herdekfilek komentáře u knih

Jelineková si zase hrála. Místo prosté konstrukce děje před čtenáře hodila zdánlivě neucelené výkřiky do tmy plné jí samé. Písmena rozfoukla po papíru, spojila je do vět, které další život žijí nutně v křeči a strachu z možných významů, které by mohly znamenat. Věty složila do arogantních odstavců, kteří tak zoufale fňukali a žadonili (životné, mužské, prostě jsem to tak naprojektoval) aspoň po pochopení, když ne rovnou pohlazení. Odstavce, často přečnívající za omezenost knižní vazby, dohajzlila do stránek, které se obracely hůř než náhrobky vlastní minulosti. Stránky narvala násilím do knihy a teď si, drahý čtenáři, ječ hrůzou nad přečteným. Ne, ať řveš jak chceš, neřveš dost, neřveš, protože nevíš, co je to být Jelinekovou. Sociopatem s náběhem ke genialitě, která se může jevit, a často se i jeví, jako debilita. Řve se pořád, ale málokdy se řve dostatečně. Dejte té ženské i Nobelovku za fyziku. Ta jak se mnou hýbe, to jen tak někdo neumí.
Nikomu nedoporučuju.

10 23.11.2011

Nevím proč se mi tohle dílo až tak nelíbilo. Proč mě neoslovilo. Možná je to tím, že tato postkatastrofická vize není až tak nereálná. Že může v mysli člověka vzkypět podezření, že si čte ve své budoucnosti. Možná, že jsem nepochopil dosah napsaného. Možná, že jsem měl na čtení téhle knihy blbé období a měl si radši přečíst pohádku. Možná, že slunce zářilo nějak šejdrem a mně se díky tomu špatně četlo. Možných možná je spoustu, ale já mám pocit, že kniha byla pustá a táhla se jako putování dvou ztracenců, kteří ji okupovali. Ano, poslední možnost u mě vítězí. pusto na stránkách a popularita knihy uměle vyhoněná až k výšinám.

10 30.11.-0001

Vydělat se dá na všem a pokud je pocit, že někde někdo za nic trpěl, tak budeme zatrachtile teatrálně trpět s ním a snažit se ze všech zúčastněnejch vydřít co největší možný vstupný.
Musíme myslet na ty chudáky přeživší.
Musíme, a proto je potřeba vybrat všem peněženky.
Mysleli jste na ta kvanta mrtvejch dětí? Těch promarněnejch životů? Těch neprodanejch aut jen proto, že zákazníka zabil jinej zákazník, už neplatící zákazník?
Finkelstein, Žid jako poleno, se pustil do Židů. Udělal to nadmíru šikovně. Tnul do jejich zadního voje, stvořnýho z lačnosti a ziskuchtivosti. Však i na těch mrtvejch se dá vydělat. Nebo spíš právě na nich.
Poskvrněná památka bůh ví kolika mrtvejch znevážená ziskuchtivostí jejich bratří.
Finkelstein nepopíral holocaust, ale lidskost, tu roztomile poválečnou, kde vydělávat se musí i přes mrtvoly, nebo právě přes ně.

9 22.07.2011

Vonnegut je vlastně jen schopnost okecat cokoliv s dvěma ušima, olbřímým úsměvem a už odumřelým organismem. Ale tak to chodí.
A ani ta zatrachtilá Jatka se mě nedotkla. Spíš mě plácla přes hubu náznakem a zase táhla.
Vonnegutův styl psaní mě nebaví, přes to vůl nepřejde. Tak to prostě je.

9 01.04.2011

Hudba Plastic People of the Universe mě nikdy příliš nezajímala. Nemám na hrbu tolik života, abych na ně vzpomínal jako na hrdiny našeho státu a bohužel jsem prodchnut pudovým odporem takřka k veškeré české kultuře. Knihu jsem si přečetl pouze pro její historické jádro. A jsem nanejvýš spokojen. Vyjadření doby plné útlaku. Díky knize jsem si sehnal i některá ranná alba Plasticů a musím jemně přehodnotit. Muzikanti to byli precizní.

