Eidalon komentáře u knih

Čtvrtá kniha Taylor Stevensové (01_Lovkyně informací_2011, 02_Neviňátko_2012, 03_Loutka_2014) se stejnou hlavní hrdinkou a opět nové prostředí – tentokrát pirátské vody Somálska a horké problémy dnešní doby.

Hlavní hrdinové zůstávají a pochopit jejich vzájemný vztah a vazby a pochopit Vanessu, to znamená mít přečteny všechny tři díly. Byť dějově na sebe knihy nijak nenavazují – jedná se o čtyři různé samostatné mise - hlavní hrdinové se v čase vyvíjejí a vytvářejí si k sobě vazby a vztahy se kterými autorka ve čtvrtém díle volně pracuje a předpokládá, že je čtenář z předchozích knih zná.

Kdo je Vanessa Michael Munroeová, Miles Bradford ale i ostatní, to si autorka „odbyla“ ve své první knize. Knihy na sebe navazují jen časovou posloupností.

Úlovek je příběh, který vrací Vanessu na východní pobřeží Afriky, do horkých pirátských somálských vod. Setkáte se zde se svojí hrdinkou v trochu jiné pozici, ale stále je to profesionálka, která musí za splněním svých cílů jít až za hranu běžného chování. Je to boj o holý život na hraně všeho myslitelného.

Vanessa se po předchozí misi (viz třetí díl knihy) „schovává“ do prostředí jí tak blízké, afrického kontinentu. Zařazuje se po bok dalších kolegů ve speciální agentuře zajišťující ozbrojený doprovod lodím, které brázdí nebezpečné somálské vody. Nestabilita země, její roztříštěnost, chudoba vede k rozmachu pirátství pod vlajkou moderní doby. Únos lodí, žádání výkupného, to je dnešní realita Somálska a jeho jednotlivých částí, kterou autorka předestírá zcela bez jakékoli fixe, dnešní Somálko je opravdu takové . . .

Vanessa využívá svých zkušeností, svého jazykového nadání, své strategie a nakonec i sílu v potírání své identity. Poklidný život v běžné praxi je však narušen speciální dodávkou – ochranou lodi, která, zdá se, má své speciální tajemství.

Rozbíhá se příběh, kdy hlavní roli hraje opět Vanessa a její instink a inteligence ruku v ruce s její schopností splynout a vybojovat své osobní vítězství.

Čtvrtý příběh se čte opět vcelku dobře, ale přesto za předchozími trochu zaostává, hlavně poslední část knihy je krkolomná a jakoby psaná bez propracovanosti předchozích kapitol. Rychlé zvraty působí nevěrohodně a tak trochu kalkulovaně, jakoby autorka chtěla mít závěr knihy a všechny otevřené linie příběhu rychle dořešeny a konečně za sebou . . .

Za mne tentokrát 3 hvězdy, i když zasloužené.

1 01.02.2016

Moje čtvrtá kniha pana Mankella (Vrazi bez tváře, Psi z Rigy, Bílá lvice) a počtvrté s komisařem Wallanderem. Ač to nebyl záměr, zatím co první dvě knihy jsem byl na začátku Wallanderovy kariéry, kniha Neklidný muž je posledním případem známého vyšetřovatele. Stále jsem se nedostal k uspořádání příběhů dle časové osy a tak jsem se skokem dostal na závěr Wallanderova působení u policie.

Uběhlo dvacet let (to jak od napsání mezi první a poslední knihou s Wallanderem), tak i v pomyslném komisařově životě. Kurt má přes šedesát, začíná bojovat s příchodem stáří i zákeřnou nemocí.

Ústředním motivem knihy je zmizení vysoce postaveného námořního důstojníka, posléze jeho ženy, v podtextu knihy je rozebírána i doba studené války roku 1983 a vlády Olofa Palmeho. A Wallander jak z udělání je navezen do případu zmizení, který mu nepřísluší vyšetřovat, z titulu svých rodinných vazeb – zmizelý důstojník se měl stát tchánem jeho dcery, která mu se svojí právě narozenou dcerou přináší jediné potěšení v jeho blížícím se stáří.

Rozeběhne se příběh, který překročil opět klasické policejní vody a míří do hlubin špionážního thrilleru. Čtenáři je postupně odhalována minulost, která přerostla do přítomnosti a která „nese své ovoce“ až v současnosti.

A jak je již u Mankella běžné, jeho knihy nejsou jen pouhé krimi romány. Prostřednictvím nich píše o vzrůstajícím vzestupu násilí a rasismu, popisuje neutěšenou migrační politiku a její skrytá nebezpečí, popisuje problémy, které se zdaleka netýkají jen Švédska. Tento trend je jedněmi veleben a druhými zatracován, jako plus či přítěž ke klasické detektivce.

Na rozdíl od Psů z Rigi zde ale cítím značný postup vpřed, takže špionážní zápletku vnímám přirozeněji, než u jednoho z prvních Mankellových románů (viz moje recenze na Psi z Rigy) a nemám tentokrát s pojetím až takový problém. A nebo jsem si již na styl psaní pana Mankella přece jen trochu přivykl.

Kniha o 480 stranách končí a s ní končí i komisař Wallander, autor zde okázale dává najevo že román napsaný v roce 2009 je posledním Wallanderovým případem a těch deset – patnáct roků které Wallanderovi zbývají v jeho nepříliš podařeném životě patří již pouze jemu a jeho rodině.

1 03.01.2016

Impulzem k přečtení této knihy byla snaha udělat si „domácí přípravu“ před shlédnutím samotného „šlágru filmového průmyslu v závěru loňského roku (2015) – filmu Everest“. Toto dílko v režii Baltasara Kormáruka rekapituluje jednu z nejtragičtějších expedic (1996), při které majestátní masív poslal svým vyzyvatelům mrazivé varování . . .

Autorem knihy je Jon Krakauer, novinář a horolezec, který byl přímým účastníkem expedice jako klient za jeden z nejpopulárnějších časopisů v USA Outside. Jon se měl zúčastnit expedice a podat živé svědectví o tzv. rostoucí komercializaci hory.

Kniha není žádnou fixí, ale skutečným popisem událostí z pohledu účastníka expedice Adventure Consultants. Jon Vás seznámí s horou a její historií, jak dostala své jméno, jak je vnímána domorodci a seznamuje Vás i s historií výstupů, tak jak byly především v uplynulém století sledovány a zaznamenány a následovaly v časové posloupnosti. Citlivé zařazování ukázek a citací z jiných děl dokladuje skutečnost, že zdolání Everestu je jen pro ty nejlepší a nejpřipravenější, ale i tak si hora každoročně vybírá svou daň v podobě lidských obětí.

Zároveň ale upozorňuje i na fakt komercionalizace hory, která v devadesátých létech minulého století gradovala. Na Everest se vypravuje stále více lidí, stále více expedic, majestátní příroda je zamořována lidskými výtvory, které zde expedice ať úspěšné či neúspěšné zanechávají.

