Eidalon komentáře u knih

„Zdaleka nejlepší způsob, jak kontrolovat buzz – nebo jak si kdo chce ten informační tok nazvat – není přizpůsobovat se fámám, ale zakládat je“ . . . jedna z ústředních myšlenek knihy (Buzz) pana Andersona De La Motteho – druhý díl Game.

Tak to je fakt hustý – ale co se divíme, vždyť Buzz marketing je dneska naprosto běžná záležitost. Způsob ovlivňování veřejnosti, o kterém před pár lety neměl nikdo ani ponětí a přesto dneska vládne sociálním sítím . . . jak jsme snadno manipulovatelní a jak rádi podléháme, za trochu toho uznání, kdyby jen na zdi . . . a pak - umrtvování vláken, zaplňování odkazů trollími podvrhy, odvádění pozornosti . . . to vše běžný uživatel internetu, sociálních sítí, diskuzí a čtenář blogů zná víc než dobře z reality dne. Otázkou zůstává, jak dalece si tuhle manipulaci s námi samými uvědomujeme?

Kam se hrabou všechny ty dezinformační kampaně minulosti šířené shora k masám, dneska se vše šíří všemi směry, díky internetu, a kde to skončí . . . nedovedu vůbec odhadnout. Diskuze, blogy, doporučení . . . tzv. názory davu jsou mnohdy uměle vytvořené akce, které se trollují, blogují a především tvoří etalony toho co je IN, co je módní, co je cool . . .

A my jako stádo táhnem za davem, který ale většinou vytváří jen jistá komunita . . . využívající buzz . . . přátelé kdyby nic, pak rozkrytí této pravdy, která přemýšlivým jistě neuniká, je tato kniha velmi výživná i směrem k dnešní realitě, kterou zcela pravdivě odhaluje.

Znáte to . . . nenápadné rozhlasové hlášení . . . vítejte v Událostech. V poslední době se ozývá stále více hlasů pro . . . to a to . . . Vláda nyní avizuje návrh . . . pro to a ono . . . a to je dopad zneužívaní . . . buzz.

Náš hlavní hrdina z knihy Game HP je na útěku. S penězi Pořadatele cestuje pod jinými identitami celým světem a hledá, jak se zabavit. Zcela v duchu první knihy se i v pokračování střídají krátké obrazy z děje, který prožívá sám HP a ze života jeho sestry Rebeccy. Skoky jakoby navazují, mnohdy Vám trvá jednu i dvě věty, než si uvědomíte, že jste v jiném obraze.

A opět se dějí věci, HP je je na pokraji smrti, aby se vzápětí vyhoupl do lůna firmy, která umě využívá internet ve prospěch svých zákazníků, stane se nežádoucí, pak zase žádoucí, je bezdomovcem a obratem akcionářem.

Rebecca je po neúspěšné misi odvolána z funkce a prožívá si pracovní i osobní krizi, aby se v závěru rozhodla pro zásadní krok, ale kam?. . . Oba sourozenci jsou jen kousek od sebe a přesto na míle vzdáleni, aby se v závěru sešli v lůnu Hry.

A všude v pozadí se „vzduchem vznáší“ . . . Game . . . skutečnost je hra a hra je skutečnost.

Jen se zde nemanipuluje s lidmi, kteří konají na základě objednávky objednavatele zcela dobrovolně, pod chtíčem hry (viz první díl Game) . . . zde se manipuluje s informacemi, které manipulují davy . . .

Fakt síla . . . především tím, že víc než román je to popsání dnešní reality . . . reality, kterou si buďto neuvědomujeme a nebo nechceme přijmout.

A ten závěr, když dočtete poslední větu dere se Vám na jazyk výkřik . . . Jak to? Co se to sakra děje? Rychle otočíte a ono již dál nic není . . . a nebo vlastně je, ve třetím díle (Bubble). Tak vyzývavě otevřený konec jsem již dlouho nezažil.

Kniha mne zcela pohltila a přitom po otočení poslední stránky mám takové podivné mrazení . . .

Tleskám a dávám plné hodnocení.

2 07.11.2014

Knihy pana Berryho patří k těm, kde dostanete to, co očekáváte. V jeho knihách se snoubí napětí a záhady, jejichž kořeny sahají do nedávné ale i hluboké historie, pokud máte tento žánr v oblibě, jeho knihy Vás nezklamou.

Jeho styl a náměty ve dvanácti knihách, které dosud napsal, jsou ale velmi podobné, témata kolidují s jiným autorem, který píše velmi shodně a to panem Khourym. Právě pro onu šablonovitost a držení se určitého stylu Vás Berry nepřekvapí, ale ani nezklame, pokud knihy nečtete v krátkém sledu za sebou – to Vám mohou situace a momenty jednotlivých knih mnohdy splývat.

Rukopis Karla Velikého je další knihou, kde se potkáte s hlavním hrdinou Berryho knih a to 48-letým bývalým agentem Cottonem Malonem, který odešel z Magellan Billetu do výslužby, aby se z Ameriky přestěhoval do Kodaně, kde si otevřel antikvariát a Dánsko pojal za svůj nový domov. Zde chce žít poklidný život knihkupce, ale minulost bývalého agenta tajné služby dožene Cottona i zde, což se mimochodem dočtete v mnoha dalších Berryho knihách.

Rukopis Karla Velikého Vám předkládá další příběh, na jehož začátku stojí snaha Cottona odhalit pravdu kolem úmrtí svého otce, velitele tajné americké ponorky, která se ztratí v roce 1971 beze stop. Pátraní ale hned zkraje narazí na tajemnou misi, kterou byla ponorka a její osazenstvo pověřeno, a po jejím nezdaru zahlazeny všechny důkazy o její existenci.

Cottone se vydává po 38 let starých stopách a záhy zjišťuje, že není ve svém pátrání sám. Jeho zájem o tuto kauzu znovu otevře „starý případ plný záhad“ a rozvíjí se děj, kde se různé zájmové skupiny snaží dobrat ke stejnému závěru. Jejich cíl je jasný a shodný, jejich motivace je ale různá.

Vedle dobrání se pravdy o úmrtí svého otce jsou ve hře tajné informace o nálezech, které učinila námořní rozvědka kdysi v minulosti a které tajila před světem až do dnešních dnů. Děj plný zvratů a tajemna se motá kolem Antarktidy a nálezů, které ve věčném ledu překonaly tisíciletí a dokládají řadu důkazů o tom, že vznik lidské společnosti v dnešní podobě měl možná své předchůdce.

Jak to všechno dopadne, to si již musíte přečíst sami. Moc záhad kolem postavy Karla Velikého ale nečekejte, ta zde hraje jen podružnou roli. Děj se odehrává v současnosti a jde v něm nejen o právo a čest, ale i o vysokou politiku, moc a peníze, o satisfakci předků. Berry zde předkládá řadu fiktivních vysvětlení na dodnes nevyjasněné věci lidské historie, to když se na ně dívá jiným úhlem pohledu.

Slušné čtení pro milovníky podobných knih, žádný zázrak ale nečekejte. Kniha je zábavná, plná napětí, ale děj je brzo předvídatelný a ne vždy uvěřitelný. Doporučuji na dovolenkové oddychování.

2 26.10.2014

Tak jsem se konečně dostal k tomuto dalšímu počinu pana Browna, od poslední jeho knihy tu byl nějaký časový odstup, byl jsem natěšený, i když nadšení trochu hatily ne zrovna lichotivé recenze. Dočteno a první dojem – musí dát zapravdu těm, které kniha spíše zklamala.

Ale je třeba být objektivní a zde vidím dvě roviny hodnocení. Pokud jste čtenářem, pro kterého je Inferno první Brownovou knihou, určitě zaujme a líbí se. Autor psát umí a všechny pravidla žánru jsou dodržena. Ale většina z nás má Browna načteného a na Inferno se těšila . . . a pak se samozřejmě nemůžete vyhnout srovnávání s předchozími romány. A zde pak začnou padat první negativa.

Předně je to opakující se šablonovitost knih, stále stejný hrdina se stejným chováním, stejný vývoj děje, jen „záhada“ je jiná. Ve hře je opět Robert Langdon, dále krásná a inteligentní žena, hrozba a indicie vedoucí k jejímu rozluštění, jistá dynamika děje a typické dějové zvraty.

Ale to vše zde bylo ve stejném schematu i v předchozích knihách. Brown v Infernu ubral akčnosti, zato přidal více pasáží, kde se „rozplývá“ nad významnými památkami Florencie, Benátek či Istanbulu a to tak, že z toho víceméně čiší product placement. Čtenář je přímo podprahově veden k tomu, aby si o popisovaných místech dohledal další data, a tak si vše „ověřil“ v reálu.

Ve srovnání s předchozími knihami se tak Inferno dostává jen na průměrné hodnocení. Přesto zde ale najdeme i něco nového. Ve všech svých předchozích knihám byly autorem „zpochybňovány historické etalony“ a vystavěny hypotézy, na kterých pak stál děj a vývoj jeho napsaných románů.

V Infernu Brown poprvé předkládá realitu dnešní doby – hrozící přelidnění planety a důsledky z toho plynoucí – s důrazem na skutečnost, že tento problém není zdaleka nový . . .

