Chajda69 komentáře u knih

Opět s dovětkem, že hodnotím v rámci žánru, setrvávám na pěti hvězdách stejně jako u předchozích dílů.

Rozlišovací linie mezi Poločasem rozpadu a Rázovou vlnou je pro mě trochu rozostřená, vzhledem ke skončení jedné knihy jsem se prostě nemohl hned nepustit do další. Tohle už byla řezničina na druhou (nebo na třetí?), jenže ten Kotletův post-apo svět prostě funguje.

Neodpustím si jedno rýpnutí - nějak mi to nevycházelo s těmi houfnicemi. Nejdřív je shodí ze skály a pak s nimi ostřelují? Ale jo, odpouštím.

Přiznávám, že do čtvrtého dílu už se mi - ze zjevných důvodů - až tak nechce, ale ladem ho ležet nenechám.

6 09.07.2021

Nemám ve zvyku nechávat nedočtené knihy, stejně tak nemám rád nedočtené série. Spad byl navíc moc pěkným výkopem, který mě od Poločasu rozpadu rozhodně neodradil, ba právě naopak.

Podtitul knihy by mohl být "Řezničina pokračuje" - jenže když s tím dopředu počítáte, víte, do čeho jdete (a to po Spadu už prostě vědět musíte), nevadí vám to a jste naladěni na tu správnou post-apo vlnu, prostě si to užijete. V některých knihách jsem odsuzoval naprosto zbytečné násilí pro násilí, ale bylo to přesně u těch, do kterých se to moc nehodilo a které měly ambice být "vyšší" literaturou. Kotleta žádné takové ambice nemá a ve Spadu to výslovně uvedl, což cením. Top level brakové literatury, navíc od českého autora, jasných 5 hvězd.

A velmi doporučuji audioverzi knihy od Borka Kapitančika. Stojí za to.

8 09.07.2021

Knihu nebudu hodnotit hvězdičkami, nepřijde mi to fér, když reaguje na situaci, která se jevila akutní v době jejího vydání (1985).

Televize vypadá podle této knihy jako Postmanův nejzavilejší nepřítel. Velmi zajímavý byl popis toho, jak se v průběhu času vyvíjelo předávání a uchovávání informací - od orálního způsobu, přes psaný text, telegraf a rozhlas. Nikdy mě nenapadlo zamýšlet se nad tím, že forma sdělení do určité míry determinuje i jeho (možný) obsah, ale přirozeně tomu tak je. V době internetu a počítačů už se tenhle problém může zdát jako obsolentní, ale opak je pravdou a analogie Postmanovy analýzy televize to dokazuje. Vidím sám na sobě, že zpravodajské weby spíše prolétnu a je jen velmi málo titulků, které rozkliknu. Když už, jedná se zpravidla o krátký článek, který se týká bytostně aktuální věci, a ze kterého si málokdy po týdnu něco pamatuji. Čestnou výjimkou budiž v tomto ohledu Deník N a jeho dlouhé analytické články.

Doba zkrátka odsouvá do pozadí hlubokou znalost menšího množství věcí a vyžaduje povrchní znalost velkého množství věcí. A není to tak, že by hluboká znalost mohla být dostupná na pár kliknutí. Z videa na youtube se prostě nestanu svářečem, stejně jako po přečtení článku o principech trestního řízení nejsem kovaným obhájcem (ač si to o sobě někteří myslí). Jen na otázku, zda je to špatně, nemám odpověď.

V některých ohledech s Postmanem a jeho apokalyptickým pohledem na televizi nesouhlasím. Nemyslím si například, že by nebylo možné spojit zábavu a vzdělávání - znám spoustu těch, kteří se obstojně naučili cizí jazyk hraním počítačových her nebo sledováním cizojazyčných filmů/seriálů. Moderní trendy ve vzdělávání pak právě naopak určitou formu zábavy s výukou spojují. Nemyslím si ani, že by televizní zpravodajství bylo k ničemu, nebo že by dokonce škodilo. Ano, je pravda, že do 45 vteřin nelze ani zdaleka vložit podstatný kontext zprávy (za všechny konflikt na Blízkém východě), ale nemyslím si, že by to byl cíl zpravodajství. Naopak - v dnešní době vnímám zpravodajství jako určitý odrazový můstek k tomu, aby si ten, koho zpráva zaujme, o tématu zjistil více. Pokud mi není jasné, proč Palestinci ostřelují Izrael, není nic jednoduššího, než si na internetu přečíst kratší charakteristiku konfliktu a pak najít knižní zdroje, které mi kontext k věci přidají. Ale opět ze narážím na to, že hodnotím Postmanovy závěry z pohledu dneška a z pohledu dnešních možností.