Tam kde je poptávka je i nabídka, a tak se na horu vypravuje čím dále více expedic, jejímž cílem je dopravit na horu stále více klientů platících za to, že je zkušení horští vůdcové „dopraví“ až na vrchol. Nejvyšší hora je jen jedna a zájemců, kteří se chtějí pochlubit jejím zdoláním je stále víc a více . . .

A tak se postupně dozvídáte o solidaritě vůdců a zároveň jejich řevnivosti, kdy se předbíhají v riskování s cílem, kdo dříve, kdo obtížnější cestou, kdo bez kyslíku a co s nejmenší podporou, kdo všechny osmitisícovky v nejkratším čase atd. a to vše s cílem upozornit právě na sebe a mít tak konkurenční výhodu před ostatními.

Když se podíváte na výčet expedic (více jak 15), které v daný termín Everest zdolávaly – jaro 1996, přijde Vám na mysl, že zde bylo více jak 150 lidí se stejným cílem – zdolat Everest.

Kniha popisuji situaci v jednotlivých táborech, upozorňuje na řadu drobných chyb, které se postupně vršily, aby vyústili v tragedii, kdy si Everest vyžádal v krátkém časovém úseku velké množství obětí.

Osobní svědectví Jona a popisování jeho pocitů Vám pomohou plně pochopit mentalitu klientů, vůdců, šerpů a samotnou situaci v onen osudný den, přiblíží Vám co se skutečně dělo a odehrálo a nastíní, co se asi stalo a proč se věci odvíjely tak, jak nakonec dopadly.

V závěru se objevují dvě poznání, i přes tragedii jara 1996 se roční průměr obětí od jiných let zase tak příliš nevychýlil, hora bude přitahovat vždy dost zájemců, druhým faktem je, že je nutné počet zájemců o prvovýstup přísněji regulovat.

A pak výstup umožnit jen skutečným profesionálům . . .

1 03.01.2016

Serii řady filmů o Vetřelcích (poslední Prometheus z roku 2012) ostartoval kultovní scifi film Vetřelec Ridley Scotta z roku 1979. Zatímco tento film kombinoval myšlenku a filosofické pojetí s akcí, šlo v těch dalších pokračováních především o akci. Téma to bylo veliké a není divu, že komerčně láká další a další pokračovatele, ať již ve filmové tvorbě, počítačových hrách, komiksech či dalších knihách.

Knihy Tima Lebbona jsou další řadou z nich a Vetřelec probuzení je první z trilogie.

Časově se příběh vklínil mezi první a druhý díl filmu. Hlavní hrdinka Ellen Ripleyová v modulu Narcis opouští mateřskou loď Nostromo - aby svedla svůj poslední vítězný boj s Vetřelcem vystřelením monstra do kosmu - se ukládá do hibernace s poslední myšlenkou, že se probere až na Zemi.

Její modul je však naprogramován jinak a tak se Ripleyová po dlouhých letech cestování vesmírem opět dostává do situace, kdy je probuzena přímo do akce. Planeta LV178 vydala své tajemství, posádka vesmírné lodi Marion volá o pomoc a modul Ripleyové je ten, který se nachází jen 77 dní na dosah . . .

Rozbíhá se příběh, který známe z předchozích děl, na jedná straně monstra a na druhé lidští hrdinové, kteří nemají téměř šanci. Přesto bojují s překážkami situace, planetou samou a především s Vetřelci. Výsledek boje je lehce předvídatelný, nechce-li autor porušit dějovou linku, ani mu nic jiného nezbývá.

Další trilogie knih, která je pouhým oddechovým čtením bez hlubších myšlenek, je však nutno podotknout, že se to čte celkem dobře, děj má spád, autor to hrne z akce do akce a rozstříknuté krve či syčící kyseliny je všude přehršle.

Pokud jste fanoušci těchto příběhů, pak Vás kniha nezklame, jako oddechovka je to určitě lepší, než podobné pokusy z řady hororů žánru dark fantasty (knižní trh jich nabízí bezpočet), na druhou stranu nic převratně nového.

Lebbon je ale zkušený autor, třicet románů a řada cen udělených mu za jeho tvorbu to jen potvrzuje.

Tak plazmové hořáky na ramena, odpalovače a pistole s kyselinou do pohotovosti a vzhůru do temnoty, kde stíny představují absolutní zlo . . .

1 14.11.2015

Politický thriller jak se patří z pera pana Ludluma, který poprvé vyšel v roce 1973 jako jeho čtvrtá kniha a kterou vydal ještě pod pseudonymem Jonathan Ryder.

Zdaleka nepatří k tomu nejlepšímu, co Ludlum kdy napsal, ale je to již nefalšovaný Ludlum, tak, jak jej známe z jeho 22 knih, které za svého života vydal a které všechny vyšly i v českých překladech. Vydáním románu (2013) se uzavřel kruh Ludlumových děl v českém jazyce a jelikož autor patří k mým oblíbencům, jehož tvorbu mám celou načtenu, muselo zákonitě přijít na řadu i toto dílko.

Čtyřicet pět let od prvního vydání knihy (2015) je dlouhá doba, svět se změnil, navíc kniha odráží politický vír kolem presidenta Nixona, aféry Watergate a veškeré politické hry jednotlivých stran za zády s průmyslovou lobby až s prorůstáním do organizovaného zločinu. Všechno pěkně zcelené v jeden stav – stav, který poznává česká demokracie až nyní. V knize ještě umocněné studenou válkou a celkovou politickou situací světa sedmdesátých let minulého století s odrazem americké skutečnosti dne.

Andrew Trevayne jako hlavní hrdina knihy představuje morálně čistého člověka, miliardáře, který nestraní žádné politické straně a když dostane od vlády úkol prošetřit možné vazby Pentagonu na organizovaný zločin a odhalit korporátní spiknutí mocných, pustí se do vyšetřování s plnou vervou a s ideou nestranit nikomu – prostě padni komu padni.

Brzy se však dostane do soukolí tlaků a protitlaků, které ho postupně rozemlívají až na prášek. Adrew odhaluje marnost svého boje a proto se rozhodne zaútočit shora, když kandiduje na úřad presidenta. V okamžiku, kdy stane na vrcholu moci však pochopí, že daná realita je nezbytná a jiná cesta není možná. Stává se kolečkem v dobře fungujícím stroji a jeho idealistický přístup je zahlušen vyšším zájmem.

Samotná kniha má již vyhraněný Ludlumovský charakter – neúprosně se valící děj nabírající na obrátkách aniž by se ztrácela logika, přesto je zde znát ještě jistá těžkopádnost a složitost děje - všech těch zákulisních zvratů, která se pro mnohé čtenáře může zdát již nestravitelnou. Chybí přiměřená dávka akce, umění stínovat postavy, důkladnější příprava – hold jedná se o začátky Ludlumovy tvorby.

Přesto je odkaz knihy stále aktuální a má co říci i dnešnímu čtenáři. Pokud jste znalci Ludlomovy tvorby, knihu si musíte přečíst, připravte se však na hutné čtení vyžadující celou vaši pozornost.

