IŠ komentáře u knih

Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Nečetla jsem jen příběh. V mysli se mi tvořily obrázky krajiny, kde se děj odehrával. Cítila jsem, jak je mnohdy Dora osamělá. Všechny její křivdy a bezmoc. Viděla jsem Jakoubka i Surmenu. Vrátily se mi vzpomínky na mé dětství a všechny ty prázdniny, které jsem trávila u babičky na Pováží. Cesta do té malé vesnice v horách trvala z Brna skoro pět hodin. Zastávka Uherské Hradiště, Uherský Brod, Starý Hrozenkov, Trenčín a Považská Bystrica. Každé ráno babička roztopila šporhelt a bylo jedno zda je léto nebo zima. Vařila na něm polívku a pagáče. Stejně jako Surmena. Kniha tak pro mě dostává osobní rozměr. Ženy v tomto kraji měly těžký život. Samá práce a jen v neděli návštěva kostela. A každý druhý chlap ožrala. Když jsem pročítala některé záznamy StB o sledování bohyň, bylo mi zle. Kam až člověka může dohnat "angažovaný spolupracovník". Nebezpečná rudá rakovina. Tato kniha popisuje skutečný život. I když se tomu nemusí chtít věřit a i když tomu možná mnozí nevěří.

25 22.09.2016

Rudolf je třináctiletý kluk. Jeho otec je despota a náboženský fanatik. Jeho matka žije zcela pod vlivem svého muže a její vztah k dětem není zrovna příliš mateřský. Snad jen služka Marie má občas pro Rudolfa hřejivé slovo. Po smrti otce utíká patnáctiletý Rudolf z domova a chce se stát dragounem. Protože jeho žádost byla z důvodu nízkého věku zamítnuta, pracuje jako dobrovolník v nemocnici. Zde se seznamuje s rytmistrem Güntherem a jeho heslem se stává „Moje církev je Německo!“ V roce 1916 společně odjíždí bojovat do Iráku. Následuje Turecko a Palestina. Po návratu domů zjistí, že ho příbuzní připravili o majetek po otci a matce, která mezitím také zemřela. Rudolg Lang je Rudolf Höss. Kniha vypráví o jeho dospívání, pobytu ve vězení, velké bídě, o manželství s Elsou (Hedwigou), kariéře v NSDAP a SS až do chvíle, kdy byl odsouzen k trestu smrti během Norimberského procesu. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Možná i proto, že jsem před pár měsíci navštívila Auschwitz. Už to nebylo nějaké anonymní místo. Byla to ta Osvětim. A já jsem za slovy z knihy viděla chatrné domečky, palandy i pece, a vnímala spoustu bolesti. I přesto jsem soucítila s tím malým klukem, který nikdy nepoznal milující rodiče. On jen musel poslouchat. Na jedné straně byl někým, kdo vykonával příkazy. Na straně druhé to byl ten osamělý malý kluk, který si ve svém pokoji čistil boty. Někdy není prostě tak jednoduché někoho (od)soudit. Byl by tím, kým byl, kdyby vyrůstal v jiné rodině?
--------------------------
„Když začínalo zásob plynu ubývat, musel jsem samozřejmě zajistit všechno, co bylo v mých silách, abych zásoby doplnil.“
„Dá se tedy říct,“ pokračoval prokurátor, „že pro vás to bylo stejné jako zásoby chleba nebo mléka?“
Trpělivě jsem odpověděl: „Proto jsem tam byl.“

20 18.02.2016

Nejdříve jsem si někde přečetla, jak je tato kniha báječná a hned potom, že je to sci-fi. Nečtu sci-fi. Někdo nečte básně a čte sci-fi. Já čtu ty básně. Těch pár prvních stránek mě úplně nepřesvědčilo, že jsem měla vytáhnout drozda z klece. Ale naštěstí to netrvalo dlouho a nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Možná se v knize píše ten rok, který se píše, ale opravdu je to tak vzdálená budoucnost? Jak moc je člověk se svými vzorci chování, emočními a mentálními programy odlišný od robota, jehož program mu umožňuje rozhodovat se. Zamilovat se. Chovat se jako člověk. Z hlavních hrdinů mi byl nejvíce sympatický Bentley. Ale možná jen proto, že do něj Tevis vložil takovou dávku něhy a roztomilé nevědomosti. Místy kniha skutečně připomíná romantický příběh. Žádný růžový paperback. Je to spíše taková prvorepubliková nostalgie s určitou mírou naivity. Alespoň po určitý čas. Některé pasáže jsem velmi intenzivně prožívala a usmívala se u nich. Vlastně by mě zajímalo, jaké by bylo pokračování.

