Eidalon komentáře u knih

Má první kniha autorky, kterou jsem se rozhodl si přečíst na základě dobrého doporučení, aniž bych vůbec tušil, o čem kniha bude. A tak mne zastihla zcela nepřipraveného . . .

Židovská otázka a rasová segregace Židů v době druhé světové války je téma, o které je napsáno mnoho a mnoho. Téma stále stejně hrůzné, i když časem pomalu mizící z podvědomí současné generace.

Autorka, přestože generačně již patří jinam, uchopila tento příběh způsobem, který mrazí a vynáší na světlo skutečnosti, kterým nelze téměř uvěřit. A přesto všemu napsanému věřím do posledního slova.

Hana je příběh židovské rodiny na maloměstě a to z pohledu dvou hlavních hrdinek a několika časových rovin z období před válkou, v ní i po ní včetně truchlivých padesátých let v Československu. Celý příběh je umocněn vyprávěním v první osobě, a to vždy pohledem dané osoby.

Hrůzná filosofie vedená vůči Židům ze strany hitlerovského Německa je zde rozkryta způsobem, který musí každého čtenáře tvrdě zasáhnout. Teprve pod tíhou textu si uvědomíte, jak nám chybí pokora k tomu všemu, co vlastně máme, v čem žijeme a jak malicherné problémy mnohdy řešíme způsobem zcela neadekvátním.

Hana je strhující román, a přes veškerou depresivnost celého příběhu se ke knize vracíte ihned, jak je to možné. Mé první hodnocení za 5 hvězdiček české autorce, a to zcela zasloužené. I pár dnů po dočtení ve mne zůstává silný zásah celým textem, příběhem, popsanými skutečnostmi.

Hana by se měla stát povinnou četbou všech (především mladých) lidí v Evropě, kteří za největší tragédii považují, když se nemohou připojit k internetu. A zároveň celým současným a dalším generacím, které již zapomněly hrůzy války, a především nebezpečnost rasismu a všech projevů s ním souvisejících.

24 11.12.2017

Levhart – je opět skvělá Holeovka pan Nesba, která Vám nabídne 722 stránek, kdy se ani při jedné nebudete nudit. Autor zde předkládá promyšlený a zapeklitý příběh plný zvratů, hrůzné minulosti, děsivé přítomnosti, akce, kde nechybí krásné ženy, závist, boj o moc, frustrace, kdy se vražednou zbraní stane dokonce příroda sama . . . a pokud někdo bude tvrdit, že v půlce knihy tušil pachatele, tak mu nevěřte . . ., neboť, ikdyž se podaří pachatele zatknout, zbývá ještě čtvrtina knihy, a to by nebyl Nesbo, aby ji vyplnil planým tlacháním. A tak se dozvíte, jak to vlastně všechno bylo . . .

Ale . . . pokud jste četli knihy krátce po sobě a nesly název Nemesis, Pentagram, Spasitel, Sněhulák, pak si po přečtení Levharta řekne, ale tohle je mi nějak povědomé. Ano, ty knihy jsou psány jakoby podle „jedné šablony“, sice dost rozvolněné, ale přece jen se zde schematicky opakují stejné věci. A tak mne přijde, že pan Nesbo tak trochu vykrádá sám sebe, budiž mu připsáno ke cti, že ale i tak se ty knihy čtou báječně!

Zde si dovolím jen malou odbočku. Levhart je osmou Holeovkou – tedy příběhem, kde hlavní roli vyšetřovatele sehrává Harry Hole, postava osamnělého vrchního detektiva a neřízená střela, jehož život minulý i současný skrývá spoustu traumat, jizev na těle i duši, které Harry léčí alkoholem, cigaretami, opiem a krásnými kolegyněmi, které jeho činy „likvidují“ v jejich kariéře či dalším životě . . .

První Holeovka spatřila světlo světa před 17 lety (v roce 1997) a Levhart je již osmou knihou (HH1 – Netopýr, HH2 – Švábi, HH3 – Červenka, HH4 – Nemesis, HH5 – Pentagram, HH6 – Spasitel, HH7 – Sněhulák, HH8 – Levhart a vězte, že jsou již napsány HH9 – Přízrak a HH10 – Policie). A proč ta všechna knihografie?

No, protože všechny ty knihy na sebe tak trochu navazují, minimálně v čase, postavy se vrací, vyvíjejí, hrdinové stárnou, stejně, jak jednotlivé díly serie s Harry Holeem. A proto je nejlépe začíst číst knihy v časové posloupnosti, jak byly psány a nebo alespoň od Pentagramu výše. Všechny díly již byly až po HH08 – vydány i v češtině. Pokud začínáte Levhartem či Sněhulákem, nelze dost dobře myšlení a kroky hlavního hrdiny a jeho přátel pochopit a užít si je, ony mají své kořeny v předchozích dílech a situacích. I v Levhartovi autor v řadě případů předpokládá u čtenáře znalost osudů jednotlivých postav, tak, jak byly popsány v předchozích knihách. V řadě pasáží sehraje i v Levhartovi Sněhulák svoji roli, jakou? – čtěte . . . a že jste Sněhuláka ještě nečetli, tak to máte blbý . . .

Samotný příběh Levharta začíná tam, kde Sněhulák končí. Harry je případem Sněhuláka natolik frustrován, že opouští řady policie a utíká na druhý konec světa – do Hongkongu – kde se oddává neřestem alkoholu, drog a nelegálních sázek, aby zapomněl. Jeho „sněhuláková“ kolegyně končí v psychiatrické léčebně a ze silného dua vyšetřovatelů Hole – Brattová zůstává jen legenda na oddělení vražd . . .

Ale nový sériový vrah, který sofistikovaně a krutě sadisticky předkládá jednu oběť za druhou a až v závěru pochopíte, jaký to má vlastně smysl, dává podmět ke znovuvzkříšení Harryho Holea. Harry je v Hongkongu složitě vypátrán, vyplacen z dluhů za podmínky, že se ujme vyšetřování. Umírající Holeův otec je další silný důvod, proč se Harry po půl roce vrací z „bahna“ neřesti zpět do Norska a malým důvodem je i jistě samotná Kaja, jeho vlastně co ? - čtěte . . .

Čeká na něj složité vyšetřování, kterému se Harry zprvu brání, ale postupně vítězí jeho policajtská nátura a tvrdohlavost, a rozbíhá se další hrůzný příběh, který sahá hluboko do „skříně kostlivců“ jednotlivých aktérů. Vše je okořeněno vnitřním bojem o moc v samotném vyšetřovacím týmu a vyšperkováno exotickými mučícími nástroji a minulostí temnou, jak polární noc a spletitou jak zrcadlové bludiště.

Harry je součástí složité mašinérie, ze které nakonec vyjde opět vítězně, tj. že hlavní aktéři dojdou zatracení, ale jak již to u postavy Harryho bývá, s dalšími nočními můrami a děsivými sny, které dovede zahnat jen alkohol, cigarety a opium. A k chybějícímu prstu přibude i vyskakovací čelist, pozůstatek jeho hongkongského šílenství, která sehraje svou hlavní roli až v závěru příběhu.

Svým způsobem si tentokrát „zahraje“ i samotná příroda, když nejdříve dechem ledovým a posléze horoucím rozetne patovou situaci a děj se může odvíjet dále.

Dozvíte se proč, dozvíte se jak, zjistíte, že minulost může každého dohnat i po dlouhých letech čekání, zažijete nejednu prekérní situaci. A Happy End?

Harry se vrací do lůna neřesti, aby opět zapomněl, jeho kolegové ke své práci a jeho šéfové (ano Harry jich má v knize vícero) se diplomaticky dohodnou, neboť každý ví na toho druhého tolik špíny, že se drží vzájemně v šachu. S úsměvem a cukrbliky si jdou dále po krku, ale veřejnost je lakována na růžovo . . .

