evismaior komentáře u knih

Nejnovější antologie povídek od nakladatelství Yoli je věnovaná tentokrát školnímu prostředí (i když některé povídky se ho jenom dotkly) – široké zaměření povídek mě přesto překvapilo a potěšilo. Je to opravdu pestrý výběr – od téměř detektivního příběhu či luštění šifer, přes trochu hororu, prvních lásek mezi spolužáky a jejich více či méně šťastných vztahů, a to i těch ne úplně standardních s učiteli, dále přes nepochopení spolužáků a v krajním případě až šikanu či obtěžování, až třeba po vážné osobní důvody, které mohou nezvratným způsobem zasáhnout nejen do školních výsledků.
Už tradičně u této povídkové série obdivuji provedení jednotlivých dílů – opět nechybí krásné a trefné ilustrace ke každé povídce, medailonky o autorech a netradiční ořízka, která je tentokrát dokonce hravě vícebarevná. Vizuálně je to určitě jedna z nejhezčích knížek, jakou jsem kdy držela v ruce.

4 27.02.2024

90% - Po úspěchu prvního dílu u technicky zaměřeného syna, který nenávidí čtení, jsme sáhli po pokračování a byla to dobrá volba. Jirkův vesmírný lov pokladů pokračuje ve všem dobrém, co Stephen Hawking a jeho dcera vepsali už do prvního dílu - opět se jedná o vesmírné dobrodružství Jirky (jehož rodiče, kteří už nepůsobí jako z bláznivé ekosekty, autoři tentokrát odsunuli na misi na potápějící se ostrov Tuvalu) a Aničky, dcery nadšence do vesmíru Erika, který momentálně pracuje pro NASA a s celou rodinou se odstěhovali na Floridu - a kniha je zároveň doplněna mnoha krásnými fotografiemi a zajímavými informacemi o vesmíru, které děj parádně dotvářejí (pilotované lety, využití automatických sond, Venuše, Titan, rudý posuv atd.).
Navíc se tentokrát autorům podařilo děj udělat ještě o něco akčnější, když Jirka s Aničkou a jejich novým kamarádem počítačovým nadšencem Emanem sledují stopy záhadných "mimozemských" zpráv, které je s pomocí ne zcela funkčního počítače Kosma zavedou třeba na Mars, Titan i do zcela jiné hvězdné soustavy. A nechybí ani "oblíbený" záporák.
V minulém dílu mi Kosmo otevírající dveře na zvolená místa do vesmíru přišel jako fajn nápad, jak dostat hlavní hrdiny tam, kam autoři potřebují. Tady už to vzhledem k novému Erikovu zaměstnání působí trochu zvláštně (hlavní hrdinové mj. sledují start raketoplánu a řeší se nefunkční sonda na Marsu, když přitom mají v šuplíku počítač, který může kohokoli dostat kamkoli ve vesmíru), ale je to holt knížka pro děti, tak to tak beru. Určitě budeme číst i dál.

4 01.01.2024

90% - "Jde-li vaše země do války, musíte přece udělat všechno, abyste ji podpořil, na tom nic hanebného není. Proč by se měl člověk za to omlouvat sebevraždou?"
"Někdy mě napadá, že by se podobně měli omluvit i mnozí jiní, ale jsou asi příliš zbabělí, než aby si svou odpovědnost přiznali. Ušlechtilá gesta pak zůstávají na tak význačných lidech, jako byl náš prezident. Spousta lidí už se stačila vrátit do postavení, která zaujímali za války. Někteří nemají daleko k válečným zločincům. A ti by se omlouvat měli."

Kazuo Ishiguro sice od šesti let žije ve Velké Británii, ale v některých svých románech se neváhá vydat zpět do rodného Japonska a vyprávět tamní velké příběhy drobných lidí. Masudži Ono navenek vystupuje jako význačný muž na odpočinku a svými ústy se o tom snaží čtenáře přesvědčit, ale za jeho vyprávěním lze záhy vytušit jinou verzi jeho života, v němž se živil jako malíř propagandistických děl japonského válečného režimu, jimiž dost možná celou řadu mladých mužů přiměl jít do druhé světové války a umírat tam. Je zajímavé, jak se vyrovnává se svou vinou - někdy jako by se tím opravdu trápil, někdy máme pocit, že je to jen póza, aby svou minulostí neškodil vdavkám dcery, a jindy zase celkem jasnozřivě poukazuje na ty, kteří svižně převlékli kabát, přizpůsobili se nové době a hlasitě odsuzují to, s čím dřív neměli sebemenší problém. A přestože je nám japonské kulturní prostředí a japonská nátura na míle vzdálená, právě v tomhle člověk snadno rozpozná i české rysy.
To neustálé vracení se do minulosti se sice místy již opakovalo a nepřinášelo mnoho nového, přestože román není nijak dlouhý, ale líbí se mi tenhle styl "nespolehlivého" vypravěče, kdy si často jen z jím nesprávně interpretovaných či záměrně nepochopených rozhovorů s ostatními můžeme udělat obrázek toho, co a jak se vlastně stalo, vždy ovšem s přiměřenou dávkou nejistoty vyplývající z vypravěčovy nedokonalé paměti a více či méně úmyslného zkreslování skutečnosti.

4 21.12.2023

(SPOILER) 50% - Jelikož mi hlavní hrdinové téhle princeznovské verze pořadu Farmář hledá ženu America Singerová a princ Maxon připadali v prvním dílu série docela roztomilí, odhodlala jsem se k dalšímu dílu. Jenže to už tedy taková sláva nebyla.
V jednom momentu autorka nechala hlavní hrdinku shrnout její problémy a vyšlo z toho, že potíž tkví v nejasnosti 1) citů Americy k princi 2) citů prince k Americe 3) citů Americy k bývalému příteli Aspenovi a 4) chce America korunu nebo na to nemá? A na rovinu, bohatě stačilo tohle shrnutí, celá kniha o tom fakt být nemusela. Protože to bylo opakující se, ufňukané, nudné a veskrze otravné.
Asi nejvíc mě mrzelo, že tam byly skvělé momenty - zápletka s nejlepší kamarádkou málem jak vystřižená z filmu Anna a král nebo prezentace projektů na pomoc zemi - za mě se tam America vždy zachovala s vášní pro spravedlnost, empatií, upřímností a já se natěšila, že se to konečně rozjede, jenže pak na ni někdo udělal bububu, ona se zhroutila, zastyděla, poníženě omluvila a sklouzlo to zpět k nářkům má mě rád/nemá mě rád, což Maxon zdatně přiživoval svým přístupem "hlavně mít víc želízek v ohni" a "proč si s nějakou neužít, když můžu". Dost se mi zprotivil a nešlo mi na mysl, proč America vždycky tak snadno vyměkne a zase přileze, když zároveň si pořád není jistá. Inu, jsem zvědavá, co s tím autorka provede, a doufám, že třetí díl bude lepší.

