Falquar komentáře u knih

Příběh křehký jako sněhová vločka; její tklivá třpytivá krása vás nutí sevřít ji do dlaně a už nikdy nepustit. Jenže jakmile se o to pokusíte, možná ji pošramotíte - a i kdyby ne, záhy se vám v sevření rozteče a nenechá po sobě než matnou vzpomínku chladu. Proto taky jenom čtyři hvězdičky; z Místa jsem celou dobu cítila vyzařovat cosi kouzelného, ale zároveň nedotknutelného, neuchopitelného, nezapamatovatelného. Zanedlouho si z něj vybavím jen neurčitý pocit, pokud vůbec něco, a i ten nakonec vyvane... Vzpomínky se od duchů nakonec tolik neliší.

5 30.12.2016

"Taky hodně často říkám "páni". Částečně proto, že mám mizernou zásobu slov, a částečně proto, že se někdy na svůj věk chovám hrozně nezrale. To mi bylo šestnáct a teď je mi sedmnáct. Ale někdy se chovám, jako by mi bylo tak třináct."

Tato pasáž mě takříkajíc umrtvila, neboť se v ní skrývá hluboká pravda; šestnácti- nebo sedmnáctiletý Holden vyvádí stejný koniny jako kdysi moje cirka třináctiletá maličkost. Proto jsem se v tom chudákovi chvílemi zhlížela jak v zrcadle, živě si pamatuju ten zmatek, to znechucení nad lidma, životem, nad sebou samou. Jenže to období jsem (doufám) nechala daleko za zády, takže i když Holdenovi rozumím, zároveň bych zvracela, jakej je to zatracenej vůl.

"Načež po Rockettkách vyšel jeden chlápek ve smokinku, na nohou kolečkový brusle, a začal bruslit pod hromadou stolečků a přitom vykládal vtipy. Bruslil prima, ale já z toho nic neměl, poněvadž jsem si v jednom kuse představoval, jak musí trénovat, aby se moh stát tím chlápkem, co může bruslit na jevišti. Připadalo mi to tak stupidní."

Jedna z nejupřímnějších knih o prázdnosti bytí, kterou by si měl přečíst každej. I kdyby se zrovna vám nelíbila, objevíte tam aspoň jednu část, v níž volky nevolky najdete sebe sama.

4 23.11.2016

Už vím, co mi na Malazské Knize padlých tolik pije krev:

a) Autorova naprostá neschopnost ukočírovat většinu postav - ty postavy se nechovají tak, jak by měly, přirozeně, nýbrž tak, aby to vyhovovalo předem načrtnutému plánu; jeden by až brečel, jaká trapnost z takového rozporu občas vyleze.

b) Chaotické vyprávění - začínám mít chvílemi pocit, že úmyslné je jenom zčásti... Jako by to bylo pro Eriksona jediné východisko, jak se popasovat s tak monumentálním a rozvinutým příběhem, který by neuměl odvyprávět "normálně", ani kdyby chtěl...

A přesto se těším na další díl jako malá, královno snů mi pomáhej. V Dómu řetězů se uzavřelo pár minoritních linek, vysvětlily se drobnosti, s jejichž záhadností se čtenář už v předchozích knihách za skřípotu zubů smířil - skvěle na mě ta vějička zabrala, poprvé můžu říct, že chci víc, víc odpovědí, víc Karsy a Leomana, Onraka a Trulla Sengara a Heborika a Rychlýho Bena a všech ostatních. Takže to na těch pět hvězd, beznadějně neobjektivních, nakonec přece jenom bude, Eriksonovým nešvarům navzdory. Aspoň prozatím.

5 19.11.2016

Brilantní myšlenka, vypíchnout rovnítka mezi světem lidským a hmyzím. Brilantní myšlenka, a to je asi tak všecko, co ta hra nabídne. Nedýchalo z toho čapkovské kouzlo, na které jsem zhýčkaně zvyklá, ba ani pořádný příběh to nemělo, jak autoři sami pokorně doznávají v doslovu. Ze života hmyzu - toť série fotografií, vydařených momentek zachycujících ve své strnulosti jen zlomek hýřivé krásy a síly, kterou možná nabízí divadelní představení. Koneckonců na hmyzu je nejodpornější to jeho hemžení, a to je třeba vidět na vlastní oči.