Přátelé, nepřipomíná Vám tohle to něco?

No snad jen, je to všude stejné, ale Levhart je jen jeden a stojí za to si ho přečíst, vymezte si cca 25 hodin času a vzhůru do toho, troufnu si tvrdit, že budete spokojeni . . .

18 25.02.2014

(SPOILER) Les v domě, zatím poslední autorčina kniha, vyvolala značnou negativní publicitu, když byla paní Mornštajnová nařčena z převzetí námětu knihy jinou třetí osobou. I když za vším tím smrdí hlavně peníze, které někdo cítí z porušení domnělých autorských práv, to vše spíše svědčí o tom, že situace popisovaná v knize není zas tak výjimečná.

Bohužel domácí násilí ruku v ruce se sexuálním zneužíváním a to vše promítnuto do dětského věku spojeného s incestem sice není až tak běžné, ale tak jak je i v knize naznačeno, s těmito kostlivci se nikdo nechlubí. Obecně pak neúplná manželství a složitá finanční a sociální situace v závislosti na dalších lidech často vede k vyústění, na které doplácejí děti, jako důsledek předchozích hříchů. A společnost zde selhává.

To je nejsmutnější aspekt celé knihy, ale taky odrazem společnosti, kde jsou tradiční hodnoty rodiny vytěsňovány neúplnými vztahy a situacemi z nich plynoucími. Lhostejnost, hamižnost a bezohlednost v lidských vztazích a to i v nejbližší rodině zahání mnohé až na okraj a řešení bývají tragická. O tom všem kniha je a i když je námět vlivem výše uvedeného sporu již předem znám, doporučuji si knihu přečíst. Velmi silný, drsný a emotivní příběh, který Vás stěží nechá v klidu, chcete do děje vstoupit a pomoci křehké nevinnosti a potrestat zlo . . .

Je to silný příběh, který Vás dostane a zároveň děsí. Není nikomu z nás milé si připomenout, že ne všude lidé žijí své klidné životy doplněné radostmi a drobnými strastmi, že jsou na tom mnozí mnohem, mnohem hůře . . .

Má další kniha od autorky, které dávám plné hodnocení . . .

16 30.05.2023

Právě jsem dočetl a tolik rozporuplných pocitů jsem neměl již dlouho, proto hledám – kdo je pan Sveistrup? Jak to, že ho neznám, ta kniha mne úplně „vyrazila dech“, a pak si přeci jen s drobnou nápovědou vzpomenu – dánský seriál Zločin deset let zpět ověnčený řadou cen – tři série, který má již i svůj remake (The Killing - USA) a autor byl hlavním scénáristou seriálu jehož námět sám předložil. Kniha je nejspíše prvotinou, rok zrodu 2018 a v ČR duben 2019, kde jsou předchozí zkušenosti z krimi problematikou plně využity.

Autor na čtenáře hned v úvodu naloží temný střih do minulosti jednoho z případů a dává tím na srozuměnou, že nálepka psychologického kriminálního thrilleru knize skutečně sedí. Rozbíhá se dějová linka, představena je nesourodá dvojice vyšetřovatelů, kteří snad ani nemohou být více odlišní, a přesto je spojuje buldočí vlastnost nedělat zkratkovité závěry, když pár věcí do sebe zapadne a vnést tak do uzavřených případů nový pohled.

Příběh se rozletí závratným tempem a tady skutečně platí, že s blížícím se závěrem ještě přidá. Jste za první půlkou knihy a již nelze přestat číst dokud se nedozvíte vše, autor nakonec „způsobně“ všechny záhady vysvětlí, všechny postavy ukončí a přesto poslední stránka zase předhodí pochybnost v rozeklané postavě hlavního viníka, který nakonec viníkem není, ale je možná nebezpečnější, než si dokážete připustit.

A zde se ukazuje velký přesah celé knihy. Vedle dramatického děje se spoustou zvratů, jejichž logiku postupně plně pochopíte a skvělé zábavy je Vám předložena i hlubší úvaha, která vás nenechá v klidu.

Zneužívání a týrání dětí – temná linka, která se příběhem vine je to nejhorší ve světě zločinu. Bytosti, které se nemohou bránit, sami rozhodovat o svém osudu a o které se systém nedovede plnohodnotně postarat. Téma, které se dneska jeví jako čím dál tím více aktuální. Rodiče nemají na své děti čas v tom každodenním boji „o přežití“ a zcela mnohdy ignorují potřebu lásky, souznění a vztahů v rodině. Sezdané partnerské svazky jsou přežitkem a děti se stávají přítěží, rodinu a lásku jim nahrazují sociální sítě, virtuální hry a neosobní komunikace. Těžko se pak divit, že z nich roste generace, která své zájmy upřednostní před vším ostatním a připadá jim to naprosto normální.

V knize jde autor ještě mnohem dále, tzv. pěstouni a náhradní rodiny jdou do sociálních případů mnohdy jen z důvodu finanční podpory od státu, z dětí se stávají objekty zneužívané, týrané a bezohledně manipulované k obohacování těch, kteří se rozhodli je „vychovávat“, zpravidla jen pro svůj prospěch. A když systém nekoná, rozhodne se konat hlavní "negativní" postava - Kaštánek.

Poté, co je vám v knize rozkryt celý motiv hrůzných činů "Kaštánkova" konání, najednou nevíte, na kterou stranu se dát, kdo je víc vinen, protože motiv vedoucí k vraždám vytipovaných osob je ukryt ve velmi smutném až neuvěřitelném popisu příběhu, ze kterého mrazí a kterému systém nedovedl zabránit.

Zavřete knihu a vlastně nevíte, kdo je hlavním viníkem toho všeho . . . abyste si tiše přiznali, že my všichni, tato společnost, která to nechává dojít až za hranu ze které nebude návratu . . . Tiše přehlížíme, jak se nová generace předškoláků, školáků a teenagerů mění před očima v generaci bez úcty k čemukoli, vzájemně se šikanující, shlížející se ve svých virtuálních hrdinech s absencí citu a lásky a jen s touhou naplnit svá přání, být in bez špetky odpovědnosti a cílevědomosti sami k sobě, natož pak ke společnosti, která je tvoří. Jasně, neplatí to zatím na většinu této generace, zatím . . .

Plné hodnocení dávám jen výjimečně, ale tato kniha si to určitě zaslouží!

14 21.01.2020

No pane jo.

Na knihu mne upozornil až příliš velký „humbuk“ kolem ní, šel jsem do četby naprosto nepřipraven, čekal jsem nějaký sci-fi román v regionálních reáliích s nádechem velkého tajemna.

A jméno Karika, při vší úctě k autorovi, jsem do Trhliny neznal, přestože se nejedná o žádného začátečníka – jak jsem později pochopil. Prostě jsem se s autorem potkal až nyní, a i když se dá k dílku říci leccos mne to teda oslovilo a závěr, to byl sešup. I toto hodnocení píši ihned po dočtení a pocity mám hodně rozporuplné a ať je to, jak chce, příběh mne určitě zaujal.

Předně, neznal jsem autorovi předchozí literární počiny a takto nepřipraven pro mne nebylo zas tak těžké uvěřit, že je skutečně pouhým dokumentaristou Igorova příběhu, část knihy jsem vnímal jako dokument o Tribeči a jaký si rozbor mýty opředeného pohoří. Není se co divit, do děje jsou zapracovány všechny dostupné materiály, které se problematice věnují, vše lze ověřit a proto je Trhlina ještě zlověstnější ( i to polorozbořené hřiště s fotbalovými brankami za Zlatnem najdete=první hromadné foto 4 až 5 účastníků).

