Camelot komentáře u knih

Během covidu jsem si koupil tehdy čerstvě vydanou knihu Davida Attenborougha "Život na naší planetě: Mé svědectví a vize pro budoucnost". Byla to první jeho kniha po 25 letech, která u nás vyšla.
A tak jsem si řekl, že si znova pročtu přechozí tři a novou knihou to završím. Chvilku to trvalo, ale moje cesta světem tohoto úžasného člověka je u konce. Dočetl jsem "Život na naší planetě...".
První tři knihy přivádějí v úžas nad bohatstvím a formami života na Zemi. Ukazují, jak je Země krásná a život rozmanitý. Na místě by ale bylo použít slovo "bývávala" namísto "je". Ne že by neexistovala místa, jež lze označit jako ráj na zemi, ale systém jako celek to má nahnuté a je otázkou, kdy se dostaneme do bodu zlomu.
A právě těmto úvahám je věnována kniha čtvrtá. Její první polovina je bezútěšná, protože ukazuje, co vše jsme na Zemi zvládli pokazit. Není toho málo a Zemi jsme v podstatě dostali na samé limity udržitelnosti systému, jak jsme ho byli zvyklí vnímat.
Druhá část je o poznání radostnější, protože dává naději. Konkrétní naději. Četl jsem x textů, slyšel x podcastů s enviromentální problematikou a ve zprávách viděl tisíce aktivistů přikovaných ke kdečemu, aniž bych se dozvěděl komplexní pohled na to, co je třeba udělat pro zvrácení nepříznivého osudu. Musel přijít – tehdy třiadevadesátiletý – Sir David Attenborough, aby to seskládal do smysluplného souboru. Tím neříkám, že to nikdo před ním neudělal, ale on je první, od koho jsem se to ve strukturalizované a komplexní podobě dozvěděl.
Kromě klimatické změny je ústředním problémem ztráta biodiverzity. Na osobní úrovní se s tím prvním problémem vypořádává dost těžko, ale i tak lze něco málo udělat. Pro nápravu toho druhého problému můžeme každý udělat spoustu věcí, které lze shrnout do jedné věty:
Pusťme k sobě přírodu. Nesnažme se za každou mít svoji zahradu pod kontrolou a vše, co na ni podle nás nepatří, neúprosně zamordovat a vyhnat. A když už to musíme udělat, vyhněme se plošným zásahům a soustřeďme se jen na jedno konkrétní místo a jeden konkrétní problém.
Přeji všem krásný jarní víkend.
A když už dnes vynecháte sekání trávy na pažit, udělejte si kávu a čtěte si v knihách Sira Davida Attenborougha.

7 13.04.2024

Žijeme dnes ve světě plném mystifikací, manipulací a propagandistických příběhů, na nichž často není pravdy „ani trochu“. Doba tomu přeje. Je zabydlena lačnými čtenáři, diváky a posluchači, kteří rozličným bludům hltavě naslouchají a ochotně v roli pochybných kamelotů šíří dál.
Eco, protože to umí, tento fenomén posouvá téměř o tisíc let zpět a staví před čtenáře zábavný, ale přitom velmi chytrý příběh člověka, který, jak by se dnes dalo napsat, „z nejvyšších pater evropské politiky významně ovlivňuje tehdejší a i mnohem pozdější dění“.
Baudolino je iluzionista a lhář, jež má výsostné postavení na císařském dvoře a tudíž vliv. Kromě toho má bohatou fantazii a nestoudnost tu fantazii převádět ve skutečnost.
Je to velmi chytrá kniha. Také jak jinak tomu může být u Eca. Ale upřímně řečeno, nejsem si jist, jak ji chápat. Nejsem literární teoretik či kritik a jako prostý sekáček trávy mám pocit, že si Eco udělal tak trochu legraci z postmoderního románu, a tak trochu i sám ze sebe.
Určitě mi přiblížil formu a obsah středověkých textů, středověkých teologických sporů a herezí a řekl bych, že nám – čtenářům poznamenaným západním křesťanstvím – přináší pohled na dobu, kdy se Velké církevní schizma začalo naplňovat v důsledku křížových výprav.
Intuitivně cítím, že velký manipulátor Baudolino se do tohoto prostředí výborně hodí jako ústřední postava. Ani kdyby vskutku žil, nebyl by v té rozhárané době ničím výjimečným, stejně tak jako by nebyl ničím výjimečným v době dnešní - neméně rozhárané -, v níž se to Velké schizma jako by vrací do hry.