19 16.09.2019

I přesto, že v knize autor popisuje několik opravdu vtipných situací, tato kniha není vtipná. Právě naopak. Tragika, smutek, bolest. Své neveselé příběhy neprožívají jen ti, kterých se závislost na alkoholu bezprostředně týká, ale také jejich nejbližší. Jsou to skutečné osudy několika mužů a jejich lásky k alkoholu. Jejich počůrané kalhoty a jejich odhodlání pro "teď se toho chlastu jednou provždy zbavím." Minimálně do doby, než budu zase z léčebny venku a otevřu si novou lahev. A když čtu, že ona opustila ho, protože to nebo ono, připomínám si, že je to jen pohled z jedné strany. Ze strany člověka, který je nemocný alkoholem. A kromě smutných mužů, musela jsem přemýšlet i nad personálem, který těmto lidem pomáhá zbavit se závislosti. Jaké to musí být, když se do léčení opakovaně někdo vrací. Když to "teď jsem tady naposledy" nikdy není naposledy. Myslím, že těch sto stran je na smutné úsměvy tak akorát.

17 16.08.2018

Samotný vznik tohoto díla je více než zajímavý. Podnět k němu dala nevědomky španělská inkvizice tím, že zabavila Vlastní životopis sv. Terezie od Ježíše z důvodu prozkoumání potenciálního výskytu bludů. P. Gracián, duchovní vůdce sv. Terezie, následně inicioval vznik nového díla, kde by sv. Terezie nepsala přímo o sobě, ale „všeobecně“. Ta se tomu velmi bránila a přiznává, že začala psát s velikou nelibostí. Když si Terezie lámala hlavu s tím, jak celou knihu uchopit, dostalo se ji vidění křišťálové koule, ve které byl hrad se sedmi místnostmi. Hlavním námětem se tak stává modlitba a jednotlivé místnosti jsou potom její různé stupně. V prvních třech komnatách duše bojuje se svými špatnými návyky. Čtvrtá komnata je již blízko královskému příbytku a Terezie odlišuje termíny radost a duchovní zaslíbení. V páté komnatě je popsáno, jakým způsobem se duše spojuje s Bohem a jak poznat, že to není klam. V šesté komnatě dochází k duchovnímu zasnoubení, aby se potom v komnatě sedmé spojil Duch s Bohem a stal se jedním. Z celé knihy je cítit neuvěřitelná pokora. Nic falešného, jen silná zbožnost. Když se místy oprostím od církevního žargonu a doporučení typu modlete se za vyvýšení církve, jedná se o dílo, které má nadnáboženský přesah. Kromě modlitby se zabývá také meditací, rozjímáním, usebraností a hlavně apeluje na lásku a dobrotu. To je něco, co se mě velmi dotýká (… není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm věcem, které více podněcují k lásce. - Starejme se o své chyby, a ne o chyby druhých. - Milovat Boha a bližního. Sem musí směřovat všechno naše úsilí.) Ke knize se zcela jistě ještě někdy vrátím. Je v ní spousta krásných myšlenek a myslím si, že při druhém čtení objevím něco, co při prvním mohlo zůstat nepovšimnuto.

16 14.01.2018

Sbírku jsem přečetla jedním dechem. Ano, jsou to takový jiný básně. Vždyť sám Magor říká, že to vlastně ani básně nejsou. Ta slova mají melodii vězeňskýho blues. Jsou v nich slyšet beznaděj, stesk i vztek. A taky láska k Bohu. A na konci sbírky je s Magorem velmi zajímavý rozhovor. Říká:
"Člověk musí být především člověkem." Zní to tak jednoduše. A přeci to člověčenství má toliko podob. Tolik, že z toho někdy i dobytek vyjde lépe.
-------------------------------------------
Kdybychom uměli být sami
jenom se svými modlitbami

