charlizee komentáře u knih

Lepší čtení na koupák či hausbót plný dětí (vlastně kamkoliv, kde je plno dětí), si dokážu jen těžko představit.
Po knižním rozhovoru se známým českým kriminalistou, scénáristou oblíbených seriálů, jsem sice pokukovala dlouho, ale priority byly jinde. Čekalo to nejspíš až na to letní období, kdy byl všude kolem mě permanentní humbuk - k tomu takový typ čtení perfektně sedl.
Když totiž čtete ve struktuře uzavřených odstavců (otázka - odpověď), dá se samozřejmě odbíhat, aniž by se vytrácela atmosféra či vyvlékala nit.
Nečekejte nic na způsob Opravdových zločinů, jednotlivých případů se rozhovor dotýká spíš okrajově. Namísto toho se zaměřuje na popis práce vyšetřovatele a jeho denní rutiny, na vysvětlení kriminalistických postupů a praktik na místech činu, na psychologii pachatelů atd.
Informace jsou zasazeny do kontextu a příkladů, jsou obsáhlé a náplň práce kriminalisty přibližují velmi důkladně.

Jak s oblibou opakuju, detektivní thrillery jsou moje guilty pleasure. Ačkoliv často obrblu polovinu knihy, tak je čtu vesele dál, relaxuju a nějaký skvost se občas i najde Leč bohužel, Hypnotizér se k nim u mě nezařadil.
Přišlo mi, že jsou ty dvě zápletky k sobě našroubované nešikovně. Chápu, jaký byl původní záměr propojení první se druhou, jak se ale nakonec ukázalo, počínání v té první nakonec důvodem pro vznik druhé nebylo. (Rozumíte správně, že to tak neutrálně popisuju, abych nespoilovala. Třeba ještě existuje někdo další, kdo Hypnotizéra nečetl).
Dál mi ještě vadila jakási košatost, která mě vedla k pocitu, že byl předem definován počet stran, a autoři se tento snažili za každou cenu naplnit.
Po prvním dílu se ze mě tedy fanynka dua Lars Kepler nestala, ale ano, předpokládáte správně, druhý díl je již připraven. :))

6 24.05.2023

“Je jedno, kolik knih člověk přečte, vždycky je jich víc, které ještě nečetl.”

V té větě se najde spousta z nás, že? :)
A kolik dalších podobných se jich ještě v Knihonoši ukrývá! Až mi to občas přišlo jako sborník knihomolských hlášek.
Je to vlastně takový hezky vypočítaný recept. Stačí přimíchat lásku ke knihám, známé romány a jejich hlavní postavy, naředit je zdánlivě nesourodou dvojicí důchodce a dítěte, okořenit špetkou emocí a dojemný příběh je na světě.
Je to milé, nenáročné, i na duši to pohladí…, ale žádnou velkou literaturu od toho nečekejte.

6 08.01.2023

Mile mě překvapilo, jak informačně i emocionálně hodnotná kniha je.
Jednak poskytuje vhled do zákulisí vzniku mnoha zásadních snímků naší kinematografie a pak taky poodhaluje soukromí legendární herečky, které by námětem z fleku vydalo na velký román. Zásadní přínos v tomto ohledu má také Tereza Brodská, která vyprávění své maminky zpracovala a její vzpomínky pak místy konfrontovala se svým pohledem - aniž by ji (od)soudila. Podněty k zamyšlení klade spíše na samotného čtenáře a svůj vlastní postoj v závěru glosuje pozitivním: “Díky tomu, jak uvažovala a impulsivně jednala, jsem si ale uvědomila správné hodnoty.”
Knížka je obsáhlá a vyloženě napěchovaná dobovými materiály. Za mě krásné a úctyhodné ohlédnutí se za životem naší jediné filmové hvězdy - jak Janu Brejchovou tituloval Jan Werich.
•
A ačkoliv odchovaná studiem filmové vědy, z filmografie Jany Brejchové je větší část snímků, které jsem neviděla - nutně se teď potřebuju dovzdělat. :))

6 01.10.2022

Třešně v rumu jsou dost netradiční cestopis, ve kterém Michaela Janečková popisuje své třítýdenní poznávání Kuby ve společnosti party českých důchodců, především pak svého dědy, protože cituji: “Jsem na léto měla v plánu asi tolik romantiky, jako je lásky na finančním úřadě.”
Neměla jsem od knížky absolutně žádná očekávání, ale jak jsem ji jednou otevřela, už jsem “jela”. Je to takový uragán pozitivní energie - ano, opravdu se při čtení umím smát nahlas. :))) Autorka všechno popisuje s nadhledem a k dědovým názorům přistupuje s rozvahou, které bych se chtěla naučit. Já totiž po vyřčení perel podobného typu obvykle hned startuju. :D
Pokud hledáte oddychovou, nenáročnou literaturu, která si vůbec na nic nehraje, sáhněte po téhle knize. Co stránka, to bonmot. (A pro mě tedy také návod ke snaze o porozumění jiným názorovým skupinám a mnohdy scestným argumentům.)