7 07.01.2023

Citát z jakési recenze zveřejněný na přebalu hovoří o pocitu, že se v knize potkal duch Josepha Conrada a Cormaca Mc Cartyho. Oba mám rád a na to toho prvního jsem si při četbě Severních vod také vzpomněl. A kromě toho také na Melvillovu Bílou velrybu a Simmonsův Terror. Ale do srovnávání se pouštět nebudu. Myslím, že srovnávat nelze.
Severní vody jsou syrovým vyprávěním o drsných časech a drsných mužích, kteří se - z dnešního pohledu – živili barbarských řemeslem, totiž zabíjením velryb a dalších mořských savců. Přesněji řečeno, příběh se odehrává v době, kdy tito drsní lidé počet velryb podstatně zredukovali, což sice literárně nepodstatné, ale je to jedna ze „zápletek“, na nichž je kniha vystavěna.
Byli to lidé, již podstatnou část života strávili obaleni směsí velrybí krve, tuku, vlastních výměšků všeho druhu a ledu. Není třeba pochybovat o tom, že v tomto prostředí se kultivovaly leda tak četné infekce, vzpoury a zločinné úmysly, rozhodně ne však povahy členů posádek velrybářských škunerů.
McGuire se rozhodl příběh jedné takové posádky popsat bez příkras, iluzí a nadbytečných slov. Pro přecitlivělé duše je to možná zbytečné brutální a vulgární, ale osobně považují za přínosné, že i v dnešní době se objevují autoři, kteří nám neradostné stránky lidské historie vyprávějí bez příkras. (I tak se nám vrší snahy přemalovat naši historii a vylíčit ji jako Rajskou zahradu).
Je to příběh, v němž i kladné postavy s sebou nesou záporný náboj a tudíž se všechny navzájem více či méně odpuzují. Pojem happyend je v něm silně relativizován, ale o ten asi nejde.
Je to impuls k zamýšlení se nad podstatou člověka a podvědomý kontrast s hrdinským eposem Ilias, jenž se mezi řádky vnucuje, to nutkání jenom umocňuje.
Pokud má někdo pocit, že takové knihy by neměly být vydávány a čteny, jen podává pomyslný pilník dnešním Draxům. Zlo, jenž není pojmenováno a popsáno, se stává příliš abstraktním a hrozí, že nebude včas rozeznáno.

7 31.10.2021

Walter Isaacson je téměř geniální životopisec, jenž s oblibou píše o geniálních lidech. Výsledek bývá bez chyb. Po Jobsovi, Einsteinovi a Inovátorech jsem sáhl po biografii renesančního umělce a „vědce“, kterou jsem před časem dostal k Vánocům.
A jako obvykle jsem knihu po několika dnech poutavého čtení zavřel s pocitem, že ani tentokráte Isaacson nezklamal.
Výpravná kniha, jíž nechybí ani poměrně bohatá obrazová příloha, popisuje život a především bohaté dílo toskánského génia. Dozvěděl jsem se mnohé a opět si připomněl, co dokáže lidský duch, čehož dokladem jsou jako autor knihy, tak osobnost, jíž tak barvitě vylíčil. Zatímco Leonardo byl mistrem štětce, je Isaacson mistrem pera a přeji jeho dílu, aby vydrželo stejně dlouho jako to Leonardovo.
Od první do poslední věty je cítit poctivý autorův přístup a obrovské úsilí, které své knize dal do vínku.

7 27.08.2021

Když jsem před časem dočetl tuto knihu, „vyskočila“ mi z facebooku zpráva lokálního média prezentující mimořádný úspěch stejně lokální veřejné vysoké školy. Perex zprávy začal větou: Škola XY „patří mezi čtyři nejlepší české vysoké školy, na nichž nejlépe dokážou skloubit výzkum, výuku a vzdělání.“ Načasování nemohlo proběhnout lépe. Zpráva a to co stojí v jejím pozadí – projekt mezinárodního rankingu univerzit a vysokých škol „U-Multirank“ -, velmi dobře dokumentují to, o čem Liessmann ve své knize mimo jiné píše. Tím je honba za žebříčky univerzit postavená na pohybných a v praxi obtížně využitelných kritériích a tlak na tvrdé výkonnostní ukazatele, jehož důsledkem je nivelizace vzdělávacích a vědeckých schopností jednotlivých univerzit. (Ostatně stačí si stáhnout zprávu Multirank 2020 a projít si metodiku hodnocení a výsledky 15 českých škol, které se projektu „účastní“.)
Ale zpět ke knize. Lieissmannův esej není úplně dovolenkové čtení. Ve své podstatě je nezáživný s odtažitým tématem – máme přece tolik důležitějších problémů. Možná bychom byli překvapení, kdybychom zjistili, že některé z „důležitějších problémů“ jsou vyvolány nekompetentními lidmi s širokými rozhodovacími pravomocemi (koneckonců situace kolem Covid-19 je dosti výmluvná). Je To ale důležité čtení pro ty, kteří na akademické půdě působí jako studenti nebo jako kantoři. Té knize už je 15 let, ale z hlediska aktuálnosti jí ten čas neubral ani trochu.

