Hellboy komentáře u knih

(SPOILER) 36/2021 Není snadné se do knihy začíst, prvních 50 nebo skoro až 70 stran je skoro až utrpení, protože jde jen o nekonečné intro a děj zde takřka chybí. Čtenářova námaha je pak naštěstí vykoupena fantastickým příběhem, který se následně rozvine ve zbytku knihy. Fantastický, fantazijní, fantaskní, na pomezí reality, snu, sci-fi a fantasy. Skoro až detektivní skládačka pracující s motivem ztráty paměti a nespolehlivého vypravěče (nelze nevzpomenout na film Memento), která je nicméně čtenářsky vděčná a hezky se uzavírá. Překvapení roku.

4 22.12.2021

35/2021 Hype okolo Biancy Bellové mě minul, ke knize jsem přistupoval otevřeně, bez předsudků. Od prvních stránek (socha Státníka...) jsem pochopil, o jaký typ literatury jde. Metafora, alegorie odehrávající se ve světě, který působí důvěrně, blízce, ale přece jen tak nějak tušíme, že to není tak docela ten náš svět. Protagonistův příběh je pak klasický from zero to hero, od malého chlapce po nabušeného mstitele - tady žádná překvapení nečekají. Problém je, že kniha je hrozně kýčovitá. Je to definice kýče v tom smyslu, že kniha ve čtenáři vyvolává nějaké emoce, ale vždy je to naprosto prvoplánové - každá věta vzbudí jednu konkrétní reakci, za kterou už se nic dalšího neskrývá. Každý jednotlivý čtenář bude popisovaný děj vnímat totožně: teď hnus a odpor, teď zase smutek a dojetí. Neexistuje tu nic jako různorodost, škály emocí, možnost o čemkoliv pochybovat, přemýšlet. Všechno to působí vyumělkovaně, ne-uvěřitelně, jako kdyby to bylo všechno vypočítané na efekt, a já se nemůžu zbavit pocitu, že jsem to "prohlédl" a vidím v tom primárně jakousi ne-autenticitu. Chápu ten pokus o navození špinavé, smradlavé a beznadějné atmosféry - jenže když si to srovnám s nějakou opravdu "drsnou" knihou, tak tohle vyplývá beznadějně plytce. Zároveň chápu, že na tak krátké ploše (170 stran, v podstatě je to delší povídka) není prostor jít skutečně do hloubky..
Jo a ještě něco. Přišlo mi, že Bellová nemá nijak zvlášt velkou slovní zásabu, některá spojení se tam opakovala furt dokola.

12 14.12.2021

34/2021 Knihu jsem přečetl po dokoukání vynikajícího seriálu American Crime Story: Impeachment. Téma mě zaujalo a chtěl jsem se o něm dozvědět něco víc. Ale tahle kniha, to je omyl. Sama o sobě je nezajímavě napsaná, text není dobře členěný, špatně se v něm orientuje. Ale - asi nikdy v životě jsem nečetl hůř přeloženou knihu. Ten překlad je tak strašně špatný, že snad každá věta bolí. Copak to neprošlo žádnou redakcí? Četl ten text někdo předtím, než to šlo do tisku?? Ani bych neřekl. Jestli se vám tahle kniha dostane do ruky, tak ji s klidným svědomím hoďte do sběru. Respektive - ano, v minulosti to mohl být (pro anglické čtenáře) cenný zdroj informací, který shrnoval Moničin život od dětství až do aféry. Dnes, pokud vás to téma zajímá, tak říkám - podívejte se na ten seriál. Ten totiž velmi dobře vybírá ty skutečně zajímavé momenty, hrozně dobře umí zdůraznit a vypíchnout to podstatné a hlavně - zůstává co možná nejvíce objektivní. To znamená hlavně to, že seriál se pokouší zachytit úhel pohledu Lindy Trippové, která je skutečně zajímavou osobou, vlastně je její příběh mnohem zajímavější, než příběh Moniky. V této knize je ale z pochopitelných důvodů redukována na zrádkyni, příliš prostoru nedostává a je odstavena na vedlejší kolej. Je to logické, ale je to škoda. Tahle kniha je memento doby, vyšla velmi rychle, v době, kdy ty události byly aktuální. Z dnešního pohledu je to škoda, kniha nemá dostatečný odstup od událostí. 3/10

