fleurmilk komentáře u knih

No nic moc. Typický bestseller pro nenáročné čtenáře, vše pěkně pohádkově černobílé. Čekal jsem typičtější severský humor. Jaký je vlastně modelový čtenář takovéhoto bestselleru? Připadalo mi, že místy to bylo spíše vyloženě pohádkové a pro dětského čtenáře, místy více pro maminku nebo tatínka, ale nikdy cosi mezi/uprostřed (respektive nikdy ne pro oboje potenciální cílovky zároveň, což by bývalo mělo snad lepší dopad i na soudržnost toho textu: kdyby byly pro děti srozumitelnější třeba závěrečné pasáže knížky nebo ty retrospektivy do dřívějšího Oveho života s manželkou). Také mi připadalo, jako bych četl již podruhé něco od autora románu Už je tady zas. Jako by oba autoři právě vyšli současně z úplně stejného kurzu tvůrčího psaní, takový pocit mám na mysli. Lidi Ove ale evidentně baví. Navíc mezi bestsellery většinou bývají výrazně méně kvalitní prózy, což není právě málo -- a Ovemu k dobru.

11 20.09.2015

Pět hvězdiček, doporučuji všem, kteří se ocitli v klinické depresi, ale hlavně také jejich příbuzným. A dále bez komentáře. Je v tom o depresi snad vše.

9 11.02.2018

Škoda rozdílů mezi sympaticky rozpracovaným plánem řídit se prvním knižním zněním každé části cyklu Jarmark života. Ale mezi teoretickými východisky z ediční poznámky a skutečným zněním textu je to bohužel jinak.
Učinil jsem různočtení Jarmarku života, Cikánčiny smrti a Laně a panny dle původních prvních vydání, která vlastním. [Tlustospis Na horách jsem však zatím nekontroloval, a po zkušenostech se zbytkem ediční přípravy cyklu asi ani kontrolovat nebudu, přednost pro mě bude mít vždy čtení prvního znění z originálu.]
Tak například v Jarmarku života je skoro v každé kapitole nějaká textová změna, neodpovídající prvnímu vydání, někdy zmizí i slovní spojení, někdy bohužel i celé větné fráze, jako by text skutečně podle prvého vydání nebyl zpracován, jak nám uvádí ediční zpráva, ale jako by se spíše jednalo o to druhé, proškrtané znění Jarmarku, Durychem přichystané pro druhé upravené vydání v edici Delfín, 1931.

Cikánčinu smrt jsem shledal v pořádku, ale Laň a panna se opět neshoduje s prvním vydáním (Balady, 1925) a je až příliš okatě přepsána dle druhého, revidovaného znění, které lze nalézt ve svazku Básně (1930) v rámci desetidílných Durychových Spisů, vydávaných Ladislavem Kuncířem. Jedná se o přehození několika slok, které přesně odpovídají znění z Básní, 1930, a nikoliv prvnímu vydání z Balad, 1925.

Je to velká škoda co do ediční přípravy, nevím, kde se stala chyba, jako by přepisovačka opisovala přesný opak toho, co bylo panem Kudrnáčem připraveno, protože obecně jsou edice připravované panem Kudrnáčem výborné. A že Durycha nedělal rozhodně poprvé!

U cyklu Jarmark života tak nezbývá, nežli se vrátit k prvním vydáním, dnes těžko dostupným, chce-li si čtenář vychutnat původní rozvržení cyklu:
1) Na horách (Přerov, vlastním nákladem 1919),
2) Jarmark života (Přerov, vlastním nákladem 1916),
3) Cikánčina smrt (Přerov, vlastním nákladem 1916),
4), Laň a panna (spolu s druhým vydáním Cikánčiny smrti a s doprovodnými texty o vzniku Cikánčiny smrti a Laně a panny: Praha, Kuncíř 1925).

Jinak je to samozřejmě chvályhodný počin a dá se to číst i přes uvedené textologické nepřesnosti, a dojem zůstane takřka stejný, jako by ediční příprava neselhala, protože raný Durych je dosud málo doceněná kapitola. Potěší i recenze Jarmarku života od Richarda Weinera a nedokončená studie M. Rutteho zde pojednávájicí hlavně o románu Na horách.

