esma komentáře u knih

V doslovu je krásně shrnuto, že každý se musí vypořádat s vlastní minulosti... že pojmenovávat pravdu je obtížné, ale také potřebné a leckdy úlevné...
Všem devíti povídkám je společná konfrontace : jednak s těmi, s kterými už nemáme šanci se potkat, s těmi, s kterými kontakt ještě máme, a pak vnitřní vhledy, kdy sami sobě nelžeme : hráli jsme s našim životem rovnou hru ? Jsou podbarvené smutkem, vztekem, ale i smířením a prozřením. Život jde dál.
( Mně se nejvíc líbila povídka Léto na ostrově, je pozitivní a laskavá ).

15 18.11.2022

Alexi Woodsovi neuvěřitelné události změní život. V opačném případě by byl, jak sám říká, jiný člověk. Měl by jiný mozek, s jinak propojenými neurony, jinak fungující a tento příběh by nám nemohl vyprávět. Nebylo by co. A to by byla škoda.
Úvodem autorova citace : Kniha je skvělý způsob, jak sdílet myšlenky. A autor knihy nám předkládá několik okruhů, kam se můžou i naše myšlenky „zatoulat“. Můžete se zastavit nad trefným popisem jednostranné orientace škol, nad kategorizaci jinakosti a následné šikany, nad dílem Kurta Vonneguta, kterého jsem zatím nečetla, ale po tak excelentním rozboru jeho díla budu, až po stěžejní myšlenku práva každého z nás dělat vlastní morální rozhodnutí. Takže je to hodně o morálce a příběh Alexe, zastávajícího pozici určitého média, je vše propojeno v důmyslný celek. Našel přítele, formuloval své zásady založené na sdílených lidských hodnotách, našel své já. A sám říká : stál jsem pár kroků stranou, se železoniklovým meteoritem v ruce. Jako vždycky, když jsem ten velmi studený a těžký, čtyři a půl miliardy starý kus asteroidu držel, cítil jsem se v bezpečí, ukotvený k něčemu podstatně většímu, než jsem já sám.
Velmi zajímavě pojatá kniha, určitě stojí za povšimnutí. Osobně bych ji zařadila do povinné četby pro naše teenagery.

15 30.05.2022

Toni Morrison nám ve svých knihách přibližuje svět Afroameričanů, kterým majoritní společnost diktovala podmínky, ve kterých mohli existovat. Ve svých dílech odkrývá, čím její soukmenovci museli v době tvrdého rasismu projít, a také o následcích, které jsou pořád citelné, i když prošly tolika generacemi. Sám příběh je směsí dávných křivd a zločinů, ale její postavy narážejí i na vlastní limity - genetické, kulturní a dnes už víme, že i epigenetické.
Pro Toni Morrison je už normou krásný jazyk, kterým dokáže vyjádřit nejenom velké emoce, ale i složitost lidského života.
Pokud se chcete vézt na stejné vlně, šedesátá léta min století jsou i námětem zajímavých filmů : Zelená kniha nebo Skrytá čísla.

15 21.05.2022

Doerrove povídky mají v sobě schovanou celou škálu emocí. I když autor mnohdy popisuje jenom velmi krátký úsek života svých postav, mnohdy stačí mžik a vše podstatné je řečeno.

15 24.04.2022

Krásná publikace, životopis zpracován citlivě, vše podstatné řečeno s přehledem jeho nejvíce ceněných děl, výjimečné jsou mimo jiného jeho portréty a „rozpohybované“ skupiny. Rembrandt dosáhl svou tvorbou vrchol malířského umění baroka, kunsthistorici vyzdvihují jeho osobité v upřímném a hlubokém módu zpracované lidské emoce.
V osobním životě musel zvládnout ztrátu manželky Saskie a jediného přeživšího syna Tita, čekal na něho i finanční bankrot se všemi důsledky. Trajektorii Rembrandtova života nám přibližuje velké množství jeho autoportrétů. Vidíme, jak šel čas : půvabný mladík, zralý, úspěšný muž na vrcholu svých sil, zadumaný myslitel a nakonec stařec smířený se svým osudem.
(1606-1669)

15 09.12.2021

Kandinského obrazy mě učarovaly a přiznávám, že v kterékoliv galerii je vyhledávám jako první. Jsou výjimečné, jsou hravé. Tím vztahem k barvám, ke geometrii, k tvarům, přestože jsou abstraktní (říkal : není důležité co, ale jak maluji) vyvolávají ve mně pocit, že je vše, jak má být. Že svět je krásný a dobrý. Je prostě autor pozitivní.
Kniha se zabývá obdobím, kdy Kandinský žil s Ellou (malířkou Gabriele Münter). Popis více než desetiletého soužití, které je vzájemně obohatilo po stránce umělecké, ale promítly se do něj i problémy té doby : jiná morálka i důsledky politického napětí končí vyčpěním jejich vztahu. Nevím, z jakých pramenů Mary Basson vycházela, ale gradaci jejich vztahu popsala citlivě, takhle se to mohlo klidně odehrát (z mé strany bez újmy respektu k oběma).