2 14.12.2021

33/2021 Destrukce je kafkovsko-bilerovský absurdní román, velmi jemně balancující na hraně nejčernějšího humoru a nejtemnější deprese. Člověk fakt neví, jestli se dřív smát nebo brečet, ale ten smutek nakonec fakt převažuje. Protože jakkoliv je kniha bezpochyby zamýšlena primárně jako ironický, satirický komentář nastavující zrcadlo zabedněným obyvatelům naší země, jejich pokrytectví, lhaní, přetvařování, zbabělosti, strachu, udavačství, závisti, lenosti a všeobjímající ubohosti a malosti, ačkoliv větší důraz než na vlastnosti nás a našich spoluobčanů je kladen na otázku neradostných vyhlídek do budoucnosti, což se týká čím dál většího sucha, vyšších teplot, extrémních výkyvů počasí, povodní i tornád a dalších spřízněných projevů vyplývajících z klimatických změn, se kterou, alespoň teoreticky můžeme ještě něco dělat (LOL), tak ve výsledku si čtenář uvědomí, že na tom nic vtipného není; tohle je smutná pravda, realita dotažená do extrému, tohle se skutečně děje, takhle se lidé chovají - k sobě, k dětem, k přírodě, ke zvířatům (!!!), a jak na téhle Zemi budeme žít za 100 let, to si opravdu neumím představit a je mi z toho smutno. Tahle kniha je jen pro silné žaludky a nebo lidi, kteří jsou natolik pohlceni kognitivní disonancí, že to dokážou vnímat jako čistokrevnou srandu, při čtení se dobře pobaví, protagonistovi ale asi nebudou příliš dobře rozumět, a na konci knihu odloží s tím, že tam bylo málo krve. ___ Celou dobu jsem si představoval, jak skvěle by se tento "příběh" vyjímal na divadelních prknech. Těším se, až si tohle někdo vezme do parády.

9 30.11.2021

31/2021 Ne úplně typická self-help kniha. Autorem je totiž člověk, kterýmu narozdíl od běžných autorů podobných svépomocných příruček věřím, že jde o techniky, které jsou skutečně prověřené a skutečně fungují, a nemají ze čtenáře jen vytáhnout prachy za zbytečně popsaný papír. Škoda je, že Chriss Voss je možná skvělý vyjednavač, ale ego má tak nabubřelé, že se to nedá vydržet, a když jsem už po třicáté četl o tom, jak je skvělý, respektive ten nejlepší na světě, tak jsem měl leda tak chuť ho praštit. JAK VYJEDNÁVAT A DOSÁHNOUT SVÝCH CÍLŮ? 1) Je potřeba zjistit, co přesně váš protějšek chce (což vůbec není tak samozřejmé a jednoduché, jak by se mohlo zdát, protože má pravděpodobně hned několik skrytých motivů, které záměrně či nevědomky nechce prozradit). 2) Je potřeba svůj protějšek přesvědčit o tom, že on má jednání ve své moci (paradoxně v tu chvíli je zranitelnější a otevřenější ke kompromisu). Jak toho docílit? Voss tvrdí, že je vhodné, aby vyjednávání trvalo dlouho a vy jste měli hodně času vytáhnout ze svého protějšku co nejvíce informací. Způsob, jak vyjednávání protáhnout a svůj protějšek ukolébat v pocitu toho, že má vše pevně v rukou je 3) Zrcadlení - technika spočívá v tom, že zopakujte po svém protějšku vybraná nebo poslední tři slova z toho, co řekl. Naprosto zásadní je neustále dokola opakovat otázku: 4) Jak to mám podle vás udělat? Když má na vás protějšek jakékoliv nároky či připomínky, stačí neustále dokola opakovat Jak to mám podle vás udělat. Tím docílíte toho, že on se snaží vyřešit váš problém za vás, ale zároveň má dojem, že má vyjednávání on sám pevně v rukou. Další užitečné techniky: 5) Pojmenovat negativní emoce. Je naprosto zásadní nekroužit kolem horké kaše, ale přesně pojmenovat to nejhorší, co se děje nebo co do budoucna hrozí. Ten zbytek už jsou takové obvious věci, jako že je vhodné na sebe dopředu prásknout všechny své slabiny (seberete tím protistraně karty), nebo nebát se při smlouvání nadhodit naprosto nesmyslně extrémní částku, protože tím protistranu vykolejíte. Něco z tohohle už jsem si vyzkoušel a mám pocit, že jsou to skutečně přínosné a funkční techniky. Když se oprostíte od Vossovy nabubřelosti, tak vám tahle kniha skutečně může pomoct dosáhnout toho, co skutečně chcete.