Řekl jsem si před časem, že si pročtu (některá opakovaně, některá poprvé) významná díla tohoto žánru. Kallocain byl dosud jedním z těch opomíjených, byť jeho odeonské vydání mám snad od okamžiku, kdy vyšlo. Ostuda. Ale na dobré knihy nikdy není pozdě.
Autorka knihu napsala na počátku druhé světové války - v okamžiku, kdy více než půlka Evropy byla zachvácena Stalinským a Hitlerovským režimem. Nevím, zda na ni tato skutečnost působila tak depresivně, ale faktem je, že krátce po napsání knihy Karin Boyeová spáchala sebevraždu.
Velmi často, když dojde na povídání o dystopických dílech, dojde na porovnávání konkrétních děl. Znám Orwella, Bradburyho, Zamjatina, Atwoodovou, Huxleyho, Tevise… Asi bych se mohl pokusit o srovnání, ale nejsem si jist, zda by to mělo hlavu a patu. Všechny ty knihy mají něco společného – varování před odevzdáním se do rukou kolektivního „rozumu“, jenž je vektorem iracionálních rozhodnutí mnoha jednotlivců -, ale každá nám servíruje úplně jiný scénář našeho selhání.
Kallocain je svým tématem poměrně originální (pokud pomineme skutečnost, že i „Konec civilizace“ má jako téma psychofarmaka), ale na druhou stranu to není příliš velké fantazírování (odkazuji např. na knihu „Brainwash - Tajná historie ovládání mysli“ Dominica Streatfeilda). Podobný nápad mělo dříve nebo později mnoho mocenských pragmatiků.
Porovnávat zpětně literární formu je velmi ošemetné, neboť se při tom snadno zapomíná, kdy a za jakých okolností autoři svá díla tvořili. Literární kvalita mnohdy nebyla jejich hlavním měřítkem a neusilovali o úspěch. Vpřed je hnalo úplně něco jiného.
V době, kdy národ podléhá konspiraci, že vakcinace proti SARS-CoV-II je snahou světových elit o naše ovládnutí, se možná dočkáme zvýšeného zájmu o Boyeovou i Huxleyho, ale měli bychom umět kriticky posuzovat realitu a fikci.

7 16.08.2021

„Kočka“ mi kdysi unikla, stala se nedostupnou a za ceny požadované ve zdejším bazaru jsem si ji nehodlal pořídit. A tak se stalo, že jsem si nejprve přečetl „koťata“. A když vloni došlo na reedici této knihy, neváhal jsem a pořídil si i ji. A nyní konečně přečetl…
Je to dobré čtení. Řekl bych, že je stejně dobré jako Thorneho „Černé díry a zborcený čas“, které považuji za dosud nejlepší čtení o gravitaci a relativitě.
Bohužel handicap této knihy je, že je v podstatě téměř čtyřicet let stará. Základy kvantové teorie sice za tu dobu žádnou revolucí neprošly (koneckonců o tom svědčí i letošní Nobelova cena za fyziku za experimentální potvrzení tzv. Kodaňské intepretace kvantové mechaniky), ale objevila se řada dalších teoretických doplnění, aplikací a experimentů a v neposlední řadě i pokusů o sjednocení „kvantovky“ s obecnou teorií relativity. Řada těchto věcí by doplněnému vydání slušela. Naštěstí o tom referují i jiné knihy a Pátrání po Schrödingerově kočce lze chápat jako velmi úspěšný historický pokus o popularizaci části teoretické fyziky.
Jednoznačně lze napsat, že pro čtenáře, kteří chtějí do kvantové mechaniky nakouknout poprvé, je to stále jedno z těch nejlepších čtení. Hlavně proto, že o problematice pojednává docela široce, a tudíž poskytne víceméně všechny důležité související informace a argumenty, a také proto, že je napsáno opravdu srozumitelně.
Kvantová mechanika s sebou nese velký „filosofický náboj“ a principiální problémy se svoji interpretací. A v takovém případě má každé správně napsané slovo velkou cenu. Nutno dodat, že velkou zásluhu na srozumitelnosti text má i překladatel, který dokonce dokázal sáhnout po českých reáliích tam, kde českému čtenáři mohou v pochopení problematiky pomoci.