V souhrnu jde o zajímavou knihu, která určitě stojí za přečtení. Televizi doma zapínáme prakticky jen večer, a to kvůli hodině či dvěma seriálu, který si vybereme a který si pustíme, kdy chceme my. Ale při pohledu na starší generace a jejich televizní "závislosti" prostě musím uznat, že Postman měl, alespoň v něčem, pravdu.

Po více než měsíčním nepřetržitém učení jsem potřeboval něco, nad čím není potřeba přemýšlet. Vůbec. A Spad je přesně tím typem knihy, kde nasednete na příběh, necháváte se vézt a pousmíváte se nad cynickými komentáři hrdinů v kulisách krví a vnitřnostmi zcákané České republiky po atomové válce.

Mám rád post-apo příběhy, a tenhle je navíc ještě od českého autora a odehrává se v České republice. Otázka tak nebyla jestli, ale kdy. Moc se mi líbí, že si autor nehraje na žádné veledílo a hlavně se nebere moc vážně - na konci knihy otevřeně přiznává, že je to braková literatura, a já dodávám, že ve svém žánru je to top braková literatura.

Příběh nemá smysl až tak moc komentovat, je to prostě takové BUM BUM PRÁSK proložené naturalistickými popisy, děsivými vizemi a vtipnými hláškami. Prostě přesně to, co si představuji pod pojmem "oddechová literatura". Nemůžu ale nepoznamenat, že - ač je Spad napsaný v roce 2015 - jsou některá témata a některé události v knize až děsivě podobné těm dnešním. Tak snad abych šel koupit masové konzervy.

14 02.07.2021

K Domu o tisíci patrech mě přivedla Databáze knih, kde je kniha označena jako podobná Konci civilizace, a já antiutopie rád. Pak jsem ji našel v knihobudce a nemohl bez ní odejít.

Dům o tisíci patrech je ale úplně jiný. Po přečtení anotace jsem byl velmi zvědavý na onu alegorii kapitalismu, ale přiznávám, že jsem jí v knize objevil jen na velmi málo místech; paradoxně to byl ten hlavní důvod, proč jsem byl Dům o tisíci patrech zvědavý. V tomhle ohledu mě tedy kniha zklamala.

Začátek byl skvělý, ale kouzlo tajemna a tísnivé atmosféry se vytratilo hned po několika prvních (superkrátkých) kapitolách. Postupně dostával příběh čím dál více psychotický ráz, kdy má fantazie přestávala stíhat. A v těchhle momentech mě nebavila. Stejně tak mi vadily nevysvětlené věci a dějové a časové skoky. Závěrečný dějový "zvrat" jsem tak trochu tušil. Příběh samotný bych hodnotil dvěma hvězdičkami.

ALE! Nejprve jsem si myslel, že mé vydání z roku 1964 bylo prvním, proto jsem se tak upínal k hledání kapitalistických alegorií. Jenže nebylo - kniha byla poprvé vydána v roce 1929, a to úplně změnilo optiku, kterou jsem se na ní začal dívat. Vyobrazit v knize počítače v té podobě, v jaké budou existovat o téměř 70-80 let později, to už vyžaduje trochu představivosti. Popsat neskutečná zvěrstva, která se budou v reálu (a prakticky na totožném půdorysu) odehrávat o necelých 15 let později, to vyžaduje představivosti ještě trochu více, kdo by hádal, že se takhle může zachovat člověk k člověku. A vyfantazírovat "kamerové systémy" v de facto té podobě, v jaké se dnes objevují a používají v Číně, na to už snad nestačí ani představivost, to už je vizionářství. Klobouk dolů. Za tohle jsem prostě musel ty dvě hvězdičky přidat.

8 05.05.2021

Jeden den Ivana Děnisoviče - asi nejslavnější povídka tohoto souboru, především strasti života v pracovním táboře, kde radosti se omezují prakticky jen na obelhání systému (které s obelháváním částečně počítá) a na naprosté jednotlivosti. Vůbec bych Šuchovovi nevytýkal, že na něco rezignoval. V podmínkách pracovního tábora je obdivuhodné už jen to, že nerezignoval na život samotný. Zvůle některých ideologií přetavených v realitu je neskutečná.

Případ na stanici Krečetovka - ne vše, co se jeví jako správné, je vždy správné. Věcný problém legality versus legitimity opět vyvstává a je až neskutečné, jak málo stačilo, aby paranoidní sovětská mašinérie chytila obyčejného člověka.

Matrjonina chalupa - vedle toho, že snad ani není možné, v jakých podmínkách bylo zvykem normálně žít, byl pro mě nejsilnější závěr povídky: "Všichni jsme žili vedle ní, a žádný jsme nepochopil, že to ona byla ten spravedlivým, bez něhož, jak praví přísloví, nestojí dědina. Ani město. Ani celá naše zem."