Sloh a styl Karikova psaní, neustále ubezpečování, že předložené není jeho fixí s odkazy na spoustu reálií a historických faktů, které jsem si (kdo by to neudělal) dohledal mne stále přesvědčoval, že čtu populárně naučný dokument, kde se v závěru slibuje předložit souhrn faktů, záhad a mystérií a ať se s nimi každý popere po svém.

Teprve až se příběh dostává do fáze paralelních vesmírů a cyklických časových smyček jsem se vrátil zase do spíše knižní reality a přesvědčil sám sebe, že Igor a jeho příběh je jen výplod autorovy fantazie. Otevřený konec a ztráta kontaktu s osobou, jenž má být zdrojem vyprávění je jen únikem před těmi, kteří by si chtěli ověřit i Igorovu totožnost.

I když, kdo ví . . .

Tak nevím, zdali bylo Tribečskému masívu pomozeno, lokalita mne ihned zaujala a na mapě jsem ji prošmejdil zcela detailně, ale vypravit se tam kolem Vánoc, no to ani náhodou. A že bych si tam koupil pozemek a postavil dům - Vy byste to udělali?

Snad jedinou nepřesnost bych autorovi vytkl – hypoglykemický šok popisovaný u jednoho z hrdinů příběhu nastává nízkou hladinou cukru v těle (která je snižována právě dávkou inzulínu=dotyčný je diabetik s vysokou hladinou cukru v krvi a inzulínem je tato hladina redukována do správných hodnot a nebo právě tím, že není zdroj energie=jídlo popř. vysoká fyzická zátěž) a nebo nepravidelnou stravou a nikoliv tím, že inzulín není aplikován, což se nám autor nepřímo snažil vnutit . . .

A závěr – dovolím si citaci se kterou se ztotožňuji . . . Trhlina je román, který se vám zavrtá pod kůži a pronikne až do morku kostí jako tuhý mráz. Igorovo svědectví může citlivým jedincům způsobit lehkou paranoiu a garantuje vám, že do lesů se jen tak nevydáte.

Za mne 4 hvězdy jako z praku.

13 22.02.2019

Daniel Cole je pro mne opět „nový autor“ detektivních románů a vcelku příjemné překvapení. Knihu jsem přečetl bez příprav a doplňujících info, teprve později jsem zjistil, že jde o prvotinu autora, který toho zatím nemá až tak moc za sebou (v roce 2019 – Hadrový panák a Loutkář, co by druhá kniha série).

Každopádně na prvotinu prokázal Cole umění vtáhnout čtenáře do děje a udržet pozornost až do konce. Předkládá zajímavý román, který má silný vstup a příběh. Děj se odehrává v několika dnech s jedním časovým odskokem, který jaksi dokresluje pozadí a motiv počínání hlavního hrdiny – detektiva Williama Fawkese alias Wolfa.

Ten je vykreslen jako klasický detektiv ohař – samotář, který pro dosažení svých cílů nedbá pudu sebezáchovy, na druhou stranu je schopen udělat vše pro své kolegy a zároveň obratem potlačit kolektivní snahu po spravedlnosti pro své vlastní pomsty. A nepřejte si Wolfa potkat, když se dostane do boje, který hraničí s nezvladatelnou zuřivostí bez respektu k čemukoliv.

Celá linka příběhu se točí kolem nespravedlivého rozhodnutí soudu k postavě podezřelého Kremačního zabijáka, kterého soud na základě několika zmanipulovatelných důkazů osvobodí. Wolf se rozhodne konat a končí mimo službu a v psychiatrické léčebně. Zde náhodně narazí na „stejně postiženého spolupacienta“, který mu předá kontakt na „ďábla v lidském rouše“. Wolf tak spustí akci, kterou nelze zastavit a jejíž je součástí.

Dle mého názoru si autor nabral až „příliš velké sousto“, které ne až tak dobře ukočíroval. Asi bych zde jen opakoval stejné postřehy, hodně „vyrovnaných“ postav, kde pak chybí hlavní hrdina, řada otevřených podtémat, která nejsou v knize dotažena, naplánování hlavních vražd je pak příliš dokonalé, v praxi asi těžko dosažitelné a tím pádem hůře uvěřitelné.

No a dvě hlavní postavy – detektiv Wolf a jeho protivník jsou na jednu stranu vysoce inteligentní, chladnokrevně kalkulující osoby bez zábran a na druhou stranu až příliš emocionální a nezvladatelní, velmi rozporuplné, že nelze uvěřit v možnost takového vývoje.

Kniha končí a čtenáře napadá řada otázek na věci v knize nevyřčené, i když dále asi nepodstatné. Je jasné, že autor musí dozrát a ty nejlepší věci asi teprve čekají na napsání, ale start to byl vcelku dost dobrý.

Za mne něco lepší tři hvězdy.

12 17.02.2019

Vážená Navayo, tvůj pocit je pochopitelný, té knize je 86 let a popisuje období amerických dějin a způsob života, který byl úplně odlišný od současnosti a o kterém naše generace až na malé vyjímky mnoho neví (současná generace má problémy znát minulost naší společnosti, natož tak americké).

Ta kniha je klasikou proto, že se stále čte a točí se dle ní filmy. Její hlavní přínos je v tom, že předkládá pravdivý obraz života vyšší třídy v Americe, který si můžete srovnat se situací dnes. Ta kniha není fikce, ale reálný odraz tehdejšího života, byť v příběhu, který se ale klidně mohl stát a odpovídal by realitě dne. V tom tkví její přínos i pro dnešek.

Pokud se někdo rozhodne pro její přečtení, měl by toto od ní očekávat a nebýt zklamaný, když nedostane zábavu v dnešním stylu.

Babička Boženy Němcové dneska taky neuchvátí akčností, složitostí zápletky, dynamičností střihu děje a přesto je to klasika, která vypovídá o životě a jednom údobí našich dějin.

A znát svoji minulost znamená rozumět současnosti a budoucnosti.

12 15.11.2014

Tento román jsem poprvé četl hned, jak vyšel a to bylo někdy v roce 1976. V té době podobné knihy moc nevycházely, vzpomínám si, že to tehdy způsobilo v řadách studentů Gymnázia, ke kterým jsem patřil, minimálně zvýšený zájem.

Kniha a děj knihy za těch 45 let vyvanul, ale zůstala vzpomínka na to, že tato kniha byla spojena se silnou emocí, která zůstala podvědomě skryta. Když se mne tedy dostala „do rukou“ kniha znovu v elektronické podobě, neváhal jsem a začetl se podruhé do osudů hlavního hrdiny.

Je to i osobní srovnání, číst knihu na prahu dospělosti a pak v době, kdy se Váš životní osud postupně blíží k nemoci, kterou si neseme ihned po narození a to s názvem smrt.

Kniha mne opět zaujala a opět zapůsobila silným zážitkem. Vedle příběhu čisté lásky, které se hlavní hrdinové dlouho brání svým až cynickým přístupem – vždyť láska je jen slovo, má kniha řadu přesahů.

Pohled na nové Německo 15 let po válce, na novou generaci mladých Němců a jejich přístup k nedávné minulosti a vyrovnávání se s ní, pohled na vztahové problémy řádu zaneprázdnění rodiče versus jejich děti a nakonec téma věčné, kde boj o přežití a snaha uchránit svoji existenci či existenci svého dítěte převáží jakékoli emoční vztahy.

A co také zůstává a přetrvává je cynismus lidí, kteří v tomto stavu nacházejí svoji konkurenční výhodu a dovedou ji mistrně obrátit ve svůj prospěch bez ohledu na ty, kterých se to přímo týká.

Knížka krásná, svým způsobem smutná s nevyhnutelným koncem, kde moc a peníze dovedou spolehlivě zničit cokoli.

