fruitbueno
komentáře u knih
Lovci a sběrači
Michal Hvorecký
Bez mučení přiznávám, že jsem zvládla pouze první tři povídky. Mi bylo z toho pseudokonzumního světa, neosobního, až nepříjemně odtažitého vyprávění tak ouzko, že to nešlo dočíst... Mimochodem - poznámka na okraj: opravdu je nutné PŘEKLÁDAT SLOVENSKÉ AUTORY DO ČEŠTINY? Boha jeho, zastavte svět, odpoví-li někdo, že slovensky nerozumí...
S andělem ne
Eva Talpová
Na autorčině textu je mi sympatická skromnost, s níž kniha vystupuje. Bavilo mě prolínání časových rovin (i paralelní osudy hlavních ženských hrdinek), bavil mě i dialekt a celkově mám z četby pozitivní dojmy. Palec hore dávám i "snovým pasážím", pasážím, které jsem si cvičně pojmenovala "maniodepresivní" a doporučuji knihu přečíst všem, kteří si o sobě myslí, že jsou melancholici (neurotici, poloblázni atd.). Projít totiž dějiny českého (a československého) státu intenzivně subjektivníma očima několika generací, nespadnout při tom do kýče, nudy a šedi - to se podaří málokdy.
Bleděmodře pruhovaný
Tereza Tomanová
Až do toho neuvěřitelného zvratu jsem si říkala, že to je klasická lovestory, kterých se v regálech knihovny válí tuny. Pak mě knížka ovšem upoutala, načež to celé efektní pointování ale jaksi vyprchalo a zase se to stočilo k průměru. NAVÍC! Jsem jediná, kdo si všiml opravdu odfláknuté redakční práce (překlepy, gramatické chyby, chyby v odsazování - kazí to dojem jako blázen!)?
Prvok, Šampón, Tečka a Karel
Patrik Hartl
Kniha se velice dobře (a sama) čte, ale asi mě nějak nenadchla... Ale navždycky ji budu mít spojenou s prima dovolenou ve Skandinávii :) zabrala přesně jedno a půl sezení v autobusu!
Muž, který přežil Lidice
Zdeněk Mahler
Strohý, úsečný styl plný dialogů z novely dělá sousto na polovinu odpoledne. Chybí trochu prostor na emoce, úvahy, ale na druhou stranu ten odosobněný styl s Lidicemi spojenými byl možná účel.
Trpké povídky
Václav Koubek
Kraťoučké povídky "ze života". Sympatické, ale trochu jako Paralen - neuškodí, nenadchne...
Skutečná událost
Emil Hakl (p)
Jednoznačně nejstravitelnější kniha, kterou jsem od autora četla!
Konec světa
Emil Hakl (p)
Tak nevím. Kniha má určitě řadu kladů, řadu dobově autentických plusových bodů, které ale nejsem s to posoudit, pochválit a ocenit. Což o to, umně vyprávěné příběhy s vypravěčem sympaticky nepatetickým se dobře četly. Ale mi to tak nějak celkově nesedlo... Viz komentáře k jiným Haklovým knihám.
Zlodějka knih
Markus Zusak
K Zlodějce knih jsem přišla jako slepá k houslím, prakticky úplně mě minula mánie, která se kolem knihy rozpoutala a nějakou dobu trvala. Stranou zájmu se mi ale stejně nakonec dostala do rukou - a jsem nadšená! Už dlouho jsem nečetla tak chytrý, důmyslný, řemeslně dokonalý, emotivní, uvěřitelný a po všech stránkách bezchybný příběh! Netradiční vypravěč (odosobněná, nad příběhem stojící, anticipující, chladnokrevně glosující, připomínající, ale i nebezpečně hodně citlivá, přemýšlivá a skoro až kladná Smrt) podává příběh a děj tak, že se vlastně ani nejde divit tomu, že kniha uběhne jak lusknutí palce... Příběh je jedna věc, druhou je pak smysl vyprávěného. Vznikla vlastně nádherná parabola o síle slova, o zničující moci, kterou slovo a knihy mají. Palec hore jednoznačně, nic lepšího jsem už dlouho nečetla a ke knize se strašně ráda vrátím.
Vojna a mír I. díl
Lev Nikolajevič Tolstoj
Knižní série, kterou jsem doslova zhltala během prázdnin po prvních státnicích, mě nadosmrti poznamenala. Miluju vše ruské a Vojna a mír je skvost, klenot a perla. Tolstoj byl génius, mistr náznaků a vykreslení charakterů. Těším se, až se k sérii zase dostanu a mimochodem - dejte si i filmovou verzi.
