v dospělosti/stáří.

Skvěle napsaná kniha, se smutným nádechem, vyhlídky nic moc. Trošku mi tam chybí víc naděje, ale autorka je v knize realistka, popisuje život takový, jaký je a hlavně vztahy takové, jaké opravdu bývají.

"Vystaví si na stůl v kanceláři fotku, jak jeho čtyři dcery stojí na břehu moře a kření se do slunce. Jejich jedinou společnou fotku. Petr se na ni někdy podívá a cítí největší lásku, jaké je schopen. O tom se ale ani jedna nikdy nedozví."

7 25.09.2022

Čteno v rámci klasikomilské výzvy.
Knížka mě bavila, příběh byl vystavěný nejen vtipně, ale i poutavě, párkrát jsem se zasmála a chvilkama jsem se tak pousmívala. Moc by mě zajímal vliv právě knížek od Wodehouse o sluhovi Jeevesovi, nakolik je tam nějaká podobnost. Byl mi sympatický hlavní hrdina - vypravěč.

"Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života."

"V mé kapličce lásky visí tabulka: Prosím, nemluvte."

"Slova básníků ztratila zvuk v ústech sňatkových podvodníků."

"Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat, a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz."

Jako první knihu v tomto roce jsem si vybrala Čajovou dívku z Kolibříkové ulice a ukázalo se to jako skvělá volba.

Začínáme u horského kmene Akhů, příběhu vesnice Studniční pramen, u sběračů čaje. Sledujeme zejména Li-Jen a její rodinu, jak žijí, jaké mají tradice, obřady, víru, pověry. Její matka je porodní bába, nahlédneme i k porodům a s tím spojených (i velmi krutých) tradicím.

Li-Jen porodí nemanželskou dceru a aby jí zachránila život, putuje tři dny pěšky do nejbližšího většího města a nechá ji před dveřmi sirotčince. Potom spoustu let nepředstavitelně trpí.

Její dcera Jen-Je je adoptovaná americkými rodiči a odlétá s nimi do Kalifornie...Li-Jen, která má jako jedna z mála ve vesnici dobré vzdělání, se ponoří do studia čaje a stane se uznávanou odbornicí. Jen-Je (Haley) za oceánem jako studentka zkoumá čaj po vědecké stránce...

V této knize dostanete nejen velmi dojemný a řádně zamotaný příběh, ale také spoustu informací o horském kmeni Akhů, o tom jak se v Americe žije adoptovaným dětem z Číny. A také spoustu informací o čaji. O pěstování, zpracování, fermentaci, prodejích, postavení ve světové ekonomice, o čajových obřadech.

I přes poněkud hollywoodské vyznění celého příběhu a tak nějak šroubovaně psaných mailech v jedné z kapitol, můžu knihu doporučit - a to zejména milovníkům čaje, což jsem i já. Konec mě dojal.

Dostala jsem chuť vyrazit po spoustě letech do čajovny a vychutnat si Pchu-er, o kterém se tady píše zejména.

"Každý uplynulý okamžik je uplynutí života, protože každý okamžik života je život sám."

"My Akhové máme dvanáctidenní týden, každý je ve znamení jiného zvířete. Já jsem se narodila v den vepře. Všichni ví, že tygr a vepř se nikdy nemohou vzít, protože tygři vepře žerou."

6 18.01.2024

Naprosto skvělá kniha o psaní a spisovatelském řemesle od Stephena Kinga. Nejvíce mi utkvěla věta : "Cesta do pekel je dlážděna příslovci."

Kniha je rozdělená na část, kdy King píše o svém životě - dětství, současnosti, jak začal psát, a jak se popral s nelehkými životními výzvami. Další část je přímo o tom, jak píše a co doporučuje začínajícím autorům. Odkazuje v něm i na spoustu literárních děl - nejen svých

Vloni v létě jsem četla o tom, jak píše Murakami, a oba věhlasní autoři se shodují například v tom, že je potřeba hodně toho načíst, a sami jsou knihomolové. A oba mají společné to, že nečekají na múzu a prostě denně napíšou daný počet stran, ať se děje co se děje (múza díky pravidelností prý přichází) a ve druhém kole hodně přepisují.

Celé tohle nakouknutí pod mistrovu pokličku mě moc bavilo a vlastně ani nevadilo, že jsem od něj nic nečetla (jen jsem už dávno viděla Zelenou míli) a bylo sympatické, že si King sám ze sebe umí udělat srandu.

Pro začínající autory super nakopávák

"Když čtenář slyší silné ozvěny vlastního života a názorů, je pravděpodobné, že ho příběh o to víc vezme."

"Jsme spisovatelé a nikdy se jeden druhého neptáme, kam chodíme na nápady; víme, že to nevíme."

"V mé povaze se jako vlasy v copu splétá určitá nespoutanost se zatvrzelým konzervatismem."

"U románu Cujo si takřka nevzpomínám, že jsem ho psal."

6 19.07.2023

Při čtení jsem si uvědomila, jak strašně dlouho jsem nečetla příběh o lásce dvou lidí, tak to byla příjemná změna.

Izraelka Liat a Palestinec Hilmí se do sebe zamilují v mrazivém New Yorku a prožívají intenzivní lásku, kterou by si v zemi jejich původu nemohli dovolit.

Ze začátku jsem knížku dost hltala a nemohla se odtrhnout, je tam podle mě dobře vykreslená jak zamilovanost, tak národní nesnášenlivosti. Jak příběh spěl ke konci, tak to vypadalo slibně (Hilmí a zahrada), ale pak přišel úplný konec a ten mě vyloženě naštval. Říkala jsem si, proč takový šílený konec? Jenže pak jsem tady z IG zjistila, že se jedná o skutečný příběh o Hasanu Húráním, kterému je i knížka věnovaná a který byl autorčinou láskou. Tak to je opravdu smutné.