Reálie jsou z dnešního pohledu již zastaralé, důsledky konání jsou ale stále aktuální.
Za sebe dávám průměrné hodnocení, četl jsem mnohem lepší Ludlumovy knihy, ale Trevayne do znalosti Ludluma patří.

A na závěr motto vinoucí se celou knihou – známý Nixonův výrok – Neexistuje nic, co bych neudělal, abych uchránil úřad presidenta . . .

1 09.11.2015

Další z mnoha knih Clive Cusslera na které se tentokrát spolupodílel Justin Scott. Pokud autorovi knihy a příběhy znáte vězte, že ani Ničitel neopouští Cusslerovu známou šablonu.

Výrazná kladná a záporná postava s nadprůměrnými inteligencemi, krásné ženy, nespoutaná příroda a dobrodružně – romantický příběh s jednoduchým dějem vpřed, nijak složitými zápletkami, ale vypravěčky zručně pojato, nenáročné čtení pro chvilky volna, ať na dovolené či do propršených podzimních odpolední a večerů.

Cussler tentokrát nechává spát své osvědčené hrdiny předchozích knih a probouzí nové, stejně tak jeho Ničitel se tentokrát odehrává na kolejích a počátku dvacátého století, kdy se velké společnosti předháněly v propojení východního a západního pobřeží USA železniční tratí.

Prostředí pro drsné chlapy, kde především převládala ruční namáhavá práce a kde se tisíce nájemních dělníků denodenně lopotilo ve zdolávání překážek. Pokud jste sledovali americký seriál Peklo na kolejích, pak si tuto atmosféru dovedete živě představit.

A do tohoto prostředí vstupuje Ničitel, aby ničil a sabotoval práci Jižní pacifické promyšlenými útoky na trať, stavby, vlaky, dělníky – vše má jedinný cíl, zdiskreditovat a přivést ke krachu největší společnost na západním pobřeží. Proti Ničiteli je nasazena „armáda“ Van Dornových detektivů v čele s Isaakem Bellem a souboj dvou osobností začíná.

Již v první půlce se dozvíte, kdo je Ničitel a stejně tak postupně i jeho motivy, i když ty jsou vždy podobné – peníze, sláva, moc.

Blíží se zima a souboj vrcholí. A ikdyž kniha má začátek a konec v roce 1934 v Evropě a tehdy se rodícímu nacistickému Německu, převážná část děje je zasazena do roku 1907 od září do prosince. Do doby v USA ekonomicky napjaté a zcela nestabilní, kde železnice a telegraf je jediný prostředek, jak se rychle dostat z jednoho pobřeží na druhé a to informačně či fyzicky.

Pokud máte knihy Clive Cusslera rádi, příběh Vás nijak nezklame, žádné veledílo ale nečekejte, čte se to příjemně a mile – prostě romantické duše s dobrodružnou náturou budou spokojeni.

Jste-li vyznavači Draků, trollů, litrů krve či romantických lásek, a nebo soudobých odrazů reality, pak sáhněte někam jinam.

Dávám průměr, neb patřím do té první skupiny.

1 20.10.2015

Druhý můj pokus a setkání s dílem pana Mankella mne přineslo očekávané. Klasický krimi příběh z počátku devadesátých let minulého století velmi připomíná reálný děj a odhaluje tvrdou policejní práci, která se skládá se spousty mravenčích rutinních úkonů, kdy se skládají informace jako kamínek ke kamínku, až se podaří seskládat mozaiku, která načrtne konečné řešení.

Kniha nepřekypuje žádnými složitými zápletkami či náhlými zvraty, nevyskytují se zde nadprůměrně inteligentní zločinci se zvrhlými choutkami a motivacemi svých činů, které Vám berou dech. Popisuje dennodenní práci policie se všemi jejími problémy, radostmi i starostmi.

Kurt Walander je schopný vyšetřovatel a policista, který pracuje v malém provinčním městečku na jihu Švédska Ystadu (18.500 obyvatel), které je dominantou švédského regionu Skåne na pobřeží Baltského moře.

Čtyřicet tři let, dospělá dcera a manželka, která ho opustila, dementní otec, sestra žijící daleko, to jsou rysy, které z Walandera dělají tak trochu vlka samotáře, ale autor zde svého hrdinu zdaleka tak „nedémonizuje“ jako jiní spisovatelští kolegové (Harry Hole, Harry Bosch či Carl Morck). Kurt je dobrý policista, ale i obyčejný člověk se svými chybami, které mu komplikují osobní i profesní život, který ale spolupráci s kolegy jen vítá.

Kniha začíná brutální vraždou dvou starých lidí žijících na švédském venkově, které policisty trápí přes půl roku. Zdánlivě nikam nevedoucí vyšetřování se rozběhne po odhalení utajovaných skutečností, aby své hrdiny zavedlo do slepé uličky a následně je náhoda nasměrovala tím správným směrem. Právě na tomto příběhu je vidět, jak v řadě věcí rozhodují maličkosti, náhoda a štěstí. Za tím vším je ale poctivá vyšetřovatelská práce.

Dvojnásobnou vraždu pan Mankell okoření trochou politiky a další vraždou, když si malinko „povzdechne“ na imigrační strategií Švédska počátku devadesátých let a nad tím, jaké to s sebou nese problémy pro obyčejné lidi země. Zde si do knihy programově propašoval svůj názor na věc a naznačil, kam to až může vést.

Bohužel žijeme o 25 let dále než kniha vznikla a nezbývá, než konstatovat, že jeho pochyby a strach z přílišné benevolence politiků na imigrační problémy nese dnes svoje „ovoce“ v podobě nezvladatelných problémů, za které si vlastně můžeme sami.

Vrazi bez tváře jsou třetí Mankellovou knihou s Walanderem, tentokrát mohu hodnotit výše, než Psi z Rigy (to je hodnoceno jinde) a dávám slušný nadprůměr – téměř čtyři hvězdy.

I když ve srovnání s dnešními díly tato kniha již trochu zestárla, ale ona nepřekombinovanost a poctivost nakonec u mne jsou spíše tím pozitivem.

1 07.04.2015

. . . některé věci se nedají odpustit, některé skutky se nedají odčinit, lidské štěstí je dočasné, neštěstí přetrvává . . .

Toto trauma si nese Vincent celý svůj život v duši, ve své hlavě, ve svých genech pokroucených historií i současností.

Christoffer Carlsson a jeho prvotina po níž následovaly další dvě knihy se v krátké době stal oblíbený a vyhledávaný autor. Mé první setkání s panem Carlssonem prostřednictvím jeho prvotiny nebylo plánované, ale vydařené bylo určitě a nezůstane jen u této knihy.

Vincent Franke je román o zmarněném a smutném dětství, o krutém osudu v podobě nevyvedených předků, o umírání kolem něj, o životě člověka, který přišel o svou šanci ještě dříve, než o ni mohl sám rozhodnout.