. . . Dantovo peklo není smyšlenka. Je to proroctví! Bída a neštěstí, mučivé utrpení. Tak vypadá svět zítřka . . . Až budou všechny končiny světa tak překypovat obyvatelstvem, že se lidé neuživí tam, kde jsou, ale nebudou se ani moci přestěhovat jinam, pak se svět sám očistí - Niccolò Machiavelli

Téma, které v této knize Brown otvírá je reálné, pravdivé, kruté a bohužel jeho naplnění je blížeji, než si vůbec chceme připustit. Téma, které nás musí strašit již jen, když se nad ním trochu více zamyslíte a domyslíte ho dále. To vše geniálně propojeno s rukopisem Danteho Pekla.

Když si pak čtete myšlenky a závěry, které učinili naši předkové před mnoha staletími, nejspíš Vám nebude dobře po těle . . .

„Pokud se lidstvu nechají volné ruce, je jako mor, jako rakovina. S každou další generací se náš počet zvyšuje, a bude tomu tak, dokud světské radosti, druhdy živná půda lidských ctností a bratrství, zcela nevymizí a z nás se nestanou netvoři, kteří budou bojovat na život a na smrt, jen aby nakrmili své mladé . . .“

Vize, která víc než děsí . . . a právě na ni nachází autor v závěru knihy klíč, který však může otevřít pomyslné dveře třinácté komnaty lidstva . . .

2 08.10.2014

Kniha Willieho Nelsona nese podtitul – Úvahy z cesty. Musím říci, že všem těm, kterým Willie Nelson co by dlouholetý písničkář, autor a interpret hudby spadající v našich končinách asi do žánru folkovo_country ladění mnoho neříká, kniha moc nepřinese.

Navíc se zde nejedná ani o žádné faktograficky sestavené rektrospektivum dat o Willie Nelsonovi a tudíž se nestane ani knihou, po které by sahali novináři, či nejrůznější zájemci o život a dílo Willie Nelsona.

Kniha je spíše jen malým střípkem, z něhož je poskládán Willieho život, „výkřikem do tmy“, který má přiblížit a ještě více odhalit jeho způsob života a myšlení, pohledy nejbližších na tuto osobnost, kterou zná v Americe každý, kdo se jen trochu zajímá o styl hudby, kterou Willie již 60 let produkuje po celé zemi.

Willie Nelson měl 29. dubna (2014) 81 let a na pódiích se pohybuje již předlouhých 65 roků. Nahrál přes sto alb, hrál v několika filmech, napsal dva bestsellery známé především v Americe a předně složil desítky krásných písní, které zpíval na tisícero koncertech po celé Americe. Willie se narodil v Texasu, kde žije dodnes, střídavě se svým sídlem na Havaji. Má rozvětvenou rodinu, mnoho dětí, vnuků a pravnuků, za svůj život žil s mnoha ženami a hraje s muzikanty, kteří s ním jsou spousty let.

Willie je znám jako nespoutaný a nepředvídatelný živel, který se netajil láskou k mariuhaně, nevázanému životu, prostě bard věčně na cestách užívající si život a rozdávající svůj talent napsat a zahrát krásnou písničku o všech možných věcech, které Vás v běžném životě mohou potkat.

Kniha je nesourodý uzlíček vzpomínek samotného autora na své nejbližší, na ty nejvýznamnější okamžiky jeho života a jeho hudební kariéry, na své kolegy muzikanty, letitá přátelství a taky nakonec i souhrnem názorů na jeho osobnost z úst jeho nejbližších.

Myslím si, že je určena všem těm, kteří Willieho dobře znají a to jako člověka, autora či muzikanta a jen doplňuje „jeho obrázek“ z tzv. jiného úhlu pohledu.

Nic méně to není ani literatura faktu ani žádné plnohodnotné čtení o životě a díle Willie Nelsona, jde jen o souhrn myšlenek tak jak přišly a byly položeny na papír . . . a to bez ladu a skladu a dlouhého rozmýšlení nad jejich posloupností, prioritou či významem . . .

2 24.08.2014

Černá nenávist je mou další knihou pana Dennise Lehanena, po které jsem sáhl na základě nedávno dočteného dílka Tajemná řeka. Tato jeho prvotina z roku 1994 vyšla v českém jazyce až v roce 2012 a až v době, kdy se u českého čtenáře prosadily jeho pozdější knihy, které byly i zfilmovány.

Musím říci, že jeho prvotina zdaleka nedosahuje kvalit pozdějších románů – především Tajemné řeky či Prokletého ostrova a to hlavně svým propracováním, ale nejedná se vůbec o špatné čtení.

Klasická americká detektivka mající své dva kladné hrdiny – soukromé vyšetřovatele Patricka Kenzieho a Angelu Gennarovou, které pojí mnohé soukromé prohry i výhry, minulost a především společná práce.Tyto své dvě postavy Lehane využívá v dalších dílech a rozvíjí jejich charaktery, jejichž základ je položen právě v tomto prvním „dílu“.

Kniha rozvíjí letité klasické americké téma a to rasovou nenávist, rozdílnost jednotlivých sociálních vrstev, boj pouličních gangů, zkorumpovanost politiků a především pocit moci a převahy bílé populace nad černošskými ghety a jejich stylu života, které však odrážejí zcela nepokrytě problémy celé americké společnosti.

Soukromí detektivové jsou najati na vyhledání osoby a citlivých dokumentů a zprvu jednoduchý úkol se překlopí do zcela jiné roviny, když se ukáže, že ony citlivé dokumenty dokladují kriminální činnost významných politických špiček a jejich spolupráci s organizovaným zločinem.

V okamžiku, kdy si Patrick a Angela plně uvědomí do jaké kaše se namočili, již není cesta zpět. Rozbíhá se děj, který odhaluje mnohá bezpráví především na černošské populaci, Lehane se zde nebojí plně odhalovat bezvýchodnou situaci právě kolem Černochů, které v románu nešetří, ale zároveň i odhaluje, proč je situace taková, jaká je.

V knize zemře spousta lidí, ale jsou to jen bezvýznamní pěšáci ulice, zatímco hlavní viníci se snaží vše zamést pod koberec. Oba detektivové se dostanou na listinu lidí, které je třeba ihned zabít, proto musí mistrně balancovat na hraně zákona, aby celou situaci ustáli.

Poslední výstřely dozněly, příběh končí, ale situace není o nic lepší, než byla předtím.

Černá nenávist je slušná detektivka na letní čtení, ale žádný trhák nečekejte.

2 20.08.2014

Se jménem autorky Kathy Reichsové jsem se setkal poprvé až nyní prostřednictvím knihy Virus. I to je ukázka, že nemohu obsáhnout vše, i když se snažím, neboť i když autorku registruji až nyní, nejznámější hrdiny jejich knížek znám prostřednictvím seriálu Sběratelé kostí, na kterém se Kathy zúčastňuje jako autorka a spoluproducentka.

Ale zdá se, že i když Kathy začala psát až v roce 1998 (prvotina ve 48 letech, to je jistě spíše rarita), její dílka se začaly více překládat a vydávat u nás právě až na základě seriálu Sběratelé kostí (Bones) a jeho úspěšnosti, tedy cca od roku 2008. Takže vlastně zas takový Faux pas to z mojí stránky není.

Virus mne zaujal svým tématem v anotaci, takže jsem bez dlouhých příprav knihu otevřel a začal číst – a zde se domácí nepříprava tvrdě vymstila.

Hned na úvod je totiž třeba říci, že kniha je románem pro mládež psána očima teanegerky Tory, jazyk a provedení tomuto stylu odpovídá. Jedná se o dobrodružno sience fiction příběh, který by mne, coby čtrnáctiletého v době, kdy jsem tento věk dovršil, určitě bavil. Nevím jak dnes, ale přijde mne, že dnešní náctiletí tak dobrodružně romanticky laděni nejsou a tuto literaturu odsunou pro věkovou skupinu 10 – 12 let.

Kniha má v celku prostý příběh opředený trochou tajemnosti a odlehlostí místa ostrovů při pobřeží Jižní Karolíny, kýčovitou záhadnou laboratoř o jejíž činnosti se moc nedozvíte, 40 let starou vraždu, jejíž motiv je až příliš dětský a děj, který je nastaven na opravdu dětskou duši a její myšlení.

A pak je zde skupina tří chlapců a jedné dívky (14 – 16 let), která prožívá svá dobrodružství a vyšetřování záhady, na kterou náhodně narazí. Záhadný virus zde vše jen vyšperkovává, neboť hlavním hrdinům dává nadpozemské vlastnosti, takže se skupinka spolčena prostřednictvím viru, kterým se společně nakazí, do smečky – viráti – stává zbraní hromadného útoku.

Dětský příběh určený pro děti. Jelikož jsem již odrostl tomuto věku, neumím knihu z pohledu náctiletého hodnotit. Pro mne 2 hvězdy, ale knihu jsem dočetl a jak jsem psal, před x lety by se mne takto napsaná líbila, takže spíše nevhodná moje volba a tím pádem nepříliš dobře investovaný čas.

Zde se asi hodnocení románu budou lišit, prostě věk a to, že má člověk cosi odžito v myslích mladších čtenářů nehraje žádnou roli. Takže se rozhodujte a vybírejte dle věku.

2 12.07.2014

Tak nějak zpětně se propracovávám ke všem knihám manželů Ahndorilových (Lars Kepler), nyní tedy jejich druhý počin Paganiniho smlouva.

Určitě, čeho jsem si všiml hned, je jejich vývoj v psaní detektivních příběhů. Svědkyně ohně či Písečný muž jsou dějově mnohem propracovanější (zamotanější) a i téma jde více do krimi románu, řekl bych, že tyto další knihy jsou určitě lepším počinem.

