charlizee
komentáře u knih
Nejhorší obavy
Michal Sýkora
Marie Výrová popáté a tentokrát v povídkovém kabátě.
Na povídkách mi obecně vadí to, že jen co začnou, tak skončí. To tady neplatí.
Dalším kladem je výrazná odlišnost jednotlivých příběhů.
První povídka, která se z velké části věnovala téměř promlčenému zločinu, mi připomněla můj oblíbený román (téhož autora) Ještě není konec.
U druhé jsem ocenila odlišný postup, díky němuž byl pachatel v podstatě jasný od začátku a čtenář tak spíše společně s vyšetřovateli řešil rekonstrukci události a její dokazování.
A třetí povídka? Tak ta má především FENOMENÁLNÍ závěr. A kdybych to nenapsala verzálkami, musela bych to přídavné jméno napsat dvakrát!
Modlitba za Černobyl – kronika budoucnosti
Světlana Alexandrovna Alexijevič
"Je něco strašlivějšího než člověk?"
Skleněný pokoj
Simon Mawer
"Zdá se mi absurdní, že svět jde dopředu, a přitom vytváří hranice tam, kde dřív nebyly."
Na knihu jsem narazila až v souvislosti s loňskou čtenářskou výzvou, ale teprve návštěva vily Tugendhat mě přiměla k jejímu přečtení. Je neskutečné, jak se Mawerovi podařilo vykreslit pocity, které má ten, kdo vstupuje do obytné části vily Tugendhat, do skleněného pokoje. To, co jsem četla, byly moje pocity.... Ten prostor a světlo mi (mimo jiné) vehnaly slzy do očí, a když jsem četla popisy v knize, ocitala jsem se na tom místě znovu a znovu.
Co se samotného příběhu týče, je hodně těžké si udržet uvědomění, že rodina a postavy jsou fiktivní (až na některé, což zmíněnému uvědomění nepřispívá), protože se objevují na pozadí skutečných dějin. (Člověk se pak potomkům úplně nediví, že knihu tak nenávidí).
Mawer to vypravěčsky zvládl skvěle, jako by všechna ta období prožil, a právě jednotlivá období a změny v politickém klimatu ženou celý příběh vpřed. Uprostřed stojí hlavní postava, dechberoucí a ojedinělý dům, který všemu zdánlivě nečinně přihlíží, a také lidé milující a chybující v dramatických podmínkách 20. století.
"Je na jednotlivcích, aby přiměli své vlády k činům."
P.S.: Film změnil přesně ty "detaily", které z knižního příběhu dělají výjimečný zážitek.
Hračkář
Andrew Mayne
To dá přece rozum, že když obrblu první díl série, že se pustím do pokračování
Vždyť u čeho bych jinak vyvracela oči? :))
Díky tomu vás teď taky můžu ubezpečit, že je dr. Theo Cray ještě geniálnější, nebezpečné masové zabijáky začal vyhledávat cíleně a za tímto účelem vyvíjí i sofistikovaný výpočetní systém. Samozřejmě, že o něj mají zájem i americké bezpečnostní složky.
Celé je to svižné, rozhodně se to dá považovat za zábavné, jen nad tím, jakým způsobem dochází k odhalování faktů a propojování souvislostí, nad tím by každý vědec i vyšetřovatel zaplakal.
Nebo snad rozřezaná těla obětí, která mají MOŽNÁ nějakou spojitost s magií, a MOŽNÁ jsou součástí nějakého rituálu, zároveň vždycky značí kanibalismus?
Proč mi nikdo neřekl, že je to tak snadné? Už dávno jsem mohla být elitní vyšetřovatelkou! :D
Škvíra
C. J. Tudor
Tohle bylo v rámci žánru to nejlepší, co jsem v poslední době četla.
(A taky to nejlepší, co C. J. Tudor dosud napsala!)
Pokud bych měla definovat svou představu o nenáročné letní četbě, Škvíra by dokonale zapadla. Bavila mě každá z povídek, o žádné nedokážu říct, že by se mi nelíbila, koktejl je umíchán s vysokou mírou vyváženosti a sedí i rozsahem - všeho je zkrátka tak akorát.
Pro svou atmosféru se mi nejvíce líbilo Prchavé blues, které mimochodem pracuje se stejnou symbolikou jako autorčin debut Kříďák. Ale dál už bych ten žebříček sestavit nedokázala. Každá povídka je jiná a jinak dobrá.
Osm hor
Paolo Cognetti
Osm hor je přesně ten typ knihy, který bych hned po dočtení nejradši začala číst znovu.
Moc se mi líbil film (který jsem viděla dříve - v lednu), ale rozhodně vám tady teď nebudu psát, jak je knížka lepší. Ten příběh je totiž dokonalý v obou podobách.
Je dojemný, zábavný, bolestný a nesmírně autentický.
Přesně a jednoduše pojmenovává rozdíl mezi civilizací a osamělým životem v horách a dokáže to vystihnout jen prostřednictvím jazyka. Zatímco Pietro z města používá abstraktní pojmy typu příroda, horal Bruno ji definuje konkrétně a ve všech jejích jednotlivostech, nemusí se schovávat za neurčité, nadřazené výrazy. Vyprávění je protkáno celou škálou podobných životních poznání a děj je v podstatě druhořadý, přesto příběh chytne a nepustí.