6 14.09.2022

K dalšímu společnému čtení s manželem jsme si vybrali tento klasický angažovaný román. Tentokrát jsme četli poměrně dlouho a dlouho jsem měla pocit, že se vůbec nic neděje - že se pořád jen utíká ze státu do státu, přežívá na nelegálním výdělku, čeká na vyhoštění, případně na vazbu či vězení a tak stále dokola. A pak mi najednou došla ta genialita, díky níž se na čtenáře právě úmorným opakováním přenese veškerá uprchlická hrůza, kdy nikde nejste doma, nikam nepatříte a navíc vás ani nikde nechtějí. Najednou to všechno začne dávat smysl a vy si navíc uvědomíte paralelu s dneškem a začne ve vás rezonovat zjištění, že historie se opravdu stále opakuje. Mrazivé, děsivé, pravdivé - depka jako blázen.
A teď něco lehčího, prosím.
•
“Chápu. Z Německa jsem byl vyhnán proto, že mám židovského otce. Vy mi tu nemůžete pomoct proto, že mám křesťanskou matku. Podivný svět!”

6 04.09.2022

Mám takové podezření, že Deaver vedl sám se sebou soutěž, jestli dokáže příběhu dál a dál nakládat, až z toho nakonec vznikla tahle absurdita.
Když jsem si děj dneska shrnovala nahlas, všechno to vyplavalo.
V tomhle příběhu prostě nestačí nápaditý vrah, který se drží scénáře jiného, svého o století staršího předchůdce.
Nestačí ani to, že je k řešení případu povolán detektiv, toho času dlouhodobě mimo službu.
On je ten detektiv navíc kvadruplegik lačnící po svém vlastním skonu, takže samozřejmě - přihrajme mu tam mimořádně krásnou řadovou policistku, jejíž schopnosti byly dosud v policejním sboru opomíjeny. Artritida? Ta ji trápí jen v první čtvrtině knížky, pak najednou ty mučivé, detailně popisované bolesti úplně zmizí… A podobných obratů se stane X a někdy se je autor dokonce snaží vysvětlit.
•
Já vím! Já vím, že se u tohoto typu knih nemá moc přemýšlet, ale sakra, i zábava by měla dávat jakous takous logiku.

6 26.04.2022

Já bych těm rozhovorům především přála, aby se dostaly i k méně otevřeným lidem naší společnosti a to klidně prostřednictvím liberálů mezi námi, protože ty příběhy poskytují další argumenty pro ten nekonečný boj. Já třeba vím, že se brzy zase v práci pohádáme, když budou od části kolegů padat věty typu • Vždyť je to proti přírodě! • Stejně na sebe chtějí jenom upozorňovat. • A co by jako ještě chtěli? … A já zas budu mít tepovku, jako když žádám naše chlapečky, aby si uklidili hračky… - ale víte co? Mně to za to stojí.
Děkuju Filipe a just keep swimming!

6 26.04.2022

Ve škole jsme se vždycky učili, že Hamlet předstíral své šílenství.
Dokud jsem to teď nepřečetla, netušila jsem, jak kontroverzní názor jsme memorovali. Vůbec to není tak jednoznačné…
Martin Hilský ve svém doslovu uvádí, že Hamleta proměnila mystická zkušenost, setkání s duchem. Z toho se dá určitě vycházet, vždyť koho by podobný zážitek neproměnil. :-)
Vlastně by mě spíš zajímalo, kam se vytratilo podobné jednoduché zamyšlení se v našich školách, protože ať sáhnu po kterémkoliv svém literárním sešitu, tam najdu stejnou (dříve uvedenou) základní premisu.
Není nad to se stále vzdělávat. :-D

6 08.11.2021

Lidi zlatí, tohle je tak dobře, ale TAK DOBŘE napsané, že si až skoro myslím, že Hanka Lehečková vlezla nějaké reálné Fanynce do hlavy a všechno to zaznamenala. Je to neskutečně autentické a tak šíleně drásavé, že se mi fakt tajil dech a teď ke konci jsem knížku jednou dokonce zaklapla, musela se zhluboka nadechnout a sbírat odvahu, abych to dočetla.
Ano, vím že je kniha částečně autobiografická, ale třeba já bych se takto nedokázala přenést do své o 25 let mladší hlavy, abych celou tu problematiku popsala svýma tehdejšíma očima a logikou… Takže ať už je kniha autobiografická jak chce, má autorka můj velký obdiv za skvělé zpracování.

