DailyCoffeeCZ komentáře u knih

O Černobylu už bylo řečeno mnohé. Je tu snad mezi námi ještě někdo, kdo neviděl hit letošního roku, seriál Černobyl? Cože? Vy jste ho vážně ještě neviděli? Pak vám prozradím jedno malé tajemství. Přicházíte o hodně. O ještě víc ale přijdete, pokud si nepřečtete tuto knihu.

Na téma černobylské katastrofy u nás zatím příliš knih nevyšlo. Naštěstí všechno, co o největší jaderné katastrofě v historii lidstva potřebujete vědět, najdete právě zde. Kniha Černobyl: Historie jaderné katastrofy není jen podrobným líčením toho, co se onoho osudného dne 26. dubna 1986 v časných ranních hodinách stalo, ale i toho, co katastrofě předcházelo a co po ní následovalo.

Obrázek si samozřejmě můžete udělat i (nebo jen) prostřednictvím seriálu. Ale je dobré mít na paměti, že seriál z produkce HBO, není dokumentem, proto neodráží realitu tak, jak se skutečně stala. Mnohé si tvůrci přetvořili k obrazu svému, aby byl seriál poutavější. Přesto však události výrazně nepozměnili, jen sem tam něco přidali, něco vynechali. Na to, abychom si z toho dokázali vyvodit obrázek, který více méně skutečnosti odpovídá, to stačí. Na což přijdete i po přečtení této knihy. V mnohém se ale také kniha od seriálu liší. A to zejména svou naléhavostí něco změnit.

Černobylská havárie byla zřejmě jednou z příčin pádu Sovětského svazu. Nešlo totiž jenom o pochybení zaměstnanců jaderné elektrárny, ale chyby a obrovské přešlapy se staly už v její samotné výstavbě. Následné zatajování a záměrné pozměňování skutečností Sovětským svazem vedlo k tomu, že se pohled celého světa zaměřil na někdejšího generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Michaila Gorbačova a také na sovětskou tajnou službu KGB, která do poslední možné chvíle odmítala o jaderné katastrofě informovat nejenom své občany, ale i státy, které byly touto katastrofou zasaženy.

Dodnes nikdo přesně neví, kolik lidí na následky ozáření zemřelo. Má se za to, že počet obětí se pohybuje mezi čtyřmi až devadesáti tisíci. Během prvních pěti let po nehodě se na Ukrajině zvýšil počet případů dětské rakoviny o více než devadesát procent. Během dvaceti let po nehodě bylo v Rusku, Bělorusku a na Ukrajině zaznamenáno kolem pěti tisíc výskytů rakoviny štítné žlázy u dětí. Následky po výbuchu budeme vnímat ještě dlouho, přesto se už do Černobylu pořádají turistické zájezdy. Podle všeho je totiž oblast kolem Černobylu a ukrajinského města Pripjať, které leží tři kilometry od jaderné elektrárny a které svého času poskytovalo domov padesáti tisícům obyvatel, bezpečná. Ale jen po určitou dobu. Žít se tam nedá a zřejmě tam nikdo nikdy už žít nebude. Poločas rozpadu plutonia-239, které při výbuchu Černobylu uniklo do vzduchu a jenž se dostalo až do Švédska, činí 24 000 let. Na Ukrajině bylo kontaminováno téměř 38 000 čtverečních kilometrů, což je přibližně 5 % celé země. Bělorusko bylo zasaženo ještě více. Kontaminované území se rozkládá na ploše 44 000 kilometrů čtverečních. A Rusko? Znečištěno a znehodnoceno je 60 000 kilometrů čtverečních.

Ani po třiatřiceti letech nemůže svět říct, že nebezpečí plynoucí z černobylské jaderné katastrofy je konečně zažehnáno. Není. Elektrárnu sice nyní obklopuje ocelobetonový sarkofág, jehož cílem je zabránit úniku radioaktivních látek, ale ten rozhodně nevydrží věčně. Dokonce podle všeho vydrží pouhých sto let. A pod sarkofágem se stále skrývá 95 % paliva reaktoru, které je stále vysoce radioaktivní a může se kdykoliv dostat ven.

Kniha, jejímž autorem je Serhii Plokhy, by měla být zařazena do povinné školní četby. Není to žádné suché převyprávění faktů, je to strhující příběh, po jehož přečtení zjistíte, že stále nemá konec. Svět a lidé, kteří tu dnes žijí anebo budou za pár desítek či stovek let žít, si musí uvědomit jednu důležitou věc. Jaderný průmysl už si nemůže dovolit žádnou podobnou chybu, která se stala onoho 26. dubna 1986. Pro svět by to mělo katastrofální dopad.

Nepotřebujete znát nic o Černobylu, nemusíte rozumět odborným termínům, stačí vám jenom chuť číst a něco se dozvědět. Kniha Černobyl vás přesvědčí o tom, že i fakta mohou být popsána poutavě, bez toho, aniž by si musel autor cokoliv přikrášlovat. A u Černobylu to platí dvojnásob.

9 28.11.2019

Kdybych přestala číst v polovině knihy, dokázala bych se nad knihou rozplývat celé hodiny. Jenže obvykle knihy rozečtené nenechávám. Dočetla jsem tedy i Možnosti milostného románu. A jedno vám o této knize prozradím už teď. Vyvolává mnoho názorů, které si výrazně protiřečí.

Autor knihy Jan Němec se nijak netají tím, že jde o román s převažujícími autobiografickými prvky. Je totiž založena událostech, které ho v minulých letech potkaly a ze kterých se potřeboval vypsat. Tuto životní kapitolu chtěl zkrátka uzavřít tím, že do světa vypustí svou verzi milostného příběhu. Příběhu o lásce, která nedopadla.

Hlavní hrdina knihy, tedy sám Jan Němec, vypráví o tom, jak se seznámil se svou životní láskou Ninou. O tom, jak se sbližovali a poznávali, jak spolu začali chodit, bydlet, cestovat. Zkrátka o běžném vztahu dvou mladých lidí, kteří touží být jeden s druhým a zároveň něčeho dosáhnout. A právě to se stalo kamenem úrazu jejich vztahu. Jeho milovaná Nina totiž přišla na to, že není tím, kým chce být, ale tím, koho chce mít po svém boku její partner.

Banální zápletka? Jen zdánlivě. Jan Němec je zkušený literární redaktor a jeho kniha s názvem Dějiny světla, která vypráví o prvním českém světově uznávaném fotografovi Františku Drtikolovi, se dočkala téměř jen pozitivních ohlasů. Němec ví, jak napsat zajímavý a literárně hodnotný příběh. Vypráví svěže, s lehkostí zkušeného spisovatele. V této knize prokládá vyprávění úryvky z knih jiných spisovatelů, novinovými zprávami nebo třeba e-mailovou korespondencí. A pak je tu ještě část příběhu, kterou `píše` Nina. Jan Němec se zřejmě v této pasáži snažil vcítit do své partnerky a pochopit, proč už s ním dál nechce být.

Jde vskutku o působivé vyprávění. Z hlediska jazykového ani literárního mu nelze vytknout vůbec nic, naopak si zaslouží obrovské uznání. Čím déle však knihu čtete a blížíte se ke konci, možná vás napadne to samé co mě. Autor, tedy hlavní hrdina, musí být neskutečně povrchní člověk libující si ve vlastním neštěstí. To, že v knize je nesčetněkrát zmíněno, jak je jeho Nina nádherná, že se za ní otáčejí všichni muži i ženy, dokonce je tak nádherná, že pořád nemůže uvěřit tomu, že chodí zrovna s ním, to by se ještě dalo skousnout. (Pokud bych napsala, že ne, mohli byste nabýt dojmu, že jsem zahořklá stará panna a štve mě, že taky nejsem tak krásná, jak popisuje hlavní hrdina svou Ninu…Ale abych byla upřímná, trochu mě to vážně štve.) Ovšem litovat se na více než čtyř stech stranách, to už chce velkou dávku sebestřednosti. Ale také odvahy. Protože kdo by chtěl číst román zhrzeného muže, který se potřebuje vypsat?

Vy. My. Já a ty. Všichni. Knihu jsem dočetla už před víc než měsícem, ale musela jsem ji nechat odležet. Hlavně myšlenky, které se mi honily hlavou poté, co jsem knihu dočetla. Měla jsem totiž vztek. Vztek, že hlavní hrdina není schopný pochopit, že ho jeho milovaná odmítla, a odmítá přistoupit na Ninin názor, že třeba není chyba jenom v ní, ale i v něm samotném.