Ve vyšším zájmu - střet víry ve spravedlnost s realitou Sovětského svazu, resp. možná spíše komunismu v praxi, se mi snad ani nechce více komentovat. "Komunismus se musí budovat v lidech, a ne v kamení!! Je to zdlouhavější a těžší! Ale i když to z kamení dostavíme všechno třeba zítra, to ještě vůbec neznamená, že budeme mít komunismus!!" A totéž platí i pro demokracii a občanskou odpovědnost. Vždy to totiž začíná a končí u lidí.

7 06.04.2021

O většině osob, se kterými byly rozhovory vedeny, jsem už slyšel. S některými jsem už i četl nebo viděl rozhovor (Sedláček, Vácha, Janeček), s některými jsem jich četl/viděl spoustu (Šídlo, Šlerka). Formát rozhovoru mám rád, protože se zpravidla ve zjednodušené verzi dozvím něco o věcech, o kterých moc nevím. Obzvlášť zajímavé mi přišly rozhovory s biology, s touhle oblastí si nerozumím už od gymnázia, ale to ani v nejmenším neznamená, že by mě nezajímala.

Oceňuji obsahový rozptyl rozhovorů, věnovaly se velké spoustě témat, a to témat navýsost aktuálních. Neodpustím si poznámku k rozhovoru s Urzou o ankapu, asi bych nenašel moc věcí, se kterými bych se dokázal s touto vizí radikální společenské změny ztotožnit, ale Urzův přístup "neberu žádný argument od nikoho, kdo nestrávil stovky až tisíce hodin studováním ankapu" úplně neberu. V rozhovoru mě nedokázal přesvědčit, že by něco takového mohlo fungovat, uvažuji o přečtení jeho knihy, čistě ze studijních důvodů, a uvidím, jestli to dokáže v ní.

Velice by mě zajímalo, jestli a jak by se změnil pohled některých zpovídaných osob na řešená témata v důsledku covidu. To jen jako námět pro doplnění případného druhého vydání. U některých rozhovorů mě mrzelo, že se najednou stočily jiným směrem, ale z logiky věci tomu tak u rozhovorů, kterých se neúčastním, je, takže to určitě jako zápor knihy neberu.

4 06.04.2021

Když už jsem přečetl druhý díl a zjistil, že půjde o trilogii, rovnou jsem se pustil i do třetího. Z mého pohledu nebyl tak dobrý, jako díl první, ale byl lepší, než díl druhý.

S některými neduhy, které jsem vytýkal druhému dílu, jsem se setkal i ve třetí části, ale v podstatně menší míře. Atmosféra byla zase trochu stísněnější a hrozba vnitřní i vnější dodala příběhu na napínavosti. Líbilo se mi, že autor nechává na čtenáři, aby zhodnotil, jestli je místo jako Prašina hodné zachování, je to vlastně v dětském světě podaný střet mezi progresivismem a konzervativismem, ze kterého je zjevné, že ani jeden extrém není ideální.

Hledání Bílé komnaty, vcházení do neznámých, dávno opuštěných domů v sobě mělo zase to kouzlo první Prašiny a už kvůli tomu hodnotím lépe, než druhý (podstatně akčnější) díl, přesto však nemůžu hodnotit plným počtem, protože třeba závěr na Prašině byl z mého pohledu tak trochu nedodělaný, až bohužel odbytý.

Bez ohledu na to ale hodnotím celou sérii veskrze pozitivně, v hodnocení se projevuje to, že nejsem cílová skupina téhle knihy. Až bude syn ve věku cílové skupiny, jsem moc zvědavý na to, jak se mu bude líbit.

6 06.04.2021

(SPOILER) Na návrat na Prašinu jsem se moc těšil. První kniha mě nadchla a přečetl jsem jí za odpoledne. Měl jsem u ní i takový ten příjemný pocit mrazení v zádech a bavilo mě objevovat prašinská zákoutí.

Černý merkurit byl také dobrý, ale z mého pohledu zdaleka ne tak, jako první Prašina. Zarazily mě některé slepé uličky, které autor vystavěl - třeba mi není úplně jasné, proč se v knize objevila část s Hedvikou, jestli byla jen prostředkem pro vyvedení dvojice ze tmy, nebo jestli měla jiný účel, který jsem přehlédl. Navíc měla určitou "superschopnost", která zůstala nevysvětlená a nikdo se po vysvětlení ani moc nepídil, škoda. Totéž ohledně části s Hedvičiným otcem, zdá se, že to byl jen prostředek pro představení příběhu o Prokopu Steinerovi, ale pak nerozumím rozsáhlému popisu dalších věcí, které vypadaly, že budou mít v dalším příběhu nějaký význam. Neměly. Nelogické mi přišlo i to, že člově-stroj poháněný merkuritem měl potřebu krást slepice... no, nevím.

Říkal jsem si, že oproti třeba trilogii Rychlých šípů, ke kterým někdy bývá Prašina přirovnávána, je docela drsná. Ale když jsem si pak vzpomněl na Vojtěcha Vonta, Vláďu Dratuše a Kocouří hrádek, asi ne.