4 11.11.2021

30/2021 Nic takového jsem asi v životě ještě nečetl. David Foster Wallace byl zcela zjevně fenomén. Celou dobu jsem musel myslet na to, jaký byl on sám, jaký byl jeho život, jak strašně překypoval nápady a jak hrozné musely být jeho deprese. Krátké rozhovory s odpornými muži jsou povídky, ale dohromady tvoří velmi ucelený celek, který se k některým tématům opakovaně vrací a rozebírá je z více stran - například jde o rozchody nebo znásilnění. Nesmírně silná kniha, která přesvědčivě vypovídá o civilizaci 21. století - a není to nic hezkého.

6 11.11.2021

29/2021 Super stručné pojednání, či spíše návod, manuál pro život, obsahuje 20 lekcí, které nám poskytlo 20. století a jež nám mohou pomoci se zorientovat v nástrahách současnosti. V kratičkých jedno- či dvoustránkových kapitolách nás autor seznamuje s tím, co předcházelo nebo jak probíhaly takové katastrofální kapitoly 20. století, jako byl nástup Hitlera, genocida, stalinský teror, ale také vítězný únor v Československu či období normalizace, a co si z toho můžeme vzít v situaci, kdy Trump vítězí. Právě posledně jmenovanou věc beru jako největší mínus knihy - text je cílený výhradně na americké čtenáře, primárně zřejmě na Trumpovy nepříliš bystré voliče, což na neamerického čtenáře může působit poněkud otravně. Možná i proto je text tak jednoduchý a stručný. Kdo ví. A kromě toho Trump už je fuč, takže se nemůžu ubránit pocitu, že kniha prošla datem spotřeby a nyní je na výhoz. Ale na druhou stranu, když odhlédneme od těchto výhrad, tak univerzální pravdy, které Snyder předává (Varuj se státu jedné strany, Přijmi zodpovědnost za podobu světa, Přispívej na dobrou věc...) mají trvalejší platnost a čtenář sám si je může vztáhnout i na něco jiného, než Trumpa. Českého čtenáře nemůže nezaujmout, že autor zde píše, že považuje Václava Havla za nejvýznamnějšího představitele disentu 70. let.

3 11.10.2021

(SPOILER) 28/2021 Na Dickovy poměry poměrně netypická kniha - především díky nečekané přímočarosti a nepříliš velkému rozsahu. Příběh je zábavná jednohubka, ve které se ale stejně objevuje několik nesmírně zajímavých nápadů, ale také typické dickovské propriety. V první řadě jde o drogy, které dokáží pozměnit nejen vnímání reality, ale i samotnou realitu - jde o podobný princip, který použil už ve své dřívější knize Počkej si na loňský rok. Díky drogám má protagonista značný problém rozpoznat, jestli se nachází v realitě, nebo sní, nebo je v nějaké jiné dimenzi atd - to je jeden ze 2 základních dickovských trademarků. Zdálo by se, že píše pořád dokola totéž, ale mě osobně fakt baví, jak dokáže k tomu jednomu tématu paranoie/nejistoty/tápaní v realitě přistupovat stále novými a novými způsoby. Kromě toho je tu posedlost některých postav starými předměty - mikromotiv, který se vyskytuje v mnoha jeho knihách, namátkou Ubik či Muž z vysokého zámku. Jinak je příběh poměrně netypický tím, že se točí kolem celosvětově známé pěvecké superstar, protože jinak se PKD obvykle soustředil spíše na bezvýznamné šedivé úředníčky, o kterých neví snad ani jejich okolí. Sečteno - zábavná dickovská jednohubka s relativně přímočarým, poněkud netypicky jednoduchým dějem bez milionu odboček a odskoků.

7 11.10.2021

27/2021 Podnětná, inspirativní kniha, která mi v některých ohledech pootevřela oči, občas přinesla něco zcela nového nebo alespoň pomohla zasadit mně již známé věci do kontextu. Autor se na ploše pouhých 500 stran pokusil představit některé naprosto zásadní kapitoly lidských dějin, od vzniku života, nástupu druhu Homo, přechodu od sběračů a lovců k zemědelcům, přes průmyslovou a vědeckou revoluci, až k otázkám ideologií, nacismu, komunismu, zřízení jako je kapitalismus či imperialismus, až po otázku hledání lidského štěstí a výhledu do budoucna - to není málo, že? Nelze se proto divit, že občas sahá ke značně zjednodušujícímu výkladu, ale budiž mu ke cti, že si to velmi dobře uvědomuje a pracuje s tím. Nikdy netvrdí, že něco je nějak. Vždy zůstává striktně neutrální a pouze popisuje, jak různí vědci přistupovali k různým problémům a otázkám. Občas popisuje naprosté triviality (5 současných lodí pojme tolik nákladu jako vešekré obchodní loďstvo, které existovalo v 16. století). Občas je až moc pozitivní, nahlíží věci moc optimisticky, z pohledu bílého muže. Zmiňuje problémy, kterým čelí ženy, jako kdyby patřily pouze minulosti a v tuto chvíli žádná diskriminace neexistovala. Nicméně oceňuji, že klade velký důraz na to, jaké utrpení přináší člověk zvířatům, a že zmiňuje ekologické problémy jako jednu z největších hrozeb. Vím, že jsou lidi, kteří tuto knihu hejtují, ale ačkoliv si uvědomuju její limity, tak ji považuji v její ucelenosti za velmi přínosnou.

