ferdada komentáře u knih

Já sice vůni heřmánku necítím. Ale cítím, že jsem svědkem výborně odvedené práce. Kniha je skvěle napsaná, vtáhla mě do děje. A Anny si velmi vážím. Pro její sílu, statečnost, nezdolnou víru a hluboké člověčenství.
Děkuji za takový příběh!

23 29.02.2020

Říkala jsem si, že Slavík bude jednou z těch, kterých už jsem iks… Ale nějak se to vymklo a odvíjející se příběh - příběhy - přinášel(y) překvapení, poněkud se lišily od očekávané linie. Radosti v životech málo. Jen pár vteřin…
Tedy, dočetla jsem. A pláču.
Kniha mi dobu bude v hlavě bublat, nevyspím se. Budu znovu prožívat příběhy Slavíka a její sestry. A až se trochu otupím a Slavík dozní, budu zas potřebovat číst. Pak musím sáhnout po nějakém braku, abych se trochu srovnala, neb té války je v literatuře nějak přespříliš. Je to jako rok jíst zdravě a pak muset sprásknout hranolky s hořčicí, brambůrky a navrch cokoliv - v rámci rovnováhy.

22 16.04.2020

Úplnou náhodou jsem narazila na tuto skvěle napsanou knihu. Přečetla jsem ji, promiňte mi toto otřelé výrazivo, jedním dechem. Ó, jak přeútěšné - nenalézám zde žádné dnešní povinné téma - ani náznak!, absence chyb, či stylistických přehmatů. Smekám před autorkou. Příběh jsem skutečně prožívala a jitřila jej ve snech, tím se dojem z Houbařky ještě více umocnil. Zas jednou, stal se zázrak, postavy byly uvěřitelné a dováděly mne k různým emocem...
Ano, stačí mít šťastnou ruku nebo dobrý den a člověk potká knihu, která nebyla psána zbytečně. Teď si dám asi pauzu, protože příběh bude ještě doznívat. A tyhle chvíle na čtenářství miluju.

18 27.08.2021

Při čtení této knihy, kterou jsem měla v hlavě i ve chvílích, kdy jsem se musela věnovat jiným aktivitám, jsem si říkala, že se tu, v našich krajích, máme - útlocitní nechť prominou - jak prasata v žitě. Vůbec si nedovedu představit sebe, jak bych přežívala v popisovaných podmínkách. Inu, asi ano, nějak by to šlo, člověk se v zájmu zachování vlastní existence vždycky nějak přizpůsobí. Ale představit si to skutečně nedovedu. A ani se nebudu pokoušet, jen se stávám pokornější a to "obyčejno", které mám, stavím nad všechny statky světa.
Slovníček na konci knihy mě zaujal a potěšil.

16 16.04.2020

Inu, velmi mě zaujala a překvapila. Tím, že mě dokázala naklonit k oblasti, ke které jsem spíše neměla blízko. Ale s přibývajícím časem se mé nastavení mění a Bílá Voda přišla nejspíš v pravou chvíli. Dneska jsme si v autě povídali o lecčems, taky teda, co čteno nebo přečteno. Hutné téma. A ten hovor mne dovedl k závěru, že nebude trvat dlouho a po knize sáhnu znovu. Ale teď se zápisníkem a tužkou, ty se budou hodit na výpisky pojmů, v kterých nemám úplně jasno.
Nezbývá, než paní Tučkové poděkovat za odvedený kus pořádné věrohodné práce. Knihou mě moc potěšila a přesvědčila, že v dnešním brakusvětě občas zasvítí drahokam.

15 10.07.2022

Další skvěle napsaný příběh. Všechno sedí, je uvěřitelné, opravdové. - Žádné, jak se říká, mlácení prázdné slámy. Osudy hrdinů mne vtáhly, připadám si, že to jsou mí blízcí a sousedé, známí. A co se poslední dobou tak málo často stává - naprosto neodhadnutelný závěr.
Je to kniha, která mi mnoho dala. Ráda ji doporučuji a řadím mezi své oblíbené, ty, které mám nejraději.