PS – je zajímavé číst hodnocení pod touto knihou, hned se vám selektuje společnost, kde mladší ročníky již vše kolem nás vidí v úplně jiném nastavení, je to až děsivé, jak se za 50 let vše změnilo a především, jak se vnímavost mladých lidí mění a otáčí do směru, kterému již nerozumím . . .

nakonec filosofii non-fungible tokens=NFT, kde je někdo schopen za vědomí, že je imaginárním majitelem "výkřiku do tmy" v podobě prvního tweetu jisté celebrity utratit miliony dolarů je pro mne naprosto nepochopitelné, myslím si, že život se má prožít v reálném světě a naplnit život dle možností skutky a zážitky, proč bych měl "vlastnit" zápis, že jsem majitelem onoho tokenu s charakteristikou NFT, no nevím . . .

ale to je jiná písnička, možná místo vypínání na hodinu všech nasvětlených míst, abych upozornil na likvidaci neobnovitelných zdrojů by stačilo vypnout těžbu bitcoinů či eteru, které ke svému životu nepotřebuji a které představují neskutečné energetické plýtvání . . .

tak to vidím já, ale dnešní mileniáni žijí ve svých imaginárních světech a bude hůř, covid a technologie nás drží pevně pod krkem a pohrdavé přehlížení nás, starších ročníků je nejen zřejmé, ale přímo nabádající - vrať se do hrobu a už tam zůstaň . . .

11 28.03.2021

Harry Hole podvanácté. Museli jsme si na další pokračování opět 1,5 roku počkat (poslední Žízeň) a Harry stržen událostmi se zdá být u konce svých sil. Na začátku příběhu ho nacházíme rozpolceného a opět samotářského, Oleg je na druhém konci Norska a Ráchel ho vypakovala z domu, on sám pak povlává v alkoholovém rauši, truchlíce po rodinném zázemí i své dřívější práci v terénu, kterou kvůli Ráchel vyměnil za klidnější, bezpečnější a především časově urovnanější výuku nových adeptů policie.

A tu přichází situace, která vše ještě stonásobně zhorší. Harry se dostává do další nové role, suspendovaného vyšetřovatele, jenž na vlastní pěst řeší případ, ke kterému by se neměl ani přiblížit, neboť je přímo zainteresovaný. A jak vyšetřování pokračuje, odhaluje Harry skutečnosti, ve kterých sám hraje hlavní roli a neb naskýtá se otázka, usvědčí Harry sám sebe? Uvěří předloženým faktům a nabude přesvědčení, že je to právě on, který je hlavní podezřelý?

To si přečtěte sami, Nesbo Vám předkládá řadu dalších příběhů, které se v závěru protnou a když si již myslíte, že víte co se stalo a že znáte, vše se ukáže opět jinak. Strhující až do konce, který je tak otevřený, že víc ani nemůže být.

Takže Nesbo s Harrym nejspíše neskončil. Ale situace se změnila, rodinné zázemí je pryč, Harry je opět sám a je jen na něm, kam se jeho život bude ubírat dále - kruh se uzavřel, Harry se vrací v podobě, ve které ho známe z prvních příběhů.

Opět skvěle napsané, vyfabulované a napínavé až do samotného konce, Harry zde jede na 110% a když vše rozkryje, čeká ho ještě složitá cesta, jak to vše navléci k obrazu svému. Nitky se spojí a propojí a závěr je další strhující část.

Na druhou stranu nám autor v knize na řadě ploch sklouzává do filosofických disputací o pití, životě, odpovědnosti, které v předchozích knihách nebyly a tak trochu brzdí chvílemi spád děje a mnohde nutí k přeskakování. Ale asi pan Nesbo dospěl do stádia, kdy vedle zábavy a vzrušení chce na čtenáře přenést i trochu kolektivního moudra. Osobně bych určitě tyto rozpravy klidně oželel.

Za mne opět 100% hodnocení.

11 14.04.2020

Petera Maye, bohužel, objevuji až v posledních měsících. Těžko říci proč, když se za jeho jménem skrývá spousta skvělé autorské práce již několik desetiletí, ale v mém případě je tomu prostě tak.

První mojí knihou od něj byla právě Skála, a náhoda tomu chtěla, že právě tento první díl trilogie z rodného Skotska jsem četl na úvod. Teprve později jsem si ujasnil, že Skála je součástí trilogie (Skála – I. díl, Muž z ostrova Lewis – II. díl a Šachové figurky – III. díl), kdy jednotlivé knihy na sebe časově a dějově navazují a číst je v jiném pořadí znamená, že čtenář jen stěží pochopí náznaky a charaktery hlavních hrdinů, kteří figurují ve všech třech knihách, nezačne-li číst trilogii od počátku, přestože každá z knih řeší jinou situaci. Tolik pro pořádek a pro ty z Vás, kteří se na dílka pana Maye teprve chystáte.

I když mne reklama lákala na přední detektivní román, kniha je přece jen trochu více, než jen detektivka psaná dle pravidel žánru. Jedná se spíše o společenský román, kde se odhalují životní příběhy prostých lidí žijící v nehostinné části Skotska – souostroví Vnějších Hebrid – ostrovů Lewis a Harris, kde vládnou tvrdé životní podmínky, nepříjemné počasí a všudy přítomná rašelina a detektivní zápletka je jen okrajovou záležitostí, ale právě onou příčinou, která má přinést samotný důsledek, který je pro vraha onou satisfakcí.

Proč se kniha jmenuje Skála a proč její přebal znázorňuje kus nehostinné přírody s majákem, která se při pozornějším náhledu jeví jako hlava ptáka Tereje se dozvíte již v první části knihy, stejně tak se seznámíte s hlavními hrdiny příběhu, kde tou ústřední postavou je detektiv Fin Macleod a celá řada dalších.

Fin Macleod je na ostrov Lewis vyslán jako zástupce policejního vyšetřování brutální vraždy, která nese velmi podobné znaky s vraždou, kterou právě Macleod vyšetřoval v Edinburghu. Jeho návrat do rodného prostředí přináší řadu vzpomínek a na stránkách knihy se rozehraje celá plejáda příběhů kolem aktérů, se kterými se Fin Macleod při vyšetřování vraždy potkává v jejich dospělém věku a se kterými ho váže pouto společného dospívání a nejedné životní tragedie.

Rozkrývá se tak mnohé tajemství, nejeden životní osud, nejedna lidská tragédie a všechny tyto střípky do sebe postupně zapadnou jako znovu seskládaná mozaika. Čtenář je vtažen do děje minulého i současného v jehož závěru se dozví řadu překvapení a nakonec i jméno samotného vraha.

Jeho motivy a důvody k vraždě svého vrstevníka jsou však mnohem hlubší a smysl celé vraždy nakonec přímo souvisí s Finem, který sám prožívá složité období svého života, když se musí vyrovnat se ztrátou jediného syna.

Závěrečné odhalení všech faktů Vám dá odpovědi na všechny otázky, ale hořkost, ale i krása celého příběhu zůstává . . .

Všem milovníkům detektivek, kteří za knihou hledají jen skvělou detektivní práci osamělého vyšetřovatele a spletité cesty vyšetřování, lze jen odkázat, že tady asi kniha nenaplní jejich očekávání.

Jste-li spíše vyznavači krásy slova, vypravěčského stylu a psychologických zápletek, které dovedou zaujmout rozmanitostí lidských životů, jejich cílů a motivací a to vše v prostředí ryze specifickém, pak je kniha určena právě Vám . . .

Já osobně jsem nebyl nijak zklamán a čtení mne přineslo nejen zábavu ale i poznání a poučení. Dávám téměř plné hodnocení, čtyři a půl hvězdičky.

