Gweny komentáře u knih

Jedna z mých nejoblíbenějších dětských knížek. Četla jsem ji několikrát.

37 17.09.2018

Pan mistr nám zase připravil kvalitní zákusek. Ovšem čtení povídek na mě udělalo jiný dojem než čtení jeho románů (např. Komturova smrt, Kafka na pobřeží apod.). V povídkách bylo méně fikce a více reality. Párkrát mě napadlo, jestli se nejedná o střípky z autorova života, které mu posloužily jakožto odrazový můstek pro napsáno dalšího příběhu. Doslov Jana Bělíčka mi pak mou domněnku částečně potvrdil.
Některé povídky se četly lépe, měly náboj a zajímavý děj, jiné, jako ta o baseballu mě nebavily. Ale to je v pořádku. Díky těm pro mě horším mohly vyniknout ty lepší. A asi nejvíc mě pobavila ta s tou opicí. Dlouho jsem nedokázala pochopit, proč je zrovna opice na přebalu knihy. :-D
Jinak jsou ale některé příběhy plné otázek, na které Murakami standardně nedává odpověď a nechává na svých čtenářích, aby si ji domýšleli sami. A to mě na jeho knihách a příbězích nesmírně baví.

A sem tam se v nich dá najít i nesmírně hluboká myšlenka, jako za následující.

"Dle mého názoru je láska palivem nenahraditelným pro naše přežití. Může pravda jednoho dne skončit. Anebo nemusí vydat žádné plody. I pokud však zmizí anebo zůstane nenaplněná, mohou nám přesto zůstat vzpomínky na to, že jsme někoho milovali, že jsme byli do někoho zamilovaní. I ty nám mohou být vzácným zdrojem tepla. Bez kterého by pak z lidského srdce - a z opičího jakbysmet - zbyla jen mrazivá prázdná poušť. Na jejíž půdu sluníčko nezasvitne, jak je den dlouhý. Kde nerostou byliny klidu ani stromy naděje." (s. 143)

36 01.02.2023

"Když piješ čaj... pij čaj." Momentálně největší poučení pro mne.

Krátká zamyšlení a hlavně nádherné ilustrace. Jen tak, pro chvíle relaxace, nebo momenty, kdy se potřebujete vší silou odrazit ode dna, dostat se z balastu, ve kterém se zrovna nacházíte - v tu chvíli může být knížka velkou motivací - ostatně to sám píše autor v doslovu. Připomíná mi to knihu Chlapec, krtek, liška a kůň, je stavěná na stejném principu a mně osobně se líbila ještě o trochu více.

36 15.08.2022

Překrásná knížka, u které jsem už v průběhu čtení dostala chuť projít se po Rue des Martyrs, nakouknout do obchůdků, přivonět si k horé čokoládě, na jazyku pocítit chuť sýra a zapít ho douškem vína. Vydat se do Michouova kabaretu, poznat taje restaurátorské práce a uzřít na vlastní oči a pocítit celým svým tělem i duší život v ulici, která je sama pro sebe celým světem. Člověk tu najde vše, na co si vzpomene, a i když se časy mění, staré obchody zanikají, aby místo nich vznikly nové, Rue des Martyrs si stále nejen díky svým obyvatelům drží svého ducha.

Kniha je hodně popisná, především ze začátku. Zapamatovat si vše, o čem Elaine píše, je nemožné. Pokud má ale čtenář bujnou fantazii, není pro něho těžké přenést se skrz písmenka přímo na Rue des Martyrs a procházet se tam spolu s autorkou, jejíž láska k Paříži a především k této ulici je doslova hmatatelná.

