hetzerjoke komentáře u knih

Crichton v nejlepší formě vás skrze tuto poutavou knížku opět poučí z historie, pobaví nápaditým dějem a napne dynamickým vypravováním. Příběh velké vlakové loupeže je plný zajímavých a dobře vykreslených charakterů, zdaleka nejlépe se však autorovi podařilo prodat atmosféru samotného viktoriánského Londýna; města špinavého a plného kontrastů chudina kontra boháči. Nehledejte zde žádnou (pro dnešní dobrodružné knihy typickou) polovičatou pointu či vyšší poselství - jak sám řekne hlavní postava, Pierce - tady jde jen o peníze.
A když se Crichton nemusí obtáčet kolem dospělého vyznění, umí být neskutečně hravý a sofistikovaný.
Závěrem dodávám, že český překlad je prostě famózní; Londýnské podsvětí díky němu získává krutou poetiku Pražské galerky...

8 21.06.2023

Vynikající knížka zejména pro milovníky starověkého válečnictví, kterým se zde dostane uceleného přehledu dějin ranné římské republiky přehlednou a přitažlivou formou. Autor zde popisuje nejen nejznámnější bitvy, ale také veškeré postranní střety a politické pozadí na obou stranách, neprofiluje pouze dobře známé vojevůdce (Hannibal, Pyrrhos, Scipio Africanus), ale také jejich neméně úspěšné, avšak historií neprávem přehlížené sekundanty, kteří často měli na dění během Punských a Makedonských válek mnohem větší vliv. Popisy bitev jsou přehledné a vkusně doplněné citacemi starověkých historiků (velmi kladně hodnotím autorovu revizi realističnosti - Appianus a Polybius přeci jen nebyli politicky nestranní a občas tíhli k nadsazování některých římských úspěchů či ponižování poražených). Každá bitva je navíc krom průběhu doprovázena neméně důležitými informacemi o složení vojsk a typu výzbroje vojáků. Jedním slovem velmi podrobné a přeci záživné dílo, ke kterému si rozhodně přečtu minimálně jedno pokračování.

2 09.06.2023

(SPOILER) "Kdo uměl žít, ten musí umět umřít."

Quo Vadis je knížka stará více jak sto dvacet let, ale přesto si do dnešních dnů zachovala atraktivitu nejen pro, řekněme, zainteresovaného čtenáře (křesťané, milovníci starověku), ale i pro běžného, nijak vyhraněného člověka, který dokáže po vzoru Arbitera elegantiara poznat krásu, ocenit krásu a vyhledávat krásu. Po formální stránce rozhodně nelze touto přes pět set stran dlouhému eposu překvapivě vytknout nedynamičnost nebo natahování popisných částí; pokud jsem se někdy lehce nudil, bylo to spíše při popisech dojmů hlavních postav. Děj je zajímavý, napínavý a dnešní čtenáře (stejně jako v době svého prvního vyjití) jistě zaujme svou syrovostí a líčením událostí bez příkras. Neronův starověký Řím byl krvavé, špinavé a dekadentní místo a autor zde tuto skutečnost dokázal beze zbytku prodat.

Těm, kdož se chystají číst, dobře radím: všímejte si práce s postavami a jejich jednáním - Sienkiewicz zde totiž rozehrává skutečnou symfonii a rozhýbává mnoha aktéry napěchovanou tragédii, ve které každou dějovou linku promýšlí, každé slovo dokonale nasadí k charakteru a životní osudy svých postav nechává plynout nenuceně a velmi přirozeně. Je jedno, jestli vám bude imponovat naivita a nezkaženost Lygie, Petroniova bohémská výřečnost, Chilónovo plebejské chytračení, Neronovo narcistické veršování, Tigellinovo přízemní politikaření nebo vnitřní přerod Marka Vinicia. Všechny tyto motivy jsou zde dokonale provázány v příběhu, který se točí kolem nástupu nového světového náboženství - Křesťanstvví.