9 02.01.2015

Řeknete-li Karel (Friedrich)) May, vybaví se různá spojení. Dnešní mladé generaci toto jméno německého spisovatele žijícího v druhé půlce devatenáctého století mnoho neříká a nejspíše by neříkalo ani o mnoho víc mé generaci, kdyby nevyrůstala v období „renesance“ indiánek a nejrůznějších westernů, se kterými se na filmovém plátně v šedesátých letech minulého století doslova „roztrhl pytel“.

Daly vzniknout legendárním westernům ověnčených skvělými hereckými výkony a neméně dobrou hudbou. A pro mnohé z nich se staly předlohou i knihy Karla Maye – tzv. mayovky, jak jsme jim s oblibou říkali a říkáme doposud.

Z pohledu tehdejšího i soudobého literárního kritika nebyly knihy žádnou vážnou a hlubokou literaturou, ale čtou se dodnes a to je těm příběhům přes 110 let a více.

O Mayovi bylo známo, že prožil život, který byl poznamenán mnohými příkořími, vězením a že si May ve svých knihách tak trochu splňoval své představy a sny o dalekých krajích, kam se sám nedostal. Jeho hlavní hrdinové prožívají mnohá dobrodružství, které nás, kluky šedesátých let, tak uchvátily a ovlivnily, že jsme autorovi odpustili téměř vše, především ony reálie, které se tak výrazně lišily od skutečnosti.

Dodnes si vybavuji situaci, kdy jsme v roce 1968 koncem srpna zcela vážně rokovali, coby desetiletí kluci, jaké by to bylo fajn, kdyby se najednou na svých koních objevil Vinnetou, Old Shatterhand a další a dali to v té naší zemičce zase všechno do pořádku. Tak silně nás tyto příběhy ovlivnily.

Mayovky zdaleka nevymizely, ty knihy se stále čtou, mají své příznivce, mají své stránky s celkem velkou návštěvností a prostě stále dovedou chytnout za srdce.

Před pár dny se mi dostala do tabletu e_podoba třídílného Vinnetoa s Buriánovými obrázky a tak jsem si s chutí zavzpomínal na chvíle, kdy jsem ty texty slyšel (když mi je máti předčítala) a četl poprvé. Právě vydání všech tří dílů z roku 1967 mám stále ve své knihovně vedle mnohých dalších.

Zcela záměrně se tentokráte vyhnu hodnocení knih, bylo by příliš subjektivní, mayovky stejně tak jako foglarovky mne výrazně ovlivnily a zapříčinily mou celoživotní vášeň a lásku pro westerny a muziku s nimi spojenou, lásku k přírodě, kamarádství a ztotožnění se s myšlenkou, že pravda, spravedlnost a láska vítězí . . .

Jak krásně naivní . . .

a tak snad na závěr jeden postřeh klasika – s pravdou a poctivostí, láskou nejdál dojdeš, hm, je se pak těžko vrací zpět . . .

Na knihu jde jen chvála a nadšení, byl jsem tedy hodně zvědavý, co celkem velmi mladá autorka předestře za vize a nevšední a novátorské myšlenky žánru sci-fi. Jako fanoušek tohoto žánru, který za svůj dlouhý život přečetl snad vše, co v žánru vyšlo nejlepšího, jsem byl opravdu hodně zvědavý.

Z pohledu zkušeného sci-fisty má kniha spoustu nedostatků a to jak logických, tak morálních, ale jak z děje knihy vyplývá, o ty zde až tak nejde. Nakonec samotný děj knihy je vlastně teanegrovský příběh o pocitech, vztazích, vůli, kamarádství, zradě a lásce hlavní hrdinky Beatrice - Tris a Čtyřky alias Tobiase ve frakci Neohrožených a dalších pár nováčků. Potkáváte zde jen mladé lidi - hodnota lidského života je zde degradována na výrazy - prošel či neprošel zkouškou, jeden mrtvý sem druhý tam, co na tom - no to mne u společnosti, která se měla poučit z chyb svých předků, moc nesedí.

O tom, že se v knize popisuje společnost po post-apokalyptickém sebezničení lidstva jsem se dočetl jen v recenzích na knihu, stejně tak i to, že se děj odehrává v Chicagu někdy v budoucnu. Z děje samotné knihy to nijak nevyplývá. Nedozvíte se kdy a kde se děj odehrává, snad jen, že ve městě, které je zpola neobydleno, obehnáno drátem, za nímž jsou ale farmy produkující pro společnost žijící uvnitř potraviny.

O městě, v němž jezdí vlaky sem a tam bez logického cíle, snad aby převážely Neohrožené na jejich misích, bez vysvětlení, jak je získávána energie, potraviny, proč došlo k tomuto stavu, jak jsou získávány výrobky denní potřeby a jak vše vlastně funguje. Na jednu stranu město chátrá a na druhou stranu lidé v něm žijící ovládají a mají k dispozici rozsáhlé moderní technologie. Žijí uvnitř drátů, ale farmy mají mimo území města. Proč tedy žijí uvnitř se nedozvíte. Před čím město a svou komunitu chrání taktéž. Není ani naznačena velikost celkové komunity - snad jen, že se jedná o velké město, za to filosofie rozdělení společnosti je navržena téměř nadpozemsky.

Autorka zde předestírá nový typ lepší společnosti po předchozím sebezničení (a to je asi jediná myšlenka celé knihy související s žánrem sci-fi), která staví na analýze chyb, které vedly tu předchozí k "vlastní likvidaci". A návrh je to vcelku logický a velkorysý. Rozdělení společností do Pěti Frakcí je určitě novátorské. Smyslem daných Frakcí je vymýtit ty lidské vlastnosti, které byly považovány z pohledu zvolené Frakce za příčinu celosvětového sváru. Jednotlivé Frakce jsou přesně popsány, včetně úlohy, kterou členové jednotlivé Frakce ve společnosti hrají, i když jen velmi obecně.

Každá frakce dodává do společného soužití jiný typ lidí, kteří se pak začleňují do celého společenství - Odevzdanost dala správu města - bezúhonné osobnosti bez závisti a touze po moci, Upřímnost zákonodárce, Sečtělost vědce a učitele, Mírumilovnost poradce a opatrovatele, Neohroženost ochrana města a pořádku. Každá frakce má své obyvatele žijící dle zásad a filosofie frakce, své rodiny, které plodí a vychovávají děti, aby se tyto dosažením 16 roku rozhodly, ve které frakci chtějí strávit svůj další život. V rozhodnutí jim má napomoci talentová zkouška, která v podobě hypnotické vize odhaluje skutečné vlastnosti jedince. A Divergence neboli odchýlení - rozbíhavost - jedince od jeho jednoznačného zařazení do té či oné frakce je nebezpečné a takoví jedinci jsou nekompromisně likvidováni. Proč, to se v knize na závěr dozvíte.

A jak děj ukáže, lidská společnost je nepoučitelná. Touha po moci vůdců dvou frakcí vede k rozpolcení a zneužití technologie a členů frakce Neohrožených k získání a ovládnutí celého společenství. Jak praví zásady dobrého příběhu - odvaha hlavní hrdinky Tris vede k odvrácení tohoto skutku a zmaření záměru. Zároveň se hroutí dvě z pěti frakcí a z hrdinů se stávají nezařazení alias odpadlíci, kteří musí přežít na vlastní pěst.

Ale to již příběh končí. Dva hlavní představitelé zůstávají spolu, ale jejich další osud je zcela otevřen a nejistý. Jako zachránci celého společenství pro mne nelogický závěr. Za to ideální příležitost na pokračování příběhu.

Pro mne má kniha dvě roviny - samotný příběh, který by se asi taky klidně mohl odehrát na nějakém výcvikovém vojenském táboře současnosti, kde ctižádostivá Tris překonává překážky a sebe samu a zamiluje se do svého instruktora, aby společně pokořili šikanu, zneužívání druhých ve svůj prospěch a touhu po moci, a myšlenku nového členění společnosti po jejím předchozím selhání a návrhu jejího fungování - příběh se mne líbí, návrh nové společnosti taktéž, vše ostatní kolem a především logičnost je ale dost krkolomné a nepravděpodobné.