Román Možnosti milostného románu hýbe současnou českou literární scénou. Oprávněně. Je plný emocí a v čtenářích je probouzí také. Kdyby Jan Němec dával lekce psaní, ihned se k němu přihlásím. Jeho styl jsem si zamilovala na první dobrou. A ihned jsem ho přiřadila ke svým nejoblíbenějším autorům (přestože jsem od něj nic dalšího nečetla), protože se mu povedlo napsat něco, nad čím musím přemýšlet tak dlouho. Pořád dokola se k tomu vracet. Odpouštím mu sebestřednost i schopnost se tak důkladně sebelitovat. Kdyby kniha byla fikcí, byla by dokonalá. Protože to ale fikce z velké části není a jde o samotnou podstatu autorovy duše, pět hvězdiček ode mě na Databázi knih určitě nedostane. Pořád mi totiž leží v žaludku ta překrásná Nina.

Pěti hvězdičkami bych ovšem ohodnotila minimalistickou obálku knihy. Ta je dílem Martina Peciny, několikanásobného držitele ocenění v soutěžích o Nejkrásnější české knihy a European Design Awards, stejně jako grafická úprava, které dominuje čtyřbarevná ořízka. Tleskám.

8 02.01.2020

Poslouchala jsem jako AUDIOKNIHU.

K audioknihám jsem se vrátila po tříleté přestávce ze dvou hlavních důvodů. Čím dál méně času mám na to, jen tak si sednou a číst si klasickou knihu, a navíc mě kolikrát z celodenního zírání do počítače tak bolí oči, že dívat se do knížky mi přináší jen další muka. Tohle ovšem není článek o tom, proč poslouchat audioknihy jako takové, ale proč byste si měli poslechnout knihu české autorky Aleny Mornštajnové.

Audiokniha Tiché roky v režii Jitky Škápíkové je jednou z nejlepších, kterou jsem kdy měla možnost si poslechnout. A to hlavně díky jejím interpretům, neuvěřitelně uchu příjemnému a uklidňujícímu hlasu herečky Kláry Suché, a hlasu Miroslava Hanuše, jenž působí rázně a staví nás do pozoru. Něco se děje a čtenář to už při prvním vyřčeném slovu z hercových úst pozná. Pozná, že by měl zbystřit, protože právě dějová linka, kterou Hanuš předčítá, nás vede k rozpletení mnoha záhad, které se linou z úst Kláry Suché.

Pokud jste ještě knihu Tiché roky nečetli anebo vůbec netušíte, o čem je, tady je malé shrnutí. Bohdana je plachá a velmi uzavřená dívka, která nemá příliš kamarádek. Navíc když byla ještě malá, přišla o maminku, a otec o ni nejeví sebemenší zájem, ačkoliv žijí pod jednou střechou. Snad jen Běla, otcova druhá žena, je pro ni něco jako matkou a spřízněnou duší. Jenže to Bohdaně nestačí, chce o své rodině, o svých příbuzných vědět víc.

A pak tu máme druhou dějovou linku, která nás zavádí do života a mysli Svatopluka Žáka, otce Bohdany. Co se stalo, že tak zatrpkl? Proč se na svou dceru Bohdanu nemůže ani podívat? Proč nenávidí celý svět? Už po prvních pár minutách čtení/poslechu má čtenář spoustu otázek, na které potřebuje stůj co stůj znát odpověď.

Svatopluk Žák není příliš kladnou postavou, alespoň ne po celou dobu, ale v podání Miroslava Hanuše si k němu čtenář přeci jen určité sympatie vytvoří. I když o ně možná vzápětí přijde, aby je zase mohl po čase znovu nalézt. Naopak Bohdana v podání Kláry Suché je radost sama. Smutná dívenka má v sobě něco, co člověku dodává energii, chuť číst dál a dál. Teď ovšem nastává otázka, zdali tak skutečně Bohdana jakožto literární osoba působí, nebo zdali je to zásluha hereččiny interpretace. Klasickou knihu jsem bohužel nečetla, tudíž to nemohu posoudit. Snad budete vy, co jste již knihu četli a rádi byste si ji i poslechli, moudřejší.

Tiché roky jsou příběhem o narušených mezilidských vztazích, o rodině, která si je tak cizí, jak jenom může být. Není to veselé čtení, není to ale ani nic, u čeho proléváté potoky slz. Přesto si z knihy/audioknihy odnesete mnohé. Především hřejivý pocit, že máme české autory, kteří dokážou o vztazích psát tak citlivě, poutavě a hlavně tak, že donutí čtenáře přečíst si i další jeho knihy. A také že máme herce, kteří umí knize vdechnout nový život.

Jednotlivé kapitoly jsou od sebe odděleny místy dramatickou, jindy melancholickou melodií, v níž hlavní roli hraje klavír, akustická kytara, klavír nebo triangl. Celou atmosféru knihy tak krásně doplňuje.

8 02.01.2020

To, že letos slavíme třicet let od sametové revoluce, asi všichni víme. Co ale možná nevíte, je, jak nádherná kniha o tomto pro Čechy a Slováky přelomovém období vznikla.

Kniha Poslední revoluce: Jak jsme žili 1985-1992 nás nejprve vezme zpátky do roku 1985. Zabrousíme nejen do politické sféry, ale i do té kulturní a rovněž i společenské a ekonomické. Ti, kteří v tomto období dospívali, nebo už byli dospělí, samozřejmě vědí, co se u nás od šedesátých let dělo a jak se jejich tehdejší každodenní bytí lišilo od toho dnešního. Přesto si třeba připomenou mnohé z toho, co už zapomněli. Jak Čechoslováky fascinovalo západní zboží. Jak byli frustrovaní z toho, že nemohou nic vlastnit, že všechno patří všem. Zavzpomínáme si na zahrádkářské kolonie uprostřed měst, na to, proč jsme národem chatařů a chalupářů, na přísnou cenzuru knih, divadelních her i textů písní. Kniha samozřejmě neopomíná ani tak důležité téma, jakým bylo nemožnost cestovat bez výjezdní doložy, kterou ovšem nedostal každý.

To vše patří do éry normalizace, kterou také publikace začíná. A pokračuje revolucí. Co se odehrávalo bezprostředně před 17. listopadem 1989? Veřejná bezpečnost neměla s nikým, kdo se účastnil pouličních demonstrací, slitování. Její příslušníci kolem sebe bezhlavě mlátili obušky a bylo jim jedno, zda zraní muže, ženu, dítě nebo studenta či studentku s květinou v ruce. Komunisté se totiž začali bát a kdo se bojí, kope a kouše. Věděli, že se u moci už dlouho neudrží, ale to studenti ani umělci z řad revolucionářů netušili. Do poslední chvíle nevěděli, jestli vůbec k něčemu revoluce bude. Ale chtěli vytrvat až do samého konce. Stejně tak se po 17. listopadu a v bezprostředně nadcházejících dnech netušilo, kdo by měl nově vznikající demokratické Československo vést. Má to být Václav Havel, nebo snad Valtr Komárek nebo navrátivší se z vnitrozemského exilu Alexander Dubček? Třetí jmenovaný měl samozřejmě největší šance. Lidé pro něj plakali, vítali ho bujarým veselým. Vůdce pražského jara 1968 na Hrad samozřejmě chtěl a fandilo mu mnohem víc lidí než Havlovi…

Zatímco v Praze probíhala revoluce a věděli o ní jen ti, co se jí účastnili nebo jejich příbuzní a přátelé z Prahy, lidé z menších měst a vesnic netušili nic. Natož aby se informace o studentských protestech dostala až na Slovensko. Přitom v Bratislavě také probíhala revoluce… Se stejným cílem jako měli studenti v Praze. Svobodné volby, svobodný stát.

Třetí oddíl v knize tvoří liberalizace. Tvůrci knihy toto období pokrývají do roku 1992, kdy ještě Česko a Slovensko byl jeden stát. Píše se tu o takzvané `havlománii`, o prvních svobodných volbách a vítězství Občanského fóra, ale i o tom, jak Čechoslováci nepočítali s tím, že po uvolnění trhu začnou ceny tak prudce stoupat. Sice se k nám konečně dostalo západní zboží, ale obyčejní lidé si ho nemohli dovolit. Zkrátka nic nebylo, jak jsme si to představovali. Zato jsme si začali uvědomovat, jak moc jsme byli tehdejšímu západnímu světa vzdálení a že už ho možná nikdy nedoženeme.

Text Martina Komárka a fotografie Herberta Slavíka zahalené v černobílých barvách jsou poctou těm, kteří za svobodu a demokracii bojovali. Publikace je ale také vzpomínkou a zároveň svědectvím, co se mezi léty 1985 až 1992 skutečně v Československu dělo. Mnohé z fotografií, které v knize najdete, jste možná nikdy neviděli. Většina z nich je natolik emotivních, že se k nim budete vracet. Bolest, utrpení, zoufalství, stesk, vztek, smutek, ale i euforie, radost, úleva. To vše je na fotkách zachyceno. Co na nich zachyceno není, širší společenské a politické pozadí, to jakožto zkušený reportér a syn Valtra Komárka vypráví Martin Komárek. Právě díky svému otci získal unikátní informace ze zákulisí tehdejší společnosti.