ale je Bože je mi líto
modlit se nemůžu neumím to

přece mou prosím neodmítej
oraci stručnou: miluji Tě

Ivan Magor Jirous - Magor D´Or

16 29.12.2015

Tato kniha je opravdový klenot! Vzhledem k tématice ostatních Londonových knih, byl pro mě Tulák po hvězdách jedno velké překvapení. Kdybych si měla vybrat jen deset knih, které bych doporučila, byla by mezi nimi. Kdybych si měla vybrat jen pět knih, které bych doporučila, byla by mezi nimi. Tu si prostě musíte přečíst!
-------------------------------------
Odjakživa jsem věděl, že znám i jiné doby a jiná místa. Věděl jsem o jiných osobách, které žijí ve mně. A věř mi, stejně jsi na tom byl i ty, můj čtenáři. Začti se zpátky do svého dětství a pocit povědomí, o němž hovořím, se ti připomene jako zkušenost z dětských let. Tehdy ses ještě neustálil, nevykrystalizoval. Byl jsi tvárný, byl jsi duch v proměnlivém stavu, vědomí a osobnost v procesu utváření, ano, utváření a zapomínání. Hodně jsi toho zapomněl, milý čtenáři, a přece si při četbě těchto řádků vzpomínáš na mlhavý sled minulých událostí z jiných dob a z jiných míst, kam jsi nahlížel dětskýma očima. Dnes si myslíš, že to byly sny. Kdyby to však byly jen sny, které se ti tehdy zdávaly, odkud by se byla vzala jejich podstata? Naše sny se kupodivu skládají z věcí, které známe. Látka našich nejčiřejších snů je látka našich zážitků. Jako dítěti, jako nemluvněti se ti zdávalo, že padáš z velké výšky, zdávalo se ti, že létáš vzduchem, jako létá to, co patří vzduchu, sužovali tě lezoucí pavouci a mnohonožci, kteří žijí v bahně, slyšel jsi jiné hlasy, viděl jiné tváře, děsivě známé, a pozoroval jsi jiné východy a západy slunce; když na ně teď pohlížíš zpět, víš, že byly jiné, než jaké jsi kdy spatřil. Nu dobrá. To, co jsi v dětství občas letmo zahlédl, je z jiného světa, z jiného života, jsou to věci, které jsi v tomto vymezeném světě svého vymezeného života nikdy neviděl. Ale kde tedy? Jiné životy? Jiné světy? Možná, že až si přečteš všechno, co napíšu, dostane se ti odpovědi na zmatené otázky, které jsem ti předložil a které sis v duchu kladl ještě dřív, než ses dostal k četbě toho, co právě píšu.
Co se mne týká, věděl jsem, že jsem býval tulákem po hvězdách.........
Tedy, abych se zase vrátil, říkám, že ve věku tří, čtyř a pěti let jsem ještě nebyl sám sebou. Byl jsem jen něčím, co se utváří, a nabýval jsem tvaru v kadlubu svého těla a uvnitř směsi, z níž jsem se skládal, zápasila všechna mocná, nezničitelná minulost, aby rozhodla o formě tohoto utváření. Hlas křičící do noci hrůzou ze známých věcí, které jsem já ovšem neznal a znát nemohl, nepatřil mně. Stejně tomu bylo s mým dětským hněvem, láskou a smíchem. V mém hlase se ozývaly jiné hlasy, hlasy mužů a žen z dávných dob, všechny stínové zástupy předků. A když jsem ve zlosti cenil zuby, byl to odraz vyceněných zubů zvířat starších než hory a v hlasovém šílenství mé dětské hysterie se vší její rudou zlobou se ozýval bezcitný, tupý řev zvířat z dob před Adamem, po geologickém zformování světa.
Je načase, abych se představil. Nejsem blázen ani šílenec.
Jack London, Tulák po hvězdách