6 19.10.2022

Osobně jsem vděčný, že si lidstvo – tedy západní civilizace – prošlo érou osvícenectví a je mi líto, že o většinu výsad, které nám přineslo, se nyní dobrovolně připravujeme. Nehledě na to, že nám dalo do vínku i některé nectnosti.
Mezi nimi poměrně vyniká jedna, kterou můžeme nazvat víra v determinismus v tom smyslu, že většinu jevů včetně těch společenských (tedy i ekonomických) umíme předpovědět a vypočítat.
Poslední desetiletí však ukazují, že spoléhání na předpovědi všeho druhu přináší stále menší zisk. Důvodem je komplexita systémů a dva jevy s ní spojené. Prvním z nich je vlastní uvědomění si komplexity systémů, které zejména ve společenských vědách možná ještě ani plně nenastalo. A druhým je vlastnost složitých systémů, kterou lze označit jako nelinearita systémů. Je to onen pověstný efekt motýlích křídel.
A právě druhému jevu Taleb obšírně věnuje svoji knihu a velmi důkladně se snaží čtenáře přesvědčit, jak nebezpečné a někdy nezodpovědné je spoléhat se někdy jen na experty zaštiťující se pouze rovnicemi a pomíjející zkušenost, intuici a události s „nekonečně“ malou pravděpodobností. Zvláště patrné je to, pokud do hry vstupuje rovnicemi podepřený risk managament pomíjející události, o nichž je řeč.
Z „rovnic“ bohužel nikdo nemohl vydedukovat morové epidemie na konci středověku, explozi sopky Krakatoa v roce 1883, dobrodružství srbského mladíka Gavrilo Principa jednoho červnového nedělního dopoledne roku 1914, zkázu newyorských mrakodrapů v září 2001, řádění Katriny v New Orleans v roce 2005, vlnu tsunami vzniklou jako důsledek zemětřesení v březnu 2011 východně od Japonska nebo nedbale nasazenou masku nějakého laboranta mikrobiologické laboratoře ve vzdáleném Wuchanu v listopadu 2019.
Ano, to vše jsou události, které, bez ohledu na to kdy nastaly, ovlivnily a vlastně dodnes ovlivňují lidskou civilizace na celé Zemi.
Jsou to události, které Taleb nazývá „černými labutěmi“.
V knize popisuje jisté „zákonitosti“ černých labutí a zdůrazňuje, že je nelze předpovědět a tudíž se na ně nelze připravit, pomineme-li několik obecných, ale nepříliš účinných opatření.
Nicméně jisté ponaučení z knihy vyplývá a je formulováno do sady doporučení, jak bychom se měli chovat, pokud posuzujeme doporučení různých expertů, a jak bychom se měli chovat v praktickém životě. Upřímně řečeno, ta doporučení však nejsou příliš smysluplná pro jednotlivce, a pokud jsem použil plurál, měl jsem na mysli spíše společnost jako celek.
Ale přece jen se tím můžeme řídit i jako jednotlivci, a to tehdy, otevřeme-li si Talebovo „desatero“ a jeho pomyslným sítem budeme například prosívat předvolební programy kandidujících stran a jednotlivců.
Autorovi bych možná vytkl příliš velkou sebestřednost a občasný nával Cimrmanovy neschopnosti opustit myšlenku. Knize by slušelo, kdyby měla o pár desítek stran méně.