I když hlavní a ústřední postavou je opět Joona Linna, který se poprvé pracovně setkává se Sagou Bauerovou a jeho „noční můra“ je v závěru příběhu jen lehce nahozena a pro neznalce nic neznamená, děj se odvíjí spíše na pozadí politicko_krimi zápletky.

Prvotní záhady v příběhu jsou záhy odhaleny, známý je brzy i motiv a pachatelé činů, v knize jde dále v ději jen o to, zdali se podaří zamezit zlu a dostihnout pachatele včas.

Téma je taktéž již mnohokrát propírané a to obchodování se zbraněmi a porušováním všeho jen s cílem zisku a osobního prospěchu. Získáním nebývalých požitků se pár vyvolených rozhodne hrát hru bez ohledu na následky, které její závěry přinášejí.

Autoři příběhu vše jen trochu okoření postavou hlavního hybatele stojící na druhém břehu a jeho nebývalé zvyklosti uzavírat se svými obchodními partnery nezvyklou Pagininiho smlouvu, která má netradiční průběh a zcela fatální dopad pro všechny zúčastněné.

Spousta peněz = nebývalé možnosti a moc proti kterým má spravedlnost jen malou šanci. A i když se podaří odseknout draku jednu hlavu, hned se objeví dvě další, které si žádají svou „libru masa“. Nerovný a nikdy nekončící boj, který nelze vyhrát, pokud my lidé budeme ochotni vyměnit své osobní požitky a touhy za strádání a umírání těch druhých.

Možná se někdy dočkáme spravedlivějšího světa, ale dnešní podmínky tomu ještě nenasvědčují . . . to je závěrečné motto knihy, ze kterého čiší tak trochu beznaděj, ale zároveň i určitá víra.

Kniha, které s ohledem na další dílka autorské dvojice mohu dát jen 3 hvězdy a to jen tak tak . . .

2 28.06.2014

Knihy skotského lékaře, vědce a mikrobiologa pana Kena McClureho mám rád, to jsem zde uváděl již při jiných recenzích na jeho knihy. Autor jich napsal již celou řadu a podstatná část byla vydána i v češtině. Vedle samostatných románů je zde i série deseti knih s hlavním hrdinou Stevenem Dunbarem, působícím ve státní organizaci Sci-Med jako hlavní vyšetřovatel. Právě tento vyšetřovatel VLI se objevuje v knihách, které vyšly v horizontu 2 – 3 let zpětně a patří k novinkám. Nejinak je tomu i u poslední autorovy knihy (2014) – Tajemství.

McClure ve svých knihách nepředkládá až tak komplikované zápletky, vždy se však děj odehrává a řeší závažné celospolečenské problémy nezřídka související s bezpečností států, se zdravotními programy a nejrůznějšími biologickými hrozbami.

Témata jeho románů jsou ale dost podobná, proto Vám mohou mnohdy splývat. Tu se jedná o zmutovaný vir, tu o nákazu z masa či geneticky upravované potraviny a podobně. Za vším vždy stojí touha po moci, zisku či jen získání výhody z hrozby silou, za kterými stojí nejvyšší představitelé jednotlivých vlád ať legálně či nelegálně.

Autor se ve svých knihách snaží upozorňovat na tyto problémy a odhalovat mnohdy složité pozadí jednotlivých kauz. Hlavní hrdinové se pohybují v lékařském prostředí, výzkumných laboratořích či přímo v terénu. Jejich snažení a odhalování je v řadě případů z důvodu státního zájmu „zametáno pod koberec“.

Svými knihami se tedy pan McClure snaží alespoň na řadu problémů upozornit širokou veřejnost a v jeho knihách se objevují problémy zcela v souladu se současností.

V poslední době se taky do jeho knih vkrádají reálie skutečné, které společně s fiktivní linkou příběhů vytvářejí velmi reálné prostředí a knihy jsou tak vskutku uvěřitelné. Spojení věcí, o kterých si čtete na zpravodajských serverech s myšlenkou a fiktivním příběhem ve Vás vyvolávají velmi silný pocit, že tak se to mohlo stát či se dokonce tak děje. Tím jsou knihy přitažlivé a strašidelné zároveň.

Také děj knihy Tajemství má nemalé téma a to „moloch“ tzv. vymýcených nemocí (obrna, mor, černý kašel, tuberkulóza a další), kdy preventivní program dlouhodobého přeočkování celých populací vedl k tomu, že tyto nemoci zcela vymizely, alespoň v části civilizovaného světa. Proti nim staví nová témata jako jsou např. únavový syndrom, roztroušená skleróza a další, o jejichž původu se stále moc neví.

Děj knihy Tajemství není tentokrát až tak propracován, Steven Dunbar se dostává k materiálu výbušné povahy zcela náhodou. Při snaze vyšetřit záhadné úmrtí své bývalé kolegyně a kamarádky naráží na tajemství, které je přístupné jen nejvyšším představitelům nejmocnějších zemí.

Postupně se rozkrývá silné téma biologických zbraní, které nenechává v klidu nikoho. Snad nejhrůznější představa je biologická válka, kdy samotná příroda patřičně přeměněná se stává silou větší všech jiných, proto se neustále hledají cesty, jak nepřítele oslabit biologickou cestou, ale přitom minimalizovat riziko vlastní nákazy.

Ve své knize jednu takovou cestu pan McClure odhaluje a při jejím čtení Vám po těle moc příjemně nebude, obzvláště, patříte-li ke generaci, které se povinné přeočkování v dětském věku nevyhnulo. Možná si to nikdo z nás neuvědomuje, ale v našich tělesných schránkách přežívají mnohé viry desítky let a čekají na svou příležitost. A zatímco proti bakteriím již máme obranu, viry zůstávají zcela v „rukou“ našeho imunitního systému.

Jak využít této skutečnosti Vám autor zcela reálně předvede, brrr, nedobrá představa i když je údajně jen fikcí. Ale jestliže to napadlo autora, určitě to napadlo i mnohé jiné . . . jen je otázka, zdali je to technicky proveditelné.

A o co se jedná, čtěte. Určitě zajímavě strávený čas.

Kniha je čtivá a pokud jste od pana McClureho zatím mnoho nepřečetli, určitě Vás zaujme i svým tématem. Je to autorův standard – hodnotím na 55 %, a přidávám 10 % za společenskou naléhavost na tyto problémy upozorňovat. Tedy 3,5 hvězdy, nakonec dávám 3, i když kniha a její příběh je lepší průměr a určitě se nudit nebudete, jde jen o to, zdali Vás podobná tematika knih zajímá . . .

2 10.06.2014

Vladimír Vlasák (1958 – 2013), autor knihy Folkaři, byl především významný hudební publicista, kritik, novinář, který dlouhých 25 let psal profesionálně o muzice, muzikantech a problematice kolem hudby a to nejen folkové ale o hudbě, která vytváří dnešní hudební kulturu, která se poslouchá.

Napsal stovky článků, recenzí a mimo jiné i knih, Folkaři – to je jen jedna z mnoha. I když kniha vznikla v roce 2008, předmětem jejího zájmu jsou léta především předrevoluční – tedy do roku 1990, což je jistě škoda, neb je tomu přeci již 24 let, za které vyrostla a dozrála celá nová generace písničkářů – folkařů v době, kdy se kormidla otočila jiným směrem.

Přesto je kniha zajímavá především pro mladší generaci, která z uvedených jmen většinu nezná, stejně tak jako mnoho reálií té doby. A to je taky její hlavní cíl, seřadit, pospat a doložit vše pro generace příští.

Ve dvanácti kapitolách autor mapuje období let 1960 – 1989 a odborně Vás provede údobím vzniku folkové scény, písničkářů, představí a přiblíží počátky celé řady autorů a hudebníků, z nichž převážná většina hraje, skládá a koncertuje dodnes, byť již v důchodcovském věku.

Seznámí čtenáře s Portou, Klubem na Petynce, významnými hudebními festivaly, setkáte se se jmény Hutka, Kryl, Třešňák, Merta, Voňková, Nos, Dobeš, Nohavica, Daněk, Křesťan, Lohonka, Holušová, Janoušek, Tichota, Plíhal, Redl, Streichl a dalšími . . .

Kniha obsahuje řadu faktů, dat a věcí, které mapuje a zanechává tak svědectví pro další generace, které nemohou říci . . . to si pamatuji, tam jsem byl, toho znám.

Především je to ale popis jednoho hudebního fenoménu, který skrze hudbu a text bojoval se státní mocí, STB, systémem a vším tím, co jsme my starší prožívali na vlastní kůži.

Je jen škoda, že pan Vlasák již nemohl napsat pokračování a přenést se až do dnešních dnů. Texty se změnily, nálada ve společnosti je jiná, ale témata pro folkové interprety zůstala stále otevřená a stejně aktuální (jen vzpomeňte na Klusovo Pane Bože za co atd.).

Lze jen dodat trochu s nostalgií, že z fenoménu let 60., 70. a 80. se stal dnes maložánr, kterému se v mediích dává prostoru jen sporadicky. Čeští Folkaři jsou stále pevnou součástí hudební kultury především v letech totality, své umí ale říci i dnes, jen těch uší ochotných naslouchat je již podstatně méně . . .

2 15.05.2014

Kniha je osobní zpoveďí profesionálního fotbalisty Tomáše Řepky, který se v minulosti stal mnohokrát terčem medií pro svojí kontroverzní a výbušnou povahu, jenž ventiloval jak na hřišti, tak mimo něj. Vyprávění zpracoval a literárně zaznamenal pan Karel Felt.