36 29.08.2021

(SPOILER) „Prvním krokem k tomu, aby člověk něčemu zaníceně uvěřil, je strach. Strach, že přijdeme o vlastní identitu, o život, o své postavení, o to, čemu věříme. Strach je střelný prach a nenávist zápalná šňůra.“ (s. 315)

Dnes odpoledne jsem se nevydala ven, jako tomu bývá každý víkend. Místo toho jsem zasedla do křesla s knihou. Zbývalo mi cca 100 stránek do konce příběhu a můj hlad po rozzuzlení byl enormní.
A tak stejně jako v případě Stínu větru, i zde jsem naprosto zapomněla na své okolí a propadla se do Barcelony první poloviny 20. století. Barcelonské uličky, jakoby se přede mnou vynořovaly z knihy, David Martín jakoby mluvil i přemýšlel v mé vlastní hlavě a já viděla svět jeho očima. Cítila jsem jeho strach, odhodlání ale i dávno zapomenutá příkoří a hlavně lásku. Lidská duše je bezedná a dokáže snést sebevětší rány osudu. Avšak každá rána může člověka posunout dál, do vyšších sfér.
Mnohokrát jsem už téměř nevěřila, že se náš hlavní hrdina dožije svítání nového dne. Mnohokrát jsem si říkala, kam dál lze ještě děj vystupňovat a posunout. A mnohokrát jsem doufala, že mezi všemi zloduchy a padouchy se najde alespoň jeden, který bude mít srdce na správném místě.
Ještě mám před sebou dva díly Pohřebiště zapomenutých knih, ale už teď se děsím chvíle, kdy ten poslední dočtu a přede mnou se rozvine pustina. Přijdu si Zafónovými knihami naprosto posedlá. Jen na chvilku mě napadlo, že bych si teď na odlehčení vybrala jinou knihu, ale ta myšlenka jak rychle přišla, tak rychle byla odehnána. Teď už se jen těším, až otevřu Nebeského vězně a má duše se s příběhem přenese daleko od mého domova i doby, ve které žiji.

36 14.03.2021

Duše, které se mají v životě setkat, se setkají a nic jim v tom nedokáže zabránit. A i když si myslíme, že naplno chápeme cesty osudu, nakonec se ukáže být vše úplně odlišné.

Mariana byla jedním z nejněžnějších a nejkrásnějších románů, jaký jsem kdy četla (ovšem až na pár stránek s krutým strýčkem). Celým příběhem se prolínala současnost a minulost, ale přitom jsem se neztrácela v ději ani to nepůsobilo rušivě. Semtam jsem se zasmála, a na konci jsem prolévala potoky slz a ještě pořád mám uslzené oči. Tak moc jsem se vžila do příběhu Mariany i Julie, že jsem zase zapomněla na realitu kolem sebe a teď začínám pociťovat bolavá záda, jak jsem se skoro do půl třetí do rána hrbila nad knihou, kterou jsem přečetla na jeden zátah. Nešlo se odtrhnout, únavu jsem přemohla a stránky ubíhaly tak nějak moc rychle.

Tímto mám již přečtené všechny knihy, které u nás od Susanny Kearsley vyšly a budu doufat, že brzy vyjde další, jelikož mám její romány s pasážemi z minulosti opravdu moc ráda.

36 06.02.2021

"Jistota je milost určená jen několika vyvoleným." (s. 280)

Možná ano, možná ne. Jisté pro mne ale bylo pomyšlení, že Cizí královnou budu ohromená stejně, ne-li více, než Hlavou světa. Přistupovala jsem k druhé knize Rebeccy Gablé s určitým odstupem, který mi ale vydržel jen pár prvních stran. Potom už jsem se zcela ponořila do temného středověku.
Cizí královna si mě naprosto získala, i když její představitelka mi byla ne vždy svými činy sympatická. Jenže kdo jsem já, abych soudila skutky a rozmary nejvyšší dobové šlechty?
Věřím, že většina z nás si nedovede představit, jak by se zachovala v mezních situacích, kterými prošla nejen Adelheid, ale také Gaidemar, Ota a další. Z těchto tří zmíněných si mne svým charakterem nejvíce získal Gaidemar, i proto jsem pro něho hned dvakrát ke konci knihy ronila slzy (nebudu ale prozrazovat proč). Ale nebyly to jediné slzy. V průběhu čtení mnou opět cloumaly emoce - semtam lehký smích, častěji jsem ale zapomínala kontrolovat svůj dech a mívala husí kůži i vnímala zvýšený tlukot svého srdce.