4 25.11.2023

60% - Po natěšení z prvního dílu jsem se brzy vrhla i na ten druhý, ale jak to u pokračování poměrně často bývá, i tady už se podle mě autorovi nepodařilo dosáhnout originality původního nápadu. Chování Wadea, kterému na konci prvního dílu spadl do klína celosvětový virtuální systém OASIS a příslušné bohatství moc a sláva, je docela realistické a uvěřitelné - je z něj tak trochu namyšlený spratek, který se vyžívá ve své vládě nad celým systémem a všemi, kdo jsou v něm zrovna zalogovaní, a v reálném životě přátele i lásku postupně ztrácí.
A pak přichází očekávaný quest - a ono těžko něco vymyslet, když původní tvůrce Halliday je už léta mrtvý, takže na scénu musí zákonitě nastoupit jím vytvořená AI, která věrně svému předobrazu touží po lásce Kiry (manželky spolutvůrce Ogga), jenže ta už je dávno mrtvá. Anebo by nemusela tak úplně být? No a v tomto okamžiku to začne drhnout - protože AI Anorak je sice všemocný, jenže autor ho musí udělat i trochu natvrdlého a neprozíravého (jinak by bylo stěží možné s ním byť i jen bojovat) - a čtenář zkrátka obtížně věří, že by snad mohlo být možné tuhle AI nějak ošálit či snad podvést.
Pozitivní je, že Wade už není vševědoucí a s prvním questem mu musí poradit nová postava dívky L0hengrin, jenže pohříchu potenciál téhle holčiny a jejích kamarádů je v příběhu posléze naprosto zabitý, když jsou vysláni získat jistý mocný artefakt a setkáme se s nimi zase až na konci. No a samotné plnění úkolů k získání úlomků, tak tam nebylo oproti prvnímu dílu nic přelomového, jen mě vždy překvapilo, že jsou questy jakoby na míru šité jednotlivým postavám, které ohledně daných témat jeví naprosto encyklopedické znalosti. Část s Princem fakt ocení snad jedině fanoušci tohoto popového zpěváka, mně přišla šíleně dlouhá a nezábavná. A když jsem se začala chytat v Tolkienovi, tak byl další úlomek v inventáři dřív, než se to pořádně rozjelo. Takže ne že by to bylo špatné, jen mě tahle knížka zkrátka nebavila tak, jak jsem čekala.

4 14.11.2023

(SPOILER) 80% - trochu se zdráhám označit jako spoiler něco, co se dá běžně dozvědět z Wikipedie, ale jelikož tuto knihu mnozí čtou spíš jako román a napjatě očekávají, jak dopadne, tak budiž. Nicméně pro mě to byl zajímavý pokus australské autorky, která se během své návštěvy zamilovala do Islandu, zamyslet se nad osudem posledního člověka popraveného v roce 1830 na tomto drsném sopečném ostrově a pokusit se představit si, jak asi vypadal život osiřelé a chudé Agnes Magnúsdottir a co ji tak asi mohlo vést k tomu, že se podílela (nebo možná ne až tak) na vraždách Nathana Ketilssona a Pétura Jónssona. A to vše jak na základě studia historických archiválií, které autorka v knížce i uvádí, tak i pověstí, jež se dodnes na Islandu vyprávějí.
Ocenila jsem nastíněnou atmosféru drsného islandského venkova a ne zrovna komfortního života v příbytcích s drnovou střechou, kde se topilo rašelinou a trusem - úplně mě to vrátilo do několika týdnů, kdy jsme před lety sami prolézali islandské skanzeny a zkrátka tu duši to mělo. Příběh Agnes a její lásky k Nathanovi, jeho zrady a toho, co se na jeho farmě v onu osudnou noc stalo - nějak tak to asi klidně mohlo být. A čas, který Agnes strávila v rodině strážníka pověřeného, aby se o ni do popravy postaral - čtenář by jí přál, aby alespoň u těchto lidí včetně kněze Tótiho skutečně nalezla pochopení tak, jak si to autorka vysnila. Někdy jsem sice měla problém uvěřit, že by ti prostí lidé sedření každodenní tvrdou honbou za obživou přemýšleli tak hluboce, jak to autorka v jejich dialozích nezřídka uváděla, ale například mě zaujalo, že už v té době údajně všichni Islanďané byli gramotní. Zkrátka moc zajímavá kniha, a jelikož se už léta šušká o filmu s Jennifer Lawrence v hlavní roli, tak se ráda nechám překvapit, jestli z toho něco vzejde.

4 20.10.2023

85% - Díky nápadu zaměřit tentokrát sbírku young adult povídek na prostředí LGBT+ komunity, což vytvořilo určitým způsobem nejsevřenější okruh zápletek, mi tato antologie připadá ze soutěžní série nakladatelství Yoli zřejmě nejzdařilejší, i když i tentokrát se mi některé povídky líbily víc než jiné.