Na hřišti to byl především tvrdý a nekompromisní obránce, velebovaný fanoušky a stranou, za kterou hrál a naopak tvrdě kritizovaný ostatními protihráči či fanoušky jiných klubů. Svou tvrdost si nenechal vzít a do protihráčů „zajížděl“ vždy na hranici pravidel. Patřil k hráčům s největším počtem žlutých a červených karet u nás, své chování nezměnil ani ve svém zahraničním angažmá. Mnohdy zcela zbytečně oslabil svůj klub a sebral tak naději na lepší výsledek v daném zápase.

Tomáš Řepka patřil ke sportovcům, kteří byli vždy dostatečně vidět a slyšet. Jak sám Tomáš připouští, hlavním důvodem je jeho povahový rys – říkat věci na plno – bez diplomatických úhybných manévrů, říkat je otevřeně padni komu padni a pak jeho sklon se nechat mnohdy zbytečně vyprovokovat.

O celé řadě jeho počinů, průserů a momentů v kariéře se v knize dočtete z úhlu pohledu samotného aktéra, dozvíte se řadu zákulisních doplňujících informací, nahlédnete pod pokličku profesionálního života vrcholového fotbalisty a to jak v českých tak zahraničních klubech. Dočtete se o praktikách, o který se na veřejnosti moc neví, srovnání života v českém či zahraničním angažmá.

Kniha má spousty zajímavých fotografií, je rozdělena do kapitol a logických celků a po jejím přečtení získáte ucelenější obrázek o postavě a životě Tomáše Řepky. Dílko je doplněno o statistiky, kapitoly s událostmi v jednotlivých klubech, popisování vztahu Tomáše k řadě spoluhráčů, funkcionářům či rozhodčím.

Speciálními kapitolami je česká reprezentace a Tomášovo působení v ní či Tomášovi záliby v ženách a krásných autech včetně změny partnerky po dlouhé řadě let manželského života.

Jazyk knihy je lidový a autentický, kniha má spoustu fotek a faktografických údajů. Je zpověďí fotbalisty, který to u médií a především bulváru neměl jednoduché a touto knihou chce vše uvést tak trochu na pravou míru . . .

Kniha není nijak vyjímečná, ale určitě svým obsahem přispívá k dojasnění o chování a charakteru jedné z českých ikon fotbalového světa devadesátých let a období první dekády nového tisíciletí.

V těchto dnech (03/2014) vychází její pokračování – Rebel - Neuhnu, které má hlouběji jít do Tomášova soukromí i do informací, které je lépe nevědět a znát . . .

Do jaké míry je kniha autentická si musí každý posoudit již sám, vše má vždy dva úhly pohledu, dle mne je Tomáš samorost, který si za většinu věcí může sám, ale byl uznávaný a vydělal peníze o kterých se většině z nás ani nezdá, takže . . .

V mistrově stínu a neb povídky Edgara Allana Poea – tak zní celý název knihy, který editoval Michael Connelly a která se – neprávem – objevila v knihografii pana Connellyho, neb pan Connelly se v ní autorsky nijak neprojevuje.

Kniha je vzdaný hold mistru a zakladateli hororu, detektivky a prapůvodu sci-fi literatury k jeho dvoustým narozeninám (1809) a to panu Edgaru Allanu Poeovi a proto by měla být spíše přiřazena k jeho profilu zde na webu.

A proč to vše – organizace Mystery Writers od America, která byla založena v roce 1945 a od této doby každoročně uděluje ocenění za nejlepší detektivní román roku a které na počest pana Poea nese název „Edgar“. A tak se rok co rok již přes půl století snaží nejlepší představitelé tohoto žánru v Americe zaujmou hodnotitele tak, aby se právě jejich dílko stalo vítězným.

A právě tato organizace k výročí dvoustého Poeova narození přizvala dvacet hostů – soudobých autorů a spisovatelů žánru, kteří se ve svých krátkých glosách vyjadřují k tomu, jak je v jejich životě ovlivnila tvorba pana Poea a přikládají své postřehy k jeho povídkám, knihám či básním.

Hlavní náplní knihy jsou ale vybraná Poeova dílka, která mají čtenáři knihy více nastínit tohoto „šíleného génia“, který stál u zrodu detektivního žánru a výrazně svou tvorbou ovlivnil umění vůbec – od poezie přes hudbu až po film.

Nejsem žádný znalec Poeova díla ani erudovaný literární badatel, abych hodnotil, jak se editorovi podařilo vytáhnout z Poea to nejlepší, co za svůj nedlouhý život vytvořil, ale mohu za sebe sdělit, že pokud jsem se s povídkami pana Poea v minulosti setkal, byly to právě ty, které se v tomto výběru nacházejí.

Takže pokud jste se s povídkami či básněmi pana Poea ještě důvěrněji nesetkali, pak přečtení knihy nejspíše doplní vaše vědomí a znalosti o to nejlepší . . .

Ve výběru najdete patnáct povídek a jednu rozsáhlejší pasáž z knihy Příběhy Artura Gordona Pyma, a to od Sud vína Amontilladského, přes Rukopis nalezený v láhvi, Zánik Domu Usherů, Zrádné srdce, Maska červené smrti, Zlatý brouk atd. až po Jámu a kyvadlo.

Povídky a tak i kniha je doklad toho, že napsat poutavé, slovně krásné, myšlenkově zvrácené, strašidelné a záhadné příběhy lze bez litrů krve či moderních technologií a nebo magie a přesto Vás setsakra mrazí . . .

A příspěvky soudobých autorů - toť především plejáda jmen, která nelze v tomto žánru nijak opomíjet, taková malá nápověda, kde hledat kvalitu a pobavení nejvyšší . . .

2 12.04.2014

Kenyho volej – literární soutěž v oblasti vodácké povídky, kterou píší zpravidla autoři, kterým je téma povídek životním motem, než jejich literární ctižádostí.

Trampové mají Trapsavce, Vodáci Kenyho volej a dohromady mají vždy jedno společné – lásku k přírodě, k vodě, lásku k člověku, k přátelství. Při společných prožitcích jsou prověřována letitá přátelství, jsou rozděleny nerozlučné dvojice a nové se tvoří, je zde kormidelník a jeho háček, je zde loď a řeka a výzva . . .

V době, kdy mladší generace má spoustu přepychových hraček a je obklopena technologiemi, kde virtuální realita vítězí nad tou pravou skutečností a které hodně berou a málo dávají, je podobná kniha takovým malým zázrakem.

Bohužel je novou generací vše nové kolem nás bráno jako standard a mobilní telefon, tablet či sociální sítě vnímají, že tu byly odjakživa, ale ti z Vás, kteří ještě pamatují jak voní seno na podhorských lukách, znají večery plné hvězd a oči jim neslzí jen od kouře ohýnků, ti všichni ví své . . .

Pro tyto kamarády jsou napsány povídky, aby při dlouhých zimních večerech mohli vzpomenout na léto, řeky, les, ozvěnu kytar od večerních ohňů, šum deště . . .

Povídky knih Trosečníci řek a Drž hubu a pádluj jsou střípky zážitků z cest, z vodáckých akcí, psané lidmi, kteří jsou jen romantickými dušemi a možná poslední vodáckou či trampskou generací. Mnohdy perem neumělým, ale o to upřímnějším a nemyslete si, že zde nenajdete krásu slova. Ba naopak,čtete a spolu s autory pijete lačně mléko mlh pod jiskřícím vesmírem s šálou Mléčné dráhy . . .

Pokud patříte k lidem, kteří nezapomněli jak hřeje letní slunce, chladí voda z řek a povzbuzuje rum, když Vás zima roztřese, pak si povídky určitě rádi přečtete, i když nenarazíte na složité zápletky, litry krve či dramatické přestřelky.

Najdete zde něco o lidské duši, snech a přáních, která se dneska zdají být tak naivní . . . a přesto se pro mnohé z nás staly životním krédem . . .

PS:
Až vlasy nám odbarví nebeskej král a vrásky nám počmáraj´ kůži, svý holce dej pusu a řekni "jdem dál" a na pádlo polož jí růži . . .

2 12.03.2014

Hořící drát – devátý případ Lincolna Rhyma, klasická deaverovka s datem uvedení na svět roku 2010, co dodat . . .

Elektřina je všudy přítomná a nezbytná pro naše žití, ale uvědomujeme si její sílu a nebezpečnost, možnost z ní udělat dokonale smrtící zbraň?

V drátech se pohybují elektrony jako voda v potrubí, vodovodní tlak vytváří čerpadlo, které pohybuje určitým objemem vody trubkami, v elektrickém obvodu je pomyslným čerpadlem generátor napětí či baterie. Tlaku pohybujícímu elektrony v drátech říkáme napětí (Volty), objemu elektronů pohybující se elektrickou soustavou říkáme proud (Ampéry), dráty a vše čím elektřina projde vytváří proudu odpor (Ohmy) . . .

Elektřina je hloupá a současně geniální, hloupá proto, že jakmile se vytvoří, přeje si vrátit se do země a geniální proto, že instinktivně pozná nejlepší způsob, jak toho dosáhnout . . . Můžete si sáhnout na drát s napětím sto tisíc voltů, ale pokud je pro elektřinu snazší dál protékat přes drát, jste v naprostém bezpečí, ale pokud jste nejlepším vodičem do země vy . . . a stačí desetina ampéru, aby se každý z nás stal nebožtíkem a přitom obyčejný vysoušeč vlasů to vytáhne na 10 ampérů.

