darkchipmunk
komentáře u knih
Chrám Matky Boží v Paříži
Victor Hugo
Popis Paříže z ptačí perspektivy na asi 15 stranách a podobné libůstky byly v mých sedmnácti docela oříšek pro trpělivost. Chrám Matky Boží v Paříži se mi ale pořád četl lépe než Ecovo Jméno růže, a zároveň jde o mojí oblíbenou Hugovu knihu. Třeba Bídníky miluju zfilmovaný (snad všechny verze kromě muzikálu), literární předlohu jsem ale těžce nedávala. Tahle kniha vás ale vtáhne do středověké atmosféry, do útrob gotického chrámu, posedlé vášně a neopětované lásky snad všech hlavních postav (co si tak vybavuji). Zároveň kniha, která položila pilíře pro mé knihomolské období, protože do té doby by mě nikdo k něčemu jinýmu než Potterovi, ženským románům a erotický literatuře nedostal :-). Takže díky, asi...
Hannibal - Zrození
Thomas Harris
Hannibalův prequel jsem četla jako první, teď jsem teprve ve fázi Červeného draka, tudíž nemůžu moc porovnávat. Hannibal - Zrození mi připadá jako skvělá kniha, s bohatou a přesnou slovní zásobou a zajímavou charakterovou studií. S Hannibalem jako hluboce traumatizovaným dítětem i mladým mužem čtenář chtě nechtě sympatizuje, je tady ostatně hlavním hrdinou a krom objektu jeho lásky - paní Murasaki - tu žádná jiná kladná postava příliš prostoru nedostane. Všichni, včetně Popila, a koneckonců i Murasaki, jsou přinejlepším ambivalentní a poznamenaní těžkou dobou. To je nakonec i Hannibalův případ, a pokud lidé tvrdí, že je to typ psychopata, prostého traumat a postiženého od narození, doporučila bych jim, aby si Harrisův prequel přečetli a teprve potom se věnovali psychoanalýzám skrze popkulturu. A nebo se na to můžete vykašlat a diagnózy nechat pověřenějším. Knížku nicméně tak jako tak k přečtení doporučuju.
Růženky
Stephen King
Nakonec já jsem od Kinga přečetla, tušim, tak 4 knihy, co tedy asi můžu říct... Růženky jsou pro mě svěží změnou, kterou evidentně nakopla spolupráce s Owenem. Děj je ospale vyprávěný, ale neberu to jako problém. A mužské postavy mi nepřipadají stereotypní, spíš pravdivé - potlačování touhy, agrese (v lepším případě), zoufalé sexuální zneužívání společensky padlých žen (v tom horším). V životě se stereotypy uplatňujou, tak proč by mi měly vadit v rámci světové literatury. Oceňuju, že je kniha ušetřena Kingova staromilství. Ženy tu nevidim jako oběti, ale silné postavy. A že by byly veskrze kladné - ženská věznice? Evie miluju, nádherná projekce komplexního myšlení a intuice.
Vítězný oblouk
Erich Maria Remarque (p)
Jedno z nejlepších děl klasické literatury, co jsem kdy četla. Fakt. Remarque měl talent vytvořit postavy, které jsou hluboké a lidské. Aspoň ty, které takové mají být. Ravic je největší mužský hrdina ever... A taky díky knize vím, co je calvados. (Četla jsem to tak v sedmnácti.)
S elegancí ježka
Muriel Barbery
Ale tak zase není to tak zlý. Musíte zohlednit, že autorka je filozofka a uplatňovat na knihu naše západní kritický modely možná nemá tak úplně smysl. Knihu jsem četla poprvé v osmnácti nebo devatenácti a celkem tak 3x a vždycky jsem se u ní výborně vyzenovala.
Padesát odstínů šedi
E. L. James (p)
Před lety, kdy to byl největší fenomén, to četla kamarádka, který to doporučil její nejlepší kamarád, kterýmu to přišlo strašně hot (je gay). Ona prý došla k první milostný pasáži a pak to vzdala. Já na tyhle věci moc nejsem. A navíc v magazínu Mladý Fronty Dnes (kterou jsem si bůhví-proč kupovala) tehdy dost pohanili nejen tu knihu, ale i její čtenářky, potažmo ženy obecně. Zkrátka abych nežrala, došla jsem též k první milostné pasáži a ve chvíli, kdy jsem se dostala k: "Tak a teď tě ..., Anastacie Steel, a to tak že tvrdě", knihu jsem se smíchem definitivně zaklapla (resp. zavřela pdfko)___Nevím. Domnívám se, že o žádný 'porno pro matky' rozhodně nejde. I babičky snad mají lepší představivost, ostatně ve starých filmech je sexappealu dost. Spíš mi to přišlo jako hodně okleštěná a unylá představa o ženské sexualitě, jak by si ji přáli impotentní či zkrátka v této oblasti neschopní muži, aby neměli komplexy. To je totiž vyloženě misogynní kniha. Sado-masochismus tu je naznačený jako vylouhovaný čajíček. Já nechápu ženy, který to milujou, ale je vidět, že stačí dobrý marketing a pozornost lidí. Jako vždy.