6 12.11.2021

Pro našince je to exotické téma – vzdálená země ve vzdáleném čase. S přečtením Samuraje jsem dlouho váhal, protože mám stále v hlavě nedostižného Clavellova Šóguna a bál jsem se, že jím budu ovlivněn aneb, jak říkají advokáti, budu podjatý. Bál jsem se vcelku oprávněně.
Nejlépe je vnímat obě knihy jako komplementární, protože se odehrávají na „stejném“ místě a ve „stejné“ době. Jejich ústředním tématem je střet civilizací: japonské a křesťanské. Popisují dobu šógunátu poté, kdy se moci chopil nejznámější šógún Tokugawa, jehož vládnutí je spojováno s intenzivní komunikací s holandskými a španělskými obchodníky a misionáři. A právě předešlé souvětí, respektive jeho poslední věta v sobě skrývá významný rozdíl, vnímáme-li vše z historického hlediska.
Zatímco Clavell popisuje interakci Japonců s protestantskou kulturou, jíž se na šógunově dvoře dostává slyšení a pevné pozice, Endó věnuje pozornost katolickým Španělům a jejich neomalené misionářské činnosti, jež naopak Togukawu popuzovala. Z tohoto hlediska obě knihy přinášejí rozdílné a konkurenční pohledy obou křesťanských „misií“. Ale také různé rozuzlení děje.
Ale dost historických souvislostí a komparace.
Samuraj je zajímavou knihou, ale řekl bych, že v sobě nese zátěž toho, že ji napsal Japonec. Zdá se mi kusá a poměrně přímočará. Ač je v knize věnováno mnoho místa teologickým úvahám, jsou i tyto pasáže jakoby sražené k zemi. A mám pocit, že je to kniha primárně pro japonské publikum. Zdá se, jako by Endó přepokládal znalost japonských historických a kulturních souvislostí a namísto toho se zaobírá zevrubným popisem fungování španělského impéria a katolické církve (což je určitě zajímavé i pro nás, kteří v daném kulturním prostředí žijeme). To, co se dělo v Japonsku té doby, popisuje velmi střízlivě z hlediska obsahu i z hlediska literárního stylu a jazyka. Pokud se týká té formy, mám pocit, že nemalý podíl na tom má i překladatel, jenž je možná dobrým japanologem, ale postrádám u něho cit a schopnost nakládat s mateřským jazykem (J. Emmerová překládala Šóguna zřejmě z angličtiny a i přes ten dvojitý překlad mi to přišlo hezčí).
Endóova Samuraje ale nechci zatracovat. Bavilo mne to a jsem rád, že jsem ho četl. Pomohl mi poznat zase kousek nepoznaného. Za to jsem vždycky vděčný.

6 31.08.2021

Když jsem kdysi četl „Intelektuály“ Paula Johnsona, pociťoval jsem jisté zklamání a nenaplněné očekávání, které jsem logicky u tohoto autora měl. Snad tato skutečnost mne přiměla, abych se pokusil „spravit si chuť“ a sáhl po titulu nejen s podobným názvem, ale i s podobným obsahem, který je dílem dvou - pro středoevropský region významných historiků -, a sice Tonyho Judta a Timothyho Snydera. První z nich bohužel zemřel na ALS krátce po dokončení knihy.
Zatímco od Snydera už jsem něco četl, Judtovy knihy na mne v mojí knihovně zatím čekají. Tuto knihu tedy mohu vnímat jako úvod do díla T. Judta. A nechtěný záměr se ukázal jako prozíravý. „Intelektuál“ obsahuje hodně autobiografických textů a sebereflexí T. Judta a mnohé z jeho knih dostávají tímto zarámováním zajímavé kontury.
Je to dobrá kniha. Je produktem dvou pozoruhodných mozků – intelektuálů -, a přesto postrádá akademickou nudnost a je velmi čtivá. Prolínají se v ní osobní vzpomínky s komentáři pracovního života a předmětu činnosti obou historiků, kterými jsou dějiny 20. století s velkým důrazem na dějiny Střední a Východní Evropy. Poznamenal jsem si v ní několik desítek míst, ke kterým se vyplatí vracet a opakovaně o nich přemýšlet.
Z názvu lze usoudit, že velká pozornost je věnována vlivu intelektuálů na politiku a veřejné dění s důrazem na levicové intelektuály a liberály (osobní poznámka: obě skupiny nás v poslední době rozhodně nezahlcují nadějemi, pokud vůbec přistoupíme na myšlenku, že intelektuálové s výrazným vlivem na veřejné dění se ještě vyskytují). To, že je pozornost věnována právě této skupině intelektuálů je – viděno optikou autorů – důsledkem nacismu a fašismu, vůči němuž se mnohé osobnosti velmi výrazně vymezovaly.
Knihu vřele doporučuji všem, kdo se zajímají o moderní dějiny a historické souvislosti přítomnosti.
A teď konečně hurá na „Poválečnou Evropu“, „Zapomenuté 20. století“ a další…

