dedliipf komentáře u knih

Dülmen pokryl dobu od roku 1500 až po přelom 18. a 19. století. Centrem jeho pozornosti je především Německo - německá reformace, reakce katolické církve a německé osvícenství, nicméně kniha je natolik obecná, že může sloužit jako první brána do tohoto období pro Evropu celkově.

K FORMĚ:
Během čtení se některé informace opakují. Kapitoly a podkapitoly fungují dobře i samy za sebe, což je skvělé. Nicméně pokud čtete knihu celou, je to trochu nudné. Jazyk je stravitelný, ale nevím, kolik bych si toho pamatovala, pokud bych si nedělala výpisky. Těch pár tabulek a map k projasnění jsem uvítala.

K TÉMATŮM:
Náboženství, tedy reformaci a rekatolizaci, Dülmen zvlášť nerozmazal. Pokud to chcete číst hlavně kvůli náboženství, nebude vám Dülmen stačit. Atmosféru doby a německé oblasti, která vypadala jako slepenec různých konfesí, ale vykreslil dobře.
O magii je toho řečeno málo, spíš se jedná o církevní praxi a zbožnost než o magii, jak si ji představujeme dnes, o lidové kultuře nemáme dostatek záznamů, abychom je mohli rekonstruovat, nicméně je vysvětleno na více místech, proč je jich bohužel tak málo.
Osvícenství a vzdělanost jde víc do hloubky. Nejzajímavější mi přišel letmý rozbor korespondence mezi osvícenci (důležité pro Němce, kterým chybělo nějaké kulturní a intelektuální centrum, ale pššt, to je zas od Norberta Eliase) a závěrečné odstavce o rozporech jejich idejí a cílů.
Trochu zmíní také postavení a úlohu žen.
Závěr se věnuje sekularizaci.

3 30.11.2017

Nesleduji autorova videa, podcasty ani rozhovory - spíš kvůli formátu než že by kvůli Vojtkovi. Takže pro mě byl obsah knih osvěžující a obohacující, protože sama jsem v životní fázi, kdy si porovnávám vlastní předsudky, mýty a obavy s realitou. Vztahy jsou náročné. Už i ten vztah se sebou. Kniha mi dává další možnost o tom pouvažovat. Bez spěchu a s respektem. Trošku víc sebe i druhé přijmout.

2 09.10.2021

Nazvala bych to minimalistickou literaturou, jelikož se toho tam neděje tolik, o důvodech existence tohoto světa se moc nedozvíte. Celý příběh vám vypráví hrdina, co je zoufalost sama. Cokoli přesnějšího by už zabíhalo do spoileru.

Je to rozhodně jedna z těch knih, u které můžete sledovat sami sebe, jaký postoj tedy zaujmete. Je vám špatně z představy pojídání lidského masa? Je pro vás horší totalitní povaha města? Je sympatické, že v něm nepřijde nic nazmar? Hledáte paralely s válečnou situací a přídělovým systémem? Je to celé metafora ke kapitalistickému vyčerpávání (lidských) zdrojů? Já nevím. Jen mě tyhle věci v průběhu čtení napadaly, překážely, porážely.

Navíc skvělá grafická úprava vydání 1991 a hodnotná práce s jazykem. Má to schopnost rozšiřovat zavedené konotace.

2 05.09.2021

Ne.

Cílovka: zastaralé učebnice ekonomie (protože celá Kobliha je především kritika kurikula), nebo státní úředníci, co nevystrčí nos z tabulky. Ale neumím si představit, že by takovou knihu našli, otevřeli a přečetli. Každopádně na ně jedině by to mohlo fungovat, možná, jako terapie šokem.

Pokud patříte mezi příčetné lidi, co vyžadují jasné argumenty a kontext pro předestřené návrhy, je tahle kniha ztráta času. Stejně tak pokud souhlasíte s myšlenkou udržitelnosti a/nebo s kritikou HDP - nic nového nenajdete, jen samohonivé anekdoty autorky.

Snažila jsem se u každého odstavce odsunovat vlastní ideologii (centrista se stoupajícím odporem ke státu). Chci věřit, že se mi to dařilo a lépe než této knize, kde se za vzor v jeden okamžik navrhují aktivity Čínské lidové republiky, bez žádného ale, jen pár řádků, kde je jedinou pointou: "hele tohle dělají dobře (ale proč? jak toho dosahují? co je jejich tradeoff?) a teď změním téma". Pak je těžké nepodezírat autorku v lepším případě z imbecility, v horším z postranních úmyslů.