Některé dějové zvraty jsem očekával dříve, než se uskutečnily. Pak mi ale došlo, že jde o knihu pro děti od 9 let a jako vysokoškolsky vzdělaný člověk bych se asi za něco takového po ramenou plácat neměl... no, stejně jsem měl radost.

V souhrnu - návrat na Prašinu byl pěkný, ale přišel mi takový... nekompletní. Něco mi chybělo a něco přebývalo, i tak mě ale kniha bavila a už se těším, až se k ní dostanu se synem znovu a co na ní bude říkat on.

6 06.04.2021

Říkal jsem si, že projdu komentáře a budu je číst tak dlouho, než narazím na vrchol (pseudo)argumentační absurdity "Zkuste v muslimské zemi postavit kostel!". Moc času mi to nezabralo. Hodnotím s tím, že jsem o existenci nějakého Huysmanse před čtením neměl ponětí, kdyby to bylo naopak, možná bych hodnotil odlišně a dokázal docenit jiné kvality Houellebecqova díla.

Podvolení jsem poslouchal jako audioknihu v podání Igora Bareše. Po doposlechnutí jsem ještě několik dní přemýšlel, jak jí vlastně hodnotit. Bavila mě, to ano, ale asi jsem od ní čekal něco víc.

Začnu zápory:
Tempo knihy. Všechno je až moc vyhrocené, jakákoli společenská změna, která by normálně zabrala generaci, se tu děje během několika (tý)dnů.
V některých částech neuvěřitelnost příběhu. Vyhrocené druhé kolo prezidentské volby, hutná atmosféra, Francois odjíždí z Paříže, nefunguje rádio a internet. Takové hezky rozehrané postapo, i když se ještě den předtím nic moc nedělo. Francois, univerzitní profesor, intelektuál bez sklonů k násilí, žijící poklidný život staršího mládence, přijede na benzínovou pumpu a naprosto chladnokrevně překročí mrtvolu pokladní, aby mohl natankovat. COŽE??? Nejde to, nevadí, ještě zajde prozkoumat zbraně opodál mrtvých ozbrojenců, pak nasedne do auta a jede dál. Málem jsem si ukroutil hlavu.
Během pár týdnů přestanou všechny ženy jako mávnutím kouzelného proutku nosit krátké sukně a šortky. A to nejlepší, opět během pár týdnů to vypadá, že se Evropská unie rozšíří o půlku Afriky a Blízkého východu. Jasně. Já chápu, že je to vyhrocená a provokativní vize, ale tohle je tak strašně nereálné, až to ze společensky kontroverzní vize blízké budoucnosti přechází ve sci-fi.

Klady:
Atmosféra první třetiny knihy. Skvělá.
Podvolení mě v mnoha ohledech donutilo k zamyšlení, ale ne ohledně hlavního tématu knihy, spíš ohledně jiných věcí, které Houellebecq jednou či dvěma větami v některém monologu nebo dialogu otevřel.

Zaujala mě třeba jen taková lehká zmínka (ani nevím, jestli autorem zamýšlená), že na dialog dvou intelektuálu lze pohlížet jako na za sebe poskládané fráze, kde obsahový význam není důležitý. Dialog je pak vlastně jen opakováním již řečeného v tom správném slovosledu jen proto, aby mluvčí vzbudil dojem sečtělosti a naplnil očekávání druhé strany dialogu. Zajímavé.

Podle Houellebecqa lze politické názorové rozdíly překonat něčím jiným, co budou mít rozpolcené společenské skupiny společné - třeba náboženstvím. I když nevím, jestli by dokázala společná víra překonat vzájemnou nevraživost Vlámů a Valonů, je to zajímavá myšlenka, ne vždy by to totiž muselo být náboženství. U nás, ve většinově ateistické/agnostické společnosti, je to třeba sport, resp. sportovní úspěchy jednotlivců a národních (nebo možná spíš státních... nevím, jestli národní je v tomto ohledu to správné adjektivum) týmů. Nedokáže stmelit tak, aby vytvořil politickou sílu, ale hledání těchto jednotících bodů je námětem k zamyšlení.

Podvolení samo... Houllebecq o něm mluví primárně ve smyslu náboženském, podvolení se nějaké transcendentní autoritě. Nemá ale možná daleko od Havlova konceptu konformismu zmíněném v Moci bezmocných. Zelinář se také podvolil, když vyvěsil do výlohy výzvu proletářům. Je konformní chování vůči vládnoucímu (světskému) režimu totéž, jako podvolení se b(B)ohu? Francois se zjevně podvolil jen proto, že v důsledku získal nějakou výhodu nesouvisející až tak s tím, čemu se podvolil, totéž zelinář. To je negativní stránka podvolení a konformismu. Myslím ale, že může existovat i pozitivní stránka. Další námět k zamyšlení.