15 14.08.2021

Číst Ptačí zpěv (a já už podruhé) je emocionálně tak vypjaté, že možná knížku i odložíte. Sever Francie, kraj, který svými meandry zdobí řeka Somma (jen o něco delší než naše Sázava), byl dějištěm podle historiků jedné z nejkrvavějších bitev 1WW. Představit si tento bažinatý kraj na severu lemovaný nízkými pahorky jako epicentrum lidského šílenství je nepředstavitelné, ale Sebastian Faulks neslevuje a proniká nejenom do popisu bojů, ale i do nitra svých postav, aby s námi sdílel to … vychýlení světa na nepřirozenou oběžnou dráhu.
Věčná otázka : kam až člověk může zajít ? Kam až vede ta uzamčena hrůza, to vesmírné osamění, degradace lidského života, ta ztráta důstojnosti, to prázdno v duši ?
Osobně mě jímala klaustrofobie ze zákopových scén, byť jsem se snažila držet rovnováhu, nepomohly ani civilní vstupy ostatních postav blízkých hlavní postavě románu.
Závěrem jenom prosté sdělení : považuji závěrečnou scénu vyproštění Stephena za jeden z nejpůsobivějších návratů k lidskosti.
Děkuji, pane Faulksi, Vaše knížka patří k mým TOP.

… Někde daleko mimo dosah myšlení se k němu vloudilo rozřešení a zjistil, že jeho paže, dosud zdvižené, se začínají natahovat a rozvírat.
Levi hleděl na toho člověka s divokýma očima, napůl zbaveného rozumu, vraha svého bratra. Z důvodu, jimž sám nerozuměl, bezděky také rozevřel paže a oba muži si padli do náruče a rozplakali se nad trpkou podivností svého lidského života...

15 08.05.2021

Před nedávnem jsem měla v rukách Bylo nás pět a vzápětí čtu román o samotném Karlu Poláčkovi… Zatímco příběhy pěti kamarádů v nás dokážou vyvolat úsměvné pohlazení, Rozsypaná slova ve vás vzbudí naopak smutek ze zrůdné ideologie, která našla tolik přisluhovačů i u nás.
(Střes se zhrzených a malých lidí!)
Přes určitou míru fabulace (málo zdrojů) nám Martin Daneš vykresluje pana Poláčka tak, jaký ve skutečnosti určitě byl : hluboce lidský, nadaný skládáním vět a jejím rozebíráním na základní prvky : slova, které v tom světě naruby nakonec oněměla.

15 05.04.2021

Půvabná Adéle netušila, že její zlatý obraz malovaný Gustavem Klimtem nabere takovou turbulenci a bude doba, kdy se stane národním podkladem Rakouska. Rakouska, které Adéle naštěstí už nezažila : ty jásající davy vítající Hitlera, tu surovou nahotu války, kde rozum, soucit a lidskost jdou stranou, tu hamižnost, se kterou zcizovali majetek Židů až po jejich cílenou likvidaci.
Ukradený Klimtův obraz se stal předmětem velké právní bitvy, která nabyla mezinárodní věhlas právě s ohledem na možný výsledek. Umožňuje stávající právo napravovat staré válečné křivdy nebo se musíme smířit s tlustou čárou za minulostí? My dnes už víme, že válečný lup se musel vrátit pravým majitelům.
Knížka není klasickým románem s vyšperkovaným dějem, ani faktografii, pro právní obec to také není relevantní. Ale i přes rozpad Rakousko Uherska Vídeň přitahovala zajímavé lidi a vzpomínky Adéliny neteře Marie nejsou jenom o jejich životech, ale i o tehdejší vídeňské a vlastně i světové kulturní elitě, takže popisem kulturního života a vídeňské atmosféry té doby bylo čtení zajímavé.
Myslím, že občas stojí za to si připomenout, jak snadné je zneužit lidi k bezpráví a jak těžké a často nemožné je napravit vzniklé škody.

15 26.09.2020

Škoda, že je tato kniha neznámá, v „přečtených“ je pouze 14 x. Příběh Kateřina Prichard zasadila do prostředí jihovýchodní části Austrálie. Znala těžký život osadníků hledajících v tomto vyprahlém kraji svou životní šanci, ale znala také život a kulturu domorodců. A tady našla námět : střetnutí dvou kultur. Ty tři slova evokují, o co v románě asi půjde, ano, nechybí dramatický závěr. Navíc autorka vše prokládá nesmírně poetickým a barvitým popisem pro nás tak neznámého prostředí a a živě a realisticky vyobrazenou tehdejší dobu. Teď jsem knížku přečetla už podruhé, moc se mi líbí a doufám, že najde své čtenáře.