V půlce to ještě bylo na víc, ale nakonec jsem si nevěděla rady - totiž převážil pocit, že tohle je vlhkej sen liberální generace, českých mileniálů, hipsterů; pitvat se v obrázku "jednoduchého chlapa", co vidí svět "jednoduše".

Každopádně napsané je to dobře. Jazyk, postava a děj se navzájem propojují, podporují a celé je to kompaktní. Rudiše jsem četla poprvé a hned se mi zdá jako skvělý autor.

Myslím, že kniha by byla ideální na střední školy pro literární diskuze. Důvody popíšu v dalších odstavcích.

--- HIC SUNT SPOILERY ---

Vandam je nedůvěryhodný vypravěč. Buď z toho důvodu, že jednu událost popisuje různě, nebo protože se o něm říká, že je smažka (věříte vypravěčovi příběhu, nebo hláškám jiných, které do svého příběhu vpustí?), nebo protože celý příběh je vlastně The Příběh, co se má odehrávat před očima, když umíráte, což je už taková nahnilá verze reality... To mi přijde docela fajn. Máme si sami vybrat, jaký Vandam byl. Jestli nás může poučit o životě. A tady se nabízí možnost, aby kniha čtenáři ukázala víc o něm samotném: jakou verzi sis vybral? Co si o postavách myslíš? A co si myslí ostatní a proč?

Zároveň se v Národní třídě objevuje motiv české historie a především vztah Čechů k vlastní nedávné historii. Vandam je postavička rozkročená přes celé spektrum, Vandam chce být v historii, miluje ji a chce být její součástí. Ale dost možná nebyl. Svůj příběh, ten, co jste právě přečetli, nikomu neřekl. Postava je vybájená autorem (protože česká realita ukazuje, že kdyby Vandam byl, byl by poslancem za KSČM, že jo). To tak trochu zrcadlí malichernou touhu Čechů být důležití pro svět, aby i v Americe věděli, kde je tahle republika na mapě (nekecejte, že vám na tom nesejde). Je příznačné, že svůj příběh Vandam zasadil zrovna do jednoho večera na Národní třídě, když se říká, že režim by stejně padl, když padal všude a ekonomika SSSR byla neudržitelná. Zatímco malí muži hledají své místo a jméno ve světě, svět kolem nich se točí a semele je do bezejmenné hmoty...

2 06.10.2019

Všímám si na sobě, že hrdinů a bojovníků mám už mírně po krk. Taky si říkám, kdy se odehrával - že ti, kdo se chovali apoliticky, ta zvěrstva WWII znali... Drama na mě působilo jako mýtus, sen autora, který jednou rukou potěšil další režim, druhou alespoň jemně mýty o bojovnících podvracel (tím, že ukázal, že existují i Ti Druzí). Umělost příběhu kontrastovala s uvěřitelností postav a dialogů. Ale celkem to byl koktejl, který mi tento večer drhnul v ústech.

2 29.09.2019

[čteno v originále] Koupila jsem v UK, aniž bych tušila, že někdy vyšla v ČR. Rozečetla jsem při čekání na odložený let, pak v půlce, asi na straně 260, v půlce podzimu odložila. Vrátila se k ní znovu o rok později a dočetla za tři dny. Druhá půlka má větší spád.

Základní myšlenka: Určovat své jednání, pocity, rozhodnutí hodem kostky. Ten, kdo hází, určuje pravděpodobnost a možnosti. Kostka vybírá. Postupně jedinec rozšiřuje pole, kde nechává kostku rozhodovat, a přidává také víc možností, které jsou výzvou, které ho děsí, které mají schopnost rozvracet nejen jeho ego, ale společnost samotnou.

Podle autora, toho skutečného (dočtete se v rozhovorech) i fikčního, je každý jednotlivec multiplicitou rolí.

Hlavní postavou je psychoterapeut s navenek dokonalým životem a podobnými přáteli. Všechny trápí stereotyp a plížící se syndrom vyhoření, nebo krize středního věku. Tehdy začne pracovat fikční autor a hlavní postava zároveň s kostkou. Dává si takové možnosti, o kterých by ve svém hlavním "Já" nikdy neuvažoval, protože... by ho ztrapnily, by mu zničily život, by narušily to, díky čemu je považován za "Sebe". Jenže jsou to možnosti, o kterých uvažuje a které kvůli výše popsanému byl ochromen udělat. Co lepšího než nechat rozhodnutí na náhodě? A pokud kostka zvolí to, co by si přál, bude šťastný a cítit úlevu, ale pokud zvolí to, co ho děsí a láká, bude to výzva, překoná sám sebe a nemůže sebe vinit - rozhodla přeci kostka.