Zajímavá kniha, stojí za přečtení, ale podle mě ne kvůli příběhu, ale kvůli drobnostem, které podnítí k přemýšlení. Kdybych si byl jistý, že je tam dal Houellebecq úmyslně, a nejsou jen mimovolným prostředkem vyprávění, hodnotil bych asi lépe. Jistý si ale nejsem, tak tuto svou "intelektuální stimulaci" hodnotím jako lepší průměr.

9 19.03.2021

(SPOILER) Do značné míry asi budu opakovat to, co zaznělo níže v komentáři LaCucaracha.

Krvavé země, Černá zem i Tyranie byly psané... tak trochu jinak. Černá zem se na poměrně velkém množství stran věnovala Hitlerovu dvojakému konceptu Lebensraum, stejně jako jeho filosoficko-morálnímu pohledu na Slovany a Židy. Proto mi filosofický základ Putinova jednání a zřejmě také uvažování v podání Iljina přišel zajímavý. Ale prakticky celou knihu jsem se nedokázal začíst tak, aby mě úplně pohltila (snad jen s výjimkou velmi krátkého epilogu).

Měl jsem například úplně stejný problém jako LaCucaracha - Snyder prohlásí, že evropské národní státy 30. let byly odsouzeny k zániku, že tento koncept se ukázal být nefunkčním a proto plynule přešly z kolonialistických států na státy integrované. Ale proč byl národní stát nefunkční? Říkal jsem si, že jsem to asi nějak přehlédl a nedokázal to najít, ani když jsem se o kus vracel, ale zjevně ne. Můžu si domýšlet, jestli tak Snyder soudí proto, že se dříve či později ukázaly být tyto státy dysfunkčními, proto, že se nedokázaly dostatečně vypořádat s národnostní problematikou uvnitř států, nebo proto, že ekonomicky nedávaly smysl. Ale vzhledem k tomu, že Snyder tuto tezi používá jako základ pro další argumentaci, byl bych rád, kdyby jí dovysvětlil.

Také jsem si nemohl nevšimnout inklinace Snydera k liberalismu a proto jeho antipatie vůči Putinovi a Trumpovi. I já se považuji za liberála a se Snyderovým pohledem souzním, ale měl jsem za to, že se Snyder snaží o objektivitu. Některé soudy, které autor vynášel, hlavně ohledně Trumpa a republikánů, mi pak přišly až moc extrémní a dovozované z okolností, ale bez důkazů.

Na druhou stranu - co mám na Snyderových knihách rád, je rozsáhlý poznámkový aparát a tedy důkladné zdrojování (kromě oněch výše zmíněných závěrů o republikánech). Přesně to mi chybělo třeba v knize Jak umírá demokracie.

Vůbec nejzajímavější pasáž pro mě osobně byl vývoj konfliktu na Ukrajině a způsob, jakým Rusko (Putin) rozehrálo odpornou hru, aby uspokojilo své mocenské choutky a dalo strádajícím Rusům vnějšího nepřítele (čemuž by mohl Orwell jen smutně přikývnout). Ospravedlňovat invazi na Ukrajinu tím, že byl kdysi dávno, prakticky před tisíci lety, v Kyjevě někdo pokřtěn... to je jako kdybychom chtěli obsadit území Maďarska s tím, že kdysi bylo součástí Velké Moravy nebo část Rakouska a Slovinska proto, že bylo součástí říše Přemysla Otakara II. Putin má určitý filosofický rámec svého konání, ale je otázkou, jestli dřív existoval tento rámec, nebo jej Putin našel až poté, co potřeboval své konání ospravedlnit.

Cesta k nesvobodě stojí za přečtení, rozhodně ano. Ale ze Snyderových knih, které jsem měl dosud možnost přečíst, mě zaujala nejméně.

"Definitivní pravda je na tomto světě nedosažitelná, avšak když o ni jedinec usiluje, vzdaluje se tak nesvobodě. Pokušení věřit tomu, co nám připadá správné, na nás neustále útočí ze všech stran. Autoritářství začíná tehdy, když už mezi pravdou a tím, co je lákavé, nedokážeme rozlišit. Avšak cynik, který usoudí, že pravda vůbec neexistuje, je občanem, který vítá tyrana."

11 18.03.2021

(SPOILER) Poprvé jsem o Buddenbrookových slyšel v hodinách literatury, podruhé v Okresním přeboru ("V patnácti četla Buddenbrookovy." "Co budem?"). Co ve mě zůstalo, bylo to, že jde o knihu zřejmě velmi pesimistickou, protože líčí úpadek rodiny. A jsem teda rád, že jsem knihu také nečetl v oněch patnácti letech.