Quo Vadis je pro mě knížkou velmi optimistickou. Přestože se dočkáme poprav, promarněných nadějí a mnohokrát jsme svědky toho, jak lidské zlo zvítězí nad dobrem; láska a odpuštění jsou silnější. A stejně jako válka, mor nebo bouře, i Nero je nakonec poražen a čeká jej nízká a nešťastná smrt, zatímco ti, kteří alespoň na okamžik viděli světlo na konci tunelu a věřili v něco víc než člověka a svět, umírají s úsměvem na rtech. Velmi mě překvapilo, že se během čtení o smrti dokážu usmívat a mít hřejivý pocit.

Vcelku krátká knížka, která je ale díky (trochu nešťastně volenému) systému dlouhých odstavců velmi náročná na čtení a nutí čtenáře k velké pozornosti a důkladnému vnímání. Označení "těžkopádná kniha" se ale vyhnu, a to hned z dvou důvodů - prvním je již zmíněný nízký rozsah stran a druhým časté dialogy, ve kterých se příběh sice částo zastaví, ale které jsou tak dobře napsané, že má člověk pocit absolutní reálnosti. Camus navíc výborně ovládá i monology, např. kázání kněze v kostele; přímá řeč je zde zkrátka skvělá a strhující.

Příběh Moru je ponurý a smutný, tím více, že autor nepopisuje pouze hrůzy nákazy a psychického tlaku na karanténou týrané občany, ale také na děsivou prázdnotu a šedivou nicotu v srdcích měšťanů, pro které je nemoc skutečnou katastrofou. Paradoxně se mi však často zdálo, že časoprostor slunného letního města v kombinaci s vřelými povahami hlavních hrdinů dělají z Moru dílo plné naděje a lásky, a tedy dílo optimismu.

V průběhu vyprávění můžeme sledovat, jak se s utrpením vypořádávají různí lidé s různými charaktery a minulostí, popis nálad v ulicích se bohužel zhruba v polovině zvrtne v hlavní náplň stránek a pečlivě budované napětí (šíření moru) je obětováno na oltář Camusovy psychologické hry člověk/utrpení.

Knížka je nesmírně sympatická svým celkovým vyzněním. Hlavní myšlenky jsou zde velmi volně a nenásilně rozmístěny do slov mluvících postav a každý čtenář si může vybrat, jak se při jejich zaznění cítí, se kterou souhlasí. Na mne nejvíce zapůsobila slova doktora Rieuxe, v nichž se projevuje překrásný moralismus a humanismus, hodnoty, které měl Camus jistě velmi rád. Parafráze:

"Nechci zemřít pro něco takového, jako je spravedlnost nebo jiná abstraktní hodnota; kolik lidí už umřelo pro pravdu, kolik zla se napáchalo! Mám-li pro něco zemřít, tak pro lásku; ke svému bližnímu, ke své matce."

3 07.05.2023

"Podívej, já vím, že seš východňák; ale takhle blbej fakt nikdo není."

Nic knize neprospěje více než rozpačité očekávání čtenářovo. Dračí zuby Michael Crichton napsal jako román do šuplíku, dle mého odhadu jej snad vyhodnotil jako málo inteligentní a společensky plochý. Ale pár zasvěcených (včetně mě) ví, že Crichton nejépe umí, když se nesnaží otevírat nikomu oči (rotpačitá "Říše Strachu"), netopí se v Sci-fi vatě (usedlý "Kmen Andromeda") nebo netepe do žádného vážného tématu (antijaponské "Vycházející slunce"). Takže, pokud se vám líbili Pojídači mrtvých či Pirátská odyssea, zbystřete. Dračí zuby se vezou přesně na jejich vlně - napínavé, dějové a dynamické vlně, při které bohužel je čas řádně představit jen několik nejhlavnějších hrdinů a která se nakonec rozbije o pobřeží mizivé pointy. Kniha utekla lehce a měla pár skvělých momentů; odkrývá pozadí v Česku ne moc známé války o kosti a zároveň dehonestuje tradiční westernovou literaturu nezávislým zhodnocením úhlů pohledu jak indiánů, tak vojáků. Hlavní hrdina projde všemi nebezpečími nelehko a díky jeho charakterovému vývoji a (víceméně) kladné karmě mu nejde nedržet palce. Dračí zuby jsem si i přes počáteční nedůvěru v autorovy schopnosti užil mnohem více než většinu jeho knih.