2 30.10.2016

Mám doma vydání z roku '86, rodiče mi ho koupili v mikulovském antikvariátu. Stalo se to kdysi dávno - no, tak dávno zase ne, ale zpětně to vypadá jako věčnost -, ale dodnes si pamatuju svůj úžas, když jsem mezi stránkami našla poschovávaných několik vylisovaných čtyřlístků. Kam se od té doby čtyřlístky poděly, nevím. Asi jsem je porozdávala kamarádkám, byla jsem hloupé děcko.
Když jsem se teď po letech k Tesákovi, tomu nádhernému vlčkovi, vrátila, přišlo mi, jako by ty čtyřlístky po sobě přece jenom cosi nechaly, jakousi zpola vyvanutou stopu štěstí. Po dočtení poslední stránky už jsem si docela jistá. Tohle je moje kniha.

Jak by řekl Hassan, not interesting.

Příjemně překvapil Appendix, matematický dovětek, který přehledně vysvětluje ty nejzákladnější základy zanášení funkcí do grafu. Kam se na takovou odzbrojující srozumitelnost hrabe průměrný matikář...

18.09.2016

Chaotická, utahaná záležitost, které můžu přičíst k dobru jenom dobrou hlavní hrdinku a cirka posledních padesát stran. Zbytek (umělí lidé, civilizace roztahaná po několika planetách... zkrátka sci-fi prvky) se topí v balastu, že to pěkné není - kupodivu i ty erotické scény brzo omrzí, Heinlein je holt neumí. Přesto mu chci dát ještě šanci; něčím se koneckonců jako autor proslavit musel. Friday nicméně nedoporučuji, snad ani "heinleinovcům" ne.

23.08.2016

Spousta zajímavých informací, skvělých historek a navrch k tomu napínavý stěžejní příběh - takovou kombinaci nejde než vynášet do nebes, když už ne rovnou výš. Osobně mne potěšily i sympatické Grzimkovy názory, zásadně podložené neprůstřelnými a nevyvratitelnými fakty, ať už se týkaly zvířat, anebo nás lidí a rasismu.
Tu jednu hvězdu strhávám (možná krutě) za fotografie, které sice byly hrozně fajn, jenže po knize nemoudře rozmístěné, takže ne vždy korespondovaly s textem (nehledě na tu mapu, tu šoupli až úplně na konec proč?).

29.06.2016

Svatá pravda, Dexter je mrtvý. Umřel zároveň s Ritou na konci předchozího dílu, nebo ho možná udolal pobyt v prťavé cele; tak jako tak z jeho důvtipu, duchaplnosti, děsivosti a dexterovitosti obecně zůstaly jen chatrné zbytky, na něž rezignoval už i Temný společník, který se v knize sotva mihl.
Avšak má-li tohle být skutečné, nefalšované finále, opouští-li Dexter scénu nadobro* - potom smekám. To, že Lindsay dělá ze čtenáře blbce (tím strááášně nenápadným modrým SUV například), to, že mnohé postavy odmítají nadále zůstávat těmi úžasně unikátními osobnostmi, jimiž dosud byly (Masuoka!), to, že Brian v jednom kuse rozdává děsivě falešné úsměvy (či něco v tom smyslu), to všechno bledne vedle skutečnosti, že Dexter odchází a že ten jeho odchod bolí všem autorovým přešlapům navzdory. Protože, ruku na srdce, Dextera vždycky "táhl" jen a pouze Dexter sám, nikdy Lindsay.

*což vůbec není jisté, bohužel - velice mne znejistily příležitostné zmínky o Bibli, nebezpečně to zavání zmrtvýchvstáním