V antikvariátu jsem jednou na Buddenbrookovy narazil a společně se Zločinem a trestem je koupil (a ani jsem tehdy netušil, jak šťastnou ruku mám). Buddenbrookovy jsem ale pořád odkládal, protože se mi prostě do zkázy rodiny nechtělo. Na konci února mě zastihl covid a s ním spojená izolace a postupně jsem neměl náladu vůbec na nic... poslední den izolace jsem tak vytáhl Buddenbrookovy.

Jedním slovem - úžasné. Ta kniha mě absolutně pohltila a kdybych nemusel do práce, přečetl bych jí dříve, než za pět dní, které mi četba zabrala. Příběhu rodiny, stejně jako Mannovu stylu psaní, jsem úplně podlehl a i když děj úplně nepádil, vůbec mi to nevadilo. Poměrně rychlý úbytek postav mi začal připomínat Hru o trůny, ale nakonec se i tohle podřídilo celkově pomalejšímu tempu knihy. Nejakčnějšími scénami celých 500 stran knihy jsou asi vysoce distingvované verbální konflikty Jana Buddenbrooka a Bendixe Grünlicha a bratrů Tomáše a Kristiána. Přesto mi to vůbec nevadilo.

Vykreslení postav bylo geniální a sledovat jejich osudy prakticky od kolébky až do hrobu - navíc vyprávěné Mannem - byl jedinečný zážitek. Kniha mě tak vtáhla, že když jsem zrovna nemohl číst, cítil jsem se v reálném světě dost nesvůj a pořád myslel na jednotlivé členy Buddenbrookovy rodiny. I když to nebylo veselé čtení, nakonec to nebylo tak brutálně pesimistické, jak jsem se obával po gymnaziálním výkladu.

Největší část knihy, věnovaná střední generaci rodu, je skvělou psychologickou sondou do duše měšťana konce 19. století. Pověst rodu a jednotlivých jeho členů hrála prim, společensky se znemožnit bylo snad horší než zemřít. Jakékoli neuvážené prohlášení mohlo znamenat újmu jménu po další generace. V takovém svázaném prostředí, kde jiný dialekt nebo ne zcela vybraný způsob mluvy nebo chování dokázal diskvalifikovat člověka byť jen z potenciálních vztahů navázaných s jinou rodinou, bych žít nechtěl. Ale rozhodně to je zajímavá vývojová fáze společnosti.

Co podle mého stojí za zmínku, i když se jednalo jen o věci okrajové: zaprvé, scéna s umírající konzulovou Buddenbrookovou, kde lékaři - svázaní protestantskou křesťanskou morálkou - nejsou ochotni ulehčit utrpení umírající, protože je to přece vůle Boží. No, tak to, Bože, pěkně děkuji. Lékaři zde konstatují, že jejich cílem je udržet člověka co nejdéle naživu a ne mu umožnit důstojný odchod. Znovu nemohu než děkovat za dobu, ve které jsem se narodil, protože v oblasti paliativní péče jsme se posunuli o notný kus dopředu. Zadruhé, popis školního dne Hanna Buddenbrooka. Tam se snad kromě kulis nezměnilo vůbec nic. Politováníhodné.

Nebudu opakovat níže uvedenou citaci Tomáše Buddenbrooka ohledně toho, co je úspěch (viz komentář Marekh). Nebudu vypisovat ani dlouhou úvahu stejné postavy ohledně charakteristiky lidí obdivující hory a moře. Ale dovolím si jinou:
"Individiualita!... Ach, to, čím jsme, co umíme a máme, se nám zdá ubohé, šedé, nepostačující a nudné; ale to, čím nejsme, co neumíme a nemáme, je právě to, nač hledíme s onou toužebnou závistí, jež se stává láskou, protože se bojí, aby se nestala nenávistí..."

Kniha, kterou jednoznačně doporučuji.

5 05.03.2021

Puškin je jeden z mých nejoblíbenějších spisovatelů a Evžen Oněgin je mojí suverénně nejoblíbenější knihou. Tři žerty byly také skvělé, a tak jsem se moc těšil na Puškinovu kompilaci básní.

Ale byl jsem, musím smutně konstatovat, zklamán. Ta říznost, spád, plynulost a břitkost veršů právě z Oněgina nebo Tří žertů mi zkrátka chyběla. Zřejmě proto, že na rozdíl od obou zmíněných, které jsou lyricko-epické, bylo Vyšel jsem dřív než hvězda ranní prakticky výlučně lyrické. A já se přiznávám, že mám radši, když se můžu v básni něčeho chytit a není to jen a pouze o pocitech nebo zachycení prchavého okamžiku. Možná hrálo svou roli i to, že jsem zrovna procházel covidem a izolací a tak jsem si Puškinovy verše tolik neužil.

Už jen proto, že Puškinovo dílo obdivuji, dám sbírce Vyšel jsem dřív než hvězda ranní ještě jednu šanci. Do té doby ale lépe než jako průměr hodnotit nemohu.