Výše uvedené informace patřily kdysi k základní výbavě každého žáka osmé třídy základní školy, kde že ty loňské sněhy jsou, ale . . . nejsme v tom sami.

O nebezpečnosti a jednoduchosti této pravdy se má přesvědčit sám Lincoln Rhym a s ním celé policejní oddělení města New York, kteří jsou zataženi přímo do víru událostí, či lépe do víru mohutného obloukového výboje, který doslova rozžhaví autobus a s ním i jeho cestující.

Sofistikovaný útok na newyorskou elektrickou soustavu, její přesměrování a manipulace s ní ukazují, že pachatelem je nyní člověk, který pistole a nože nahradil proudem elektronů, navýšil jejich objem na neskutečnou hodnotu a pak dal elektřině možnost, aby projevila svoji genialitu . . .
které ale tak trochu pomohl, jak jednoduché a efektivní. Statisíce voltů a obrovský proud se stal zbraní téměř hromadného ničení.

Lincoln je postaven tváří v tvář člověku, který stupňuje své požadavky, jejichž splnitelnost není reálná a nesplnění trestá vytvářením obvodů, kdy součástí se stanou desítky lidí. Určit jak a kde uhodí příště je téměř nemožné, elektrické kabely jsou doslova všude.

Jaký to má smysl, co za tím stojí? Kriminalisté pátrají a krůček po krůčku se dopracovávají k řešení. Je odhalen motiv, je identifikována osoba, jsou podezřelí, ale mezi tím umírá mnoho dalších nevinných obětí . . . ale opravdu nevinných? – spoustu úvah Vám pan Deaver předkládá, tak jako v každém svém díle, aby nakonec bylo vše úplně jinak.

Druhý případ, který při svém vyšetřování ampérového maniaka Lincoln sleduje jakoby z povinnosti a ve vazbě na jeho nositele – Hodináře (pokud jste knihu Hodinář četli víte své, pokud ne, tak to máte blbý . . . ) se najednou dostává do popředí a oba dva případy postupně splynou v naprosto nečekané vyústění.

Dalších 500 stránek kvalitního čtení, s originální myšlenkou smrtící zbraně i motivem, který opravdu neuhodnete ani pár stránek před koncem příběhu, přesto je tento román tak trochu tím méně zdařilým.

Ale přátelé vězte, i méně zdařilé Deaverovo dílo to stále představuje velmi kvalitní detektivku – thriller, který Vás chytí a doslova Vám chvílemi přináší elektrické šoky v podobě husí kůže či ježení chloupků na zátylku, ze kterého mrazí . .

Dávám lepší tři body, ale kniha by klidně snesla i čtyři, ale chceme-li udržet srovnatelnost, zůstávám u těch tří. Dobrá poctivá práce, která jen kousek zůstala za největšími Deaverovými skvosty . . .

2 27.02.2014

Simon Toyne je pro mne novým autorem, na jeho trilogii knih Sanctus, Klíč a Věž jsem narazil i díky tomuto webu, bohužel odděleně, takže až později jsem přišel na to, že jeho dosavadní tvorba je trilogií, kterou je třeba číst chronologicky. Mne se to nepodařilo, začal jsem prostředním dílem – knihou Klíč.

Možná proto na mne dílko nezapůsobilo tak skvěle, jak je propagováno a velebeno a jaký goodwill je kolem něj vytvářen. Chybělo mne nejspíše to správné navození a možná pochopení věcí, které nastínil první díl trilogie a který mne byl zatím utajen - Sanctus.

Každopádně se kniha a nejspíše i celá trilogie veze na úspěšné vlně zpochybňování „tisiciletých pravd“ kolem historie křesťanství, ale vůbec kolem celé problematiky náboženství. Knih a autorů píšících na podobné téma se v poslední době vyrojila celá řada, nejspíše pod dojmem úspěchu Dana Browna a jeho hlavních knih s Robertem Langdonem, které celé toto „šílenství“ patrně odstartovaly v touze po slávě a penězích a společenské poptávce.

Ty tam jsou doby politicko - špionážních thrillerů, kde byla „v hlavní roli studená válka“, rozpolcení světa na Západ versus Východ, životní prostředí, biologická či nukleární hrozba a nebo mysterium mimozemských civilizací. Teď literatuře thrilleru vládne historie, nejasné výklady bible, zpochybňování základu křesťanství, vytváření fikcí kolem zaniklých civilizací, znovuobjevování zničených knihoven (Alexandrijská atd.), fikce spojené s možností objevení nebývalých pokladů, ať již duchovních, tak materiálních.

Děje knih se přesouvají do Turecka, Iráku, Iránu do střední Asie, nemalou roli hrají obvykle Tepláři a tajemství kolem jejich řádu, vzniku i zániku. Jsou velebovány staré říše a odhalovány životopisy velkých vojevůdců a veskrze zpochybňovány samotné základy křesťanské víry, její symbolika, a polemizovány historické náboženské nesrovnalosti. Odhalením starých pravd mají být přepisovány dějiny a pravidla současného světa.

Vše je obestřeno tajemstvími a neodhaleními, dávnými proroctvími, tajemnými nápisy v zaniklém písmě, symboly a mnohdy až mysteriózním dějem románů, který překračuje meze reálného světa a dává průchod zázrakům „boží moci“.

Autoři zde našli velký prostor, neboť každá historicky popsaná událost má vždy řadu úhlů pohledu, proto ony předkládané spekulace, že se jedná o „pravdy“ nepřesné a mnohdy záměrně změněné, o zmanipulovatelné překlady. Nesrovnalostí i v samotné Bibli je dost a dost a tak fantazii a spekulacím je dán volný průchod a vizím - co by bylo kdyby . . .

Román a druhá část trilogie Klíč se vrací do starobylého města Ruina, děj se odehrává kolem Citadely, bratrstva zde žijícího a střežícího tajemství Sakramentu, které je událostmi v knize narušeno, vyneseno z Citadely a tím se rozbíhá staré proroctví. Hlavní hrdinové bojují s časem, se svými nepřáteli, svou nemalou roli zde má i samotná církev a její vrcholní představitelé, kteří se spojí se světovými průmyslníky, aby docílili svého . . .

Proroctví se začínají naplňovat, nebezpečná nákaza decimuje bratrstvo, Sakrament opustil Citadelu, vše je ve znaku víry a moci řízeno, tu lidskou chamtivostí, tu náboženskou zaslepeností, tu nezdolnou touhou se zachránit.

Temnota začíná šeptat a šeptá slovo klíč . . .

Staří známí první knihy nakonec dosahují svého cíle, dějí se "boží zázraky" ale čerstvá vůně pomerančů se i poté temně šíří z Citadely do ulic Ruiny. Moc nechápete, pokud nevíte, že trilogie má i třetí pokračování, pak je tento otevřený konec více, než výzvou sáhnout i po knize třetí . . .

Hodnocení zůstává u 3,5 hvězdičky, prostě ve srovnání s jinými knihami výš nemohu jít. Nakonec jsem se rozhodl jen pro hvězdy tři. Uvidíme, co přinesou další dvě knihy, které mne ještě čekají.

A závěr, pokud Vám nevadí až mysteriózní ukončení děje druhé knihy překračující již meze reálnosti, jistě dobré čtení na dlouhé zimní večery. Ale jak jsem uvedl v úvodu - chronologii dodržte, takže začít knihou Sanctus, pak teprve Klíč . . .

2 19.11.2013

Arthur Hailey (1920 – 2004) patřil k předním spisovatelům šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Angličan, který po válce odešel do Kanady, poté do USA a dožil na Bahamách. Je autorem mnoha bestsellerů, řada z nich byla zfilmována. Nejznámější kniha „Hotel“ se stala předlohou i na TV seriál.

Artur Haliley psal především tzv. profesní romány, každá z jeho knih si vyžádala velmi důkladnou přípravu. Studium prostředí, zpracování poznámek, psaní knihy, to vše Haileymu zabralo spoustu času a tak za svůj život napsal „jen“ jedenáct románů z nejrůznějších prostředí. Témata byla vždy veliká – hotelový průmysl, prostředí letiště, nemocnice, bankovnictví, výroby léčiv, automobilový průmysl, energetická krize, politika či TV zpravodajství. Co kniha to velké téma a vždy velmi pečlivě zpracováno a opředeno poutavým příběhem a dějem, který Vás pobaví a nakonec i poučí. Na jeho knihy se stály kdysi fronty a i dnes mají čtenářům co říci, byť byly psány v reálném prostředí 60. až 90. let minulého století.

Penězoměnce jsem poprvé četl hned po jejich vydání někdy v roce 1977, po té po revoluci v roce 1992, kdy se vydávaly dříve nedostatkové knihy jak na běžícím pásu a znovu jsem po knize sáhl, když jsem narazil na její reedici, která byla vydána letos (2013).

Opět jsem se začetl do příběhu kolem fungování velké americké banky a všeho toho prostředí s tím spojené. Doba se dnes změnila a v bankovnictví obzvlášť. Proto mnohdy popisovaná špičková technologie v knize, stejně tak i prognózy se dnešním pohledem jeví jako čtení o pravěku. I to je doklad, kolik se toho za 35 let změnilo. Kreditní karty v knize začínají svůj boom, plně se rozbíhá bankovní a peněžní politika, kdy peníze přestávají odrážet skutečnou sílu ekonomiky a stávají se nástrojem moci. Z reálných peněz se stávají čísla na účtech a státy se začínají úspěšně a cíleně zadlužovat. Mocní a velcí jsou navzájem propojeni, vlastní jeden druhého a přestávají platit principy zájmu drobných střadatelů. Vše se koncentruje do ovládnutí pozic a získíní vlivu a moci.