1 14.06.2016

Knihu jsem četla nadvakrát, poprvé jsem ji odložila nedočtenou, nudila mě; teď, o pár let později, mi bylo zatěžko se od ní odtrhnout. Jde na ní poznat její cílová skupina, žádné složitosti v ní nehledejte, nejsou tam; autor zároveň píše neskutečně čtivě, naplno využívá možností, které mu nabízí vyprávění z pohledu vícero postav (velice sympatických mimochodem - ano, i záporáci tady mají něco do sebe xD) - každou kapitolu utne v tom nejlepším a čtenáři nezbývá než zhltat iks podobně "podrazáckých" kapitol, aby se dozvěděl, jak se to s daným hrdinou má.
Musím někde sehnat druhý díl. Fofrem.
Ale maličkou výtku si přece jenom neodpustím. Minule mě na Lovci tak strašně znechutil jazyk, který mi i při tomto čtení připadal zpočátku šroubovaný a nepřirozený. Nevím, kde a jak se to zlomilo, jestli se o to zasloužila kniha samotná, anebo já - tak jako tak jsem si v půlce příběhu uvědomila, že z literární katastrofy se nějak vyklubala parádní jízda. Doporučuji!

1 19.04.2016

Všechno hlavní už bylo zmíněno; brilantní vypravěčské umění, zápletka, atmosféra, postavy (za mne hlavně Gringoire s Džali, jak já se o ně třásla!), humor, který jsem osobně nečekala, rozhodně ne takhle dobrý a navrch v knize obdobného ražení.
Ovšem nemohu si odpustit dvě poznámky.
Zaprvé, nesahejte po vydání z Levných knih, je-li možno. Je tam hrubek jako máku, některé vyloženě bolí. O překlepech nemluvě.
A mrzí mne, že Hugo nenapsal něco podobného o Praze. Jéje, o té bych si od něj přečetla popis z ptačí perspektivy klidně šedesátistránkový...

4 12.03.2016

Příběh to nemá, postavy tam najdete všehovšudy dvě, ale jakési zvláštní kouzlo tomu neupřete - kde jinde se o sobě můžete dočíst, že jste červ, hnůj a smradlaviště (snad jsem to nezkomolila)? Předpokládám, že delší to není jenom proto, že autorovi došly hanlivé, leč společensky přijatelné přídomky, které by člověku mohl přišít. Díky Bohu za to. Méně je v tomhle případě určitě více.

5 10.03.2016

Nádhera, dokonalost! Snad první hra vůbec, u které jsem se kuckala smíchy. Dialogy byly zkrátka parádní (Vyslechni mě, jen dvě slova, a ten žhavý purpur z lící, nádherný a drahý klenot, ukryj zase rychle v srdci. - Jděte pryč, pryč, přijde manžel! - To jsem já. - Vy? - Ty se divíš? - Manžel? Odkdy? - Od nynějška. - Kdo to sjednal? - Štěstí s chvílí. - Kdo nás oddal? - Tvoje oči. - Jakým právem? - Tím, že vidí. - Ví to Batricio? - Ano. Říká, že tě nenávidí. - Cože? - Ano. Miluju tě. - Jakže? - Ve svých rukou. - Jdi mi!), o postavách nemluvě; sýčkující Catalinón si mne okamžitě získal. :) Don Juan se taky neproslavil jen tak, jeho praštěné kousky byly chvílemi tak přitažené za vlasy, že se nad nimi zkrátka nešlo neuculovat - náhoda mu šla mnohdy na ruku těmi nejnepravděpodobnějšími způsoby, beztak ji taky svedl - a velké finále s kamenným hostem je už kapitolkou samo o sobě. Doporučuji! (Obzvlášť jako zápis do čtenářského deníku - i kdyby vám to nesedlo, sto sedmdesát stran sfouknete raz dva. :))

"Naposled tě napomínám, poslouchej mě bez odmluvy."
"Dobře, když pán jinak nedá!
Ty jsi pán a já jsem tvůj,
když mi řekneš: znásilňuj!
skočím třeba na medvěda.
Zbouchnu třeba převora,
a nač bychom mluvili,
když děláme násilí,
jsi pán, já tvá opora."

