dedliipf komentáře u knih

Rozjezd nic moc, druhá půlka super... a odkazy na jiné příběhy! Pro lepší pocit doporučuji přečíst na jeden až dva zátahy. Je to jako povídka vymáchaná v zaklínačské sáze.

1 01.12.2017

" -- v každé myšlence spí hluboko nový, nezrozený "ves"mír, myšlenky jsou jen spermatozoa vesmíru --; hodně svinské spermatozoon splodilo tento kosmos"

Nazvala bych to arogantní filosofií. To je to, co vám zbude na kuchyňské lince, když do ní dost dlouho filosofujete kladivem. Tvrdím ale, že bez špetky arogance by jednotlivec (hlavně umělec, vědec, novinář) nikdy svá díla nedokončoval, protože by se zalekl všeho, co mu stojí, může stát, bude stát v cestě. Na světě je více arogantních filosofií.

Jaroslav Kabeš píše na konci knížečky, že Klíma nezabředá do bezzubého okultismu, že jeho filosofie je silně politická; pozor: zóon polítikon, tj. tvor společenský. Ha! Jakoby LaVeyův satanismus také nebyl politický a přitom plný okultismu, arogance, touhy šokovat a vrhnout světlo na každého pokrytce v dosahu pěti set kilometrů. Samozřejmě, Klíma stojí výš, o něco výše nad hmotami a choutkami, i když uspokojovat by je mohl, jak by chtěl, ale on podává FILOSOFII, nikoli příručku, jak nasrat křesťany a maloměšťáky. Je jakýmsi zakončením jedné západní tendence. Z kořene betula po-Hegelovi vyrůstá kmen konce 19. století a z něj mnoho větví, listů, květů, a nakonec i to svinstvo, co děsí alergiky. Nevím, jestli je Klíma seschlá větev, nebo vždy barevný květ. Ale prostě ukazuje další možnost arogantní filosofie, tentokrát ne tolik zelstné.

Jsou to dopisy egocentrického alkoholika. Očekávejte pasivní kocovinu. Radím: Čtěte nahlas! Filosofické listy chtějí křičet, ale papír je umlčel. Rozčilte souseda přes tenké stěny.

(Psáno záměrně pod vlivem Filosofických listů. Později upraveno pod vlivem nadměrného množství kávy.)

1 01.12.2017

Komentář pod vlivem. Pod vlivem díla...

Upozornění: podivné setkání
Téma: láska, nicota, smrt, stávání-se, transgrese, gtrhtjhtsexz
Reprezentativní citace: "Kdybych měl tělo, sevřel bych si rukama hrdlo."
Umístění na mapě: Derrida, Bataille, Foucault, Deleuze (ač ten ho v Tisíci plošinách necituje, po přečtení obou děl se vzájemně doplňují a vysvětlují; zdá se; cítím)
Vyvolané myšlenky: sen je upřímnější než vnější svět, jelikož je ryzím prožíváním, kde bytost snícího není oddělená od "hmoty" kolem, od snových domů, snových bytostí, od myšlenek
Vyvolané pocity: Mravenčení po kůži

Houpání mezi bolestí a klidem. Plavání v nevyslovitelném, nepřekonatelném a překonávajícím a abstraktním. Protože, ač to lidi neradi přiznávají, stále nedokážeme slovy pojmout ty nejniternější pocity a nejdůležitější momenty našeho Já, a vrhnout je na papír je práce šílenství.

V mých představách se při čtení papír trhá. Slova chtějí ven. Chtějí být činností. Chtějí praskat.

1 01.12.2017

Štveš mě, Šrámková. Kladeš věty za sebe tak, aby čtenáře tísnily, nebo aby vypadaly tvé myšlenky hladově? Pár stránek, co se četlo těžce. I stejně dlouhou filosofii mám přečtenou dříve. A k čemu? Byla jsi zmatená a nevěděla, jak babičku zachytit, když už ti propadla náručí?

Chvíli před čtením jsem hledala knihy o stárnutí, o babičkách, o rodičích; zkrátka o lidech, co stárnou a umírají a nás to bolí. Protože jsem hledala něco, co by vyjádřilo moje pocit, co by mi od nich ulehčilo. Tohle dílo mi nesedlo úplně, chvílemi mě trápilo, ale aspoň jsem si mohla přečíst další příběh. Za to jsem ráda.

1 30.11.2017

Zodpoví kniha otázku z titulku? Ano. Dalo by se to i jednou větou, ale je třeba pochopit, jak to celé funguje. Proč mají lidé určité vlastnosti - jak k nim přišli - proč přetrvávají. Takže je celá věc vysvětlena s pomocí evoluční teorie, odkazů na výzkumy, statistiky... Zároveň se dočtete o přetrvávajících mýtech, které o sobě, lidstvu i jiných zvířatech máme.

