Godgifu komentáře u knih

Když někdo napíše knihu o kraji, který znáte jak svoje boty, protože jste se tam narodili a máte tam rodinu, a navíc ji napíše dobře, tak se nemůžete ubránit pocitu hrdosti, byť jste to tam jako náctiletí bytostně nesnášeli, ty haldy hlušiny cestou do Karviné, prach, náletové dřeviny, komíny, oprýskané, šedé budovy, těžní věže snad na každé světové straně... prostě hnus. Sakra, ale má to tam svoje kouzlo, genia loci, přičemž se autorce povedlo jej uchopit a zpracovat tak, že si podmanilo i cizince. Když už tam v tej Stonavě skoro 20 let nežijete a pak si čtete, jak se postavy v knížce pohybují v místech, která máte prochozená, a zažívají události, které se staly i ve vaší rodině, jako že někdo zahynul v dole... tak jednoznačně srdcovka!

26 19.09.2023

Paní Mooshabrovou a její klobouk s pápěřím, které se chvěje, bambusové korále a bílé rukavičky budu mít ještě hodně dlouho před očima. Bizarní záležitost. Fascinující práce s jazykem tu podivně dusivou, napjatou atmosféru neskutečně násobí. Postavy a výjevy jsou popsány tak plasticky, psychologicky dobře podchycené - prostě úžasná manipulace se čtenářem! Je to tak sugestivní, až má člověk pocit, že vstoupil do něčího snu. Všechno je tak absurdně krásné, tajemné... a místy to působí náramně komicky (asi dvakrát se dostavil i nekontrolovatelný záchvat smíchu). Po dočtení - velké zklamání, že už to skončilo...

"Lynchovské" dílo - surreálné, hypnotické, působivé, extravagantní, nevšední psycho.

17 21.01.2020

Při čtení se mi vybavila známá filmová hláška: "Na venkově, tam je úplně jiná morálka..." A zkažená to ona je nabeton, ale takovým svým způsobem.
Kniha mě bavila strašně moc. Jako by vyprávěla o lidech, které znáte osobně. Autentické, uvěřitelné, živé, legrační. Člověk z města zřejmě nedocení fakt, že autorka se skvěle vyzná v mentalitě vesnických babek a dědků i jejich potomků. Vše navíc vyšperkované hanáckým nářečím. Prostě to sedlo!

16 30.03.2021

Po přečtení třetí knihy (předtím Tiché roky a Hotýlek) od paní Mornštajnové musím žel konstatovat, že nejsem cílová skupina této populární autorky. Po technické stránce snad není co vytknout, jazyk je kultivovaný, projev učesaný, čistý... možná až moc... sterilní? Nic zneklidňujícího, nic živelného prostě. Autorka si předsevzala odvyprávět nějaký pro ni zajímavý příběh a tak učinila. Jenže s jakýmsi pro mne nepochopitelným odstupem... až úřednickým. Každý spisovatel ovšem nemá tu potřebu rozpitvávat myšlenkové pochody svých postav, uvrhnout je do maléru a pak zkoumat jejich reakce a emoce, jako leckterý čtenář se nerad zdržuje (zbytečnou) psychologií. Jistě. Řvu tady na špatným hrobě. Nicméně stačilo by alespoň si pohlídat, aby se v knihách neopakovaly stejné motivy. Proč musím pořád zakopávat o muže-bručouny, o zralé ženy zaučující panice, o divné dětí, které nepoznaly jednoho z rodičů, o nečekaná těhotenství, která překvapí hrdiny příběhu (mě nikoliv) v nejméně vhodnou dobu, o soudruhy z StB a jejich totožná pracoviště s uměle osvětlenými chodbami (inu, co naplat, když ono to tak kdysi vypadalo všude), nemluvě o pořád dokola omílaném komunistickém režimu a s ním ruku v ruce jdoucích zbabělostech a zradách (totalitní režimy jsou samo sebou konstruktivním námětem, z něhož lze čerpat příběhy do aleluja, tak proč to nenarvat do každé knihy). I některé postavy jsou si podobné jako vejce vejci (Anežka připomíná Bohdanu z Tichých roků, a pak všechny ty babičkovské babičky a laskaví dědečkové).
Takže je to řemeslně dobře odvedená práce, děj je poutavý, hezky plyne jako vždy, místy napínavý, avšak bez větších uměleckých ambicí. A to mě zase zamrzelo. Inu, ještě mě čeká Hana...

15 04.02.2021

Když jsem se před vlastní četbou pídila po tom, o čem ta zvláštní kniha zvláštní autorky je, tak se přiznám, že o příběhu bláznivé ženské, která pořád jen trhá a suší kytky a má něco s rukou, jsem si iluze nedělala, že mě osloví, či dokonce nadchne, ale - stalo se! Asi je úplně jedno, o čem člověk píše, hlavní je, jak téma uchopí. To se dle mého vkusu povedlo náramně. Přesně takhle to mám ráda - nádech hrůzy, grotesknost a vtip. A skvělá čeština!