16 27.09.2021

26/2021 Chápu, proč někomu tahle kniha nesedne, zcela zjevně není pro každého. U mě se ale trefila dokonale. Knausgård popisuje banality, historky ze života, které prožil snad každý z nás, kolikrát bez pointy, jak mu mnozí vyčítají, ale přesto jeho psaní není banální, naopak skrze tyto obyčejné příběhy podává maximálně realistický, skoro až antropologický záznam toho, co to znamená být člověkem, konkrétněji teda bílým evropanem na konci 20. století. Ani nedokážu spočítat, kolikrát jsem si během čtení řekl: Tyjo, to je skoro přesně totéž, co jsem kdysi sám prožil! (Například první láska, první opilost, přípravy na jakoukoliv chlastací párty před dosažením 18. narozenin, touha založit kapelu narážející na nedostatek přirozeného talentu, vztahy v rodině, rozebírání hudby, literatury, filosofie...) A hned vzápětí si snad každý čtenář musí zákonitě říct: Na těch historkách není nic zajímavého, to jsem prožil taky, to bych dokázal napsat taky. No, ale tady už naráží kosa na kámen. Dokázal bys to, milý čtenáři? Vzít vlastní život a přetavit ho do takového díla, jako je Knausgårdův Můj boj? Hádám, že nikoliv. Ono to není tak jednoduché. Tohle nejsou jen sepsané životní historky, ale svébytné, promyšlené umělecké dílo, které má dokázalo každodennost přetavit v hluboký životní román s dokonale vykreslenou atmosférou strachu/doby.

7 15.09.2021

25/2021 Z knihovny náhodně vylovená knížečka s jedním z mnoha desítek případů komisaře Maigreta - a hned zajímavý zvrat: jedním z protagonistů je Čech, přesněji teda Čechoslovák, jménem Jean Radek. Jinak zápletka stojí na prapodivné a stěží uvěřitelné premise: dojde k vraždě bohaté americké vdovy, policie na základě docela přesvědčivých důkazů okamžitě zajistí podezřelého chlapíka jménem Joseph Heurtin a bleskově ho odsoudí k trestu smrti, jenže Maigretovi se to celé nezdá, protože Heurtin podle něj neměl žádný motiv, takže ho - se svolením ministerstva - tajně osvobodí z cely smrti (!). Jakože OMG?! A to nešlo prokázat nějak jinak? Jakože Maigret snad mohl hledat skutečného pachatele i když Heurtin seděl ve vězení ne? Stačilo vykonání trestu smrti odložit, ne. (Tohle není spoiler, to je prvních pět stran knihy). No tak každopádně, když čtenář překousne tenhle WTF moment, který způsobí, že Maigret se snaží odhalit skutečného vraha vdovy, ale zároveň musí ještě neustále sledovat Heurtina, protože to je sakra podezřelej a nebezpečnej chlap, tak se rozjede zajímavá zápletka, která až do poslední chvíle vodí čtenáře za nos a celou dobu není NAPROSTO VŮBEC patrné, co se vlastně děje, ale nakonec samozřejmě Maigret vyrukuje s geniálním vysvětlením, které sice dává smysl, ale stejně jsem zůstal trochu zklamaný, protože se tu až moc pracuje s nějakou náhodou co se týče získávání klíčových důkazů atd. ___ Všiml jsem si, že byl tento příběh hned několikrát zfilmovaný, z čehož jsem úplně perplex. Tohle je tak strašně obyčejný, nezajímavý příběh - to si filmaři neumí vymyslet něco vlastního, že furt dokola točí tohle?? nerozumim.