Autor také hojně používá cynické poznámky, které by mohly naštvat kohokoli bez ohledu na názorovou příslušnost. Je si vědom toho, co je morální, politicky korektní, nebo jaká paradigmata v různých sférách přetrvávají, ale nenechává tím své komentáře omezovat. Důležitá jsou pro něj čísla a výzkumy. Takže nebrat si nic osobně.

Nevadí, pokud nevíte nic moc o evoluci, evoluční biologii, antropologii, protože kniha může sloužit k pochopení přístupu těchto věd. Pokud něco více či méně už víte, je to někdy pomalejší a repetetivní text, ale za ty perličky a zajímavosti o genocidách a holocaustu to stojí. Plus na konci je i odkaz na South Park.

1 30.11.2017

Když jsem se blížila ke konci, došlo mi, že těch témat spojil Gleick neskutečný množství. Předpokládám, že některá i vynechal a snažil se držet hlavně vědy a vědců okolo čehosi jako koncept informace, ale stejně...

K FORMĚ:
Na jedné straně jsou anekdotické epizody, útržky z dopisů a vědeckých časopisů, na druhé hned jednodušší vzorce, vysvětlení entropie, zrodu genetiky, Maxwellových démonů, co je redundance... Tak jsou ty vědecké teorie zasazeny do kontextu, což mně osobně hodně sedělo (zároveň to knihu příliš neulehčuje, pokud jste přírodními vědami nepolíbení). Ale nutně se dá očekávat, že někde musel autor věci zjednodušit, useknout, nebo je podřídil vlastní filosofii, která docela jasně dílem prosakuje, jelikož kontrastuje zase se stylem popisování faktů.

Nicméně je to především skvělý úvod do konceptu informace a dobrá inspirace, jak by měly vypadat podobné knihy (a učebnice): kontext, kontext a vývoj v myšlení. Protože žádný objev ani vynález nepřichází z ničeho, ani géniové nejsou tak ryzí. A bez kontextu navíc jen těžko dohlížíme důsledky, které některé objevy a vynálezy mají... ostatně i proto se pachtíme v těch odsmyslených informacích, kterým je věnován závěr knihy.

1 30.11.2017

Oddechovka, co občas zabrousí hlouběji. Určitě vhodná pro komu je -náct nebo je ještě na vejšce, a nebo pro každého, kdo se zrovna cítí vzdálený realitě svého života a osobnosti. Mít úzkost i víc je opravdu vesměs alien.

22.11.2020

Nebavilo mě to tolik jako Město a Čas je ta nejjednodušší věc, ale i v této knize je silně Simakův humanismus, pro který si ho vážím. A hodně hodně myšlenek propletené dohromady, silná kritika agresivních tendencí lidstva a ekonomických systémů, co si zvolilo.

Popisy a reakce hlavní postavy na svou situaci chvíli připomínaly nejlepší povídky Lovecrafta, zvraty Dicka, text Bradburyho a naději Star Trek.

Ale jsou tu i momenty, co vyšly naprázdno, třeba hned postava z první kapitoly, dívka od sousedů po 50. stránce z textu na dobro zmizela. Někdy byly vnitřní úvahy a posuny v ději na sílu a prkenné. Středem knížky jsem bojovala. Poslední třetina zas získala spád a příjemně dovedla do konce :-)

22.11.2020

Už nikdy nedám peníze na společný nákup dárku pro kolegu a pak nebudu smutná, že na moje narozeniny všichni zapomněli. Díky.

22.11.2020

Moc fajn jednohubka, kterou jsem slupla za jediný den. Skvěle napsané. Pro cílový věk myslím dobré myšlenky (pejsci by se jako dárek pro stě dávat neměli a život nikdy není tak plytký, jak si ho vymyslíme :-)).

Jediná věc mě trošku zamrzela: že hlavní hrdinka opakuje omílané a nudné nejsem jako ostatní holky, nemám ráda sukně a volánky. Už je to taková tradice... Ale vždyť tyhle příběhy by měly být pro každého, pro kluky i pro holčičky, co si hrajou s panenkama. Taky mají duši! Nelíbí se mi, že je v tak pěkné knize teda použito holčičí holky = nány.

17.01.2020

Kresba je pěkná, i když ne úplně dle mého gusta (mě už ty prsa furt nebaví), musím ale uznat, že příběh byl dost napínavý a po přečtení jsem hledala, jestli si nemůžu přečíst aspoň kostru pokračování bez toho, abych četla další komiksy :-)

19.11.2019

Upřímně nevím, co byla tedy pointa ani úplně sdělení a jakákoliv zdejší úvaha by mohla vést ke spoileru tak se jí vzdám.

