Eidalon komentáře u knih

Třetí díl trilogie pana Petera Maye – Šachové figurky, kde děj spojuje společné prostředí i hlavní hrdinové (Skála – I. díl, Muž z ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl) časově navazuje na knihu první a druhou a to jak v čase, tak v charakteru svých hlavních hrdinů.

Autor se zde však vrací k schematu knihy první a tak děj opět ztrácí trochu švih a tempo. Tak mne to připadá, že třetí díl nebyl plánován a byl vytvořen až po úspěchu prvních dvou knih. Místo aby trilogie vyvrcholila a vytěžila z předchozích dvou knih maximum, vzniká zde zcela nový příběh, celá řada postav z prvních dvou knih ustupuje do pozadí a objevují se postavy nové. K těm ale musí pan May vytvořit opět legendy z minulosti a tak se příběh posouvá jen pomalu vpřed.

Začátek je svižný a akční, ale pak se vše „ zasekne“ a jde jen pomalými krůčky, kdy za každým novým poznatkem a situací ze současnosti následuje sonda do minulosti, která dovysvětluje vazby a vztahy mezi jednotlivými postavami. To vše velmi připomíná modelové schéma knihy první a tak i když se to čte opět skvěle, přeci jen kniha zůstala trochu za mým očekáváním. Když se ale oprostím od skutečnosti, že se děj z předchozích knih již nerozvíjí, je to opět super čtení.

Z původních postav zůstává jen Fin Macleod, ostatní známí předchozích knih vytvářejí jen drobný kompars. Příběh Vás posune o další necelý rok od knihy druhé a o celé dva roky od knihy první a trochu do jiných míst ostrova Lewis.

Fin se definitivně vrací na ostrovy a přijímá místo šéfa ostrahy nad rozsáhlými pozemky sira Johna Wooldridge, nad kterými teď vládne jeho syn Jamie. Ten chce nekompromisně zatočit s pytláky, jenž cíleně plení vody a jezera řek, jenž táhnou bohatou klientelu na lov divokých lososů a pstruhů a tak se Fin jako zkušený bývalý kriminalista dostává do hledáčku jeho zájmu.

Fin se tak hned na úvod střetává s vyhlášeným pytlákem Piskořem, ke kterému ho váže těsné pouto minulosti. Společně se stávají svědky neobvyklého přírodního úkazu, který odhalí další jejich pomníček z let studií.

Nález letadla s jejich 17 let pohřešovaným mrtvým společným kamarádem, se kterým společně prožili krásná léta na universitě při amatérském kapelním hraní, které nakonec některé členy z kapely vyšvihlo až na samotný vrchol popularity, dává rozběhnout novému příběhu, novým osudům a novým vzpomínkám z minulosti hlavních hrdinů. A jsou to opět překvapivá odhalení, které nakonec příběh ještě víc zamotávají.

Jste v půlce knihy, ale o osudném nálezu letadla a mrtvoly - tedy krimi tématu se moc nedovíte. Zato chápete mnohé z minulosti a začínáte rozumět chování hlavních postav v současnosti. Přelévání z děje současného do minulého je navíc ještě komplikováno časovými kličkami současna, kdy jste v ději hned dneska a hned včera či předevčírem, vše propojené nenásilně a citlivě, čtenář je veden a směrován aniž by si to uvědomoval. A když je vše doodhaleno, chytne děj rychlý spád (poslední třetina knihy) kdy se vše rozjede sešupem. A jak již to bývá, nic není tak, jak se na první pohled tváří.

Pan May opět předkládá propracovanou psychologii postav a tak kniha neztrácí na zajímavosti v celém svém obsahu. Kriminální prvek zde opět slouží především k rozuzlení všech traumat minulých i těch současných. I když v závěru knihy je tentokrát těch mrtvých přeci jen více. Nad vším pak vévodí silné pouto přátelství a síla mezilidských vztahů, dneska jev pomalu mizející . . .

Dávám 4 hvězdy, čekal jsem však maličko něco jiného, ale jinak je to vysoce nadprůměrné čtení, které opět zaujme a tentokrát lze knihu číst i bez znalosti děje předchozích dvou. Vše podstatné se totiž v knize dozvíte. A návdavkem si autor uzavře hned dvě témata, z první knihy smrt Finova syna a z knihy druhé vše kolem akce referenda Donalda Murrayi Trilogie končí a uzavírá, zdá se, že nevratně.

Musím říci, že se ale pan Peter May stal mým oblíbencem a proto se vrhám na další jeho literární počiny . . . a za celou trilogii díky pane autore a díky vydavatelům, poznal jsem kout naší zeměkoule, kam se asi již osobně nepodívám, přesto mám pocit, že ji dobře znám . . . všechny ty deště, vichry, či vůni hořící rašeliny . . .

6 22.02.2015

Na úvod základní data – zapomeňte na oddělení Q, Karla Morcka a jeho kolegy a na nevyřešené případy, zapomeňte na detektivní román, v době kdy kniha WD vznikla (2006) se skvělé detektivky pana Olsena teprve rodily v jeho hlavě. A pokud jste je četli tak jak já pěkně v časové posloupnosti, asi Vám neuniklo, že kvalita a propracovanost těchto příběhů neustále stoupá.

WD je pokus o politický thriller, který (alespoň co se mne týče, co by čtenáře, který má podobné knihy dost načteny od autorů – mistrů svého řemesla) nezaujal a knihu jsem nakonec dočetl jen proto, abych si „udělal obrázek“ a tak trochu z úcty k panu Olsenovi.

Trochu jsem doplatil na malou domácí přípravu, to když jsem po knize sáhl jako další v pořadí po Složce 64, kterou zatím považuji za vrchol autorova psaní. Ano ona byla další v pořadí vydaná v českém jazyce, ale jak jsem psal v úvodu napsaná mnohem dříve, ještě před první Olsenovou detektivkou.

Takže teď trochu ke knize. 600 stránek (hustě sesazených, které by v klasické sazbě vydalo na 750 stránek) je pořádná porce čtení, které jsem několikrát odložil, neboť toto je jiný Olsen.

Jste na 280 straně a pořád se nic neděje. Autor Vám předkládá spoustu dat o svých hlavních hrdinech, popisuje je od dětských let až po dospělost, stále si jakoby chystá podklady a půdu pro děj příští, aby mohl vstoupit do akce, a vy jste se v postavách správně orientovali. Uplynulý děj by se dal napsat na 25 stranách a ještě i zde by jste museli tak trochu zápasit s nudností a fádností textu.

Trochu se vše rozjíždí až za polovinou knihy, ale o akci v pravém slova smyslu se nejedná. Hlavní hrdinové jen utíkají před zlořádem moci, skáčete od jednoho hrdiny k druhému, ale jinak se opět mnoho neděje. A pak Vám Olsen předloží neskutečný příběh nezdárného syna a jeho kousků a rázem je celá motivace daného chování rozkryta, i když pozorný čtenář Ví své již mnohem dříve.

A uvěřitelnost? I když je v Americe asi všechno možné, tohle je přeci jen trochu silné kafe. V podstatě dva zasvěcení lidé ovládnou a obejdou celou složitou strukturu demokratické podstaty USA, vše jim prochází, manipulují doslova s celým mocenským aparátem, politiky, lobisty či průmyslníky navzdory všemu.

Vize jak dosáhnout bezúhonnosti a bezpečnosti státu překračují i ty nejsmělejší popisy tvrdého policejního státu – ne nevěřím a hlavně příběh působí velmi vykonstruovaně a nepravděpodobně.

Každá kniha je sice fikce, ale u tohoto žánru (politický thriller) musíte stavět na reáliích, jinak sklouznete do osidel fantasmagorií, které odhalí i neznalec jakéhokoli vládního a mocenského systému. Nic nepomůže ani akční závěr knihy.

Vydavatelé a i sám autor si zřejmě uvědomili svůj krok špatným směrem, (proto kniha vyšla až po získání si renomé autora na jiném žánru a je tak trochu podvodem na čtenáře) a autor se dal na detektivní romány, kde přes trochu nesmělý začátek (Žena v kleci - 2007) pak postupně vybrušuje svůj styl a každá další kniha je lepší a lepší.

Je dobře, že politický thriller nechal Olsen stranou a tak se těším, až se mne dostane do rukou Marco, to abych si spravil chuť . . .

WD dávám palec dolů, dvě hvězdy a to ještě s odřenýma ušima.

Pokud si chcete opravdu počíst tento žánr, sáhněte po knihách pana Ludluma, Clancyho, Forsytha a celé řady dalších a panu Olsenovi se věnujte až od jeho detektivní tvorby.