1 01.08.2021

24/2021 První Mňačkova kniha - i díky ní se z něj stal vůbec nejpřekládanější slovenský autor. O událostech, které kniha popisuje, jsem nikdy neslyšel. O Ploštině jsme se neučili ani v literatuře, ani v dějepise. Až zpětně jsem se dočetl, že kniha je nejen založená na skutečných historických událostech, ale hlavně, že je autobiografická, že Mňačko působil jako partyzán na Ploštině, že mnoho z popisovaných detailů je historicky velmi přesných, včetně některých jmen (Baťa, Machů). Během čtení jsem se podivoval, jak přesně, uvěřitelně je popsán život partyzánů, a teď teprve to dává smysl. Mňačko skutečně jen popsal svou vlastní životní zkušenost. A že jde skutečně o pozoruhodné věci - partyzánská taktika, popis činnosti, přemýšlení, přijímání nových členů, partyzánské soudy - stále znovu a znovu mě šokovalo, jak snadno se rozhodovalo o životě a smrti, jak malou cenu má lidský život. Dnešní optikou zcela nepochopitelné chování. Ale válečnou optikou to nemohlo být jinak. Jakmile někdo selže - stačí jen trochu, musí zemřít. __ Zpočátku chvíli trvalo, než jsem se do knihy začetl. Dějová linie odehrávající se v nemocnici s hezkou a naivní sestřičkou Eliškou a dobráckým doktorem Brázdou, kteří se snaží titulního hrdinu Voloďu (tvle co to je za jméno:) postavit zpátky na nohy, mě moc nebrala. Moc sladkobolné, strašně, strašně moc patetické. Ale jen co se Voloďa zabere do vzpomínek a na čtenáře vyskočí krutá realita partyzánského života, tak je to jízda. Smutné, kruté, napínavé, děsivé, občas také patetické, občas s (v dnešní době směšnými) pro-komunistickými žerty, ale hlavně věrohodné vykreslení šílené doby, kterou si nikdo z nás neumí ani představit.

12 01.08.2021

22/2021 Pohádka pro malé děti s určitým moralistickým-ekologickým poselstvím o tom, že si máme vážit přírody, lesů, zvířat, ryb a moří. Zlý čaroděj Škodolib Belzebub a jeho tetička Tyranie vaří kouzelný punč, který jim vyplní všechna zlovolná přání vedoucí ke zkáze světa, otravy přírody, moří, zvířat a ryb, a jejich domácí mazlíčci havran Kuba a kocour Mauricio se jim v tom snaží zabránit. Celý děj se odehrává v reálném čase na ploše několika málo hodin a dobře využitým prvkem je deadline: punč musí být uvařený a přání musí být vyslovena do půlnoci. Čarodějové riskují, že jestli to nestihnou, tak si pro ně přijde peklo. Naopak pokud se jim v tom zvířátka nezabrání, tak riskují zkázu světa. Takže ve hře je hodně. Michael Ende tento poměrně přímočarý příběh ozvláštňuje nečekanými a zábavnými nápady týkajícími se samotného vaření punče. Čtvrtá část receptu je například psaná jazykem ze 4. dimenze a oba čarodějové se tam musí přenést, aby receptu porozumněli. To, co následuje, je ovšem popis drogového tripu: Přinesl injekční stříkačku a zvláštně vytvarovanou malou lahvičku, v níž šplouchala nějaká bezbarvá tekutina. Stálo na ní: Luciferovo Salto Dimensionale. (moje poznámka: tedy LSD). "Musí se to vstříknout přímo do krve," vysvětlil. "Máš s tou věcí zkušenosti?" "Trochu. Sem tam jsem si vyrazil na menší cestu, zčásti z vědeckých důvodů, zčásti jen pro radost." "Tak pojďme na to." "Musím tě ale upozornit na jedno, a sice, že ta věc není zcela bez nebezpečí. Záleží na správném dávkování." Čaroděj se pousmál tak podivně, že jí z toho nebylo vůbec příjemně. "To znamená, že můžeš taky přistát bůhvíkde. Je-li dávka jen nepatrně menší, propadneš se do druhé dimenze. Tam budeš placatá, jako na filmovém plátně. A vlastní silou se už nikdy nedostaneš zpátky do třetí dimenze (...). Je-li naopak dávka přiliš silná, katapultuje tě do páté nebo šesté dimenze. Tyhle vyšší dimenze jsou tak virulentní a zpřeházené, že bys ani nevěděla, který kus těla patří k tobě a který ne. Vrátila by ses pravděpodobně neúplná nebo chybně složená - pokud vůbec." ____ Zatímco však Nekonečný příběh je Endeho majstrštyk, ke kterému se čtenář může vracet i v pokročilém věku, Punč přání zůstává spíše jednohubkou pro nejmladší čtenáře.