4 24.04.2023

(SPOILER) Nechtěl jsem soudit knihu podle jí proklamované ideologie, ale autor zde v tlaku na čtenáře jde tak do hloubky, že bez propagandy by Říše strachu byla poloviční, ne-li třetinová knížka. A nechci v komentáři hodnotit jen jednu třetinu díla - hodnotím jej celé.

Crichtonovi se podařilo rozdělit čtenáře na dva tábory - jedny hodně na*ral, druhým udělal radost; jeho hlavní teze jsou nicméně nenapadnutlené: zpolitizovaná věda je svinstvo, špatně informovaní (environ)mentální žvanilové se nadají poslouchat a než něčemu začněte věřit, udělejte si vlastní rešerši a zkuste se otevřít názorům protistrany. Pod těmito záslužnými tématy (které už vážně někdo musel říct) ale prosvítá ještě skepticismus ohledně globálního oteplování a tady Crichton šlápl na kuří oko velké části světové populace. A mě taky.

Z knížky je patrné, čemu autor věří a čemu ne. Způsob, jakým své přesvědčení převádí na papír, je bohužel velmi nešťastný a v důsledku z celého díla vytváří až příliš okatou agitaci, ve které se každý argument "jeho" strany podkládá grafy a odkazy, zatímco oponenti (environmentalisté) jsou vykresleni jako teroristé a fanatici. A co je mnohem horší, také jako hlupáci. Udělat z každého, kdo věří v globální oteplování a společensky se angažuje do jeho řešení, špatně informovaného kecala, pokrytce a zazobaného egoistu - to pardon, pane Crichtone, ale to mi smrdí propagandou hodně přes čáru zaujatosti. Založit celou kapitolu na výkladu postavy, ve které jen tepe do ochránců (kteří oponují jen velmi chabě a v rámci svých povrchních "rolí") - takhle tedy prosím ne. To už je přesně ten styl, který autor přeci sám odsuzuje - jednostranná pravda, žádné "přeložíme dva názory a čtenáři, ty si vyber". Tohle je: "Tady je jeden názor. Tady máš dvoustránkový výklad, proč je super a správný, kdybys ještě pochyboval, v dodatku jsou odkazy na články, které to potvrzují. A ten druhý názor? Meh - všichni to známe. Je to ho*adina". Elektromobily fuj, solární energie fuj, předběžná opatrnost fuj.
Uff.

Pojďme zklidnit recenzi. Děj knihy je napínavý a přišel mi velmi nepředvídatelný; akční sekvence jsou skvěle dynamické a celá knížka má přjemně propojenou kostru, která na sebe navazuje. Postavy jsou (dle mého) tak trochu šablonovité, ale dialogy odsýpají a hlavní hrdina Evans je sympaťák, o které máte strach a držíte mu palce. Moc se mi navíc líbí název Říše strachu a celý koncept celosvětové potřeby něčeho se bát, ta myšlenka je nadčasová a je jednou z těch, pro které bych Crichtonovi odpustil i tu nejdelší agitačku. Nebo výklad od nepochopení principů ochrany přírody a bláhová myšlenka, že konzervace chráněných území je bohulibá a přírodě prospěšná činnost. Krása, bez ironie krása.

Prosím, hlavně si z knihy neodneste poučení, že všichni ochranáři jsou idioti. Mám takové mlhavé tušení, že by si to Crichton nepřál, i když kdo ví. Hodit na papír tak kontroverzní a drsnou kritiku, to už člověka přinutí se ptát, co chtěl básník říct.

2 17.04.2023

Velmi silná kniha s velkým množstvím hlubkých otázek a solidně rozpracovaných témat vniřních rozporů, kterou je nicméně celkem záhul číst a kdo si chce vychutnat všechna přirovnání a kětnaté věty, musí chtě nechtě číst jeden odstavec pět minut. Přestože se jedná o poměrně staré dílo (které ve své době asi nejvíce reflektovalo rasismus), unierzální časoprostor v absurdně chladné/horké pouštní oblasti dělá z Čekání na barbary nadčasový zážitek a velmi podrobný vhled do populismu a špinavé hry, kterou dokáží zlí lidé křivit charakter nevinných.

