engelmar
komentáře u knih
Dlouhá cesta
Sławomir Rawicz
Brilantně napsaný příběh, hvězdičku dolu za tom že se jedná pravděpodobně o fikci vydávající se za skutečný příběh,
Sobecký gen
Richard Dawkins
Hezky a čtivě napsaná kniha, která mi rozšířila obzory biologie a vývoje druhů. Jednu hvězdičku srážím proto, že jsem tam viděl jistou nabubřelost a zesměšňování jiných pohledů, dále pakmi tam chybí jistý návod, jak se smířit s tím, že jsme jen vehicle určený k přežití miliard genů, pro které je v tento okamžik výhodné, když tvoří nás, nebo jsem to tam alespoň neviděl.
Hana Benešová
Petr Zídek
Paní Hany Benešové si jako osoby neskutečně vážím a proto jsem uvítal knihu, která se ji věnuje. Zajímavé na ní je, že přežila svého manžela více než o 20 let a víceméně zde byla jako odkaz našeho prezidenta, jako takový ostrůvek svobody, ke kterému lidé měli velkou úctu.
Právě tato poslední část knihy, po smrti Edvarda mě nejvíc zajímala, protože už to není tak obecně známé, jako část života, kterou prožili s Edvaredem a která se dá načíst z životopisů Edvarda Beneše.
Musím se přiznat, že jsem od toho čekal trochu víc, někde mi to přišlo, jako vaření z vody, použilo se co bylo, jestli toho obecně bylo málo, nebo se to špatně použilo nevím, ale v podstatě jediná nová zajímavá informace, byla akce STB Margot.
Hlava XXII
Joseph Heller
Také jsem knihu dlouho odkládal a popravdě řečeno jsem od ní čekal maličko víc, což je asi dáno tím, že je tak světová a nečekal jsem humoristický román, ale nějaký absurdní román ve stylu Franze Kafky.
Ze začátku mi přišlo úplně mimo, postupně, když se nabalovaly příběhy a postavy, začal se objevovat wau efekt, tohle bylo tady, tohle tamto. Vzal jsem jí na milost a dávám tři hvězdy. Nemohu si pomoci a vidím tam hodně paralel se Švejkem a černýma baronama, otázka je, jak moc je to náhodné a jak moc cílené a kdo se nechal kým inspirovat.
Kentaur
John Updike
Brilantně popsaný vztah otce a syna na každodenních maličkostech, všechny detaily tam do sebe zapadaly, v tom propojování s řeckou mytologií jsem se maličko ztrácel a místy to působilo spíše rušivě.
Lidice - Zrození symbolu
Vojtěch Kyncl
Mám radost, že vznikla takto rozsáhlá publikace o Lidicích, kde jsem si mohl trochu dát dohromady souvislostí, určitě na ní pan Kincl nechal kus práce. Líbilo se mi, že dokázal některé věci podložit u některých naopak, že se jedná naopak o mýtus (například, že faráři bylo nabídnuto propuštění a on to odmítl).
Trochu mě mrzelo, že nebylo dáno víc pozornosti Lidicích a jeho obyvatelích po postavení nových Lidic, myslím, že je to zajímavá oblast, která by chtěla víc probádat.
Pak mě taky trochu mrzí asi nedostatek empatie a co se hodí napsat, odkazuji na údajnou udavačku Alžbětu Doležalovou, matku Marie Šupíkové, již zmiňovanou, poznámku a Lidická žena a povolání, i kdyby byla velká šance, že to tak bylo, nemůže s ohledem na žijící potomky, toto napsat, nebo se má spíš věnovat dějinám, které už nemají pamětníky, například Rudolfínské době. Zde bych asi prosil víc empatie a citlivosti.
Setkání v Telgte
Günter Grass
Docela mě překvapilo, že ještě vyšla jedna nová kniha od Guntera Grasse, samozřejmě jsem si jí přečet. Trochu mi to přišlo natahované, kdyby to psal kdokoliv jiný než Gunter Grass, asi by mi to přišlo dost nudné, takové prndání spisovatelů, kteří se sešli, práce s jazykem u Guntera je ale vynikající, dokáže překvapovat, dívat se na svět z různých pohledů a je i zábavný.