Dávám tak, tak 3 hvězdy z pěti a to především za umění vtáhnout do děje, to se autorce nedá popřít. Myslím, že se kniha určitě bude líbit především mladým a romantickým dívkám, ale do románů velikánů scifi např. C.Clarka - Vesmírná odysea (2001, 2010, 2061 či 3001) a nebo ságy Ráma to má hodně daleko a k pořádné sc-ifi taktéž. Prostě červená knihovna posazená do reálií budoucnosti a to ještě hodně nevěrohodné.

Taktéž bych knihu necharakterisoval jako dyspotickou vizi Chicaga, ale to je věc názoru.

9 25.11.2012

Již deváté pokračování kolem oddělení Q nevyřešené případy, které Vás zavede do hluboké minulosti, jenž se prolíná se zcela zřejmou současností.

Kniha zahajuje prologem z roku 1982, dalším případem z roku 1988 a pak je čtenář vtažen do současnosti i když případ z roku 1988 je startovacím, neboť na jeho šetření a konečném nedostatečném uzavření se podílel jak Carl Morck, tak jeho šéf oddělení vražd, Marcus Jacobsen.

K znovu otevření případu vedou pochybnosti obou aktérů Carla i Marcuse a posléze se začnou objevovat další a další případy, kde je stejný modus operandi. Vždy se případy jeví jako nešťastná náhoda, vždy se jedná o oběti s pochybnou morálkou a konáním, kdy jejich smrt je spíše požehnáním pro okolní společnost, vždy se na místě činu objeví kuchyňská sůl. Jejich smrt jakoby měla připomínat zlo ve světě.

Carl a jeho tým se krok po kroku dostávají k objasnění motivu i vzorci uskutečňovaných poprav, k osobám, jenž stojí za pomyslnou boží spravedlností, odhalují motiv i význam přítomnosti soli či dat úmrtí obětí. V knize je připomenut i fenomén Covidu 19, který ještě lépe vtáhne čtenáře do děje, neboť situaci kolem zákazů či lockdownů spojených s Covidem 19 máme všichni ještě čerstvě ve své paměti.

Příběh má dramatické vyústění a otevřený konec, když sousledně s vyšetřováním se otvírá stará kauza spojená s Carlem, i když si osobně ten případ z předchozích knih již nevybavuji . . .

Klasická Olsenovka řadící se spíše k tomu lepšímu a její konec dává tušit v desáté pokračování . . . .

8 24.05.2023

(SPOILER) Nezvratné alibi je šestým příběhem, kdy se skotský vyšetřovatel Enzo McLeold pouští do vyšetřování smrti Lucie Martinové (LM). Před Enzem stojí ještě dva případy a oba dva poskytují minimum záchytných bodů pro úspěšné vyšetřování. Jedná se o sázku, kdy se Enzo McLeold vsadí, že se mu podaří na základě vědeckých poznatku a výstupů z forenzních podkladů k případům vyřešit policií uzavřené a nedořešené případy, které popsal ve své knize novinář Roger Raffin.

Po přečtení knihy je jasné, že Enzova série nejspíše končí, neboť rozuzlení smrti LM rozkryjí i okolnosti a odhalí pachatele i u sedmého případu, smrti Marie, původní manželky novináře Raffina.

Na úvod hodnocení se patří říci, že i když se dá kniha číst i samostatně je určitě mnohem lepší číst celou sérii v časovém sledu, tak, jak byla napsaná. Každý případ s sebou nese řadu postav k příběhu, ale zároveň se celou sérií nesou i osudy postavy Enza McLeolda a jeho nejbližších. A právě znalost všech souvislostí budete k šestému a sedmému případu potřebovat mnohem více, než u předchozích příběhů. A čeká Vás celá řada překvapivých odhalení.

Vyřešením a uzavřením všech otevřených linek, které se nesou celou sérií se autor nejspíše s Enzem rozloučil (i když se údajně v roce 2022 dokončuje kniha Noční brána s Enzem opět jako hlavním aktérem), minimálně celá linka sedmi případů je rozřešena.

K ní jen pár slov, tato série vedle dobrého čtení a zábavy je i zdrojem poučení. Dozvíte se mnoho o Francii samotné, o francouzské gastronomii, vínech a krásných koutech Francie. Za celou sérii bych dal téměř plné hodnocení, vše je napsáno lehce, zábavně, série není tak temná, jak příběhy, které jsou zasazeny do drsné skotské přírody, jen mne trochu vadí přece je mírně trčící product placement.
Série je jiná než čínské Thrillery, ale mohu zcela bez zaváhaní knihy pana Maye doporučit a to jak série tak samostatné, přečetl jsem všechny a nikdy nebyl zklamán.

8 31.03.2023

Kniha je kombinací dokumentu a jednoduchého příběhu, nebo spíše nastíněné důsledky celoevropského výpadku elektrických sítí s pozadím jednoduchého děje na její zvládnutí a co by se nejspíše vše dělo a nedělo.

Víc než samotný děj s jeho hlavními hrdiny zde převládají všechny ty důsledky, které by takováto situace přinesla. Je až děsivé, jak je vše dneska na elektrické energii závislé a již několika denní výpadek přináší nepředstavitelné škody a zásah do života miliónů lidí. Těžko odhadovat, jak je nastíněný scénář realistický, ale pokud se na vším hlouběji zamyslíte, tak Vás jen tiše mrazí. Máme strach z konvenčních zbraní, chemických nebezpečí, ale ono by vlastně stačilo "vypnout elektriku".

Určitě stojí za přečtení, na druhou stranu, pokud nechcete mít noční můry, je otázkou, zdali knihu doporučit. Děsivé, realistické a hodně pravdivé.

8 17.11.2019

Harry je opět v akci. Další kniha ze série Harry Bosch, tuším že již devatenáctá a dvacátá je na cestě. Každý, kdo prošel s Harrym všechny jeho příběhy již zná všechny hrdinovy libůstky, byt, dceru, složitý osud, a jakoby se opět setkal s „dlouholetým přítelem“. Harry opět nezklame a dál drží svůj prapor pravdy.

Dva druhy pravdy, to je Harry Bosch již mimo LAPD, coby dobrovolník teď působí na maloměstě uprostřed velké aglomerace. Autor v knize, jak v několika posledních příbězích velmi podobně, opět rozehrává dvě základní dějové linky s podtextem třetí, a tak to trochu již působí šablonovitě.

Ale je to poctivý příběh, kde na jedné straně Harry brání svou profesní čest, a to za pomoci svého nevlastního bratra Mickeyho Hallera a na straně druhé rozkrývá síť organizovaného zločinu, tentokrát drogy v podobě medikamentů získávaných pomocí černých duší, lidiček, kteří klesli na úplné dno.

Jste tedy přeneseni do americké reality, a to jak ve světě zločinu, tak do světa práva a praktik kolem soudního systému, který se točí ve spirálách, kde spravedlnost je až na posledním místě.

Opět slušně napsané, kniha Vás určitě nudit nebude, ale je to již tak trochu pořád stejné. I tak je třeba složit poklonu tvůrci, kde bere stále nové a nové nápady, aniž by vykrádal sám sebe.

Lze číst i jako první knihu s Harrym Boschem, ale to pak o Harrym nevíte vlastně vůbec nic . . .

8 06.03.2019

Reklama Vás láká na desátý díl série o HH, někde v podvědomí mne naskakuje informace, že je to díl poslední - že bych to někde četl? Na úvod tedy snad jen stručné shrnutí všech deseti knížek – viz moje recenze na Levharta, kde je vše pěkně za sebou v časovém sledu, to pro ty, kteří HH objevují až nyní a ne vždy se v časovosti orientují správně.