14 21.06.2015

Ericha jsem potkala na střední škole. Je to už let... Na nám. Svobody v Brně na rožku, bylo malé knihkupectví. Bylo teplo a těsně před prázdninami. Vešla jsem tam náhodou. Byl výprodej. Nejdříve mě upoutal Franz Brentano. Snad mi Erich odpustí, že byl až druhý. Snad to dělala ta lesklá černá obálka, která mě u Franze upoutala. Až později jsem našla světle zelenou , tenoučkou knihu a na ní bylo napsáno jeho jméno. ERICH FROMM - Mít nebo Být. Vlastně nevím proč jsem ji z toho množství knih vytáhla. Byla tak tenká. Tenké knihy jsou podezřelé. Jako by autor neměl sílu napsat více. Erich byl podezřelý. Když se chci seznámit s někým koho neznám, obvykle prolistuji pár stránek. Něco málo si přečtu. A buď mě zaujme - nebo taky ne. U Ericha to bylo jiné. Nečetla jsem a ani nelistovala. Jen jsem si ke knize přivoněla. A potom… otočila jsem ji a na zadní obálce v levém rohu uviděla malou černobílou fotografii. Zamilovala jsem se do té tváře. Tak laskavé ! Do těch vrásek, hustého obočí a brejliček. Musel se mnou odejít ! Nemohla jsem ho tam nechat ! 50 Kčs… tolik mě ten vztah stál. Kromě této světlé zelené knihy jsem s sebou vzala také sytě modrou - Strach ze svobody. 65 Kčs. Ericha jsem poznávala přes jeho myšlenky. Jeho názory, zvláště v Mít nebo Být, byly tak čtivé. Tak lidsky a srozumitelně nabídnuté čtenáři. Souhlasila jsem. Vlastně se vším. Byl to vskutku jednostranný vztah. Moudrý, starý muž a já. Nemohla jsem uvěřit, že studoval u Sigmunda. Ano u toho tvůrce Psychoanalýzy. Termínově omezeného přítele C.G.Junga. Až po přečtení jeho knih jsem ho chtěla blíže poznat. Jako obyčejného člověka. Jako obyčejně neobyčejného člověka. Chtěl být rabínem. Paradoxně se rozhodl ortodoxní judaismus později opustit. A musel utéct. Před Hitlerem. Tři manželky, mnoho práce a několik infarktů. Miloval českou filozofii. Zvláště Egona Bondyho. Vytvořil Koncept zla. Nevěřil, že by člověk byl od přirozenosti dobrý nebo zlý. Tvrdil, že jedinec má stejnou možnost stát se dobrým jako zlým a sám si vybírá, kterou cestou se vydá. Přiznal, že svou roli hraje také prostředí ve kterém se jedinec vyvíjí. Především v raném dětství. Vydání Mít nebo Být se nedožil. Knihy, která mě tak ovlivnila. Knihy, kterou by si měl přečíst každý.
-----------------------------
"Kdybychom si uvědomili, co skutečně víme o sobě a o druhých, nemohli bychom dále žít tak, jak jsme žili dosud, nemohli bychom přijímat tolik lží ! "
Erich Fromm přezdívaný Apoštol lásky

14 17.06.2015

K této překrásné sbírce jsem se vrátila po mnoha letech díky synovi, který si jí v rámci povinné četby na základní škole "musel" přečíst. Erben je nádherná a moudrá klasika. Každá jeho báseň je napsaná srozumitelně a kdo umí básně číst, tak jim dobře (po)rozumí a tuto moudrost vnímá. A ten, kdo umí básně také prožít, možná mu i slza ukápne. (Poklad, Kytice) Je to jedna z těch sbírek, která má své stálé místo v knihovně.

13 13.05.2017

S komentářem této knihy jsem si dala na čas. Chtěla jsem si udělat srovnání s dalšími dvěma knihami na podobné téma. (https://www.databazeknih.cz/knihy/umeni-zit-stastne-buddhova-abhidhamma-v-praxi-meditace-a-zvladani-zivota-64845 a https://www.databazeknih.cz/knihy/vsimavost-260586) a se vším respektem k autorovi musím za sebe napsat, že právě tato kniha mě oslovila nejméně. Zinnovi se nedá upřít, že se mu podařil husarský kousek. Povýšil staré východní učení na vědeckou disciplínu a zdomácnil ji na akademické půdě. Co se však samotné knihy týká, je to taková písmenková polévka. V té tlusté knize je spousta písmen a spousta zajímavých informací, ale mindfulness se týká tak třetina. Autor přichází s programem MBSR a podmínkou pro jeho absolvování je dodržování určitých pravidel. Jedním z nich je povinná formální meditace 6 dní v týdnu. Prostě musíš meditovat. A i když zmiňuje neformální praxi, tak preference ve prospěch meditace na úkor jiných možností, jak rozvíjet všímavost, je zřejmá. Velmi mě zaujal popis šestihodinového workshopu, který realizoval. Účastnilo se ho přes sto lidí. Upřímně mě to vyděsilo. Vůbec si neumím představit, že bych se něčeho podobného v takovém počtu účastníků zúčastnila. Ale možná je to tím, že mi tam chybí ta má představa duchovního obsahu. Zinn představuje mindfulness jako prostředek k dosažení vyšší kvality života a lepšího zdravotního stavu. A jestli si zde kdokoli v knize najde cokoli, co mu udělá dobře, je to dobře.