Anna a Karel Knězovi: Příběh českého četníka a sudetské Němky
Alena Mergl Kučerová
Paní Kučerová se rozhodla, sepsat příběh svého dědečka, válečného hrdiny Karla Kněze. To je velice chválihodná a užitečná činnost. Líbily se mi hlavně její vzpomínky a hodně fotografií. Bohužel to bylo takové stručné, nic tam nebylo z motivů, proč se Karel Kněz do odboje dostal, jak o tom uvažoval. trochu to na mě působí, jako by to bylo omylem. Možná se to už opravdu nedalo dohledat. Moc se mi líbila ta pasáž vzpomínek na babičku, která zde ještě 30 let žila, taky jsem si vzpomněl na svojí babičku a dětství s ní.
Babylonská princezna
Voltaire (p)
Moje první přečtená kniha od Voltaira, četlo se to moc příjemně, spousta zajímavých paralel, líbilo se mi jak Egypstký král, který neuměl střílet, zastřelil Fénixe. Potom to putování světem, často tam bylo odkazováno na budoucnost, to město, co se jednou bude jmenovat Sevilla. Musím si zkusit přečíst víc knih z té doby, protože je to psáno úplně jinak, než pozdější kníhy, takové zvláštní pohádkové tajemno.
Jdu s hlavou vztyčenou
Daniel Anýž
Myslím si a jsem vděčen za každý počin o snahu o knihu o Miladě Horákové, taky už jsem měl tuto novou knihu nějakou dobu v plánu. Musím se teda přiznat, že jsem od toho čekal malinko víc. Je v podstatě postavená na rozhovorech a setkání s Janou Kánskou a dopisech, co psal Bohuslav Horák, ale moc v tom nevidím nějaký přínos autora, kromě toho že to dal dohromady, informativně nosnější mi přišla Kniha Zory Dvořákové i justiční vražda Miroslava Ivanova. Tato kniha se tvářila velkolepě, že to bude něco zbrusu nového, ale trochu mi přišlo, že je tak hlavně udělaná, spousta volných stránek, text napsaný tak, že autor v podstatě přepsal svými slovy a pak ho tam ještě vložil, takže jsem některé pasáže četl dvakrát úplně slovo od slova stejné. Jsem rád, že jsem si to přečetl a že jsem se dozvěděl nějaké nové věci o osudech rodiny Horákových, ale trochu mě mrzí, že když už měl tu možnost se s Janou Kánskou setkávat, že se toho nezhostil pečlivěji. Spousta věcí by tam mohla být dodána. Chyběl tam větší detail k tomu procesu. Protože to člověk načte z jiných zdrojů tak to asi tak nevadilo, ale proč, když se tu věnuje rodině tam nejsou další osudy Věry a Josefa Tůmových, kteří hráli v jejich rodině klíčovou roli, prostě se po odjezdu do Ameriky vypařili. Jak to dopadlo z dědou Králem, či babičkou Horákovou? Kdy zemřeli, jak vypadalo jejich loučení? Možná autorovi křivdím, že z toho tu nafouklou velkolepost udělal jen nakladatel, aby se to lépe prodávalo, možná se to mohlo udělat s menší pompou a jako spoluautor Jana Kánská.
Co mě potěšilo je, že byly na konci ty dopisy Milady před popravou, překvapil mě seznam knih, co Milada četla a doporučila Janě, půlka z toho byl socialistický brak (Anna proletářka, Majerová ...), tak by mě zajímalo, jestli to četla proto, že v komunistickém kriminále se k ničemu jinému nemohla dostat a nebo chtěla před smrtí pochopit zrůdnost toho systému ve kterém žila.
Obléhání Leningradu 1941-44
David M. Glantz
Já jsem teda od té knihy čekal více, přijde mi malinko zavádějící název a obrázek, čekal jsem lepší popis utrpení těch lidí a co se dělo reálně ve městě, místo toho to byl spíš vojenský popis, kde která strana měla kolik jednotek, příběhy těch lidí jsou tam minimální. Kdyby se to nenapsalo 900 dní hrůzy ale 900 dní bojů a místo úvodního obrázku by byl třeba tank, nebylo by to zavádějící, ale asi by to tolik lidí nečetlo
Snoubení nebe a pekla
William Blake
William Blake je hodně zajímavý autor, jeho paralely ne vždy úplně dávám, ale místy mi to přijde skoro, jako kdyby člověk četl bibli. Jestli sám o sobě tvrdil, že je vizionář a nic nepřepisoval, možná je to opravdu prorok.