5 05.03.2021

Šimečkova sebereflexe, místy až sebemrskačtství, je jev v současné společnosti prakticky nevídaný. Je dobře, že jsou lidé, kteří promlouvají do veřejného prostoru a jsou schopni kriticky zhodnotit své minulé působení. Těch, kteří to neumějí, je ale mnohonásobně více.

Skvělý rozhovor napříč generacemi, ze kterého to, že vznikal delší dobu, dělá zajímavé svědectví doby, zejména s ohledem na působení Fica na Slovensku. Zhodnocení porevoluční éry jako fatálního selhání disidentských elit pro mě bylo zajímavým úhlem pohledu, který má něco do sebe - ono i v České republice to tak bylo. Havel nijak netoužil být prezidentem, Pithart byl předsedou vlády jen do řádných voleb... a pak se stavidla otevřela, zhasla se světla... a u moci se zabetonovaly disidentské rychlokvašky z prognostického ústavu. Děsivé je, že svým způsobem drží moc dodnes a to dodává Šimečkově (sebe)kritice disidentů další rozměr.

Bavilo mě také hledání odpovědi na to, co je vlastně životním cílem generace autorů (která je i generací mojí). Odpověděl bych asi trochu jinak, ale v zásadě se s tím, co v rozhovoru padlo, ztotožňuji.

Neodpustím si poznámku ještě k části pojednávající o povinné vojenské službě. Dal bych jí přečíst všem, kteří horují pro obnovení povinné vojenské služby (v mém okolí zejména ženy a dívky), protože to přece z kluků, kteří neví, co chtějí, dělá muže. Ne. Nedělá a nedělalo (čest výjimkám). Dělalo to z kluků cyniky se zlomeným charakterem, jejichž morální hodnoty se po dvou letech strávených v zelené vymývárně mozků, zásad a slušného vychování staly minulostí. Jakákoli společnost hierarchizovaná ne podle schopností, ale podle doby strávené na určitém místě, je patologická a nemůže normálně fungovat.

7 16.02.2021

Gellnerovy básně jsem si koupil před maturitou, ale nakonec jsem se k nim dostal až o deset let později.

Naprostá většina básní nepoužívá žádné hluboké metafory, nad kterými by čtenář strávil odpoledne ve snaze pochopit, co se Gellner snaží říct. Ještě jsem se nerozhodl, jestli mi tohle "básnění pro nenáročné" vyhovuje nebo ne. Výhodou je, že se dá číst prakticky kdekoli a kdykoli, nevýhodou to, že po čtenáři zas až tak moc nevyžaduje, a i to pro mě bývá radostí při čtení poezie. Rozklíčovat básníkovy náznaky, i když možná trochu jinak, než sám básník zamýšlel, mi přináší pocit malého zadostiučinění.

Gellnerem kompletované sbírky (Po nás ať přijde potopa!, Radosti života, Nové verše) se mi líbily, Don Juan ještě o něco víc, protože mám rád verše s dějem - ne náhodou je mou nejoblíbenější knihou Evžen Oněgin, ten je však ještě o pár stupínků výše.

Básníkova pozůstalost už byla trochu slabší. Projevilo se v ní, že se možná nejednalo o verše, které by byly určeny k publikaci (minimálně všechny ne) a některé z nich byly až takové hospodské rýmovačky, o jejichž obdobu jsem snažil ve svých -nácti. Také básně strefující se do politiků dnes bez podrobné znalosti tehdejších poměrů příliš nerezonují; je zjevné, že Gellner měl pifku hlavně na Šrámka a jeho křesťanské socialisty.

Už jen pro Gellnerovu ironii, vtip a odvahu píchnout do vosího hnízda stojí tahle kompilace za přečtení.

"Soukromé i všeobecné
smutné poměry
posilují pouze věcné
naše závěry:
že líp tloustnout jako prelát
v tupé sytosti
a raději nic nedělat
nežli hlouposti."

"Trochu s obdivem a trochu závidíce
srdce vlastenecká
v trpké sklíčenosti hledí přes hranice
v svět a do Německa."

2 15.02.2021

Kdybych se v současné době stěhoval do Spojených států, přečetl bych si dvě knihy od českých autorů - Americký deník Jany Ciglerové a Rozpojené státy Martina Řezníčka. První pro day-to-day business a zvláštnosti každodenního života, druhou pro společenskopolitický přesah.

Rozpojené státy byly opravdu skvělé. Jen o málo slabší než zbytek knihy mi přišla první část s hledáním česko-amerických paralel. Jinak je to ale skvělý popis novinářské práce se všemi riziky, radostmi i strastmi. Obzvlášť pro rodinu zahraničního reportéra to musí být peklo nepředvídatelnosti.

Po přečtení knihy jsem si pouštěl některé Řezníčkovy reportáže (díky České televizi a jejímu takřka bezednému archivu), a jsou stejně skvělé, jako kniha.