Tohle byl můj důvod ztráty chuti číst v polovině; tedy alibismus. On přeci možnosti vybírá, určuje pravděpodobnost, tudíž je strůjcem a pachatelem.

Ale jak jsem už psala, druhá půlka má větší spád. V druhé půlce už má Kostkař ve své teorii a praxi jasno. Dokáže ji předat a reprezentovat. Zatímco první půlka se věnuje kostkař vs. jeho osobní život, rozum, psychika; druhá polovina je kostkař vs. společnost. Samotný konec, posledních pár řádků dialogu, mě mile překvapily. Investovala jsem hodně času na přečtení takové paperbackové bichle a fólie na obálce už se loupe - avšak konec byl soudržný se zbytkem díla a dal mi pocit satisfakce.

Pokud si chcete ušetřit čas, celou teorii i praktická cvičení najdete v kapitole 48.

Ovšem pokud si čas ušetříte, přijdete o humory: výtky vůči psychologii a psychoterapii, náboženství, americké vyšší střední třídě, všemožným škatulkám, hippies... Text nabízí různé varianty, jak ho číst. Já si vybrala nudné text jako odraz doby, kdy vznikl, což fungovalo dobře - vizuální představivost jsem si vzala z Easy ridera, a nemůžeme upřít, že na přelomu 60/70 let se děly v USA zajímavé věci. Ať už je tím na mysli zodiac killer, komuny, festivaly nebo přetrvávající rasismus. Napadl mě však ale ještě jeden, mnohem komplexnější přístup čtení: jako odraz extrémního individualismu. Amerika je svým individualistickým přístupem proslulá, současnost vesměs také, a co jiného je hod kostkou podle vlastních pravidel, než moment čistého individualismu? Bez kostky jednotlivec respektuje pravidla společenské hry a role, které vznikají a potvrzují se v rámci komunikace a setkávání se s druhými. Ale pokud se jednotlivec předem vzdává těchto vzorců, aby jednal tak, jak si určil sám před ustavením situace, společnosti se z vlastní volby vzdává (pokud hod kostkou neurčí konvenční chování, pokud je do možností napsal)... Snad vše toto vysvětluje, proč nakonec dávám 4/5 a ne méně. Možná je kniha moc dlouhá, možná se opakuje, je předvídatelná, možná nemá dokonalý jazyk, ale donutí vás přemýšlet a myslím, že se autorovi povedlo dobře ilustrovat své vlastní myšlenky, obzvlášť na to, jak komplexní jsou.

Patterns are prostitution to the patter of parents. Adults rule and they reward patterns. Patterns it is. And eventual misery.

A nakonec má The Dice Man sílu nahlodávat čtenáře, aby si hodili kostkou a aby o své svobodné vůli začali uvažovat trochu jinak. Přestali ji stavět na piedestal. Já rozhodně přenechám výběr oblečení na dvanáctistěnku...

2 22.09.2019

To byla jízda. Asi jako Jodorowského filmy. Nestíhala jsem postavy, děj jsem chytla až tak v půlce. Ani si netroufám hádat, jestli to nebylo překladem, on je u komiksů často trochu krkolomný a cringe-vzbuzující. Co se mi líbilo nejvíc byla kresba a hlavně. BARVY.

Já vážně nevím. Dávám 3 váhavé hvězdy.

A četla jsem to přes měsíc. Na jeden zátah se to nedá. Je to moc... plné.

2 12.07.2019

Hůř se hodnotí, když vím, že jsou texty nejen přeložené, ale také upravené (provedl Josef Volák). Je ale pravda, že se četly skvěle - tak čí je to zásluha? :-) Dokonce, i když už je vám jasné, jaká bude pointa, není důvod přeskakovat stránky. Potěšení dává právě ta cesta, kterou se text ubírá. A že jsem schopná zapomenout i na detaily z dřívějších stran a pak mít radost, že se vše vysvětlilo!

Rozhodně delší příběh = lepší příběh, takže také doporučuji především Carmillu a Dragon Volant. Jen na mě ten děs nepůsobí dětsky, jako spíš romanticky - dobou, atmosférou, prostředím... Do knihovny bych dala poblíž Máje.

