Freiherr komentáře u knih

Autor nám v této knize předkládá k posouzení zdánlivě prostý život nepříliš výjimečného kněze ze Skotska, tedy země s ne zrovna vřelým vztahem ke katolíkům.
Obdivuji práci s dobovými reáliemi, přestože mi většina jmen filmových hvězd z plakátů signora Sarneho nic neříkala. Velmi mě také potěšil závěr - jaká smrt může být pro kněze čestnější než zemřít poté, co zachrání Nejsvětější svátost, jsa zaopatřen a obklopen kruhem věrných křesťanských duší?

4 29.04.2020

Klenot evropské antické literatury! Pro první čtení jsem zvolil mnohými zavrhovaný překlad Šrámkův, a to z prostého důvodu - chtěl jsem se co nejvíc vžít do děje. A to se povedlo - Odysseova dobrodružství rychle ubíhala a najednou byl konec. Nedotažený konec. Jak tady již poznamenal KaRei, chybí poslední kapitola. Nemohu přijít na to, proč Šrámek po přebásnění celého díla vynechal jeho závěr...
Pro další čtení vezmu určitě překlad Vaňorného a také bych rád vyzkoušel některé starší časoměrné překlady. Nechápu, proč se všichni časoměrného verše tak obávají a proč je už více než sto let laiky i překladateli tupen. Vždyť jak jinak co nejdokonaleji přeložit řecký originál a vystihnout příjemnou stichičnost hexametru? Vřele doporučuji těm, kteří se časomíry obávají, Ovidiovy Proměny v překladu Jana Červenky. Dílo hned působí zcela jinak a čtenářův prožitek je podobný, jaký musel mít starořecký či starořímský posluchač recitálu.

4 15.01.2019

Nedávno jsem četl paměti šahbanů Farah a tyto zcela pochopitelně vyznívaly pro šáhův režim kladně. Kapuścińského reportáž je v tomto ohledu na opačné straně. Pravda bude jako obvykle někde uprostřed. Šáh jistě nebyl bez chyb a v zemi se rozbujela korupce, ale na druhou stranu pro Írán vykonal mnoho dobrého (práva žen, školy, nemocnice etc.). Tato určitá "protišáhovská" zaujatost ovšem nijak nesnižuje kvalitu reportáže - musím ocenit především neobyčejnou čtivost.

Použiji citaci ze samého závěru knihy, která mě zaujala:
"Ale lze ze všeho vinit šáha? Šáh ve své době zastal určitou tradici, pohyboval se v mezích zvyklostí, které existovaly stovky let. Je velmi těžké překročit takové meze, je velmi těžké změnit minulost."

4 12.07.2018

Život a osobnost tak výzačného pontifika je těžké zachytit v úplnosti do jednoho díla. Každý autor si musí vybrat, zaměří-li se více na rovinu církevního působení Pia XII. nebo na jeho úlohu během druhé světové války či na rozbor jeho povahových vlastností. Otto Walter v této knize přichází s neotřelým způsobem podání života Eugenia Pacelliho formou jakýchsi žánrových obrázků, úryvků z jeho života, důležitých mezníků kariéry. Lehkost slohu a barvité líčení zahrnující i několik anekdot nám představuje Pia XII. jako člověka hluboké vroucí zbožnosti, pečlivého vystupování se smyslem pro řád a disciplínu a zároveň s obzvláštním zaujetím pro hudbu a dějiny a nadáním na jazyky.
Je zvláštní číst slova o nezměnitelnosti papežovy autority, o stálosti Církve, o tom, jak Vatikán vždy přežije své protivníky, když z historie víme, že toto všechno do značné míry právě smrtí Pia XII., andělského pastýře, jak ho nazývali, skončilo. Jeho nástupci v čele s papeži druhého vatikánského koncilu přišli s radikálně odlišným modelem Církve, která už nechce být societas perfecta, nýbrž napříště jen jedním z partnerů dialogu se světem.
Pius XII. završil dlouhou éru "piánských papežů" a ačkoli závěr jeho pontifikátu už poskytoval předzvěsti budoucích změn (reforma obřadů Svatého týdne, nový překlad žaltáře, změny v kalendáři), myslím, že je spíše než samotnému papeži, který byl čím dál častěji sužován nemocemi, musíme přičíst mužům, kterým svěřil svou důvěru, ale kteří toho nebyli hodni. Stačí uvést několik jmen - Annibale Bugnini (svobodný zednář a architekt liturgické reformy), Augustin Bea (papežův zpovědník a výrazná postava koncilu na straně liberálů), Giovanni Battista Montini (modernista, kterého Pius XII. prozíravě odklidil z Kurie do Milána, pozdější papež Pavel VI.). Ti a mnoho dalších stáli u zrodu nové epochy dějin Církve, která trvá dosud a která se čím dál tím více odvrací od toho, co zastával a co pro Církev a svět představoval Pius XII.

