dominika8192 komentáře u knih

(SPOILER) Tento typ knih normálně popisuji slovem "odporný". Ale zde to na přesné vyjádření mých pocitů nestačí. Bylo to nebetyčně odpudivé, nechutné, plytké, depresivní a podivně znetvořené. To je asi příhodný popis skutečnosti. Celým příběhem se táhl takřka hmatatelný nasládlý pach ... smrad mrtvol, potu, jiných tělesných výpotků, ale i beznaděje, cynismu, duševní okoralosti a zmaru ... prostě a jednoduše se hlavní postavy (teď myslím ty neužitečné spratky) tak nějak plahočily od ničeho k ničemu, bezduše zabíjely dny poflakováním a pofňukáváním (a masturbací, mluvíme-li o Jackovi, jenž byl z celé party nejnechutnější). Autor se asi snažil zobrazit správnou "americkou teenagerskou oprsklost", ale tohle bylo zahnané až do nepřístojných extrémů. Rozeberme si nyní postavy jednu po druhé. Otec - groteskní figurka v rodině, děti z něj mají celkem prdel. Jakmile prodělá infarkt, rozhodne se nestarat se dál o přerostlou zahradu, ale jednoduše ji zalít betonem (cením, fotr, protože i já mám z tý zasraný zelený svině, trávy, hlavu v pejru a nejradši bych zahradu u naší chalupy zavezla hnojem). Nic moc se o něm dál nedozvídáme, protože zhebne někde po pěti stránkách. Matka - věčně se plahočící, naprosto neschopná umravnit své haranty a vštípit jim alespoň ždibec empatie nebo sociálních dovedností, bojující se zákeřnou chorobou, na kterou zhruba v polovině knihy umírá. Skvadra spratků, které bych jebla krumpáčem po hlavě, to jest nejstarší Julie - rádoby vůdce, zmalovaná štětka, co se jen povaluje, sem tam něco uklohní nebo umyje hrneček, jinak jakoby duchem mimo. Mladší Sue - ufňukaná, nervózní, jediná z party se snaží aspoň si sem tam něco přečíst a zapsat do deníku. Tom - malý kluk, co už v útlém věku má přiteplalé travesti sklony, rád chodí oblékaný jako holka. Jack - nejodpornější člen "týmu", co si jen neustále někde honí péro, poflakuje se kolem, nemyje se, smrdí, ale zoufale touží být "právoplatným prvkem skupiny sourozenců". Potají ho sexuálně vzrušuje jeho starší sestra, kterou na samotném konci doopravdy opíchá. Suma sumárum - zvrácené, přestřelené, žaludek zvedající a nemorální. Na stranu druhou vlastně plytké, nedotažené (konec byl sfouknutý jak rychle?!), postavy jsou vesměs negativní, nelze s nimi mít soucit, prostě nelze. Všichni si zaslouží pobyt v pasťáku, Jack možná i v chytrovně vzhledem k jeho choutkám a myšlenkám. Hnus ... jo a samozřejmě spousta, spousta cementu, na to nesmím zapomenout.

1 07.08.2020

Zkrátka a dobře novodobá Věc Makropulos. Ráchel a Elazár jsou si tak moc souzeni, že jejich "láska" překlene dvě tisíciletí. Četlo se to hezky, ale tak nějak jsem očekávala mnohem více šokující odhalení a i trochu té nedůvěry z vnuččiny strany. V tomto ohledu mi to připomnělo zklamání z četby Sophiiny volby, kdy se čtenář musel prokousat stovkami stránek, než došlo na tu všemi propíranou a dlouho očekávanou "volbu" a autor ji popsal stroze na několika řádcích. Přesně to mi připomněla scéna z této knihy, kdy Ráchel celá tisíciletí před svými dětmi skrývá ono "hrůzné tajemství o svém skutečném věku", ale své nevím-už-kolikáté vnučce ho pak svěří jen tak mezi řečí a vnučka pochybuje jen asi deset řádků, a pak jakoby zázračně uvěří. Konec mě lehce zklamal, ale od této knihy jsem nic neočekávala, takže ji mohu zařadit do průměrně příjemných překvapení tohoto roku.