Kniha je pro nás všechny. Všichni bychom si ji měli přečíst. Abychom nezapomněli. Aby vzpomínky časem nevybledly. Aby těm, co na revoluci žádné vzpomínky neměli, protože byli příliš malí nebo ještě nebyli na světě, připomněla, že svoboda a demokracie není zadarmo. Velmi těžko se získává, ale příliš snadno se ztrácí.

7 02.01.2020

Největší překvapení letošního roku? Jednoznačně Rozhovory s přáteli. Pokud máte rádi společenské romány s přesahem, rozhodně sáhněte právě po této knize. Neprohloupíte.

Sally Rooneyová, autorka knihy, je připodobňována k Eleně Ferrante nebo Jane Austenové. Stejně jako Ferrante vypráví příběh dvou nejlepších kamarádek, které si občas dělají naschvály, a stejně jako Austenová do svého příběhu vsazuje i spletité mezilidské vztahy bohatými a chudými.

Rozhovory s přáteli jsou o přátelství mezi Frances a její kamarádkou Bobbi. Kdysi spolu chodily, nyní jsou nejlepší přítelkyně. Ihned na první straně knihy se dozvídáme, jak se ženy seznámily s Melissou a Nickem, manželským párem, který na první pohled působí jako prototyp ideální a nádherné dvojice. Zatímco Frances a Bobbi je něco málo přes dvacet, Nickovi je lehce přes třicet a Melisse dokonce osmatřicet. Ačkoliv to zpočátku může vypadat, že mezi čtveřicí nemůže vzniknout nic jiného než přátelství, po pár desítkách přečtených stránek pochopíme, že vztahy mezi nimi jsou mnohem složitější.

Kdo by si však myslel, že jde jenom o lásku a další mezilidské vztahy, nebyl by dál od pravdy. Sally Rooneyová takhle banální zápletky nevytvořila. Byť jen lehce pozorný čtenář si může všimnout, že hlavní hrdinka Frances se netrápí jenom kvůli lásce, ale i kvůli tomu, že pochází ze zcela jiných společensko-ekonomických poměrů než muž, do kterého se zamilovala. Zatímco její rodina nikdy neměla peníze nazbyt a tak musí při studiích pracovat, aby měla aspoň na základní potraviny, Nick, do kterého se zamilovala, je herec, který se topí v penězích. A ani její kamarádka Bobbi se nemusí příliš otáčet a má peněz, kolik se jí zachce. Rodiče jí dají tolik, kolik zrovna potřebuje. Jenže místo toho, aby se Frances litovala a byla naštvaná na celý svět, na všechno hledí s humorem a sebeironií sobě vlastní. A to i tehdy, když se na ni vykašle otec-alkoholik, kterému nestojí ani za to, aby jí poslal kapesné.

Dva naprosto odlišné světy se spojují v jeden. Může to fungovat? V knize Sally Rooneyové funguje všechno, jenom ne vztahy. Všichni dělají chyby a když se z nich konečně poučí, možná už je na záchranu pozdě. Anebo ne? Stejně jako v geniální trilogii Eleny Ferrante, i v románech Jane Austenové chceme znát konec, ale ne za cenu toho, že příběh skončí. Jakmile totiž dočteme poslední stránku, bude nám smutno. Opouštíme svět, se kterým jsme se tak rychle sžili.

A rada na závěr zní: Než začnete knihu číst, je možná dobré si uvědomit, že tato irská autorka se narodila v roce 1991. Napsat ve dvaceti osmi letech knihu, která by hýbla literárním světem, je hodně velké umění. Sally Rooneyové se to povedlo a v roce 2018 se stala světovým fenoménem.

Ale nesmutněme, že kniha na dvou sté osmdesáté straně končí. Mezitím, co u nás vyšla kniha Rozhovory s přáteli, už Rooneyová vydala další knihu, tentokrát s názvem Normal People.

7 28.11.2019

O japonských reáliích už trochu přehled máme. Čtenáři se s nimi jistě dostatečně seznámili v dílech Harukiho Murakamiho. Nyní však přichází Anna Cima, česká autorka s touhou dostat se všemu japonskému pod kůži.

Probudím se na Šibuji je knížka, od které jsem očekávala hodně. A dostalo se mi toho ještě víc. Anně Cimě je dvacet sedm let, vystudovala obor Japonská studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a odstěhovala se do Japonska, kde aktuálně studuje japonskou poválečnou literaturu. Skoro ani není třeba tohoto krátkého medailonku, protože román Probudím se na Šibuji tak trochu její život odráží. Jak moc, to si musíme domyslet, ale pár věcí má se sedmnáctiletou Janou rozhodně společných. Například lásku k Japonsku a Japoncům, vášeň pro japonskou literaturu a studium japanologie.

Příběh se točí právě kolem těchto témat, ale přitom je v něm mnohem víc. Navíc má hned dvě dějové linie. Jedna se odehrává v současnosti, ta druhá vypráví o Janě zaseknuté v myšlence na Japonsko a touze tam zůstat. V sedmnácti se totiž s kamarádkou vydává do Tokia a nějakou zvláštní shodou náhod tu zůstane. Ne přímo ona, ale právě její myšlenka. A není vůbec jisté, jestli se s ní ještě někdy setká.

Ke všemu se objevuje student jménem Viktor Klíma, na něhož má Jana pořádnou pifku. Jenže on jediný jí může pomoct. A to nejen s překladem povídky japonského spisovatele Kawašity, kterého obklopuje nejedno tajemství.

Text je prodchnutý úryvky z děl tohoto spisovatele a nejsou o nic méně zajímavější než text samotné autorky. Právě díky těmto Kawašitovým povídkám kde kdo dostane chuť začíst se do dalších textů z japonské literatury. A možná zatouží vidět i film Sedm samurajů, pokud tak doteď neučinil.

Knihy, které inspirují k přečtení dalších knih, a které v nás zůstávají ještě dlouho po přečtení, řadím mezi ty nejhodnotnější. Anna Cima píše obyčejným, hovorovým jazykem, a to já mám ráda. V textu si na nic nehraje, nesnaží se do nikoho stylizovat. Je zkrátka sama sebou a to se mi na knize líbí snad ze všeho nejvíc.

Ráda bych knize něco vytkla, dělám to u všech knih, protože vždycky se něco najde. V tomto případě hledám těžko. Snad jen ten konec mi přijde až moc rychlý, příliš náhle ukončený. Ano, otevřené konce zbožňuju, ale v tomhle případě bych ho klidně oželela. Autorku by snad omlouvalo jen to, kdyby napsala pokračování.

A co si z knihy odnést? Že sny, které máte, mohou na první pohled působit neškodně a krásně, ale na ten druhý? To poznáte sami, jakmile se sen stane skutečností.

6 29.11.2019

Co víte o životě žen v islámských zemích? To, co nám předkládají média? A myslíte si, že je to skutečný odraz reality? Nahlédněte do světa, který se diametrálně liší od toho našeho, skrze knihu Leily Slimani. Vypráví totiž o marockých ženách a jejich intimním životě.

Sex a lži je grafickým zpracováním stejnojmenné reportážní knihy, která se zabývá skutečnými příběhy žen žijících v Maroku. Z komiksu se dozvídáme, o čem ženy, které se narodily a byly vychovávány dle islámského náboženství, přemýšlejí, po čem touží a jak moc těžké je žít v zemi, která ženské pohlaví nebere příliš vážně.

Nemálo Maročanek touží po tom, aby si mohly o svém životě rozhodovat samy. Chtějí sexuálně žít ještě před svatbou bez toho, aniž by byly považovány za lehké děvy, touží si vzít za muže toho, koho skutečně milují, nikoliv toho, koho jim najdou rodiče. Prahnou po vzdělání a stejných právech, jako mají muži. Jenže ke svobodě vede hodně trnitá a spletitá cesta a stále bohužel existuje víc těch, kteří si myslí, že žena je méněcennější než muž, a tudíž nemůže mít stejná práva. Leila Slimani chce světu ukázat, že ženy v Maroku se v mnohém podobají západním ženám. Některé Maročanky sice mají to štěstí a mohou studovat a dělat si relativně, co se jim líbí, ale platí za to příliš vysokou cenu. Společnost na ně hledí skrz prsty a vlastní rodina s nimi nechce mít nic společného. Jiné se bojí vystoupit z komfortní zóny a za svá práva bojovat, podléhají tlaku okolí a jsou čím dál nešťastnější, až nakonec zvolí cestu nejtragičtější, pro ně však nejsnadnější – sebevraždu.

Komiks Sex a lži rozhodně není pro jen pro děti od druhého stupně základní školy. Mnohé si z něj vezmou i dospělí. Poutavé vyprávění doplňují nádherné komiksové ilustrace Laetitie Coryn. Knihu přečtete za tři hodiny a přitom načerpáte spoustu zajímavých informací. Ideální kombinace i pro ty, kteří příliš nečtou. Pokud tedy máte ke komiksům jakékoliv předsudky, zahoďte je právě teď a sáhněte po této knize. Dokáže vám, že komiks může být plnohodnotným literárním dílem, které je krásné i na pohled.