12 18.09.2019

Dvacetiletý Gellner a jeho básnická prvotina. Jednoduché rýmy, nespisovný jazyk český a dokonce i vulgarismy. Kritika všeho, kam až oko dohlédne. Zbytečný život je mnohem snazší nad sklenkou vína s prostitutku po boku... aspoň na chvíli, že Františku? A i když by někdo mohl říci, že jsou to rýmy banální, třesky plesky ... láry fáry, v jednoduché formě je vidět vyspělý obsah.
-----------------------------------
Přátelství duší

Toužil jsem na své cestě osamělé
po duši něžné, upřímné a vřelé.

Můj sen se v tobě ztělesnění dožil.
Své srdce jsem ti v tvrdé ruce vložil.

Nejdřív’s je líbal, pak jsi na ně plival,
za rok a za den při vzpomínce zíval. –

Pro nový žal mám srdce málo smělé.
Má touha mře na cestě osamělé.

12 28.01.2018

Krásná sbírka! Jiří Wolker, stejně jako můj oblíbený Jiří Orten, je výjimečný vyzrálý mladý básník. O denním životě obyčejného člověka básní tak zúčastněným způsobem, že jsem si v nejednom případě musela položit otázku - píše o sobě? Je to jeho zkušenost? Nebo ty verše patří někomu jinému a on má ten dar, tu schopnost, danou situaci tak citlivě zaznamenat. Velmi mě zasáhla Balada o nenarozeném dítěti. Pro mě osobně jedna z nejkrásnějších básní, kterou Wolker napsal. Četla bych ji znovu a znovu... ale vyplakala bych všechny své slzy.
.......
Za město šli a večer už byl,
o lásku nadarmo nikdo neprosil;
i mladí se smějí milovat,
i chudí se smějí milovat,
z lásky se člověk narodil,
za město šli a večer už byl.
Zprvu se bránila,
zprvu se bála,
nakonec se ale přece odevzdala.
....
Když nohy domů se vracely,
daleko bylo od dveří k posteli,
když noc hoří, peřiny nehřejí,
té noci na srdci se jí
dětská ústa narodila.
Té noci plakaly čtyři holé stěny,
že těžko, těžko bude dát
hladovým ústům krajíc ukrojený.
Měsíc nad městem svítící
se třikrát naplnil a dvakrát has,
když potřetí hasl nad černou ulicí,
dětská ústa k srdci promluvila:
Maminko milá,
já jsem láska,
která by se ráda narodila!
Když to slyšela,
k milému běžela.
Pokojík jeho byl smutný a studený
jak těžká hlava mezi slabými rameny.
Když se to oba dověděli,
na pelest sedli.
Tiší byli, bledí byli,
k lásce a zabití sbírali síly.
....
Já nejsem žena,
já jsem hrob.
....