Mluvčí za mrtvé
Orson Scott Card
Oproti Cardově též ceněné Enderově hře je Mluvčí za mrtvé vrstevnatější, velmi subtilně se zaměřuje na vykreslení vztahů, emocí, hodnot, dilemat, ale na Carda překvapivě i lidských vášní. Jakkoli psychologii postav podnětně popisuje už v EH. V Mluvčím zapojuje problematiku vědy a etiky při objevování cizího druhu na vzdálené planetě, v době mezihvězdných cest. Ta kniha si neklade za cíl být akční jako Enderova hra, ale větví se do řady témat a každému se do detailu věnuje. Spolu s Xenocidou se tu navíc objevují inspirativní nápady, jakkoli jde pouze o teorie. Enderova hra byla dynamičtější, ale v řadě ohledů nedotažená, Mluvčí je rozhodně zralejší. Kniha i hlavní postava. Ale četla jsem ho tak před deseti lety. Víc bohužel nejsem s to napsat. Snad jen, že jsem se naučila trochu portugalsky, a že prasečíci jsou pequeninové ;).
Sophiina volba
William Styron
Četla jsem to už dávno. Kniha přesvědčivě mapuje dopad (zdaleka nejen) válečných hrůz na život křehké oběti. Tím bolestivější, že ani Sophiina současnost není o mnoho útěšnější a pasáž z metra, nebo chování jejího milence k ní jsou občas skoro na stejné úrovni nechutnosti, jako chování nacistů. Zároveň je jedinou postavou z ústřední trojice, s níž lze sympatizovat, díky prožitým traumatům. Nathan potom je nemocný a též politováníhodný člověk. Ale Stingo mě jednoznačně štval. Jeho hlavní tažení napříč románem je poháněné snahou konečně přijít o panictví (přičemž nadává na všechny holky, který mu to neumožnily) a psát román. Vlastně na mě působil jako takovej spisovatelskej parazit, dvojnásobně těžící z hrdinčiny bolesti, aby ji mohl svést a aby o ní mohl časem vyprávět. Omlouvá ho snad jedině mladý věk. Smutná a bezútěšná kniha, která mi (opět) dokazuje, že ženy jsou vždycky největšími oběťmi mužských tužeb.
Vrána
James O’Barr
Myslím, že Vrána je první komiks, kterej jsem kdy četla - a bylo to právě tohle vydání. V Comics Centru pak vyšly další úpravy a spin-offy, který by mě zajímaly a možná si je někdy přečtu. Ale zpátky k Vráně. Nejen že rok jejího prvního vydání má pro mě symboliku; Vrána je takovej O´Barrův Havran komiksu 80s, 90s (ztráta lásky, nekonečnost osamělosti; kromě Poea jsem si vzpomněla i na November Rain od GNR, jehož předloha je taky reakcí na smrt ženy). Cesta vedená depresí a nenávistí. Terapie kresbou, která není dokonalá, proto není sjednocená a proto vypadá každou chvíli jinak. Autor je tu v procesu a hledá svoji cestu, podobně jako hlavní hrdina vykoupení. Jsou v ní ale upřímné emoce. Nezapůsobila na mě tak silně jako Gaimanova a McKeanova Černá orchidej, protože ta je ženským příběhem; bolestí z pozice subjektu (takže vždycky větší a hlavně hmatatelná), ale přesto ji obdivuji.
Red Meat 3
Max Cannon
Černočerný humor, často vedený až za hranice absurdna. Četla jsem ho už dávno; nejdřív jsem nechápala, pak jsem si zvykla. Prostě kult. Ale platí, že některý stripy pořád považuju za vrchol trapnosti (hlavně Karen a mlíkař) a sama bych vymyslela lepší. Jo a miluju kněze. Když něco potřebujete prodat, nejvíc na dračku jde právě Red Meat. A komiksy vůbec, ověřeno.
Klub rváčů
Chuck Palahniuk
Klub rváčů jsem četla krátce po střední na doporučení kamarádky. Tehdy se mi docela líbil, brzy mi bylo jasné to o Tylerovi a dnes mi je celkově Palahniukova postmoderní deprese blízká a připadá mi upřímná (už jen když si vybavím jeho životní příběh...). Ale zpětně to vidím tak, že se román až moc zfetišizoval, především proto že si to většina mladých lidí řadí k "must read", kam patří v podstatě cokoli o drogách a právě Klub rváčů. Téma se zatím ukazuje jako nadčasově platné a Palahniuka mám jako autora dost ráda, vlastně je mi čím dál tím bližší, ale nudí mě přístup lidí k tý knize a její glorifikace. Navíc mám docela pochybnosti, že výpovědní hodnotu Fight Club dokáže plně docenit někdo, komu je pod pětadvacet let.
Vichrné návrší
Emily Brontë
Mnohem lepší než Jane Eyre od autorčiny sestry. Žádný happy end a dokonale ctnostná hlavní hrdinka, zato těžko snesitelné, ale vášnivé, uvěřitelné postavy, vzájemné trýznění, nenaplněná touha. Prostě pravá romantická depka. Takto jsem na střední pochopila, co znamená romantická literatura. Žádný idylický kýč.
Údolí panenek
Jacqueline Susann
Vlastně docela bolehlav. Což by se dalo říct o většině literatury, co mi kdy doporučila teta nebo babička.
