charlizee komentáře u knih

Když si při čtení neustále uvědomujete, kolik času musel autor strávit hledáním pramenů, pak je velmi pravděpodobné, že v rukách držíte vědecké pojednání anebo skvělý historický román.
Karin Lednická v Šikmém kostelu odvedla neskutečnou práci, kde na relativně malém prostoru předložila mnohé historické souvislosti a přitom je dokázala citlivě vtělit do čtivé beletrie.

23 08.09.2020

"V jejich domě neplatí žádná večerka, žádná pravidla, žádný dozor, nic. Proto je to takový hodný kluk. Nechápeš? Nemá, proti čemu by se bouřil."
Manžel se na mě díval, jak se má ramena otřásají vzlyky. "Co se stalo?" - "Nic, to jen ta knížka. Je to tak smutné, a přitom vůbec ne." A když nad tím teď přemýšlím, lépe to vystihnout nedokážu. Odhoďte veškerou předpojatost, že je příběh vystavěn na vztahu dvou mužů. Ty myšlenky by mezi mužem a ženou tak nerezonovaly.
Pro mě je tato kniha obrovským překvapením a obohacením. Po jejím přečtení mám pocit, že ji cítím ve svém nitru.

22 02.03.2019

Ta knížka snoubí všechno, co mám ráda. Sáhodlouhé popisy, během nichž se zdánlivě nic neděje. Vyšetřování vraždy. Téma společenské předpojatosti. A šokující odhalení až v úplném závěru, které nechává na čtenáři, aby si to všechno okolo domyslel.
(No dobře, až tak šokující není, dá se odhadnout a pozornému čtenáři to prostě dojde... Nic to ale nemění na tom, že potvrzení té domněnky vyvolá takový ten spokojený úsměv na rtech. A víc říct nemůžu, abych nespoilerovala...)
•
Pokud se vám líbily knihy Jako zabít ptáčka nebo Vzdělaná, bude se vám líbit i tohle. Zaručeně.

21 27.11.2020

Tohle není kniha pro každého, bezesporu ne. A mám pocit, že to tady platí víc než u jiných knih.
Často totiž čtete o tom, co čte někdo jiný. A obvykle to není čtení příliš záživné, protože se týká zastaralých, dávno neplatných informací.
Často uvíznete v nesmyslných, opakujících se dialozích.
Často budete mít pocit, že se neustále variuje totéž.

Pod tím vším ale zjistíte, jak skvělý je Rudiš pozorovatel. Mistr konverzace. Jak přesně dokáže vystihnout dialog se starým, zatvrzelým člověkem. Jak chytře dokáže klást kontrasty, třeba když Kraus v myšlenkách vzpomíná na svou jedinou lásku a to protíná Winterbergovo předčítání popisků exponátů ve vitrínách vojenského muzea. Jak lehce dokáže propojovat velké dějiny s životem malého člověka, aniž by o nich vyprávěl s prvoplánovými emocemi

Podle různých komentářů soudím, že je to jedna z knih, která často končí v poličce rozečteno na neurčito. Pokud patříte k těm, kteří by knihu rádi dočetli, ale zatím se s ní spíš lopotíte, vyzkoušejte audioknihu v podání Pavla Baťka. Ten tady podle mě předvedl zatím svůj nejlepší výkon, kdy bez pitvoření se ztvárnil jak stařce, tak jeho opatrovníka, přesto je ale dokázal odlišit tak, aby se posluchač neztrácel.

18 07.05.2023

Tak dlouho jsem Marťanovi odolávala a ohrnovala nad ním nos, až se z něj nakonec stala má oblíbená kniha.
Neznáte se náhodou někdo s Markem Watneym? Nutně ho chci za kamaráda - jeho hláškám se nedá konkurovat. :)) Celý příběh je chytrý, promyšlený a neuvěřitelně ZÁBAVNÝ. Andymu Weirovi se podařilo namíchat perfektní koktejl emocí. V jednu chvíli se smějete, zároveň se vám ale chce plakat, jak si uvědomujete bezvýchodnost situace a hrdinovu osamělost. Robinson Crusoe byl vlastně v naprosté pohodičce - vždyť měl na své straně pozemskou atmosféru a ostrovní plodiny…
Marťana doporučuju taky jako audioknihu v interpretaci Jana Zadražila a Jana Vondráčka. Některé party jsou náročné na pozornost a pochopení, těch technických detailů a fyzikálních zákonitostí je zkrátka moc… V kombinaci s knihou to ale všechno perfektně zapadá.