14.01.2016

Tak tohle je ten slavný Nesbo? Ať si je to typický příklad jeho tvorby nebo ne, tenhle seveřan mi tedy k srdci zrovna nepřirostl. Prvních padesát stran (celá třetina knihy!) sestává z protimluvů a scén na hlavu padlých (řekněte, jaký pablb by se učil nenápadně sledovat lidi stalkováním hluchoněmé osoby?); vážně jsem uvažovala, že zvednu svůj líný zadek a té strašné slátaniny se nějakým tuze drastickým způsobem zbavím. Naštěstí jsem se k tomu nedokopala - říkám naštěstí, neboť kniha byla půjčená z knihovny a dokonce od té cirka padesáté strany došlo k mírnému zlepšení. Autor totiž do dosud neslaného nemastného, předvídatelného příběhu naflákal trochu adrenalinu, trochu sexu, přidal víc akce i předvídatelnosti (což pro tu akci odpouštím ráda), a zrovna když jsem už začala doufat, že ten počin nakonec přece jen nebude úplně marný, tak to Nesbo, s prominutím, opět posral. Jinak, mírněji, to nazvat nelze - po dočtení poslední strany u mne nastal takzvaný "watafa" moment, který občas může být žádoucí, obávám se však, že nikoli u detektivky či thrilleru, jak se dílko doposavad tvářilo.
Celkově moje maličkost vidí záležitost následovně: Nesbo četl Dextera (nebo něco v tom stylu), došel k závěru, že je to "sakra hustý" a rozhodl se napsat si vlastního rozkošného zabijáčka. Tak si sedl, pustil počítač, vypnul mozek a vesele si toho vrahounka napsal. Za sebe nedoporučuji.

2 11.12.2015

Mám tři výtky.
Zaprvé, jména, čistě subjektivní záležitost. Jsou buď zoufale krkolomná a na ubohoučkém rozsahu dvou set stran naprosto nezapamatovatelná, anebo se inspirují v indiánské kultuře - žel, místo Tichých/Mlčenlivých vlků se universum hemží samými Lone Wolfy; zkrátka a dobře, chtělo by to překlad. Přinejmenším pokud čtenář (já) není obeznámen s příslušnými gamebooky.
Zadruhé, gramatická faux pas. Kdo to kdy viděl, aby vojáci střílely? (!) Jasně, je to drobnost, ale pije to krev. Hrubki mají do objyčených překlepů přeci jen kapku... daleko.
A konečně to nejdůležitější - přílišná afektovanost. Literární vraždy, mordy a jatka zbožňuju, nesmí se to ale přehánět. Tady se to všechno sekalo hlava nehlava po celou délku knihy a na mou velectěnou osobnost to po pár stránkách už pranic nepůsobilo, neboť jsem se násilí nasytila sdostatek a postavám bylo věnováno příliš málo prostoru, než abych se o ně strachovala. Navíc Stíny jsou (nebo aspoň působí jako) typický zástupce nejryzejšího fantasy - a upřímně, tam hlavní hrdinové zhasínají tuze málo a v prvních dílech ještě míň.
Na druhou stranu příběh dal, co se od žánru zhruba čeká; a sice přímočarý, srozumitelně podaný děj, černobíle vykreslené dobro se zlem a spoustu (hlubokých, rýp rýp) mouder typu "věk je dar, který neodmítneš".
Ale co, nenudila jsem se. Těším se na pokračování. Víceméně.

3 14.10.2015

Snad si ta kniha pět hvězd nezaslouží, když si ale vzpomenu na podmanivé popisy moře, zvláštní druh lásky k žralokům a neodolatelný humor, nemůžu hodnotit jinak. Ani mě nenapadlo na Hassovo dílo pohlížet jako na naučnou publikaci; pro mě to byla spanilá jízda plná nejkrásnějších přirovnání skýtající sem tam nějaký ten zajímavý poznatek, třeba co dělat, když člověka bodne škorpion. Víc než nedostatek informací o žralocích, kteří v příběhu sehráli znatelně menší roli, než jak by šlo usuzovat z názvu, mne vytáčela sobeckost hlavního hrdiny, který byl pro své zájmy (byť veskrze ušlechtilé) ochoten dát vale vlastním morálním zábranám; taky kapitola věnovaná vzrušeným vizím přeměny moře v to nejvýnosnější pole všech dob mě pořádně znechutila.
Přesto jsou moje dojmy nakonec kladné; scény dechberoucí úspěšně převážily nad scénami ohyzdnými a mně nezbývá než před autorem smeknout za jeho nakažlivý pohled na obávané a mystifikované mořské dravce. Za sebe doporučuji.