"Bylo to důležitější, než zůstat s náma?" ptá se Zuzka Davida, který kdysi dávno býval její matkou, v povídce Rodinné setkání, jež by klidně mohla vydat na celý román.
"Já jsem si taky myslela, že jsem jenom na kluky. A pak jenom na holky. Bisexualita přece neexistuje, viď?" slyšíme hořká slova Mariky v povídce Žába, když pochybuje nejen o svojí sexuální orientaci, ale především o svých přátelích.
"Bohužel útoky na homosexuální páry nejsou tak ojedinělé," hlásá novinový článek v povídce Bez šance, kde Anna a Žanet nepřestávají doufat, že se pouze plácají v únikové hře. I když únik z toho, co omezuje jejich vztah, vlastně hledají už léta.
"Když střídavě kopeš za oba týmy, je občas trochu náročný udržet si přehled o tom, na jakou branku zrovna hraješ," vypráví Elsa Adamovi v povídce Pecka jak z broskve a doufá, že Adam její bisexualitu skousne. Jenže i Adam má tajemství, a tak Elsa potká Stellu...
"No, a není to jen taková fáze, Týnko?" je otázka, kterou lesbička Týna nesnáší úplně nejvíc v sympaticky mileniálském stylu napsané povídce Nacpěte ji do škatulky.
"Ne! Fakt už dost. Jsem ženská. Vždycky jsem byla. A už v životě nechci vidět a hlavně cítit jedinej pisoár!" dodává si Saša odvahu před dámskými záchodky. Jenže za dveřmi tentokrát bude muset bojovat s něčím víc než jen běžným společenským opovržením. Skvělá povídka Jak jsem šla na záchod, kterou si umím představit zfilmovanou.
"Jsem kluk a chci ženicha!" stojí na transparentu Martina a Františka v povídce Vezmi si mě, když to dokážeš. Řeklo by se - zamilovali se, zasnoubili se a žili šťastně až do smrti. Jenže oni nemají právo se vzít. A vlastně se ani rozvést, když jim to přestane klapat.
"Můžeš se topit ve svém neštěstí, anebo si z něj vzít to nejlepší a jít dál," říká Sára v povídce Čokoláda na dně kornoutku Anežce, která se trápí kvůli nevysvětlitelnému rozchodu s Elenou.
"Vítek," zamumlala jsem, protože říct svoje jméno nahlas bylo pokaždé jako přetvařovat se a všechny obelhávat. Tak přemýšlí hlavní hrdinka povídky Tajemství umírají osamělá. Protože co když snaha udržet vlastní tajemství může pro někoho jiného s temnějším tajemstvím skončit fatálně?
"Myslím, že nejsem na nikoho," zjišťuje Hyacint v povídce Šťastně nezamilovanej. Za nejdůležitější vztah považuje pevné přátelství. Ale co když to nebude stačit k tomu, aby jednou nebyl úplně osamělý?
A kdy je ta správná chvíle, aby hlavní hrdina řekl svému nejlepšímu kamarádovi, že se do něj zamiloval? Možná, když je Pozdní léto, sobota odpoledne...

Příjemná délka povídek tak akorát na chvilkové počtení. Jako vždy krásná grafická úprava s obrázky, medailonky o autorech a tentokrát super růžovou ořízkou. Bylo by možná zajímavé knížku doplnit třeba o povídku s nebinárním hlavním hrdinou. Třeba někdy příště.

4 27.09.2023

80% - Dočteno po několika prodlouženích v knihovně a čtení znovu od začátku - a stejně se mi nezdá, že bych se do tohoto románu, za který Salmanu Rushdiemu už několik desetiletí hrozí smrt, dokázala ponořit tak, jak jsem zvyklá. Na vině je samozřejmě především neznalost náboženských a filozofických souvislostí (člověk by ke knize ideálně potřeboval ještě výkladový komentář), ale také styl autorova psaní, kdy je schopen vršit v jediné větě přes půl stránky pásmo slov, myšlenek, postřehů a úvah, a pokud není čtenář zrovna naladěný na stejnou vlnovou délku, tak jsem měla občas pocit, že i když čtu sebepozorněji, musím některé pasáže přečíst víckrát, abych mohla absorbovat všechny jejich části. Když se totiž Saládín Čamča (herec indického původu, který strávil léta snahou odpoutat se po boku britské manželky od svých britských kořenů a nenáviděného otce) a Džibríl Farišta (bollywoodská superstar mířící do Anglie za krásnou horolezkyní, do níž se zamiloval) zřítí po výbuchu letadla uneseného teroristy na britské pobřeží a jeden se promění v čerta a druhý v anděla, začíná jízda, při níž inteligentní, sečtělý a zatraceně chytrý Salman Rushdie dokáže mísit základní otázky víry, psychologie, sociologie, filozofie i kosmologie s ironií a nadhledem moderního člověka.
Samotných satanských veršů se přitom týká jen část knihy věnovaná několika Farištovým snům (motýlí prorokyně, která zvedne celou vesnici k pouti do Mekky apod.) - v této vizi Prorok zakládá v jednom pouštním městě nové náboženství a v první fázi je ochoten tolerovat i některé původní polyteistické bohyně, než nazná, že tyto myšlenky mu našeptal Satan a Bůh je jenom jeden. V tomto kontextu nemohu než pochybovat o tom, že ti, kteří schvalují Rushdieho smrt, vůbec vědí, o čem ta knížka je.
---
Saíd se přestal ovládat. "Mišal? Mišal?" zavřískl. "Přikázáno? Archandělé, Mišal? Džibríl? Bůh s plnovousem a andělé s křídly? Nebe a peklo, Mišal? Ďábel se špičatým ocasem a kopyty? Jak daleko v tom hodláš zajít? Mají ženy duši, co říkáš? Nebo jinak: jakého jsou duše rodu? Je Bůh černý nebo bílý? Až se mořské vody rozestoupí, co se stane s tou vodou navíc? Vytvoří po stranách něco jako stěny? Mišal? Odpověz mi. Dějí se zázraky? Věříš v Ráj? Budou mi odpuštěny moje hříchy?" Rozplakal se a padl na kolena, čelo stále přitisknuté ke zdi. Jeho umírající manželka k němu přistoupila a zezadu ho objala. "Tak si na tu pouť běž," pronesl sklesle. "Ale vezmi si aspoň dodávku. Má klimatizaci a můžeš si vzít lednici plnou coca-coly."