17 09.02.2023

Den trifidů, klasický sci-fi román a další volba pro naše společné čtení s manželem.
Nějak se nám vždycky stane, že čteme příběh, který už Ondra zná – tento třeba z rozhlasového zpracování. Pak to vypadá tak, že čtu a Ondra mi říká: “Teď dávej pozor a tohle si zapamatuj, to je hrozně důležité pro vývoj děje v budoucnu!” Milé, že? :))

Anglický originál vyšel poprvé v roce 1951, český překlad až v roce 1972, nicméně o popularitě knihy svědčí i to, že v češtině máme už 14 různých vydání. A my jsme četli rovnou dvě – z roku 1977 a z roku 2021.
V čem se asi ta dvě vydání liší, co myslíte? :) Že by v roce 1977 neprošli přes cenzuru Sověti, coby manipulátoři informací? :))
A zkoušeli jste si už taky někdy porovnávat obsahovou stránku knihy v různých vydáních?

Děj se odehrává v postapokalyptické Anglii poté, co většina lidí přijde přes noc o zrak. Hrstka vidomých se formuje a snaží se najít způsob, jak přežít ve světě, v němž přestala fungovat zaběhlá pravidla. Příběh čtenáři nakládá spoustu až filozofických otázek, kdy se společně s hrdiny zamýšlíte nad vlastním jednáním – zachránit sám sebe nebo se snažit do vyčerpání sil pomoci i nevidomým? Sjednotit se do jednoho společenství nebo se rozhodovat a žít v menších celcích? A do toho ti trifidi. Rostliny schopné pohybu i zabití člověka. Jakmile se dostanou ze zabezpečených farem, začnou ohrožovat všechny – pokud to nebylo zřejmé dosud, teď se zrak stane skutečnou devízou.

My jsme měli v průběhu čtení problém především s nesourodým tempem vyprávění. Některé pasáže se nesmyslně vlekly, jiné byly psány úsporně a ten kontrast byl dost zřetelný – v podstatě to bylo to první, co jsme si v rámci hodnocení navzájem sdělili. Rýpat do klasika žánru je samozřejmě troufalé, ale věřím, že zručnější autor by ten příběh podal lépe. Protože myšlenka toho vyprávění je skvělá a je esencí sci-fi.

17 20.10.2022

Sdílet tady přečtení knížky Děti nade vše je jako pozvat alergika na rande do botanické zahrady v sezóně květu…, ale zrovna tohle bych tak moc chtěla, aby na té síti uvízlo, že se toho paradoxu dopustím.
Nevím, kde se vzalo to označení “thrillerově laděný román”.
Asi že “detektivně laděný” nezní dostatečně moderně.
Každopádně to Delphine navlékla ukázkově a pod zástěrku únosu a vyšetřování nahustila tak naléhavou a aktuální sociální sondu, že jsem místy přestávala pod tíhou té reálné absurdity dýchat.
Tohle fakt stojí za přečtení.
Slibuju, že nasbíráte spoustu námětů k přemýšlení. :)))

• Jenomže Big Brother se nepotřeboval vnucovat. Big Brother byl přivítán s otevřenou náručí a se srdcem lačnícím po lajcích, a každý přitom souhlasil, že bude svým vlastním tyranem. Hranice soukromí se posunuly.

• Tohle předvádění sebe, své rodiny, každodenního života, honbu za lajky, to si nevymyslela Mélanie. Je to dnešní způsob života, bytí ve světě.

• Každý se stal režisérem svého vlastního exhibování a to se zase stalo nepostradatelnou složkou seberealizace.

16 09.01.2022

Tak jsem hledala něco oddechového k nucenému odpočinku... Nemohlo to dopadnout jinak, než volbou skandinávské kriminálky.
Žena v kleci dokonale naplnila mé očekávání. Ústřední dvojice vyšetřovatelů je originální, svěží a vtipná. Pachatel vynalézavý a zvrácený typicky severským způsobem. :) O rozuzlení případu včetně všech souvislostí jsem měla jasno v první čtvrtině knížky, což mě normálně vždycky vytočí, ale tady to dál funguje - do stavby příběhu to všechno tak zapadá, že to bylo vlastně velké plus.