Vincent je narkoman závislý na morfinu, jeho život, to jsou okamžiky v rauši a pak jen kruté přežívání. Přesto dovede rozumně uvažovat a mít běžné lidské myšlenky, strach a vůli některé věci změnit.

Jeho osudem zamíchá situace, kdy se bez vlastního přičinění dostává do stavu, který již dlouho nezná. Má strach o dívku, která se náhodně ocitá na pár dnů v jeho bytě, zájem o její osud a to vše vede k Vincenta k tomu, aby daný chod věcí změnil navzdory všemu.

Dokáže svou Marii získat Vincent zpět? Má šanci proti všem?

To vše se dozvíte v knize, která předkládá napětí i spád, poodhalí krutou minulost i krásu prostého života, přestože hlavními hrdiny jsou lidé na kraji společnosti, jejichž smrt nikoho nepřekvapí, nikoho nedojme, přesto jsou to taky lidé se svými radostmi i starostmi. Lidé o jejichž osudech ale rozhodují jiné okolnosti.

Stockholmské podsvětí poodhalí svoji tvář a zcela určitě Vás nenechá v klidu, postava Vincenta a Marie Vás přinutí možná o některých věcech začít přemýšlet zcela z nového úhlu pohledu.

Knihu lze jen doporučit, autor je pak určitě ten, o němž uslyšíme ještě hlasitěji, než je tomu dosud po jeho třech vyvedených literárních počinech.

Dávám čtyři a půl hvězdičky a to jen proto, že prvotina dává předpoklad k ještě lepším dalším knihám, ten schůdek musím ponechat, protože pět je maximum.

Tleskám, skvělá práce tak trochu z jiného světa . . .

1 15.02.2015

Komentář k této knize jsem nenapsal hned a nyní je děj již plně zahalen novými informacemi z jiných knih. Co z toho plyne?

Vím, že jsem knihu dočetl a celkem se to dalo, ale text a zápletka se již ne a ne vybavit, takže asi slušný průměr ale žádná pecka, která Vás ochromí, uchvátí a zaleze do podvědomí jako vztyčený prst.

1 16.11.2014

Co napsat, knihu jsem dočetl na několikrát, přiznám se, že jsem čekal něco jiného a tak mne momentálně kniha moc nesedla. Na mne příliš obecné a filozofické, spíše jsem čekal nějaké ty postřehy, jak nás celá ta mašinerie tahá za fusekli.

Celá ta sranda kolem peněz, vytváření kurzů, půjček atd.

Nezbývá, než se k ní vrátit již patřičně připraven, co mne čeká. Možná k tomu i dojde, nyní jsem naprosto neutrální neb nedovedu patřičně hodnotit.

1 16.11.2014

Na úvod je třeba udělat jasno tam, kde by méně poučený čtenář mohl trochu tápat. A jelikož kniha dle mne nic moc neřeší i uvedené spoilery Vám mohou ušetřit čas, pokud ale chcete číst, pak čtěte jen do půlky komentáře.

Opičí sérii osobně pamatuji. Hlavně premiéru prvního dílu z roku 1968, kdy se posádka vesmírné lodi ocitá na planetě, kde jsou opice dominantní druh a lidé jen naháněnou zvěří. Impozantní závěr celého filmu měl zůstat závěrem konečným - film i knižní předloha Pierra Boulleho (1963) by si to určitě zasluhovala.

Jak známo, nestalo se tak – postupně vznikaly další a další díly a jak se zvyšovalo jejich číslo úměrně klesala kvalita a smyslu plnost těchto filmů. Přiznám se, že jsem je neviděl všechny a i těch prvních 6 dílů až mnohem později a dost jsem u nich trpěl. Těžko mne někdo přinutí dívat se ještě jednou či dosledovat ty, kterých jsem byl ušetřen (celkem 10 filmů – série končí v roce 1981 desátým dílem).

Pak přišel remake (prvního dílu z roku 1968) a to v roce 2001, který znovu a jinak a za jiných filmových možností zpracovává knižní předlohu pan Boulleho, kterou tak trochu pošlapává, ale jak jinak se vyhnout tomu, aby se diváci znalostí zápletky a rozuzlením konce příběhu nenudili ještě před filmem.

Zdálo se, že toto téma je navždy vytěžené, ale přišel film Zrození planety opic (2011) – zrození Ceasera a zdůvodnění, jak opice ke své inteligenci přišly. A tak došlo ke zrození ještě lepší verze retroviru znamenající nejen vyšší inteligenci pro primáty, ale i smrtící vektor pro lidi. První díl nové série končí útěkem opic do sekvojového ráje Muir Woods a šířením opičího viru (pro lidstvo tak smrtelného) po celé planetě Zemi – rychle a nenápadně.

Druhý díl, film – Úsvit planety opic (2014), se posouvá o deset let v čase do budoucna, lidé zdecimovaní virem zanechávají rozsáhlá území opicím, které tak začínají na Zemi dominovat. Střet zbytku lidstva a opic je nabíledni a o děj druhého filmu je postaráno.

A aby toho nebylo málo, přichází další dílko, tentokrát kniha (2014), která mapuje onu mezeru 10 let neboli Prequel k filmu Úsvit planety opic s názvem Ohnivá bouře, a to z pera pana Grega Keyese.

Tak to jen na úvod, abychom věděli, co vlastně můj komentář popisuje a jak je knihu třeba vnímat.

Ohnivá bouře začíná tam, kde končí první díl filmu. Nezatížen ničím a dostatečně vyzbrojen znalostmi děje prvního filmu jsem mohl číst Ohnivou bouři.

Bohužel, čtení je to dost průměrné i když recenze jsou vcelku pozitivní (asi jsou recenzenti zvyklí na mnohem horší výsledky podobných počinů) a opět svádí k tomu, že zde šlo především o obchod, jak rychle zpeněžit téma, které vykazuje momentální zájem čtenářů či diváků prvního filmu a jeho pokračování a to do knihy.

Ale trochu k ději - opičí komunitu, kterou Ceaser vede se najatí lidští specialisté snaží zlikvidovat a tím ututlat fakt, že opice vykazují lidskou inteligenci a jsou zdrojem nebezpečného viru, na který ale jako druh mají imunitu. Na stránkách dílka se svádí inteligenční boj mezi lidmi a opicemi v sekvojovém lese. Jedni loví a druzí se schovávají, chytře se vyhýbají pastím a nástrahám, zametají stopy a kladou léčky.

Moc se toho neděje (mimo pobíhání z jednoho konce lesa na druhý) a stránek přibývá. Ceaser musí řešit, jak všechny své druhy nakrmit, lidští protivníci stále nechápou, kde tolik rozumu opice pobraly. Postupně vyplouvají na povrch kostlivci a lidé začínají chápat. Hlavní lidské hrdiny buď kosí zmutovaný vir a nebo jejich minulost.

To už ale vir kosí lidstvo po statisících. A tak vedle tématu opic a jejich likvidaci či odchytu (to k vůli vakcíně) je další nosnou dějovou linkou knihy, jak se postupně rozvíjí pandemie a s ní sílící chaos a anarchie vedoucí k totálnímu pádu všech pravidel a nastavení lidské společnosti.