6 10.01.2015

Hunger Games – Aréna smrti – opět si splácím jeden dluh. To když jsem četl Divergenci a neustále narážel na srovnávání s knihami pí. Collinsové – Hunger Games (zatím mám za sebou Arénu smrti a dávám se do Vražedné pomsty a čeká na mne Síla vzdoru). Neodolal jsem možnosti udělat si vlastní názor, srovnat dyspotické vize obou knih a tak mít možnost si srovnat své postřehy a pocity s ostatními čtenáři.

Na úvod musím jednoznačně prohlásit – i když se opět jedná o Young Adult, tedy literaturu mimo moji sféru určenou pro náctileté – kniha mne zaujala a líbila se mi a to mnohem více, než Divergence.

Taky jsem se dal hned do čtení dalšího dílu (Vražedná pomsta) a jsem již za půlkou (zatímco pokračování Divergence – Rezistence a Aliance mám jen v pohotovosti, Rezistenci jsem rozečetl a odložil po 50 stránkách). Film jsme si taky nenechal ujít – Arénu smrti mám za sebou a s druhým dílem čekám na dočtení knihy.

Ale ke knize a autorce. Příběh zpracovává události a popisuje svět, který přichází po nějaké, asi celosvětové válce – zde je celkem nejasno a vysvětlení se nedočkáte – ale tento svět a stát Panem má přesnou lokalizaci a hierarchii uskupení, která mne přijde mnohem logičtější a věrohodnější, než město (Chicago) a okolí v Divergenci.

Panem sídlí v bývalé Severní Americe, hlavní město Kapitol je někde na území dnešního Colorada a dvanáct krajů pak pokrývá poměrně rozsáhlé území. Zde je evidentně autorka trochu mimo realitu, ale o tu v knihách nejspíše nejde.

Jen pro příklad - dvanáctý kraj žije v ohrazené zóně, celkově 8.000 tisíc obyvatel na území Appalačských hor tedy cca hřebenu přes 3.000 km, kde kutá uhlí – údaje, které zde cituji přímo z knihy, no to je trochu málo lidí na tak velkou lokalitu, ale budiž.

Každopádně je Panem zbytkem bývalého osídlení Ameriky, hlavní město Kapitol představitelem moci, která vládne pomocí rozvinutých technologií a drží despotickou vládu na zbytkem obyvatel pomocí síly, zneužívajících jejich potenciál pro svůj účel. Neustálý monitoring porobených území a komunit, strach, hlad a bída drží obyvatele krajů v jejich území, jakákoli neposlušnost a opuštění kraje je tvrdě trestána ať trvalým otroctvím v Kapitolu či smrtí. Tomu jsme ochoten věřit a dovedu si přestavit, že i takto by mohl dopadnout další život na Zemi, když ten současný by byl zatracen.

Collinsová je mnohem vyzrálejší autorka než Rothová a na knihách je to znát. Rozvíjí příběh na uvěřitelné legendě – Hungers games – jsou připomenutí všem krajům, kdo je tady již 74 let vládcem a autoritou, komu je třeba se jednoznačně podrobit poslušností.

Souboj představitelů krajů – splátců – v určené věkové kategorii o jejichž nasazení rozhoduje náhoda a životní osud, má navždy připomínat neúspěšné povstání krajů proti svým vládcům, stává se ale i reality show v přímém přenosu, takovou analogií dřívějších římských gladiátorským zápasů, kde Chléb a hry byly účinným nástrojem jak si získat oblibu vládců u plebejského lidu.

Přes všechnu zvrácenost myšlenky to má svou logiku i řád a tak postupně s hlavními hrdiny procházíte celým procesem od vybírání splátců až po konečného vítěze z 24 členného pole bojovníků bojujících v podmínkách uměle stvořené areny, kde tvůrci mohou ovlivnit vše - od počasí až po lesní požár, vysušení pramenů či venkovní teploty.

Nechybí zde lidská ješitnost a krutost, když se speciálně vycvičení zástupci krajů hlásí do her dobrovolně pod vidinou vítězství a dalšího pohodlného života celebrity a ani hrdinství a odvaha hlavní představitelky Katniss, která přebírá roli splátce za svou teprve dvanáctiletou sestru, jenž by jinak neměla šanci ve hrách přežít.

Nechybí zde kontrasty bohatého a namyšleného Kapitolu oproti nuzným podmínkám v jednotlivých krajích, nechybí zde pohrdání, pýcha, romantická láska a nutná spojenectví a strategie, které mají hrát na city diváků a tím s nimi manipulovat ve svůj prospěch.

To vše najdeme i v našem světě, zrcadlo knihy to čtenářům jen připomíná, jak jsme lehce manipulovatelní přes media, politiky, davová šílenství a drženi v šachu ekonomickými stimuly a neb můžete všechno, ale jen od tud po tud. Sofistikovaná reklama a dezinformace pak drží lidi v neustálém strachu o své životní hodnoty, děti a příbytky, předkládá možnosti a řešení a lidé je slepě následují, zneužívání třetích zemí jako levné pracovní síly pak deklaruje naši arogantnost vůči zbytku světa a jejich obyvatel, náboženský fanatismus je zase odrazem bídy a neutěšené situace lidí, kteří vlastně nemají co ztratit.

Jak jsem uvedl na začátku kniha se mne líbí, je psána s citem a trochou romantiky i když popisuje vlastně souboj na život a na smrt, je to děláno vkusně a taktně (což se dle mého názoru nedá vůbec říci o knize pana Zářeckého – 15 minus, což není nic jiného, než česká verze Hunger Games. Ale její vysoké hodnocení ukazuje, že brutalita a syrové násilí, to je to co se dnešní generaci asi líbí . . . ).

Za mne má kniha a její první díl 4 hvězdy a dost dalších zbytečných slov . . .

6 19.10.2014

Opět jsem se nechal nachytat marketingovou kampaní - dobře mi tak.

Michael Crichton mne zatím nikdy nezklamal a douška se spoluautorstvím na knize s panem Richardem Prestonem mne nechávala chladným. Začátek knihy měl dobrý rozjezd a tak pochybovat jsem začal až od okamžiku, kdy se děj „zasekl“ na nějaké 30. straně - začalo se zmenšovat.

Nějak se mne to nezdálo (pod dojmem předchozích Crichtonových děl) a tak jsem trochu zapátral a najednou vše jasno. Mikro měl Crichton ve svém šuplíčku jako námět na technothriller, na kterém patrně začínal pracovat. Jeho náhlé úmrtí (2008) však nejspíše vedlo k tomu, že román ani nezačal psát (pouze zatím sbíral podklady) a dědicům práv se tato skutečnost zdála plýtváním námětů a tak nechali knihu napsat panem Prestonem. A na výsledku je to znát. K předchozím dílům pan Crichtona se to blíží jen velmi z povzdálí. V tomto ohledu mne kniha velmi zklamala, i když určitá snaha a čtivost se jí upřít nedá.

Nic na tom nezmění ani poměrně zajímavý námět nanotechnologií a jejich uplatnění v praxi. Myšlenka to není nová – vzpomeňme jen film z roku 1987 – Vnitřní vesmír – bohužel obrovský potenciál, který se v námětu skrýval zůstal z velké míry nevyužit.

Samotný děj a zápletka je velmi prostinká a z 80% se kniha odehrává v mikrosvětě, kde zápasy s pavouky, housenkami či vosami působí až dětsky primitivně stejně jako jsou neuvěřitelné všechny ty rekvizity. Mix nadaných studentů a jejich odbornosti působí víc než účelově a z celého popisovaného boje o přežití si odnesete snad jen jednu myšlenku a to, že příroda nezná soucit a platí známé - zabij a nebo budeš zabit, to vše bez emocí a lidské zákeřnosti, prostě boj v potravním řetězci o co nejvýhodnější pozice. A pak je vše okořeněno již pouze lidskými vlastnostmi chamtivostí a touhou po moci.

I když prostředí je zcela netradiční, postavy a příběh je jen velmi povrchní, vysvětlení až příliš zjednodušující. Kniha končí, ti co nebyli sežráni nenasytným hmyzem nemohou uvěřit své přežití a hlavní padouch je po zásluze potrestán.

Kniha má přes 400 stran a odborně (pominu-li biologické pasáže citované z odkazů) zde působí jen bibliografie (6 stran odkazů na tu či onu odbornou literaturu). Bohužel vizi pana Crichtona se nepodařilo naplnit a opět se potvrdilo, že ikdyž máte zajímavý námět ještě to nemusí vůbec nic znamenat . . .