1 20.06.2020

Mé úplně první setkání s autorkou, které jsem byla odhodlaná ohodnotit plným počtem bodů ... a to celých 300 stran románu Konec hodokvasu. Text čítá 413 stran, z čehož lze usuzovat, že posledních sto stran bylo nudných. Alespoň pro mě. Ano, můžete namítat, že se vyžívám v prostoduchých popisech mezilidských vztahů a klepat si na čelo, jak se mohu nudit u popisu něčeho tak zásadního pro českou historii, čímž bitva na Bílé hoře bezesporu je, ale toho popisného a odosobněného politikaření na posledních stranách bylo na mě zkrátka už moc. Proto ne plný počet bodů, ale pouze takřka plný počet.

1 26.05.2020

Dobrá detektivka, trochu natahovaná.

1 28.01.2020

Hele, je jasný, že Pollock má nějaké interní sexuální trable, protože aby všechno, ale fakt VŠECHNO, v jeho příběhu sklouzlo k sexu, je úchylka. Já nejsem žádná puritánka, mám za sebou i knihy typu Božský..., apod., ale tohle bylo odporný vyobrazení sexu, že se mi z toho až žaludek zvedal. Možná to bylo úmyslný - celým příběhem se táhla shnilá a mastná, lepkavá a olejnatá pachuť beznaděje a hnusu. Prostě jííháá - Amerika ve svý nejúlisnější zvrácenosti...s nemytejma zubama, smradlavým dechem, potem nasáklýma hadrama a měsíc nemytejma tělama. Fujtajbl vespolek. Na druhou stranu čtení, co se vryje pod kůži tím, jak čtenáře mrdne po hlavě bejzbolkou.

05.07.2023

Příjemné čtení.

19.12.2021

Omlouvám se, ale ne. Uznávám, že autorka byla z mého pohledu "ošizena", protože těsně před otevřením její knížky jsem dočetla Pravidla moštárny (naprostý skvost). Ale to nic nemění na faktu, že je příběh špatný. A to natolik, že jsem knihu musela po útrpném přelouskání 120 stran odložit. Hele, nevadí mi erotické scény (mám za sebou Božského bastarda a Božského cizince), nevadí mi ani mafiánské prostředí (dočetla jsem Kmotra i Ve stínu mafie), ale toto je divná slátanina. Hlavní hrdinka je od první stránky na direkt pravým hákem do ksichtu, chová se jako kráva, co posílá do prdele jak své kamarády, tak mafiánského bosse (?!). Vím, že mělo jít o vykreslení "nebojácné ženy plné odvahy, na kterou si nikdo nepřijde", takže se omlouvám, že tuto růžovou bublinu prasknu - to není odvaha, to je debilita. Pokud bychom vzali v úvahu, že Vaculík je skutečně "obávaným šéfem temného podsvětí a všech mafiánů" (což není), nějakou takovou blbku by prostě nechal odprásknout. Když už jsme u toho, Vaculík je spíš arogantní blbeček, co se chová jako přidrzlý majitel manažerské firmy, ne jako mafián. Z tohohle chlápka že mají všichni respekt, jo?! Tak v tom případě je slovenské podsvětí jak růžová zahrada a není se čeho bát! Suma sumárum - anotace tvrdí, že Bernátová není tou "přeslazenou autorkou romantických slátanin", ale bohužel je. Tohle bylo dost nevydařené porno trochu okořeněné směšnými pasážemi o "mafii".

Celkem to ušlo. Sem tam to bylo i takové hutné a nepříjemné čtení, ale vyděšená jsem tedy nebyla ani jednou. Horor to určitě nebyl, spíš takové mysteriózní YA. Pořád jsem se nemohla rozhodnout, zda autorka chtěla napsat seriózní "thriller", nebo knihu pro mládež.
Dávám 3 hvězdy ze 6, a to z jednoho zásadního důvodu - je to strašně rychle zapomenutelné. Už pár hodin po dokončení četby jsem skoro nevěděla, co se tam vlastně řešilo.