12 04.01.2022

Paní Dvořáková to umí podat tak, že jí věřím každé slovo. Navíc valí vtipné hlášky jako nic. Zneklidňující ale na tom je, že pokud takto naše zdravotnictví funguje aneb prachy až na prvním místě, tak to potěš koště - felčarům se raději vyhýbat obloukem...

Nicméně Hynek... další zkrachovalá existence... jako by spisovatelé už neuměli psát o ničem jiném. Znamení doby asi. Mnohem raději čtu o tom, jak udatný princ složil draka, ne naopak (jak to je dnes běžné), že drak složil zženštilého prince. O princeznách raději nemluvě. Ale ten Hynek... no, nebyl to zas tak úplně špatnej chlap.

12 21.04.2021

Statkář Levin byl snad jedinou postavou, která mi byla sympatická. Nevyznal se pravda v politikaření a intrikách, taky byl ke své škodě zbytečně žárlivý, ale uměl vzít za práci a to je vlastnost mužů, dnes už čím dál méně populární, která ženám myslím imponuje. Všichni ti tak zvaní aristokraté, bloumající od ničeho k ničemu, a to jejich věčné tlachání, všechny ty jejich večírky, plesy, divadla... prostě marnost nad marnost. Anna byla vlastně obětí tohoto zahálčivého a vyprázdněného způsobu života. Ani nevím, jestli mi jí mělo být líto v jejím neštěstí. Autor totiž svou hrdinku vůbec nešetřil, rozebral na prvočinitele její pohnutky, takže ta "skvělá a milá žena" vyšla ve výsledku jako manipulátorka, která se pořád jen zaobírala sama sebou, přičemž jako matka, navíc nevázána žádnými pracovními povinnostmi, se na můj vkus jen pramálo zajímala o svoje děti. Sňatek s chladným Kareninem, arcizbožným křesťanem, kterého lze podezřívat, že snad nikdy nečetl Nový zákon, přispěl ovšem také zásadní měrou k její zkáze. Škoda, že tam nebylo více rozvedeno, jak snášela manželství s Kareninem předtím, než se spustila s Vronským. Co mě na tom bavilo nejvíc, byl způsob, jakým Tolstoj dovedl duševně obnažit, leckdy i nemile ztrapnit, svoje postavy. Oceňuji převelice a srdéčko mi zaplesá pokaždé, když někdo dovede s takovou stylistickou virtuozitou vyjádřit to, k čemu jiní (třeba já) marně hledají slova. Dnešní mnozí rádoby spisovatelé by se tady mohli mnohému přiučit.

12 07.03.2021

OTEC: Že je to humbuk, to malomocenství. Sem tam nějaký případ,
a noviny z toho hned dělají senzaci. A lidé, to se ví: jak někdo lehne s rýmou, už říkají, že má bílou nemoc.
MATKA: Píše mi sestra, že u nich je toho taky plno.
OTEC: Nesmysl. To už je taková panika – To je zajímavé, tadyhle říká
Sigelius, že ta nemoc přišla z Číny (...)

Pane Čapku, dostal jste mne!

11 15.04.2021

Velmi úsporný, jednoduchý, strohý vypravěčský styl příběhům Soukupové svědčí. Přesně odráží ten odstup a chlad, jakým se vyznačují narušené vztahy mezi postavami. Smutné čtení o tom, jak lidé sobě a co hůř - svým dětem dělají život zbytečně složitým.

11 04.03.2021

(SPOILER) Když jsem se musela rozloučit se sběračkou bylin, nečekala jsem ani chvíli a už jsem otevírala Ke dnu, aby se nerozplynula ta euforie, která se dostavila během Do tmy. Nález mrtvoly v bažinách sliboval ještě víc mysterióznější zážitek. Ale co to? Něco se tu pokazilo. Když se táž blaženost, probuzená sondou do choré mysli a záhadným šustěním na půdě, nedostavila ani po 100. stránce, nechápala jsem, jak je možné, že stejná autorka napíše dvě tak naprosto odlišné knihy, a to má prosím příběh volně navazovat. Byť se Do tmy točilo pořád kolem kytek, bylo to celé prosycené jakýmsi neklidem, napětím, které se dalo krájet, ale tady se, navzdory vidinám promyšleného zločinu, tentýž dojem ne a ne dostavit. Když jsem pochopila, že o tu mrtvolu snad ani tak nejde, byla jsem dost zklamaná. O co ale autorce šlo, je pro mne záhadou. Bylo to celé utahané, unylé, nudné, skoro až tuctové. Ani jazyk mne nikterak neoslovil, přitom vím, že Anna Bolavá to s jazykem fakt umí. Jsem smutná. Zvládnu ještě Před povodní?