15 13.08.2020

Knížka Kena Keseyho se ale dokáže dostat pod kůži. Způsob jeho psaní nedovolí přeskočit jedinou větu, chyběla by vám. Příběh mokrý, provlhlý, hledáte skrýš před deštěm, ale to není nic proti bezmoci člověka chyceného v pasti. To vše v Oregonu v půlce 20. století. Na mapách dominuje tmavě hnědá barva hor, zemi křižují spletitá divoká koryta řek, ale hustota obyvatel na km2 je pouze 16. V Oregonu, kde pro mnoho dřívějších osadníků bylo to prázdno důvodem utéct. A utekl i Henryho otec a zanechal rodinu bez prostředků. Tři kluci : tady je začátek, kdy se chlapec Henry zatvrdí a přežije to on, bratři i matka. A že jablko nepadá daleko od stromu, Henryho syn Hank je stejně hrdý, tvrdý a spoléhající jenom sám na sebe. A žije svůj nezávislý život, do kterého vstoupí jeho nevlastní bratr nesoucí sebou své nedospělé já a odboráři s pozoruhodnými donucovacími metodami, kterým Hank nechce ustoupit. A srocený dav s cílem táhnout za jeden provaz a likvidovat vše odlišné a potlačit vše, co tu odlišnost vyvolalo. A to už je Keseyho specialita a my víme, že někdo musí z kola ven ... nebo koho dalšího pohřbí řeka ...
Je úžasné, kolik poezie vměstnal autor do popisu oregonské přírody. Pasáž o divokých husích tak podmanivě dokresluje ten dramatický spád událostí, že mi je velmi líto toho nedorozumění při točení přeletu, důsledkem čeho nedošlo k další spolupráci s Milošem Formanem. K naši škodě...

15 03.06.2019

Být rodič, být přítel, být soused. Každá role představuje výzvu předhozenou jako rukavici našim já. Charakter, zkušenosti a příležitost určují, zda se hlavním hrdinkám knihy podaří zvládnout jejich role, naplnit jejich touhy a sny a vybojovat si své štěstí navzdory vnějším překážkám i navzdory vnitřním "třináctým komnatám".
Lidské životy se odehrávají v síti vztahů a činy jednotlivých členů komunity jsou spojeny do neviditelné pavučiny, která nakonec překvapivě může být tou nejpevnější oporou ...

15 17.05.2019

Vincent, má láska
Nádherná knížka. Dopisy, které Vincent psal, nejsou jenom o jeho myšlenkách a popisu míst a lidí, které maloval, ale jsou proloženy obrazy zrcadlově mapujících krůček po krůčku jeho uměleckou cestu. Naštěstí nebyl pouze velký malíř, ale i velký psavec. Jeho dopisy nejsou sice jediným, ale jsou rozhodně nejbohatším zdrojem pro ty, kteří studují jeho obrazy, píšou životopisy, skládají písničky, točí filmy. Všichni čerpají z téhož pramene - zásluhou jeho švagrové Johanny, která je na světlo boží uvedla 24 let po jeho smrti. Vincent si uvědomil své "poslání" být malířem až jako dospělý mladý muž a před ním bylo necelých 10 let intenzivního učení a malování. Dnes jeho tvorbu vnímáme jako omračující explozi barev zejména v obrazech, které namaloval v posledních dvou letech. Dokázal převést onen fyzikální svět elektromagnetických vln do poezie ... jeho žlutá, ta měla podtón citrónové, nazelenalé, chromové, měla barvu starého zlata, bronzu, mědi, rozpálené žluté slunce maloval doběla, sluneční svit září jako světlá síra; jeho modrá ... ta byla ultramarínová, pruská, azurová, kobaltová a hluboká až po modř ze starry, starry night.
Co napsat k tak smutnému životnímu údělu : k nevyrovnaným vztahům v rodině, k jeho osamělosti, nemoci, finančními i sociálnímu strádání ... přesto z jeho deníku vyzařuje ta zaujatost, oduševnělost, s kterou ztvárňoval to, co svou senzitivitou viděl a na co nebyli jeho současníci připraveni.
Dnešní studie jeho diagnózy a rozbory důvodů, které vedly k jeho úmrtí, Vincentovi už nepomůžou, nám ale rozšíří paletu životních příběhů, které se dějí kolem nás a mnohdy si toho ani nevšimneme.
Pro ty, kteří mají Vincenta van Gogha rádi, bude jeho Deník v dopisech nevšedním zážitkem.