Snad ani není možné vyjádřit se tu ke všem postavám - bylo jich příliš mnoho. Co ale musím uznat, je, že jejich charakter, i to, co ho utvářelo, popsala autorka opravdu mistrně. Nemám, stejně jako v případě Hlavy světa, snad jedinou výtku, krom toho, že by kniha mohla klidně dál pokračovat. Kéž bychom se jednoho dne dočkali pokračování.

Styl, jakým Rebecca Gablé píše, je pro mne nesmírně atraktivní. Dopředu neprozradí mnohé a přitom je čtenář v napětí, když dočte jednu kapitolu a začíná číst další - i když by třeba neměl, protože večerní hodina už opravdu pokročila. Pravdou ale je, že nejen práce autorky je perfektní, ale je na místě zmínit i úžasnou práci překladatelky Blanky Pscheidtové a stejně tak autora ilustrací dobové mapy Evropy a také rodokmenu na vnitřní obálce knihy.

Jsem vděčná za tak hluboký čtenářský požitek, který mě nejen zaujal, ale zároveň mi dal do života dalších pár poznání nejen o historii slovanských zemí, ale také o morálce a důležitých osobnostech - tedy i ženách v 10. století.

36 03.01.2021

Působivé drama z pera českých spisovatelů. Mělo to šťávu, mělo to spád, a i když člověk jakž takž zápletku a pak hlavně ten konec zná, stejně je tím, jak se děj odvíjí, nemálo překvapen.
Je to svižné drama na jeden večer ale s přesahem, který má co do sebe. Krásně tu bratři Mrštíkové pracují s psychologií postav - stále tvrdohlavá Maryša, procitnuvší Lízal a hlavně darebák Vávra. Tohle čtení jsem si vážně užila. Nesmírně mě bavil jazyk, jakým je dílo psané. Moravský slang se mě líbil vždy, je měkký, zvonivý a rytmický.

36 27.09.2020

Nádherný román, který je v mnohém odlišný od knih, které jsem kdy četla. Předně je v něm velmi detailně rozpracována psychologie hlavní postavy - kterou je v tomto románu muž (ačkoliv běžně je to naopak). Muž, který svádí souboj se sebou samým. Muž, který poznává sám sebe skrze vztahy s druhými a který je schopen si toto poznání uvědomit a poučit se z něho.
Nastolené téma soucitu jakožto netrpělivosti srdce je nesmírně hluboké a zároveň skličující.
"... je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimentální, který je vlastně jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit, který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl - ten nesentimentální, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj. Člověk může člověku pomocí, jen když jde až na konec, až na nejzazší trpký konec, jen když má velikou trpělivost. Jen když se přitom obětuje sám, jen potom." (s. 170)
Copak nám všem právě takový, nepravý soucit není všem vlastní?! Možná není... Možná je vlastní jen mně a na tom základě generalizuji tento svůj pocit na všechny...

Tohle je kniha k zamyšlení. Kniha, která Vás nenechá v klidu usínat a na kterou budete ještě dlouho po jejím dočtení vzpomínat. Je to kniha vážných myšlenek, které byly vlastní člověku, jež se narodil před první světovou válkou a které jsou zároveň vlastní pro mnohé z nás i dnes, o více než 100 let později. Existují holt nezávisle na lidech i na čase. Jsou tu s námi stále. Jsou univerzální i poplatné každé době.

36 19.09.2020

I tuhle knihu jsem měla jako dítko často v rukou. V mé knihovničce je neustále a vždy mě potěší už jen pohled na její obal. Člověk se tak nějak v myšlenkách vrátí do těch bezproblémových dětských let.