3 22.04.2022

Kniha trpí, lze-li to tak říci, stejným způsobem jako ostatní studie Boba Dylana, jeho osobnosti nebo díla, které se nechtějí omezovat jen na řeč holých faktů, pokud tedy přijímáme za fakta informace alespoň částečně ověřitelné. Autor nám totiž představuje své vidění a vnímání Dylana, stejně jako to dělal sám Dylan v dokumentu "Dont Look Back", o kterém jeho autor D. A. Pennebacker řekl, že v něm Dylan hrál sám sebe - tedy nebyl takový jako ve skutečnosti, ani nebyl, jaký by chtěl být, nýbrž byl takový, jak chce sám sebe zahrát.
Pokud od knihy očekáváte klasickou biografii, raději si přečtěte velmi dobré dílo Howarda Sounese "Down The Highway". Daltonův "Kdo je ten chlap?" je více studií Dylanovy osobnosti a její sebeprezentace na veřejnosti, což ovšem neznamená, že v ní není mnoho přínosných a někdy i málo známých informací (například zmínka o existenci třetího dokumentu o anglických turné z let 1965/66 "You Know Something's Happening"). Oceňuji rovněž velmi pěkný jazyk a některá nápaditá slovní spojení (třeba "patina Dylanova hlasu").
Co mi ovšem v průběhu četby vadilo, je užívání slova "hipster" ve spojení s Dylanem a jeho souputníky. Nejenže se vyskytuje skoro bez nadsázky na každé druhé stránce, ale je také, alespoň podle mého názoru, anachronismem vzhledem k současnému významu tohoto slova označujícího mladého muže obvykle s plnovousem, brýlemi a flanelovým sakem. Chápu, že tento termín v průběhu času prošel vývojem a v jisté době snad označoval i příslušníky subkultury, do které (opět snad) Dylan patřil, ale v posledních několika dekádách se význam ustálil a získal svrchu zmíněný obsah.

Je symptatické, že se autor nesnaží otázku v názvu knihy zodpovědět nějakým definitivním až dogmatickým přístupem typu "Dylan je další beatnik" nebo "Dylan je protestsinger" nebo "Dylan je písničkářský bard na cestách". Každá tato škatule byla (do jisté míry) v určité době platná, ale nikdy nemůže definovat člověka v jeho celistvosti. Abychom se mohli alespoň přiblížit pochopení toho, kdo Dylan ve skutečnosti je, musíme si před oči postavit všechny ty různé Dylany, jak se postupně objevovali, a hledat, co měli společného, na co reagovali, proti čemu se vymezovali. Zároveň je třeba neztrácet z mysli to, že Dylan je stále na živu a nejen to - je mimořádně aktivní. Před nedávnem vyšla nová deska autorských písní doslova přeplněných aluzemi, po covidové pauze znovu obnovil koncertní turné (navíc nutno dodat že s nejlepším hlasem za posledních dvacet let) a na podzim je naplánováno vydání jeho knihy "Filosofie moderní písně" - to jsou všechno známky, že vývoj toho, kým je (pro nás, pro sebe sama, pro dějiny) nekončí.

3 07.04.2022

Kniha podává stručné informace o vlivu římskokatolické církve na rozličné obory lidského působení. Vzhledem k velkému záběru se autor nemohl vyhnout zjednodušování, ale domnívám se, že čtenáři představil "v kostce" alespoň nejdůležitější informace.
Na druhou stranu panegyrický a apologetický styl psaní i mě, zarytého katolíka, často iritoval. Dle mého názoru by přínos Církve svaté celé civilisaci vynikl lépe v porovnání s "přínosem" ostatních světových náboženství.

3 23.07.2020

Toto skvělé dílo jsem dostal darem od svého zpovědníka a musím říci, že nemohl vybrat užitečnější knihu. Sv. František Saleský ve svém "Úvodu do zbožného života" vytvořil jakýsi kurs, jak postupovat v utvrzování víry a zbožnosti. Velmi přínosné byly úvahy k rozjímání (doplněné návodem, jak vlastně správně rozjímat) i didaktické teoretické pasáže - zde se nabízí srovnání s antickými filosofy, kteří často ve svých spisech volili podobnou formu.

3 21.04.2020

Přiznám otevřeně, že Čapka nemusím (ať už kvůli jeho politickým nebo náboženským názorům). Odhlédna ale od osoby autora, musím uznat, že R.U.R. je zajímavé alegorické dílo, které dokáže čtenáře zaujmout - nesmí se ovšem ptát, jak se vlastně roboti vzbouřili a proč jejich revoltu někdo hned v počátku nezastavil.