A v tomto ohledu se zas tolik nezměnilo. Kniha jen naznačuje hrozby, které se, bohužel, tak jak je dnes můžeme již posoudit, zrealizovaly. Všemu napomohl ještě více internet a všeobecné propojení s možností sledovat kohokoli, kdekoli a odkudkoli.

Nekonečné a neúnosné zadlužování států, domácností a firem, bez ohledu na reálné možnosti splácet své dluhy je pravou příčinou krize, kterou prožíváme již od roku 2008 a ne a ne se z ní dostat. Taktéž obrovské propojení kapitálu soukromých finančních institucí ukazuje, jak je dnes jakákoli státní moc proti tomuto molochu bezmocná. Banky nic nevyrábí, nic nevymýšlí, nic netvoří, ale ovládají přesto vše podstatné. Přes sílu peněz dovedou prosadit vše a zatlačit na kohokoli, když se znelíbíte, tak Vás nemilosrdně položí. Vnutí Vám systém bezhotovostních plateb umožňujících sledovat vaše nákupy, nákupní zvyklosti, pohyb. Bez dotykové platební karty se přihlášením na jakýkoli terminál bez Vašeho svolení stávají vlastně vaším osobním čipem, který Vás jako bytost monitoruje, sleduje. Banky data shromažďují a cíleně využívají ve svůj prospěch či prospěch toho, kdo za ně nejlépe zaplatí. A utéci z tohoto kolotoče nejde a nepůjde.

Penězoměnci rozvíjejí příběh dvou viceprezidentů přední americké banky, kteří se liší svým pohledem na bankovnictví. Jeden představuje starý přístup a tradici, druhý sází na drobné střadatele, mobilnost a vše nové. Když majitel banky umírá, rozvine se plně mocenský boj mezi oběma skupinami a představiteli v bance, boj členů správní rady, boj o moc a postavení. Vše je okořeněno příběhem padělání peněz, kreditních karet a všeho ostatního, co s bankovnictvím souvisí v moci tzv. organizovaného zločinu. A vše zastřešují skandály kolem státních zakázek, úplatků a lobování. Že Vám to něco připomíná? Ano v tomto se doba zas tak nezměnila. Jen se vše stalo ještě důmyslnější, rafinovanější a rychlejší.
Podstata finančnictví a principy moci je však v roce 1975, kdy byl román psán a dneska téměř shodná.

Román je čtivý, pobaví a poučí, i když z dnešního pohledu je již přeci jen trochu řada věcí úplně jinde (technologické možnosti předčily i ty nejsmělejší prognózy). Zápletka je přímočará, vize a prognózy kam to vše dospěje jsou naopak velmi přesné.

Každopádně Hailey uměl psát, zaujmout, i když dneska se již píše jinak a čtenář chce mnohem více dynamiky a komplikovanosti. Slušná práce za tři hvězdy.

2 24.08.2013

Tvůj stín (originál nese název XO = objímám a líbám) je další skvělou knihou Jefferyho Deavera, kterou předkládá svým fanouškům a čtenářům. Kniha byla napsána v roce 2012 a tak je vlastně novinkou pohybující se v reáliích dneška, byť pan Deaver již v roce 2013 vydal další dvě knihy – nezbývá, než se těšit na jejich česká vydání.

Představovat autora je nošením pomyslného dříví do lesa. Již přes 25 let píše a vydává tento bývalý folkový zpěvák a skladatel, posléze právník a nyní úspěšný spisovatel jeden lepší krimi román než druhý a pokud jste snad na jeho dílo ještě nenarazili, mohu jen a jen doporučit. Jeho Lincoln Rhym je novodobý Sherlock Holmes, řada jeho knih se již dočkala filmového zpracování a Jeffery ve svých 63 letech (1950) zraje jak pomyslné víno.

V Česku vyšlo již přes třicet jeho románů (2012), které mají své hrdiny a hlavní představitele. Nejznámější dvojicí je Lincoln Rhym a Amélie Sachsová, pak jsou to romány s Johnem Pellamem, případy Rune a řada samostatných románů, další série patří Kathryn Danceové a Tvůj stín spadá právě do této série.

Kathryn je agentkou CBI (Kalifornský úřad vyšetřování) se specializací na výslechy a kinezii – analýzu řeči těla, která vede svá vyšetřování, ale mnohdy ji osud spojil i s Rhymem a Amélií, se kterými úspěšně spolupracuje a kteří se v příběhu taktéž na okamžik mihnou jako rozhodující prvek řešení případu.

Samotný román představuje nejen kvalitní zábavu, ale i sondu do novodobých technologií, které umožňují zcela sofistikovaný stalking. Deaver v knize přináší i pohled na současný hudební průmysl a jeho novodobou éru fungování. Jeho folková minulost mu umožňuje psát s naprostou znalostí problematiky i prostředí a děj své knihy soustřeďuje do oblasti se silnou tradicí k country hudbě, Kalifornie.

Kniha si nese i svůj fenomén doby, neboť společně s knihou vychází i hudební projekt – CD s písněmi, na jejichž texty jako indicie odkazují románoví hrdinové v knize. CD reálně existuje a písně taktéž a jsou k mání na webových stránkách autora.

Vedle tištěné knihy a její e-verze tak přibyl další prvek, který posílí samotný román a zájem o něj. Přesně v duchu novodobých „365“ – společností, které dnes představují full servis pro každého interpreta a které Deaver v knize popisuje, což ale není fikce, ale dnešní realita novodobého hudebního show businessu.

V postavě hlavní hrdinky Kayleigh máte možnost v knize "vidět" nejen tu blyštivou stranu slávy, popularity a bohatství, ale i druhou část mince – ztrátu soukromí a neustálé „obtěžování fanoušků“, spoustu přiživovačů se na slávě a v neposlední míře i ztráta osobnosti, neboť hlavní hrdinka je nucena hrát roli a image stanovenou marketéry jako tu nejvíce přitažlivou pro publikum bez ohledu na vlastní názor a pocity samotné hrdinky.

Téměř pět set stránek Vás provede pouhými pěti dny příběhu, ve kterých se toho ale odehraje moc a moc. . .

Kathryn Danceová odjíždí z Monterey na svou týdenní dovolenou do Fresna – vše ve státě Kalifornie, kde se chce věnovat své zálibě – koníčku, nahrávání a sbírání skladeb a písní a jejich propagaci na svých webových stránkách. Součástí její cesty je i návštěva své kamarádky a přítelkyně Kayleigh Towneové, která je správnou dcerou svého otce, slavného country zpěváka, který se již plně realizuje v dceřiné kariéře - úspěšné autorce, skladatelce a především interpretce svých písní.

Katryn přijíždí v době, kdy Kayleigh řeší problém vytrvalého stalkera, jejího fanouška, který ji pronásleduje na každém kroku. Z nepříjemného obtěžování se má stát brzy zcela jiný příběh . . .

Umírá první člověk, bedňák a zvukař Bobby Prescott, který není jen členem zpěvaččina týmu, ale ke Kayleigh má mnohem bližší vztah a společné tajemství. A umírá za podivuhodných okolností, těsně před jeho smrtí je celá záležitost avizována samotné Kayleigh úryvkem její jedné písně, která prozrazuje kde a co se stane.

Rozbíhá se vyšetřování, ale než se stačí kriminalisté pořádně dostat do případu, zazní druhá sloka písně a umírá druhá oběť.

Deaver pak rozvine skvělý příběh s mnoha zvraty a vždy, když se již zdá, že je vše vyřešeno objeví se nové a nové okolnosti. I když od počátku je hlavním podezřelým Edwin Sharp, bláznivě zamilovaný fanoušek do Kayleigh a zuřivý stalker, vše nasvědčuje tomu, že vraždí někdo jiný a jeho úmysly jsou černější než noc . . . politika, touha po slávě, ale nakonec je to všechno úplně jinak.

Konec je až příliš kýčovitý, ale jako čtenáři jste tomu vlastně rádi. Deaver Vás do příběhu vtáhne tak, že jste jeho součástí a tak si s ulehčením oddychnete, když vše dopadne dle vašeho očekávání . . .

Mohu jen konstatovat, skvělá práce – dávám plné ohodnocení.

2 13.08.2013

Po knize Thomase Cobba jsem sáhl až na základě odkazu k filmu. Když jsem si trochu „rovnal“ databázi Oscarových filmů, Crazy Heart (Bláznivé srdce) mne zůstalo v mysli. Oskar pro herce v hlavní roli Jeffa Bridgese, téma country muzikanta, nějak mne to v roce 2009 vše uniklo.

Proto jsem se rozhodl, než film shlédnu, sehnat si knihu a pak se podívat na film. Úplně na úvod je třeba říci, že příběh Bada Blakea autor napsal již v roce 1987 s tím, že popisuje události kolem roku 1985, film byl natočen v roce 2009 a český překlad knihy vyšel až v roce 2011. To jen na úvod.

V příběhu tedy nehledejte počítače, mobilní telefony, CD, DVD, mp3, internet a webové stránky či sociální sítě. Prostě jen a jen staré dobré SP a LP a vrcholem mobility byl kazetový magnetofon nebo přehrávač v autě.