3 01.08.2021

23/2021 Dva krátké romány s podobnou zápletkou, v níž hlavní roli hraje nejen milostný trojúhelník a plán na odstranění nepohodlného manžela, ale také pojistná smlouva na úraz nebo na život, která v případě úspěšného plnění zajistí oběma vraždícím milencům tučný obnos, který jim pomůže vyštrachat se z celoživotního svrabu a konečně se postavit na nohy. Obě díla jsou psána dost sugestivně s častým využitím přímé řeči. Zaujmou reálie 30. let, ať už tím dobovým, co je dávno pryč (tulácký život, určitá jednoduchost života a životních cílů), tak i tím, co přetrvává: pojišťovací agenti snažící se vecpat lidem zbytečné pojistky, pojistné podvody a rafinované pojistné smlouvy se spoustou právních kliček. Ve výsledku ale obě knihy stojí zejména na určité psychologii postav, které se milují, nenávidí, odvrací se od sebe a zase shledávají, a velkou roli v tom všem hraje sex, což v době vydání ve 30. letech působilo obzvlášť šokantně. Plným právem naprostá klasika a není divu, že obě knihy byly několikrát zfilmovány. Vtipná zajímavost: v knize Pošťák vždycky zvoní dvakrát se žádný pošťák vůbec nevyskytuje, název naschvál s dějem nijak nesouvisí.

8 30.07.2021

21/2021 Policie pomo pije. Co je to proboha za šílený název? - říkal jsem si, a knihy jsem se chtěl zbavit. Pak jsem ale tuto knížku z edice "Čtení na dovolenou" vzal na dovolenou a nestačil se divit. Velmi slušná detektivka ze Švédska a Dánska z 60. let, ve které jsem vycítil předobraz knih z pozdější vlny Severské krimi. Celou dobu jsem se domníval, že jde o samostatnou knihu a až zpětně jsem se dočetl, že jde o jeden svazek z 10 dílné série, a že autoři Maj Sjöwallová a Per Wahlöö jsou dle wikipedie skutečně považováni za duchovní rodiče severské krimi, které jako svou inspiraci uvádí například Jo Nesbø. Čím se tedy kniha vyznačuje, čím se odlišovala od dřívějších běžných detektivek a proč stojí za pozornost? Jde v první řadě o nesmlouvavou kritiku poměrů ve švédské společnosti. Rozevírající se nůžky mezi nesmírně bohatými průmyslníky, kteří jezdí v luxusních vozech Jaguár nebo Bentley do svých honosných byť nevkusných sídel, kde si vydržují své trofejní manželky a bohatnou nejen z vykořisťování svých zaměstnanců, ale také z nezákonných obchodů s podezřelými africkými útvary, jako je Mozambik (tehdy ještě ne samostatný stát), a na druhé straně chudáky, kteří dřou od rána do večera za almužnu, neustále jim hrozí riziko ztráty zaměstnání bez náhrady a žijou v baráku, odkud je mohou kdykoliv vyhodit. Do toho jsou velká města prolezlá zločinem, autoři zmiňují drogy, feťáky, domácí násilí, xenofobní útoky na přistěhovalce atd atd. Je zjevné, že tato příkrá kritika poměrů (kapitalistické společnosti) je jedním z důvodů, proč kniha mohla vyjít v komunistickém Československu. ___ Jinak co se týče samotného děje, tak zde máme vraždu bohátého obchodníka, o němž se toho moc neví, a párek policajtů, kteří jsou zábavně neschopní a vyšetřování se jim moc nedaří. Nakonec ale, dílem vleklé detektivní práce (nekonečné telefonování, vyslýchání svědků a sbírání důkazů) a dílem velké náhody, případ rozmotají jako relativně velmi přímočarý - přičemž vyznění celé knihy je opět maximální kritika společenských poměrů. Za roztomilou Bornovou obálkou a prapodivným názvem se skrývá skutečně zajímavý drobný klenot severské krimi.