16 28.04.2021

Jestli mě nějaká knížka v poslední době naplňovala až dětským nadšením a radostí, tak to byla tahle. Nebyla snad stránka, abych se netetelila blahem.
Neal Shusterman napsal vynalézavý příběh, který se sice schovává za nálepku „young adult,“ přitom ale motiv nesmrtelnosti zpracovává mnohem důsledněji než mnohá sci-fi pro dospěláky.
Skrze dystopický příběh se prolínají deníkové záznamy smrtek – lidí, kteří byli vybráni pro udržování rozumné populační křivky v době, kdy se neumírá, neexistuje nemocnost, ba kdy se dokonce ani sami nemůžete zabít. Deníky mají v příběhu funkci jakýchsi filozofických úvah, které čtenáře vedou k zamyšlení se nad novým uspořádáním světa, významem a důsledky jeho nastavení, zároveň na něj ale nekladou moralizující zátěž.

15 19.03.2024

Hodně dlouho se mi nestalo, že bych nepoznala pachatele. Ne tak u Kaštánka. Neměla jsem ani stín podezření!!! A musím se přiznat, že jsem v jednu chvíli u konce prostě nevydržela a nalistovala o pár stránek dál. To jsem naposledy udělala snad u Harry Pottera :D
Za mě další výborná severská detektivka. Konzistentní, reálná, čtivá.

15 28.07.2019

Asi nikoho nepřekvapí, že je to dobré, trefné a upřímné čtení. Bolestné, přímočaré, reálné… Ty jo, těch přívlastků bych dokázala vymyslet!
Čtenář si od začátku uvědomuje, že vztah Richarda a Alice je dost špatně. Neprobíhá žádná zvláštní zamilovanost a souznění, co naopak probíhá dost, je přizpůsobování se a neustálé hledání vzájemné kompatibility. Postupně to soužití začíná být čím dál více nekomfortní, ti dva (t.č. již doplněni o dva potomky) to ale pořád drží pohromadě, nejsou šťastní, zároveň si to ale nepřipouští a své problémy neřeší. A tak čtenář čeká, kdy to praskne - čeká, kdy do hry vstoupí někdo další, kdo mu/jí otevře oči a ukáže lepší směr…
Ten příběh je vlastně úplně běžný, až banální, ale ten způsob, kterým takový příběh dokáže podat Petra Soukupová, je účinný a nepovrchní a fenomenální, a i když je to (zase) depka jako prase, já ji prostě miluju.
Slovy klasika: Shit happens. A s tím holt nenaděláš nic. ‍️

13 23.12.2021

Těla jsou velmi autentickou sondou do duše stárnoucí ženy, do vztahu mezi matkou a dcerou, do společenské předpojatosti a úzkoprsosti.
Psychologie hrdinek je zpracována nepovrchně, živě, věrohodně, a i pokud jste (zatím) nic podobného v životě nezažili, pochopíte a porozumíte.
Obdobně jako Jaroslav Rudiš ve Winterbergově poslední cestě, i Klára Vlasáková v Tělech pracuje s motivem neviditelnosti, která samovolně přichází s určitým věkem. A je to tíživé, leč pravdivé.

12 01.06.2023

Zloba, smilstvo, závist, lakota... Petra Dvořáková dokázala nekutečně vystihnout základní negativní lidské vlastnosti a charaktery různorodých postav, to vše na relativně omezeném prostoru necelých 250ti stran.
Ať muž či žena, mladý nebo starý, sedlák nebo chalupník, každého vystihla věrohodně a jinak.
Skvěle jsem se bavila!

12 17.08.2019

Kalmann, to je vám taková jiná detektivka
s hodně osobitým hlavním hrdinou.
Ačkoliv není samotný příběh nijak zvlášť napínavý, je vybudován tak dobře, že vás neustále zajímá, co bude dál, a je to dáno především charakterem Kalmanna, lovce žraloků a samozvaného šerifa, který se prostě tak povedl, že ho ve svém soukromém žebříčku
oblíbených knižních hrdinů řadím hodně, hodně vysoko.
Bavilo mě to moc a věřím, že vás bude také.