Děj je vyprávěn z pohledu starého usedlého soudce v malém hraničním městečku; postavou vyzrálou věkem a přeci příjemně dětinskou (archeologie, idealismus). Jak se ale moudrý, trochu bojácný ale hlavně uvědomělý člověk dokáže srovnat s nemorální diktaturou krutého impéria, které do jeho až doposud klidného domova přináší děsivě metodický plukovník Joll a mladí násilničtí policisté? Propaganda těchto cizinců hovoří jasně - barbaři, neznámý pouštní národ, jsou nepřátelé a plánují napadnout impérium a proto je třeba začít proti nim bojovat jako první. Jsou jiní, jsou zlí, chtějí zabíjet, musíme se bránit! Stačí zapomenout, že to bývali sousedé a že na pohraničí vládl mír.

Knížka je krátká a obsahuje pár docela drsných momentů, ale se jedná o příjemně decentní dílo, které se varuje příliš okaté agitace a většinu motivů servíruje formou přirovnání. Styl psaní, který autor zvolil nesedne každému, je hodně založený na vnitřních monolozích a úvahách.

Tato kniha je v současné době války na Ukrajině jednou z nejlepších, po které sáhnout.

2 15.04.2023

Fůze geniálního inovátora Asimova a sci-fi brakýře Allana se přes jistou nedůvěru z mé strany vcelku vydařila a knížka Kalibán je vším, jen ne prázdnou vatou v Asimovově robotickém vesmíru. Příběh vyšetřování pokusu o vraždu významné robotičky na nehostinné planetě Inferno je jasnou poctou dnes již klasickým románům Isaaca Asimova (Ocelové jeskyně atd.), drží se dobře zajetých kolejí charismatického a přemýšlivého vyšetřovatele, poměrně malé skupinky podezřelých a solidního vyvrcholení s nečekaným závěrem. Autoři si navíc skvěle pohráli s kybernetickou teorií tří zákonů a v dlouhých monolozích (které jsou ale sakra čtivé) se zabývají vcelku palčivými otázkami, na které má člověk v dobách AI generated umění chuť se skutečně zeptat. K čemu jsou dnes roboti? A co víc - k čemu jsou dnes vlastně lidé?

Je trochu škoda, že tempo celé knihy je krom některých dynamických pasáží lehce unylé, atmosféra mimozemského města není úplně dobře prodána a než jsem se začetl, byla půlka knížky v tahu. Detektivní linka je zde navíc silně upozaděna titulním robotem Kalibánem, jehož životní pouti jsem nepřišel na chuť. Protože ale chci skončit pozitivně a poděkovat za zajímavý knižní zážitek, nebudu s hodnocením tvrdý a ocením poutavou knihu v lehce temnějším Asimovském stylu čtyřmi hvězdičkami.

4 21.03.2023

"Lomikare, lomikare! Do roka ha do dna vyzývám tě na boží súd! Hyn se hukáže,

Česká literární klasika, kterou se není nutné obávat přečíst i v současnosti. Dnes se koneckonců květnatý složitý jazyk opět vrací do módy a Jiráskova staročeština se dá nejen poměrně lehce číst, ale v určitých momentech přímo lahodí zraku. Zachycení hraničářského nářečí starých Chodů je příjemně živelné a přestože dialogy občas postrádají dynamiku, kniha jako celek příjemně ubíhá a dá se říct že se pořád něco děje. Příběh Koziny a hraničářské vzpoury je velmi vrstevnatý a obsahuje mnoho motivů i postav, které autor víceméně pečlivě dotáhl do konce a uzavřel. Psohlavci mají mnohé atributy novodobé legendy, ale udržují si realistické kulisy, zvraty i vyvrcholení; historii podávají věrně, byť značne romanticky přibarvenou. Ale pořád je to hezké čtení, které sice není napínavé (jak to s Kozinou skončí ví každý školák), ale i tak má co nabídnout a v člověku může probudit zdravé vlastenectví. Však i Jan Kozina vojnu s císařem nechtíl, vědíc, že te blbost.