K tomu si přidejte pár vzpomínek na minulost v podání opičích a lidských hrdinů, trochu politiky a jste v závěru knihy. Lidské postavy jsou předurčeny k zatracení a v závěru knihy jejich osud autor neřeší, s opičí tlupou je to trochu jinak. Že se ji nepodařilo zastavit je jasné, o čem by jinak byl druhý díl filmu, že to bylo s přispěním samotných lidí Vám doodhalí kniha.

Musím říci, že kniha asi naplní svůj účel, pokud jste se zařadili k fanouškům novodobé opičí série a bude se líbit.

Mě přišla jen průměrná a myslím, že by se pan Boulle divil, co všechno svojí knihou a opičím tématem napsanou v roce 1963 způsobil.

Myslím, že opic již stačilo.

1 11.11.2014

Skutečnost je hra a hra je skutečnost . . . toto jednoduché motto se vine celou první knihou pana Anderse de La Motty. Asi nikomu, kdo sleduje knižní novinky nemohla tato trilogie uniknout (Game – 2010, Buzz – 2011 a Bubble – 2012), obzvláště po marketingové masáži celé řady severských trillerů z dílen pana Nesba, Adler - Olsena, Larssona, Theorina, Keplera, Mankella atd., které zaplavily knižní trh, včetně toho českého a které doprovází image až obscénní krutosti (která bezesporu přitahuje velkou skupinu čtenářů).

Game ale svým pojetím představuje novou vlnu švédské kriminální literatury a na úvod mohu říci, že se mne kniha líbila. Zaujala a i když střední pasáž (alespoň dle mne) trochu ubrala (jakoby spadl řemen) na dynamičnosti v celku knihu hodnotím velmi pozitivně.

Příběh ze světa IT technologií a sociálních sítí je dostatečně dramatický a napínavý, obsahující ironii i humor a především varuje „vztyčeným prstem“ jak jejich ovládání a zneužití v rukou těch nepravých může „semlet“ každého člověka a jeho identitu doslova na prášek.

Podobných počinů zde v minulosti bylo již několik (film Síť, Firewall atd.) přesto je kniha moderním a současným trillerem, kdy hlavní hrdina HP autobiografuje celou řadu současných třicátníků.

Na stránkách dílka se tak rozehraje příběh Henrika Pettersona (HP) a jeho sestry a především velkého Pořadatele, který s HP rozehraje hru, které hlavní hrdina nemůže odolat. Alternativní realita, úkoly a finanční ohodnocení, ocenění na síti, to jsou hlavní „motory“ HP, který se tak propadá do osidel hry . . . dokud nezjistí, že je již pozdě na návrat.

Rozehraje hru, kde se chování a jednání účastníků hry může stát nástrojem se kterým lze dosáhnout doslova jakéhokoli cíle bez možnosti dohledání skutečného zadavatele úkolu, skutečného důvodu k jeho provedení.

Samotný příběh, odhalení a motivy hráčů či Pořadatele, to vše se postupně dozvíte a zakončení jen připravuje odrazový můstek pro další pokračování, které se taky dostavilo . . .

Určitým bonusem pro ty správně „postižené“ je nezměrná řada typických hlášek z celé řady filmů a dílek, které mají dokreslovat celý „osobní profil“ hlavního hrdiny, ale zároveň se stávají i zkouškou vaší znalosti všech těch filmů, které utvářely a provázely dospívání a život celé generace současných třicátníků a taky dokreslují onu degradaci jazyka, kterou IT technologie přinášejí (jen si sami vzpomeňte, kolikrát nahradíte krásný český výraz anglickou zkomoleninou, která řadu z nás bere na vidle, ale která je dneska tak cool).

Pokud se správně orientujete, jste tím žádaným koláčem trhu, pro který je kniha určena (ony anglické hlášky či vsuvky do českého textu).

Osobně doporučuji a upozorňuji, že po přečtení Vás to nejspíše požene rychle si sehnat druhý a třetí díl knihy. A pokud ne, patříte jinam, ale to je ona krásná barevnost života . . .

1 12.10.2014

Clive Cussler je plodným autorem, který má za sebou již přes padesát knih, které spojuje dobrodružství, romantika, dobrý příběh, NUMA a moře jako takové.

Knihy jsou dnes uspořádány do pěti sérií, dle hlavních hrdinů, kteří jsou však vzájemně neustále propojeni (Dirk Pitt, Akta NUMA, Akta Oregon, Isaac Bell a Fargo) a v knize Poseidonův šíp (2012) se po delší odmlce autor vrací ke svému hlavnímu hrdinovi Dirku Pittovi, který je již ve zralém věku usazen na vedoucí židli ředitele NUMA, těšící se ze svých dětí dvojčat a milován krásnými ženami. V knize vystupuje řada další postav známých z jiných Cusslerových knih. A Dirk Pitt – to je hrdina, ve kterém se promítá značná autobiografie s autorem samotným.

Opět se rozehrává příběh Cusslerova formátu, ve hře je nová tajná technologie, státní zájmy i prostá lidská hamižnost. Ve svém příběhu Vás autor protáhne všemi oceány, přiblíží pobřeží Afriky a nakonec skončíte v atraktivním Panamském průplavu, kde je dokonáno vše, co dokonáno má být. Vše okořeněno osudem staré ponorky z druhé světové války.

Pro neznalce Cusslerovy tvorby čtení pro dovolenkové lenošení či propršené víkendy, kniha nijak nenadchne, ale ani neurazí. Ti co mají Cusslera načteného však musí vnímat jistý ústup ze slávy předchozích děl a jistou šablonovitost, která se pravidelně opakuje.

To může být výhoda i nevýhoda, to když očekáváte něco, co pak skutečně dostanete. Čekáte - li ale něco zásadně nového, pak můžete být zklamáni.

Slušné čtení, Cusslerův průměr za 3 hvězdy.

1 08.10.2014

Volné pokračování apokalyptického dílka pana Glukhovského (Metro 2033) s názvem Metro 2034 mne, bohužel, velmi zklamalo.

Jak známo z první knihy, stalo se moskevské Metro se svými jedenácti trasami a nespočtem stanic jediným místem, kde přežila hrstka lidí moskevské metropole v okamžiku, kdy Moskvu vymazal z mapy jaderný výbuch. Světová válka zpustošila Zemi a jen zásluhou podzemních tunelů, stanic a protiatomových krytů pod Moskvou se podařilo části lidí přežít, aby v zápětí nastalo nové peklo, bezútěšný život v podzemí s každodenním bojem o přežití.

Pod vlivem úspěchu první knihy se autor vydal známou cestou a napsal pokračování, dokud zájem vydavatelů a čtenářů trval. Jedná se však o hodně nastavovanou kaši se slabým příběhem, žádnou pointou a nevýraznými hlavními hrdiny putování. Snaha o Homérovské filosofování či milostný trojúhelník Hunter - Saša - Leonid mne vůbec nepřesvědčil.