3 10.03.2020

V této biografii je život velikána francouzského filmu probrán velmi podrobně a poutavě. Kniha se rovněž dotýká vývoje kinematografie v 50. a 60. letech a překládá mnohdy zajímavé popisy vztahů Funèse k ostatním hercům.

3 10.03.2020

Po tomto souboru dialogů (nejen) o kráse jsem sáhl, maje Faidra již dříve přečteného, s úmyslem porovnat úroveň překladu a nechat se poučit dalšími dvěma dialogy. Musím říci, že oproti překladu ze samého začátku 20. století je tento čtenářsky stravitelnější, ale vysloveně mě iritoval nový pravopis ve slově filosofie. Dovolím si proto vyložit etymologický původ onoho slova: filein (milovat) + sofia (moudrost) = filosofie (láska k moudrosti) a naproti tomu filein + zofos (tma) = filozofie (láska k temnotě). Proto prosím piště filosofii se S.
A nyní zpět k Platonovi. Je vidět, že si charaktery postav v dialozích vystupujících minimálně přibarvil - protože jinak by mu nemohl Ión tolikrát tvrdit, že není zběhlejšího odborníka na Homéra kromě něho. To by zkrátka racionálně uvažující člověk neudělal a po prvních pochybnostech ze strany Sokrata by svou rhetoriku změnil. Chápu ovšem, že Platon tohoto zveličení užil, aby zdůraznil potřebnou myšlenku a aby tedy kontrast mezi Iónem a Sokratem vynikl. Ve druhém dialogu mne mírně zklamalo, že nebyla poskytnuta souvislá definice krásy, o kterou se během celého rozhovoru s Hippiem přeli. No a Faidros? To je můj nejmilejší Platónův dialog. Začíná krásným líčením přírodní scenérie, kam se Faidros se Sokratem uchýlí, aby unikli spalujícímu horku. V první polovině jsou podány různé řeči na téma lásky milujícího a nemilujícího muže k miláčkovi (pederastie byla tehdy v Řecku obvyklá). Ve druhé části se Sokrates zamýšlí nad dialektikou a nad správným tvořením řečí. Vřele tento dialog doporučuji i těm, kdož jsou zatím filosofií nepolíbeni!

3 11.02.2020

Timaiův monolog o stavbě světa je bezesporu zajímavý, leč mírně neuchopitelný. Alespoň já si pořádně neumím představit, jak se vše skládá z trojúhelníků a číselných řad. Ovšem nebyl jsem tu kvůli metafysice, nýbrž kvůli Atlantidě. Část je naznačena v úvodu Timaia, ale jádro je v Kritiovi, jenž obsahuje jediné původní informace o této civilisaci. Otázka její existence byla již tolikrát pitvána a já nebudu nosit dříví do lesa. Žel Kritias zůstal nedokončen (záměrně či ne?), a tak se toho až tolik nedovíme.

3 26.09.2019

Hodnotím pouze první díl, jelikož jsem druhý nečetl. A nejen dle mého názoru je právě díl první tím nejlepším. Ačkoli mi není blízká Švejkova povaha a místy mě irituje jeho hloupost (ať hraná či opravdová), dávám plný počet hvězdiček za velkou dávku humoru, který kniha skýtá. U málokteré knihy se člověk zasměje tak od srdce jako právě u Švejka - navíc když se vám hlavou běží pasáže z filmu s Hrušínským a skvělým Milošem Kopeckým v roli feldkuráta Katze.

3 26.09.2019

Nemohu říci, že by kniha byla vyloženě špatná, ale mě zkrátka nezaujala. Ať už se jedná o formu, postavy nebo prostředí. Hlavní hrdina mi nebyl příliš sympatický - především kvůli několikráte opakované větě: "Já jsem mužskej." Alespoň konec je celkem dobře zpracovaný.

3 25.09.2019

Tato útlá knížečka na mě velmi zapůsobila především svým silně melancholickým laděním. Právě ona pochmurnost doprovází čtenáře zpočátku šťastnými, a posléze velmi nešťastnými momenty autorova vztahu k Salmě. Je nesmírně smutné, že sotva zrozená láska je hned zašlapána, jako by nikdy ani nevznikla. Na druhou stranu konec nabízí povznášející vysvobození z pout zažitých konvencí. Tuto svobodu přináší dítě, které sotva se narodilo, už umírá. Ale neumírá zbytečně - svou matku vyprostí z okovů nešťastného manželství a přivede jí ke shledání s milovaným otcem a také s Bohem. Neobyčejná kniha!

"Jediná slza, která se leskne na zbrázděném obličeji starého muže, na nás působí silnějším dojmem, než slzy prolité mladým člověkem. Slzy mládí jsou totiž nesčetné a vznikají z překypění citlivých duší; slzy starců jsou naproti tomu zbytkem života v jejich vysílených tělech, který jim kane očí. Slzy mládí jsou jako krůpěje rosy na růžovém květu, zatímco slzy na stařecké tváři se podobají podzimnímu listí, jež vítr rozptyluje a odnáší, blíží-li se zima."