9 22.11.2010

Výsměch všem Jůliím, výsměch všem Romeům. A vlastně jemné se uklonění před jejich nekonečností. Není žádné miluji tě, je jen MUSÍME ZACHOVAT DRUH, DRUH JE PŘEDNÍ. Ach ti zamilovaní. Běda nám.

9 30.11.-0001

V knize dochází ke střetu mezi hrubou silou a intelektem. Mezi zpohodlněním a opravdovostí života. Bezcitností a jistého druhu uskuhraností, vtlačení se do role oběti. Kantor naráží na běsné mládí, které pohrdá stářím, kdy je upřednostněn zájem o materiálno před člověkem a jeho životem. V mnohém měl Kantor pravdu. V mnohém se točil kolem témat, která nás, naši civilizaci, začínají tlačit, ničit naši společnou cestu. S hrůzou popatřoval na šílený ryk jedinečnosti, který, ač je v lecčems prospěšný a hodnotný, zapomíná na to, že člověk je bytost společenská a jedině od společnosti odvislá.

8 06.02.2015

Duchovní nauky aneb co s tím, vždyť já skutečně umřu. Ne, nekecám, fakt to na mě také čeká. A tak co, ponořit se do fantasie, když už ji sakra mám. Co bude až umřu (nejde mi vtlačit do mozku, že prd, asi si připadám až moc jako já a já se přeci nekompostuje jen tak, zbůhdarma)? Mohlo by se vyrojit peklo, hřeším kam kouknu. Očistec, kůry nebeské...ne, křesťanské vize se mi nelíbí. Co takhle něco východnějšího. Ale ne boršč. Nějakou mystiku. Něco na uklidnění. Putování duše začalo se mi jevit po přečtení tun jiných nabádajících slátanin jako mně zcela vyhovující. Co bude, až umřu? Co by? Sedět v knihovně a číst si budu a občas si vystřihnout bubenické sólo s Bonhamem. Velmi milé posmrtné kvílení mám naplánováno. Na krchov se těším. Přestanu mít hlad, přestanu myslet jen na to jedno a začnu konečně žít.
Jo takhle je to!
Teď bych měl začít žít, ale když ono...

8 17.05.2011

Největší zrada téhle knihy tkví v problému, že se čte očima z kterých zároveň prýští slzy. Krásně napsáno.
Ovšem měsíc po přečtení zjišťuju, že kniha ze mě vyprchává. Tím se doplácávám k faktu, že je v ní prvek jisté lacinosti.

8 30.11.-0001

Nejlépe se problémy řeší sekáním hlav. Pan Štefko věru hlavy seká. Ty čtenářské. Uvědomuje si tady vůbec někdo, že nám tu vyrůstá nová literární hvězda té nejryzejší brakové literatury? Humor, krev, akce, krev, sex, krev, nacisti a krev. Jen houšť, prosím pěkně. Zatím nejlepší, podle mě, autorova kniha.

7 10.02.2017

Cronenberg popsal konzumní společnost. Konzumní společnost blbců a konzumní společnost vyšších sfér. Jedno vykreslil jako fascinaci značkami zboží. Takovou tu prázdnotu, která diktuje a nařizuje pořídit si nejnovější typ toho i toho. Vykreslil konzumní spodinu jako neschopnou citu, jako prázdnou skořápku, která chce, hodně chce, ale nedokáže nic dát. Spodinu uvolněných mravů, neschopnou pevných vztahů, toužící po lásce, ale neschopné někoho dlouhodoběji, tedy déle než na jeden sexuální styk, snést blízko u sebe. Druhou linií kritiky je pak konzum vyšších vrstev. Intelektuálů. Těch, kteří by měli umravňovat ostatní společnost, dávat jí cíl, smysl. Ta byla vypsána jako neschopnost cokoliv dalšího říct. Jako společnost do sebe zahleděných sobců, kteří řeší už jen vlastní hnutí organizmu, nejlépe samozřejmě reprodukčních orgánů. Doba plná banality. Doba bez vlastní filozofie. Doba bez budoucnosti, jen s minulostí, kterou ovšem pohrdá, protože velká minulost ukazuje příliš důrazně na malou a neschopnou přítomnost. Obě mají pak něco společného. Fascinaci technickým vývojem lidstva. Onou náhradou Boha. Ale je technický vývoj schopný zajistit dovoz morálky do lidského chování? Očividně nikoliv.