Poté, kdy jsem dostal do rukou svůj genetický profil, řekl jsem si, že konečně sáhnu po knize, která mi moje čerstvě nabyté poznatky a dojmy pomůže zařadit do širšího kontextu. Takže došla řada na „Mých prvních 54 000 let“ švédské novinářky specializované na popularizaci vědy Karin Bojsové, jež mi už nějakou dobu ležela v knihovně – tedy ta kniha.
Pro čtenáře, kteří mají rádi historii, je to velmi příjemné čtení. Autorka zvolila „user friendly“ styl, takže téma otevřela velmi širokému okruhu potenciálních čtenářů. Mapuje historické lidské migrační vlny, které do Evropy postupně přinesly člověka jako takového, ale v různých historických obdobích znamenaly i příliv nových kulturních (v nejširším slova smyslu) vlivů a fenoménů. Na rozdíl do mnohých starších děl podobného zaměření je ono mapování založeno nikoliv na archeologii jako takové, ale na následných genetických analýzách mitochondriální (hlavně) a Y-DNA, tedy využívá výsledků oboru, který figuruje pod označením „populační genetika“.
Výsledkem je nový pohled na osudy lidského rodu v Evropě a v neposlední řadě i nabourání určitých klišé, která nám byla servírována ve škole nebo populárně naučné literatuře.
Protože autorka má z hlediska popisu haploskupin omezený záběr zaměřený na její vlastní genetický profil, respektive profil částí švédské populace, je kniha pro Středoevropana zajímavá pouze tím odborným kontextem. Relevantní informace vztažené ke středoevropské populaci obsahuje jen v omezené míře. Ale i tak stojí za přečtení. Už jen proto, že ukazuje, že řada jevů, o nichž nám kantoři v dobré víře vyprávěli, vypadala ve skutečnosti trochu jinak.

6 16.08.2021

To je souhrnný komentář k celé sérii, protože nemá valného smyslu rozepisovat se ke každému z dílu zvlášť.
Název cyklu evokuje představu, že jde o jakési alternativní dějiny a sugeruje představu odhalení skrytých hybatelů našich dějin. Nelze popřít, že na běh dějin měly občas vliv osobnosti a události, které jsou z pohledu dnešní historiografie na okraji zájmu, ale, upřímně řečeno, tak tomu bylo při popisu historie vždy. Každá epocha se vyznačuje jiným porozuměním těm předchozím a jejich rozdílnými intepretacemi.
Přesto se nedomnívám, že Vurmovo dílo nějak významně přispívá k alternativnímu výkladu historie. Řekl bych, že jde spíše o doplněk postihující věci, na které se ve velkých monografiích nedostalo.
Ne že by to bylo nezajímavé, ale je to spíše takové panoptikum kuriozit, tu s menší, tu s větší vahou na běh dějin. U pro mne zásadních témat, jako jsou templáři, zednáři, ilumináti nebo Francouzská revoluce jde o povrchní popisy, které rozhodně nemohou uspokojit touhu dozvědět se něco více.
Nebo že by to bylo důsledkem toho, že to jsou věci tajné a tudíž opravdu neproniknutelné? To asi ne.
Je to místy zajímavé a spíše lehké čtení s bohatým, ale občas bezobsažným, obrazovým doprovodem. Jako úvod to tematiky to určitě může splnit svoji roli, ale více od toho nelze čekat.

5 29.04.2022

Řekl bych, že „Elegantní vesmír“ je nějaké 22. – 23. zastavení na mé cestě k pochopení fyzikální podstaty světa. Tolik populárně naučných knih věnovaných astrofyzice, kosmologii nebo kvantové mechanice jsem zatím přečetl.
A Greenovu knihu řadím k tomu nejlepšímu, co jsem zatím četl. Tedy za předpokladu, že její téma – strunová teorie – má tu fyzikální váhu, kterou sama sobě přikládá.
Je to první kniha z výše naznačených, která je věnována víceméně jen strunové teorii, byť se ve svém úvodu snaží o zasazení tématu do širšího fyzikálního kontextu, a to pasážemi o STR, OTR a kvantové mechanice. I když knih věnovaných „teorii všeho“ bylo i v češtině vydáno nemálo, takto podrobně, jak je tomu v této knize, se superstrunám věnuje málokterá.
Je to zajímavé čtení, které strunovou teorii objasňuje výkladem od jednoduššího ke složitějšímu a na závěr se zabývá její implementací do astrofyziky a kosmologie.
Rozhodně jsem se dozvěděl řadu zajímavých věcí a radost mi udělalo, že autor zmiňuje i našeho pravděpodobně nejcitovanějšího teoretického fyzika Petra Hořavu, který stojí spolu s Edwardem Wittenem za tzv. druhou strunovou revolucí (přesněji řečeno oba ji spolu iniciovali).
Jak to u takových knih bývá, čtení to není vždy úplně jednoduché, ale autor i překladatel se moc snažili, aby to podali čtivě. Zvláště překlad je třeba velmi vyzdvihnout. Luboš Motl nejenže věnoval pečlivou pozornost překladu fyzikálních termínů a obratů (což není překvapením vzhledem k tomu, že je sám špičkový teoretický fyzik), ale dokázal elegantně a hlavně přitažlivě přeložit řadu různých příměrů, alegorií a názorných příkladů. Většinou nejde jen o mechanické překlady, ale o jejich převod do českého kulturního kontextu.
Pokud si chce někdo přečíst něco smysluplného o superstrunách, je tato kniha asi tou nejlepší volbou.