4 20.08.2023

80% - je to taková příjemná kraťoučká vánoční jednohubka o tom, kterak Pipi pořádá pro děti večírek na zahradě - s vánočním stromem, sněhovou klouzačkou ze střechy a sněhovým domečkem, kde čekají dobroty. Pipi je štědrá a dokáže děti strhnout k té nejlepší zábavě, ale umí být také pěkně (byť zábavně) prostořeká, zvlášť k protivným dospělým. Asi bych čekala přece jen košatější příběh, ale na Vánoce pro děti před usnutím, když je za čtvrt hodiny přečteno, proč ne.

4 30.06.2023

(SPOILER) 70% - Autorovi nelze upřít schopnost vytvářet poutavý děj plný napínavé akce, více či méně pravděpodobných honiček a úniků a srdceryvných vztahů mezi postavami, plných lásky, zrady, pomsty a vykoupení. Tento druhý díl ze série o "napraveném" bývalém příslušníkovi MGB Lvovi Děmidovovi, který dřív zatýkal a posílal na mučení/popravy/cestu do gulagu nevinné lidi, a jeho manželce Raise, která se do něj v minulém dílu během vyšetřování vražd dětí neochvějně zamilovala, se mi četl o něco lépe než Dítě číslo 44. Asi zejména proto, že autor omezil myšlenkové pochody postav o životě ve stalinistickém Sovětském svazu, které působily spíš jako úvahy vzdělaného anglického studenta, jenž si toho o sovětské historii hodně nastudoval (což T.R. Smith bezpochyby splňuje), než jako názory rodilých Rusů. Nyní nám tyto reálie sděluje spíš z pohledu vypravěče, takže ten západní pohled zas tolik nevadí.
Bohužel i tak mám pořád pocit, jako kdybych četla spíš nějaký fantasy román zasazený do autorovy vize SSSR a Maďarska po Stalinově smrti, kdy se moci ujímá Chruščev, než jako něco, co se tehdy mohlo opravdu stát (a jak přitom lidé mohli přemýšlet a jednat). Lev vede útvar pro vyšetřování vražd, Raisa stojí věrně po jeho boku a mladší z adoptovaných dcer touží po úplné rodině. Ale je tu starší dcera Zoja, která nedokáže zapomenout, že Lev byl šéfem MGB party, jež kdysi zavraždila její rodiče. No a pak tu je Fraera - žena, která se před pár lety s Lvovým přispěním dostala do gulagu a přišla o všechno. Tam se ale po vzoru Jokera a dalších komiksových antihrdinů transformovala ve mstitelku a politickou intrikánku, jejímž cílem je zničit minimálně Lva a pokud možno i celou sovětskou mašinérii. A když unese Zoju a žádá výměnou návrat svého manžela z gulagu, musí se Lev vydat na strastiplnou cestu mezi lidi, které dřív posílal na smrt a kteří už se postarají o to, aby prošel náležitou sebereflexí. Příběh posléze směřuje i do Maďarska, které se snaží najít vlastní cestu ke svobodě. Otázka je, zda i sám Lev dojde vytouženého vykoupení. Zkrátka spíš taková poněkud drsná pohádka, ve které bych hledání historických faktů opravdu nedoporučovala.

4 29.05.2023

80% - Po letech, kdy jsem poprvé četla sérii Temná věž, byl toto velmi utěšený návrat do Středosvěta, říkám díky, sai. Nejvíc jsem vděčná za těch pár stránek, kdy se příběh věnuje putování Rolandova ka-tet kdesi na trase mezi Zeleným palácem a vesničkou Calla Bryn Sturgis, kde pistolníkova skupina sehraje roli nikoli nepodobnou té ze Sedmi statečných. Jake objímá svého milovaného brumláka Ochu, Eddie tlačí na kolečkovém křesle svoji milovanou Susannah, zkrátka jsme tam, kde cesta znamená víc než cíl a všechno je tak, jak to my, fanoušci Temné věže, máme rádi. Pak se všichni skryjí před hrozivou ledovou vichřicí Smrtidechem a Roland vypráví příběh ze svého mládí, kterak byl otcem vyslán zbavit obyvatele jedné daleké vesničky zvěrodlaka - člověka proměňujícího se ve zvíře a vraždícího celé rodiny. Tenhle detektivní mezi-příběh nebyl zas tak moc převratný, ale líbil se mi převelice ten, který mladý Roland vypravuje chlapci Billymu, jedinému svědkovi řádění líté příšery, a právě to je Závan klíčovou dírkou, který už kdysi chlapci Rolandovi četla jeho matka Gabrielle v době, kdy ještě nikdo nemohl tušit, jak to mezi nimi skončí... A i toto vyprávění je o chlapci - Timovi - a o jeho matce, o přátelství a o zradě mezi Timovým mrtvým otcem a novým otčímem a o nesmírné odvaze Tima, který se, zlovolně vylákán naším starým známým RF, vydá do nebezpečných a neznámých končin podél Paprsku, aby - vyzbrojen pistolí a věrným a pravým srdcem - našel Maerlyna a zachránil to, co jeho matce snad ještě zbývá. Kéž by nám Stephen King dopřál víc takových příběhů.