Jak se praví v bratrech Karamazovech – kde není Boha, tam je vše dovoleno.

7 06.10.2015

Henry D. Thoreau žil a tvořil před dvěma stoletími a jeho poznatky, jeho chmurné vidění lidstva je stále současné. Výsměšně současné. Topíme se ve vlastní neschopnosti dát existenci lidstva směr, cestu kupředu, z pekel sobectví a mamonu. Duševní a duchovní vývoj nahrazujeme vývojem technickým. Zbožšťujeme své iPody a potlačujeme pláč nad vlastní nenaplněností, neschopností říct něco jiného, než co nám bylo nadiktováno. Skláníme se pod bičem vlastní volby, která je volbou někoho jiného. S poslušností stáda plníme rozmary zákonů, které jsou zaměřené proti nám. K smrti spějeme nepoznamenáni poznáním sebe sama. Lidstvo umírá na odduchovnění. Smrtelné křeče neprovází slovo amen, ale dokola se opakující cinkání pokladny. V zrcadle nehledáme moudrost, ale krásu, tu pomíjivou. Žijeme v nevolnictví duše a denně odcházíme být prospěšní společnosti, hubíce v sobě poslední kousky člověka.

7 06.02.2015

Popišme si princip knihy Přečtený život. Milan Špůrek si při vášnivém čtení knih dělal výpisky. Dejme tomu. Dělá to tak mnoho z nás. Hledáme v knihách střípky nadpozemského vědění, jež v sobě, třeba, snad, obsahuje vysvětlení, základní vysvětlení, proč to všechno. V každé knize hledáme zákmity geniality, moudrosti, pochopení. Snažíme se dosíci něčeho nevšedního, něčeho, co se neválí v regálech supermarketů, co je ojedinělé, výjimečné, co by dokázalo existovat samo o sobě. Milan Špůrek takové zákmity prozřetelnosti jemně vytrhával z kontextu knih a zařazoval si vytržené do kartotéky. Do jakéhosi soukromého pekla lidského poznání. A posléze z vytrhaného začal skládat literární koláž. Fotomontáž literárního díla. Přiložil k sobě Nietzscheho a Holana, přiložil Flauberta k Learymu, Exupéryho k Havlíčkovi. Položil moudrost jednoho k moudrosti druhého, dal seznat čtenářovi, a hlavně sobě, že existence literatury je spojitá nádoba, kde se dá dle libosti přelévat a nacházet nové a nové dimenze. Stejně jako u koláží fotografických. Kdo by kdy spojoval Hitlera s Ghandím? Všechno jde.

7 06.02.2015

První a poslední dívčí román, který jsem přečetl. A vězte, že jsem u něj málem zemřel žalem a dojetím. Jak to ty čtenářky mohou snést? To jsou snad plechové, že se pod takovými nápory emocí nerozloží? Já měl zubatou neustále vzápětí. Už nikdy více. Bože můj.

7 08.12.2011

Na Slovensku se řešilo zjevení Panenky Marie, v Německu zjevení tureckých imigrantů a u nás by se mělo probírat zjevení Nikkarina. Jeho pojetí komiksu dosáhlo na lať tak vysokou, že snad taková nebyla ještě vytyčena. Rozhodně ne v Čechách (a že se Saudkovi omlouvám a posílám k lůžku bonbonieru). Zjevení, které se nemusí nutně svatořečit, ale chvalořečení je tu vcelku povinností. Nikkarin se vykašlal na lacinou výuku pyrotechniky a praštil do čtenářstva vlastní moudrostí. Moudrost pojal ve stylu - kdo absurdnu korunu, tomu ona celou ruku i s ramenem. Moudrost, která mi lahodila víc než rozdychtěný výraz při pohledu na špatně nalazenou puritánku.
Jeho kresba je překvapující. Nádherně překvapující. Bůh zaplať za Nikkarina.

