Dominik_13 komentáře u knih

Myslím, že škatulka "young adult" knize škodí. Jednak vzbuzuje očekávání silného romanticky laděného líbivého příběhu, díky kterému vám na pár okamžiků bude svět zase připadat krásný. A jednak zase může odradit od čtení ty, kteří si na "příběhy pro náctileté" připadají už odrostlí. Byla by nesmírná škoda knihu zatratit kvůli nenaplnění prvního očekávání či ji přehlídnout kvůli očekávání druhému. Síla tohoto díla netkví v jednotlivých menších příbězích, ale v nevídaně rafinovaném způsobu vyprávění, který se snaží především o vyvolání emocí: a daří se mu to s přehledem.

4 16.01.2021

Víte, čím se Erikson liší od ostatních fantasy spisovatelů? Neupozorňuje, které události budou mít význam. Nechává postavy, jež v minulých dílech hrály prim, nedělat nic. Neříká, kdo je hrdina a kdo pouhá kulisa. Nevysvětluje motivace všech hráčů. Spoustu příčin a důsledků nechává jen tušit. Vrací do hry charaktery, o nichž jste si mysleli, že je můžete vymazat z paměti. Nechává je řečnit o tématech, u nichž netušíte, proč by vás měly zajímat.
A proč to všechno dělá? Protože jím vytvořený svět takto funguje. To mu dodává na uvěřitelnosti, na hloubce, tím tolik fascinuje.
Děj této knihy byste mohli shrnout do pár vět, příliš se toho totiž nestane. Avšak příběhové důsledky těchto několika událostí jsou enormní. Některé vám budou prozrazeny, některé si musíte domyslet sami.
Osmý díl je samotnou esencí Eriksonova způsobu vyprávění. Možná vás bude svou pozvolností rozčilovat, ale zase vám poskytne odlišný pohled na události, které začaly před mnoha tisíci lety a které pomalu spějí k nějakému předělu.

4 14.01.2021

Kunderovo vypravěčství ve vrcholné formě, plasticky vykreslené postavy, jejichž trápení budete prožívat, hry s literární "udělaností", díky nimž se propojují vzdálená témata do jednoho smysluplného celku. Ač chtěl autor nejspíše napsat esej ve formě románu, naštěstí mu to nevyšlo: primární je zde příběh a ten je silný jako nikdy předtím.

4 14.01.2021

Nemyslel jsem, že se v Remarqueově bibliografii může nacházet něco stejně dobré jako Černý obelisk. Bez propracovaného příběhu, plná nedůležitých dialogů, má v sobě kniha právě to něco, co jsem na Obelisku miloval - důmyslné filosofické úvahy skryté za povrchní fráze, lehkost, s kterou jsou pronášena moudra, která se jako moudra netváří, tíseň, o které si nikdo není jistý, zda tísní skutečně je. Nikdo to neumí vyjádřit lépe než Remarque.

4 12.04.2012

Protože nevíme (a asi ani nemáme vědět), nakolik je kniha stylizovaná do autobiografie pravdomluvná, měli bychom se na ni dívat jako na jakoukoliv jinou beletrii. Tedy: neměli bychom hodnotit vypravěče a jeho hodnoty, ale dílo jako takové. Jeho styl, jeho naléhavost, jeho psychologický rozměr...
(Co tím chci říct: neposílejte autora na psychoterapii; zkuste se spíše zamyslet, jestli je postava Édouarda z knihy psychologicky uvěřitelná; je dost možné, že vás bude rozčilovat, stejně tak vás může rozčilovat Humbert Humbert, což nic nemění na kvalitách Nabokovova díla.)
Édouard Louis píše dobře, dokáže vás vtáhnout do (asi) své hlavy, všechno rychle odsýpá. Ale i když jsem knihu přečetl během jednoho dne téměř na posezení, už jsem nebyl tak okouzlený jako v Louisových prvotinách. Nejde jen o to, že Louis píše zase o sobě: tentokrát se zaměřuje na jiné části svého životního příběhu a je docela fascinující sledovat dění v jeho hlavě, jeho cílevědomé zaměření na změnu (trošku mě mrzí nepoměr mezi částí o Amiensu a o Paříži - jakoby se ke konci Louisovi přestalo chtít vyprávět; svou touhu vymanit se ze světa chudoby popsal velmi podrobně, závěrečné "prozření" ve světě bohatých mužů přišlo z ničeho nic).
Jenže Louisova díla mě vždycky přitahovala z velké části svou formou, mícháním časových rovin, střídáním vypravěčských situací... Jak se stát jiným už není tak rafinované jako v minulosti. Není zcela bez nápadu, ale je mnohem, mnohem lineárnější. Nemusí to samozřejmě být nutně chyba, každé dílo, každý příběh si žádá své; ale po dočtení se u mě nedostavil ten pocit jako kdysi, když jsem zaklapnul Skoncovat s Eddym B. a věděl jsem, že jsem dočetl něco mimořádného.