Škoda, že dílko nemohl pan Crichton napsat sám, po jeho skvělém úniku do dinosauří doby by vnoření se do mikrosvěta určitě dopadlo opět skvěle.

Takto jen velmi slabý odvar ze silného námětu, který Crichtonovi spíše škodí, než pomáhá.

6 18.09.2014

Kniha pana Simona Mawera – Pád je mou první z jeho spisovatelského zázemí. I když se Mawer v Česku zviditelnil jinou knihou, která se naší kultury přímo dotýká (Skleněný pokoj), je jeho Pád již pátou knihou vydanou na českém trhu (2014), byť patří k těm, které napsal již před jedenácti lety (2003).

Zatím mé první setkání dopadlo nadmíru dobře a přestože jeho další knihy neznám, je Pád impulzem k jejich přečtení a autora jako takového mohu doporučit. Tak mne jeho román silně oslovil a samotný autor překvapil svým zajímavým jazykem a vypravěčským umem, stejně jako svými hrátkami s jednotlivými postavami a jejich psychologií.

Pád ve Vás při prvním „setkání“ může evokovat myšlenku, že ústředním motivem jsou hory a horolezectví, ale mne přišlo, že si autor s motivem pádu pohrává v celé knize, neboť hrdinové tohoto románu si během svého života projdou mnoha osobními pády.

Ať je to „volný pád“ problematickými milostnými vztahy jednotlivých postav, pád vlastních morálních zásad, pád iluzí a idealizovaných představ či pád fyzický při zdolávání horských stěn. Propletenec vztahů jednotlivých hrdinů knihy jejichž, byť předvídatelný konec, se dozvíte až v závěru knihy.

Knize dává na zajímavosti prolínání se dvou časových rovin a dvou generací, které si prožívají klasický milostný trojúhelník vyšperkovaný ještě o vzájemné propletení napříč oběma generacemi a časem. Je to mozaika vztahů a postupného odhalování, kterou se v celém obraze čtenář dozví až v úplném závěru knihy. Společně s hrdiny si „projdete“ válečným Londýnem, léty poválečnými, bouřlivým léty šedesátými a to vše až po současnost.

I když propletenec vztahů v tomto komentáři zdaleka ani nenaznačuji, trochu dále je v hrubých rysech další děj knihy, pokud chcete číst příběh jako "nepopsaný list", pak toto povídání dále nečtěte!!!

Příběh prvního milostného trojúhelníku Vás zavede do Velké Británie a začíná obdobím těsně před druhou světovou válkou. Dobré kamarádky Diana a Meg se seznamují se slavným horolezcem Guyem Matthewsonem, který je okouzlí a získá. Diana horolezectví ihned propadne a s Guyem se velmi sblíží. Začínající válka však jejich vztah přetrhne a oddělí je od sebe, aby se k sobě vrátili jako jiní lidé s jinými závazky až na konci války. Osud však „předloží“ Guyemu Meg a jejich vztah se stane protipólem čisté lásky, kterou prožíval s Dianou, neboť Meg je určitě nejkontroverznější postavou celé knihy.

Druhý milostný trojúhelník se odehrává o generaci dále. Diana a Meg již mají dospělé potomky a Robert (Diana) a Jamie (Meg) jsou velcí kamarádi – jakoby bratři, které v mládí spojuje láska k horám, aniž by zprvu chápali rivalitu svých matek a znali osudy jejich „společného“ muže – Guye. Žijí si své životy a prožívají své pády, vše vrcholí, když se vydají napříč Evropou do Alp se společnou přítelkyní Ruth, která své city "spravedlivě rozděluje" mezi oba dva mladé muže. A tak soci v lásce a partneři na jednom laně prožívají traumatický výstup na Eiger, který se stane v jejich vztahu osudným.

Robert je stržen lavinou a přežívá jen zázrakem a bdělosti Ruth, Jamie ho opouští ve chvíli nejtěžší, aby sehnal pomoc. Tento pád zásadně nasměruje Roberta do vod klidnějšího života bez lezení, zatímco Jamie jde za svými cíli, kterými jsou hory a čím větší, tím lepší. Ruth zůstává s Jamiem, ale její mysl je zaměřena jiným směrem.

Léta běží a nakonec smrt jednoho z hlavních hrdinů (kterou kniha začíná) vede jeho kamaráda k návratu ke kořenům, ke svému mládí, aby odhalil staré pravdy, které mu zatím zůstaly utajeny. Mozaika vztahů se seskládala, děj se uzavírá, vše je objasněno a skvělá psychologie postav je dotažena do smysluplného závěru.

Knihu dočtete a vůbec nelitujete, že jste investovali svůj čas do jejich téměř pěti set stránek. A nakonec Vás dílko nutí k přemýšlení na vlastními pády, na svým osudem a hrátkami života.

Dávám čtyři hvězdy a to jen proto, že neznám další Mawerovy knihy, ale i za hodnocení – pět hvězd bych si klidně stál.

Kniha Vás přinutí k zamyšlení nad životem, tu a tam si uděláte poznámku moudra, vedle skvělé zábavy se dočkáte i poučení a nudit se při tom určitě nebudete. . .

6 08.07.2014

Složka 64 – čtvrtá kniha pana Olsena s Carlem Mørckem z oddělení Q - a jeho dvěma nevyzpytatelnými kolegy (Rose a Asad), s nimiž tvoří tak různorodou trojici vyšetřovatelů. A na úvod je třeba říci, že silný lidský příběh tentokrát zcela zastínil samotné kriminální chování hlavního pachatele . . . i když, ten konec je zcela famózní.

Pokud jste měli co do činění s předchozími knihami pana Olsena, není třeba více dodávat. Žena v kleci, Zabijáci, Vzkaz v láhvi (a připravovaná další kniha s názvem Marco, která se teprve k vydání chystá – 2014), mají hodně společného.

Přesto je Složka 64, dle mého mínění, ještě o cosi více děsivějším příběhem o lidském osudu, než v předchozích knihách, kde kriminalistické pozadí je jen logickým vyústěním celkové situace.

Předně je ale nutno opět podotknout, že série o kodaňském oddělení Q má svůj vývoj a pozadí, znalost reálií předchozích knih se tak trochu autorem předpokládá. V knize se mimo hlavní příběh setkáváte s Carlovým starým traumatickým případem ( popisovaným v předchozích dílech), který stál za jeho další kariérou, za tím, že vzniklo oddělení Q i za tím, že je Carl takový, jaký je a dělá to, co dělá.

Ale hlavní osou knihy je tentokrát neuvěřitelný příběh „hlavní postavy“, který představuje „peklo na zemi“ a který nepřímo zatáhne Carla a jeho kolegy někam, co je již hluboko za hranicí běžného kriminálního vyšetřování. V celku „nevinné“ prošetřování starého případu pohřešovaných osob dá do chodu mašinérii, která má děsivé vyústění, které se přímo dotkne i samotných vyšetřovatelů.

V knize se opět rozbíhají, pro Olsenovy knihy tak typické, dvě časové roviny. Rok 1985 – 1987 (1955) a rok 2010. V obou se toho děje dost a dost, aby Vás kniha a příběhy zcela pohltily.

Sociální nespravedlnosti okořeněné politickou ctižádostí a neonacistickými myšlenkami v historii obětí i hlavních aktérů vyšetřování jsou základem pro strhující zápletku, která Vás překvapuje v průběhu celého příběhu. Obě dvě časové roviny jsou pro pochopení děje důležité a mají své mnohem starší pozadí, které se vyhrocuje v současnosti. Mají své postavy, které se prolínají v obou dvou časových rovinách . . . aby se protly v závěru knihy a opět překvapí svým závěrem a vyústěním.

V té starší (1987) „hraje hlavní roli“ postava, která je sama obětí samotného státního společenského systému, který není schopen včas pomoci. Osud jí dal již při narození velký hendicap. Od útlého věku vyrůstá v neúplné a nezralé rodině, ve zcela asociálním prostředí dospělých, chování, život a zcela nevhodné sociální zázemí předkládá dětskému myšlení situace, které si dětský rozum vyhodnocuje jako standardní chování lidské smečky.

Brzy se má ale přesvědčit, že je všechno jinak. Dítě ale nechápe, co dělá špatně a proč se samo stává terčem výsměchu a krutosti, ponižování a zneužívání. A než si to všechno věkem uvědomí, stává se z něj vyvrženec, který je systémem a všemi kolem jen opakovaně zneužíván . . . Přirozená inteligence není nijak podpořena, nedostatečné znalosti a chybějící základní sociální návyky se zcela obracejí proti svému nositeli a jsou okolím špatně vyhodnoceny.