Pašerák snů
Daniel Krhut
Protože už jsem si odpila svoje, už jsem ze dostala z fáze beat generation (každý jí prošel a díky bohu za to, že já jen teoreticky, prostřednictvím knížek), mám k této knize jenom jeden nepatrný postřeh... Mi hrozně sedl ten odstup, s jakým autor na minulé doby pohlíží. Ten ironický a sžíravý nadhled, za který se nestydí - ba naopak. Jinak povídky veskrze standardní, poplatné věku a poetice. Být mi o deset - dvanáct let míň, ocením je víc.
Než jsem tě poznala
Jojo Moyes
Sobotní dopoledne uteklo jak voda a poslušně hlásím, že kniha Než jsem tě poznala i u mé osoby působila velice slzopudně... Škoda jen, že chyběl ten happy end... Mám je ráda :)
Čechy, země zaslíbená
Petra Hůlová
Prozatím jednoznačně nejlepší autorčina knížka, se kterou jsem se setkala! Takové překvapení, takový zvrat - to jsem nečekala ani v nejbujnějším snu. Čtivě napsané, chytře zkomponované, postavy tak akorát na hranici normálnosti a nenormálnosti - knížka mi hodně sedla! Hlavní hrdinka Olga a její tajemství (skoro jsem nešla spát, abych to dočetla!) mě naprosto rozsekala! Chválím i jazyk, konečně kniha prostá obecné češtiny. Jsem nadšená!
Osvětimská knihovnice
Antonio G. Iturbe
Syrový, záměrně odosobněný až reportážní styl dodával knížce odstup, který mě nejvíc zasáhl. Mladá hrdinka versus zlovolná, ničící, vraždící a tak dlouho (!) netrestaná mašinerie. Knihu by měli povinně číst všichni popírači zvěrstev druhé světové války i novodobí náckové. A vzhledem k tomu, co se začíná v různých koutech světa dít znovu (islám, Ukrajina atd.), je to až nebezpečná paralela i pro dnešní dny.
Oblomov
Ivan Alexandrovič Gončarov
Bolestná sonda v duši nebohého Oblomova mě svým způsobem docela zasáhla. Sledovat hnijícího, zevlícího a prostě lautrnicnedělajícího člověka mi bylo až protivné. Přišel do toho nečekaný cit k Olze, který ale přebila zase ta zevla a bolestné nic. Mi se román líbil, o to víc se budu snažit nikdy neupadnout k oblomovštině - ostatně se svým životním stylem k tomu mám megadaleko. Naštěstí. Nuda občasná je hnus a nuda celoživotní, programová, cílená? Škoda slov...
Povídky jazzového věku
Francis Scott Fitzgerald
Dojmy smíšené, některé texty (Tulipán, Velbloudí zadek, Něco bílého dorůžova, Podivuhodný případ Benjamina Buttona, Londýnský Tarquinius, Sedliny štěstí) byly nadprůměrné, ty jiné mě spíše nudily. Nicméně můžu všem vřele doporučit pro styl, lehkost a nadhled vyprávění.
Přes matný sklo
Petra Hůlová
S Petrou Hůlovou budu mít navždy problém, sám pán ví proč. Hrdinové, nebo spíše nehrdinové, této knihy mi byli místy až protivní, stejně jako ten odstup od vyprávění, od emocí, od pocitů. Nemám takové chladné knihy ráda prostě. Ondřeje bych nafackovala, postavila nohama na zem a nechala ho vyráchat v každodennosti; jeho matku jsem kupodivu snášela lépe, ale i tak mi něčím vadila. Asi jsem moc přízemní, nevím, podruhé bych knížku číst nechtěla.
Spěšný vlak CH.24.12
Jan Poláček
Atmosféra mě pohltila, na druhou stranu mi něco nepředstavitelně vadilo - a neumím popsat co! Každopádně tuhle "alternativní" románovou knížku dějepisu doporučuju ke čtení, protože mrazit v zádech vás i po těch letech bude dozajista.
Paměť mojí babičce
Petra Hůlová
Nezpochybňuju kvality knihy, ale přesto jsem si nějak nemohla vytvořit vřelejší vztah. Může za to jednak jazyk (pardon, jsem z Moravy a obecná čeština prostě není a nebude můj šálek kávy), jednak odtažité vyprávění (chápu, o ten odstup, nadhled jde, jenže na vřelosti to nepřidá a když knížka "nevoní" lidskostí, vřelostí a city, není to nic pro mě). Z osudů mě nejvíc zaujaly sestry-spojenci Dzaja a Nara, celkově veškeré prostředí (tak vzdálené naší kultuře) a jsem zvědavá, co by na knížku říkal nějaký chlap :)