6 28.11.2019

Co víte o Medě Mládkové? Že to byla mecenáška umění? Že založila Museum Kampa? A dál? Nebo snad ani nevíte ani to? Abych byla upřímná, o moc víc jsem před pár týdny nevěděla ani já. Proto jsem sáhla po knize, kterou bych vám nyní chtěla představit.

Kniha rozhovorů Meda Mládková – Můj úžasný život vám o této výjimečné ženě řekne vše, co o ní potřebujete a chcete vědět. Dozvíte se o jejím dětství a dospívání, o jejích tanečních začátcích ve Švýcarsku, seznámení s prvním manželem a následně i s osudovým mužem Janem Viktorem Mládkem, americkým ekonomem.

Málokdo ví, jak se Meda jmenovala ve skutečnosti. Narodila se jako Marie Sokolová. Meda jí začali rodiče říkat proto, že spolu mluvili německy a maminka ji oslovovala zdrobnělinou od slova děvče, mädchen. Narodila se 8. září 1919 a tak letos oslavila neuvěřitelných 100 let. Nejprve se živila, nebo ještě lépe – přivydělávala si tancem během studií ve Švýcarsku. Chtěla se učit jazyky, které ji bavily, ale pak se rozhodla jít ekonomickým zaměřením a dala se na studium ekonomie a politické vědy. Do politiky se však nikdy nehrnula. Tušila totiž, že její místo je někde jinde.

Toužila pomáhat umělcům, o kterých se nesmělo mluvit ani psát. Rok 1948, přesněji únor roku 1948, pro ni byl zlomovým. Nesouhlasila s komunistickým režimem a proto se odmítla ze Švýcarska, kde studovala a pracovala, vrátit do Československa. Toto rozhodnutí pak mělo dopad na celý zbytek jejího života.

Pokud by si snad někdo myslel, že se v této knize sama o sobě Meda Mládková vyjadřuje jen v superlativech, a nerada vypráví o svých chybách a slabých stránkách, ten by nebyl dál od pravdy. Sběratelka umění na sebe například prozradila to, proč si brala svého prvního manžela, belgického šlechtice. Provdala se za něj jenom proto, aby získala občanství demokratické země. Láska v tom nebyla žádná. To až se svým druhým manželem Janem Mládkem prožívala lásku, tu pravou, která trvá až do smrti.

Kniha rozhovorů doplněná o texty Medy Mládkové, dopisy, historické souvislosti a fotografie z archivu Medy Mládkové je uceleným přehledem toho, co byste o této mecenášce měli vědět. Knih o ní bylo sepsáno už několik a pokud chcete, můžete je přečíst všechny. Jedno ale tyto knihy spojuje, oslavují Medu Mládkovou jako ženu, která celý život vkládala energii a všechnu životní sílu do československých umělců, aby jim alespoň trochu zjednodušila cestu k potenciálním obdivovatelům. Nebýt Medy Mládkové, dnes by zřejmě doma ani v zahraničí nesklízel takový ohlas František Kupka. Ani mnoho dalších umělců, kteří v Československu byli zakázaní.

Když pak bojovala o Sovovy mlýny, dnešní Museum Kampa, z něhož plánovala udělat výstavní prostor a navrátit všechna nasbíraná díla zpátky do země, kam patří, nevzdala to ani tehdy, když vedení Prahy její plán zavrhlo. Nakonec ale zvítězila, magistrát Nadaci Jana a Medy Mládkových, kterou založili, pronajal Sovovy mlýny na dobu 99 let.

Ondřeji Kundrovi, autorovi knihy, se podařilo vyzpovídat Medu Mládkovou doslova a do písmene až na dřeň. Díky tomu se z knihy Meda Mládková: Můj úžasný život nestala jen obyčejná biografie, kterou po přečtení vrátíte do knihovny nebo pošlete dál, ale publikace, z níž můžete citovat, ke které se po letech rádi vrátíte a připomenete si, že existují tací, kteří celý svůj život zasvětili něčemu, čemu věřili a neváhali do toho dát téměř všechny své úspory. A Meda Mládková věřila, že může pomoci naší kultuře a našim umělcům. Podařilo se jí to. Víc udělat nemohla.

6 28.11.2019

O této knize bylo za poslední měsíc a půl napsáno a řečeno už tolik, že jsem neměla vůbec chuť se do ní pouštět. Nakonec jsem před pár dny neodolala a začala číst, ovšem s rozhodnutím, že se nenechám ovlivnit žádnými názory prezentovanými na internetu. Vždycky je dobré vytvořit si vlastní pohled na věc. A až pak názory konfrontovat.

Na začátek bych ráda zmínila, že jsem od Radky Třeštíkové četla jen Bábovky, které bych hodnotila jako lepší průměr, a průměr proto, že mi přišly dost zmatečné postavy i děj, a pak knihu Veselí, kterou bych naopak hodnotila velmi nadprůměrně. Přesně takový tip knih od českých autorek mě baví. Hodně vztahů, rodinných, přátelských i partnerských, a také plno emocí. O její nové knize Foukneš do pěny jsem si před otevřením první stránky přečetla vlastně jenom to, že je úplně jiná než všechny ostatní její knihy. A já ráda zkouším nové věci.

Po dočtení jsem si samozřejmě načetla spoustu názorů a recenzí. A byla jsem dost překvapená, že ve spoustě hodnocení se objevovalo tvrzení, že kniha byla nudná a naprosto k nečtení. S tím bych si dovolila nesouhlasit. Je jen psaná jinak, dominuje vnitřní monolog žen, které si prožily a prožívají své. Ani jedna není sympatická, ba jsou všechny tři ženy až iritující, s tímto názorem recenzujících proto naopak souhlasím. Proč by ale měly být postavy v knize vždycky sympatické? Vždyť bohatě stačí, když jsou něčím výjimečné, třeba tím, že jsou tak obyčejné, jak jen mohou být. Obyčejnější než průměrně obyčejní. Občas však udělají něco, co už se obyčejnosti vymyká. A o to tady jde.

Matka i dcera mají smůlu na muže a také na své děti. Muži je opustili, vlastní dítě k nim příliš lásky nechová. Tři generace žen, o kterých kniha je, dcera – matka – babička, se k sobě vzájemně chovají, jako by je někdo do příbuzenského vztahu nutil. Takových rodin ale existuje hodně, dokonce si troufnu tvrdit, že těch vřelých vztahů bude mnohem méně. Proč tedy knihu číst? Čím je tak výjimečná? Protože Radka Třeštíková umí psát. Možná se trochu podbízí aktuálním literárním trendům, ale proč ne. To jí přeci nelze vyčítat. Navíc vztahy tu byly, jsou a budou, a když mám chuť si o nich číst, ráda po takové knize sáhnu. I když je v ní na mě možná o něco více metafor, než bych si přála, a surrealistických výjevů, u kterých netuším, zda se skutečně staly, nebo jde jen o výplod autorčiny fantazie. Možná je tam i dost pasáží, ve kterých jsem se ztrácela, zdali to říká matka či dcera, a podobné problémy jsem měla s určováním časových rovin, v nichž se postavy právě nacházejí. Ale na to už jsem zvyklá z Bábovek.

Přes to všechno na Foukneš do pěny oceňuju především to, že se Radka pustila do něčeho, co ještě nikdy nezkoušela. Vypsala se ze své komfortní zóny trochu jiným směrem, možná až místy poetickým (rýmovaček v knize pár najdeme). Rozhodně jsem ovšem neměla problém knihu dočíst, spíš budu mít problém se k ní vrátit. Nejspíš to ani neudělám. Zato její předposlední knihu Veselí bych si klidně po letech ráda přečetla znovu. A tak i tato třetí kniha, kterou jsem od autorky četla, mě přesvědčila o tom, že si Radku musím načíst celou.

Recenzí na thrillery tu na blogu už pár mám. A jsou vesměs pozitivní. Zřejmě mám na tenhle žánr štěstí. Je taky jeden z mých nejoblíbenějších. Ale jen málokterá kniha mě donutí číst pět hodin v kuse. Do půl čtvrté do rána.

Robert Bryndza není jenom jméno. Je to pojem sám o sobě. Díky tomu, že stvořil postavu detektivky Eriky Fosterové, se jeho knihy aktuálně překládají do dvaceti devíti jazyků! Znáte Dívku v ledu? Noční lov? A co Temné hlubiny? Pokud jste aspoň jednu knihu četli, pak mi jistě dáte za pravdu, že Bryndza je hotovým mistrem thrillerů. Teď přichází pokračování těchto knih, které nese název Do posledního dechu. Opět v hlavní roli s Erikou Fosterovou.