A je-li to skutečně poslední příběh s HH, bude se mne dost stýskat . . .

Ona předpona v recenzi o HH je zde důležitá – do poloviny knihy Policie se o HH autor přímo nezmíní, jen samé náznaky, které lze obecně označit jako mimikry na n-tou.

Ale pěkně popořádku. Poslední knihy pana Nesba na sebe již velmi těsně navazují (Sněhulák – Levhart – Přízrak a Policie) a to jak časově, tak i dějově. V knihách za sebou následujících se autor odvolává na tu či onu situaci, která byla popsána dříve a tak pokud jste knihy v tomto pořadí nečetli, můžete v určitých částech děje trochu tápat.

Jestliže ale Sněhulák a Levhart navazují jen volně a hlavně v čase, tak Policie je vlastně druhý díl Přízraku a navazuje tak velmi těsně. Tzn. číst Policii před Přízrakem nemá v podstatě smysl, neboť všechny otevřené kauzy v Přízraku právě řeší až kniha Policie.

Proč – jen si připomeňme, Přízrak končí tak, že HH opouštíme v tratolišti krve a kulkami v prsou a hlavě, Oleg utíká neznámo kam, Ráchel sedí v letadle na druhém konci světa a Asajev leží pod „ruským broukem“. Violin a jeho tvůrce odchází ze scény a vraždy v knize naznačené nemají jasného pachatele, naopak korupce a intriky v samotném vedení policejního sboru Osla jen kvetou a hlavní aktéři hrají prim společně s politiky města.

V této atmosféře kniha Policie začíná, hned společně s vraždou prvního příslušníka sboru, který se podílel na vyšetřování neuzavřeného případu. A než kdesi cosi je zde vražda druhá, třetí . . . a nikdo neví jak dále.

Jste v půlce knihy a HH nikde, jen jakýsi náznak, který Vám vnucuje myšlenku, že se Harry nejspíš ani neobjeví. Vyšetřování zatím běží a nejbližší bývalí spolupracovníci Harryho jsou nuceni vytvořit minitým o vlastní kapacitě navzdory názorům policejního ředitele, který má z knihy Přízrak svoji minulost, kterou čtenář musí znát, aby pochopil . . .

A pak se vše rozběhne opět ještě zběsilejším tempem, vražd přibývá a řešení je v nedohlednu. Blížíte se k závěru když se teprve nyní objeví Harryho fenomén i když minitým je decimován duševně i fyzicky.

Jak už to bývá, nic není tak, jak na první pohled vypadá, se čtenářem si autor tentokráte hraje hned od prvních stránek knihy. A nakonec se dostavuje závěr, který je zcela nečekaný.

Policie navazuje na Přízrak a nese si jeho nit, osobně bych řekl, že tato dvoj-série knih opět vše posouvá ještě kousek dále, než Sněhulák a Levhart. A protože tady již nešlo jít dále, Nesbo se trochu vrátil, vyrazil trochu jinou cestou a opět vše posunul ještě o stupínek výše.

Smekám a snad poprvé dávám 100 bodů ze sta možných. A jen čekám, kam se autor bude ubírat dále, neboť laťku je již téměř nemožné překonat.

Doporučuji všem, ale zároveň upozorňuji, poslední čtyři knihy jsou Nesbovým neskutečným výtryskem a těžko je srovnávat s knihami před tím, i když i to je super čtení, ale i Nesbo se vyvíjí a poslední čtyři knihy jsou toho důkazem.

Bravo pane autore, smekám a závidím tu invenci . . .

8 24.05.2015

Evžen Boček, kastelán Milotického zámku (od roku 1992), osmačtyřicetiletý autor (1966) a kyjovský rodák, který se se svými texty prý moc nevnucuje. Věřící, konzervativní a svou Poslední aristokratku tvořil celých osm let. A kastelán Josef z jeho tak povedené knihy trpí silnou autobiografií . . . alespoň „Mufloni“ a jeho žena to tvrdí . . .

Ani se to nechce věřit. Milotický zámek znám již dlouho, Evžena Bočka ale znám jen pár měsíců. To, když jsem v početných odkazech kolem knih neustále „zakopával“ o jeho Marii III. z Kostky a nejrůznější recenze na jeho literární počin - Poslední aristokratku. A jelikož mne zvědavost nedala, nezbylo, než si knihu přečíst.

Hned zkraje jsem ale narazil, když jsem při rezervování dílka v oblíbené knihovně zjistil, že jsem 18. v pořadí a k textu se jen tak rychle nedostanu (knihy již nekupuji, pouze je čtu). A tak jsem oprášil své znalosti virtuální reality a sehnal si zvukovou podobu tohoto povídání. A pak stačilo jen usednou a poslouchat . . .

Na úvod mohu potvrdit, Evžen Boček je velmi vtipným současným českým prozaikem a zcela po právu obdržel cenu Miloslava Švandrlíka. Jeho texty (Poslední Aristokratka má již i druhý díl – Aristokratka ve varu a další díly prý na sebe taky nenechají dlouho čekat) mne právě humorné povídání a knihy pana Švandrlíka dost připomínají.

Poslední Aristokratka je kniha, která si neklade jiný cíl, než pobavit a rozesmát. Reálie dílka – pomyslný, mírně zdevastovaný a časem nahlodaný zámek Kostka někde v Čechách – jsou panu kastelánovi velmi blízké, a tak jeho glosy a vtipné postřehy ze života na zámku jsou založeny na pravdivých poznatcích a osobních prožitcích. Jeho poznatky přenesené i do knihy, co návštěvníci při prohlídkách chtějí a co ne, vycházejí z reality, a pravda, moc lichotivě pro českého návštěvníka nevyznívají.

Celá kniha je pojata jako deník, vyprávění devatenáctileté dcery Marie, která se jako rodilá Američanka stěhuje do Čech, aby se zde se svojí celkem naivní americkou matkou a nepraktickým otcem, potomkem šlechtického rodu z Čech, ujali rodinného majetku a pokračovali v rodové linii české šlechty.

Ani jeden z hrdinů není na tuto roli připraven a tak hned od úvodu – odjezdu z Ameriky do Čech a nastěhování se na zámek – je celá rodina neustále konfrontována s realitou, se kterou si nedovede účinně poradit. To vše přináší komické situace, které zde autor vrší jednu za druhou a tak Vás neustále nutí k úsměvu na tváři a mnohdy až k hlasitému smíchu.

Postupně se ale děj v knize již moc neposouvá kupředu a vlastně se tak trochu utápí v opakujících se legračních situacích, které nese hospodaření na zámku a komunikaci se služebnictvem či osůbkami v okolí, které od vrátivších se Američanů očekávají víc, než tito mohou dát.

Spolu s hlavními hrdiny prožijeme vánoce, silvestra, pravou českou zabijačku a další dobrodružství.

Kniha je zcela určitě zábavné a neškodné humoristické čtení bez větších literárních ambicí, které ale v dnešní době plné špatných zpráv vnáší do duše radost, klid a pohodu . . .

Všem trudomyslným doporučuji jako povinnou četbu, obzvláště po chmurné zimě . . .

8 13.03.2014

Kniha začíná prologem, který Vás ihned vtáhne do děje, ale záhy zjistíte, že popisovaná situace dvou bratrů vězněných a trýzněných po jejich únosu od rodičů krutým věznitelem je již dávnou minulostí. Minulostí, o které zůstalo jen zoufalé volání o pomoc v podobě vzkazu, který umístil jeden z bratrů do lahve a hodil z okna loděnice do moře. Volání o pomoc, které nebylo vyslyšeno, ale dalo podmět k vyšetřování a které nakonec splnilo svoji úlohu.