4 09.03.2023

Lemova stěžejní kniha a zároveň dílo nejvíce abstraktní a nedějové; Solaris se zpočátku profiluje jako sci-fi psychologické drama, ale s přibývajícími stránkami vyvolané napětí zjemní a začne více řešit vnitřní pochody člověka, konfrontovaného s entitou, do které není možné proniknout rozumem, silou ani smysly. Živý oceán Solaris je dozajista nejdůležitějším z Lemových fantastických charakterů, přestože (či možná pávě proto) že vlastně není vůbec jasné, je-li vůbec nadán vědomím či rozumem. Knížka má příjemně nejasné vyznění, do kterého si čtenář musí přinést kapku osobní rozvahy - pointa je zde amorfní a nespoléhejte na to, že až si přečtete na wikipedii, co chtěl autor vlastně říct, že praštíte hlavou do stolu a provoláte: "No ovšem, vždyť to tam bylo celou dobu naznačováno." Spíš budete v rozpacích. Četli jste správně?
Ale Solaris nejde hodnotit jen pro neobyčejnou ideu, ale také z formálního hlediska. A tady Lem pokulhává na můj vkus až příliš. Děj je občas zmatený, text nezáživný a celé stránky často popisují city či skutečnosti, které by šli shrnout do pěti vět. Kdo namítne, že takové dospělé čtení prostě musí být, ať si trhne nohou. I učebnici politologie jde napsat čtivě.

7 23.02.2023

Knihu jsem si pořídil jako středoškolák a po pár stránkách jsem ji odložil jako příliš rozvláčnou a složitou ke čtení. Vrátil jsem se k ní po necelých pěti letech a nyní – světe div se – jsem si ji užil mnohem více a po dočtení ji musím dát plný počet hvězd. Čím to?

Touha pátera Jocelina k výstavbě velmi vysoké a velmi nákladné kostelní věže totiž není tématem, které na sobě nese jasný a napínavý děj plný zvratů a případného vyvrcholení. Golding zde naopak nechává promlouvat emoce a podobenství, pomocí na první přečtení nesrozumitelné věty skvěle navozuje atmosféru a nevyhýbá se ani dynamickým pasážím. Svým prapodivným jazykem nám předkládá rodící se šílenství hlavního hrdiny, prolínané snovými sekvencemi o hřejivém andělském poslu s šesti křídly a vtírajícím se ďáblovi, čekajícímu ve zpívajících sloupech i v plavých vlasech kostelníkovi manželky. Paleta postav, které se kolem Jocelina a jeho (a ta věc opravdu je jenom jeho) věže je vcelku pestrá a charaktery jsou velmi dobře představeny i vyvíjeny, přestože nejvíce prostoru získává především kněz. Občas se čtenáři jistě nabídne myšlenka, není-li vše v knize vyprávěno natolik z Jocelinova pohledu, že vše může být zcela jinak.
Při popisu černé základové jámy vás bude hrůza nutit číst dál a dál, jak věž poroste, jistě si prožijete dva zcela rozdílné vztahy k Jocelinově touze po jejím dokončení a možná spatříte podobenství jeho snahy k snaze člověka všeobecně. Chaos a šílenství pocítíte díky obrazovému autorovu psaní až v kostech a když dojde na závěr, pravděpodobně vám přes všechny ty útrapy a bláznovství hlavního hrdiny líto.
Věž je velmi silné dílo, které stojí neprávem v pozadí Pána much a jeho nepochopení je z velké části zaviněno až příliš přirovnávajícím a citovým jazykem.

„Už spadla?“
„…Ještě ne.“

5 02.02.2023

(SPOILER) Příjemná detektivka s velmi napínavým dějem i přes skutečnost, že již od zhruba poloviny knihy nám autor sám prozradí pachatele a dokonce sleduje jeho činy, motivace i plánování, čímž nás ochuzuje o některá překvapení. Vyšetřování Kate a Tristana je nicméně zaměřené spíše na odkrývání minulosti a rekonstrukci bývalého zločinu, takže vstupování fanouškova řádění do jejich dějové linky je dlouhou dobu minimální. Jinak než pozitivně nelze hodnotit také vykreslení vězení chronického kanibala v psychiatrické léčebně, které je protkáno nejen občasnou akcí a napětím, ale také nenucenou analýzou zločincova svědomí a psychiky. Všeobecně je v knize patrná dobrá práce s charaktery, každá postava má jasně definovanou roli, ze které se však čas od času odkloní. Díky bohu, neboť jinak bych považoval kladné hrdiny bez záporných vlastností za milionkrát ohrané klišé všech detektivek.
Hvězdičku strhávám jen za lehce podprůměrné finále, kdy se ukáže, že veškerá kriminalistická snaha byla k ničemu a Kate nakonec dopadne pachatele víceméně sama. I tak se ale kanibal z Nine Elms četl velmi dobře, po jazykové stránce byl příjemně svižný a i přes vyšší stránkový rozsah nenudil.