Kniha se více podobá PC hře ve stylu face to face, kde se máte z místa A dostat do místa B složitým labyrintem chodeb, kde na Vás za „každým rohem“ čeká lidský mutant či jiná příšera z živočišné říše a v lepším případě tvárný sliz, v nejrůznějších imaginárních silových polích Vás ovládají zlé myšlenky a vše je vyšperkováno požírači mrtvol či silnou radiací. Tu na Vás spadne trám, tu nastane sesuv a nebo Vás ohrožuje podzemní voda popř. rozjetá drezína či jen znepřátelená frakce. Metro si žije vlastním životem, najdete zde přepych vedle hladu, čistý kapitalismus vedle rudé frakce, no autor se zde opravdu vyřádil.

Jediným cílem je přežít pochod, který Vás provede Metrem, aby byla mise splněna, ale nenaplněna. Knihu doprovází rozsáhlá mapa stanic před a po apokalypse, spousta značek a pojmů se však v knize vůbec neobjeví a tak si říkáte, to přijde ještě Metro 2035 – no snad již ne.

Pokud patříte k „pařanům“ zahrejte si Metro 2034 jako hru, ale s knihou nejspíše zbytečně ztrácíte čas. Ale jsme lidé různí, tak kdo nevěří, ať si klidně počte . . .

1 08.10.2014

Toto dílo pana Jaroslava Dietla mne bylo „utajeno“ až do dnešních dnů. Nejspíš nejsem sám, kdo nezaregistroval, že pan Dietl napsal vedle Nemocnice na kraji města i další „doktorský scénář na dvanáctidílný seriál“ a to počátkem 80. let minulého století.

Ona neznalost vychází ze skutečnosti, že v době jeho vzniku (scénáře k seriálu), který se nakonec nikdy nenatočil, se o tomto Faux pas vůči tehdejší východoněmecké TV (pro ty mladší - TV v bývalém NDR) moc nepsalo a pak ležel scénář dlouhých dvacet let v archiváliích rodiny Dietlových a knižně vyšel až v roce 2002.

Důvody byly prosté, politruci v tehdejší NDR byli ještě mnohem zatvrzelejší, než ti v bývalém Československu, a tak ke scénáři měli tolik politických připomínek, že se autor, Jaroslav Dietl, rozhodl od projektu nakonec odstoupit. Když o tři roky později zemřel a pak se „přehnala“ revoluce východní Evropou, nebyl nikdo, kdo by velkolepý projekt oživil a zrealizoval.

Teprve dořešení práv kolem pokračování seriálu Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (v letech 2000 – 2001) vytáhlo „na svět“ i tento scénář z půdy, kde byl do té doby uložen, napsaný před dvaceti lety a který nakonec vyšel jen knižně pod názvem Doktor Marcus a jeho rod.

Vyšel a zůstal tak trochu zapomenut a zahlušen – v té době běželo pokračování Nemocnice, oprašování starých dílů, no prostě media se věnovala jiným záležitostem. A pan Dietl, ten byl již 17 let po smrti a mediálně spíše spojován s řadou socialistických seriálů.

Doktor Marcus a jeho rod je knihou sestavenou z filmového scénáře, na glosách a úpravách se pan Dietl již nemohl spolupodílet (†1985), v předmluvě je uvedeno, že kniha byla vydána z původního materiálu bez úprav. To vše je na díle znát, jak ideologie, tak samotné zpracování, kde chvílemi obrazy v knize spíše připomínají filmový scénář.

Co se nedá upřít je čtivost a dramatičnost zápletek, spousty postav a jejich osudů, kterými se díla pana Dietla proslavila. Píšeme ale rok 2014 a co bylo před 34 let vyjímečností a zajímavé, je dnes v seriálové tvorbě nutností a nezbytností, aby seriál vůbec zaujal. Taktéž pojetí, časové střihy a jednotlivé obrazy a kapitoly knihy, to vychází z předpokladu filmového obrazu, filmového zpracování a v knize pak vyznívá vše jakoby nedotaženě.

Samotné téma je velmi rozsáhlé, postav spousta a osudů a propojeností ještě více. V knize si projdeme údobí německých dějin od roku 1913 až po rok 1978, s hrdiny prožijeme dvě světové války, ve kterých Německo sehrálo významnou roli, situaci rozdělení Německa, stavbu berlínské zdi a změnu charakterů a myšlení především v poválečném Německu u řady postav a postaviček celého příběhu.

Ústřední postavou je Doktor Marcus, posléze jeho syn a následně jeho vnuk a celá rodina kolem ústřední postavy a starého rodového doktorského sídla na periferii Berlína, ze kterého se vyklubala celá plejáda charakterů od „věrných členů rodiny a systému“ až po novodobé nástupce rodu žijící po rozdělení Německa na druhé straně v tzv. svobodném západním světě.

Je zde zachycena jedna etapa významné berlínské nemocnice Charité a to v dobách dobrých i zlých, válečných a poválečných, kapitalistických i socialistických a součástí toho je i zachycen vývoj německého národa od roku 1913 až po rok 1978 a kus německé medicínské historie.

Kniha je určitě čtivá a zaujme, částečně i poučí, přesto je dneska již tak trochu tématicky odtažitá. Taktéž až monumentální rozsah a časové rozpětí dávají v knize pro každou z postav jen malý prostor pro její rozvoj a sledování a tak příběh běží v časových skocích a údobích pro Německo z dějinného pohledu významných, ale tím pádem s nutností výrazné zkratkovitosti samotného děje.

Přesto dávám zasloužených 60%. Pokud máte Dietla rádi, nic přečtením knihy nezkazíte . . .

1 15.09.2014

Kniha se mne dostala opět s další várkou elektronické četby do tabletu a tak jsem neodolal a začetl se, byť jsem natočený seriál viděl v době jeho vzniku (2003) celý. Dnes již seriály sleduji jen vyjímečně a zpravidla jen ty, co stojí za to.

Je známo, že natočení pokračování Nemocnice po dvaceti letech trvalo cca 2 roky, 13 dílů si vyžádalo pečlivou přípravu, souhlas paní Dietlové jako dědičky vysílacích práv byl přislíben dodržením řady podmínek, seriál začala TV Nova, pak ho odkoupila Česká televize, prostě na dnešní poměry pečlivá příprava, řada zmatků, ale nakonec vzniklo dílko, které mne osobně nezklamalo. Kniha je psána dle scénáře, tedy zase jednou otočený postup, kde kniha vzniká dle své filmové předlohy – důvody byly vysloveně komerční. Přesto se mne kniha líbila, jedenáctiletý odstup již „vymazal celkový děj z hlavy“ a ten se tak vybavoval postupně s novými stránkami příběhu.

Za celým projektem a knihou byl pan Petr Zikmund, který je správným synem svého otce Jana Otčenáška – spisovatele. Pan Zikmund (taktéž Jan Otčenášek) zcela pochopitelně tvoří pod svým pseudonymem, myslím, že pochvala z pera paní Dietlové k pokračování je zcela namístě.