Láhev se vzkazem prožívá vlastní osud, nejdříve se toulá ve vodách Severního moře, aby zachycena v rybářské síti byla předána na policejní stanici v nejzazším koutě Skotska, kde shodou okolností zůstává „trčet“ několik let, než je vrácena osudem zpět do středu dění. Zvláštní láhev a vzkaz napsaný vlastní krví, to vše dánsky a první slovo je volání o pomoc.

Legrace, romantika a nebo krutá realita? Z prvotní nejistoty se stává jistota, neznámý pisatel volá o pomoc! A proto se po mnoha peripetiích a letech láhev se vzkazem dostává na stůl oddělení Q Carla Mørcka, oddělení zabývající se odloženými případy zvláštní důležitost ve státě Dánském.

Pokud je Vzkaz v láhvi první Vaší knihou Adlera Olsena, trochu tápete v postavě Carla Mørcka, Asada a Rose a celého oddělení Q. To totiž vzniklo včetně vykreslení charakterů hlavních protagonistů v jiné Adlerově knize – Žena v kleci.

(Komisař Carl Mørck prožije velmi traumatickou událost na oddělení vražd. Při vyšetřování je na místě činu zabit jeho kolega, další nejbližší spolupracovník postřelen tak, že ochrne na celém těle a sám Carl vyvázne jen s lehčím zraněním. Vše si klade za vinu, je v depresi, neumí vyjít s kolegy, ztrácí sociální cit, stává se pro své kolegy a nadřízené nepohodlným. Zároveň je ale skvělý vyšetřovatel a tak, když vznikne polilický tlak na vytvoření celostátního policejního oddělení, které by se věnovalo starým nevyřešeným a odloženým případům (oddělení Q), jeho nadřízení umě využijí situace a Carla povýší na vrchního komisaře oddělení Q. Uklidí Mørcka do sklepení policejní bodovy, přidělí Asada, později Rose a nechají vlastnímu osudu v záplavě nevyřešených případů . . )

A právě na stůl tohoto oddělení (mezí tím již několik let řešícího zapeklité případy) se dostane láhev se svým vzkazem, který za léta ve vlhkém prostředí zanechal jen málo čitelných slov. Carl a jeho tým se ihned dají do práce a skládají skládanku neuvěřitelného příběhu. Postupně se dostávají k rozluštění celého vzkazu, zjišťují identitu pisatele a s hrůzou se dovídají celý příběh, starý přes 16 let. Okolnosti případu ukazují velikou rafinovanost únosce a Carl si uvědomí, že příběh bratrů a vzkazu v lahvi může mít celou řadu dalších pokračovatelů a to až do dnešních dnů.

Adler ve své knize však sousledně popisuje a sleduje děj knihy vedle „roviny z pohledu Carla“ i „pohled očima tajemného únosce“, jehož identitu se dozvíte až na závěr knihy. Z pohledu čtenáře se zcela bezcitný a chladnokrevný vrah postupně stává osobou, která si za svůj život taktéž prožila své. V úryvcích a glosách z jeho dětství a dospívání se v přesných dávkách dozvídáte motivy a pohnutky, které vedou k tomu, proč je z něj dnes člověk takový, jakým je. Chápete jeho pohnutky, jeho rozhodnutí, jeho cílevědomost a přesnou sofistikovanost chování.

Chápete, ale určitě nesouhlasíte. Přesto nám všem prostřednictvím této postavy Adler předává mnohem větší sdělení. Upozorňuje, jak zrůdně záludný může být náboženský fanatismus, pokud je přenášen na děti od jejich nejútlejšího dětství. Jak je snadné přesvědčit „čistou dětskou duši“ o správnosti konání a to jak vymýváním mozků, tak hrubou silou. Upozorňuje na bezpočet náboženských sekt vyznávající mnohdy nepochopitelné životní hodnoty, na ta drobná jednotlivá uskupení několika desítek lidí, kteří ve jménu Boha konají na Zemi zlo, jaké si snad ani neumíte představit. Drobnými sektami to začíná a končí Vírou s miliardou věřících, kterým kromě víry život mnoho nedává.

Těžko se pak divit, že v takovémto prostředí vyrostou lidé charakterově a citově naprosto pokřivení, v tom horším případě připraveni vykonat ve jménu Božího rozhodnutí sebezničující teroristický útok na bezvěrce a zabít jich co nejvíce; v tom „lepším případě“ se z prostředí osvobodit a zbytek života se mstít na všech, kteří tak konají, kteří věří a nutí k víře ty nejvíce bezbranné – své děti.

Obě dvě roviny, od sebe ze začátku knihy hodně vzdálené, se postupně dějově přibližují a vrcholí v závěr, který Vás nenechá vydechnout.

Kniha se rozbíhá pomalu, pokud se s oddělením Q setkáváte poprvé, ze začátku trochu tápete, nerozumíte, ale v druhé půli knihy se vše již rozběhne tak jak má a gradaci románu se nedá již nic vytknout.

Mám-li knihu hodnotit a spravedlivě dodržet srovnatelné hodnocení např. s mým posledním hodnocením – Spasitelem, pak bych Vzkazu v láhvi dal tři a půl hvězdičky, to však nejde a tak dávám čtyři, především za to něco navíc, než jen dobré počtení – za ono upozornění, jak je nebezpečné být lhostejný a přehlížet rostoucí náboženský fanatismus, který se k nám do Evropy tiše, ale zcela neúprosně v podobě balkánských komunit vkrádá.

Vzkaz v láhvi si své ocenění zaslouží, ale pokud ho čtete po Spasiteli od Jo Nesba jako já a máte bezprostřední srovnání, pak musíte konstatovat, že Spasitel je prostě lepší kniha.

8 13.01.2013

Další povedená kniha Patrika Hartla, která určitě zaujme svojí rozmanitostí a pestrostí vztahových situací mezi hlavními aktéry celého románu, příběhu dvou poloprominentních pražských rodin a jejich dětí, které spojují dlouhodobé sousedské vztahy v řadové zástavbě vilek a rodinných domů stojících na pozemcích, které dříve byly určeny jen vyvoleným.

Kniha začíná v tuhých normalizačních letech komunistické éry v první polovině sedmdesátých let, kde rodinu Bohatých a Nových spojuje společná aktivita při výstavbě svým budoucích domovů na „papalášských pozemcích“ a provází je celým jejich životem přes léta sedmdesátá, osmdesátá a dále postrevoluční dobu.

Sledujeme osudy jednotlivých aktérů v dlouhé časové řadě, autor do několika postav rodičů a dětí zahrnul téměř všechny možné situace, které ve vztazích lidských, sousedských, pracovních i sexuálních mohou nastat a rozvíjí je s pečlivostí až bizardní.

Setkáváme se zde s pracovními kariérami, pády, pevnými manželskými pouty i manželskou nevěrou, nemanželskými dětmi, hetero i lesbickými vztahy, asketickým i požitkářským životním stylem, zodpovědností či velkou volností v žití a smýšlení a to vše se odehrává na pozadí měnící se doby tuhého socialismu až po reálný kapitalismus ve velkoměstě – Praze, která předkládá aktérům řadu problémů a úskalí, ale i netušené možnosti nové doby.

Kniha určitě zaujme právě svojí rozmanitostí života, neboť se v ní „najde“ mnohý čtenář, řada popisovaných situací a problémů odráží každodenní život dříve režimem spíše tyranizovaných osobností, které se „po revoluci“ mění ve vyšší střední třídu nové společnosti.

A jak praví sám autor, je to kniha o lásce, obraz milostného života hlavních postav líčící intimní touhy, okamžiky radosti i katastrofy a to od předškolního věku až po věk důchodový. Je to kniha která vás rozesměje i dojme . . .

7 02.01.2022