13.04.2021

Ne, nestěžuji si - čekala jsem více, zejména s ohledem na úderný a mystično vzbuzující název knihy, ale skutečně zklamaná nejsem. Nejedná se o horor v pravém smyslu slova, on i ten thriller trochu pokulhává. V reálu je to taková trošku zmatená detektivka, kdy hlavní hrdina neustále nahání padlého anděla (nebo démona), který ho připravil o nejmilovanější bytost. Dějová linie s O´Brianovou se mi líbila, dodávala svěžest marastu melancholie, deprese a nezakořeněnosti. Úryvky Tessiných deníků mě bavily, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že na jedenáctiletou holku píše až moc rozumně. Konec byl odfláknutý, ale neměla jsem problém to dočíst. Ne proto, že by mě nějak extra zajímalo, jak to dopadne, ale z toho důvodu, že to tak nějak příjemně plynulo a nebyly tam záseky, kvůli kterým bych to zaklapla a odložila. Příjemné čtení, které neurazí/nenadchne.

12.11.2020

Nemohu objektivně hodnotit, protože jsem knihu přečetla jen se sebezapřením. Nudila mě a vyobrazený dystopický svět mi připadal nedotažený. Prostě a jednoduše nejsem fanouškem extremistických přístupů typu "Koukej předstírat, že jsi šťastný, ačkoli tomu tak není, protože když nebudeš, zneuctíš tím Dobroditele, a to se rovná smrti, příteli!" Nikdy jsem nebyla fanouškem podobných typů románů, kde "ti vyvolení" mají univerzální recept na kolektivní blaho a štěstí a pokouší se ho "těm zatracencům" vnutit, klidně pod pohrůžkou násilí. Takže za mě ne, děkuji pěkně.

02.11.2020

Stejně kvalitní jako Dej mi své jméno. Jedinou výtku mám k absenci dalších scén mezi Eliem a Oliverem. Takhle to sfoukl na pár posledních stránkách, ačkoli ty mě velice uspokojily. Přála jsem těm dvěma happy-end a něco jako šťastný konec to nakonec byl. Nikdy jsem si nemyslela, že mě uchvátí příběh, kde se de facto mluví jen o vy.ukání chlapských zadků (homosexuálové prominou), ale Acimanův poetický styl vyprávění jsem spolkla i s navijákem. Oceňuji, že si autor tentokrát odpustil scény s ojetým ovocem, čichání k chlapským trenkám a zírání do toalety, kterou někdo okamžik předtím použil. To skutečně cením.

23.09.2020

(SPOILER) Tato kniha je prostě taková nic moc. Hlavně příběh není moc uvěřitelný a hned anotace na obálce je zavádějící. Autor v ní zmiňuje příběhy dvou postav - vdovy Marcely a Roberta - a uvádí, že ona "se mu snaží důvěřovat a pomoci mu, ale aniž to tuší, její váhavost spojená s opatrností hraje ve vztahu mezi nimi roli". V první řadě se ptám, v jakém vztahu, proboha? Oba protagonisté se za celou knihu spolu vidí doslova jen jednou jedinkrát (!), a to na kafi v restauraci, kde bezďák Robert horečně počítá, za kolik peněz si Marcela objedná, aby to měl jak zaplatit. Vedou spolu celkem bezduchou konverzaci plnou klišé sraček (viz "Když je člověk sám, není nic. Jen osamělá figurka na šachovnici!"), na jejímž konci se nepochopitelně přímočarý a "odvážný" Robert přizná ke své životní prohře, díky níž skončil na ulici ... pochopitelně ne svou vinou, ale řízením neblahého osudu. I hovno. Vyhodili ho sice z práce, jasně, je to blbé, ale to, že má všechny prachy prohrát gemblením v kasinu, k tomu už ho nikdo nenutil, no ne?!! Na konci hodinového rozhovoru, který nikam nevedl, se rozloučili a šli si svou cestou. Tečka. Tady veškerý "vztah" končí, protože se až do konce knihy už nesejdou. Jeho skolí zápal plic a ona doma vzdychá a "vidí Roberta neustále před očima, nemůže ho dostat z hlavy". Na to, že je to šedesátiletá vdova, co má mít už rozum, se "zblbla" setsakra rychle. Jo, zapomněla jsem uvést Robertovu nemoc, prolínající se celým příběhem, která není ani tak soucit vyvolávající jako otravná. Jo, zápal plic a trochu náběh na anginu pectoris. Výsledek? Úmrtí na konci sfouknuté na třech řádcích. "Jé, ahoj Robine, jak je?" "Jdu si lehnout, je mi blbě!" O několik hodin později: "Ty vole, on umřel!" Jakože, pardon? A to kde je nějaká gradace nebo předesílání nebo aspoň naznačení, že se to má vyvíjet tímhle směrem? Nebo to byl momentální nápad autora zkusit ze čtenáře vyždímat slzičky? Nestalo se. Suma sumárum nuda, sem tam docela dobrý dialog. Ale soucit s Robertem ani trochu - fakt nemůžu cítit lítost k někomu, kdo všechny prachy prohraje jako gembler, a pak ještě rozprodá majetek a to, co za to shrábne, jde zase protočit na automatech. Omlouvám se, ale ne ....