Postupně jste seznamováni s osudem a životem hlavního aktéra a dalších postav, které negativně ovlivnily jeho další život. Když se pak vlastní pílí a snahou „vyhrabe z bahna“, je mu minulost krutě připomenuta a znamená další pád na samotné dno společnosti. Přesto dále rozhodne náhoda a další nabídnutou šanci uchopí postava již zcela po svém. Místo herce se stane režisérem . . . ale představení má zcela nečekaný závěr.

V té současné časové rovině (2010) pak vedle starého Carlova případu, při kterém přišel o život jeho kolega a další byl celoživotně odkázán na lůžko, autor knihy ještě Carlovo vyšetřování vyšperkovává dalším starým případem, kde sehrál Carl hlavní roli v pozici ne právě lichotivé – v pozici hlavního podezřelého.

Ale vyšetřování pohřešovaných osob z roku 1987 je prioritní a zcela banální případ začne nabývat zcela reálných rozměrů . . . Carlovi se oklikou vrací tento starý případ „na stůl“, případ, který je propojen s reáliemi mnohem staršími a děsivějšími, než se na první pohled Carlovi zprvu zdá.

Všechny osudy a nitky, zprvu oddělené se opět potkávají a vytváří zápletku, která straší svou tajemností a především tím, že odhalením malé pravdy se Carl propracovává k něčemu mnohem většímu, k nejhoršímu zneužívání moci, které navíc neustále pokračuje . . .

Carl se do případů zakousne s tvrdohlavostí sobě vlastní a velkou podporou svých dvou kolegů a čelí nejen situaci samotné, ale i snahou vše zastavit. Kdo a proč má zájem všechna fakta utajit? A jak to všechno dopadne?

Čtěte sami příběh o 536 stránkách, při kterém se nudit nebudete. Potřebujete jen přes dvacet hodin volného času a trochu otrlosti, když se před vámi vyjeví hrůzné pravdy, kterým se nechce ani věřit . . . a závěr, ten Vás jistě překvapí, po té, co jste přesvědčeni, že Víte a chápete vše, se objeví nový úhel pohledu při kterém se dozvíte věci, které je někdy líp nevědět . . .

Dobrá práce, původně jsem měl nachystané 4 hvězdy, ale ten závěr mne dostal . . . dávám pět hvězdiček, asi z uvedených Olsenových knih je Složeka 64 tou nejlepší.

6 07.03.2014

(SPOILER) Osmá kniha série nás zavádí do roku 1936 s přesahem do jara 1937, kde se opět setkáváme s dalším neblahým vývojem v dějinách Německa. Zároveň se v knize potkáváme s řadou postav předchozích sedmi dílů a jejich osudy, které jsou s hlavními hrdiny (Gereon, Charly, Fritze, Reinhold) propleteny mnohými vazbami, které sice čtenář nemusí znát, ale jejich znalost je u tohoto dílu potřebná více, jak u předchozích knih.

Osmou knihou autor tlačí vše do finále a snaží se uzavřít načaté příběhy, ale nakonec zcela otevřený konec knihy připouští obě dvě možnosti; série nebude mít pokračování a osudy hlavních hrdinů zůstanou zahaleny rouškou tajemna, ale pokud bude další pokračování, je na čem stavět.

V knize a ději postav se dostáváme do stavu, kdy celá utahující se mašinerie politického vývoje v Německu s říšským kancléřem Hitlerem v čele (od roku 1933) směřuje nenávratně k totalitnímu státu s cílem separovat a odstavit židy a tvrdě potlačit komunisty a všechny ty, kteří nepodporují tvrdý policejní stát. Kam to vše za 3 roky dospělo asi každý čtenář ví . . .

Ztráta poslední demokracie v Německu tak dává příležitost všem těm, kteří přes zanícenou politickou vstřícnost k režimu dělají závratné kariéry u Schutzstaffel (známější pod zkratkou SS) či tzv. tajné policie (Gestapo).

Hlavní dějovou událostí knihy jsou OH v Německu (2507_0308_36), které právo pořádat Německo získalo v době, kdy ještě nacistický režim nebyl u moci a které měly být příležitostí nového režimu ukázat Německo s novou tváří a pevným řádem a pro nacistický stát se staly výrazně prestižní událostí.

Na pozadí toho všeho se odvíjí příběhy hlavních postav. Gereon Rath je držen v šachu SS (přes tajné odposlechy ho má vysoký důstojník SS a bývalý policejní rival Sebastian Tornow v hrsti), Reinhold Gräf se stává jeho nadřízeným a taktéž pohlavárem v SS a sehraje v dalším příběhu důležitou roli.

Gereon je nasazen na případ záhadné smrti v olympijské vesnici, kdy je otráven jeden z funkcionářů výpravy USA Morgan. Vyšetřování má být diskrétní a v utajení, smrt prohlášena za přirozenou a aktéři vyšetřování za policii včetně nežádoucích zasvěcených pak mají být odstraněni a umlčeni, což ale Rath pochopí až mnohem později.

Rozkrývání záhadného úmrtí zavádí Ratha na správnou cestu a s pomocí Charly se jim podaří rozkrýt motiv a provedení smrti pana Morgana, která se později ukáže osobní pomstou a především skrytým řešením situace v Morganově firmě v USA, kde za jeho odstraněním stojí nejbližší rodina s využitím situace v Německu spojenou s OH.

Kniha ale řeší i další záhadná úmrtí bývalých členů speciálních jednotek nejvyššího velitele SS Hermanna Wilhelma Göringa, u nichž Rath nachází souvislost s předchozími událostmi kolem bývalého šéfa berlínského podsvětí Marlowa a úmrtím jeho syna.

Do celé situace se zamotá i jejich bývalý svěřenec Fritze, jako dobrovolník v olympijské vesnici, objeví se i další známá postava z předchozích knih, nájemný vrah Golstein a nová motivace amerického podsvětí, zakázaný produkt firmy Bayer heroin.

I když se konec celé série zdá být jasný (Gereon a Charly společně s Fritzem chtějí na falešné pasy odjed s koncem olympiády do Československa a tak emigrovat z Německa), je nakonec vše jinak.

Epizodou jen tak na okraj je příběh stevarda Ehlerse, který je v první fázi vyšetřování zatčen a vyslýchán SS jako bývalý člen komunistů s obviněním za smrt pana Morgana a který je nakonec krutě ubit v koncentračním táboře, i když je jeho nevinna zřejmá z další fáze Rathova vyšetřování. Tato epizoda se ale stává nosnou pro devátý díl série.

Kniha začíná prologem z jara 1937 a postavou záhadného muže, kterého dohnala minulost a touto situací i končí. Na poslední stránce příběhu se dozvídáme o havárii chlouby německého letectví vzducholodi Hindenburg při přistání v USA začátkem května 1937, na jehož palubě opouští Německo záhadný muž se svoji společnicí. Kdo jsou tyto postavy se v knize dozvíte, ale jak dopadly je již ponecháno na fantazii čtenáře. Havárie Hindenburgu si vyžádala oběti na straně personálu i cestujících, ale mnohým se podařilo přežít (35:62).

Autor v době ukončení osmé knihy nebyl zřejmě o pokračování série zcela ještě rozhodnut, ale v době kdy píši tyto řádky již čtu knihu devátou Transatlantik. Zde se k záhadnému muži a jeho společnici vrací autor mnohem podrobněji, pak ale zkratkovitá pasáž v knize osmé byla jaksi navíc.

Celou sérii mohu jen doplnit : krásné, poučné, zábavné a určitě doporučuji k přečtení. Skvěle se pobavíte, knihy odložíte až s poslední stránkou a poučíte se o smutné části německých dějin, které vyvrcholily druhou světovou válkou.

Jen doufám, že jsme přeci jen o 85 let chytřejší a moudřejší a nenecháme zvůli diktátorů a zájmy mnohých politicko průmyslových skupin dojít tak daleko . . .

5 12.06.2023

(SPOILER) Šestý případ s Martinem Servazem a dalšími známými postavami z předchozích dílů, které lze časově seřadit do řady - Mráz, Kruh, Tma, Noc + Sestry (které jsou předobrazem předchozích čtyř knih). Údolí je naopak současnost dějově a časově navazující na poslední knihu.