12 15.02.2017

Když jsem četla Kafkův Zámek na střední škole, tak jsem byla rozčílená. Ano rozčílená. Říkala jsem si, co s tím Kafkou všichni mají, když dokáže napsat něco tak naprosto šíleného jako je Zámek. Vůbec jsem nepochopila, co mi tím chce říct. Je zvláštní, jak se to vnímání v čase mění. Na Kafku musí být prostě člověk připravený nebo do něj dozrát. Pořád nevím, co mi Kafka svým Zámkem sděluje, ale už mě nerozčiluje. Naučila jsem se pohybovat v jeho abstrakcích. A hlavně v symbolice. Protože jeho knihy jsou pro mě čtivé právě skrze symboliku. Pokud je přijímám jako prostý text - jsou nelogické a pro mě nepochopitelné. A tak Zámek vnímám na jedné straně jako život jednotlivce uvnitř systému. On proti němu nebojuje. Snaží se s ním žít ve shodě a je paradox, že při plnění svých povinností, které po něm systém žádá naráží na ostatní účastníky systému, kteří mu toto znemožňují. A to je tak vysilující. Je zajímavé sledovat osobnost pana K. Jak se vyvíjí v čase a v závislosti na vnějších podnětech. A na straně druhé vnímám Zámek jako sen. Nic z toho není skutečné. Je to jen iluze. Iluze člověka, který je vypravěčem. Tím vypravěčem je sám zeměměřič K. Nebo možná sám Kafka. Kdoví...

12 21.06.2015

Výborná kniha a v porovnání s knihami rádoby v podobném duchu, kterých se v posledních pár letech vyrojila celá řada, zcela výjimečný klenot. Toto je alespoň dle mého názoru to skutečné mindfulness. Sati (všímavost) je zde představena naprosto srozumitelně, v logickém sledu a včetně návodných rad. Čtení pro mě bylo hlubokým spirituálním zážitkem a až by se mi chtělo říci, vyhoďte Zinna ze své knihovny a pozvěte si do ní Frýbu.

11 28.02.2020

Trošku jiný František Gellner. Oproti sbírkám Radosti života a Po nás ať přijde potopa, vyznívá v básních citlivá melancholie a snad i určité smíření. S životem. S tím, co bylo a co jest. Duch anarchisty a buřiče mlčí, aby se ozval hlas zralého smutku a něhy.
----------------------
Poslední věci

Po čem kdy srdce v touze bilo,
z toho se nic mi nesplnilo.
Kde moje naděje jsou dnes?
Sám jsem je všecky k hrobu nes’

Minula žití polovice –
a bezpochyby něco více.
Přikvačí naše hodina
a zaniknem jak bublina.

Člověk se táže: Jak a k čemu
a proč, a úzko z toho je mu,
že nenalézá odpovědi,
ať do sebe či kolem hledí.

Tak rád bych někdy řekl: Pane,
nechať se tvoje vůle stane!
Snad je tam přece někdo v nebi:
Aspoň ho máme zapotřebí.

11 28.01.2018

Večerní písně, to je krásná milostná lyrika. I když se v některých případech může někomu zdát, že Hálkovy básně jsou až infantilní a stavba rýmu je taková nebo onaká, že sbírka je pořád jen o jednom a o tom samém - o lásce, je dobré si uvědomit, pro koho ty básně Hálek psal a v jaké době. Hálek je romantik. Idealista, který ve svých verších zpívá v těžké době radost druhým. Večerní písně jsou souborem básní, které psal Vincenc své Dorotce. Je v nich to nejupřímnější vyznání milostného citu. Dokud muži píší zamilované básně svým ženám, tento svět nemůže být veskrze zlým místem k životu.

11 17.11.2017

Člověk by si mohl myslet, že když se dozví hned na začátku knihy základní informaci o hlavním hrdinovi, tak už ho vlastně nic nemůže překvapit. Trochu mi to připomíná Kafkovu Proměnu, kdy se jednoho dne Řehoř probudí a zjistí, že se proměnil v odporný hmyz. To důležité je vyzrazeno už v úvodu, ale ta surovost, která se potom kolem odehrává je ohromující. Množství postav v Kronice pro mě není zmatečné. Některé osoby pro mě nemají tu důležitost, abych nad nimi příliš přemýšlela a vnímám je jako kompars. Jiným dávám tvář. A tak je Santiago Nasar podobný Waldemaru Matuškovi. V období, kdy zpíval svou Terezu. A Angela Vicariová je krásná jako Penélope Cruz. Nepřekvapuje mě ta lhostejnost a pasivita obyvatel městečka. Nikdo totiž nevěří, co se chystají bratři Vicariové spáchat. A pokud by se snad našel někdo, kdo by byl ochoten se touto myšlenkou zabývat, zavčas si najde nějaký svůj argument proč to nedělat. Když uvážím, na kolika málo stranách se děj knihy odehrává, je až neuvěřitelné, jak děj postupně graduje a obsahově do sebe vše krásně zapadá. Popis je dostatečně čtivý a umí udržet mou pozornost. Minimum dialogů je přínosem. Když Santigo bušil na dveře domu, které jen před chvílí zamkla jeho matka, cítila jsem strašnou beznaděj a osobně jsem prožívala tento její fatální omyl. Podobných momentů bych zde ale našla více.