Dvě poznámky jako P.S.
1. Film na mě působil doslovněji, to vyústění v něm bylo zcela nezvratné
2. Knihu do audio podoby načetl Pavel Batěk - poslouchá se moc příjemně, jen hlasově neodpovídá mé představě Pietra. Možná je to ale dáno tím, že mám jako Pietra zažitého (z filmu) Lucu Marinelliho. O příjemném poslechu se bohužel nedá mluvit v případě hudebních předělů, ty tam určitě narval někdo, kdo netušil, o čem ta knížka je, protože jinak si to nedovedu vysvětlit.
Směna
Anna Beata Háblová
Jsou jako další část tvého vědomí, ty knihy, které k tobě přilnou jako nově objevené střípky vlastního světa.
Anna Beata Háblová napsala přesně takovou knihu. Takovou, která nevydírá, prvoplánově neždímá emoce, a přesto je hluboká. Která důmyslně prolíná současnost s minulostí skrze všední motivy a sugestivní jazyk. Která dává nahlédnout do dvou odlišných sociálních vrstev, do kontrastu dvou světů, zároveň ale nehodnotí ani neodsuzuje.
Takovou, kterou bych třeba jednou chtěla napsat taky.
•
“Ale tady? Tady se nedá dělat vůbec nic. Jen mít hlad a žízeň.”
Selský baroko
Jiří Hájíček
Selský baroko jsem přesně teď potřebovala číst a vím, že v budoucnu se mi to stane znovu. Strašně mě baví, jak Jiří Hájíček prostřednictvím svých postav nahlíží na historii, jak zobrazuje celé její spektrum a dokazuje, že dějiny jsou přímo závislé na tom, kdo je vypráví.
Ztracena v bílém šumu
Javier Castillo
Tohle bylo velké mrzení.
Nebavilo mě to, příběh mi přišel šíleně šablonovitý - až mám pocit, že kdybych z těch 360 stránek 200 vynechala, dostala bych stejnou knihu.
Celý počin vnímám jako prvoplánovou ždímačku emocí, kde ovšem ty emoce nejsou ani pořádně zpracovány a celé to klouže po povrchu - ztratí se dítě, v důsledku té ztráty se rozpadne rodina, v pátrání nečekaně selhává systém a řešení přinese po dlouhých dvanácti letech houževnatá novinářka.
Navíc to ani není dobře napsané, i když nevím - možná jsou ty šroubované, umělé věty dílem překladu.
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
6. srpna 1944
Den životické tragédie.
Den, kdy přišlo o život 36 nevinných mužů.
Den, který zůstal téměř zapomenut.
•
Karin Lednická v knize kombinuje beletrii a dokument, což jí přidává na čtivosti a naléhavosti. Možná i díky zvolené formě se příběh neutápí v patosu. Toho jsem se bála nejvíc… - nicméně zůstalo u čistého a drásavého sdělení, které jde naproti předsevzetí “nezapomenout”.
•
Troufám si tvrdit, že právě zvolená forma dělá z Životic čtení pro všechny.
K onomu “nezapomenout” je nakročeno. Já bych si ještě trochu neskromně přála, aby došlo také na uvědomění a poučení (se).
Kontinuita parku
Petr Šesták
Ať se propadnu do země, jestli Kontinuita parku nedostane Literu!
To je Kniha!
Co kapitola, to myšlenka.
Všechny jsou rámcově propojené jedním vyprávěním, každá je ale dostatečně silná a svébytná, aby fungovala samostatně.
Ten příběh vůbec není důležitý, zato všechno okolo něj velmi.
Drásá mě to zrcadlení, že momentálně jako společnost fatálně selháváme.
Díky hlavnímu hrdinovi, jeho postojům a intelektuálnímu boji se ale je k čemu upnout - přináší onu pověstnou jiskřičku naděje.
“Stromy i v době, kdy se všechno zrychlovalo, trvaly na tom, že porostou pomalu.”
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla.
Co by můj syn měl vědět o světě
Fredrik Backman
Na knížku jsem narazila u svého oblíbeného nakladatelství Host a koupila ji svému muži. Plán byl takový, že ji přečteme a pošleme dál. No ale kdepak! Přesně takovou knížku, která je zaručeným lékem na všechny depky a mrzutosti, musí naše knihovna obsahovat. Backman je hláškař nejtěžšího kalibru! :))
“No a Goose je mrtvej. Ten v kapele nehraje na nic. Leda klepat bačkorama by mohl.”
Čtvrteční klub amatérských detektivů
Richard Osman
A zase jsme u toho, jak se všeobecný vkus míjí s tím mým. Čtvrteční klub amatérských detektivů pro mě nebyl ani vtipný, ani svěží, ani odpočinkový..., byl pro mě úmorný, děj mě nezajímal, postavy mě nebavily, nad rámec vyprávění jsem taky nic nenašla...a dočetla jsem to (zase) jenom proto, že jsem se ještě prostě nenaučila nedočítat...