4 27.07.2021

20/2021 Autor velmi srozumitelným způsobem, velmi přehledně a čtivě, shrnuje několik zásadních kauz z poslední doby, které se týkaly (převážně úspěšných) pokusů o zavraždění Putinových odpůrců. Jednotlivé části knihy se týkají Sergeje Skripala, Alexandra Litviněnka a Alexeje Navalného, přičemž vždy je shrnut jejich život, jaký je jejich vztah k Putinovi a velká pozornost je věnovaná jejich likvidaci a následného rozkrývání, co se vlastně stalo. Kromě toho autor shrnuje i život samotného Putina, kde se našlo pár věcí, o kterých jsem dříve neslyšel (to, jak byl obviněn někdy začátkem 90. let z nějakého podvodu). Na přetřes přijde ovšem i navýsost aktuální Vrbětická kauza a pak je zde možná až zbytečně prostoru věnováno kauze se sochou maršála Koněva a ochraně starostů Zdeňka Hřiba a Pavla Novotného, která myslím dodnes zůstává relativně nejasná a autor si tady přihřívá vlastní polívčičku - kauzu tenkrát spustil články v Respektu on sám. ____ Jedná se o přehlednou knihu, která dobře shrnuje zásadní fakta a velmi jasně dokazuje, že krev na rukou všech výše zmíněných mužů má skutečně přímo Putin.

6 27.07.2021

(SPOILER) 19/2021 Iana McEwana mám čím dál radši. Jeho nejnovější román se odehrává v 80. letech 20. století, nicméně jde o alternativní minulost, v níž Alan Turing nezemřel, ale stal se jakýmsi Elonem Muskem/Stephenem Hawkingem - geniálním vědcem, inovátorem a také bohatým mecenášem, který dál pokračoval ve vědecké práci, díky čemuž došlo k rozvoji mobilních sítí a internetu o desítky let dříve, než v naší realitě, ale hlavně se britským vědcům podařilo vyvinout opravdovou umělou inteligenci a sestrojit androida, který je k nerozeznání od člověka. A jednoho takového robota jménem Adam si za zděděné jmění koupí protagonista, tápající třicátník Charlie, který absolutně netuší co se sebou, nemá pořádnou práci ani vážný vztah (ačkoliv se mu líbí sousedka z vyššího patra) a touto koupí si asi částečně kompenzuje nedostatek cílů ve svém životě. Autor následně rozehrává zápletku, která částečně navazuje na dílo Philipa K. Dicka (a autor tuto inspiraci dává jednoznačně najevo) a táže se po tom, co dělá člověka člověkem, jakou cenu má lidský život, jakou hodnotu člověk vytváří, jestli nás někdy stroje nahradí - protože jsou konec konců ve všem lepší, než lidi atd atd. Chvíli mi trvalo, než jsem překousnul tu zcela nepravděpodobnou premisu, že se lidem podařilo vyrobit androida, který je svým chováním i vzhledem k nerozeznání od člověka. To prostě můj mozek odmítá přijmout. Myslím, že se to nepodaří ani za sto let. Ani kdyby bylo naživu sto Turingů. Nicméně kniha je tak skvěle napsaná, že jsem nad tím nakonec přimhouřil oči a přistoupil na autorovu hru. A ta je rozehraná skvěle. Adam se zpočátku chová podivně - příliš mechanicky čili komicky, ale díky strojovému učení začne brzy dokonale napodobovat své lidské stvořitele a začne dokonce projevovat city. Nebo si to jen myslí? To je právě to. Má to v sobě jen naprogramované, aby takové věci říkal, nebo je možné, aby robot skutečně cítil emoce? Jak je u McEwana zvykem, vše směřuje do vyhroceného finále, vše je podřízeno pointě a vyznění. ___ Narozdíl od svých raných knih (Betonová zahrada, Nevinný) například je příběh spíše jednodušší a zároveň se tolik netlačí na pilu co se týče násilí, takže to není nic šokujícího, ale jde o dobře promyšlený zápletku, která nutí k zamyšlení - nad sebou samým.

9 14.07.2021

18/2021 Nejkratší román ze série Duna. Paul má hrozivé vidění, všichni proti němu intrikují a snaží se ho svrhnout, do toho na scénu vstupujue ghola Duncan Idaho (znovuoživená mrtvola bez vzpomínek na předchozí život) a také tleilaxan Scytale - tančící maska, tedy člověk, který dokáže měnit svou podobu i hlas. Podaří se Paulovi odhalit spiknutí a uniknout svým vrahům? Bude mít někdy Paul dítě? A s kým? Se zákonnou manželkou Irulán nebo se svou milovanou ženou Chani? Tolik otázek. Oceňuji způsob psaní, který je velmi nevstřícný vůči čtenářovi, Frank Herbert si prostě jede to svoje, a je mu úplně jedno, jak dobře nebo špatně se v tom čtenář bude orientovat. On má svou vizi, již svěřil papíru, a teď už je jen na nás, jak si to přebereme.