15 31.12.2018

Román inspirovaný skutečným osudem vily Tugendhat. Rodina, pro kterou vilu německý architekt Ludwig Mies van der Rohe vytvořil, se sice od příbehu distancovala, ale SM se podařilo vtáhnout do děje jako hlavního protagonistu vilu Tugendhat, jež prorůstá do osudu všech, původní rodiny a i těch, co se ocitnou ve vile po válce. Původní rodina emigrovala před Hitlerem. Vila je dnes součástí národního dědictví a je ceněna vedle děl dalších významných funkcionalistů : Adolfa Loose, Franka L. Wrighta, La Corbusiera a dalších.

15 17.08.2016

Musím přiznat, že dráhy vždy hodnotím podle zpoždění a jiných prohřešků, ale tento úhel pohledu mi teď připadá velmi jednostranný.
Autor nám nevnucuje svůj vztah k železnici, jenom předává to, čím železnice přitahuje jeho a další „železniční“ lidi. A tunelové lidi a milovníky návěstidel, kolejí, pražců, nádražních hodin atd atd. V historii železnice nechybí ti, co byli u jejich začátků, nechybí ti, co o ni psali nebo skládali hudbu, nechybí povídání o těch, kteří v ni prožili svůj život, nechybí ti, co do ni vložili lidovou tvořivost : například názvy lokomotiv : od Mandelinky, Moučného červa, Bílého žraloka, Vejčité hlavy atd atd. A nakonec je tady i společný jmenovatel s Winterbergovou poslední cestou : historie. O Jaroslavovi Rudišovi víme, že onemocněl historii a oceňuji, že to napsal takhle komplexně.
Díky moc.

14 30.01.2024

Moc se mi líbila. Vzpomínky na prostředí, kde prožil své dětství, plné bizarních lidiček, přírody, kouzelných historek a hlavně to spojil v epos spokojeného žití, které není závislé na vyspělosti toho kterého časového období, ale ve schopnosti najít kouzlo všedního dne.
Opět zazářila literární dovednost autora, píše tak lehce, vtipně, dojemně, do příběhů se chcete až vloudit a podívat se, zda generál byl skutečně neoděn, jestli měla vyšklebená štika skutečně metr a jestli bych si i já neměla pořídit vysílačku.

14 09.10.2022

Úžasné, jak podmanivě dokáže pracovat náš limbický systém...

14 19.09.2022

I když naše vzpomínky vznikají v minulém životě, dokážou se úspěšně etablovat do toho přítomného. Formují naše emoce, naše rozhodování a hlavně naše poznávání světa kolem i mimo nás. A právě v tom vidím přínos povídek Lenky Reinerové, má z čeho čerpat. Její život byl bohatě naplněn a chce se o něj s námi podělit. Náměty jsou vesměs z té náročnější části jejího života, které poznamenala druhá světová válka.

14 18.07.2021

Asi není mnoho těch, co neznají osobnost Henryho Schliemanna, alespoň ze základních škol, kde je zvěčněn v učebnicích dějepisu. Tato čtivá a zajímavá kniha nám otevřela dveře do vzdálené minulosti, (všichni známe Staré řecké báje a pověsti) a Schliemann tu fascinující minulost tak umanutě rozkrýval a skládal, až se do těch učebnic dostal ...

14 01.02.2020

Tato knížka je o syrovosti života v Rusku v přímém přenosu. Čtenáře pohltí a bude ho děsit těžkými osudy vypravěčů. Autorka příběhy nekomentuje, ani se nezamýšlí nad příčinami. Ostatně příčiny a širší souvislosti nehledají ani vypravěči, to autorka nechává na čtenářích. Mne zaujal rozpor mezi jednotlivými osudy, které zjevně vyplývají z uspořádání společnosti a vnímáním této společnosti konkrétně těmito jednotlivci. Přes prožité bezpráví a utrpení stále svou vlast milují a považují Rusko za vzor pro jiné národy a společnosti. Zarážející je nostalgie po Sovětském svazu včetně Stalina, přestože to byl systém, který stál u kořenů jejich problémů. Je možné, že potřeba dát svému životu smysl je tak silná, že když ho nenašli u sebe, tak ho hledají ve svém národě. Pokud ale Rusové budou trvat na tom, že jejich systém je nejlepší na světě, k žádné změně nedojde a systém bude generovat obdobné tragédie donekonečna. Pro zemi s tak obrovským potenciálem, s tak velkými spisovateli, vědci, umělci, s tak nádhernou hudbou je to vyhlídka pro prostého člověka neradostná.

14 19.03.2017