11 16.04.2017

Knihu mi půjčil kamarád s tím, že se jedná o zajímavý pohled polského reportéra na českou historii. Po přečtení některých recenzí zde jsem skutečně uvažovala o tom, že ji nechám ladem a že jí číst nebudu. Dnes ráno jsem na ni hodila oko a zkusila se začíst. Bohužel, možná bohudíky, kniha začíná kapitolou "Ani krok bez Bati", která je tak výborně napsaná, že jsem u čtení zůstala několik hodin a knihu přečetla celou. Vůbec není špatná. Naopak. Je to pohled do minulosti očima někoho odjinud. Celá kniha mi připomíná dokumentární seriál. Velmi čtivě se vrací do těch šílených rudých a udavačských dob. Snad až na jednu nebo dvě kapitoly, které mě zvlášť nezaujaly, vše ostatní jsem přečetla jedním dechem. Velmi oceňuji přístup autora, který nikoho neodsuzuje a neposuzuje. Neztrácí čas moralizovaním. Jen předkládá příběhy několika jedinců, kteří měli to (ne)štěstí, že v té době žili. U příběhu Marty Kubišové jsem se téměř rozplakala. I když její příběh je veřejně známý, je zde představen takovým způsobem, že se mě osobně velmi dotkl.
---------------------------------------
Novinářka Eda Kriseová se ocitla na černé listině spisovatelů, ale dík protekci se stala knihovnicí. Pracovala sama, aby nikdo nebyl nucen s ní mluvit. A tak si odpoledne chodila povídat s pacienty na psychiatrické klinice.
"Dvě sestry obsluhovaly sedmdesát pacientů a nemohly to zvládnout. Nikdo s těmi lidmi nemluvil, a tak mě napadlo, že jsou ještě zoufalejší než já a že jim pomůžu. Jenže oni pomohli mně. Otevřeli přede mnou svět příběhů. Napsala jsem pak díky nim dva svazky povídek. Uvědomila jsem si, že psychiatrická klinika je v Československu jediné normální místo, protože tam všichni můžou beztrestně říkat, co si doopravdy myslí."

11 06.01.2016

Tak tohle je vážně povedené! Takový neobyčejně přirozený rozhovor tří přátel, co se potkají po letech u dveří starého antikvariátu a domluví se, že si zajdou na čaj popovídat si, jak jde život a co ty knihy... a ten film. Vypíchnout jakoukoli informaci z této knihy do tohoto komentáře by znamenalo na úkor něčeho upřednostnit něco jiného a toto si fakt nemůžu nebo nechci vzít na svědomí. Celé to totiž tvoří kompaktní celek a hlavně je to opravdu velmi příjemné. Čte se to jedna báseň.

10 28.02.2020

Vášeň, co do rána zchladne je mixem básní z jiných sbírek. Na jedno dostaveníčko je tak možné se seznámit s Františkem buřičem a anarchistou, ironickým Františkem, který otevřeně pohrdá falešnou morálkou a měšťáckými konvencemi. Františkem, který se opíjí vínem a pivem. Františkem, který miluje. Jednou za peníze a jindy za zlomené srdce. A nakonec také s Františkem plným bolestné melancholie, smutku, něhy. Smířený sám se sebou a snad se vším, co mu život přinesl.
------------------------------------
Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití

Jednu věrnou duši potkal jsem v svém žití,
nedoved jsem její krásu oceniti.
Co mi dával život, vše mi bylo málo.
Moje věrná duše, co se s tebou stalo?

Rukama jsi nad svou hlavou zalomila,
hořce zaplakala a mne odsoudila,
želela jsi dne, kdy ohlédla ses po mně
na prohnilých schodech v starém tichém
domě.

Na Dunaji vlny mají sílu dravou,
nad hlubokou tůni mrtvá těla plavou.
Srdce mé se chvěje, jako by se bálo.
Moje věrná duše, co se s tebou stalo?

10 28.01.2018