9 25.01.2023

Série Nadace, Asimovův galaktický epos a dílo definující novodobé Sci-fi, končí. Z finále je bohužel namísto velkoleposti či geniální pointy cítit recyklace předchozích dějových zvratů a pokles nápaditosti kdysi mistrně píšícího vizionáře. Již předchozímu dílu jsem vyčítal příliš stránek a podivně generické téma space opery. Mrzí mě, že tuto výtku musím opakovat i u Nadace a Země, a proto zemním svou kritiku u slovy chvály: hlavní postava Trevize je živelně uvěřitelný dobrodruh a vůbec práce s postavami a jejich charakterem se mi velmi líbila, poznávání rozmanitosti lidského rodu napříč mnoha izolovanými světy jsem si užil. Asimov zde také předkládá největší množství zcela rozdílných světů a velmi poutavě popisuje jejich ekologii a prostředí, takže zatímco u jiných knih expozice nudí, zde vyniká čtivostí (samozřejmě musíte být správně chlapecky naladění a vše si barvitě představovat!)

Čím však Isaac zachází, tím také schází. Pojetí knihy jako tripu trojice přátel po neznámém vesmíru je po úžasné trojici prvních knih série obrovský krok zpět, a žádná úžasná dobrodružství nedokáží zalátat díru po nějaké nové myšlence, okolo které by se vše točilo. Namísto spění k pointě cítí čtenář na patře chuť nastavované kaše, dialogy jsou velmi často jen bezduchá semantika typu postava A něco tvrdí a postava B oponuje, ovšem bez dopadu na další události a děj. Závěr a vlastně i celá kniha už zkrátka nemají to kouzlo Asimovova světa, jaké jej známe a milujeme.

Knížku hodnotím jako slabší závěr výborné série trochu nespravedlivě přísně, samostatná by Nadace a Země byla stále silně nadprůměrné Sci-fi s kouzelným světem, inteligentní a přeci kouzelně přímočaré. Ale když nás Asimov od začátku rozmazloval genialitou, nemůžu mu odpustit, jak nám závěrem svého veledíla podrazil nohy.

1 01.01.2023

Druhá část trilogie je kvalitativně srovnatelná s prvním dílem, a to jak po stránce obsahu, tak stylu. Děj je poměrně napínavý a nepředvídatelný, nové postavy dostávají dost prostoru a staré získávají hloubku, přestože u některých (Yueh, Feyd, Baron...) se mi zdá jejich vliv minimální a role v příběhu připodobnitelná k cameu. Kladně hodnotím intrikaření v sesterstvu (byť lehce přímočaré) a konspirace Šlechtického svazu v čele s Jaxsonem Aruem. Jakékoliv slibně rozpracované linky bohužel ponižuje časová návaznost na originální Dunu, takže čtenář se nemůže odtrhnout od myšlenky, že ať si autoři vymyslí co chtějí, nakonec nastane jalový status quo, aby nebyla porušena návaznost na další díla. Osobně bych uvítal, kdyby se další případná série věnovala hlubší minulosti impéria, například z doby ranné vlády rodu Corrino.

Největší mínus knihy je (stejně jako u vévody) styl psaní. Hodně myšlenkových pochodů je nadbytečných a průtokových, někdy i celé kapitoly nepřináší dějový posun a jen opakují či shrnují současný stav a ani se nesnaží dát případným úvahám postav atraktivitu. Přímá řeč postav je dost strojová (možná problém českého překladu?) a postavy často působí strašně uměle.
Jinými slovy, Lady z Caladanu je kniha řešící emoce hlavních postav, ale tato analýza sama o sobě emoce postrádá a i když knížku díky dobré dynamice přečtete jedním dechem, s jejím odložením do knihovny ve vás ulpí především suchá fakta o pokračující rebelii. Že lady Jessica prožívá krizi osobnosti, Paul dospívá ve vůdce a Leto bojuje s Atreidským mravním kodexem si patrně ani neuvědomíte, protože vylíčení těchto nosných témat je zde osekáno a zaplaveno stovkami stran čiré dějovosti.