13 11.08.2022

Knížka, kterou jsem si tak nějak načerno koupila úplně sama v druhý třídě. Byl z toho průšvih, že jsem se rozhodla bez porady s rodiči.
A ona mě provázela celým dětstvím, četla jsem ji několikrát, zvláštní bylo její grafické zpracování, to se mi moc líbilo. A pak se mi nějak ztratila!!! Jak je to možný - půjčila jsem ji - a už nenašla cestu zpátky, ke svý mámě, věrný čtenářce?! Inu, zkrátka už nebyla. Vloni jsem si na ni vzpomněla a začala po ní zas toužit. Podařilo se mi ji sehnat v jakémsi antikvariátu a já měla dost velkou radost. I z toho, že si zachovala takovou tu svoji vůni, jak si ji pamatuju. A tak ji budu číst znovu. Bude to svátek.

Neskutečně krásný příběh, napsaný skvělým květnatým jazykem. Vzácný. Vůbec jsem netušila, do čeho jdu, co všechno se přede mnou pootevře, rozkryje. Už je to dva měsíce, co jsem ji dočetla a stále mám jaksi milo v duši. Tak jakoby mě trošinku lidsky povytáhla. To tak mívám, když spatřím něco obyčejně všedně krásného, slyším plynout slova dobře a neuměle vybraná, když hudba hladí.
Zkrátka, moc mne obohatil, příběh Gabrielův. Vrátím se k němu, stojí za to. Kdo jste nečetl , přečtěte a nestyďte se při setkání s ohromujícími popisy vyřčenými ladně, s otevřenou citlivostí. Nejsme na to dnes už asi zvyklí. Nechte je působit.

12 05.08.2023

Od útlého věku základní školy nám bylo vyprávěno o osudu Lidic, na okraj přidány Ležáky. O tom, že podobně šílené osudové rány stihly i jiná místa, jsem neměla tušení. To, že se o nich nemluví, nesnižuje však význam celé tragédie. Naopak, celá ta hrůza mi přijde ještě víc bolestnější. Jakoby dvojí metr - něco za zmínku stojí, něco ne. (Uuuuh, nechci toto pitvat, s dvojím měřením se teď potkávám tak nějak pravidelně, každý den něco…)
Životní příběhy tamějších pozůstalých tak zůstaly poznamenány navždy.

Líbí se mi autorčino pojetí knihy. Den po dni, na střídačku s dokumenty a novinářskými vsuvkami.
Z autorky cítím nejen silný citlivý vztah ke kraji, ale i její hlubokou pokoru.
Nezbývá než ji za tuto útlou knihu plnou fotografií poděkovat. A že mám, ač bez patřičných kořenů, slzy v očích.

12 02.05.2022

Nopanejo! Takhle nějak si představuji dobře napsaný příběh. Uvěřitelný, netrapný, nekulhající. Příběh, který žijete (nejste čtenáři, či diváci). Oddechla jsem si, když knížka skončila. Oddechla a další dva týdny jej měla živý v hlavě.

11 23.01.2024

Po (pro mě nestravitelném a třech pokusech o pokračování v četbě) Listopádu, spisovatelka opět potvrzuje své čestné místo v tvorbě současníků. Čtení je to vskutku skvělé, i když neradostné. Vede čtenáře k zamýšlení a spouští množství emocí. Uvědomění si lecčehos, co se nám v nitru třeba jen mihne a pádí raděj pryč anebo je zapokličkováno, uvědomění si souvislostí. Těch kalných pramenů tvořících hluboké vody zrádných řek

11 24.04.2023

Knížku jsem měla ve čtečce už dva roky - a konečně na ni přišla řada. A nemám co vytknout. Příběh s napětím, v tempu, nemám pocit, že by někde něco kulhalo nebo nesedělo. Výborně zvládnutá psychologie postav. Prostě dost dobré čtení. Nesbo po delší době a zase nezklamal, zážitek.

11 06.12.2022

Taková něha z úplně jiného světa. Četla jsem vždycky pár stran před spaním a tak se mi Len se svojí ptačí družinou vmíchávala do snů. A musím říct, že jsem se cítila dost příjemně.
Ta knížka je TAK jiná ve srovnání s jinými. Zklidní duši, pofouká škrábance.

11 28.06.2022

Mládí dávno v čoudu, ale tenhle z pokladů v mé knihovničce je pořád po ruce a to je dobře. Vzpomínka na časy, kdy jsem ještě nevěděla, co vlastně chci, nevěděla jsem, co se stane, co přijde, všechno bylo na začátku. V knížce je pořád schovaná ta radost, okouzlení, chutě TĚCH okamžiků. Kouzlo!