O ději jen v krátkosti, nechci vás připravit o zážitek… Když se v kontejneru na londýnském předměstí najde zohavené tělo mladé ženy, policie zbystří. Jakmile ale přijde na to, že to není první dívka, která byla mučená a následně odhozená do odpadků, začíná to vypadat na sériového vraha. A to je ten pravý případ pro detektiva Fosterovou. Ta ale po jistých konfliktech se svými budoucími nadřízenými přišla o všechny své pravomoci a tak se nesmí plést do vyšetřování. Leč jednoho dne události naberou nečekaný spád a Fosterová se znovu dostává do hry. Jak detektiv, tak čtenář vydechnou až na poslední řádce u posledního slova.

Téměř od samého začátku je čtenáři jasné, kdo je vrah. O to je ale cesta k jeho dopadení větším mučením. Opět nejen pro detektiva Fosterovou, ale i pro nás, obyčejné přihlížející. Mistrně vystavěná zápletka, ostatně jako u všech předchozích dílů, nemůže nechat v klidu vůbec nikoho. Ani mě, ostříleného „thrillerologa“.

Kniha má dvě hlavní dějové linie. V jedné sledujeme Eriku Fosterovou, v druhé vraha. Pak jsou tu ještě vedlejší, neméně podstatné. V ní sledujeme oběť sériového vraha a její počínání a také počínání těch, které jsou dívce blízcí. Všechny linky mají neuvěřitelný dějový spád, který nás nutí bez přemýšlení otáčet stránku za stránkou a hltat každé slovo. Bez toho, aniž bychom se v ději byť jedenkrát ztratili. Skutečně jde o oddychovou četbu, při které nijak zvlášť přemýšlet nemusíte. Přesto se pořádně zapotíte.

Co se kvality thrillerové série týče, můžeme Roberta Bryndzu srovnávat klidně s Joem Nesboem, Larsem Keplerem nebo Erikem Axl Sundem. Všichni něčím vynikají a nelze posoudit, který je lepší nebo horší. Nicméně vybočují z řady. Jsou čtivější než ostatní thrillery, které vycházejí, napínavější a mají zajímavější, `neotřepané` zápletky. Přesto si za rok či dva zřejmě nebudeme pamatovat, o čem konkrétní kniha byla. Vzpomeneme si ale na to, že nás bavila. A koupíme si od toho samého autora klidně další knihu.

5 04.01.2020

Režisér s věhlasným jménem Paolo Sorrentino je u nás znám zejména díky filmům jako Velká nádhera či Mládí. Nyní ho ale máme možnost poznat i z jiného uměleckého úhlu.

Narodil se v Neapoli roku 1970. Jeho filmy se promítají na významných evropských festivalech a také za ně sbírá prestižní ocenění. Paolo Sorrentino však není jen režisér, ale také spisovatel. Napsal už čtyři knihy. Nepodstatné záležitosti (2016), Mládí (2015), sbírku povídek Tony Pagoda a jeho přátelé (2012)a také knihu, o které bych se ráda rozepsala víc. Všichni mají pravdu (2010).Je to jeho prvotina a také za ni získal nejvyšší italské literární ocenění Premio Strega.

Než se do knihy začtete, možná bude nejlepší (ale rozhodně to není nutné, jen mé doporučení), když si pustíte Sorrentinův film Přebytečný člověk. Hlavní roli ztvárňuje stárnoucí popový zpěvák Tony Pagoda v podání Toniho Servilla. Zažívá životní krizi, protože už ho nikde nechtějí. A právě zpěvák Tony je i ústřední postavou a zároveň vypravěčem románu Všichni mají pravdu. Přestože je mu pouhých čtyřicet čtyři let, stále něco hledá a nenachází. Vykresluje Neapol osmdesátých let, kokainové večírky a také své nesčetné erotické zážitky. Vracíme se s ním i do minulosti, do dob, kdy dospíval, přišel o panictví a toužil po tom, aby byl starší. Když ho Itálie omrzí, žene se za dobrodružstvím do jižní Ameriky. Pro jednoho může být Tony Pagoda obyčejným cynikem a neznabohem, pro jiného zasvěčným snílkem a hledačem životního štěstí.

Tony Pagoda bere čtenáře na italskou jízdu, na kterou zřejmě nikdy nezapomenou. Zažijete vzestupy i pády, Itálii v nejlepší i nejhorších letech, bouřlivé dny i takové, kdy se vůbec nic neděje. Zkrátka se seznámíte nedokonalým životem popové hvězdy, která našla všechno, ale nemá nic.

Kniha Všichni mají pravdu by neměla chybět v žádné domácí knihovně nejen příznivců tohoto italského velikána, ale také těch, co se zajímají o film a italskou literaturu. Že nespadáte ani do jedné kategorie? Nevadí. Sorrentinův neotřelý styl vyprávění sice trochu připomíná Zářivá světla velkoměsta (až na to, že se odehrává v New Yorku) spisovatele Jaye McInereye, přesto je Sorrentino ve vyprávění metaforičtější a také `umělečtější`.Jeho filmy jsou charakteristické pro svou vizuální podobu, jednotlivé záběry jsou jako epické obrazy. Jeho knihy jsou také takovým slovním obrazem a filmy v mnohém připomínají. Buď si jeho styl, a to v případě knih i filmů, zamilujete, nebo nad ním budete kroutit hlavou. Já si ho zamilovala, přestože se mi ne všechny jeho snímky líbily. Itálie ale v současnosti nemá nikoho, kdo by ji dokázal obrazově a slovně vystihnout tak jako on. Ať už jde o budoucnost nebo minulost.

5 02.01.2020

Být válečným zpravodajem znamená riskovat život, žít jako nomád a nemít jistotu ničeho. Stát se totiž může cokoliv. A kdykoliv. Jakub Szántó si tohle všechno uvědomuje, přesto pro něj není nic důležitějšího než prostřednictvím reportáží nezkresleně informovat veřejnost o tom, co se ve světě děje.

Byl téměř u všech válečných konfliktů v posledních sedmnácti letech. Zažil izraelsko-palestinský konflikt, válku v Jemenu, povstání v Sýrii, somálské piráty, arabské jaro a mnoho dalších nebezpečných situací. Nespočetněkrát riskoval život, aby mohl do Česka poslat unikátní reportáž o tom, co se ve válečné zóně zrovna děje. Se svými kameramany jezdí po celém světě a kdykoliv odjíždí daleko od domova, nikdy neví, zda se vůbec vrátí. Někdo by si mohl myslet, že takový člověk nemůže mít ani rodinu. Ale opak je pravdou, se svou ženou, rovněž novinářkou, Lenkou a dvěma malými syny, žije v izraelském Tel Avivu. Už to samo místo není úplně bezpečné.

Izrael je od konce devatenáctého a především od poloviny minulého století v konfliktu s palestinskou samosprávou a tak hrozí raketové a nezřídka taktéž teroristické útoky. On i jeho rodina musí být neustále připraveni schovat se v případě potřeby do krytu. Nikdy totiž nevědí, do jakého dne se probudí. Přesto jeho rozhodnutí působit jako zahraniční zpravodaj na Blízkém východě podporuje i jeho žena. A že to není vůbec jednoduché. Když musí odletět do válečné zóny, dozví se to většinou jen pár hodin předtím. Nemůže si nic plánovat, neexistuje žádné zítra. Rozhodující je to, co je tady a teď. Nic by ale neměnil. Pro své povolání se narodil.

Za oponou války: Zpravodajem nejen na Blízkém východě je prvotina Jakuba Szántó. Za kterou byl také oceněn. Získal cenu Magnesia Litera. Kniha totiž není jen přehledem konfliktů, kterých se účastnil a co v nich prožil, ale jakožto vystudovaný historik se Jakub Szántó snaží svým čtenářům všechny převraty, revoluce, války a teroristické činy zasadit do historických a společenských souvislostí. I když to není lehké čtení, Szántó svému vyprávění dodává sarkastický a sebeironický tón. Humor mu totiž rozhodně nechybí, bez něj by ani nemohl dělat to, co dělá. Byl svědkem tolika strašlivých událostí, že kdyby se nad ně nedokázal povznést, nedokázal by ani normálně fungovat. Nezapadl by mezi nás, obyčejné lidi, kteří ani v nejmenším netuší, co válka znamená. Humor mu pomáhá přežít a nezbláznit se.

Součástí knihy je i obrazový doprovod, který čtenáři pomáhá utvořit si celistvý obrázek o tom, co Jakub Szántó dělá a jak vypadá jeho život v `terénu`.