3 06.05.2019

(SPOILER) Nejhezčí na knize byly popisy - ty jediné nebyly psány nízkým, až vulgárním jazykem. Chápu, že kdyby dělník mluvil jako stará kniha, působilo by to nepřirozeně, ale mě jazyk těchto vrstev společnosti prostě nesedí. Když odhlédnu od formy, je příběh zcela jednoduchý, snad jen závěr může překvapit. Po celou dobu četby této knihy mě iritovala postava Lennieho - zvlášť jeho dětinské vystupování. Ani George příliš charakternosti neprojevil. Místo, aby Lenniemu pomohl utéct, ho střelí do týla...

3 17.03.2019

Kniha je komplexně zpracovanou studií u nás nepříliš známého konfliktu. Obsahuje všechny zásadní informace - dobře popsaná jsou především mírová vyjednávání. Co ovšem mi na knize vadilo, je příliš neformální jazyk - ironizující poznámky na adresu ruských velitelů, nadsázky, ustálená spojení z hovorové mluvy. Toto zkrátka do publikace takovéhoto charakteru nepatří.

3 16.03.2019

Faidros je můj první Platonův dialog a navnadil mě na četbu jeho dalších děl. Velmi zajímavé jsou především úvahy nad rhetorikou. Dostalo se mi do ruky vydání z roku 1911, které, ač psané archaicky, se mi četlo výborně, protože použitý jazyk k thematu knihy výborně sedí.

3 16.03.2019

Nemohu souhlasit s předchozími komentáři - mně se kniha četla snadno a lehce. Ano, čtenář je zavalen ohromným množstvím čínských jmen, která navíc vypadají všechna skoro stejně, ale nikdo ho přece nenutí si je zapamatovat. Nejvíc přínosné byly pro mne první kapitoly odehrávající se v Zakázaném městě. Jak jsem v četbě postupoval, začalo se v knize objevovat čím dál více ideologického balastu poplatného době, který dostoupil vrcholu v posledních dvou kapitolách, které jsou nepokrytou komunistickou propagandou. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik skutečně napsal Pchu-I sám, a co už je dílem komunistů.
Je zajímavé sledovat proměnu Číny od faktického středověku až na pokraj Maovi Kulturní revoluce. Na počátek XX. století působí některé situace celkem úsměvně - např. "Velká císařovna vdova Cch’si udělila mému dědovi, princi Čchunovi, a jeho ženě právo jezdit ve žlutých nosítkách z broskvoňového dřeva." Císařských způsobů, které si v dětství osvojil, se nikdy zcela nevzdal - viz "Poručil jsem svému poslednímu komorníkovi, který u mne zůstal, Velkému Liovi, aby „roznášel krmi,“ ale dozvěděl jsem se jen, že všichni kuchaři už utekli. Musel jsem se tedy spokojit se sušenkami." Jeho proměna v "uvědomělého občana" se mi tedy zdá značně nepravděpodobná.
Pchu-I ve své bezbřehé naivitě během svého života "sedl na lep" tolika různým osobám - od monarchistů a stoupenců restaurace po japonské důstojníky - a byl vláčen tolika konflikty prvních dvou třetin XX. století, že ji plně zasloužil klidné stáří, jehož se mu dostalo.

3 16.02.2019

Po celou dobu čtení této novely jsem si neustále připomínal nesmyslnost proměny člověka v brouka. Ať je to pojato jakkoli alegoricky, právě postava odporného brouka mi knihu znechutila. Rovněž se mi nelíbila naivita Řehoře, který si myslí, že když se ve dveřích objeví velký, odporný brouk, rodina ho s nadšením přijme. Ani závěr mě nijak neuchvátil - rodina si oddechne, že se Řehoře i nájemníků zbavila, a plánuje si šťastnou budoucnost. Asi jsem Kafkovy myšlenkové pochody nerozklíčoval...

Tuto knihu jsem četl s dlouhými přestávkami více než dva roky. Zpočátku je psána čtivou formou ústního výslechu - otázka/stručná odpověď. Asi ve třetině se to zlomí a nastanou sáhodlouhé vývody s ohromným množstvím odkazů na vyhlášky, věstníky a paragrafy. Kniha tak získá podobu soudního spisu. Naštěstí jsem se přes to všechno prokousal a poslední čtvrtina byla už zajímavější a měla spád. Zvažoval jsem, zda dát 3 nebo 4 hvězdičky, ale rozhodl jsem se pro vyšší počet z důvodu výborně zpracované fotografické přílohy.

3 05.03.2018