36 17.09.2018

(SPOILER) Docházím k názoru, že si nevidím ani na špičku vlastního nosu. Lidi, které Aleš Palán vyhledává, se kterými tráví čas a zjišťuje, i čem je život, ty já obcházím obloukem aniž bych vlastně věděla proč. Možná je to tím, že sama sebe považuji taky za podivína, který sice zatím nemá odvahu žít podobně jako oni, ale v myšlenkách si s tím často zahrává.

Při čtení téhle knihy jsem ale došla k prozření, že ne všichni lidé žijící v nuzných podmínkách nebo na ulici, jsou zoufalí. Právě naopak.
Vysokoškolák, který našel smysl života v psaní básní pro lidi i daleko za hranicemi svého rodného města.
Umělec, který tvoří svůj malý velký svět v souladu s přírodou a přitom ho navštěvují bytosti z nehmotného světa.
Vědec, který padl na úplné dno aby si dokázal přiznat, že se chce vrátit zpět.

Co člověk, to velký příběh. Některý z nich jí byl sympatický více, některý méně. S některým bych ráda pobyla při odpolední procházce přírodou, s některým bych si asi neměla co říci. Nicméně všichni to jsou lidé, kteří si toho v životě prožili opravdu mnoho.

A já budu odteď nedočkavě vyhlížet další Palánovu knihu. Vím, že na ní už pracuje (prozradil to během předvánoční besedy se čtenáři v jedné z knihoven v našem okrese).

34 30.01.2023

Pokud hledáte knihu na chvilky relaxu, u Zuzany Hubeňákové nemůžete šlápnout vedle. Má vyprávěcí talent a používá vtipné glosy.
Bavila jsem se i tentokrát i když mi Sylvie byla mnohdy nesympatická (nejen) svým hlubokým podceňováním se. Příběh byl sice předvídatelný, ale stejně mě to od čtení neodradilo.
Těším se, až si zase něco z pera Zuzany přečtu.

34 29.01.2022

"Piaf nebyla obyčejný smrtelník, byla moster-sacré, která žila, zpívala a milovala jako žádný smrtelník před ní. Byla jedinečná." (s. 203, Charles Aznavour)

O Edith Piaf jsem nevěděla vůbec nic, krom toho, že byla Francouzka. Jediná píseň, kterou jsem znala, byla Non je ne regrette rien. Byla jsem tedy nesmírně překvapená, jaký život Edith žila. To, jak se dostala na vrchol i to, jak se jako lvice prala za to, co milovala. Její život skončil předčasně, ale zanechala tu po sobě ikonické písně a svůj odkaz, který nevěřím, že někdo dokáže předčít.

Samotná kniha se mi ale nečetla příliš dobře. Obsahuje nespočet jmen, které nebylo možné si zapamatovat. Život Edith je sice vyprávěn více méně chronologicky, ale bohužel mnohdy krátké kapitoly a časté střídání jmen mi čtení nesmírně ztěžovaly.
Avšak jsem ráda za tuto knihu, díky které se můj obdiv k životu i práci Edith Piaf prohloubil.

Pozn.: Hvězdičkami hodnotím samotnou knihu, nikoli realitu Edithina života.

34 18.09.2021

"Moje maminka říkala, že když se dělá citronáda, musí se dát nejdřív cukr a pak teprve citron. 'Když se to dá opačně, tak to nedosladíš.' A tak je to i s životem, je to dobrá metafora, protože okusíte-li sladkou chuť dřív než hořkost, tak vám vydrží." (s. 42)

Dechberoucí příběh ženy, o které jsem do nedávna neměla ani tušení. Příběh, který mrazí v kostech každého, kdo vládne alespoň minimální představivostí. Příběh o tom, kam až může člověk klesnout a zároveň vystoupat. Zuzana Růžičková byla osobou, k níž se sluší vzhlížet pro její neskonalou sílu, odvahu čelit nástrahám nepřátelských režimů a ještě tu být v mnoha mezních životních situacích pro druhé.
Děkuji za možnost přečíst si její příběh. Autorka se s jeho odvyprávěním popasovala skvěle. Nemůžu říci, že by mi nějak extra vadily skoky v čase, spíše naopak vždy po skončení kapitoly z koncentračního tábora přišla jakási, i když jen zdánlivá úleva. Často jsem ale mívala v očích slzy - slzy smutku a semtam i štěstí.
Dovolím si říci, že knih o přeživších lidech z druhé světové války jsem už pár přečetla a tuhle řadím na pomyslnou první příčku. Nehodnotím ale osudy lidí, nýbrž zpracování knihy jako takové.
Vždy, když takovouhle knihu přečtu, jsem o to více vděčná za to, v jaké době žiju. To, co si musela prožít Zuzana a statisíce dalších, si nedokážu představit ani v nejhorším snu.