Kniha není určená jen těm, kteří se zajímají o zahraniční zpravodajství nebo novinařinu. Je psána pro všechny, kterým není jedno, co se ve světě děje, a chtějí porozumět a zároveň se dozvědět něco o povolání, které většina obyčejných lidí považuje za bláznovství. Mezi novinářem a válečným zpravodajem je totiž obrovský rozdíl. Jeden si žije v pohodlí, odbyde si svých osm nebo devět hodin v práci a následně jde večer do hospody popovídat si o tom, jaký měl těžký den a co všechno ho štve. Ten druhý nemá osmihodinovou pracovní dobu a nejde večer do hospody popovídat si o tom, jak těžký život má. Točí totiž reportáže o tom, jak těžké, skutečně těžké, to mají všichni ostatní, ne on sám, a má-li štěstí, dožije se toho, že aspoň občas vidí svou rodinu a jednou dvakrát do roka si může decentně vyhodit z kopýtka s přáteli. Dokud mu zase nezazvoní telefon a nebude na sebe muset obléct patnáctikilovou neprůstřelnou vestu.

5 28.11.2019

Přiznávám a stydím se. Od Jojo Moyesové jsem nečetla vůbec nic. Nebo si to aspoň nepamatuju. Teď jsem sáhla po Krasojezdkyni a trvalo mi zhruba sto třicet pět stránek, než jsem pochopila, že jsem neudělala chybu.

Pravdou totiž je, že první stránky mě vůbec nebavily. Říkala jsem si ale, že ji musím stůj co stůj dočíst. Jedna čtrnáctiletá holka, kůň, manželé, co se rozvádějí…. To přeci není příběh pro mě. Určitě to bude o lásce ke zvířeti, o tom, co je člověk schopný pro zvíře obětovat. Upřímně, nemám moc ráda knihy, kde je jednou z hlavních postav zvíře. Neřeknu vám proč, protože to sama nevím. Zvířata mám ráda, i když žádné nemám. Ale číst o nich? Zkrátka k tomu zatím nebyl žádný důvod. Ale tak co, přečtu to, i kdyby mi to mělo trvat měsíc.

Tak zhruba měsíc to vážně trvalo, protože tři týdny jsem louskala těch zhruba sto třicet pět stran. Nakonec se něco zlomilo. Děj mě začal bavit. Najednou jsem chtěla vědět, co se stane s koněm jménem Boo a jeho majitelkou Sarah. Potřebovala jsem nutně vědět, jestli dokáže to, co si umyslila. A v neposlední řadě jsem prahla po rozzuzlení vztahu mezi Natashou a Macem. Vážně se rozvedou? Teď, když si k sobě vzali Sarah, která ač se chová jako spratek, je vlastně skvělá holka? Otázek jsem si během čtení knihy samozřejmě pokládala víc, ale tyhle mě donutily číst až dokonce. Přestože jsem si závěr domýšlela už zhruba od půlky knihy, stejně jsem se na konci skoro rozbrečela. A to jsem to všechno tak trochu čekala.

Když se lidí ve svém okolí ptám, jestli znají Jojo Moyesovou, všichni tvrdí, že přece jasně, kdo by ji neznal, že jo? Tak například donedávna já, že jo… Obvykle dávám spisovatelům jenom jednu šanci. Buď mě kniha zaujme, nebo ne a už si od nich nikdy nic nepřečtu. Ale co s knihou, která mě zaujala až od půlky? Stačí to na to, abych si od autorky přečetla něco dalšího?

Já Krasojezdkyni nemám co vytknout. Je psaná čtivě, je tam nějaký ten dějový spád, v příběhu je sympatická i nesympatická postava (těch nesympatických je tam ovšem víc), ale zkrátka tomu něco chybí. Možná větší svižnost, méně `okecávaček`? Každý máme rád něco jiného a já mám zkrátka ráda, když se pořád něco děje a to nejlíp od první, nejpozději od druhé stránky. Tady jsem musela čekat příliš dlouho. Dlouho na to, abych si od Moyesové ještě někdy něco přečetla. Nicméně bych Krasojezdkyni nerada upřela pochvalu. Je to jedna z mála knih, jejíž děj si budu pamatovat za rok, dva a možná i tři. Není to příběh, který by zapadl mezi tisíce dalších. A to si zaslouží velkej palec nahoru.

4 03.01.2020

Jsou thrillery, které přečtete, a za půl roku vůbec netušíte, o čem byly. A pak jsou takové, jejichž zápletku si už nikdy z hlavy nevymažete. Přestože v tomto případě jde o zdánlivě tuctový thriller, něco mě láká přečíst si ho znovu.

A to nikdy nedělám. Ne u tohoto žánru. Proč bych měla číst dvakrát něco, u čeho už vím, jak to dopadne? Oběť, pokud přežila, se z traumatu vzpamatovala, vrah je chycen, popřípadě zabit, a všechno zlo ze světa vymizelo (aspoň dočasně). Proč se k tomu vracet? Protože některé lidské činy zkrátka nechápete a snažíte se pro ně najít přijatelná ospravedlnění či aspoň vysvětlení.

Naposledy se ohlédni spisovatelky Janelle Brow vypráví o jedné zdánlivě všední americké rodině. A možná by taková byla i dál, kdyby jednoho dne nezmizela manželka a matka v jedné osobě Billie Flanaganová, žena, která byla pro všechny srdcem i hlavou celé rodiny. Dlouho se mělo za to, že nešťastnou náhodou zemřela při jedné ze svých osamělých turistických výprav. Že jí podklouzla noha a spadla někam, kde jí nikdo nemohl vidět ani slyšet. Jenže tu něco nesedí. Když dospívající Olive začne svou matku vídat i v běžném životě, třeba ve škole, všichni si myslí, že se zbláznila. Nejvíc v šoku je její otec, který na paranormální jevy rozhodně nevěří. Zato jedna z Oliviiných kamarádek ano, a tak jí začne ve snaze najít svou matku podporovat. Pomalu, ale jistě se začínají objevovat věci, které spíš poukazují na to, že všechno v jejich životech bylo doposud jenom jedna velká lež, a kým vlastně Billie Flanaganová, jež jednoho dne zmizí, ve skutečnosti byla.

Je to thriller, který dokáže vtáhnout. Možná ne hned po prvních pár stránkách, ale po pár desítkách rozhodně. Drží vás v napětí a očekávání, nechá vás tápat a do poslední chvíle doufat, že všechno dobře dopadne. To je také úkolem všech příběhů tohoto žánru. Když se to nepodaří, není to dobrý thriller. Pravdou ovšem je, že tato kniha jazykově ani stylisticky nijak nevyniká. Je psaná hodně jednoduchým jazykem, navíc zkraje knihy mi přišlo, že nejsou věty stylisticky správně poskládané. Teprve když jsem se ponořila do děje, přestala jsem její nedostatky vnímat.

Že má však o zajímavou zápletku, to knize upřít nelze, a ta je také důvodem k tomu, proč si thriller možná někdy v budoucnu přečtu znovu. Zmizení ženy se ale v thrillerech neobjevuje poprvé. Snad největší ohlas na podobné téma sklidila kniha Zmizelá, která byla i zfilmována a v hlavních rolích si zahráli Ben Affleck a Rosamund Pike. Pokud jste knihu Zmizelá četli a nebyli jste z ní příliš nadšení, po téhle snad ani nesahejte. Sice nemá úplně stejnou zápletku, ovšem jisté náznaky podobnosti tu určitě jsou. Ale víte co… možná si knihu přeci jenom přečtěte. Sice Zmizelá je celosvětově mnohem úspěšnější, ale to neznamená, že by podobné knihy nestály za pozornost. Navíc si myslím, že kdyby někdo zfilmoval knihu Naposledy se ohlédni, možná by dosáhla podobného úspěchu jako Zmizelá. Ačkoliv postavy ve Zmizelé mají zajímavějších psychologický vývoj, zápletka je dle mého silnější v této knize. Když zmizí manželka, je to politováníhodné, ale když zmizí matka dospívající patnáctileté dcery, která je svou matkou posedlá, jde skutečně o hodně.

4 29.11.2019

Jestli o Janu Werichovi a Jiřím Voskovcovi víte jenom to, že byli umělci a vystupovali v Osvobozeném divadle, pak se styďte. Anebo ne. Možná i ti, co si myslí, že vědí víc, nevědí skoro nic. Tahle kniha vás přesvědčí o tom, jakou komplikovanou osobností Jan Werich ve skutečnosti byl.

Jan Werich za oponou je v první řadě Werichova biografie. V té druhé však i biografie Osvobozeného divadla a také trochu Voskovcova. Kniha mapuje život Jana Wericha od jeho samého počátku, ne však příliš zevrubně, autorovi jde spíše o to zachytit události, které Wericha formovaly. Pravdou je, že chtěl-li by někdo dopodrobna sepsat celý Werichův život, potřeboval by čtyř set stránkových knih mnohem víc. Přesto i tak můžeme Jana Wericha poznat pomocí fotografií, rozhovorů, které s ním dělal autor knihy Jiří Janoušek, Voskovcových vlastních slov i útržků rozhovorů s těmi, kdo se s Werichem znali. Dozvídáme se o divadelní i filmové činnosti V+W, o životě v exilu i o tom, co bylo po něm. O soukromí i pracovním životě.