6 18.08.2021

Jestli o nějaké knížce dokážu říct, že “se četla sama,” tak právě o Zuzanině dechu. Její slova se do mě vpíjela s obdivuhodnou lehkostí.
A když mně stačí na knížku 3 dny, tak to je fakt co říct...
Nebudu psát žádné chvalozpěvy. Jednak je jich tady už tolik, že by to bylo plýtvání slovy, a pak také proto, že já jsem úplně o dech nepřišla.
Protože:
V poslední třetině mi Zuzanin dech výrazně připomněl Sophiinu volbu, především motivem, který nazývám “jednou zažité zlo si Tě i v budoucnu najde, ať už v jakékoliv formě.” Jakmile se mi tam tohle srovnání vkradlo, nemohla jsem se zbavit dojmu jakési plytkosti... (To je fakt zvláštní, když Styron popsal dvojnásobek stránek, že? :D )
Nicméně sečteno, podtrženo: Stojí za vaši pozornost. Ta stavba příběhu je unikátní.

6 03.11.2020

Řečeno slovy Grety: “Tohle je knížka o klimatu a má být nudná.” Upřímně vám říkám, že už jsem četla nudnější knížky. Mnohem nudnější. A zdaleka nebyly o klimatu.
•
“...pravda je jen další věc, která se dá koupit za peníze.”
•
“Žijeme jen jednou..., ale co ti po nás?”
•
“Vám došly výmluvy a nám dochází čas.”
•
“Naděje je úplně všude. Ale to na nás klade požadavky.”

6 01.05.2020

Když hlavní postava přemýšlí v kontextu jiných literárních postav, porovnává děj či jednání se svým reálným (reálně fiktivním) bytím, čtenář (já) plesá(m) blahem.
I detektivka totiž může čtenáře obohatit. Michal Sýkora je autorem, který má co říct.
Je to napínavé, propracované a děsivě pravděpodobné...

6 18.04.2020

Autor se stává spisovatelem ve chvíli, kdy umí pracovat s jazykem. To Jakub Trpiš bohužel (zatím) neumí. Nestačí totiž jen nápad a dobrý příběh, byť je sebevíc doplněn pílí a zápalem. Literatura je mnohem více o vnímání jazyka, citu pro něj, o jazykové obratnosti…, kteréž Revoluce v této podobě nepřináší.
Uvedené považuji za důsledek absence redakční práce, jež by literární úroveň dokázala pozvednout (ať už proškrtáním nefunkčních pasáží nebo úpravou stavby kostrbatých vět). V neposlední řadě nemohu opomenout ani nekvalitní provedení jazykové korektury.
Zkrátka - je to asi jako v životě: Líbivý zevnějšek nezaručuje kvalitní obsah…

6 24.03.2020

Mám ráda minimalistické příběhy. Takové, v nichž autor pracuje s jednotvárným prostředím a výrazně omezeným časovým rámcem. Není úniku je přesně tím typem knihy. Anotace vypadala slibně, napětí by mělo čtenáře provázet od první do poslední stránky. Mělo by.... Občas je to totiž tak předvídatelné anebo přehnané, že to napětí v sobě někde zapomenete.

6 05.02.2020

Jsou autoři, kteří jsou sázkou na jistotu. Ian McEwan je jedním z nich.
Obdivuji, s jakou hloubkou popisuje všední věci. A jak dokonale dokáže popsat svět z perspektivy muže, ale také z perspektivy ženy; jak se dokáže vcítit do myšlení žen. Člověku se nechce věřit, že to napsal sám... Po přečtení této knihy mě zase mrazí. On prostě dokáže definovat ty nejhloupější chyby, které děláme. Jako třeba když něco nějak cítíme, ale nahlas to řekneme úplně jinak, nejlépe opačně, jen kvůli hloupé hrdosti. A ačkoliv si tisíckrát předsevzeme, že už se nám to nestane, uděláme to s plným vědomím zase. A někdy to má nesmyslné, leč fatální následky.

Já u něj vždycky najdu tolik myšlenek (i tady na těch pár stránkách), že si s nimi na dlouho vystačím. A proto miluju čtení!

6 06.06.2019

“Dobrým čtenářem Nabokova by mohl být jen jiný Nabokov.”