4 10.07.2021

17/2021 Pět bondových povídek z nichž ani jedna nemá snad vůbec nic společného s filmy, jež jsou podle nich pojmenované. Nejzajímavější / nejlepší: Hildebrandova rarita (JB na luxusní jachtě na Seychelách s odporným boháčem Miltonem Krestem a jeho krásnou mladou manželkou - nejpropracovanější příběh, dobře ukončená zápletka). Kvantum útěchy / Quantum of Solace (vztahová zápletka "ze života", která se vůbec nijak netýká samotného Bonda, ale to přece nevadí. Fleming tady exceluje jako dobrý pozorovatel mezilidských vztahů. Příběh o mladém nezkaženém muži, který si vzal letušku a ta ho podvedla...). Velmi důvěrné /For your eyes only (JB se vypraví na misi zabít vraha nějakých M-ových známých z Jamajky, ale ukáže se, že není jediný, kdo tam přijel zabíjet-shodou okolností tam zrovna v tu samou chvíli přicestuje dívka s lukem a šípy...náhodička). Na čekané / From a View to a Kill (Bond odhalí v zemi ukrytý tajný bunkr špionů - úplně nejlacinější šestákový nápad, který je úplně odtržený od reality. Na druhou stranu je pravda, že Bondovské filmy jsou podobných nápadů plné, tam mi to nějak nevadí. Povídku Riziko / Risico o soupeření pašeráckých gangů si vůbec nepamatuju, takže blbý. _____ Celkově je hezké ponořit se do čtení toho "původního" Bonda, vidět tehdejší, šedesátkové myšlení, a co se od té doby změnilo - hlavně tedy přístup k ženám, ten je dnes o světelné kilometry jinde.

1 30.05.2021

16/2021 Ukrajinský filmař Oleg Sencov byl v květnu 2014 zadržen FSB na Krymu a ve vykonstruovaném procesu odsouzen jako terorista na 20 let. Po 3 letech ve vězení se rozhodl přistoupit k protestní hladovce a docílit tak propuštění ukrajinských politických vězňů (včetně sebe) / jejich výměnu za ruské vězně. Od prvního dne hladovky si úplně každý den zapisuje několik řádků do svého tajného deníku a toto je výsledek. Deníková forma má mnoho výhod, ale i úskalí. Člověk se na jednu stranu skutečně dobře seznámí s jejich autorem. Na druhou stranu se to občas špatně čte, protože kniha zkrátka není psaná "pro čtenáře". Tématem číslo jedna je tu samotná hladovka. V podstatě je to extrémně dlouhá sebevražda. Myslím že už tak 10 dnech mu bylo hůř, než jak jsem se kdy v životě cítil. A to je teprve začátek. Zajímavější je ale podívat se Sencovovi pod kůži. Sencov ze svých zápisků vyznívá jako neuvěřitelně odvážný člověk. Odvážný, spravedlivý, čestný... zkrátka takový Mirek Dušín. Zároveň je ale poněkud zahořklý, štve ho, že lidé kolem něj nejsou tak dokonalí, jako on sám. Z jeho zápisků čiší takový ten pocit: "já jsem vám to říkal", "zase jsem měl pravdu, ale nikdo mě neposlouchal", "proč jen všichni lidi nejsou takový správňáci, jako já." Většina kapitol je dost stejná, což je pochopitelné - koneckonců je to deník z vězení - ale chápu, že ne každý bude mít trpělivost číst skoro totéž 300 stran. Naštěstí jeho každodenní nudnou rutinu (rituál přinášení a odnášení jídla, lékařská vyšetření, rozhovor s právníkem, spoluveznema, doktorama, bacharema, televize a spát) pravidelně prokládá různými vzpomínkami, z nichž nejzajímavější je jeho popis událostí na Majdanu. Kromě toho mu kniha slouží jako čtenářský deník, což mi přišlo super, takže se seznámíme s jeho názory na různé klasiky sci-fi, ale také Nabokova, Steinbecka atd. Ddost času věnuje bohužel také svým postřehům z nějakého mistrovství světa ve fotbale nebo co, což je neskutečná nuda, ale naprosto chápu, proč tomu věnoval tolik času - protože ho to prostě nějak udržovalo aktivního - při životě. Kniha nijak nekončí - tzn. končí posledním dnem hladovky, a dál už je jen na čtenářovi, aby sám zapátral po jeho dalších osudech. Což mi přijde fér. Tohle je prostě deník. Úmorné ale fakt inspirativní čtení.

4 05.05.2021