7 15.09.2011

Zcela jednostranně pojatý výzkum vody. Výzkum estetiky vody. Dle mého sledování byly výsledky průzkumu prokazatelně důkazy síly vůle autora, který pod pojmem démon vidí démona, pod pojmem láska vidí lásku, pod pojmem heavy metal vidí démona. Jak sám Emoto píše, voda do sebe dokáže nasát vůkolní energii, emoce, stav věcí. Emoto trpí odporem k řízným kytarám, tak se to na zkoumané vodě i pozná. Trpí láskou k hudbě vážné, tedy se to i projeví na zkoumané kapce vody. Jeho vnitřnímu profilu věřím. Jeho výzkumu tleskám. Však co je voda, když ne Bůh. Tak přilnavý a všudypřítomný Bůh.

7 07.07.2011

Nečekal jsem, že někdo bude mít až takovou míru drzosti (krom zhůvěřileho Disneyho), aby svou osobou zmršil Medvídka Pú. Evidentně se našel. Snaha Davida Benedicta napodobit vtip a moudrost Milneho se zcela minula cíle. Kniha poučuje. Kniha vyučuje. A tím se i vylučuje. Z Kryštůvka Robina se stal blbec. Z Medvídka Pú přežraná bečka pouček. Z Prasátka trapný nemrcouch. A z Ijáčka feťák na Prozacu. Bezbřehá blbost. Ohavné znásilnění.

7 05.07.2011

Zásadním poznatkem knihy je lokální versus globální. Lokální stát nikdy nemůže vzdorovat globálním korporacím. Přičemž řešení máme přímo na dosah ruky. Myšlenka Evropské unie je krásná. Spojení doposud se hašteřících států a státečků. Vytvořit onu potřebnou hráz. Politickou a mocenskou hráz, která má zastavit často nemravné jednání společností operujících po celém světě. Samotný stát nic nezmůže. Nemá tu sílu, podporu.

Nemá vlastně nic. Spojením států do jednoho celku vznikla bariéra. Plnohodnotný soupeř ekonomického tlaku. Ovšem jsme pouze u myšlenky Evropské unie.

Skutečnost je jiná. Tragicky jiná. Evropská unie je nesourodá, hašteřivá, namísto pevného politického kurzu zvolila nesmyslně překážející byrokratickou cestu, cestu plnou překážek, kdy mnohé z nich nejdou přeskočit, protože prostě chybí možnost, vůle, chybí společný hlas. Pravomoci států jsou stále určující a důležitá rozhodnutí tak nejdou prosadit, protože je neustále někdo proti. Evropská unie se tak změnila na směšného přeměřovače délky banánů a zakazovače nafukování balónků dětmi do dvanácti let. Což je k smíchu.

6 06.10.2015

V čem je kniha jedinečná? Je jiná. Dokonale jiná. V produkci žádného nakladatele nenajdete podobnou. Kniha nabízí opulentní ukájení se nad možnostmi jazyka. Nad možnostmi jeho zneužití, užití, žití. Svým dokonale svérázným stylem doluje z dávno zapomenutých nebo vysvětlených nebo již klasických směrů filosofie nové vývody. Nové pohledy. Hledá, aby nalezla. Nalézá, aby předala. Ale balí vše do absurdity zdánlivě béčkového hávu akčních škvárů, aby předané zůstalo nepoznáno. Záměrně, protože čtenář je zhýčkaný idiot, který nechce a ani nepotřebuje myslet. Chce jen přijímat romány sepsané v přestávkách mezi kurzy tvůrčího psaní, kde se spisovatelům tak, tak kurví veškerá originalita a učí se fígle a marketing a stategie a mantinely a hráze a zdi. Protože čtenář je líný sledovat autorovu myšlenku, on ji chce naservírovat předvařenou, předžvýkanou i předpolknutou.

6 20.07.2015

Demonstrativně udělený odpad, vypreparovat ducha a ponechat jen tělo, tfuj tajksl.