Právě rozhovory s Janem Werichem však knize dodávají tu správnou werichovskou atmosféru. Mísí se v nich radost, smutek, stesk, ale také hrdost. Z rozhovorů čtenář zjišťuje, že Werich nebyl jen komik, občas morous, náruživý rybář nebo režisér, ale především obyčejný člověk se slabostí pro pivo a uherák, jenž však ani vínem a kremrolí nepohrdl.

S Werichovým životem, stejně jako s Osvobozeným divadlem samozřejmě souvisí nejen Jiří Voskovec, ale i Jaroslav Ježek nebo nejlepší Werichův přítel Jiří Trnka. I o nich se v knížce vypráví a ne v malém. Čím déle rozhovory s Werichem čteme, tím hlouběji se do jeho nitra dostáváme. Buď si ho zamilujete, anebo ve vás zanechá rozporuplné pocity. Na všechno měl odpověď, občas dosti svéráznou. Například když hovořil o přátelství a lidech, říkával, že uznává jen ty nejlepší z nejlepších, lidi, kteří něco umí a něco velkého dokázali. A ti se také mohli stát jeho přáteli. Ostatní pro něj byli těmi, kterých si nemohl vážit.

Pokud o Werichovi skoro nic nevíte a chcete si udělat představu o jeho práci a osobě, v současné době lepší knihu nenajdete. Tři sta fotografií z rodinného archivu je dominantou celé knihy. Útržky dopisů a jiných textů, tvořené nejen vzpomínkami Jiřího Voskovce, nám zase umožňují podívat se na Wericha z pohledu, který by chtěl možná před veřejností raději skrýt. Přesto patří mezi osobnosti, jejichž myšlenky a úvahy bychom měli znát všichni. Jsou moudré a i přes uplynulý čas stále nadmíru pravdivé.

Menší výhrady mám však ke grafickému zpracování knihy. Obálka je úžasná a každého hned zaujme. Fotografie s popiskami a vloženými texty jsou také zapracovány s citem a smyslem pro estetiku. Ovšem textová část, tedy rozhovory mezi Jiřím Janouškem a Janem Werichem, je podle mého příliš `slabikářová`. Text je na můj vkus vytištěn o něco většími písmeny, než je nutné, a ještě k tomu je ztučněný. Jinak je kniha vzhledově velmi pěkná. A obsahově přínosná. Pro každého. I když vám divadlo, film ani čeští národní umělci nic neříkají.

4 29.11.2019

Milostné vztahy jsou oblíbeným námětem knih už od nepaměti. Při čtení romantických příběhů z pera Jane Austen naše srdce zaplesá. Občas si popláčeme, občas se potutelně usmějeme. Ale v případě příběhu Choderlose De Laclose nám bude fyzicky špatně. Ze zvráceností, kterých jsou lidé schopni dopustit se na druhých.

Jméno tohoto spisovatele vám možná nic neříká, ale co název knihy Nebezpečné známosti? Jistě na světě zůstává jen málo lidí, kteří neviděli aspoň jednu její filmovou verzi, ať už tu z roku 1959 v hlavních rolích s Jeanne Moreau a Gérardem Philipem nebo třeba verzi z roku 1999 se Sarah Michelle Gellar, Reese Witherspoon a Ryanem Phillipem. Filmových Nebezpečných známostí je mnohem víc, ale knižní předloha jen jedna jediná.

Hlavní dějová linka se točí kolem vztahu dvou rozmazlených a nadmíru arogantních libertinských šlechticů Markýzy de Merteuil a vikomta Valmonta. Oba svou největší zálibu spatřují v tom, když si mohou zahrávat se životy a city druhých. Za oběť si neváhají vzít kohokoliv. Zbožnou ženu, pro kterou je víra to nejdůležitější na světě, a každé selhání je pro ni hřích, který Bůh nepromíjí, a za nějž si zasluhuje náležitý trest. Neštítí si zahrávat s rytířem, který by pro svou první lásku udělal všechno na světě, nebo s dívenkou, která teprve poznává, jak to ve společnosti chodí a její naivita by mohla hory přenášet. Neostýchají se vůbec ničeho a nejšťastnější jsou ve chvíli, kdy vidí druhé trpět. Hra, kterou však rozehráli nyní, je mnohem nebezpečnější než všechny předchozí. Mají v ní za úkol zdiskreditovat a zničit hned několik osob najednou. Ovšem ani markýza ani vikomt ještě netuší, jak zbytečné je tuto hru hrát. Hru, která od samého začátku spěje k tragickému konci.

Knihu tvoří korespondence mezi několika postavami. Některé dopisy rovněž obsahují poznámky, které do dopisů vkládá nezúčastněná osoba pro lepší pochopení celé situace. Nebezpečné známosti se čtou samy. Dopisy vás dohánějí k šílenství. Hlavní postavy můžete nenávidět nebo jim fandit, rozhodně vám ale nezůstanou lhostejné. Na čtyři sta padesáti čtyřech stranách se vám dostane několika nervy drásajících milostných příběhů, stanete se svědky bezpočtu situací, které, ač se odehrály v osmnáctém století, i dnešnímu čtenáři umožňují naplno se do nich vžít a pocítit to samé, co cítí i postavy v příběhu.

Některé dopisy jsou zvrácené, jiné plné lásky a něhy, z dalších je cítit obrovská bolest a trápení. A i přesto, že hrdinové knihy žili více než dvě stě let před námi, jejich povahy se odráží i v dnešním světě. Lidé jsou totiž pořád stejní. Závistiví, zlí a nepřejícní, naivní, dobrosrdeční i milující. To, co možná běžný čtenář nestihne prožít za jeden život, stihne přečíst alespoň v této knize.

4 29.11.2019

Nebudu vám tvrdit, že se mi tento román Josefa Škvoreckého četl dobře. Protože se odehrává v několika časových rovinách, vyžaduje soustředěnost, rozhodně ne mou roztěkanost. Pokud ale máte chuť přečíst si o tom, jak se Dannymu Smiřickému žilo v začátcích komunistické éry, tak do toho.

Danny Smiřický je na české literární scéně už notoricky známou postavou. Milovník žen a Škvoreckého alter ego se poprvé objevuje v roce 1948, ale veřejnost měla možnost se s ním seznámit až po dlouhých deseti letech, kdy bylo Škvoreckého dílo konečně režimem povoleno. Danny Smiřický se v jeho dílech objevuje opakovaně, například v Tankovém praporu, ve Lvíčeti, Prima sezóně, Příběhu inženýra lidských duší nebo také v Miráklu. A o Miráklu teď také bude řeč.

Mirákl je první knihou Josefa Škvoreckého, kterou vydal v exilu. Odehrává se pár let po konci druhé světové války, v období mezi léty 1949 až 1970. Danny Smiřický nastupuje jako učitel do dívčí školy a samozřejmě jeho přítomnost nezůstává u studentek bez povšimnutí. A tak musí řešit nejen své milostné problémy, ale také tehdejší politickou situaci, která se ho osobně dotýká. Komunisté totiž začínají vést válku proti kulakům (bohatým rolníkům) a tím ohrožují výuku na střední škole. Kromě toho se na pozadí všech událostí, které Dannyho potkají, odehraje takzvaný „čihošťský zázrak“. Během kázání kněze Toufara v obci Čihošť se několikrát pohne půlmetrový kříž na hlavním oltáři. Celou událost začne vyšetřovat i StB, neboť se o ni zajímají i místní obyvatelé. Komunisté záhy `čihošťský zázrak` využívají k tomu, aby posílili represe proti církvi a vytvářeli proticírkevní propagandu.

Danny se později dostává do Prahy a stává se součástí tehdejší absurdní literární společnosti a ještě nepochopitelnější kulturní politiky. Toť k ději jako takovému.

Zatímco první třetina románu, která se věnuje hlavně Dannymu a jeho vztahu s `Liškou`, se mi četla jako po másle, druhou třetinu, kterou Danny tráví v Praze, jsem skoro nevnímala a některé pasáže tak musela číst opakovaně. Až u třetí jsem se zase chytla a pozorovala, jak se Danny a jeho spřízněná duše `Liška`, která dříve nechápala víru v boha ani nic, co se víry a církve týkalo, změnili. Abych byla upřímná, mnohem raději mám Arnošta Lustiga nebo Milana Kunderu. Přesto je Mirákl už třetí kniha, kterou jsem si od Josefa Škvoreckého přečetla. Ne však kvůli ději jako takovému, ale hlavně proto, jak výstižně dokáže popsat atmosféru tehdejší doby. Sympatický je mi také jeho bezprostřední styl vyprávění a smysl pro humor.

Své místo na vrcholu české literatury má opodstatněně, to rozhodně, v mé knihovně má také své místo, ačkoliv tuším, že k jeho knihám, které mám již přečtené, se už nevrátím.