Dokonalost a bolest.

5 10.06.2018

Úžasná a právem oceňovaná próza skutečného maestra současné češtiny. Europeanu jsem četl dvakrát a pro lepší požitek i prožitek z četby mohu vřele doporučit následující techniku čtení: nejdříve si přečíst pohádku O princi Čekankovi a hned potom Europeanu. Domnívám se, že čtenář pak může více docenit jazykový a stylový plán Europeany.

5 08.02.2018

Moc dobré. Ono celé Michalovo, respektive Buksovo dílo je nečekaně silné: vynalézavé, velice plné! Nebál bych se vůbec říct -- geniální.

5 26.10.2016

Od Mapy a území sleduju v Houellebecqových románech stále vetší přitažlivost v jakési příjemnější formální dikci a vytrénované, plynulejší formy: navzdory všem reklamám o dalším literárním skandálu (či naopak v tomto případě o utahaném tempu a nedostatku skandálu atp.) – což bývají narychlo sebrané blbosti určené pro čtenáře soudobé poloseriózní rychlé literatury‐konzumu. Pro takové to asi už nikdy ten pseudoskandální Houellebecq raných románů nebude. V tomto díle se mi to vše zase pěkně potvrdilo. Zklamaný rozhodně nejsem, naopak. A asi není náhodou, že Houellebecqovy poslední čtyři romány s výrazně plynulejší autorskou poetikou takřka vždy zmiňují citace z Claudela či Péguyho, ba Podvolení je dokonce plné katolického buldoka Bloye atp.

4 06.12.2022

Stále nejlepší soubor překladů nepochybně jednoho z nejdůležitějších a nejvlivnějších angloamerických básníků první poloviny dvacátého století.

4 05.08.2012

Durych a jeho cestopisy.
Jsou tak omamně působivé a zasloužily by si větší pozornost jakožto naprosté jedinečnosti v žánru cestopisu jako takovém, a to myslím v obecném slova smyslu a nikoliv jen ve smyslu Durychova díla.

NB: Nejen cestopisy v užším slova smyslu, ale i Durychovy cestopisné prózy a črty jako třeba Skořice, Sen Albrechta Dürera či incipit Boží duhy, všechny tyto básnické prózy-procházky jsou pro mě vedle historických kusů asi to nejmilovanější a nejpůvabnější na celém Durychovi beletristickém. Ano, až nyní po vstrebaní všech tří hlavních evropských cestopisů (Plížení Německem, Pout do Španělska a Římská cesta), ale i "doplňkových" samostatných sbírek cestopisných próz (jako Z ráje Segantiniho, Valdštejnský kraj, Duše Podkarpatské Rusi, Toulky po domově nebo i Okamžiky z válečných let) si zřetelně uvědomuji, že tento aspekt nebo lépe řečeno tento um v zachycování jedincova putování mě vlastně přes notný kus začátku Boží duhy vlastně poprvé vážněji vtáhnul do magie Durychovy poetiky. Boží duha byl můj první Durych. Přes to, jak výslovně nerad autor cestoval a jak zvláštní vztah k cestování měl, to bezesporu ční jako součást kouzla těchto cestopisů-basní v próze. Ostatně i Římská cesta byla na mém seznamu literatury primárně jako doplňková četba ke Služebníkům neužitečným. Stejně tak Plížení a pouti jsem četl jako doplněk k Bloudění. Tím chci naznačit, že Durychovy cestopisy fungují nejlépe, když se nečtou primárně jako cestopisy; však také snad ve všech cestopisech Durychových bývá značná míra v bezděčnosti cestopisecké. Tak v Římské cestě se například z obecně vnějškově viditelných vjemů nedočkáme skoro ničeho a cíly cest jsou většinou nějakým způsobem narušeny, autor bývá zklamán apod. Durychův cestopis funguje spíše na modu vivendi "cesta je cílem". V tom bude ten pomyslný zakopaný pes, proč tyto prózy tak pevně drží pohromadě a s jakou suverénitou jsou vrhávány na papír. U Durycha celkově vnímám, že dokázal napsat krásný a hluboký text takřka vnitřní na jakékoliv téma, s nedostatkem témat se rozhodně nikdy trápit nemusel, protože prostě psát mu snad již bylo dáno převelikým a monumentálním darem. I prózy, které sám nesnášel jako nepodařené juvenilie, vyřadiv je ze svých Spisů, třeba Svatý Jiří: ten má kouzelnou moc tak mocnou, jako by příčina geniality díla tehdy mladičkého autora byla snad ukryta v tajné smlouvě s ďáblem. :)