4 23.05.2023

(SPOILER) 65% - V době hladomoru na Ukrajině ve 30. letech vyráží Pavel se svým mladším bratrem Andrejem do lesa ulovit k jídlu kočku, malý Andrej se však vrací domů sám. O dvacet let později, v době nejhoršího stalinistického útlaku slouží válečný hrdina Lev Děmidov věrně režimu jako příslušník státní bezpečnosti MGB a je své vlasti a myšlence komunistického režimu natolik oddán, že neváhá ani na okamžik a přesvědčuje svého kolegu a jeho rodinu, že vražda jejich syna byla jen nehoda. Protože v Sovětském svazu, kde jsou si všichni rovni, přece nikdo nemá důvod páchat zločiny - ty jsou vyhrazeny pouze dekadentnímu Západu - a myslet si cokoli jiného rovná se vlastizradě. Brzy poté se ovšem sám ocitá v soukolí totalitního režimu, když je jeho manželka Raisa obviněna ze špionáže, Lev se k udání odmítne přidat a oba se tak ocitají ve vyhnanství na Urale. A tam Lev ke svému překvapení zjistí, že syn jeho kolegy zavražděný dost specifickým způsobem zřejmě nebyl jedinou vrahovou obětí...
Viděla jsem nejdřív film (natáčený v ČR), a protože nebyl špatný, tak jsem se těšila na knížku s tím, že se dozvím další podrobnosti, které se do něj nevešly. Kupodivu mi ale připadalo, že film po stránce příběhu knihu poměrně věrně vystihl, a nezdálo se mi, že bych si čtením nějak víc rozšířila obzory. Naopak bych řekla, že filmová zkratka alespoň zakryla to, co v knize působí nevěrohodně (náhlé prozření hlavního hrdiny po výslechu nevinného člověka, což bych čekala, že za těch pět let práce pro MGB by pro něj nemělo být překvapení, nebo třeba to, jak se z manželky, která se za něj provdala jen ze strachu a nenávidí ho, vcelku rychle zrodí neohrožená parťačka ve vyšetřování vražd na vlastní pěst a věrná životní partnerka, a to už ani nemluvím o těch početných zázračných únicích často s pomocí nepochopitelně loajálních cizích lidí anebo doslova legračních scénách, kdy se hrdinové plíží místností plnou spících lidí, ještě si tam třeba pokecají a nikoho přitom neprobudí), i když samotné rozuzlení a skutečný motiv vraha je tak přitažený za vlasy, že to nemohlo zachránit ani filmové plátno.
Je zvláštní, že se autor inspiroval sériovým vrahem Andrejem Čikatilem, který děsil zejména oblast Rostova na Donu svými sexuálně motivovanými vraždami dětí a žen o několik desetiletí později, přitom některé skutečnosti v příběhu ponechal (vraždy opravdu převážně podél železničních tras) a jiné tak velmi proměnil - jako právě pachatelovy motivy.
Což o to, děj je to i tak výživný a nečte se to úplně špatně. Co mi ale hodně nesedělo, byl ten styl zapracování sovětských historických reálií. To, že si autor nastudoval spoustu literatury o tom, jak to v SSSR v padesátých letech chodilo, je chvályhodné, jenže já bohužel měla neustále dojem, že to na mě z těch stránek strašně trčí - jak nám do toho načteného obsahu balí tak trochu neuměle příběh a snaží se vykreslit postavy a jejich přemýšlení, ale jaksi z toho pořád cítím, že takhle by o těch skutečnostech přemýšlel člověk ze Západu a ne opravdový Rus. Možná to jako narozená v době trvání sovětského bloku a po přečtení několika románů ruských autorů (v komentářích často zmiňovaný Doktor Živago) zkrátka vnímám nějak jinak. Román navíc na druhou stranu často působí až naivně, přehnaně romanticky a pak zas jak z Jamese Bonda, byť vzhledem k národnosti autora a věku, kdy knihu napsal, je to asi pochopitelné.

4 31.01.2023

60% - Další Enzo-díl, ve kterém se nakonec podíváme na zoubek dvěma posledním vraždám z knížky novináře Raffina, toho času partnera Enzovy dcery Kirsty a otce jejího dítěte. Zabil půvabnou soudcovu dceru Lucii, která pracovala v neziskovce navracející zločince po odkroucení trestu zpět do života, opravdu pasák Blanc, jenž si odpykává trest za vraždu tří prostitutek? Enzovi se na jeho milostném dopisu kdysi napsanému Lucii něco nezdá. A pak je tu stále ten tajemný děsivý neznámý, kdo usiluje o Enzův život nebo alespoň o to, aby s vyšetřováním vražd přestal. A neváhá zajít opravdu hodně daleko... Tento díl měl být dlouho očekávaným rozuzlením, ale přiznám se, že jsem po dočtení spíš rozpačitá. Jako všechny Mayovy knihy se i tato četla sama, ovšem samotný zločin mě zas tak nezaujal a jeho propojení s některými dalšími událostmi a osobami, které jsme poznali v předchozích dílech, mi přišlo neuvěřitelně překombinované a přitažené za vlasy. A ze všeho nejvíc celá ta záležitost kolem Charlotte, kdy už jsem si říkala "to jako vážně?" Myslím, že snad kromě Entomologova odkazu ve mně ty zápletky jednotlivých knih hlubší stopu nezanechají, tak jsem alespoň ráda za momentální dotažení Enzova životního příběhu, které mě potěšilo, a příležitostně se vrhnu na aktuálně nově vydané pokračování, neboť jsem moc zvědavá, co si pro nás autor po těch letech přichystal.

4 20.11.2022

60% - Po nadšení z předchozího pokračování série Ravenelovi Svatba s Winterbornem přišlo tak trochu vystřízlivění (a dokonce i pár dnů, kdy jsem knihu v nezáživné části odložila před dočtením). Tentokrát je hlavní hrdinkou "nezvladatelná" část mladších Heleniných sester-dvojčat Pandora, která nemá v úmyslu se vdát, protože plánuje podnikat v oblasti deskových her. Jenže se na jednom plese dostane do kompromitující situace s (jako vždy) neodolatelným mužem, a přestože ani Gabriel st.Vincent nemá původně v úmyslu se oženit, Pandora ho okouzlí natolik, že to musí být ona a žádná jiná:-) Už mi přišlo po předchozích dílech dost okoukané, že dívka vychovaná k počestnosti samozřejmě rychle podlehne v podstatě prvnímu muži, který na ni začne dělat oči (a další věci). Gabriel mě popravdě zas tak moc nebavil, i když se ho autorka rozhodla vyšperkovat jistými potřebami, z nichž se nakonec nic zas tak šokujícího nevyklubalo (i když tehdy by na to asi řada žen celkem zírala). Pandora byla o něco lepší, dozvěděli jsme se, co v jejím dětství způsobilo, že se jeví tak nešikovná, ovšem jinak mi s těmi svými zarputilými nápady připadala občas jako adeptka na Darwinovu cenu. Docela zajímavý byl ten autorčin vhled do práv žen koncem devatenáctého století, kdy nevěsta po sňatku přišla vlastně o všechen majetek i o možnost ho spravovat. A dokonce pro zpestření přihodila i trochu terorismu a jednu historku z lékařského prostředí. Ale celkově myslím, že mi tahle knížka v rámci série v paměti moc dlouho nezůstane. Musím ovšem sáhnout minimálně po Zimní naději ze série Čekanky, která je o Gabrielových rodičích - ti mi totiž připadali na celém příběhu s Pandorou asi nejsympatičtější.