4 28.11.2019

Co očekávat od útlé knížky plné přednášek a esejů, kterou napsala spisovatelka, jíž znáte jen z anotace? Možná nic, možná naopak máte očekávání velmi vysoká. Občas zkrátka sáhnu po knize, o které nic nevím, a o které nechci vědět vůbec nic, dokud se do ní nezačtu.

Kniha mě zaujala především jednoduchou obálkou a svým názvem: Tajemství a mravy. Co si pod tím představit? Soubor pouček o tom, jak se chovat? Nebo jak psát? A jaká tajemství mě uvnitř čekají? Otázek jsem na začátku měla spoustu, na konci mi zůstalo jediné přání. Přečíst si od Flannery O’Connor úplně všechno.

Tato jižanská prozaička totiž patří k nejuznávanějším autorkám dvacátého století. Narodila se v Savannah v americkém státě Georgie a kromě toho, že vystudovala společenské vědy a absolvovala prestižní kurz tvůrčího psaní Iowa Writers‘ Workshop, stala se také mistrnou vypravěčkou.

Kromě psaní také přednášela a psala eseje. Tajemství a mravy jsou dílem, které po spisovatelčině smrti sestavili její přátelé Robert a Sally Fitzgeraldovi. Obsahuje všechno, co potřebují vědět začínající spisovatelé, a dává nahlédnout pod pokličku uvažování a čtenářského vkusu samotné autorky. Flannery O’Connor vtipně a velmi čtivě odhaluje proces tvorby literárních textů a ironicky kritizuje čtenářský vkus doby, v níž žila, také se zamýšlí nad tím, jak moc spisovatele ovlivňuje země, z níž pochází, a rovněž se věnuje náboženství v literatuře. Při přednáškách ani v esejích si nebere servítky a vypráví stylem, který zaujme snad každého čtenáře, byť se o proces tvorby literárních textů ani literární historii příliš nezajímá. Její styl je především povídkový a tak má mnohem blíže k beletrii než odborným dílům. Na druhou stranu, pokud píšete anebo s tím chcete začít, tahle útlá knížka vám dá možná víc než kterákoliv jiná, jež se tvůrčím psaním zabývá.

Bohužel se však může stát, že po dočtení knihy zjistíte, že všechno, co jste kdy napsali, nestojí ani za zlámanou grešli. V knize se dozvíte proč. Zároveň se dočtete to, co by měla vaše literární díla obsahovat a proč.

Flannery O’Connor je literárním vzorem autorů napříč celým světem. Jen u nás ještě příliš známá není a to je velká škoda. Pokud chcete raději začít čistě beletristickým dílem této autorky, přečtěte si povídkové soubory Dobrého člověka těžko najdeš (1955, česky 2010) a Všechno, co se povznáší, se musí setkat (1965, česky 2013). Kromě povídek však napsala i romány Moudrá krev (1952, česky 2010) a Násilníci po něm sahají (1960).

Chcete-li psát, chcete-li číst kvalitní literaturu, chcete-li se pobavit, sáhněte po Tajemstvích a mravech nebo kterékoliv další knize od Flannery O’Connor. A šiřte o ní povědomí dál. Zaslouží si to a vy se pak zasloužíte o to, že možná díky ní bude naše česká literatura zase o kousek výš.

3 05.08.2020

Beletrii mám stejně ráda jako literaturu naučnou. A úplně ze všeho nejraději čtu knihy, které mají krásný nebo zajímavý příběh, obsahují zábavné nebo napínavé historky a ještě mě něčemu novému naučí. A protože se o písmo už dlouhá léta zajímám, hlavně v praxi, rozhodla jsem se, že si o něm i něco přečtu.

Kniha Ten můj font: stručné dějiny typografie v esejích nese název, který by vás od čtení mohl odradit. Alespoň mně by se to stát mohlo, protože jakmile se v názvu knihy nachází slovo esej, mám pocit, že půjde o něco nudného. V tomto případě bych ale nebyla od pravdy dál. Věděli jste, že Steve Jobs, zakladatel značky Apple, navštěvoval kurzy kaligrafie, aby se naučil hezky psát? Znáte důvod, proč je Comic Sans nejnenáviděnějším fontem vůbec? A díky čemu Helvetica vládne celému světu? Tušíte, s jakým písmem prorazil v prezidentské kampani Barack Obama a proč? Ne? Tady máte hned čtyři důvody, proč si knihu přečíst. Brzy po rozečtení knihy jich ale najdete mnohem víc.

Simon Garfield nás provede dávnou i ne tak vzdálenou minulostí, světem grafiků a především fontů. A to velmi čtivou formou. Díky němu nahlédnete do světa, o kterém možná zatím vůbec nic nevíte, přitom je všude kolem nás. Fonty hrají důležitou roli na nápisech a směrových cedulích v dopravních prostředích, v časopisech a novinách, na billboardech i ve slevových letácích. V této knize se dozvíte proč. Pak si nejspíš začnete všímat nápisů kolem sebe mnohem víc a budete se při tom potutelně usmívat. A až si příště otevřete Microsoft Word nebo jiný program na psaní, třeba se víc zamyslíte nad tím, jaké písmo zvolit.

Kromě toho, že je kniha čtivá a nabitá zajímavými informacemi, je i velmi zdařile graficky zpracovaná. Knihu doplňují černobílé fotografie i ukázky jednotlivých fontů. Je vytištěná na kvalitním papíře v brožované vazbě.

Simon Garfield je uznávaný britský novinář excelující zejména na poli literatury faktu. Psal pro The Observer, magazín Time Out či noviny The Independent. Za knihu zabývající se tématem AIDS The End of Innocence: Britain in The Time of AIDS (1994) mu byla udělena britská literární cena Somerset Maugham Award, jež se uděluje autorům, kterým ještě nebylo více než třicet pět let a v uplynulém roce vydali knihu.

3 05.08.2020

Občas si říkám, jestli těch knižních thrillerů není nějak moc. A taky se ptám, zda ti, co je hltají jeden za druhým, na tom nejsou tak, že si přečtou prvních třicet stránek a přesně ví, jak příběh dopadne. Vždyť je to přece pořád o jednom a tom samém! Nebo ne?

Není. O tom jsem se přesvědčila sama. Taky jsem už přečetla bezpočet thrillerů, ale v posledním roce mám na výběr fakt štěstí. Po skvělých knihách Manželé odvedle a Před pikolou za pikolou se mi do rukou dostal Cizinec. Je to příběh o ženě, která si jednu důležitou část svého života nepamatuje, a o muži, který se snaží pochopit, proč se mu během pár dnů hroutí celý svět – pro jeho snoubenku je naprosto cizí muž a v práci se za jeho zády děje něco, co si nedokáže představit ani v těch nejhorších nočních můrách.

Bezpochyby jde o velmi napínavou dějovou zápletku, která ve čtenáři vyvolává urputnou touhu dozvědět se, proč si Joanna nevzpomíná na svého snoubence a kdo za tím vším stojí. Nebo naopak – dozvědět se, proč si Erik, její údajný snoubenec vymýšlí, že spolu už celý půlrok bydlí, přičemž v údajném společném domě se nenajde jediná věc, která by mu patřila. Kdo mluví pravdu a kdo lže? Čtenář má spoustu otázek, na které chce znát odpovědi.

Abych byla upřímná, pro mě byl konec knihy menším zklamáním. Čekala jsem víc, ale to proto, že dnes vychází tolik thrillerů, tolik vynikajících dramatických příběhů, že jsem zkrátka zhýčkaná. Když je kniha po celou dobu, každou stránku, dokonce i řádku napínavá, čekám také velkolepý závěr. Tím velkolepý myslím to, že nad rozuzlením budu přemýšlet ještě další den, možná i týden po dočtení knihy. V tomto případě se to ale s největší pravděpodobností dít nebude.

Mým nejoblíbenějším autorem thrillerů je Lars Kepler, respektive manželé Ahndorilovi, kteří se za tímto pseudonymem ukrývají. Možná to máte také tak. A pokud ne, třeba se ptáte, co na Keplerovi vidím. Na to mám jednoduchou odpověď. Položte přede mě dvacet thrillerů a po přečtení prvních dvou stran, maximálně jedné kapitoly z každé knihy, vám řeknu, zda to Lars Kepler napsal, či nikoliv. U dalších autorů mám problém, že si nezapamatuju jejich jméno, natož abych rozeznala styl psaní. Přijde mi, že všichni píšou na jedno brdo (nebo že by to bylo překladatelem?). I když mají perfektně vystavěnou zápletku – je originální, děj pořád udržuje čtenáře ve střehu – něco tomu chybí. A tak to mám i s knížkou Cizinec od Ursuly Poznanski a Arna Strobela.

Když si ji koupíte, neuděláte chybu. Zhltnete ji jedním dechem. Nejspíš ale za půl roku nebudete vědět název knihy, ani kdo ji napsal. Aspoň že děj je natolik zajímavý, že ten si rozhodně pamatovat budete. To mi věřte.

3 03.01.2020