2 02.07.2015

Snad jsem zvrácená a zvrhlá, ale Pana Kráturu si nemůžu vynachválit. Moje jediná výtka se vztahuje k místy přiblbaným dialogům jako z pomocné školy spisovatelské, takových však nebylo příliš a daly se skousnout, obzvlášť pak v kontrastu s povedenějšími bratříčky.
Zato skutečností, které bych naopak pochválila, by se našla pěkná řada: brilantně vykreslená atmosféra ve vší své ponurosti, působivé zobrazení Británie devatenáctého století a konečně taky samotný nápad vypůjčit si své hlavní protagonisty z děl dnes už klasických autorů, Mary Shellyové (Frankenstein) a Charlese Dickense (Oliver Twist). To oslnivé vnuknutí nejenže vystačilo na celou zápletku, tj. vývoj vztahu mezi představiteli obou rozdílných a přesto týchž univers, nýbrž i každému s výchozími díly obeznámenému čtenáři poskytlo jakýsi přesah celého příběhu; useknutý, "nedotažený" (či, chcete-li, podivný) konec Pana Krátura dává krásně vyniknout truchlivým tečkám za osudy obou hlavních hrdinů tak, jak je sepsali už jejich původní stvořitelé, a tím se zdůrazňuje i vyznění Priestleyho knihy. A ruku na srdce, na tomhle Pan Krátur stojí i padá; tváří se to sice jako jímavý příběh přátelství a lásky (sakra dobře napsaný mimochodem!), především je to ale pocta Shellyové a Dickensovi, která hýří i jinačími literárními odkazy (například potetovaný Bradbury). Ten, kdo bude na Pana Krátura hledět jako na ryze samostatné dílo, si ho nemá šanci plně vychutnat.

2 21.06.2015

V rámci žánru nemám žádné srovnání, nepočítám-li jeden román od Haileyho a pár Sherlocků; a upřímně, vedle těchto titulů působí Jack i se všemi svými fazolemi podivně plytce a rozplizle. Úděly některých postav byly už od začátku snadno předvídatelné, rozuzlení zápletky mělo k heuréce asi tak blízko jako fazole k marjánce, a když se hlavní hrdina ve finále ocitl strašně neklišoidně v nemocniční posteli, kniha v mých očích definitivně klesla a nenávratně zmizela v mlze zapomnění - pardon, průměru. Nepomohla tomu ani povrchní ich forma z pohledu Matthewa Hopea, advokáta, který je za a) advokát, který s vraždami nemá co dočinění, a přesto jsou jeho odhady místy tak přesné, že trumfnou i profíky; b) ňouma, jemuž se do postele cpou ty největší kočky široko daleko; a konečně za c) talentovaný bojovník, co po jedné (?) cirka dvouhodinové (?) lekci dá dvěma chlapíkům naráz takovou nakládačku, že z toho oba borci lehnou, přestože pár dnů zpátky to byli oni, kdo mu zmalovali ksichtík k nepoznání.
Ale abych pořád neprskala; četlo se to dobře, zápletka taky skýtala pár překvapivých momentů a i tu edukativní hodnotu to mělo (aneb příručka k americkému farmaření), leč zároveň jsem nikde nenašla nic, co by mě přimělo si tuhle McBainovu knížku či McBaina samotného zapamatovat. Zasloužených šedesát procent.

2 18.06.2015

Znásilnění češtiny, dá-li se to tak říci; jediným cílem překladu je slovo od slova papouškovat anglický text a poskytnout tak čtenáři přehledný slovníček, jehož literární hodnota však odpovídá nule. Na knihu proto nelze nahlížet jinak než na sbírku fenomenálních anglických povídek pánů Poea a Klapky s přiloženým slovníkem. Stejně to ale zamrzí, protože třeba na takovém Tracyho tygrovi je zřejmé, že i duální knížky můžou být přeložené znamenitě; proč to nevyšlo i tady, netuším.

03.06.2015

Kniha se mi líbila tak do třetí čtvrtiny - byla pohodová, dobrodružná, hřála u srdce. Pak se odehrál strašný zvrat, který se snad patřil vzhledem k skutečné historii, leč v kontextu dosud Mayovsky laděného příběhu mi nesedl. A ten hořký konec..., inu, škoda mluvit.
Přesto nemůžu Tanec s vlky hodnotit jinak než kladně. Doporučuji, sama se k němu snad ještě někdy vrátím.

2 01.05.2015