07.12.2022

Z novodobého hlediska dosti naivní a především po dialogové stránce velmi zestárlé dílko českého Sci-fi klasika, který popularizoval vědu a snil o zářivé budoucnosti v době, kdy po Praze jezdily německé tanky. Planeta Leon je příběhem dětské touhy po dobrodružství, Vernem inspirované lásky k vědecké fantastice, napínavých výpravách, během kterých odvážní a svérázní hrdinové přepisují učebnice fyziky. Přestože se však tato první část může opírat o charismatické (a také tak trochu pošetilé) kvarteto českých studentů/planetotvůrců amatérů, trochu mi zde chybí Verneovská chemie mezi postavami, trochu dospělejší přístup k tématu a zejmána fungující motivace hlavních postav. Jasně, jsou to všichni správní kluci a když je zavolá dobrodružství, jdou. Ale dnešní čtenář dokáže najít na planetě Leon nejen fantastickou magnetickou horu a nebezpečnou lagunu s obří chobotnicí. Najde zde také patetické slovní obraty, tlačení na "hurá" efekt, do očí bijící komolení přírodních zákonů a také ne vždy svižně odsýpající příběh.

2 24.10.2022

Naturalisticky drsná a pod kůži se zažírající exkurze českým protinacistickým odbojem, kterým vás za hřmění palby z kulometů a praskání kostí provede ústředí trio tří hrdinů. Rozvážný ale uvnitř nejistý Balabán, tvrďák s chutí po boji Mašín a neohrožený pistolník Morávek jsou charakterově tak dobře vykresleni, že jim jednoduše nejde nedržet palce, zatímco v protektorátní Praze uskutečňují nemožné a bojují s větrnými mlýny Gestapa a Abwehru. Přestože se dočkáme také vypravení do složitého světa konspirací, odbojových organizací a vzájemně si nedůvěřujících agentů, M+B+M je v samotném základu příjemně přímočará adrenalinová jízda, ve které krátké věty dokreslují dynamiku a často nepřehledné ubíhání okamžiků skvěle imitují zmatek boje.
Autor mě také potěšil tím, že se věnoval i řekněme bočním větvím českého odboje a, vybaven dobovými prameny, uvedl na scénu i méně známá jména jako jsou Ferry Peltán, André Regenermelnebo docent Krajina, všechny funkčně zapojené do napínavého děje s velmi temnou atmosférou a nekompromisním závěrem. Verdikt? Plný počet hvězd a touha si od autora si přečíst ještě nějaký jiný masterpiece.

9 11.10.2022

(SPOILER) "Když nechcete, aby to Japonci koupili, neprodávejte to."

Slušně se rozjíždějící a jen lehce v závěru pokulhávající detektivka, kterou nám chtěl autor především otevřít oči a ukázat, jak to chodí na divokém východě, pro případ, že byste si tam nedejbože jednou chtěli otevřít fabriku na auta. Naši šikmoocí přátelé zřejmě šlápli Crichtonovi na kuří oko velmi důkladně (a těžko přesně určit, kde je pravda a kde jen jeho zaujaté sýčkování), protože tolik stránek trpké zášti jsem už dlouho nečetl. Doufám jen, že to, co jsem se o praktikách japonských byznysmenů dozvěděl, je pravda jen v Americe a jejich pravidlo obchod=válka tady neplatí (nervózní polknutí).
Jenže Vycházející slunce se zpočátku tváří jako detektivka a je proto trochu škoda, že vyšetřování je často zmatené a v závěru se vše rozmotalo, aniž by se u mě dostavil nějaký pocit satisfakce, alespoň nad usvědčením viníka. Také postava orientalisty s cigaretou v koutku, Connora, byla po počáteční atraktivitě trochu nešťastně upozaděna a její fráze - ty si něco pracně odkazoval vyšetřováním, zatímco já to tušil od začátku - časem zevšední. Alespoň že hlavní protagonista je lidsky se chovající sympaťák, kterému nejde nedržet palce.
Vycházející slunce tedy v závěru hodnotím jako průměrnou detektivku s velmi nadprůměrným vyšším poselstvím, které by se dalo shrnout jako "... a jednoho dne si Japonci koupí i vás".