Stroje jako já
Ian McEwan
To si tak klidně čtete, když najednou narazíte na stránku, která vám tak strašně mluví z duše, až si říkáte: Kdy se to stalo? Kdy mi vlezl do hlavy?! a skoro se vám chce brečet, jak moc to přesně takhle cítíte a jak moc je to pravda. (Strana 86)
McEwan se mnou přesně tohle umí a není knížka, která by do mě nezasekla svůj drápek. Každá další do mě uloží nějakou zásadní myšlenku nebo námět k úvahám. A přesně to v literatuře hledám.
(Vrcholem všeho pak je, když umí autor pracovat s textem a vkládat do něj tak promyšlené detaily, jako McEwan.)
•
“Řešení matematických problémů je pouhý nepatrný zlomek toho, co lidská inteligence provádí. NAUČILI JSME SE CHÁPAT Z NOVÉHO ÚHLU, JAK ÚŽASNÝM ZAŘÍZENÍM MOZEK JE.”
Žert
Milan Kundera
Kundera mě neskutečně baví. Tolik myšlenek a vědomostí vměstnat na 300 stránek...všechno to stylisticky dokonale propojit a přitom nepoužívat žádný košatý jazyk...to je prostě vrchol mé čtenářské chuti.
Žert jsem si koupila na gymplu hned po přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí. Proč jsem na něj víc jak dekádu nesáhla, tomu nerozumím. Naštěstí téma “Ostrava” ve Čtenářské výzvě mě k němu letos přivedlo :)
Prvok, Šampón, Tečka a Karel
Patrik Hartl
Můj první Hartl - do fanclubu nejspíš nevstoupím... :) Vůbec mi nesedí jeho styl psaní a práce s jazykem jako taková. Nicméně oproti tomu, jak mi cca prvních 50 stran bylo doslova protivných, tak jsem celou knihu přečetla za tři večery.
Stalo se prvního září
Pavol Rankov
Hodně důležitá kniha.
Beletrizující formou zmapovány roky 1938 - 1968 v Československu včetně otázek národní identity a náboženské příslušnosti. Ačkoliv (nebo možná protože) jsou hlavní osoby popisovány z pohledu třetí osoby a čtenář se s nimi příliš neidentifikuje (s výjimkou epizody 1968), příběh je hluboký, promyšlený a perfektně propletený s historickým kontextem. Osobně bych knihu zařadila do gymnaziálních osnov.
Pokud ještě někdo hledáte knihu pro 6. téma Čtenářské výzvy, Stalo se prvního září vřele doporučuji.
Podivuhodný život osamělého pošťáka
Denis Thériault
Nechápu, jak jsem kdy mohla být "dotčená", když mi někdo darem vybral z vlastní inicitivy jinou knihu, než jsem měla na seznamu :)) Díky té iniciativě jsem se dostala k úžasným knihám, které by mě jinak minuly. Pošťák není výjimkou. Vybral mi ho manžel na základě novinové recenze a já žasnu, jak mu to zase vyšlo. Aniž by knihu četl, dal na doporučení někoho dalšího a nespletl se (zase). Mimo to, že je kniha nádherná na pohled, je vyvedená i obsahově. Je to takové fatální pohlazení. Kombinace prózy a poezie funguje, příběh má opravdu originální nápad. Jediné, co mě trošičku mrzí, je to, že v českém překladu není úplně dodržen princip haiku. Prostě ty slabiky nesedí... Možná proto, aby byl přesně dodržen význam básní, co já vím... S originálem bohužel neporovnám, ale třeba se tady někdy podělí někdo francouzsky mluvící.
Barva nachu
Alice Walker
Feminismus, osobní identita, mateřství, homosexualita, otroctví, etnický původ, expanze moderní společnosti, střet kultur, všudypřítomnost Boha,
Jedna knížka a TOLIK témat,
přičemž všechna plynou volně a do děje vstupují přirozeně,
bez zbytečného vysvětlování a pitvání,
a přesto (nebo právě proto) vás nutí přemýšlet, hledat příčiny, souvislosti a zabývat se důsledky.
Jednotlivé kapitoly představují dopisy, které hlavní hrdinka adresuje zprvu Bohu, posléze své ztracené sestře,
díky tomu se s ní velmi snadno identifikujete a do příběhu ponoříte.
Dopisy jsou hutné a svou formou odpovídají spíše deníkovým záznamům a jejich dynamiku podpoří i pozdější zařazení odcizených dopisů od už zmíněné ztracené sestry, které rozsah a hloubku témat ještě rozvinou.
Jana bude brzy sbírat lipový květ
Miloš Doležal
Jana bude brzy sbírat lipový květ je sbírka básní tak niterná a dojemná, že se musí zákonitě dotknout i největšího necity. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli a nic nevěděli, stejně vám dojde, že se týká bolestného rozloučení s milovanou osobou. Pokud pak básně uslyšíte přímo v interpretaci jejich autora Miloše Doležala, zážitek se ještě prohloubí, a to částí i proto, že je Miloš nesmírně oduševnělý a úžasný člověk a opravdu každý, kdo se s ním, setká, si ho zamiluje.