34 01.08.2021

Překrásný příběh, který člověka v mnohých momentech vede k zamyšlení. Příběh, který dokazuje, že vše v lidském životě má smysl. Příběh, jenž mi svou hloubkou a životní filosofií připomíná Exupéryho Malého prince. Knihu jsem tentokrát nečetla, ale poslechla si, jak ji čte někdo jiný. Muž s velmi příjemným hlasem. Ani nevím, kdy naposledy jsem dokázala několik hodin v kuse udržet pozornost na jeden hlas, jeden příběh, jeden život... mnohokrát jsem v očích cítila slzy a možná i proto toužím z celého srdce mít knihu v ruce a ty řádky, které jsem slyšela přečtené, přečíst si sama.

34 15.11.2020

Tahle knížka je pro mě jakýmsi zjevením. Zachycuje čiré myšlenky lidí, kteří se rozhodli kdysi dávno žít jinak, než 99,9% společnosti. Nevím, jak jsem mohla být tak naivní a myslet si, že takoví novodobí poustevníci/ce, farmáři/ky apod. neexistují. Oni existují a je jich jak vidno opravdu spoustu.
Byly rozhovory, které mě zaujaly více, některé méně, ale ač se to na první pohled nezdá, všichni tihle lidé mají něco společného. A já s většinou z nich souzním a tak trochu i závidím, jak a kde žijí. Přestože si sama sebe dokážu představit, že žiju takto na okraji, stále cítím hlubokou provázanost a snad i zodpovědnost za lidi kolem sebe, která mi prozatím nedovoluje odejít z místa, na kterém se momentálně nacházím. Snad jednou přijde den, kdy se to změní.
Říká se, že člověku se splní jen to, co si dokáže představit.

34 29.10.2020

Proslulá Jane Austen. Ach Jane, jak moc jsem se musela s touhle Tvou knihou prát. Vkládala jsem do jejího příběhu velké naděje, čekala jsem více, než jsem měla a jsem zklamána. Ano, vím, že je to jen tím, že jsem si utvořila mylné domněnky ohledně zaměření knihy.
Charaktery postav mi přišly nesmírně ploché, jediný, kdo na mě ze začátku udělal opravdu dojem, byl plukovník Brandon, jemuž byla cizí přetvářka. Willoughby mě rozčiloval, Edwardova nerozhodnost a plachost mě nudily, jednání Johna Dashwooda a jeho manželky Fanny jsem shledávala jako velmi povrchní a zaměřené na jednu jedinou věc - peníze a zase jen peníze. A sestry Dashwoodovi? Jedna druhé se povahově ani za mák nepodobají. O Margaret toho sice moc nevíme, ale Elinor je díky své zdrženlivosti a neprojevováním citů naprostým opakem aktivní, milující a poté utrápené Marianne.
Je ale třeba si uvědomit, v kontextu jaké doby tahle kniha vznikala - a to je to, co mi došlo až při čtení druhé poloviny knihy. Doba, kdy byly ženy stále ještě považovány za určitý majetek svého otce/bratra a kdy ještě nebylo tak úplně zvykem, aby se mladí lidé brali z čisté lásky. A pokud už toho docílili, jejich rodiče jednali tak, jako paní Ferrarsová - své děti vydědili, vyhnali z domu a zřekli se jich. Je to pro mě, mladou ženu žijící v 21. století naprosto nepochopitelné. Na druhou stranu, dlouhá léta, snad staletí udávala právě církev chod společnosti a její hodnoty, a jak víme, v církvi leží prvotní hřích na bedrech ženy - Evy, která se, ač ovlivněna hadem, provinila tím, že utrhla jablko ze stromu poznání a byli pak s Adamem vyhnáni z ráje. Ale to bych opakovala dávno známý příběh.
Ač si to vlastně propouštím jen velmi pomalu, a svůj názor snad ještě postupem času změním k lepšímu. Kniha je krásnou ukázkou doby a počínající ženské emancipace.