Měřeno dnešním úhlem pohledu a „seriálového šílenství“ by seriál dnes musel moc a moc bojovat o diváckou přízeň, ale v době svého vzniku byla sázka na pokračování jistě dobrým rozhodnutím. Byla zde řada diváků a nakonec i čtenářů, kteří pamatovali památný seriál a jeho nadstavbu ještě z pera pana Jaroslava Dietla a kteří s očekáváním a zvědavostí jistě seriál přivítali, stejně pak i knihu.

Ale ke knize. Ústřední postavou je tentokrát primář Blažej a jeho rodina, Sovovi zde již vystupují spíše v pozadí. Společná zůstává Nemocnice v Boru, ortopedický primariát a spousta lidiček a postav, které známe z předchozích cyklů a ke kterým se přidávají postavy zcela nové a pak děti svých rodičů.

Opět je rozehrána řada osudů, vývoj některých postav nabral nečekaný spád, kniha odráží i situaci počátkem devadesátých let, kdy celá česká populace prošla výraznými společenskými změnami.

Je velmi zajímavé sledovat, jak se některé postavy vyvíjejí, nakonec se ale jejich dříve naznačený charakter přece jen prosadí. Začátek knihy je celkem dynamický, děj se rozbíhá, o překvapení není nouze, posléze se ale kniha dostává do pozice, kdy příliš mnoho postav a osudů nelze obsáhnout a tak je závěr knihy již k mnohým postavám vývojově velmi skoupý.

Knihu hodnotím mírně nadprůměrně, nakonec s ohledem na to, že doba pokročila a vývoj je již mnohem dál, nechávám 3 hvězdy. Číst knihu bez znalosti předchozích osudů postav sice lze, ale čtenář jen stěží pochopí onu pikantnost řady proměn v jednotlivých lidských osudech.

Myslím si, že ale toto nebezpečí asi nehrozí. Čtenář neznalý předchozího děje po knize nejspíše nesáhne a ten znalý má buď načteno a nebo si rád vše znovu připomene. Nevím, jestli bych se přiměl se na seriál podívat znovu, knihu jsem si ale přečetl rád a s chutí.

1 10.09.2014

Tato kniha Johna Greena asi nemůže minout pozornost žádného čtenáře, který sleduje novinky a vše podstatné, co se na současném českém knižním trhu děje. John Green (1977) – 37 letý americký autor má za sebou již řadu úspěchů, již jako 28 letý získal Printzovu cenu za svou prvotinu Hledání Aljašky, současně patří k nejznámější vloggerům a to společně se svým bratrem.

Hvězdy nám nepřály je jeho další knihou, která se hned po svém vydání (2012) zařadila mezi americké bestsellery a která má již své filmové zpracování, které je přijímáno taktéž velmi pozitivně.

Kniha předkládá smutný příběh dvou mladých lidí, kterým osud nepřál dožít se vyššího věku. Hlavní hrdinové Gus a Hazel bojují se svojí nemocí a ve svém boji se náhodně potkávají, aby prožili navzdory svému osudu pár krásných měsíců spolu.

Dá se říci, že kniha velmi útočí na city čtenářů tématem nijak novým a přesto stále dojímajícím – mladý člověk, nemoc, láska a bezvýchodná situace. Kniha však není o smrti ale o lásce, o tom, že se za pár měsíců dá prožít malá věčnost a že se dá prožít i s optimistickým pohledem a specifickým humorem. O tom, že každý z nás má svůj vesmír a jeho velikost je dána jen a jen námi.

Hvězdy nám nepřály je smutný, ale krásný příběh, ve kterém se opakují mnohé pravdy prověřené samotným životem a se kterými se každý z nás dříve či později potká. A i když kniha končí tak, jak končí každý velký milostný příběh, přesto je knihou, která by měla dát sílu všem těm, kteří si myslí, že je jejich osud zlý a nemilosrdný.

Pouze pod tíhou faktů si můžete uvědomit, jak jsou mnohé naše problémy a neřešitelné situace mnohdy banální, pokud proti nim postavíte touhu žít a užít si život, touhu, která nemůže být řadě lidí na této planetě naplněna.

Ale i to je život ve své drsné, neuctivé a nemilosrdné podobě. Omnis cellula e cellula.

Vždy si po přečtení podobného příběhu vybavím slova jedné písně mých oblíbených interpretů . . .
„ . . . s večerem když člověk cítí osamělost, nemusí hned s láhví hrát si na dospělost, spočítej si hvězdy a hned se najde cesta kudy dál . . . „

1 06.07.2014

Knihy Raymonda Khouryho (zatím jich napsal celkem šest, nepočítaje jeho díla scenáristická) mne vždy zaujaly. Drží celkem vysokou laťku, ale i mezi nimi lze rozlišovat ty lepší a ty horší. V knize Svatyně autor otvírá odvěké tajemství iksíru a Úrobora – hada požírajícího svůj vlastní ocas. Tento symbol se v novodobé historii objevuje mnohokrát u nejrůznějších kultur a je mu přisuzována řada významů. Proto není problém mu přisoudit další, kolem něhož se celý děj knihy odvíjí.

V knize autor používá mnoha obrazů a několik časových rovin, které mají čtenáře získat a napnout. Jejich cíleným „přepínáním“ v okamžiku největšího napětí Vás nutí číst knihu dál a dále, i když samotný děj až tak dynamický není, ale postupně se posouvá vpřed, aby se jednotlivé nitky děje setkaly ve finále příběhu a objasnily všechny naznačené roviny.

Hned na úvod jste v taženi do akce a jedné časové roviny, vzápětí je navozena druhá a třetí situace, vždy v jiném čase – všechny Vám mají představit hlavní aktéry knihy a ono Tajemství, které se vine celou knihou. O co se jedná sice zkušený čtenář velmi rychle odhalí a tak jen čeká, jak si autor poradí s logickým vyústěním celého příběhu, které je nakonec celkem velmi prosté a přirozené.

Převážná část knihy je ale spíše cílenou akcí, kdy se několik stran snaží získat jedno a totéž a boj o tuto relikvii se stává ústředním dějem knihy. Jen jakoby okrajově je naznačena důležitost a smysl tohoto konání a jeho význam a trochu rozvedena myšlenka následků, kdyby opravdu nastalo to, co se naznačuje.

A tak se na mnoha stránkách prodíráte uličkami Bejrútu, Bagdádu, hraničními oblastmi Turecka a Iránu, kdy jedni utíkají před druhými, vše je okořeněno střelbou, honičkami v autech i mnoha mrtvými a postupně odhalujete tajemství i osobní motivy jednotlivých postav a jejich vzájemné propojení v čase přítomném i minulém. Najdete zde kladné i záporné hrdiny, krásnou ženu a historický odkaz, v jehož sílu věří všichni zúčastnění.

Obracíte stránku za stránkou a postupně se dostáváte k rozuzlení příběhu, které je ale nakonec přirozené, jak život sám. Tím se autor šikovně vyvléká ze zodpovědnosti rozumně obhájit možnost a reálnost celého příběhu. A při závěrečném finále ti, kteří mají od Khouryho načteno, poznávají, že podobný závěr není vlastní jen této knize, což trochu zamrzí.