4 20.10.2022

(SPOILER) 75% - Dočteno s rozporuplnými pocity, neboť podle anotace jsem očekávala něco trochu jiného. A to hlavně v tom ohledu, aby to nebylo tak jednoznačné - čekala jsem zkrátka, že učitel nebude tak prvoplánový pedofil a manipulátor, ale zkrátka starší muž, který má opravdu "tu smůlu", že se zamiluje do dívenky - mladinké, ale přesto tolik odlišné od jejích vrstevníků. Že ta láska nebude záviset na jejím věku (neboť v knize nastala doba, kdy Vanessa už byla pro Stranea "moc stará"). Že on do Vanessy nebude promítat jen své do té doby neukojené tužby a fantazie, aniž by vnímal, jaká ona ve skutečnosti je a co chce. Že s ní nebude manipulovat jen skrze chválu jejích literárních pokusů, její osamělost a skrz to, jak se kvůli pozornosti staršího muže ona jako mladá a všemi přehlížená dívka cítí náhle výjimečně. Že ji bude opravdu milovat jako člověka a ona bude opravdu milovat jeho a bude opravdu chtít všechno to, co s ní on dělá (a ne že vždy, když dojde na věc, vypne mozek a myslí na to, jak to nechce, aby vzápětí za ním zase běžela a vnucovala se mu). Bylo by totiž zkrátka mnohem zajímavější dumat pak o tom, co ještě je a co už není v pořádku, o tom, zda lze nějak ospravedlnit vztah postaršího učitele a mladé dívky, zda lze vůbec někdy mluvit o skutečné lásce v takovémto případě. Protože tak, jak je tento román napsaný, prostě víme, že Strane není žádný klaďas, a pak už jen nevyhnutelně (a někdy dost zdlouhavě) sledujeme, jak to Vanesse postupně ničí život. Ale vlastně i jemu, ten vztah mi přišel oboustranně toxický, protože Vanessa mi nepřipadala moc v pohodě ani v době, kdy se ještě neznali, měla v sobě vážně cosi temného a jakoby fatalistického (takže se naskýtá otázka, jestli by bez jeho zásahu do jejího života na tom byla zásadně lépe a já si to, tak jak je napsaná, zkrátka nemyslím). Ano, není to prvoplánový hajzl, který by jí řekl "nedáš, tak já ti nedám dobrou známku", dává jí zdánlivě pořád na výběr, ale vidíme, jak si ji namotává blíž a blíž, jak se jistí proti možným následkům a zastrašuje ji, kdykoli hrozí, že by mohl být odhalen. A navíc to neskončí jen u ní, přestože ona se nikdy nepřestane přesvědčovat, že ona jediná nebyla ta oběť, že ji jedinou miloval - což považuje za to jediné, co ji drží při zdravém rozumu, ale dost možná jí to naopak může definitivně otrávit celý život.
Závěrem už jen poznámka, že zjišťuji, jak mě tahle vyprávění psaná kompletně v přítomném čase nesedí, protože věty typu "odhodí cigaretu, aniž ji uhasí" nebo "než si ho obéknu, chvíli otálím" jsou fakt perly. Nevím, kde se tahle móda vzala, ale přispělo to bohužel k tomu, že byly chvíle, kdy jsem přestávala mít náladu číst dál.

4 29.09.2022

85% - Trochu mě mrzí, že jsou definitivně pryč ty doby, kdy k nám autor promlouval v ich formě přímo ze Sharkovy hlavy a ještě k tomu používal (ve srovnání s jinými detektivními příběhy) neobvykle pestrou květnatou mluvu plnou přirovnání, čímž se v mých očích příjemně odlišoval od "konkurence". S objevením se Lucie Henebellové v předchozím románu Syndrom E, dělí vyprávění mezi Sharka a právě Lucii, a i když je náhled do jejich uvažování pořád nečekaně hluboký, už to v porovnání s prvními dvěma romány není ono. To je ovšem jen to málo, co mě na tomto thrilleru mrzí. Autor tentokrát zkoumá násilí napříč časem a prostřednictvím zločinů, které hlavní protagonisté vyšetřují, si klade otázku, zda lze násilí jakýmsi způsobem zakódovat už do samotné lidské DNA. Je patrné, že toho o tématu má autor hodně nastudováno - a to mě vždy baví, když se při čtení také něco málo dozvím. Jak souvisí kosterní pozůstatky kromaňonce nalezeného v jeskyni vysoko v Alpách společně s kostrami neandrtálské rodiny, kterou surově vyvraždil, s podobně agresivním vražděním, které se Lucie tak osobně a tragicky dotýká? A jak souvisí s tajemným amazonským kmenem? A proč jsou to všechno leváci, které zkoumala první z obětí studentka Eva Loutsová? A mají Sharko a Lucie poznamenaní na celý život obdobně tragickými událostmi, které je připravily o to nejdražší, vůbec naději na společnou budoucnost? Popravdě tihle detektivové, které pohání vpřed až patologická touha něco si dopadením pachatelů v sobě vyřešit, jsou v současné detektivní tvorbě už poněkud obehraní (a těžko věřit tomu, že by je dohromady svedla taková náhoda), ale jsou napsaní čtivě a člověk to s nimi prožívá ať už chce nebo ne.