Durych pro mě je a bude nepřekonatelná postava té nejkvalitnější umělecké prózy (dramata a verše stejně jako non-fiction díla nechávám teď stranou), jaká kdy byla v češtině stvořena. Snad jen generačně Jan Čep a Vančura Durychovi zejména ve třicátých letech 20. století šlapali povážlivě na paty, ale Čepovy prózy jsou podstatou a formou tak odlišné, že srovnání je naprosto podružné a spíše zbytečné, a stejně tak je to i s Vančurou. Jak pěkně vystihl rozdíl M. C. Putna v Dějinách katolické lit. II: Čep psal jako by introvertně, velice citlivě až přecitlivěle a diskrétně na nejniternější strunu pianissimo, zatímco Durych bušil neustále zvučně se rozléhající fortissimo v plném a obrovsky rozlehlém registru odlišných žánrů, ovšem že nestíhal čas od času laťku kvality držet přes šíři v takovém obrovském záběru jeho námětů a plánů, jak tematických, tak i žánrových při tolika odlišných podnětech k uměleckému zpracování při své obvyklé superhodnotě stejně vysoko.

I tak pracoval na tolika věcech a dopracoval tolik děl, že nechápu, jak se to dalo za jeden lidský život nastudovat a napsat. Je to neuvěřitelná postava česky psané literatury.

3 06.01.2020

Nabokova jsem měl vždy rád, ale Lolitu jsem si tak nějak vždycky odkládal až "na potom".

Co bych lhal: Lolitu jsem dočítal & znovu pročítal některé pasáže poslední tři večery: Obrovský literární zážitek snad pro každého serioznějšího čtenáře těžších narativních textů, který Lolitu nikdy předtím ještě nečetl, ale třeba jenom viděl některé z těch dvou filmových zpracování: kniha je podle mě ve srovnání stále naprosto jiné umělecké dílo. Je to prostě originál. Ale to se snad rozumí samosebou. Zároveň také asi nejpřístupnější Nabokovův román i pro širší čtenářskou základnu (i když ruku do ohně bych za tento výrok jistě nevložil, kdybych býval nebyl Nabokova před Lolitou již neznal).

NB: Je to pravé blaho také a asi zejména pro naratology a literární vědce z oboru teorie vyprávění a teorie fikčních světů. Jisté metody vyprávění v Lolitě Nabokov tu a tam okořenil v takové míře sebe-autorského hlídání se, aby nepřesolil ve smyslu vypravěčského umění, že vyprávění samo se vklíní do celé kompozice tak rozvážně, že Lolita jako celek jednoho literární textu se blíží oné pomyslné hranici dokonalosti umění románu (umění románu ve smyslu, který byl prosloven v druhé polovině 20. století francouzskými naratology atd.).

3 24.10.2019

Můj první zážitek s Barbey d'Aurevillym, ohromný zážitek, který mi pootevřel dveře jak k ostatním knihám Barbeye, tak k celé řadě katolických francouzských mistrů, počínaje současníky (jako hrabě de L'Isle Adam) až ke špičkovým překladům do češtiny zejména z družiny kolem Dobrého díla Josefa Floriana a kolem nakladatele Ladislava Kuncíře, totiž zejména překlady Jana Čepa, Bohuslava Reynka, A. Heyduka, J. Zaorálka nebo Jana Zahradníčka (M. Baring, Georges Bernanos, Henri Pourrat ad.).