Svatyně má sice trochu tajemný název, ale více než o tajemno jde o odvěkou touhu lidstva po jednom a tomtéž. Je to především akční kniha, která se dobře čte, a určitě přinese potěšení všem, kteří se v podobných dobrodružných příbězích vyžívají. Téma a zápletka je dostatečně tajemná, i když svojí náplní se jedná o tematiku, která již trochu čpí vykrádáním sebe sama či jiných podobně píšících autorů.

Průměrné dílko vhodné na dovolenkové lenošení, u mne tři hvězdičky.

1 22.06.2014

Denise Mina a Konec vosí sezony – můj první kontakt s autorkou, první kniha. Nemohly mne minou recenze a doporučení, skutečnost, že se kniha překládá, prodává a má již i svoji audio podobu mne dost naplňovalo velkým očekáváním. A to byla první chyba. Přílišná očekávání staví román do pozice předem složité, vaše optika je pokroucena ještě dříve, než knihu otevřete.

Kniha je zajímavou detektivkou, psychologickým románem a číst ji bez všech těch předchozích marketingových upoutávek, bral bych ji jako slušný počin z trochu jiného regionu a pohledem pro změnu autorky - ženy.

Takto mohu napsat, že kniha úplně nenaplnila mé očekávání. Nedá se říci, že by zklamala, ale prostě pokud čtete největší pecky současné psycho - kriminální tvorby dnes především severských autorů, zůstává dle mého názoru román trochu za těmito dílky, možná právě pro svoji všední realitu dne.

Jedná se o krimi příběh z anglicko – skotského prostředí, který zdaleka nemá žádné složité a vyfabulované zápletky a tajnosnubné pozadí, příběh ale tím více odpovídá skutečnosti. Reálné průmyslové prostředí zpustošené hospodářskou recesí, vícevrstvá společnost a především sonda do lidského chování a vůbec současné společnosti a myšlení mladých lidí příběh plně odhaluje a je to odhalení dost nepovzbudivé.

Hned zkraje znáte oběť i její vrahy, zde nikdo nemůže říci, že vraha tušil v první třetině knihy, toho totiž čtenář „dostává hned v první kapitole na stříbrném podnose“, motiv se vám doodhalí mnohem později, ale o samotný akt vraždy tu až tak nejde. Ta je jen vyústěním příběhu o lidské sobeckosti a společenskému systému a vývoji, který jen odráží realitu dneška se všemi těmi rozvírajícími se nůžkami mezi chtěním, možnostmi, bohatstvím a mocí, mezi tím co chcete a co můžete, co Vám vaše ekonomická situace a společenské postavení dovolí.

Zástupce policie zde nepředstavuje žádný vlk samotář, drsný detektiv, ale žena, k tomu navíc žena v pokročilém stupni těhotenství – Alex Morrowová – detektiv seržant, která žije svůj vlastní traumatický život a musí se vyrovnávat se ztrátou dítěte, partnerskými rozchody či nelichotivou kriminální historií svého bratra a jeho syna.

Autorka doodhaluje nelichotivé policejní praktiky především směrem k chudším dělnickým komunitám, mocenský boj v samotném policejním sboru a pak zvrácené nastavení hodnot a priorit u tzv. vyšší třídy.

To vše z knihy čiší a působí na čtenáře mnohem více, než samotný kriminální akt vraždy, jehož vyšetřování se vine jako nosná nit kolem celého dalšího příběhu a rozkrývá až děsivé myšlení mnohých aktérů, které je pokřivené dnešním vývojem a děním světa a se zcela zvrácenými stupnicemi hodnot lidského žití.

Samotný motiv vraždy, způsob jejího provedení a okolnosti, které k vraždě vedly – to jsou témata k hlubšímu zamyšlení na tím, kam současná lidská komunita západního světa spěje a jak se za pár desítek let spousta věcí změnila . . .

Konec vosí sezony u mne zůstal trochu za očekáváním, ale jeho přečtení přesto stojí za to, slušné tři hvězdy a kniha se bude určitě líbit všem těm, kteří nejsou jen vyznavači akce nadruhou, drsného násilí, desítek vražd a nekonečných přestřelek.

Sonda do současnosti odrážející současný způsob života a nové nahlížení na hodnoty žití, které dříve byly nedotknutelné . . .

1 07.06.2014

Musím říci, že dle mého názoru představuje Jonathan Kellerman absolutní špičku mezi autory psychologických trillerů. Tak, jak si vybudovala svou pověst severská dílka detektivního žánru, je Kellerman jedničkou právě v oblasti detektivní literatury se specializací na psychologii pachatele a jeho chování.

V jeho knížkách vystupují hned dva hlavní hrdinové – detektiv Milo Sturgis a jeho velmi blízký přítel psycholog Alex Deleware. Knihy na mne působí více reálně a ze života, lépe, než mnohdy již až příliš překombinované příběhy pana Nesba, Olsena a dalších. Každopádně je to trochu jiné čtení, ale opět s visačkou vysoké kvality.

Oba dva hlavní hrdinové se v knihách, které již překročily polovinu druhé desítky, časově vyvíjejí, prožívají své životní výhry i prohry, ale v každém z románů řeší zapeklité příběhy, které mají kořeny ukryté hluboko v lidským myslích a jednotlivých lidských osudech.

Terapie je dalším příběhem, kde se hned zkraje oba dva aktéři dostávají do akce. Vražda dvou mladých lidí se ze začátku jeví jako dílo psychopata, který se mstí za svůj handicap, později se však ukazuje, že vše má úplně jiný podtext.

S postupně probíhajícím vyšetřováním se rozkrývá minulost a objevují pravdy, které se na povrchu jeví ve zcela jiném světě. A jak již to bývá, za pozadím vraždy se sexuálním podtextem se nakonec skrývají velké peníze, vliv a moc a zneužívání státních grantů v soukromý prospěch.

Autor zde apeluje na téma, které není neznámé ani čtenářům u nás, vždyť zneužívání nejrůznějších dotací u nás konkrétně z EU, to je téma stále živé.

Terapie Vás ze začátku rychle vtáhne do děje a rozběhne všechny nitky vyšetřování, v půlce knihy se ale děj trochu zasekne a chvílemi Vás nutí určité pasáže přeskakovat, závěr je již jen logickým vyústěním všech faktů, ale nic překvapivého a dechberoucího se již neuděje.

Kniha patří ke slušným počinům, má blížeji k reálnému životu, tím pádem se v dnešním světě překombinovaných detektivních témat stává maličko méně atraktivní, neb v tomto srovnání patří jen k průměrným.

Odmyslíme-li si ale ony detektivní pecky, je to stále slušné čtení za lepší tři hvězdičky.

A pokud máte rádi psychologické podtexty detektivních příběhů, je to kniha, která Vás určitě osloví . . .

1 04.06.2014