4 27.09.2022

(SPOILER) 90% - Když se člověk pomalu pouští do čtení Vlků z Cally poté, co přelouskal pro mě ne až tak zajímavý předlouhý příběh mladého Rolanda a Susan Delgadové a prošel skleněným palácem, tak se to nezdá, ale kniha se brzy vyvíjí v jedno z nejzajímavějších pokračování série. Zápletka na první dojem působí trochu jak ze starého dobrého westernu ve stylu Sedmi statečných, neboť Rolandovo ka-tet příchází do městečka Calla Bryn Sturgis a je požádáno o pomoc v boji s Vlky, kteří z tajemné a děsivé oblasti Hromová tišina přicházejí jednou za generaci, aby si odvedli vždy jedno z dětských dvojčat (přičemž unesené děti se o něco později vrací jako nepoužitelní šmejdi s vymytým mozkem) a zdánlivě to vypadá, že se děj bude točit jenom kolem psychologického sporu vesničanů, kteří nechtějí přijít o své děti, a těch, kteří v zájmu zachování života, majetku a poklidu v jinak idylické vesničce dané status quo přijímají (koneckonců Vlci nikdy nevezmou všechny děti, slyšte mě velmi dobře a říkám díky).
Jenže se z toho brzy stává psychologická bitva na úplně jiné úrovni - jednak kvůli sílícímu rozvratu Rolandovy skupiny, jejíž jednotu ohrožují nevyřčená tajemství nejen o Rolandově zhoršujícím se stavu, ale i o podivně "jiném" stavu Susannah, kterou dohnala oběť, již podstoupila, když přiváděli Jakea z New Yorku. A pak je tu otec Callahan pocházející ze stejné Ameriky. A hrozivá věc, kterou skrývá ve svém kostele a která má na svědomí občasné ne úplně snové výlety Rolanda, Eddieho, Susannah, Jakea i Ocha zpět do New Yorku roku 1977. Zpět do knihkupectví Calvina Věže i na parcelu s růží, v jejímž středu se skví všechny světy. A třebaže je nám autorem trochu záludně předkládán jako ústřední zápletka, je boj za vesničany a jejich děti vlastně nakonec jen takové líbivé pozadí. Pro Eddieho, který konečně definitivně dospěl v muže a přejímá svůj díl odpovědnosti za dění v Calle i v New Yorku. Pro Susannah, která možná v bitvě s Vlky vybojuje svůj poslední boj. Pro Jakea, který nachází opravdové dětské přátelství a zažívá bolest, když pochopí, že o něj dřív nebo později musí přijít. A pro Rolanda, který zas a znovu zjišťuje, že ačkoli čím dál víc věří ve svá nová přátelství, Věž je pro něj nade vše. Ze série se tak definitivně stává jedna z nejúplnějších studií přátelství, jeho síly a (ne úplné) bezvýhradnosti, s jakou se lze v literatuře setkat.
A tak se místa a časy začínají proplétat, příčiny i následky kroutit (a kniha se zároveň stává jakýmsi sequelem autorova hororového románu Prokletí Salemu, neboť nejen že otec Callahan skupině podrobně vypravuje svůj příběh alkoholika lovícího a loveného upíry poté, co opustil městečko Jerusalem´s Lot, ale krátce se dozvíme dokonce i to, jak dopadly další postavy Ben Mears a Mark Petrie a ostatně se s tímhle Kingovým románem nesetkáme naposledy) a mě k tomu ještě nesmírně baví, jak King pracuje s popkulturními odkazy (světelné meče ve stylu Hvězdných válek nebo hrozivá zbraň Zlá Tonka model HP JKR:-)). A konec vysloveně vybízí k tomu skočit po dalším dílu.

4 23.07.2022

(SPOILER) 60% - Popravdě, kdybych dočetla třetí díl Temné věže Pustiny v době, kdy ho Stephen King teprve napsal, a musela bych čekat několik let, než se dozvím, jak to s Rolandovým ka-tet dopadlo, když za sebou po osvobození Jakea ze spárů Tikytáka nechali polorozpadlé město Lud plné mrtvol a nasedli do psychopatického vlaku Blaine Mono s nejasnou vidinou, zda z něj ještě někdy vystoupí a kde, tak bych asi autora docela proklínala. Naštěstí sérii čtu po letech už podruhé a teď stejně jako tenkrát jsem měla hned po ruce pokračování Čaroděj a sklo. A tak jsem si okamžitě znovu vychutnala nervydrásající hádankářskou soutěž, stejně jako postpandemický Kansas (pokud to byl vůbec Kansas, protože jak známo z prvního dílu "jsou i jiné světy než tento").
Bohužel pak se příběh uprostřed řidiny na dálnici přeruší a následuje jakýsi spin-off v podobě Rolandova vyprávění o jeho putování s přáteli do Mejisu a městečka Hamry, kam ho otec měl v úmyslu uklidit poté, co Roland přistihl svou matku s čarodějem Martenem a byl tak vyprovokován předčasně složit zkoušku dospělosti popsanou v předchozích dílech knihy. Vypadá to, že v zapadákově, kam oficiálně přijíždějí na jakousi obdobu sčítání lidu a majetku, který by se dal případně využít v konfliktu s "Dobrým mužem" Farsonem, dávají ledatak brumláci dobrou noc. Jenže tenhle dojem končí, když Rolandovo tehdejší ka-tet kromě vesničanů narazí i na pěkně ostré hochy, zdejší naleziště nafty zdaleka nevypadá tak opuštěně, jak by mělo s ohledem na to, že už prakticky neexistují stroje, do nichž by se dala použít, a taky je tu jedna pěkně nechutná čarodějnice, která má pro Dobrého muže v úschově jistou cennou věc, která může ovlivnit vše a všechny. A Roland tu navíc potkává Susan Delgadovou - a láska k ní mu změní život.
Když jsem před lety četla Temnou věž poprvé, docela mě tenhle příběh působící trochu jak z Divokého západu bavil. Teď napodruhé to ale bylo čiré trápení. Jeho vypovídací schopnost pro celou ságu zkrátka není natolik podstatná, aby bylo nutné s ním zaplácnout 450 stran. S výjimkou akčního závěru navíc probíhá úporně pomalu, popisy a rozhovory se vlečou, děj (i sám Roland s hlavou v oblacích) často dlouze přešlapují na místě, a jelikož Rolandovým nynějším přátelům je hned zpočátku jasné, že tohle vyprávění nemá dobrý konec, nedokážu se jako čtenář dostatečně nadchnout ani pro milostné vzplanutí mezi Rolandem a půvabnou Susan. Taky už po těch letech příliš nemusím ten Kingův oblíbený typ postavy schopné zfanatizovat dav a přimět ho k hrůzným činům, kteréžto postavy a zápletky už podle mého názoru píše málem jak přes kopírák. Je ale pravda, že se toho hodně dozvíme o Rolandovi, jeho mládí, kamarádech a povětšinou smutných zkušenostech, jež formovaly celý jeho následný život, a můžeme tak lépe pochopit jeho občas podivné reakce, neschopnost navázat přátelství i to, proč tak neústupně putuje k Temné věži.