3 11.08.2023

Přijetí této knihy do značné míry závisí na vašem očekávání: jestli vás láká především škatulka "horor", budete strašně zklamaní, protože i přes pár hlasů ze záhrobí se zde nic duchařského a strašidelného nepřihodí. Pokud prahnete po silném ději s uspokojivou katarzí, taky se obraťte po jiném titulu. Ale jestli máte slabost pro brilantní dlouhé dialogy překypující cynismem, sarkasmem a černým humorem, dlouho byste hledali lepší knihu.

3 21.07.2023

Mám rád smutné a depresivní knížky. A nestrhávám hvězdičky za drsnost nebo bezútěšnost příběhů. Pokud chcete něžné čtení, stáhněte jinam a neházejte vinu na knihu, že je taková, jaká je.
Problém, který s tímto (jinak skvělým a originálním) dílem mám, tkví někde jinde: popisovaná krutost mi od jistého okamžiku přišla samoúčelná. Postavy se v závěrečné třetině přestaly vyvíjet a autor jen vršil znepokojivé scény, které budovanému světu nepřinášely nic nového. Jazyk - jakkoliv fascinující - se začal opakovat, používané obraty začaly být předvídatelné, a proto otravné.

3 18.05.2022

Láska na první přečtení a můj vstup do světa Sovovy poezie. Jeho milostná lyrika je neuvěřitelně silná a - možná na rozdíl od jeho lyriky přírodní a téměř jistě poezie sociální - dokáže pohltit a uhranout i dnes. Tento výběr skutečně přináší to nejlepší, co básník o lásce, tajemné, okouzlující i (především) nešťastné a bolestné, svými slovy vykouzlil. Mnohé verše ve vás zůstanou už navždy a budete se k nim vracet a stále a stále znovu budete fascinováni.

3 23.01.2021

Možná ne tak dokonalé a s lehkostí napsané jako jiné Havlovy hry, ale najdete v ní tuto repliku o slově milenec: "Představuji si pod ním jakéhosi věčně nahého majitele ptáka."

3 21.01.2021

Nebudu trhat partu a namísto opěvování Skácelových formálně prostých, ideově hlubokých veršů také uvedu své oblíbené:

lidé se berou pro ticho
které je slyšet jenom ve dvou
jinak to ticho neunesou
jinak je ticho přemůže

3 21.01.2021

V Ortenovi je všechno. Touha po samotě, žal z opuštění, radost z prostých věcí, úzkost z cizoty světa, smyslové nadšení, útěcha nalezená v lásce, bolest nalezená v lásce... Prostě všechno.

3 18.01.2021

S klidem přiznám, že Sova se ve svých tématech opakuje a některé obrazy jsou si velice blízké. Jenže pak si zas a znovu začnu listovat svým sešitem, do nějž jsem ve svých sedmnácti opisoval básně, které mnou hnuly, a zjišťuji, že jsou plné Sovovy milostné poezie z této sbírky a že mě dojímají i dnes.
A nejúžasnější verše? Je jich tolik, vybírám pouze: "Je lítost z něčeho, co plody slibovalo. / Co velkým nebylo, však co jím mohlo být."