34 26.09.2020

Na tohle jsme všichni čekali a v době, kdy kniha vycházela, jsme se hádali o to, kdo zemře a proč. Ovšem takové vyvrcholení nikdo z nás nečekal. A klobouk dolů před autorkou, jak si s příběhem a potažmo s celou ságou pohrála.

34 28.08.2019

Po letech se ke mně dostala kniha od této geniální spisovatelky. Nikdy jsem v TV neměla ráda seriál s Poirotem. Ten herec na mě nepůsobil dobře, ale v knize, to je něco jiného. Baví mě, že příběh nevypráví on sám, ale Hastings.
Musím znovu vzdát hold tomu, jak nás Agatha až téměř ke konci drží v tom, že víme, kdo je vrah, jen nám uniká, proč vraždí. A najednou je náš domnělý vrah zcela zproštěn viny, která ale spadne na někoho, do koho bychom to v žádném případě po celou dobu vyšetřování neřekli. Agatha prostě nikdy, NIKDY, nezklame!

34 02.03.2019

Existuje jen velmi málo knih, u kterých jsem při čtení nevnímala ani čas ani prostor kolem sebe. Byla jsem s paní Violou všude. Korzovala jsem s ní a s Arturem na jejich první oficiální schůzce, loučila se na gymnáziu, cítila jsem stísněnost v domě v ghettu, ve vlaku i v "domě" v Auschwitzu, prožívala s ní vyprávění všech jejích spoluvězenkyň, cítila odhodlání při útěku i radost ze shledaní s Ďurem a Jurkem.
Nerozumím nyní až natolik svým emocím, ale neplakala jsem. Ani jednou. Jen jsem otupěle seděla a četla do té doby, než jsem došla k poslední stránce.
Nikdy jsem nečetla knihu tohoto žánru, ale jediné, co mě napadlo po jejím přečtení bylo, kolik Sofií muselo projít koncentračními tábory a žít s tím, jaká byla jejich rozhodnutí, než prozřely, než doopravdy pochopily... (Mám na mysli knihu Sophiina volba od W. Styrona).
Je až podivem, s jakou lehkostí a grácíí je celý příběh vyprávěn. Paní Viola a stejně tak všechny a všichni, kdo hrůzy druhé světové války přežili a dokázali znovu vstát, narovnat se a začít žít od nuly, mají můj nesmírný obdiv.
Knihy tohoto žánru by si v dnešní době měl přečíst snad každý. Každý, kdo tyto hrůzy nezažil a každý, pro koho je současný mír samozřejmostí. I pro lidi v té době poznamenané první světovou válkou byl možná mír samozřejmostí (nebo spíše zbožným přáním), když se ještě celý svět dostával ze svých ztrát a krizí po první s. válce. Pak ale stačilo málo, aby nastalo to, co nastalo.
Tím chci jen říci to, že i když si tu ve střední Evropě žijeme v relativním míru (tedy v takovém, kdy se ještě nemusíme bát o sebe a své blízké), bereme to jako něco, co tu bylo před námi a bude i po nás. Jenže i mince má dvě strany a nikdy nemůžeme vědět, kdy ji kdo vyhodí do vzduchu a ona spadne tou stranou, která vše změní, která bude odvrácenou stranou našeho míru.
Poučme se prosím všichni z ještě nedávné historie, aby se již něco takového neopakovalo.

34 02.01.2019