Autorka velice umně popisuje atmosféru zimního New Yorku i slunečného Tel-Avivu, stejně jako izraelské i palestinské krajiny. Bylo tam i na pár stránkách naznačeno, že Hilmí, malíř, tak intenzivně tvořil a maloval, až z toho trpěl jasnozřivostí, ale později se k tomu už autorka nevrátila a zrovna tohle by mě docela zajímalo.

Knížka se mi celkově líbila, myslím, že byla napsána s velkou láskou a poctou. Povedlo se i grafické zpracování a obálka.

"On byl univerzalista, mírotvůrce, který se nenechá svazovat něčím tak zastaralým jako náboženství nebo stát a takovými nesmysly, jako jsou národní vlajky a hymny, zatímco já jsem se nedobrovolně nechávala natlačit do role střízlivé pragmatičky, která se zabývá takovými malichernostmi, jako je znění mírových dohod, státní hranice a suverenita."

"Všechny řeky nakonec dotečou do stejného moře."

6 23.05.2023

Valčík je napsán skvěle, co se týče stylu, obsahuje taky spoustu zajímavých myšlenek, ale některé pasáže mě trochu nadzvedávaly ze židle :-)

Co se mi hodně líbilo, byl naprosto neuvěřitelný (až děsivý) popis toho, co se odehrává v hlavě žárlivého člověka - v tomto případě u manželů Klímových (co ona si myslí/ co on si myslí/ co ona si myslí, že on si myslí/ co on si myslí, že ona si myslí, že on si myslí atd.) Založila jsem si taky spoustu lepíků se zajímavými myšlenkami. Líbila se mi i tajemná postava Bertlefa a vykreslení Klímovy manželky.

Co mi naopak nevyhovovalo, byla právě ta fraškovitost (i když to bylo záměrem) a moc jsem nepochopila prapodivný vztah Růženy a Františka. Růžena byla navíc vykreslená dost jako nána.

Ráda si od autora přečtu další knížky, protože ta poetičnost textu, dar pojmenovávat určité myšlenkové pochody a celkově styl se mi líbí, ale asi se musíme potkat u jiného příběhu :-)

6 18.04.2023

I tentokrát jsem dostala příběh plný nečekaných zvratů, skvěle vykreslenou psychologii postav a popis těch nejniternějších pocitů na pozadí bouřlivých politických událostí v 70. letech v Itálii.

Elenu i Linu čekají ve 3. díle těžká rozhodnutí, zatímco Lina se vrací do jejich rodné neapolské čtvrti, Elena se snaží držet si od čtvrti co největší odstup, ale kořeny jsou hluboké, a ať chce nebo ne, zákony čtvrti ji vždy doženou.

Styl psaní Ferrante v Neapolské sáze je naprosto famózní a velmi se mě dotýká. Celá série určitě patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy přečetla. I když jsem na úplném závěru (posledních pár stranách) měla pocit, že jsme se posledním nečekaným zvratem dostali do mexické telenovely :-)

"Nová krev ve hře reprodukovala tu starou, byli jsme řetězec stínů, které chodí od nepaměti na scénu se stejným nábojem lásky, nenávisti, tužeb a násilí."

"Čím víc jsem se jí pokoušela odtáhnout na světlo a zapojit ji do svého "chci si v tom udělat jasno", tím víc se stahovala do šera. Byla jako měsíc v úplňku, když se schovává za lesem a větve mu počmárají tvář."

6 03.03.2023

Svět podle Garpa má "něco", jakýsi možná genius loci. Garp napíše za život pár románů a jejich ukázky jsou v knize i vložené, takže čteme i "knihy v knize" a vidíme, jak Garpův život ovlivňuje psaní románů a naopak.
V celém příběhu je hodně témat k zamyšlení - strach o děti, láska, nevěra, vztah mužů k ženám, znásilnění, chlípnost.
S čím jsem se potkala snad poprvé - i po závěru knihy autor pokračuje s několikastránkovým vysvětlením, jak dopadly jednotlivé postavy.
Garpa jsem si oblíbila, ale myslím, že kdyby měl o sto stránek míň, pořád by bylo řečeno vše (rozsah románu je 570 stran). Jsem ráda, že jsem si knížku přečetla a chci si časem přečíst další knihy od Irvinga.

6 06.09.2022

Postmoderní román slavné polské spisovatelky Olgy Tokarczukové. Moje první setkání s knihou této originální autorky, která získala za své dílo Nobelovu cenu bylo zprvu, přiznám se, náročné V tomhle případě se jednalo o lásku až na druhý pohled
Knihu jsem začala číst a asi po třiceti stranách odložila, protože jsem se na ten text nedokázala soustředit. Dala jsem týden oddech a do knížky se pustila znovu zase od začátku. Rozhodně to není typ knihy na přečtení na jeden zátah. Je totiž tak originální a skrývá tolik k zamyšlení hodných témat, neotřelých přirovnání a situací, že bylo potřeba je chvíli vstřebávat Autorka zároveň prokazuje velký rozhled a znalosti různých oborů. Všechny úlomky románu mají spojitost s cestováním. Některé jsou dlouhé 20 stran, některé 5 řádků. Autorka dává poměrně velký prostor tématu o konzervování lidského těla.
Myslím si, že kniha je to svým způsobem geniální a právě proto bude rozdělovat čtenáře na ty, kteří budou nadšeni a na ty, kteří ji nedočtou. Oba tábory chápu.
Rozhodně si od Olgy Tokarczukové v budoucnu ještě něco přečtu. A věřím, že i ty Běguny za pár let znovu opráším a něco mi zase docvakne.

6 19.07.2022