Také hudební byznys plynul trochu v jiném nastavení, i když život muzikanta se zase tak moc nezměnil. Ale o osudech, slávě a popularitě rozhodovaly peníze a mysl manažerů hudebního průmyslu. Bez patřičné reklamy a promo akcí v médiích si sebelepší muzikant „ani neškrtl“. A pokud se hudební vydavatelství rozhodlo někoho odepsat pro upadající zájem, muzikant se vlastně nemohl nijak bránit. To je dneska jiné, i když prosadit se je stejně obtížné či ještě mnohem obtížnější, to s ohledem na mnohem větší konkurenci.

Bad Blake je country zpěvák, kytarista a autor mnoha hitů, který vyšel z nuzných poměrů třicátých let. Samouk na kytaru, jenž jen svou pílí a talentem prorazil. Od svých patnáctin utíká od „králíků a veverek“ do velkého světa. I když tento představuje jen omlácený autobus, každodenní štace napříč Amerikou a večerní hraní v doprovodné kapele známější hvězdy. Ale jaká změna oproti předchozímu životu – volnost, nadšení z hraní, pití, drogy, sex – to vše je dostupné pro nedospělého mladíka s romantickou duší vlastně ze dne na den a vlastně každodenně. Jeden velký flám, který trvá řadu let.

Bad se po patnácti letech doprovodného hraní stává najednou úspěšným autorem, hitmakerem, který vydává desky, vyhrává hitparády, je obklopen penězi, které si dovede řádně užít. A démon alkoholu ho pohlcuje stále víc a více. První manželství, ze kterého vzešel syn, pomalu ani nezaregistroval a přichází další bláznivé kousky.

Neustálé eskapády hlavního hrdiny postupně tlumí jeho kariéru, hudební bossové vsází na Badova spoluhráče Tommyho, ze kterého na Badově vlně udělají svojí novou hvězdu, své nové zlaté kuřátko snášející zlaté vejce. Než se Bad pořádně rozhlídne, je na druhé koleji, jeho vlastní písně z jeho nového LP jsou vydavatelstvím prodány a nahrány někým jiným. Badova sláva, popularita a tím i přísun peněz se rychle scvrkává a Bad se propadá níž níž.

V této rovině příběh knihy a i filmu začíná. Bad bydlí v Houstonu, kde hrává v barech podstatnou část týdne a čas od času se vydává na štace, kde mezi jednotlivými místy musí nacestovat stovky kilometrů, aby zahrál v klubech či bowlingových hernách pro pár lidí. Neustále zmítán buď v alkoholovém rauši či naopak v těžkém abstinenčním období, setkává se se spoustou lidí, kteří mu nepřímo připomínají jeho bývalou hvězdnou kariéru.

Proto je Jean a její syn Buddy, se kterými se na svém putování setkává malým zjevením. Novým impulzem do života, novou nadějí. Bad se zamiluje a dokonce je schopen znovu skládat písničky. Vidí světlo na konci tunelu, pro svoji vizi je ochoten vzdát se alkoholu, cigaret, napravit se.

Nachází cestu ke svému synovi, zdá se že Jean bude opětovat jeho city. Alkohol ale zvítězí a když se Bad opět zachová zcela neočekávaně, Jean chápe, že ze vztahu by neplynulo nic dobrého a rozhodne se ho přerušit. Do toho se Badovi rozpadá kapela, se synem si nemá co říci, on již žije svým dospělým životem. Bad zůstává sám jen se svým Jackem Danielsem . . .

Přečetl jsem knihu, která jistě není tím zdrojem, ze kterého byste si denně brali moudrá poučení, jedná se ale o poctivý příběh člověka, který si v životě prošel vším, aby ho život nakonec semlel na pár třísek. Film knihu věrně kopíruje, každé medium (kniha i film) si uchoval své přednosti. Ve filmu se moc nedozvíte o Badově filosofii a motivech, nic však není přesvědčivějšího, než strhaná Badova tvář s mastnými vlasy a upocenou košilí, jak si prožívá další ráno po propité noci, kde jediný záběr ve filmu dokladuje Badovu situaci a stav. Vše umocňuje skvělý herecký výkon Jeffa Bridgese, za který právem dostal Oskara.

Ale jinak je to příběh s veskrze smutným koncem o jednom zmarněném životě . . .

Milé, hezké a i poučné . . . americký sen bez happy endu.

2 23.07.2013

Přiznávám se, že Kriminálník je má první kniha od autorky, která již 10 let píše, dle Vašeho hodnocení, jednu lepší krimi než druhou.

Ale všechno musí být jednou poprvé, prostě se mne Karin úspěšně vyhýbala až do teď. Skutečnost, kterou určitě napravím, k hodnocení její jedné z posledních knih však budu postrádat onu znalost předchozích děl. Sára Lintonová či Will Trent jak jsem z anotací jiných děl vyrozuměl jsou starými známými v knihách Karin Slaughterové.

Postava Sáry je nejspíše dostatečně známa, životní osud detektiva Willa Trenta je však právě v Kriminálníkovi plně odhalen až nyní. V děsivém příběhu se postupně odhaluje Willova minulost, okolnosti jeho narození, rodičů i dalšího neblahého Willova osudu. Vedle Willa zde „hraje hlavní roli“ i Amanda Wagnerová, kdysi začínající vyšetřovatelka a dnes Willova nadřízená, a čas.

Kniha se překlápí ve dvou časových rovinách, v nichž vystupují různé postavy. Polovinu sedmdesátých let minulého století a současnost dělí bezmála 35 let, které v životech hlavních hrdinů znamenají jejich podstatnou část.

Ze začátku jsem se obtížně orientoval, kdo je koho dcera, kolegyně, kamarádka či spolutrpitelka, neboť časové roviny se střídaly v různých intervalech a to ještě různými pohledy hlavních hrdinů. Ale pokud knihu neodložíte na delší čas, vše rychle nabere ten správný směr i spád.

Příběh začíná u mladých vyšetřovatelek policie Amandy a její kolegyně Evelyn, které působí v roce 1975 uprostřed ryze pánské policejní společnosti zcela nepatřičně. Rasová nenávist a segregace a do toho ženy u policie, něco co neformální policejní sbor jen stěží akceptuje. Životaschopnost všemu dává ale ona formální nařízení, kdy u policie musí být jak bílí tak černí, muži i ženy. Nařízení je dáno zadost, ale vnitřní vztahy „hodně kulhají“.

V této atmosféře se Amanda a Evelyn dostanou k případu zmizelých prostitutek, které své řemeslo provozují pod silnou drogovou závislostí. Jsou plně v rukou svých „pasáků“, za drogu ochotny podstoupit či udělat cokoli. Stávají se bytostmi, na kterých nikomu nezáleží, případy jejich zmizení se mužští kolegové Amandy a Evelyn snaží řešit cestou nejmenšího odporu.

Obě dvě mladé vyšetřovatelky se však nevzdávají a postupně rozkrývají mozaiku vztahů a událostí, za kterými stojí peníze, touha po moci, či zcela sadistické úchylky sériového vraha, který pod rouškou fanatického náboženství „zkažené ženy“ zachraňuje, aby s nimi později manipuloval dle své zvrhlé morálky a pocitů. Tento kriminálník je posléze dopaden a od smrti na elektrickém křesle ho zachrání jen zrušení trestu smrti. Ale za touto postavou stojí někdo vlivný a mocný a vazby proč tomu tak je jsou zcela nejasné.

Postavy mladých vyšetřovatelek a jejich snažení se prolíná s příběhem v současné době. Je nalezena mrtvá dívka a modus operandi plně odpovídá sériovému vrahovi, kterého Amanda s Evelyn již jednou poslali za mříže. A když se potvrdí, že tento muž byl nedávno propuštěn, rozběhne se znovu kauza, která má nečekané rozuzlení a samotná postava kriminálníka děsí nejen své oběti ale i Williho či Amandu.

Příběh má ještě jeden důležitý podtext, objasňuje kdo je Willi Trent a proč právě Amanda má s Willem pouta z minulosti více než pevná. A kdo že je onen Kriminálník – jaká pouta jsou mezi tím vším – to si přečtěte. A dozvíte se také, proč si tento muž, zcela mimo společnost, mohl dopřávat luxus drahých hotelů či právníků. A neb nic není tak jednoduché, jak na první pohled vypadá.

Nedovedu porovnat s jinými knihami Karin, ale Kriminálník má mé plné čtyři hvězdy.

2 07.07.2013

Knihy skotského lékaře, vědce a mikrobiologa pana Kena McClureho mám rád, to jsem zde uváděl již při jiných recenzích na jeho knihy. Autor jich napsal již celou řadu a podstatná část byla vydána i v češtině. Vedle samostatných románů je zde i série deseti knih s hlavním hrdinou Steve Dunbarem, působícím ve státní organizaci Sci-Med jako hlavní vyšetřovatel.

McClure ve svých knihách nepředkládá až tak komplikované zápletky, vždy však děj řeší závažné celospolečenské problémy nezřídka související s bezpečností států, se zdravotními programy a nejrůznějšími biologickými hrozbami.

Témata jeho románů jsou ale dost podobná, proto Vám mohou mnohdy splývat, pokud máte od autora dost načteno. Tu se jedná o zmutovaný vir, tu o nákazu z masa či geneticky upravované potraviny a podobně. Za vším vždy stojí touha po moci, zisku či jen získání výhody z hrozby silou, za kterými stojí nejvyšší představitelé jednotlivých vlád ať legálně či nelegálně.