2 25.09.2022

+ napínavé příběhy z dob historie Hry o Trůny
+ skvěle popsané charaktery jednotlivých vládců
+ propracovaná logika světa, ve kterém má každý tah pěšcem svůj důsledek
+ ilustrace
+ naturalistické líčení bitev, soubojů či intrik, středověk bez příkras
+ autenticky znící porovnávání úhlů pohledu různých kronikářů

- nepřeberně postav, jejihž jména jsou často pouze výplňová
- nešťastná volba formy (suché kronikářské zápisy se zde střídají s dynamickými prozaickými dialogy a cliffhangery)
- kolísající tempo, kapitoly s nulovým dopadem na hlavní děj

výsledek: G.R.R., přestaň se trápit s Písní ledu a ohně a rychle nám naservíruj pokračování historie Targaryenů, protože líčení "jako" historických událostí, válek a diplomacie je přesně to, proč jsem si Hru o trůny zamiloval. Kladně hodnotím úbytek magie a patosu, děj sleduje důležité okamžiky a příjemně ubíhá. Necelých 700 stran zmizelo, ani nevím jak.

3 13.09.2022

(SPOILER) Po "pozemských" dílech Runa Rider a Cestě slepých ptáků, ve kterých se řešily zejména expedice, konspirace a vědecké detektivní pátrání, nastupuje Sluneční jezero a s ním obrat o 180 stupňů k čistému dobrodružnému Sci-fi. Souček, dle prvního dílu trilogie kovaný komunista, si překvapivě nechá svou partu soudruhů aktualizovat a na Mars s čechoslovákem a rusem vyšle dva Američany - akurátního lingvistu Freda a neohroženého pilota Mac Maca. Obě nové postavy (doplněné ruským velitelem letu) jsou vykreslené sympaticky, takže autorovi rád odpustím jeho navážení do Severoatlantické aliance z Cesty slepých ptáků.
Závěr trilogie je kvalitativně podobný jako první dva díly, více je zde však zastoupena akce a neuvěřitelné kousky astronautů na Marsu, jež je vykreselen coby planeta oplývající životem, avšak nikoliv utopická. Mimozemšťané, podzemní bozi i veškerý další život na Marsu je příjemně nepozemský, autor měl představivost a dal si záležet, aby se vyhnul klišé zelených mužíků. Knížka má také nečekaně hlubokou pointu, ve které je zdůrazněna lidská odlisnost od přírody, vyjádřená kmenem vikingů, neschopných se uživit v cizím prostředí, ovládaných strachem a pověrčivostí.
Dobrý závěr občas předvídatelné a rozvláčné trilogie, který ve svém závěru nabídne napětí i syrovost.

18.08.2022

(SPOILER) Cestu slepých ptáků a Runu Rider jsem přečetl společně, a musím říct, že mě oba první díly trilogie příjemně překvapily. Jistě, zejména v Slepých ptácích se autor až moc nechal strhnout rudou propagandou, svazáci jsou zde etalonem dokonalosti, vojáci NATO jsou mrchy a vše nakonec jako zázrakem vyřeší protestní pochod komunistů z Islandu (!), ale jinak se jedná o zajímavé Sci-fi dílo, které si v ničem nezadá se světovými klasiky. Průzkum jeskyní je napínavý a zábavný, nápad radioaktivních vetřelců dávnověku skvělý a kladně hodnotím i formu reportáží a úryvků, dodávajících autenticitu i dynamiku. Škoda jen, že Souček nepřidal k hlavnímu kvartetu přátel - vědců také nějakého toho padoucha, který by jim házel klacky pod nohy, ohrožoval je. Hvězdičku tak musím strhnout za občasnou předvídatelnost a naivitu, poplatnou době a žánru. Rozhodně se však jedná o vynikající knihy, které splní svůj účel a navnadí vás k přečtení Slunečního jezera.

3 18.08.2022