Lolitu jsem si koupila v roce 2003. Byla jsem na gymplu a přesně si pamatuji to brněnské knihkupectví a taky ten pocit, tu radost z revidovaného vydání.
Nedokážu vysvětlit, ba ani pochopit, proč jsem ji poprvé přečetla až za 16 let. Velký dík patří Martinusu, že právě Lolitu vybral do čtenářského klubu na duben.
Neumím stručně popsat, jak výborná, jak precizní ta kniha je. Měla jsem nutkání vzít mapu Spojených států a značit si, kudy cestovali - co kdyby i toto mělo nějaký význam?
Skoro mě děsí, na jaké úrovni musí být myšlení a vnímání člověka, který dokáže takový román napsat. Vím jistě, že až budu číst Lolitu příště a příště, objevím v ní zase něco nového - osobně jsem měla v této “poličce” zatím asi jen Annu Kareninu. Tak už jí nebude smutno :)))

6 15.05.2019

Jedna z nejhorších věcí, která se mi může po přečtení knihy stát je ta, že nevím, co o ní říct. Nemůžu o ní nadšeně vyprávět, protože mě dostatečně nezaujala, nemůžu ji ale ani kritizovat, protože mě natolik "neurazila". Taková kniha ve mně zanechá jakousi prázdnotu. Dá se něco takového zařadit do přihrádky "průměr"?
Něco takového se mi stalo s Kříďákem.

Jak zde zmínili mnozí jiní, kniha se čte svižně, v podstatě sama. Střídání časových rovin obecně miluju, i tady se vydařilo. Myslím, že se i relativně podařilo vystihnout mysl dvanáctiletého dítěte (i když Petra Soukupová to není, od té by se ještě C. J. Tudor mohla mnohému přiučit). Ale zkrátka to nebylo až tak překvapivé a dechberoucí, jak jsem čekala. Očekávání...to věčně nevděčné očekávání...
Pokládám si otázku, zda je ta masivní reklamní kampaň pro Kříďáka plus nebo mínus. Na jednu stranu se o knížce dozví více lidí, více lidí si ji bezpochyby i přečte, ale na druhou stranu bude také velké množství zklamaných, případně zklamanými odrazených, či reklamou odrazených...

6 09.01.2019

Nebýt Čtenářské výzvy, ke knize bych se, myslím, nedostala. Z knih poprvé vydaných v roce 1986 přicházely v úvahu jen To, nebo právě Memento, které jsem zvolila kvůli rozsahu :) , a také proto, že se kniha nacházela v naší domácí knihovně. Ke knížce jsem přistupovala s nálepkou "Nejsou to My děti ze stanice ZOO", což si pamatuji jako nejčastější resumé z dob gymnaziálních (nebo možná ještě z vyššího stupně základky). I proto mě překvapilo, s jakou lehkostí a zájmem se mi kniha četla - neobvyklý stav, vzhledem k tomu, že jsem knihu četla v 9. měsíci těhotenství :D
Ačkoliv nejde o knihu od autentického autora, téma je zpracováno velmi precizně a pocity hlavního hrdiny jsou přiblíženy naprosto důvěryhodně. Jediné, co mi časem vadilo, byl v podstatě opakující se děj...ale to je vlastně takto zpracováno správně, protože právě tak většina závislých žije... Motají se stále v bludném kruhu, ze kterého nemohou uniknout a epizody jejich života se neustále točí dokola...

Kdysi při procházce na Třech Studních padl můj zrak do zahrádky, v níž byl zatlučen kovový křížek. Na plotě byla připevněná cedulka s vysvětlením: Symbolický hrob Vítězslavy Kaprálové s kovovým křížem a schránkou s prstí z původního hrobu v Montpellier. Podivila jsem se, že vůbec netuším, o koho jde, ačkoliv tedy šlo evidentně o ženu významnou (v nedalekém lese je po ní pojmenována také studánka). Dohledala jsem si pár kusých informací a spokojila se s tím, že mi tehdejší procházka přinesla novou, byť povrchní, znalost. Když se letos kniha objevila v knihkupectvích na pultech novinek, okamžitě jsem po ní sáhla, protože bylo na první pohled zřejmé, čí osud zachycuje. A taky se díky Brnu hodila do letošní čtenářské výzvy :)
Kniha se četla velmi lehce, od prvních kapitol, v nichž Kateřina Tučková dokázala, že nedělá nic jen napůl a zkoumanou látku podložila důkladnými rešeršemi korespondence a dříve vydaných prací o VK, přes samotnou hru, ve které mi vadily snad jen občasné moderní výrazy (které ale zcela chápu jako přiblížení se současnému divákovi).
Poslední dobou mívám tendenci knihy posouvat dál, tuto jsem ale zasunula do knihovny. Knihu doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco odpočinkového, ale zároveň sofistikovaného.

6 12.11.2018