2 11.05.2019

Jako studentka FHS jsem si prošla mnoha Hájkovými přednáškami. Některé z nich se věnovaly přímo tématům načrtnutým v této knize. Přednášky mě bavily, protože mě vedly sledovat reklamy, obrazy, filmy i hřbitovní kameny (jednou vzal třídu do terénu na dušičky a obcházeli jsme hroby) jinak. Vše ještě doplňoval Hajkův podvratný humor, kdy jste si nemohli být úplně jistí, jestli své dotazy a poznámky míní vážně. Slyšela jsem jednu legendu, že celou hodinu prvákům vysvětloval, jak se fotí duchové (viz esej v této knize o spiritistické fotografii) - technický postup, jakoby šlo o skutečné zachycení zbytkové energie duše. A všichni postupně zapisovali poznámky, aniž by zpochybnili pravdivost výkladu.

V psaném projevu mě ale Hájek nebaví. Myslím, že by mu skvěle seděl krátký formát v podobě tweetu. V delším formátu blogpostů (či velmi krátkých esejí), se řízné sdělení nějak ztrácí v hromadě složitých větných konstrukcí (které zase vtipně komentuje v jedné z eseji uvnitř knihy).

Stále mě baví, co vše Hájek dokáže ve vizuálních artefaktech najít. Je to skvělá inspirace a nakopnutí začít se dívat jinak na to, co je všude okolo nás. Ale tak půlka textů mě vyloženě nebavila po druhém odstavci... A naživo je prostě lepší.

2 16.04.2019

Je to zvláštní kombinace: Příběh náhlé lásky, které dělají společnost básně a obklopují ironické poznámky - o vyšší vrstvě pozápadnělé indické omladiny, o mužích, o stylu, o jednání a vrtoších různých lidí...

Na to, jak je knížka útlá, nezdá se mi příběh plochý. Ani postavy ne (především - ani ženské postavy nejsou ploché!). Některé plní jen epizodní roli, ale každá je svá a má svou historii. Dokonce i když se chovají excentricky, nebo snad zabedněně, mají city a znají strach. Chovají se tak nějak skutečně. Jejich rozhodnutí a nedorozumění mi dávají smysl.

Po dočtení mě napadá, že mi atmosféra připomínala Vianovu Pěnu dní. Je to zřejmě hlavní postavou, která se potácí mezi fantazií a realitou...

2 29.01.2019

V útlé knize se toho děje docela hodně. Příběh a zvraty někdy připadají trochu kýčovité a zkratkovité. Chvíli jsem si říkala, jestli tohle už není moc deus ex machina, protože Simak nevěděl, jak to rozplést. Na druhou stranu to vyrovnává fakt, že hlavní postava projde skutečným vývojem. Proměna protagonisty je docela uvěřitelná, i když se potýká s něčím, co je pro běžného člověka neuchopitelné.

Příběh má několik rovin. Do života postav pronikají ideologie, technologie, lidskost (a co je podstata lidství?) a ekonomie. Je to hezká ilustrace, jak do společnosti může zasáhnout 1) strach z neznámého a změna a 2) monopol (ekonomický i informační).

Simak mi prostě znovu (prvně jsem četla Město) dal nejen čtivý prostý text a skvělé sci-fi, ale i dobrou filosofii.

Nevyužitý potenciál vidím tam, kde se dala použít ještě hlubší introspekce. Popis pochodů hlavní postavy, trochu se popitvat v jeho schopnostech by možná vůbec nevadilo... ale načrtnuté myšlenky jsou i tak dobrý návod, aby se čtenář popitval sám :-)

2 23.01.2019

[poslech přes Rozhlasovou četbu; momentálně na Vltavě ]

Já na ty promiskuitní příběhy nejsem, nezajímají mě sexuální životy lidí ani literárních postav. Abych mohla doposlouchat, začala jsem vnímat skleněný pokoj ve Skleněném pokoji jako metaforu - že soukromé je náhle veřejné, že je vše vidět a že právě to měla být myšlenka knihy, ne pouze jasný odkaz na vilu Tugendhat. Chápu, že rodina není spokojena s obrazem, který o ní autor podává. Já se zas cukala při zmínkách o české historii. Dvacáté století je citlivé místo, já zažila pouze jeho zlomek a on ho zažil zas v jiné zemi. Nemám ráda, když o naší historii píše, hodnotí ji a zdejší lidi, a bere si z ní, co se hodí, ten, kdo nebyl přímo u toho. Nemohu mu věřit. Samozřejmě se nedá věřit žádnému spisovateli, ale tohle je jeden z případů, které neodpouštím.