3 16.01.2021

Je až neuvěřitelné, jak se tak krátká kniha může tolik táhnout. Přitom předpoklady měla vynikající: příběh o začátku vzestupu dvou nejzajímavějších a nejtajemnějších postav Malazského světa. Co by se mohlo pokazit? Třeba byste si mohli vymyslet několik nových postav, které nemají co nabídnout. Nebo byste si mohli komplikovanost děje splést s nepřehledností popisu (když u knihy plné bitek nevíte, kdo komu co kam bodá, je to špatné). Jasně že to všichni překousneme, protože je tam Dassem a protože je to náš milovaný svět... Ale ono to mělo být o tolik lepší!

3 15.01.2021

Asi můj nejmilejší Čapek. Tolik přesvědčivých postav představených na tak krátkém prostoru, tolik humorných rýpnutí, tolik pasáží vybízejících k zapsání do deníčku... Ani nevadí, že kniha není dokončená (doslov Olgy Scheinpflugové prosím ignorujte), hlavní idea díla tak totiž o to více vynikne.

3 15.01.2021

Moudré stáří, které ihned pozná, co člověka trápí? Trauma z minulosti, které se vyřeší těsně před smrtí? Tahle a spousta další otravných klišé příliš shazují jinak dobře napsanou knihu na neotřelé téma. Samozřejmě, že vás dojme a rozesmutní, jenže to přeci není automaticky známkou kvalitní literatury.

3 15.01.2021

Typické Nabokovovo téma nespolehlivosti vnímání a poznávání druhého člověka (název knihy tak lze číst skoro jako výsměch) a typický Nabokovův styl psaní s neopakovatelným citem pro užívání slov (vždycky si rád představuji, jak autor sedí ve své židli, kouká se z okna a desítky minut vybírá jediné správné slovo, které by do jeho rozmáchlé věty pasovalo). Krásná jednohubka.

3 15.01.2021

Je to zkrátka horší než první díl. Autor přesouvá postavy z místa, které bylo de facto odříznuté od světa, a proto v něm mohl rozehrát milý pohádkově laděný příběh, do reálného života a naráží na slabiny svého způsobu psaní: postavy hlavní nejsou psychologicky příliš prokreslené, postavy vedlejší jsou jen nositeli předem daných vlastností (zlý otec, poslušná matka, cool kamarádka/spolupracovnice), děj je postaven na různých náhodách. Příběh mladé lásky se vždycky dobře čte, proto knize leccos odpustíte, pokud máte slabost pro homosexuální tematiku, odpustíte jí ještě více. Pravděpodobně ji přečtete na jeden zátah. Ale vše je doprovázeno dojmem zbytečnosti.

3 15.01.2021

Je to pohádka o dospívajících gayích. Když k ní budete takto přistupovat, nebude vám vadit všudypřítomná zkratkovitost, ale užijete si jednoduchý příběh o první lásce, který vás zahřeje u srdíčka. A o to přeci v pohádkách jde.

3 15.01.2021

Co dalšího napsat ke knize, jejíž titulní báseň jsem kdysi uměl nazpaměť (ach, kde jsou ty časy)... Láska na celý život? Studnice citátů pro všechny příležitosti? Ač mě nyní už Ginsbergovy obžaloby kapitalistické americké společnosti poloviny minulého století nechávají chladným, jeho vystihnutí útrpných životních pocitů bude aktuální vždy. Škoda jen, že jednotlivé básně jsou kvalitativně tak nevyrovnané. Ale i kdyby Ginsberg napsal jen Kvílení samotné (dobrá, Kadiš k tomu), stále by byl nezapomenutelný.
P. S.: Zábranův kongeniální překlad jednoduše nelze dostatečně ocenit.

3 14.01.2021

Kdybych měl hodnotit formu bez obsahu, byl bych nadšený. Citadela je krásná meditace, jeden z vrcholů literatury. Ale pokud při hodnocení beru ohled i na myšlenkovou stránku, z pěti hvězdiček rázem dvě spadnou, protože přestože některé úryvky jsou hodné zapsání do sešitu s citáty, s celkovou Exupéryho představou světa zásadně nesouhlasím.

3 02.09.2012