Autor zde ve známých reáliích – horská vesnička kdesi v Pyrenejích, rozvíjí další temný příběh s přesahem do předchozích knih. Martin Servaz se zde ocitá neoficiálně, potkává se se starými známými a řeší příběh sériového vraha, který promyšleně a krutě zabíjí své oběti a sofistikovaně využívá situace a tlaku „mínění veřejnosti“ na obyvatele odříznuté vesnice, jejíž odříznutí není zcela tak náhodné.

Hledání motivu a pozadí všech vražd se nakonec ukáže ještě děsivější, než se může zdát. Manipulace s lidmi, jejich myšlením s pomocí nejmodernějších technologií a se znalostí zvrácených osobnostních charakterů aktérů Vám předkládá neuvěřitelný obraz, který by ještě před pár desítkami let nebyl vůbec možný.

Využitím psychologie mladistvých, kteří zabíjení berou jako úžasnou počítačovou hru, kde reálno splývá s virtuální realitou je samo osobě děsivé, mnohem horší je však fakt, že tohoto stavu dovede někdo velmi dobře využít pro prosazování svých cílů.

Tento motiv se v knihách neobjevuje poprvé (znalci jistě znají de la Motteho knihy Game, Buzz, Bubble), bohužel se zde určitá fantazie autorů již mísí se zcela tvrdou realitou se kterou se každodenně setkáváme kolem nás, a kam až to může dojít naznačuje i tato Minierova kniha. A komu je to málo – tak doporučuji nejnovější Minierovu knihu - Na okraji propasti, kterou právě čtu.

Určitě stojí za přečtení, dobrá je znalost i předchozích dílek, i když není nezbytně nutná. Jediné co by se dalo mírně vytknout je jistá nevyrovnanost v dynamice děje, kdy se okamžiky, kdy se řítíte z kopce, střídají s mírnými rovinkami, celkově je to ale pořád dost dobrý sešup.

5 17.04.2021

Má druhá autorova kniha, tentokrát jsem sáhl po první knize v sérii. David je zde již soukromým detektivem, pracuje sám, a celá mizérie hlavní postavy celé řady knih začíná právě v tomto příběhu. David se prací snaží vypořádat se smrtí své ženy a přistupuje na návrh, který mu předkládá bývalá známá jeho ženy a důvodem jsou právě společné pocity – smutné tesknění po milované osobě.

Hon na mrtvého opět začíná tak trochu záhadou, ze které se pak vyklube temná minulost a především příběh lidí, kteří ve svém nastavení chtějí „dělat dobro“ způsobem, který je prosté veřejnosti zcela nepochopitelný.

David opět naráží na řadu překážek, několikrát stojí na pokraji smrti ze které ho vytáhne tu náhoda, tu rychlý zvrat děje. Postupně je však vše odhaleno i když největší překvapení čeká na Davida a čtenáře až v závěru příběhu.

Knihu čtu po své první Weaverovce (Není cesty zpět), která se mne zdála mnohem výraznější. Jednoduchá rozhodnutí hlavního hrdiny jsou nahrazována mnohdy nepochopitelně jinými a to pro další dramatičnost děje, ale již jsou méně uvěřitelná.

Za mne lepší tři hvězdy.

5 06.07.2020

Tohoto autora řady velmi úspěšných knih jsem zařadil do svého portfolia oblíbených autorů celkem nedávno. Čtyři příběhy s Martinem Servazem, časová posloupnost – Mráz, Kruh, Tma, Noc, za sebou mám tři z nich a čtvrtou čtu a i když jsem časovou posloupnost nedodržel, v četbě to zas až tak nevadí. Mám za sebou Tmu, Noc a Mráz a nyní čtu Kruh a i když vím, „co bych vědět neměl“ při četbě dílu 1, 2, nějak mne to až tak neruší.

Mráz je prvním dílem zatím čtyř knih s Martinem Servazem a z přečtených mne přijde zatím jako nejpovedenější. Autor zde má totiž velký prostor na rozvoj psychologie svých postav, nic není zatím svázáno předchozím dějem. Zdánlivě neuvěřitelný začátek knihy a situace s vyšetřováním smrti koně, jenž je ale zabit téměř rituálně se další děj rozvine do velkého příběhu, ve kterém není o překvapení nouze.

Čtenář je vtažen do prostředí horského kraje na pomezí Francie a Španělska se specifikou velmi zvláštní věznice pro mimořádně nebezpečné zločince s narušenou psychikou. A právě zde se Martin Servaz „seznámí“ se svým budoucím rivalem Julianem Hirtmannem. I když je zařízení zcela izolováno, přesto hraje společně se svými klienty i personálem v příběhu významnou roli.

Vyšetřování odkryje mnoho kostlivců ve skříni řady postav v kraji, sáhne hluboko do minulosti a závěr knihy je svými zvraty velmi strhující. Závěr je zcela nečekaný, kniha Vás udrží v napětí až do poslední strany. Velmi kvalitní čtení především pro milovníky tohoto žánru. Dávám plné hodnocení.

5 22.02.2020

Tak nějak se mne zdá, že to nejlepší autor již napsal (Vzkaz v láhvi, Žena v kleci či skvělá Složka 64). Po Nesmírném, který mne zas tak již nepřesvědčil další kniha, o které mohu říci, že jsem ji četl na několikrát (vždy jsem dal přednost jiné knize, pokud jsem se začetl do vícero knih naráz) a její dočtení bylo „jakýmsi pocitem povinnosti“ a úcty k autorovi.

Pro mne byl děj až příliš vykonstruovaný – tři linie příběhu (referentka a její klienty, které se chovají až neuvěřitelně, složitost rodinných vztahů a válečná minulost co by jeden z kostlivců ve skříni a pro mne zcela ne moc pochopitelná anabáze kolem Rose, která s příběhem moc nekorespondovala). Možná mne unikla nějaká kniha, na niž především linie Rose navazuje, ale i tak, pro čtenáře, který jiné knihy Adlera nezná naprosté nepochopitelné odbočení.

A závěr, kde je zlo zlem potrestáno, a to způsobem naprosto nestandardním, no, já jsem tomu na chuť moc nepřišel. Tentokrát zůstávám u slabšího průměru a jen k předešlé tvorbě nechávám 3 hvězdy.

5 02.11.2019

Již pátý případ ze série Akta Enzo, příběhy s detektivním podtextem a hlavním hrdinou Enzem Macleodem, jeho rodinou a další útok na čtenářovi smysly.

Již jsme se potkali v sérii s krajem vína, turistickým ruchem a nyní je to francouzská kuchyně a kulinářský koncert v podání pana autora. Kniha opět vedle svojí čtivosti a lehkého nadhledu opěvuje ve své podtextové lince kulinářský svět a byznys kolem něj a stává se tak přímo velkým propagátorem francouzské kuchyně.

Enzo nyní vyšetřuje další záhadný případ, tentokrát se vše točí kolem nevysvětlené smrti Marca Fraysse, celebrity francouzského vaření. Enzo přijíždím do francouzského středohoří s cílem rozkrýt zvláštní smrt, postupně však rozkrývá složitost Marcovi osobnosti, jeho bratra i ženy. Peter May neopomine připomenout všechny Enzovi osudové ženy, děti a opět je Enzo terčem útoku na svou osobu, když se dostane v případu velmi blízko k rozřešení, prožije si svůj další milostný románek, aby v závěru bojoval o to, co je mu nejdražší.

Opět příjemné čtení, autor Vás udržuje v lehkém napětí po celou dobu románu, vše se klasicky rozuzlí až v jeho závěru. Mnozí si potvrdí své předchozí podezření, ale motivaci asi neodhadne nikdo.

Pátý případ ze sedmi je uzavřen a my se můžeme těšit na další pokračování. Příjemné počtení, za mne čtyři hvězdy.

5 27.01.2019

Richard Sklář alias Bruno Ligocki - Sklářovo alter ego, mne svými kriminálními romány dostal. S Brunem (Richardem), jako autorem, jsem se setkal v knihách Besceler a Selebryta a tak objevil kdysi i Rudu z Ostravy (Michal Kavalčík), který se dnes stal skutečnou Selebrytou.

Ale pan Sklář se do mého chatrného literárního povědomí dostal až jako autor dvou na sebe navazujících knih – Vila na Sadové (2013) a Anděl smrti (2015). Dvě dílka, která je dobré číst ve správném časovém sledu, i když bezpodmínečně nutné to není.

Návaznost tu ale je a pomyslným prvním dílem je román Vila na Sadové, na který časově a dějově navazuje i „druhý díl“ Anděl smrti, i když datum vydání obou knih nese rok 2015, Anděl smrti se do popředí dostává až počátkem tohoto roku.