TEĎ TO POZITIVNÍ:
Rozhlasové zpracování je příjemné, s hezkou atmosférou a hudbou.

Autor má skvělý cit pro estetiku a architekturu a umí je předat, nenásilně, tak nějak zasunout do podvědomí a tím ovlivnit vaše vnímání okolí. Víc jsem si všímala světla, skla, hladkých ploch. To je um, kterého si vážím. Věřím, že dobré umění by mělo své příjemce měnit, i třeba jen na omezený čas. Většina mění náladu, ale ty lepší mění vnímání smyslů.

Hezké bylo také citlivé zpracování přátelství mezi ženami, které v knize dostalo docela dost prostoru. Ženské postavy nebyly vůbec ploché, každá zažívala jiné strasti, někdy si navzájem ubližovaly, ale byly v tom jakoby spolu. Tahle linka vznikla až v průběhu a postupně sílila. To bylo osvěžující a navíc na mě působilo přirozeně (rozhodně oproti až roubovaným historickým okamžikům, jako třeba příchod sovětské armády).

2 07.01.2019

Kniha má dvě části. První se věnuje Davu, druhá krizi Evropy, či evro/panství vůbec; době zlomu, ve které se nachází (hospodářská krize, vzmach nacionalismu, inu 30. léta 20. století). První část má jednodušší jazyk a současnější obsah. Ve druhé se Ortega y Gasset projevuje moderně (myšleno nikoli post-moderně), což je zjevné z nesrovnalosti jeho a dnešní představě o úloze Evropy. Jeho eurocentrismus může být mladému čtenáři nepříjemný a přehnaný. Věřím, že nebyl založený na rasismu, přesto dobře odráží ducha intelektuála své doby - kdy jedna část světa, obvykle ta, ze které intelektuál pochází, měla být ELITOU, kde má nešvary řešit neustálý pokrok (pokud nám to barbaři nebudou kazit). Atmosféru odráží i jazyk.

"Evropa už neví jistě, zda ještě poroučí, a zda ostatní svět poslouchá. Dějinná svrchovanost je roztříštěna."

Jistě, Evropa tehdy už nebyla sousedství zemí, z nichž téměř každá měla své impérium kolonií. Ekonomická situace byla zlá. Těžko říct, co se to děje v Rusku. Sebevědomí sláblo ve světle, které vrhaly Spojené státy. A za 6 let od prvního vydání Vzpoury davů mělo dojít ve Španělsku k občanské válce. Ortega y Gasset tak s odporem sleduje zneužívání demokracie a davu, bobtnání byrokratizace a státu výměnou za povrchní přísliby. Pro něj to mělo úzkou souvislost a nárůst zásahů státu do života prostřednictvím davovosti, kde dav je prohlášen za stát, je příčinou ubíjení vitality - jak po stránce každodenní, tak natalitní.

Autor správně předvídá šíření bolševismu a fašismu a jejich byrokratizaci života. Možná, že se toho obával každý liberál, zatímco jiní varovali před koncem světa způsobený židy. Třeba to byla doba obecně inspirativní pro všechny druhy fatalismu (avšak Ortega y Gasset hledá vždy také pozitivní stránky popisované situace), a právě jeho se ukázal namístě.

Nicméně první část věnovanou Davu bych doporučila automaticky každému bez ohledu na mé výtky.

"Žít znamená být fatálně nucen vykonat svobodnou volbu, rozhodnout se, čím budeme ve světě. Nutnost volby nám ani na okamžik nedopřává odpočinku."

2 03.11.2018

Velmi zajímavé téma a součástí jsou i příběhy skutečných novověkých lidí, jejich obav a argumentů pro vlastní činy. Text se navíc dobře čte, i když se někdy opakuje - ale díky tomu zase lze číst jen kapitoly, které vás zajímají.

Témata:
- trestní právo a názory filosofů a právníků
- co je zločin
- vztah zločinu a náboženství
- rouhačství a svatokrádeže
- sebevražda
- potraty a vraždy novorozeňat

Celkově zodpovídá otázku, jak jsme se vlastně dostali ke dnešnímu stavu, který nám přijde logický i když možná někdy ještě nedokonalý (a proč možná některé nedokonalosti ještě existují). Zároveň Tinková zasazuje vývoj trestního práva do celospolečenského vývoje Evropy, sociogeneze a psychogeneze (viz Norbert Elias) a sekularizace.

Zároveň vychází najevo, jak a v čem se lišila proměna práva ve Francii, kde probíhala diskuze veřejnosti a situace se vyhrotila revolucí, a v Habsburské monarchii, kde se zákoníky vytvářely za zavřenými dveřmi povolaných specialistů.