5 30.03.2022

Před několika miliony let kdesi „v Olduvajské rokli“ obdařila evoluce primáta, který zatím zase v ničem tolik nevynikal, touhou objevovat neznámé, poměřovat síly s přírodou i mezi sebou. Na jedné straně z něj vytvořila dobyvačné monstrum a na straně druhé tvora s bezmeznou touhou být všude a pokud možno jako první.
Jednou z panožek nenasytné a takřka všudypřítomné améby, jež si říká lidstvo, jsou horolezci. Jsou neškodní, pokud pomineme fakt, že někteří z nich na tomto světě zanechají své rodiče, manželky či děti dříve, než bývá u zbytku populace zvykem. A pokud pomineme fakt, že pod Čomolungmou to vypadá jako na skládce v Dolních Chabrech.
Bílý pavouk je knihou o horolezcích a pro horolezce – především. Ti bezezbytku dokážou vychutnat to, o co se s nimi Heinrich Harrer, sám bývalý výtečný horolezec, podělil. Přečíst si ji ovšem může každý, ale ne každý ji bude chápat.
Osobně jsem zůstal na půl cesty. Tak trochu chápu, ale zároveň ty blázny neumím docenit.
Eiger není největším zabijákem mezi horami, ale vzhledem ke své výšce má těch životů na svědomí hodně. Zvláště pak jeho proslulá severní stěna, o níž psal i náš Ota Pavel (a popisoval první úspěšný výstup dvou horolezců z tehdejšího Československa – Harrer – je zmiňuje také).
Harrer sestavil takovou - velmi čtivou - kroniku zlézání severní stěny Eigeru od prvních pokusů až po devadesátá léta minulého století. Patřil mezi zasvěcence, protože sám bylo součástí družstva, jež v roce 1938 dosáhlo prvovýstupu této stěny. Je to kronika poměrně podrobná popisující lidské povahy, ale především povahu velkého obra Eigeru.
Není to příliš radostné čtení, byť těch, kteří tu bájnou stěnu zlezli, je mnohem více než těch druhých. Není veselé, protože čtenář pochopí, kolik mladých životů bylo promarněno zbrklostí, nedostatečnou přípravou nebo prostě jen jako důsledek smůly a nešťastné náhody, o něž v horách není nouze.
Jako výsměch knize i jejím hrdinům se může jevit skutečnost, že Švýcar Ueli Steck v roce 2015 tuto stěnu (ve stopách prvovýstupu) zdolal volným lezením za 2 hod. a 22 minut.
Nedokázal by to ovšem, kdyby nebylo Heinricha Harrera, jeho parťáků a všech jeho následovníků.
Klobouk dolů.
Až se přestanou takoví lidé rodit, lidstvo přestane být lidstvem ve vznešeném smyslu toho slova.