4 30.06.2022

(SPOILER) 60% - Ač jsem už od začátku fanouškem této knižní série s podivnými lidmi (a líbil se mi i film Tima Burtona, který mě vlastně kdysi přivedl k prvnímu dílu), tento pátý díl byl pro mě docela zklamáním. Ono se tam toho totiž podle mého názoru zas tak moc neděje. Na začátku Jacob a spol. prchají se zachráněnou dívkou Noor (která pěkně pracuje se světlem a má být stěžejním prvkem proroctví o záchraně světa podivných) z reálných USA zpět do Ďáblova akru a tam se tak nějak mluví, pátrá a chodí sem a tam a občas se i naštve slečnu Peregrinovou pokusem dojít trochu dál. Noor a Jacob se sbližují a Emma na to divně kouká, ale zas to není nic, co by člověka vzalo moc za srdce. Pak se během jednání o míru mezi americkými klany ztratí jedna dívka a Jacob s pár dalšími se vydají busem po stopě netvora. A zjistí, že asi stvůry chtějí osvobodit hlavního záporáka ze zhroucené smyčky a shánějí na to podivné ingredience (včetně dávno oplakané Fiony), postavy se proběhnou po pár smyčkách, velmi mírně si zabojují, Jacob ukecá jednoho netvora a konec je spíš takovou ochutnávkou, čím se zřejmě naváže v dalším dílu, než že by skutečně alespoň něco ukončil. Zkrátka bylo to takové nemastné neslané povídavé a pobíhavé, pro mě se žádný odvaz nekonal. Podoba nových drobných vedlejších postav průběžně uváděných do děje se pak jako už tradičně odvíjí od starých fotografií, které autor někde koupil na blešáku nebo mu je někdo půjčil, přičemž by tam tyto postavy vůbec nemusely být a také by se nic nestalo. Ovšem tímto podle mě série trpí už od minulých dílů, kde se z tohoto zprvu převratného nápadu postupně vytratil ten původní efekt překvapení. Ještě musím dodat, že předchozí díl jsem četla dva roky zpátky a měla jsem dost problém rozpomenout se, co se tam stalo, a vyrozumět, jak na to tento díl navazuje. Určitě by tedy nebylo na škodu, kdyby to pár slovy na příhodných místech víc připomněl sám autor.

4 14.05.2022

80% - tato série má zatím vzestupnou tendenci. Důkazem je i čtvrtý díl série Královna stínů, v němž se Celaena, tedy královna Aelin vrací do Zlomuvalu, aby porazila krále Adarlanu, vyrovnala se se svou minulostí, zachránila své přátele a vlastně minimálně i celý světadíl.
Doporučuji si před tímto dílem přečíst soubor novel Krvavé ostří, který sice časově předchází celé sérii Skleněný trůn, ale s ohledem na to, že tyto příběhy jsou o Celaenině působení v Tvrzi vrahů u mistra Arobynna Hamela a ten se ve Skleněném trůnu objevuje poprvé právě až po Aelinině návratu do Zlomuvalu (a v obou případech se jedná o naprosto zásadní postavu se stěžejním vlivem na osud hlavní hrdinky), tak mi připadalo, že na sebe obě tyto knížky parádně navazují.
Jinak jsem moc ráda, že autorka konečně upustila od svojí potřeby psát Muzikál ze střední odehrávající se v partě nájemných vrahů a hlavní hrdinka se tak konečně nejeví jako namyšlený spratek hovící si v luxusu, který se vyžívá v tom, že na všechny dělá bububu jako největší vražedkyně všech dob. Nyní je Aelin napsaná jako skutečný člověk, který má za sebou tragické dětství a nelehké dospívání, zažil spoustu bolesti a spoustu jí i způsobil, zažil přátelství i zradu, lásku i nenávist, otroctví i svobodu, i když to poslední zatím spíš jen ve snech.
Oproti další autorčině sérii Dvorů se mi pak konkrétně v této knížce hodně líbilo také to, že se ohledně vztahů mezi postavami nemotala v nekonečných opakujících se kruzích, naopak jednotlivé postavy procházely uvěřitelným a pestrým vývojem - Aelin, která pozvolna přijímá svoji roli královny, vývoj jejího vztahu s věrným vílím Jeřábem, nalezeným bratrancem Aedionem (a oba mezi sebou hledají rovnováhu coby základ Aelinina dvora), kurtizánou Lysandrou, která pod domnělým pozlátkem ukrývá mnohem víc, než by se zdálo, Chaolem, pro kterého je Aelin zprvu jen lhářka a zrůda nadaná magií (a tady je jeho prozření napsané opravdu poutavě), je tu i princ Dorian ovládaný démonem, s nímž bojuje ve své mysli. A někdejší mistr Arobynn, s nímž má Celaena nevyřízené účty, ovšem i v jeho případě lze mít pochybnosti, zda nakonec nesledují stejný cíl. A dokonce i někdejší dvorní rivalka Kaltain se objevuje na scéně s pár novými prvky do děje.
Což už se dostáváme ke druhé dějové lince v Morathu, kde se cosi odporného děje kolem čarodějnic a kdysi nezlomně kruté velitelce Manon taktéž začíná leccos docházet a musí řadu věcí přehodnotit. Tahle dějová linka mi v předchozí knize přišla nadbytečná (stačilo by ji na pár stranách zkrátit do této knihy) a i zde to zprvu bylo jen jakoby zbytečné natahování příběhu a odvádění pozornosti od Zlomuvalu, naštěstí v poslední čtvrtině knihy se to konečně změnilo a začalo mě pokračování čarodějnického příběhu zajímat stejně tak jako toho zlomuvalského - a tak by to mělo být, když už kniha takhle skáče z jednoho do druhého, že by se čtenář měl těšit na všechny části. Tak snad v dalším dílu už se podaří co do vyváženosti i toto a budu moci hodnotit ještě výše.

4 21.04.2022