A tak jsem ve své nevědomosti zůstal až do přečtení Anděla smrti, a protože autor zaujal, dohledáním dalších informací jsem teprve prohlédl, a začetl se do dílu prvního. A tu řada nejasností druhé knihy přesně zapadla do vymezeného prostoru. Proto poznámka na úvod, můžete-li časový sled knih dodržte.

Vila na Sadové je prvním dílem a hned po začtení se do první třetiny knihy je jasné, že příběhy obou knih je vlastně pokračováním první knihy jen s jinou causou, klasický seriálový prvek přenesený do knihy, dneska zcela běžný zjev. Hlavní hrdinové jsou představeni, načrtnuty jejich charaktery, historie a vztahy a vše se dál jen pěkně rozvíjí vždy s novou zápletkou.

Druhá kniha hodně naznačuje, ale teprve první díl – Vila na Sadové vnáší do všeho jasno. Proto znovu apeluji na dodržení pořadí četby, hodně Vám to pomůže pochopit děj knihy druhé.

Ale jinak je styl psaní naprosto stejný, hodně akce, dějových zvratů, naturalistický popis scén je až na hraně, přínosem je regionální reálné prostředí. Jisté rozředění celého děje přináší druhý příběh – příběh točící se kolem historie domu, který zde hraje hlavní roli – Vila na Sadové, který je v knize veden kurzívou a naprosto v jiném čase (1940 – 1944).

Příběhy se v závěru knihy zajímavě protnou a jelikož jsem znal pokračování (Anděla smrti jsem četl jako první knihu pana Skláře) dává mne to celkový obraz a kruh se uzavřel.

Druhý příběh (hlavní hrdina je německý občan žijící v Ostravě, pracující pro Říši, ale duchem na druhé straně německého přesvědčení) je zajímavý pohled na určité historické události (neb ty jsme se v dějepise určitě neučili – zde převládala rozjásanost Rudé armády a krutost Gestapa), ale tak trochu si jej autor do knihy propašoval jako úlitbu, neb tento příběh by sám za sebe asi nikdo nedal.

Kniha je psána ve stejném duchu jako Anděl smrti, pokud Vám styl psaní pana Skláře vyhovuje a zaujal, pak doporučuji číst i druhou knihu. Mě se to líbilo, na českou soudobou původní krimi tvorbu dost dobré.

Dávám slušné čtyři hvězdy, já byl spokojen . . . pokud autor ubere pár litrů krve a oddělených hlav má u mne šanci na 100% spokojenost.

5 10.07.2016

Richard Sklář alias Bruno Ligocki - Sklářovo alter ego, mne svými kriminálními romány dostal. S Brunem (Richardem), jako autorem, jsem se setkal v knihách Besceler a Selebryta a tak objevil kdysi i Rudu z Ostravy (Michal Kavalčík), který se dnes stal skutečnou Selebrytou.

Ale pan Sklář se do mého chatrného literárního povědomí dostal až jako autor dvou na sebe navazujících knih – Vila na Sadové (2013) a Anděl smrti (2015). Dvě dílka, která je dobré číst ve správném časovém sledu, i když bezpodmínečně nutné to není.

Návaznost tu ale je a pomyslným prvním dílem je román Vila na Sadové, na který časově a dějově navazuje i „druhý díl“ Anděl smrti, byť datum vydání obou knih nese rok 2015, Anděl smrti se do popředí dostává až počátkem tohoto roku.

A tak jsem ve své nevědomosti zůstal až do přečtení Anděla smrti, a protože autor zaujal, dohledáním dalších informací jsem teprve prohlédl, a začetl se do dílu prvního. A tu řada nejasností druhé knihy přesně zapadla do vymezeného prostoru. Proto poznámka na úvod, můžete-li časový sled knih dodržte.

Anděl smrti je poměrně drsný příběh plný zvratů a dějových veletočů, na můj vkus až zbytečně morbidní a naturalistický. Mrtvol přehršle, a pitevní zprávy přetékají odhalenými sadistickými kousky vraha, kterému pouhé zabití nestačí, patřičně si to užívá a čím víc oběť trpí, tím lépe.

Ale příběh je to zajímavý, čte se dobře a napětí je až do úplného závěru, který ale vygraduje do neuvěřitelného vysvětlení, což dle mne knihu trochu sráží. Závěrečnou sekvenci raději při jídle nečtěte, je to opravdu naturalisticky konkrétní.

Pro mne je kniha příjemné překvapení, český čtenář ocení i české reálie – tajemná zákoutí Ostravy či veřejně známé kauzy české politické scény nedávné doby.

To vše je namixováno šikovně a dávkováno v několika příbězích hrdinů knihy, které zastřešuje Bo a Říďa co by středobody celého děje a které se v závěru knihy protnou a dají odpověď na všechny otázky. Mě se to líbilo, na českou soudobou původní krimi tvorbu dost dobré. Hned jsem si sehnal první díl, dokud mám hlavní hrdiny v paměti.

Dávám slušné čtyři hvězdy, já byl spokojen . . . pokud autor ubere pár litrů krve a oddělených hlav má u mne šanci na 100% spokojenost.

5 16.05.2016

Moje první knížka od Henninga Mankella, bohužel Psi z Rigy mne moc nepřesvědčili ani jako detektivka a ani jako politický trihler.

Henning Mankell (1948) není žádný začínající autor, přesto jsem na jeho knihy narazil až nyní a to v souvislosti se severskou detektivkou, jejíž boom stále přetrvává. Na Psi z Rigy jsem si dokonce „vystál frontu“ v rezervacích mojí knihovny. Ale výsledek mne zklamal.

Je pravdou, že se jedná o dílko napsané již před 23 lety a je druhou knihou ze série komisaře Wallandera (celkem 11 knih napsaných převážně v devadesátých letech). I když hlavní postava komisaře Wallandera autora proslavila, přesto se asi nejedná až o tak kvalitní dílka, když se vše vydává teprve v posledních letech (ale to je pouhá dedukce, přečetl jsem jednu knihu).

Holt visačka severská detektivka stále prodává, ale srovnávat tuhle knihu s dílky Nesba, Odlera, Larssona a jiných moc nejde. Prostě reklamní marketing opět odvedl dobrou práci. A dnešní možnosti a styl psaní jsou již někde jinde, než před 25 lety.

Přitom kniha začíná dobře, ale hned další řádky Vás překlopí někam jinam a spíše než detektivku čtete politický román s detektivní zápletkou, která ale vlastně hraje v knize podružnou roli.

Tzv. výlet za železnou oponu pobaltských postsovětských republik v době, kdy ještě nebylo jasno (1990), jak vše bude, byl pro autora asi přece jen velké sousto. Děj se odehrává v prostředí pro Mankella neznámém, navíc opouští břehy detektivní a pouští se do vod politických. A dle mne se mu to zas až tak nepovedlo.

V našich očích (česká nátura) to má Mankell ještě složitější, neboť my toto prostředí známe jistě lépe, než autor, a to z vlastní zkušenosti (ale to platí pro mne, stále si neuvědomuji, že máme dospělou již celou jednu generaci, která totalitu zná jen z vyprávění a dobových dokumentů).

Pokud chcete dobrou detektivku či dobrý politický trihler tato kniha Vám očekávání nesplní.
Zkusím jiná dílka, dle recenzí nezískal Mankell a jeho hlavní hrdina svou popularitu jen tak pro nic zanic a uvidíme.

5 13.01.2015

Tato knížka pan Goldacreho patří v těchto dnech (05/2014) k těm nejvyhledávanějším a nejžádanějším, jako by čtenáři za titulem hledali skandální odhalení nějakého tajného spiknutí.

V podstatě ale kniha jen doodhaluje a dokumentuje staré známé pravdy, které lze shrnout do několika postulátů – farmaceutický průmysl je obrovský byznys, ať již na poli jakékoli skupiny léků předepisovaných na recept a nebo „léků“ nabízených volně k prodeji. Hledají se a zkoumají nejrůznější kombinace léčivých látek na cokoli, do výzkumu, který je neskutečně dlouhý a tím pádem drahý více a více investují průmyslové soukromé společnosti a ti si přejí jen pozitivní výsledky – a zisk z těchto projektů za každou cenu.

A jak toho dosáhnout? Předně nepublikovat data, která jsou ve výzkumu negativní a publikovat jen to, „co vyšlo“. Nelžou, ale zároveň statisticky výsledky naprosto pokřivují a ohýbají ve svůj prospěch. Tím, že informace pravdivě nepředkládají uvádějí v omyl své lékaře a ti pak své pacienty. To vám autor odhalí hned v úvodní kapitole.