Tátovy slzy a jiné povídky
John Updike
Líbí se mi, jak Updike dokáže z jednoduchýych obyčejných lidských příběhů udělat tak poutavé čtení. Ani mi nevadilo, že jsou všechny povídky podobné, rozhodně jsem to nebral negativně, jako stařecké lamentace, samozřejmě tam trochu osobní motivace bylo vzhledem k tomu, že je to poslední dílo autora vydané posmrtně, vnímal jsem to jako brilantní náhrdelnník, kde se propojuje Amerika, jaká byla a jaká je teď, jak se Amerika mění, jak můj dědeček vs já je jiný vztah, než já a můj vnuk. Taková snová romanitcká Amerika na mě z té knihy dýchala a moc jsem si ji užil.
Rukopis nalezený v Zaragoze
Jan Potocki
Hodně zvláštní kniha, trochu skutečně připomínající pohádky tisíce a jedné noci, spousta příběhů, které se do sebe vnořují a vynořují, vlastně jsem se v tom celkem rychle ztratil, což až tak nevadilo, protože to byly v podstatě nezávislé příběhy, jen mi občas vadilo, že často dlouho trvalo, než jsem před jiný příběh do toho zase zajel. Ke konci už mě to začalo nudit, už jsem byl těch příběhů přesycen, ale zase to beru jako odkaz té doby a jak se tenkrát psalo. Je evidentní, že autor nevěděl, kam knihu směřuje, kde skončí, prostě začal psát a někam ho to zavane. Přesto tam nakonec pointa či závěr byl, což mě malinko překvapilo a musím říci, že i potěšilo
Tma o polednách
Arthur Koestler
Myslím si, že dost dobře popsané uvažování politických, kteří všechno přiznali a byli straně věrni až do konce. Nevěděl jsem, jestli mám Rubašovi fandit a nebo mu to přát.
Adolf
Benjamin Constant
Mě toto dílo přišlo velmi silné, je to hodně stará kniha, četl jsem i hodně starý překlad z dob Rakouska Uherska Rudolfa Trauba (jméno mi nic neříká) z knihy voněl čas,. Jména jsou zmiňována jako P****, T**** atd. Což nevím, jestli byl autorův záměr, nebo věc překladu, nikdy jsem se s tím nesetkal. Je to krásný popis lásky, která se přejí, trochu mi to připomíná knihu Milá Páně Alberta Cohena. Jak vlastně Adolf zůstává Elonorou ze soucitu a oba dva tím ničí, nedokáže žít s ní, ani bez ní.
Nevím, co si myslet o Adoflovi, člověk, který se nějak utápí ve svých pocitech, asi to výstižněji než já napsal autor v korespondenci dvou lidí na konci knihy a to touto větou.
Nenávidím onu chabost, která stále viní jiné ze své vlastní nemohoucnosti a nevidí, že zlo nevězí v bližních, ale v ní samé. Byl bych sám uhodl, že Adolf byl potrestán za svou povahu právě svou povahou, že nedal se pevně určenou drahou, že nezaujal nijak prospěšné povolání, že svoje schopnosti nestrávil jiným způsobem, než svými vrtochy.
Kdyby to napsal současný autor, tak bych to viděl na 3 - 4 hvězdy, ale tím jak vidím, že to napsal takřka 200 let mrtvý autor mě to dojímá k slzám, jak některé věci a určití lidé se stále opakují. Roky ne roky. Nemohu jinak, než dát 5 hvězdiček.