11 19.08.2023

Moje první Mornštajnová. Zdánlivě obyčejný příběh, který je silný v tom, jak je běžný. Dobře zpracovaná psychika postav, ovlivňovaná atmosférou doby, fungující jak v ženském, tak v mužském principu. Párkrát mi ztuhla krev v žilách jen při náznaku budoucího děje. I když jsem si při zmínce, že Blanka je výborná řidička, představila jiné vyústění, tak bylo nakonec stejně fatální. A to, v čem se hlavní hrdinka/vypravěčka tak značně odlišuje od ostatních, mi došlo teprve, až když to bylo jasně pojmenováno. Do té doby mi to nesecvaklo a to zjištění mnou otřáslo.

11 19.05.2019

Tohle byl vynikající čtenářský zážitek!
Píšu to hned na úvod, protože třeba zaznamenáte jen tu první větu (a bude to dostačující). :-)
Někde na pozadí jsem sice měla uloženo, že polský reportér Mariusz Szczygieł napsal významnou knihu o Česku, ale cíleně jsem ji nevyhledávala. Pak jsme se nedávno s Petrem Šestákem dostali před divadlo Na Zábradlí k Peterovi Handkemu a od něj ke klukovi z Humpolce, který se v roce 2003 upálil u Muzea, aby vyjádřil vzdor kapitalismu a upozornil taky na neřešící se ekologické problémy…
V první chvíli jsem myslela, že Petr mluví o nějaké Handkeho fabulaci - a ono ne! Jen českým prostředím tahle kauza profrčela celkem bez povšimnutí a mnohem víc rezonuje (prý) v zahraničí. Ptala jsem na případ Zdeňka Adamce (z Humpolce) pár lidí okolo sebe a nikdo nic…
A takových témat je v knize víc. (Všechna…?!)
Jak se říká - četla jsem to jedním dechem.
Velmi často mi bylo úzko. Byla jsem ohromená, frustrovaná, dojatá…
Všechny kapitoly jsou napsané nezaujatě a s odstupem, bez patosu, kterého se často dopouštíme (nejen) my Češi, když mluvíme o vlastní historii.
Přijde mi, že novodobé dějiny končí ve školách 2. světovou válkou, na další události nezbývá ve výuce prostor.
Pro doplnění by na středních nebylo od věci číst právě Gottland - minimálně pro vykreslení atmosféry československého prostředí a milníků našeho 20. století. Ta kniha je totiž na dílčích osudech zmapuje celé.

10 07.08.2022

Pokud existují knihy nebo autoři, kteří se musí číst opravdu pozorně, Kundera k nim bezesporu patří.
Každé jeho slovo je nositelem významu a je použito naprosto cíleně, promyšleně.
Nejde o žádný líbivý střední proud či “popík”, který má zprostředkovat obsah v co nejdostupnější podobě. Tohle je spíš vážná hudba, která se zamýšlí nad všemi svými aspekty, nad formou a jejími důsledky.
Já to Kunderovi žeru úplně do toho nejmenšího detailu, nasávám každé jednotlivé písmenko, které napíše a právě díky podobným knihám si uvědomuju, jaká je hodnota literatury.

10 26.05.2022

Normálně jsem si způsobila trauma. :))) Ve své nejvíc milované a zidealizované dětské knížce jsem objevila strašnou logickou nesrovnalost.
Svět už nebude jako dřív - leda by pes Tim uměl šplhat po laně… Ale předpokládám, že o tom by autorka čtenáře hrdě zpravila. =D
Ale víte, co mě ve finále mrzí nejvíc? Že se s dospělostí vytrácí ten tetelivý pocit, který při čtení provází dětského čtenáře. Ten bych ještě někdy moc ráda zažila.

10 26.04.2022

Chameleon. Tím je pro mě Petra Dvořáková.
Ke každé látce dokáže přistupovat originálně - dokonce i tři příběhy, zachycené v knize Sítě, jsou zpracovány každý jinak.
Někteří autoři mají svůj nezaměnitelný rukopis, jiní se převtělují podle postav a příběhů.
U Petry Dvořákové si můžete každopádně být jistí tím, že se vždycky bude jednat o palčivé společenské téma. Tohle bylo opět nervy drásající, frustrující a hned v trojité dávce.

10 28.02.2022

Plachetnice na vinětách připluly po větru příslibu, že se kultura po vynuceném jarním spánku opět probouzí.
Jiří Hájíček má čistý, lehce stravitelný styl, ukrývající neskutečnou hloubku... Ty literární konotace! Ach, tak v těch pasážích jsem asi i nahlas chrochtala blahem.

10 21.06.2020