Každý vyvinutý a schválený lék do prodeje je třeba „vytěžit“ i kdyby se na potíže, které lék řeší, našel jiný lék a třeba výrazně levnější a účinnější (ten je naopak třeba utlumit a odložit, dokud se nevytěží jeho předchůdce). Je zde obrovský konkurenční boj o trh, do kterého jsou vtahováni lékaři, lékařský personál, managementy nemocnic, neboť ti všichni rozhodují, jaký lék bude používán, nakupován, předepisován a tím pádem na trhu zvítězí a přinese svému tvůrci nebývalý zisk. A pak generika – druhá vlna neméně důležitá.

Tlak na peníze je tak obrovský, že se potlačují všechna negativa léků a především vedlejších účinků a za područí je zde brán pacient, který se vlastně nemůže bránit. Máme léky na všechno, ale 60% z nich nepotřebujeme, stačilo by jen trochu změnit životní styl, otevřít se přírodě a odstranit všechny příčiny stavu, který lze označit jako zdravotní problém.

To vše pan Goldacreho ve své knize popisuje se znalostí věci a již název jednotlivých kapitol Vás orientuje, o čem kniha je – Chybějící data; Kde se berou nové léky?; Regulace léčiv; Podivné výzkumy; Marketing.

Je otázkou, zdali knihu "číst či nečíst". Ozřejmění problematiky téměř všem čtenářům jistě „otevře oči“, na druhou stranu je lepší jisté věci nevědět, neb Vás jinak bude hrůza jímat z každého dalšího lékařského předpisu, zastonání a, Bůh chraň, hospitalizaci v nemocnici.

Autor na řadě příkladů ukazuje pravdivost svých slov a nebo minimálně zpochybnění opaku. Kniha je četbou výživnou, ale i náročnou - nějaký bulvární styl a přístup nečekejte. Spousta faktů, příkladů, náznaků a úvah, prostě spíše odborný a seriózní popis stavu, proto si na četbu vymezte spíše dopolední hodiny, nejedná se o žádný jednoduchý textík, ale publikaci, která na 320 stranách odhaluje mnohé . . .

Jak jsem psal v úvodu, farmaceutický průmysl je obrovský byznys, ale ruku na srdce, téměř 45% volně prodejných léků ze všech vyrobených, který tento byznys představuje může fungovat jen díky nám, klientům – pacientům, kteří utrácíme více a více za věci, které zpravidla nepotřebujeme.

Stačí jen dbát na správný životní styl, trochu zapátrat v minulosti a odkazech našich předků a najednou zjistíte, že příroda vynalezla léky na vše mnohem dříve, než průmyslová lobby, která ji jen kopíruje tu lépe, tu hůřeji.

A rada na závěr? Své zdraví si dneska musí uhlídat každý sám, dobrým přístupem, dostatečnou informovaností, jistě je dobré znát genealogii svého rodu a to z pohledu zdravotních problémů, vrozených dispozic a něco s tím dělat. Prevence je totiž lepší lékař, než stohy zázračných pilulek.

A pak omezit ty tuny nejrůznějších preparátů na všechno bolavé od těla či duše . . .

5 14.05.2014

Tento román Roberta Harrise, známého britského spisovatele, se dočkal zfilmování a řadí se k dílkům, kde se předkládá čtenáři tzv. alternativní historie, a neb co by bylo, kdyby se věci v historii staly trochu jinak.

Robert Harris na toto téma nepíše poprvé, jeho Otčina z roku 1992 je první velkou fikcí o Evropě po té, co Hitler vyhrál II. světovou válku. Jméno Harris se v literatuře objevuje mnohokrát, snad známější Roberta je jeho americký „kolega“ Thomas, který se proslavil svou sérií o Hannibalu Lecterovi. To jen pro malé doplnění – taky se mne při jménu Harris vybaví jako první tyto dílka.

Archangelsk je silný román o matičce Rusi, či spíše o její minulosti. Chceš-li pochopit přítomnost, musíš rozumět minulosti, o Rusku to platí dvojnásob. Země, která z feudalismu přešla rovnou k socialismu, má za sebou téměř sto let tohoto přechodu a stále zde vládne silný kult leninismu a stalinismu. Nic na tom nezmění ani pravda, že za éry vládnutí Stalina bylo popraveno či jinak zlikvidováno více lidí, než kolik jich padlo za druhé světové války. Pochopit mentalitu Rusů není jednoduché, Harrisovi se to v jeho díle podařilo velmi věrně.

Děj románu je zasazen do druhé poloviny devadesátých let, autorovi se podařilo popsat sovětskou minulost i současnost s takovou přesností a znalostí dobových reálií, že máte pocit, že čtete literaturu faktu. Skutečná jména a postavy, odkazy na činy, systém práce tajných služeb a věrný popis současného života v Moskvě stejně tak jako na výspě Ruska, dalekého Archangelska, kde se odehraje třetina děje knihy.

Profesor Kelso, uznávaný historik a odborník na ruské dějiny a éru stalinismu, přijíždí do Moskvy na vědeckou konferenci. Zdánlivě jasná cesta s cílem přednést odbornou přednášku, pohovořit s kolegy a vrátit se v poklidu zpět do rodné Anglie, nabere zcela nečekaný směr, když je Kelso osloven neznámým mužem, který mu začne vyprávět příběh posledních dnů Stalinova života.

Jako historikovi ho podobný nezveřejněný příběh nejen zaujme, ale dokonce donutí k akci, když se dozví o možném Stalinově deníku, o jehož existenci jsou archivní záznamy jen velmi mlhavé, přesto existují. Co deník obsahoval a proč ho Stalin tak důsledně a přísně střežil? Může historik zůstat v klidu, když onen muž tvrdí, že je jediným svědkem, který ví, kde se deník nachází a vše dokládá fakty více než pravdivými - byl osobní strážce muže číslo dvě Ruska padesátých let, člena politického byra ÚV KSSS, Lavrentija Pavloviče Beriji, který byl u toho, když Stalin umíral a deníku se mohl zmocnit jako první.

Než se však Kelso stačí dozvědět více, neznámý vypravěč mizí a nechává za sebou jen tajemnou stopu. Kelso se po ní vydává a postupně se propracovává dál a dále. Zároveň však uvede do pohybu mašinérii, jejíž sílu a velikost si nedovede vůbec představit. Vládnoucí síly bývalého i současného Ruska „mají zkřížit pomyslné meče“.

Děj románu Vás zavede na předměstí Moskvy, seznámí s postavami, které i přes současnost hluboce věří v minulost a mají dostatečné prostředky na to, aby ji dovedli prosadit.

Nakonec společně s novinářem O´Brianem vyrazí za důkazy až na samý sever Ruska – do města Archangelsk, kde se jim podaří odhalit pravdu, které se nechce a nemůže uvěřit. Pravdu o části Stalinova života, jeho rozhodnutích a důsledcích, které se mají naplnit 45 let po jeho smrti.

Kelso pochopí celou pravdu v okamžiku, kdy již běh událostí nemůže nijak ovlivnit. Zjišťuje, že se stal loutkou ve hře, kterou nelze zastavit. Svou roli sehrál a dále již není potřebný . . .

Kdo se nakonec prosadí a zvítězí v boji o moc nejvyšší? Odpověď v knize dostanete, i když na alternativní historii je zaděláno jen chvilku, ale otevřený konec románu dává prostor i pro tuto možnost případného pokračování . . . ale autor se zcela zjevně nechce pouštět na tak tenký led . . .

Archangelsk je kniha, kterou si stojí zato přečíst. Mnohé se Vám možná ozřejmí a pochopíte, proč se i dnes potýkáme s ruskou opozicí všude tam, kde se ve světě něco děje . . . , nakonec situace na Ukrajině dnešních dnů je toho plným potvrzením.

Dávám knize poctivé čtyři hvězdy.

5 01.04.2014

Písečný muž je již čtvrtým počinem (Hypnotizér, Paganiniho smlouva, Svědkyně ohně a Písečný muž) manželské dvojice Alexandry(1966) a Alexandra(1967) Ahndorilových, kteří tvoří své detektivní romány pod pseudonymem Lars Kepler - to aby se jejich předchozí samostatné spisovatelské aktivity rozlišily od společného psaní. Všechny romány napsali za poslední čtyři roky a všechny představovaly značný úspěch a ohlas.