02.08.2020

(SPOILER) Nic světoborného. Takhle se dá sfouknout i trochu nataženější povídka, na kterou člověk narazí na nějakém literárním blogu. Upřímně úplně nevím, čím si zrovna tato knížka zasloužila "papírové vydání", ale budiž. Je to celé takové nemastné, neslané - není to ani typická romantika, ani erotický román, ani drama, ... upřímně? Není to skoro nic. Jedná se o vysoce naivní blábol, kde se obyčejná, určitě nijak extra krásná a hlavně nešikovná (myšleno tak, že do všeho vrazí, namáčí si rukáv v čaji, rozpatlá si rtěnku na zuby, ...) holka zabouchne do tajemného, krásného, snědého, vysokého, uhrančivého, dokonalého, skvělého .... a tak dále ... a světe div se! On jí ty city opětuje a zamiluje se do ní na oplátku. Jakože pffff (hrdelní odfrknutí), větší naivní blbost už autorka splácat nemohla, že?! A když už konečně přijde ten dlouho očekávaný plot twist v podobě jeho nemoci, tak to autorka skončí na následujících pěti stránkách ... prostě ... ona zdrhne ... on se jí snaží vnutit zpátky ... ona se dozví o jeho nemoci ... vrací se k němu ... jsou spolu chvíli ... on umře ... pohřeb ... konec. Jakože ... nic moc ani jako oddechovka.

07.07.2020

Od klasiky tohoto kalibru jsem čekala více. Mám takový mlhavý dojem, že Winterovo dílo je v povinné školní četbě, netuším už jak, ale když jsem ještě chodila do školy, povedlo se mi tomuto dílu úplně vyhnout. To jsem nyní napravila, ale nebyla to taková smršť, jakou jsem očekávala. Ten příběh byl takový podivně plochý, Rozina si nejdřív hrála na největší tvrďačku, co dospělé a namakané chlapy do jednoho rektí, polejvá je studenou vodou, když jsou ožralí a jakmile se některý z nich rozhořčí, ještě je málem (i doslova) jebne klackem po hlavě. Jakmile se ale okolo ní mihne sklářský floutek Nikola, je z ní jako mávnutím kouzelného proutku naivní kravka, co si s ním u hrobu slibuje nehynoucí lásku, zatímco očividně zmatený borec kříží při "slibu" prsty za zády. Jakmile se jí nevrátí (čemuž ona skálopevně věří, naivka), zcvokne se, nejdřív chce skočit do vody, pak utopit neznámýho kluka a nakonec se vdává za starýho papriku, prý pod záminkou klidného domova a jistoty, ale čiší z toho hmatatelná touha pomstít se světu (a Nikolovi, škoda, že on to z té dálky nevidí, R.I.P. kámoško). Tragický konec je sice nevyhnutelný, ale zas takový trochu za vlasy přitažený. Suma sumárum, knihu jsem dočetla, ale s obtížemi.

15.06.2020

Dočteno jen stěží. Příliš dlouhé a rozvleklé, navíc některé pasáže byly přímo směšné - jako skákání přes zeď se zlomenou klíční kostí ... od tohoto autora dlouho nic číst nebudu.

18.05.2020

Začátek luxusní, četlo se to opravdu skoro samo. Jen ten konec už poněkud drhnul, neustále samá bitva a v ní tolik účastníků, že jsem se poněkud ztrácela. Posledních 100 stran bylo utrpení, alespoň pro mě. Ale sérii tak jako tak dočtu.

08.01.2020