Hejno bez ptáků
Filip Doušek
Po přečtení knihy se cítím dost spráskaně a říkám si, na co si to autor vlastně hraje. Co tím chce říci? Knihu mi doporučili kamarádi, kteří z toho byli nadšeni, neobvyklá forma a dvě knihy, ze kterého si člověk může vybrat kteroukoliv, začal jsem číst příběh a celkem se sklutečně rozjel zajímavý příběh, Adama a minulé Adamy, jak se snaží nají smysl života, trochu doplněné fylozofiockýma a matematickýma textama. Jak tam byl přerod s tím Sibiořským jedem, zdálo se to, jako zajímavý přechod a čekal jsem na zajímavou pointu. Ale pak prd, jako by se na to autor vykašlal a prostě si to Nina s tím profesorem vymysleli. Byl jsem zvědav na knihu, myslel jsem si, že to bude nějaké doplnění, vau efekt, ale ne, neskutečné prndání a vracení se k příběhu, jako kdybych za každou cenu chtěl napsat druhý díl, ale nic ho nenapadá, tak se vracím k tomu prvnímu a do toho hodím nějaké rozumy, co mě zrovna napadnou, ale nemají hlavu a patu. Kdyby to byla normální kniha se dvěma díly, asi bych tomu dal 3 hvězdičky, dílo nijak nenadchlo, ale vyloženě špatné taky není, ale s ohledem na tu tajemnost a za každou cenu udělat něco netradičního, abych vynikl, to na mě působí, takové tlučhubovské. Ta křečovitá snaha snaha kolem sebe navázat komunitu lidí, jako nějaké sektářství. Nemohu dát víc než 1. S ohledem na to, že to dost lidí nadchlo, jsem tu knihu možná jen nepochopil a svoje kouzlo má, na mě působí dost toxicky, dávám jednu hvězdičku, za zajímavé rozjetí příběhu, než se to začalo všechno kazit
Léčivé rostliny od A do Z
Helen Farmer-Knowles
Z mého pohledu je tato kniha mimořádně špatná, chtěl jsem si ji půjčit, jako laik, který o léčivých rostlinách neví vůbec nic, abych si dostal do sebe nějaké základy a v tomto mě tato kniha zklamala ale naprosto, bez ladu a skladu jsou tam naházeny do sebe ověřené rostliny s čínskou medicínou, ajurvédou, různé šamanské praktiky, někde podlez pod stromem a něco se stane, jedna bába povídala, že ji zabralo toto, halucinogenní látky, vedle toho je prudce jedovatý tis červený, u kterého by laik neměl ani pomyslet, že by něco utrhl a nějak použil. Přemýšlím nad tím, jak se znalosti z této knihy s dají nějak uplatnit, aby člověk nějak nikomu neuškodil, je tam psané, co je dobré na co, vlastně všechno je dobré na všechno, nikde není množství účinné látky, aby člověk mohl něco použít, skoro to na mě přijde, jako opsaná wikipedie s nějakou úpravou, tak aby se to vešlo přesně do dvou maximálně 4 stránek textu, naházené to tam bez ladu a skladu, jako u pana Zátureckého Kunderově povídce, nikdo se nebude smát. Spíš to na mě působí tak, aby člověk ukázal kamarádům, jakou má hezkou knihu o bylinkách s obrázky, než že by to měl reálně číst, možná jsem i první vůbec, kdo to celé přečetl, dávám odpad a budu hledat dál.
Poslední dny Pompejí
Edward George Bulwer Lytton
četlo se mi to dost těžko, ze začátku jsem se v tom úplně ztrácel, vůbec jsem nevěděl, kdo je kdo, co řeší, kam to směřuje, různé prndání, kdo půjde kam do lázní, říkal jsem si, jestli to vůbec budu schopen dočíst. Poté, co se tam rozvinul příběh Glauka, krásné Iony a zlého Arbacase, příběh se rozběhl a bylo to podstatně čtivější, stejně jsem si ale říkal, zda si mám opět přečíst těch prvních 100 stran, které jsem nepochopil a nějak se mi tam ty postavy vynořily ze tmy a nevěděl jsem, kde se tam vzaly.
Starožitníkův krám
Charles Dickens
Celkem čtivá kniha, Nell byla takovým andělem, člověk, kterého musí milovat snad každý, působí jako anděl, žijící ve světě mezi různých karikatur nejroztodivnějších povah. Z mého pohledu nejméně sympatická postava byl dědeček, Quilp byl podle mě špatný, tak nějak prvoplánově, dědeček Nell v podstatě vysál, sebral jí mládí, nějaké naděje, sny a vlastně nakonec zprostředkovaně i život a ještě se tak nějak schovával za její dobro. Zvláštně na mě působilo to, jak tam byla postava vypravěče, která příběh začala vyprávět ze svého pohledu a pak se vlastně úplně vypařila, jako by Dickens nevěděl, o čem to bude a vymýšlel to za pochodu. Dickův postupný přerod z negativní postavy v ryze pozitivní byl skvělý.