Jako první jsem četl Svědkyně ohně a hned vzápětí Písečného muže, který ze Svědkyně ohně nepřímo vychází a tak mne něco říká, že i předchozí díla jsou nepřímo propojeny.

Písečný muž mne přijde méně komplikovaný a více přímočarý, než Svědkyně ohně, mnohým čtenářům se pak kniha může zdát méně zdařilá. Za sebe mohu říci, že to bylo opět skvělé čtení, i když Svědkyně ohně měla mnohem více rovin „záhad a obrazů“, které musel čtenář zpracovat.

Z tohoto pohledu je Písečný muž o něco slabší knihou. Styl psaní ale zůstává, krátké kapitoly, různé střihy, vystupňované napětí, jen těch rovin je přece jen méně.

Jednou z rovin, které se v knize Svědkyně ohně objevuje (a vcelku bez dalších souvislostí si kladete otázku proč) je i soukromé trauma jednoho z hlavních hrdinů, komisaře Joona Linny, které však s případem a vyšetřováním případu Svědkyně ohně vlastně přímo nesouviselo. Zde si autoři „vytvořili půdu“ pro další díl série - Písečného muže, když odkazují na historii únosů, které jsou spojeny s postavou Jurka Waltera a jinou činností Linnova života.

Tento mysteriózní sériový vrah, kterého Linna zatkl při činu a který se ukázal značným manipulátorem, předpověděl další únosy, které Linnu dovedly k rozhodnutí ochránit svou rodinu tak, že ji nechá zemřít. To vše se událo 14 let zpět. Svědkyně ohně končí posledním obrazem, kterému porozumíte teprve, když sáhnete po další knize – stejným obrazem Písečný muž totiž začíná.

Na scéně se objevují staří známí, Linna, Saga, Carlos, Jurek Walter a celá řada dalších postav známých již z předchozích knih – příběh se rozbíhá. Znovu objevení 14 let nezvěstné osoby za zcela záhadných okolností přiměje Linnu a jeho kolegy znovu otevřít starý případ mnohačetných únosů, kde únosce – Jurek Walter je již dávno dopaden a přísně střežen.

Co to vše má znamenat? Znovu nalezený Mikael, který zmizel společně se svojí sestrou vnáší naději, že i druhá oběť únosu Felicie je stále ještě naživu. Linnovi se oživují nepříjemné vzpomínky na události, které stály za ztrátou jeho nejbližších.

Rozbíhá se příběh na jehož začátku se autoři opět vracejí k traumatu komisaře Linny, které již popisovali v knize Svědkyně ohně. Nyní tedy opakují vše napsané a dále rozvíjejí do pokračování děsivého děje. Celé znovuobnovené vyšetřování má jediný cíl, najít Felicii, sestru Mikaela dříve, než zemře.

Přes veškeré snahy se však nedaří posunout případ ani o píď dále. Hlavní viník je 14 let pod zámkem, kdo tedy drží jeho oběti? Jak se dá vysvětlit jeho přítomnost tam, kde nemohl být? Linna se rozhodne nasadit do cely k Jurkovi Sagu, jejímž úkolem je pod jinou identitou navázat s Jurkem kontakt a získat další informace.

Jak bláhové to bylo počínání se v knize dočtete, stejně tak se rozvine životní příběh Jurka Waltera, který vlastně Jurek není. Jeho životní osudy, které ovlivnily jeho chování jsou na závěr knihy rozklíčovány, záhady jsou vyjasněny. Zdánlivé nelogické chování má naopak přísnou linku logična, Jurkovi se podaří utéci a naplňuje svá „proroctví“ vynesená mnoho let zpět.

Motivy a důvody únosů a držení obětí v celách a hrobech v podobě sudů mají svá pravidla a důvody, které se v knize dozvíte. Přestože je na závěr vše objasněno, ztrácí se na poslední straně románu sám komisař Linna, nejspíše další otevřený konec pro další pokračování.

Příběh Písečného muže mne přijde realističtější, než předchozí kniha – Svědkyně ohně – tak nějak se to skutečně mohlo stát, i když závěr románu je dle mého zbytečně „vyšperkován“ značným počtem mrtvol a až mysteriózní konec je dle mého přece jen trochu již kách.

Kniha je ale další ukázkou kvalitní severské detektivky, dávám 4 hvězdy, ale jak jsem již uvedl Svědkyně ohně je dle mého názoru asi o půl hvězdy lepší.

Pokud se rozhodnete číst Písečného muže, doporučuji nejdříve přečíst předchozí dílka – osudy jednotlivých postav se zřejmě prolínají všemi čtyřmi knihami a dovedou tak lépe pochopit celé dění. a charaktery jednotlivých postav.

5 29.12.2013

Další knížka Petera Maye, která patří mezi samostatné příběhy. S předchozími, především skotskými sériemi, má společné prostředí (Skotská vysočina) a krásný poutavý popis přírody a reálií hor a drsného kraje skotských ostrovů a pak kriminální zápletku se složitými vztahovými liniemi hlavních protagonistů.
Hlavní hrdinové se nacházejí v blízké budoucnosti, která zde slouží především jako kulisa k tomu, že již došlo k bodu zlomu a ekologické hrozby směřující směrem ke změně klimatu, již nastaly. Skotsko se tak stává ještě tvrdším prostředím pro život, zaniknutí Golfského proudu a zvýšení hladin moří zcela mění ostrovní stát včetně jeho počasí. Zde si autor trochu zapredikoval, ale zcela na reálnou notu, popisované změny klimatu v příběhu nejsou vůbec mimo realitu ani čas.
Do všeho pak vstupuje opět politikaření a boj o moc, který jde přes mrtvoly. Zdánlivě nezajímavé úmrtí v klínu hor se změní na cílené umlčení investigativního novináře, který narazil na hrůzné kostlivce vládnoucí garnitury a rozhodl se je zveřejnit v době, kdy vrcholí volební boj.
Vyšetřením celého činu je pověřen stárnoucí komisař Cameron Brodie, který využívá situace a řeší si své vztahové linie v rodině, neb ta žije právě v regionu, kde se vše odehrává.
Rozbíhá se tak linka vyšetřování zločinu na které navazují další úmrtí, a ta je doplňována příběhem Brodieho a jeho vztahu k jediné dceři a manželce Mel, vše se potkává na konci knihy jako jediný propletenec se závěrem - vše souvisí se vším.
Příběh je napínavý a určitě čtivý, vyzvednout lze opět popisné pasáže přírody a drsného klimatu, děj je ale veden po lince, kdy lze závěr knihy dobře odhadnout, včetně závěrečné pasáže odhalení pravdy, která ale nic nezmění na jednotlivých lidských osudech.
Kniha se mne četla dobře, boj o moc nepřekvapila – politika a politici – to je sorta lidí, která se neštítí ničeho k dosažení svých cílů a to, ať působí v jakémkoli čase či zemi, komplikované vztahové zvraty jsou pro knihy autora typické. Jistá přidaná hodnota je neveselý popis toho, kde naše krásná planeta skončí, pokud se k ní nebudeme chovat s větším respektem a úctou, protože jiné místo, kde bychom mohli žít nemáme . . .
Za mne 4 hvězdy.

4 07.03.2024

Zatím poslední autorova kniha (04_2021). Jedná se o samostatnou knihu, která nenavazuje na sérii s Martinem Servazem či jinou předchozí Minierovu knihu, téma slibovalo velký potenciál a začátek knihy dával celkem velký příslib zajímavého příběhu s přesahem do analýzy současné společnosti a její čím dál větší závislost na technologiích, které se stávají víc a více součástí našich životů.

Dle mého názoru se ale nepodařilo skrytý potenciál příběhu dostatečně zúročit. Postupně děj spadl do klasické šablony detektivního thrilleru – drobná záhada kolem hlavních hrdinů, pár falešných zavedení čtenáře na slepou kolej a nakonec rozuzlení zarámované do dramatické situace hurikánu – tedy prostředí, které představuje samo o sobě zvláštní situace, ale pro příběh nemá žádnou svoji úlohu mimo dramatické vložky.

Řada postav a jejich psychologie jednání ale zůstala nevysvětlena, vlastně se ani nedozvíte, proč se chovají tak, jak se chovají. Vše je zarámováno do prostřední vývoje umělé inteligence, která má být spojovacím článkem příběhu a hlavním tahákem, ale nakonec je to jen „trochu něco jiného“

Klasický happy end se nekoná a vše končí tak trochu neutrálně. Předchozí knihy v sérii se mne líbily více. Kniha není vysloveně špatná, ale Minier napsal lepší knihy

4 24.04.2021