Za co těch pár hvězd: ilustrace atmosféry odcizeného světa bohatých a globalizovaných, zřejmě vycházela inspirace z protestů proti globalizaci na konci 90. let — přitom ale předchází těm při finanční krizi 2008, kde si je taky umím představit

28.08.2019

Představovala jsem si osmdesátá léta a yuppies (a později zas šortky, pach potu a soli, vlhko, vedro, štípance od všeho možného). V tom hlavní postava - Rena s rakovinou prsu, sarkastická novinářka, která je ale úplně běžně křehká. A ta kombinace byla přirozená. Rena není dokonalá, prostě je. A její příběh byl banální i ve chvíli, kdy byl šílený. Tak ho totiž vyprávěla. Jako něco, co se nestane každému, ale prostě se to stalo. Podobně jako její rakovina. Podobně jako rakovina mojí mamky. Je to děsivé. Můžete umřít. Ale většinou tady v té hezké části světa ani neumřete. Je vám špatně, ale po několika měsících, možná po letech a když teda jste v té správné většině, se to jen stalo. Už to není. Přežili jste. Je to jen příběh. Každá sebevíc podivná či nádherná věc po nějaké době odvane a stane se z ní jen položka v kartotéce naší paměti. Šedne, bledne... Všichni to známe. Je to trochu smutné, ale také nám to pomáhá přežít a nezbláznit se.

Ublížili jim na těle, ale jsou naživu. A teď je to jen příběh.

Ani jedna z postav mi nepřipadala otravná. Občas mi ale vadilo hloubení do jednoho monologu, tématu, redundance pojmů - Margaret se zřejmě snažila někdy navodit určitý dojem otravnosti, ale já ho měla ihned. A bože můj, už nikdy nechci číst o okousaných nehtech. Tamní popis asi zbaví tohoto zlozvyku mě samotnou.

Dostávala jsem se do toho postupně. V půlce bylo pár stran, co mě fakt rozčilovalo, ale konec už četla bez dechu a fakt mě to bavilo a trápilo a všechny emoce byly připravené na startu. Mám chuť na rum s limetou.

28.05.2019

Úvod typografie k prolítnutí. A spousta nových slovíček a takové nakopnutí inspirace. Na to, že jsem jen editor na webu se mi manuál taky hodil - ujasnit si, co dělám správně a co špatně... a jak to dělat chci, aby se četlo dobře :-)

12.04.2019

Dostala jsem se ke 4. kapitole a odkládám. Polovinu času nestačím sledovat text a příběh mě nezaujal natolik abych se snažila v policejních faktech a analýzách vyznat. Je tam tajemství, které bych chtěla rozluštit, ale nejsem napjatá tolik, abych si to chtěla vychutnat. Hodně to ve mně drhne a taky se nedokážu ztotožnit se záhadou - totiž nevidím na tom zas tak nic velkého.

Ale ta paní domácí, co jezdí na podivném křesílku po parketách, mě rozesmála.
Je tam drobno ironie, která potěší.

Četla jsem výtisk z edice Atlantis, kde byly ještě tři povídky Rosa Alchemica - ty mě příliš nezaujaly. Hvězdičky se vztahují pouze na Tajemnou růži. Tu tvoří několik krátkých povídek inspirovaných irskými legendami, mystikou, romantikou a trochou křesťanské tématiky. Text je krásný, myslím, že i skvěle do češtiny přeloženy (překládal Jaroslav Skalický). Děje povídek jsou zasazeny porůznu do doby rytířské i moderní (podle zbraní), ale ve všech případech evokují dobu zmizelou, možná nikdy neexistující nebo jen někde paralelně - a nedosažitelnou - i pro postavy příběhů... Je to taková zvláštní, příjemná pachuť melancholie.

Tři povídky Rosa Alchemica mezi s sebou mají spojitost a jsou čistě mystické. Text je hutnější a matoucí. Množství nejasných informací snad má vyvolávat drobnou úzkost. Možná na přelomu století okultní kroužky a největší osobnosti skutečně působili takhle zvláštně, možná to bylo jen množstvím opia, které se tehdy běžně užívalo. A je fakt, že kadidlo dokáže člověka omámit taky. Obsah mě ale tolik nezaujal. Oproti výborným povídkám Tajemné růže byl slabý.

10.03.2019

Jak se vyrovnat se smrtí blízkého člověka, kterého obdivujete? Jak pracovat s jeho odkazem? Postupně se v příběhu vynořuje odvrácená stránka toho stejného muže. Šest hvězdiček je právě o tomhle nasvícení dobrého i zlého; mírnou variací Paní Bovaryové, která je ale mrtvá už na začátku děje.