Autor se ve svých knihách snaží upozorňovat na tyto problémy a odhalovat mnohdy složité pozadí jednotlivých kauz. Hlavní hrdinové se pohybují v lékařském prostředí, výzkumných laboratořích či přímo v terénu. Jejich snažení a odhalování je v řadě případů z důvodu státního zájmu „zametáno pod koberec“ a hlavní viníci ututláni.

Svými knihami se tedy pan McClure snaží alespoň na řadu problémů upozornit širokou veřejnost a v jeho knihách se objevují problémy zcela v souladu se současností.

Také děj knihy Záměna má nemalé téma a to „moloch“ zdravotní péče, který jak známo, je velkým problémem všech evropských zemí. Proti sobě stojí možnosti lékařské vědy a výzkumu, zdraví obyvatel a peníze, které se na to všechno nikde nedostávají. Vše završují farmaceutické firmy a i u nás známý neetický boj o pozice, neb byznys kolem zdraví a především tzv. potravinové doplňky či volně prodejné léky je srovnatelný snad jen se zisky bankovních domů.

A to neuvádíme speciální trh s léky a potřebami pro ty nejmenší – děti. Se skutečností ovlivňování lékařů jednotlivými výrobci léků se určitě každý z Vás již mnohokrát setkal osobně, ve filmu, literatuře či v denním tisku.

V knize Záměna je opět Steve Dunbar uvržen hned do víru děje. Záhadná úmrtí přivádějí vyšetřovatele o 20 let zpět k tzv. Zdravotnímu programu, který se jevil jako velice účinný. Teprve doodhalením zákulisí se ukazuje, že se jednalo o vysoce sofistikovaný plán léčby, který zcela nepokrytě snižoval náklady na zdravotnictví tím, že porušoval základní lékařskou etiku. A snaha tento program uvést v nový život je zde znovu, nyní ještě v mnohem důmyslnější podobě. Pod rouškou uměle vyvolané epidemie se tvůrci zla chtějí dostat ke své cílové skupině prostřednictvím celoplošné vakcinace, která pak zaručí jimi zamýšlenou účinnost.

McClure zde předestírá a upozorňuje na závažný současný ekonomický a etický problém. Populace stárne, náklady na zdravotnictví stoupají geometrickou řadou a proto se řadě politiků vkrádá do myšlení děsivá idea – má smysl léčit a držet při životě tu část populace, která má nejmenší ekonomický přínos do státního rozpočtu a zároveň nejvyšší léčebné náklady?

Na celé knize je nejděsivější to, že tyto myšlenky zcela nepokrytě přebírá současné mladá generace, neb má pocit, že se jí toto téma netýká a tzv. kolegiální společnou pomoc zcela odmítá. Staré, slabé či nemohoucí skupiny obyvatel = vyžírků na které musí dělat, by nejraději všechny naházeli do velké jámy a zasypali vápnem. Přitom jim nedochází, že se dříve nebo později "na okraji jámy" ocitnou oni sami či jejich nejbližší.

Kniha je čtivá a pokud jste od pana McClureho zatím mnoho nepřečetli, určitě Vás zaujme i svým tématem. Je to autorův standard – hodnotím na 70 %, a přidávám 10 % za společenskou naléhavost na tyto problémy upozorňovat. Tedy 4 hvězdy, i když kniha a její příběh je lepší průměr - 3 až 3,5 hvězdy.

2 19.05.2013

Žena v kleci je Olsenovým prvním dílkem ze série o kodaňském policejním oddělení Q a zatím napsal vedle Ženy v kleci další tři knihy (Žena v kleci – první kniha série, Zabijáci – druhá kniha série, Vzkaz v láhvi – třetí kniha série a Složka č. 64 – bude čtvrtou knihou série).

Shodou okolností jsem zatím vydané tři knihy v češtině (Složka č. 64 se chystá na rok 2013) četl (Vzkaz v láhvi, Žena v kleci, Zabijáci) v krátkém sledu za sebou, jen to pořadí mělo být trochu jiné a tak mohu srovnávat styl a pointy všech případů.

V románu Žena v kleci za poněkud zvláštních okolností teprve vzniká speciální oddělení Q a má vedle hlavního vyšetřovatele a vrchního komisaře Carla Mørcka i Asada, Carlova nedoceněného kolegu. Prostořeká Rose (se kterou se na oddělení setkáte později) se k malému speciánímu týmu oddělení Q přidá až v knize Zabijáci.

Komisař z oddělení vražd Carl Mørck prožije velmi traumatickou událost. Při vyšetřování je na místě činu zabit jeho kolega, další nejbližší spolupracovník postřelen tak, že ochrne na celém těle a sám Carl vyvázne jen s lehčím zraněním. Vše si klade za vinu, je v depresi, neumí vyjít s kolegy, ztrácí sociální cit, stává se pro své kolegy a nadřízené nepohodlným. Zároveň je ale skvělý vyšetřovatel a tak, když vznikne politický tlak na vytvoření celostátního policejního oddělení, které by se věnovalo starým nevyřešeným a odloženým případům (oddělení Q), jeho nadřízení umě využijí situace a Carla povýší na vrchního komisaře oddělení Q. Uklidí Mørcka do sklepení policejní budovy, přidělí Asada, později Rose a nechají vlastnímu osudu v záplavě nevyřešených případů . .

Carl přeřazení chápe jako povýšení z nutnosti (vyhodit ho dost dobře nemůžeme, a tak ho povýšíme) a na funkci zpočátku rezignuje. Ale Asad se jeví jako dobrý katalyzátor. Neustále dobře naladěný, iniciativní, skrývající neobjevené možnosti a tak trochu stále zahalen tajemstvím o svém původu, rodině a příchodu do země (Syřan, který požádal v Dánsku o azyl) nakonec probudí v Carlovi zájem o jeho první případ oddělení Q – záhadné zmizení mladé, krásné a chytré političky Merete Lynggaarrdové, od jehož zmizení, vyšetřování a následmém pozastavení vyšetřování, když se dostane do „mrtvého bodu“ uplynulo v době, kdy Carl případ znovu otevírá pět let.

Rozbíhá se příběh, který svojí skladbou a zaměřením je velmi podobný knize Vzkaz v láhvi, ale jelikož Žena v kleci byla napsána jako první, tak ve Vzkazu v láhvi Olsen tak trochu „vykrádá sám sebe“. Je ale pravdou, že Žena v kleci nemá tak dobře propracovaný příběh a sofistikovaného pachatele, zde je vidět Olsenův „vývoj“.

Román začíná prologem, ze kterého se čtenář dozví, že někde je vězněna a to za dost krutých podmínek mladá žena, která nechápe kdo a proč ji vězní. Pak kniha pokračuje popisováním okolností vzniku oddělení Q a Carlovu zlost na postupy na něm uplatňované. Nic nepomáhá ani jeho platonické dvoření se Lis a posléze nové psycholožce Moně Ibsenové.

Postupně příběh nabírá gradaci (i zde je velmi silná podobnost s knihou Vzkaz v láhvi), kde se děj odehrává ve dvou rovinách a dvou časových úsecích. Tou první je osud mladé političky Merete a časové rozpětí od roku 2002 – 2007. Tou druhou je vyšetřování jejího případu Carlem, které se rozbíhá počátkem roku 2007.

Merete je násilně odtržena ze svého života, od svého postiženého bratra o kterého se stará, a vězněna za nelidských podmínek v přetlakové betonové komoře, ze které není úniku a kde je plně v moci svých věznitelů. Příběh se rozvíjí v jednotlivých vstupech, ve kterých Merete posléze začíná chápat, proč je vězněna a co to všechno znamená. V poslední fázi svého pětiletého věznění poznává své věznitele a dozvídá se termín své smrti. Celou dobu se snaží udržet si jasnou mysl a mít alespoň část vývoje svého věznění pod kontrolou – přetlaková komora neumožňuje uniknout ven, ale ani se dostat lehce a rychle dovnitř.

Carl v celkem jasném případu, který byl pozastaven, když se vyšetřovatelé v roce 2002 již nedostali nikam dále a všechny stopy skončily neúspěšným prověřením, postupně nachází trhlinky, později trhliny a nakonec se mu celý příběh poskládá v ucelený obraz.

A Olsen jako skvělý režisér obě dvě dějové linie postupně spojuje do stejného časového úseku – Merete zná termín své smrti, který se den po dni blíží a Carl se den po dni blíží k pachatelům, aniž by časové okolnosti Meretiny smrti věděl dopředu.

Stihne se dobrat k cíli dříve, než termín smrti Merete vyprší? To se dočtete a dozvíte až v závěru románu, který na svém konci opravdu graduje a nenechá vás v klidu knihu odložit. Zároveň se dozvíte mnoho o nenávisti a osudovosti, kdy zcela nevinná situace zapříčiní tragédii, která poznamená mnoho aktérů na celý život a dožene je až k činům, které jsou předmětem Carlova vyšetřování.

Myslím, že se jedná o dobrou detektivní zábavu, román je o něco „slabší“ než Vzkaz v láhvi, ale opravdu jen o něco, dal –li jsem Vzkazu v láhvi čtyři hvězdičky, pak Žena v kleci jsou 3,5 hvězdičky, ale sluší ji i ty čtyři, které nakonec dávám.

2 24.01.2013