2 17.01.2018

Je pro mě docela těžké reflektovat koncept zániku umění. Setkávala jsem se s ním v jiných textech, nicméně narodila jsem se do doby, kdy bylo umění už proměněno ve všech ohledech; rozlišování nízkého a vysokého bylo passé a každý mohl být autorem a přijímání díla bylo stejně zásadní jako tvoření a na babiččino ošívání nad současnou hudbou jsem nebrala ohledy. Samozřejmě, že je tahle perspektiva výsledkem tendencí (technologických i uměleckých) a teorií vzdělaných a tvořivých lidí a nebýt jich, současné umění a jeho percepce je úplně jiná... ale bylo pro mě těžké pochopit diskuzi, která se v historii o umění vedla a proč. Gadamer to dokáže vysvětlit hned na začátku. Staví se proti těm, kdo považují moderní umění za hanebné a klasické za nudné, kdo povyšují jeden druh nad druhý, a namísto toho vztahuje k umění pozitivní pojmy věčnosti, prožívání, zpřítomnění, procházení, hra, (spolu)účast, slavnost...

Gadamera jsem četla mnohokrát a jeho jazyk mi vyhovuje. Aktualitu krásného lze přečíst během jednoho dne a je to myslím příhodné, aby textem člověk procházel a naslouchal. Říká toho ale mnoho, a tak možná raději počítejte s druhým čtením.

2 09.01.2018

"(...) čtenář musí odsunout do pozadí znalost svého vlastního domova a stát se kognitivním občanem fikčního světa, který navštěvuje v aktu čtení."

Jestli to má na počet 300 stran, na obsah je to dvojnásobné. Doležel postupuje rychle. Možná dokonce rychleji, než se mu dá stačit. Jasně vymezí pojmy (slovníček připojen), zmíní své kolegy (kvanta citací a odkazů), navrhne cesty, kudy se vydávat při čtení a interpretaci narativů, ale jeho výčet není vyčerpávající... ostatně koncepty se vyvíjí a spolupráce s fikčními světy je tvořivá činnost. Dokládá na "vysoké" i "nízké" literatuře delšího rozsahu. Jeho přístup není omezující, ale naopak inspirativní - jak pro čtení samotné, tak pro interpretování a kritiku (nevím ale, jestli také pro psaní fikce). Už v průběhu čtení teorie možného čtení prosakovala do narativů, které mi zůstaly v hlavě. Je zábavné být při tom.

V úvodu Doležel navrhuje, že knihou lze listovat a číst jen téma, které zrovna přijde vhod. S tím souhlasím. Postupovala jsem lineárně, ale ani přeskakování z pojmu na pojem by neměl být problém.

2 14.12.2017

"Má-li žena mužské ctnosti, tu aby člověk utekl, a nemá-li mužských ctností, uteče sama."

Pořád nevím, jak se filosofuje kladivem, když zároveň musíte pořád myslet na ty proklatý ženský.

2 01.12.2017

Až na ty ovce v podstatě manifest západního buržoazního myšlení včetně marketingových rad. Dvě hvězdičky za leštění sklenic.

Slibuji, že už si nikdy nebudu vybírat četbu při teplotě nad 37,5°C

2 01.12.2017

Můj táta jednou umíral. Jenom umíral, protože pak na to táta přišel, řekl to doktorům a ti se mohli přetrhnout, aby jim přestal umírat. Takže vlastně ke mně Gaarder promlouval známým jazykem. Asi vidíme svět trochu podobně, trochu podobně jako Georg a trochu podobně jako jeho mrtvý otec. Jen mě děsně rozčilovalo, jak je jeho otec upovídaný, pohrouží se do pomatených myšlenek, unáší daleko od hlavní linie, podobně jako jeho syn, i když se to nakonec vysvětlí a vše dává smysl.

Ale trochu jsem přeskakovala. Navzdory tomu jsem brečela. Mrzí mě, že jsem to nečetla třeba ve 13 letech, protože je tam dost zajímavých informací, pokud jste je ještě díky svému věku nepoznali, ale já se o knize doslechla až v 18 a od té doby jsem pořád četbu odkládala. Vlastně jsem ji (možná spíš sebe) nechala projít datem spotřeby.

Taky by mě zajímalo, jestli tu knihu vůbec čtou mladí kluci. Jestli to není vůbec celé pro holky, ačkoli dopis byl pro kluka.

2 01.12.2017