Les Diaboliques mohu doporučit každému, nejen čtenáři, který má nějakým způsobem profilovaný vkus, ale zkrátka každému čtenáři, který docení originální umělecké dílo.

3 20.10.2019

Neuvěřitelný a nepřekonatelný masterpiece české literatury.

3 01.02.2019

Velký román. A posledních zhruba sto stran je dechberoucích, i slza mi ukápla.
V dnešní době naprosto neprávem přehlížený poklad českého umění románového. Ve své době si tohoto díla vážil explicitně zejména Jan Čep.

3 06.10.2018

Snad nejlepší možný překlad do češtiny od Patrika Ouředníka!

3 03.05.2018

Skutečná perla česky psané literatury. Rvu si vlasy, že jsem si Váchala pořádně přečetl až na prahu třicítky a nikoliv dříve.

3 06.02.2018

Výborné.

3 18.11.2016

Můj nejoblíbenější Hrabal. Nebýt této knížky, nikdy bych se například nedostal k poezii Dylana Thomase, a vůbec. Unikátní próza již tak unikátního Hrabala.

3 15.05.2016

Výbor z lyrických básní. Pevné jako Jeffersovy skály.

3 07.08.2012

Skvěle přeložený výbor z básnického díla velšského virtuóza poezie.

3 05.08.2012

Až na překladatelův podivně zkomolený doslov, v němž se nám při sumarizaci děje Pasažéra dostává nepravdivých informací ohledně kompozice a postavy Kluka, jako by synopse jen byla přeložena z anglické wiki, avšak neúplně, bez několika posledních, ale zásadních vět:

jsem celkově s českou verzí spokojen ze všech stran u obou částí diptichu. Našel jsem jen minimum errat, vazba konečně nemusí být tvrdá, zrcadlo sazby fajn na oči atd. A lapsus v doslovu ostatně rád pominu, protože tuším, že není zcela zvykem, aby překladatel ještě sám psal doslov, nota bene doslov u obou částí diptichu: na tak složitý překlad to působí, jako by redakce chtěla šetřit a na nebohém překladateli jako by nechala nakonec i oba doslovy, a ten chudák už snad vyflusával poslední zbytky sil, přesto je výsledek práce nad míru dobrý, jen ten doslov ve SM, to mě zkrátka bilo do očí, v tomto případě tedy i malé matení čtenářů v doslovu ovšem rád nechám koňovi: ostatně, kdo by taky vážně četl doslovy bez samotné četby románů, že...
Až na tento detail jsem si diptich užil tak, jak jsem zhruba očekával. Jen jsem nečekal, že Stella Maris bude přečnívat Pasažéra alespoň myšlenkově o tolik pater: pokud vás téma matematiky, podvědomí a jazyka také tolik zaujalo, doporučuji až skandálně málo připomínaný (a jediný) McCarthyho esej "The Kekulé Problem" z roku 2017 (kdo chce, ten si cestu snadno najde, jedná se o volně přístupný zdroj, nápověda: anglická wiki, pro ty, kdo vládnou angličtinou), esej jednak shrnuje myšlenkovou podstatu Stella Maris v oboru většiny vědních a filozofických disciplín jaksi v kostce, občas takřka doslovně se zněním SM v některých partiích, jednak SM v lecčems zajímavém doplňuje. Jedná se o jediný známý McCarthyho esej, tedy aspoň dle oficiální bibliografie, kterou jsem nalezl pod autorovým jménem na anglické wiki—esej představuje zkrátka výtečné a naprosto zásadní myšlenky pro lidstvo i pro jedince jako takového a k tomu je svým způsobem i dovětkem ke SM.

Teorii toposů v natematice asi nikdy rozumět nezačnu, s tím jsem dopředu smířen, rozhodně však zejm. díky SM alespoň hodlám nahlédnout pod pokličku základů, ehm, přiznám, že za velkého přispění a pomoci rad kamaráda, který Gödela ad. a kvantové mechanismy zná jak svoje ponožky. Dále jistě internet něco pro začátečníky rovněž asi bude moci nabídnout.

2 29.02.2024