7 15.02.2021

Pojem "Benešovy dekrety" někdy slyšel snad každý. Stala se z nich taková naše notorieta, o kterou, jak se zdá z vyjádření některých představitelů státu, opíráme svojí poválečnou státnost. Paradoxně i když většinová společnost neví, co se těmi dekrety přesně myslí, dokáže jí jakákoli zmínka o jejich zpochybnění (nebo dokonce i jen zmínka o tom, že nejsou tak úplně košér), zvednout ze židlí, zaktivizovat a třeba v roce 2013 vyhrát volby. Pro mě zcela nepochopitelné.

Několikrát jsem se dostal do střetu se starší generací ohledně poválečného odsunu Němců. Netvrdím, že byl a priori špatně, chápu kontext doby a rozjitřené emoce, ale ksakru, už je to skoro 80 let a my si pořád nedokážeme přiznat, že jsme se v rámci divokého (a koneckonců i potom organizovaného) chovali jako zvířata? Sebereflexe je něco, co nám jako Čechům prostě chybí, a to nejen ve vztahu k poválečným událostem. Bohužel.

Mandler zajímavě shrnuje okolnosti, které ke vzniku dekretů vedly. Zpochybňování legitimity exilové vlády a prezidenta de iure chápu, na druhou stranu bych v tomto ohledu nebyl na Beneše a exil tak přísný. Inklinaci ke slovanskému státu na východě už bych přece jen trochu přísněji posuzoval, i když i tu jsem v letech brzy po Mnichovu schopen pochopit. Ale co se rozjelo po Košickém vládním programu, to byla jízda. Národně-socialistická revoluce je pojem, který mě bude nějakou dobu v noci budit.

Zkrátka, princip kolektivní viny je mi odporný. Víc asi netřeba dodávat. A už se ani moc nedivím, že se Beneš nepostavil Gottwaldovi v únoru 1948 potom, co vlastními dekrety zlegalizoval ideová východiska KSČ.

Mandler napsal tuto útlou knížku velmi čtivě, ale o tomhle tématu se mi prostě nikdy nebude číst lehce. Jednu hvězdičku ubírám za to, že bych ocenil ještě širší kontext doby na úkor doslovné citace dekretů v textu knihy (úplně by mi stačilo nechat úplné znění dekretů na konci, kde jsou ostatně znovu).

2 03.02.2021

Puškin (a jeho překladatelka do češtiny) znovu ukazuje svou genialitu. Z Evžena Oněgina se stala moje nejoblíbenější kniha ne kvůli příběhu, ale proto, jak si Puškin dokáže hrát s verši, odbíhat od příběhu a pichlavě komentovat (poměry Ruska 19. století, příbuzenské vztahy, romantiku, nepřátelství, mládí, stáří... no, zkrátka vše, na co si vzpomene).

Tři žerty jsou esencí tohoto pohrávání si. A jsou skvělé. Obzvlášť u Gabrieliády se Puškin pustil na hodně tenký led, ještě ztenčený silnou křesťanskou tradicí ruské společnosti. Nechat v průběhu jednoho dne Máří Magdalénu kopulovat s ďáblem, Bohem a archandělem Gabrielem, to chce sakra odvahu, i když je zjevné, že je to celé žert. Tuhle odvahu oceňuji a Puškin u mě opět stoupl.

2 19.01.2021

Líbila se mi už hodně podobná knížka Proč? Proč je Zeman prezident a proč jsme tam kde jsme, kratší komentáře, které se zaměřují na jednotlivé problematické body české společnosti a v některých případech se pokouší i navrhnout řešení. To je to, co oceňuji nejvíc. Pojmenovat příčinu problému je jedna věc, ale přijít s tím, jak problém vyřešit, je ještě složitější.

Zajímavé bylo i proložení komentářů dlouhými rozhovory, nejvíc mě zaujal ten s Janem Dobrovským.

6 19.01.2021

Ve značném rozsahu v České republice dosud nepublikované rozhovory Václava Havla dávají nahlédnout nejen do života Havla - disidenta, resp. Havla - (ne)politika, ale také, a to zejména, do života Havla - dramatika.

Právě Havlovy názory na divadlo, kulturu a obecně společnost Československa před a po roce 1968 pro mě byly nejzajímavější. Základ Havlových politických názorů je jinak známý např. z dopisu Gustávu Husákovi, z Moci bezmocných nebo z jeho esejů, ale tato Havlova rovina (která zapříčinila jeho známost v zahraničí mnohem dříve, než se stal disidentem), mi zůstávala skryta.

Jednu hvězdičku ubírám za opakování některých věcí v několika rozhovorech, ačkoli samozřejmě rozumím, že se tomu při sestavování jednotlivých rozhovorů pro různá média nedá vyhnout (každý rozhovor samozřejmě obsahuje i něco, co jinde nezaznělo), což adresovaly autorky i v doslovu, resp. předmluvě.

4 02.12.2020