10 12.01.2022

Vtipné příhody obyčejných lidiček, kteří nebyli ani dobří, ani zlí. Jen ten seriózní i neseriózní doktor tam poněkud nevím proč vyčníval... Asi tím, že byl vzdělaný? První večírek mě, na rozdíl od doktora, ale hodně pobavil.

10 29.07.2021

"Basil Hallward je tím, kým si myslím, že jsem já; lord Henry je tím, kým si svět myslí, že jsem; Dorian Gray je tím, kým bych rád byl – třeba v příštích letech." Takto se vyjádřil autor o svých postavách.

Mám jednu neřest a tou je dekadentní literatura... Je to odporné, ale co mám dělat, když je to tak dobře napsané?

10 04.05.2020

To bylo pošušňáníčko. Tohle prostě nemá chybu. Čarokrásné.

9 28.07.2021

Ačkoliv jsem knihu přečetla jedním, anebo spíš dvěma dechy, a ačkoliv je to téma s potenciálem, jsem tak trochu zklamaná. Čekala jsem mnohem víc: třeba víc psychologie (myšlenkové pochody postav málo rozepsané), víc originality (opět manželka-zapšklá manipulátorka, která si vzala slabocha - to už tu žel bylo, škoda). Pokus o "přidanou hodnotu" s rádoby poetickými vránami jsem moc nepochopila. Konec uspěchaný. Vlastně ne jen konec. Tento způsob psaní zdá se mi poněkud odbytý... Paní spisovatelka přece umí lépe - i ta babička Petruny z Dědiny byla plastičtější a měla větší hloubku!

9 19.07.2021

Mám rozporuplné pocity - na jednu stranu spousty pro mne zajímavých a užitečných informací (které zaplnily mé hluboké mezery ve vzdělání), za jejichž zpracování si autorka zaslouží můj obdiv (vůbec by mě nenapadlo, že nadržuje Němcům, jak zde někdo psal; že je to vyprávěno z pohledu Němky? - no a co jako?), na stranu druhou - tak silné téma a tak unylý text... až to hraničilo s literaturou faktu. Asi jsem moc náročná či co, ale dovolím si kacířskou poznámku: autorský styl paní Tučkové mi přijde takový těžkopádný...

9 05.02.2020

Přišlo mi, že kniha byla psána ve stylu "nějak to dopadne". Vypráví a vypráví, docela suše vypráví, no a pak přijde onen očekávaný konec. Marně jsem čekala napětí, spád, překvapivé rozuzlení... nuže ani pointa, tajemství, filozofický podtext (to už bych chtěla moc) se nekoná. To, kvůli čemu obvykle beru knihu do ruky, tam prostě není no. Škoda.
Nemá to sice šťávu, ale zas tak úplně špatné to nebylo.

8 07.01.2021

Próza, která jde až na dřeň rozmanitých lidských povah. Stejně jako v Adventu skvěle uchopená atmosféra domu, v němž pro změnu vládne dominantní manipulativní matróna, a který se stává pastí zdánlivě bez možnosti úniku. Šikana a ponižování ze strany jedněch, bezmoc na straně druhých a jediná možná východiska (cestou nejmenšího odporu), která se těm druhým nabízejí, se neslučují buď s dobovými konvencemi, výchovou nebo s jejich plachou, introvertní náturou. Vše sugestivním způsobem podbarvuje nezaměnitelný autorčin jazyk. Uměla psát, ta paní Glazarová.

8 05.02.2020

Jak na to, že je to fiktivní příběh, byť zalidněný zčásti reálnými postavami, tak jsem to Tučkový spolkla i s navijákem:-) Že mě tady někdo vodí za nos, mě napadlo hned, ale že je smýšlené úplně všecko? Vážně? A taky že jo. Teda až na ty postavy a pár dobových reálií. Zprvu mi dalo zabrat, než jsem se prokousala těmi všemi protokoly (které jsou, jak jinak, vycucané z prstu), ale pak se nešlo odtrhnout. Vzrušující zápletka, která pomalu nabírá grády, až vyústí ve fascinující závěr. Byl to zážitek, vážení. Píšu to s půlročním odstupem a stále to ve mně rezonuje, takže klobúk důle!

8 05.02.2020

Zánik starého světa a jeho tisíciletých tradic. Pesimistické čtení o tom, jak svébytná kultura pozvolna ustupuje před západním konzumem a jeho "ideály".

7 07.03.2021

Zajímavě pojatá kompozice, příběh z pohledu dcery a příběh z pohledu otce - střídání dvou dějových linek, které se na konci setkají. Je tu vše pečlivě uspořádáno, učesáno v harmonický celek. Po dočtení mám jasno, "uklizeno". Není už co řešit. A to je škoda... Mám raději, když mě autor tahá na vařené nudli, neobtěžuje se dovysvětlovat, když dráždí moji představivost, aby nakonec vše dopadlo úplně jinak.

7 22.01.2020