11 20.05.2021

Dozvídám se o světě, který pomalounku mizel, mizel, až zmizel. Při čtení knížky se mne zmocňují podobné pocity, jako když navštěvuji ztracené - zmizelé - vesnice a osady nedaleko od nás, např. v oblasti Ralska. Nebo třeba když nacházím pozůstatky života mezi Rychnovem a Hodkovicemi. Zbytečky čím dál víc chatrnější, čím dál míň patrnější.
V rodině jsme přesvědčeni o tom, že doma (v Česku) je stále co k vidění, pořád nacházíme nové hlavně v tom starém.
Mnohé knihy jsou velmi návodné. V podpaží s nimi putujeme krajinou a hledáme třeba stopy bývalých mlýnů a různých vodních děl. Přemýšlíme o způsobu života našich předků v minulém století, kocháme se krajinou a je nám dobře…
A jsou knihy inspirativní. K nim patří, jak zjišťuji, i Šikmý kostel. Jak mě inspiruje? Vytvoří mi (kde vlastně, v hlavě, v duši?) prostor, který chce být plněn. Osvěžuji si kdysi věděné, teď už skoro zapomenuté informace, hlavou víří obrázky, vzpomínky, hesla, popěvky. Vůně a pocity. Nacházím fragmenty, které nitky myšlenek nakonec leckdy spojí v jeden ucelený tok.

11 24.03.2020

Třeskuté, nevšedně neotřelé. Moc pobavilo. Konečně, po delší době něco, co mi hodně pomohlo na náladě. Vřele doporučuju.

10 26.12.2020

Tedy, přečteno. Před spaním jsem ji začala, pak noc plná snů s výjevy z knihy. Následující dopoledne dočteno. Je to jedna z mála knih, která mě zaujala, vtáhla do děje. Ovšem, když si člověk (na základě vlastních zkušeností) uvědomí, že se nejedná o fantazii, z příběhu je mi smutno, nanic. Asi spousta lidí to tak má, že jen "já, já, já, já..." Moje potřeby, moje pocity, bez ohledů, empatie, komandovat, řvát, ňamcat si svůj světýček. Mám vztek.
S anotací ke knize se nijak zvlášť neztotožňuji. Že by vrány byly Bářinými spojenci? Ano, je to obraz, který svým nenápadným životním koloběhem, pro pozorovatele de facto neměnností, nezradí. Jsou tady, na svém místě, je to jistota. Takže, ano Bářinými spojenci by nakonec být mohly. Ale spíš mám pocit, jako by byl vymyšlen název knihy a ten měl být nějak nasunut do příběhu, lehce propojen.

10 29.02.2020

Myslím, že dobrá kniha. Líbila, ale to je takové alibistické vyjádření, nenudila, těšila jsem se na další čtení - vývoj příběhu. Prima.

9 23.01.2024

Ano, je těžké (viz komentář níže) říci, že kniha se mi líbila. To by znělo jaksi divně, může to být chápáno z jiného směru. Zapůsobila na mě velmi, napsána je skvěle. Výborně zachycena naivita dítěte, jak jednoduché je s drobotinou manipulovat a směrovat ji. Čtení mi po spoustě let otevřelo vrátka do hlavy - k těm vzpomínkám na mé žákyňské působení ve volejbalovém oddíle. Jak to tam tenkrát chodilo. Různé "věci", chování, mimika a řeč těla mi vlastně v plné palbě dotekly až jako dospělé ženě. Pro dítě byl náš vedoucí bůh a nikdy bychom o něm nesmýšlely v neslušných relacích.


v

9 05.08.2023

Příběh v knize se stal mým společníkem na pár dnů, vnímala jsem ho velmi osobně - tak, že se mě týká, ne pouze, že jej čtu. Byl se mnou při venkovních aktivitách, ve vaně, v kuchyni u vaření, v práci. Pořád tak nějak na pozadí v hlavě. A to je, myslím, důkaz, že příběh je dobře napsán. (Proto jsem mu i prominula ty vkomponované trčící povinné věty a zmínky, které dnes trapně v knize být musí, by národ na všech frontách byl patřičně modelován, vlastně mordován.)

9 27.03.2023