Líbil se mi sarkasmus vypravěče a cynismus byznysu magazínu Dobré ráno.

Kniha se mi ale četla krkolomně. Neřekla bych, že je text špatný, ale ve mně to drhlo... 4 dny čtení mi přišly spíš jako 2 týdny. A podezřívám, že nepřispívá ani typografie této edice. Rozčilovala mě samotná písmenka. K zážitku prostě přispívá cokoliv...

24.02.2019

Anekdoty s absurdní pointou a subverzivním humorem, co už pro hlavní proud moc vyčpěl, ale s trochou zájmu o okultismus, alchemii a spiritismus to pořád zásah má. A zároveň jsou to takové milostné dopisy Praze a jejím čarám, atmosféře a podivným postavičkám.

20.02.2019

Hezké (svižné) info o vzniku a zákulisí kultovního filmu Metropolis. Esteticky mě uchvátil někdy v pubertě, o jeho nešťastném příběhu a zajímavých inspiračních zdrojích jsem neměla ani potuchy. Moc se mi líbí přístup autora, že na film nahlíží jako zrcadlo 20. let 20. století a jeho nevyčerpatelné interpretace jako barometr jednotlivých dob - proměnu konotací během doby...
Já třeba po prvním shlédnutí (někdy v roce 2007) vnímala poselství filmu jako socialistické...

08.02.2019

Můj komentář neobsahuje spoilery, ale interpretaci ano.

Text je svižný. Začetla jsem se vlastně omylem. Nevěděla jsem, kterou knihu vzít do ruky a chtěla jsem jen zkusit, zda se tato dobře čte a pak ji hned odložit. To nešlo. Přitom je plná stupidních umělých metafor a kudrlinek, co hlavní postavy (postava?) chrlí a nejednou jsem protočila panenky. Každopádně vás to nebude bavit, pokud se štítíte křesťanství a hlavně Nového zákona, který se tu hojně cituje a jehož příběh zčásti převypráví.

Celou dobu jsem hledala, jaká je mezi dějovými linkami spojitost, jaký je klíč téhle šifry. Cyklus, opakování, souboj pohlaví, ženství, vina a hřích, vše se tak prolíná a zpočátku je opakování důsledné, pak se rozmělňuje, opět vynoří a nakonec pokulhává. Ne, můj (její) osud není úplně stejný jako osud všech zástupkyň ženského pokolení. Pak mi došlo: Všechny linky mají nespolehlivého vypravěče. Příběh Marie Magdaleny vypráví žena před smrtí a po dlouhém mučení inkvizitorem, která tvrdí, že zná deník Marie Magdaleny nazpaměť. Druhý příběh vypráví žena (také dost možná před smrtí) jiné ženě, kterou vůbec nezná, a dlouho věří, že je možná v samotném pekle. Současný příběh vypráví žena své psychoterapeutce či zpovědníkovi. Logicky by tyto příležitosti měly vytvářet prostor pro upřímnost, ale tomu nevěřím. Právě tyhle chvíle jsou podle mě možností, jak vyprávět svůj příběh tak, jak chci, aby zněl - jak chci, aby mě soudili ti, co poslouchají/čtou. Jak se ospravedlnit. Jak ukázat, že trpím a že trpím z toho nejčistšího důvodu; pro lásku.

Je možné, že kdybych Čarodějnici a déšť četla jindy, vnímala bych ji jinak? Třeba podle fáze vztahu? Jinak bych vnímala lásku bláznivou a jinak zhrzenou?

Tak tedy při tomto únorovém čtení v roce 2019 vidím postavy negativně. Nemohu vstřebat, jak se podvolují rozkazům mužů, jak snadno ztrácí hlavu, jak vzhlíží k nedosažitelnému. Sex je zde vždy znásilnění. Sex je tu jen hrubý, anebo plný rozkazů mužů, což je zřejmě ideál. Někdy s tím ženy souhlasí, většinou řeknou ne a stejně se to stane a z toho část racionalizují, že to vlastně chtěly. Nedělalo mi to dobře. Nechápu, co se zde prohlašuje za lásku. Možná i proto sahám po vysvětlení pomocí nedůvěryhodných vypravěček. Snad chtěla autorka vyvolat trochu jiný dojem, ale takhle jsem to četla já a dost mi to o sobě říká. Kniha jako zrcadlo.

Ale pak se to dá vykládat i jinak:
- jako příběhy o cestě ke svobodě
- jako příběhy o tom, proč nenávidět ženy
- jako příběhy o tom, proč nenávidět muže
- jako příběh o stávání se ženou
- nebo že láska všechno zkazí, nebo že láska je hřích, že láska je trest
- možná je výkladů tolik, kolik kape kapek na parapet

05.02.2019