5 05.12.2021

S odstupem několika let jsem si přečetl i druhou „obžalobu“ islámu a islamismu z pera nekompromisní, „nekorektní“ a neohrožené Oriany Fallaci. Když psala tuto knihu, neměla co ztratit, ale přitom nechtěla ztrácet čas eufemismy a opatrným opisováním problémů, které přináší islám směřující do Evropy.
Roky jí daly za pravdu. Bohužel.
Kdo četl její „Hněv a hrdost“, má představu, jak vypadá i tato kniha.
Její styl je ostrý a v dnešní době pro mnoho lidí neakceptovatelný. Já se však mezi ně neřadím. Obě knihy jsem si přečetl s pocitem, že Fallaci rozumím a jsem na její straně.
Radikální vyjadřování a postoje jsou protiváhou selhání institucí a elit Evropské unie i elit národních. Fallaci, a ani nikdo jiný, nemá na své straně tak mocné komunikační kanály, jaké mají Brusel a národní vlády, a proto veřejné mínění „prostřelila sice nepovolenou, ale účinnou municí“.
Rozebírá mnoho případů, kdy „Evropa“ ignoruje flagrantní infiltraci islamismu a radikální muslimské kultury s cílem obsadit evropský životní prostor. Vlastní text lze také označit za obžalobu islámu a evropského politického systému, který není ochoten se islámu ohrožujícímu podstatu našeho zdejšího bytí postavit. Je mixem osobních stanovisek autorky k islámu a muslimům, konkrétních vzpomínek a zážitků (někdy velmi brutálních) s tématem propojených a „dialogů“ s různými politiky, v nichž je kritizuje za jejich pokrytectví a nečinnost. Neváhá nevybíravě útočit na zastánce multikulturalismu a nekritického vítání imigrantů arabského původu (srovnej se současností). (Nedělám si iluze, že ani zarytí demokraté a multikulturalisté si s O. Fallaci nebrali servítky – víme, jak se chovají dnes.)
Fallaci je politicky nekorektní v dobrém slova smyslu. Nesnaží se psát uhlazeně. Naopak je velmi drsná a někdy velmi vulgární. Domnívám se, že na to má právo.
Fallaci je v ráži a nehledí napravo, nalevo. Islám je pro ni jen jeden – ten zlý. To se nám líbit nemusí a je to hodno polemiky. Nezapomínejme však, že Fallaci strávila v islámských zemích mnohem více času než většina tzv. multikulturalistů, tudíž její zkušenosti byly bezprostřední a věděla, o čem píše.

5 24.11.2021

Protože jsem si letos pořídil i čtvrtou knihu Davida Attenborougha, která u nás zatím vyšla, řekl jsem si, že si je všechny – od nejstarší - zase přečtu.
Tedy jsem začal Životem na Zemi. Myslím, že každému, kdo ji alespoň vezme do rukou, je zřejmé, že podobné knihy se u nás dnes vydávají už jen velmi ojediněle. Rozsah fotografické „přílohy“, již bez výjimky tvoří velkoformátové fotky, je obrovský.
Čtení je to i po těch letech (více než 40 let od vydání originálu) pořád zajímavé. Rozhodně je to tím, že kniha je v podstatě jeden velký příběh evoluce života na Zemi, v němž na sebe vše navazuje.
Samozřejmě za ta léta nastal v zoologii a evoluční biologii významný pokrok, a proto nelze brát všechna uvedená fakta jako platná a správná. Snad nejvýrazněji to platí o kapitole věnované plazům.
Tahle skutečnost však nepoškozuje knihu, protože jde o logický a zákonitý jev.
Fakta si ovšem lze ověřit a i kdyby se snad čtenáři do hlavy vnutila nesprávná informace, nebudou důsledky nijak vážné.
V tom hlavním – v popisu jednotlivých etap vývoje pozemského života – je Attenboroughova kniha stále velmi seriózní a důvěryhodná. Navíc je psána s Attenboroughovými příslovečným citem pro detail a souvislosti.

5 24.11.2021

Zajímavá kniha, to nemohu říct…
Preston zvedl téma a opět jej zahodil. Tím bych asi hodnocení knihy mohl ukončit, ale zkusím přidat pár slov navíc.
Dostala se mi do rukou v podobě audioknihy, a poněvadž jsem před časem četl Prestonova „Tyranosaura“, věděl jsem, že to nebude žádné velké překvapení. Nicméně témata jako částicová fyzika a kosmologie jsou moje mými oblíbenými, a tak jsem „sluchátka nasazoval“ s jistým napětím.
To překvapení se opravdu nekonalo. Autor přistoupil k tomu tématu velmi povrchně a zpackal téměř vše, co se dalo. Někdo z předchozích hodnotitelů napsal, že je tam hodně vědy. Nikoliv, vědy je tam ve skutečnosti poskrovnu.
Konflikt vědy s vírou, přeceňování vědy, osobní ambice vědců a nadřazenost některých z nich, teoretická fyzika vs. filosofie… Co téma, to surový drahokam, jenž by spisovatel s nadáním amsterdamských brusičů diamantů mohl vybrousit a vyleštit ve skvost.
Ne, částicová fyzika se nedělá tak, jak to Preston vyfabuloval. Dokonce ani v USA ne. Vědci takto nepracují. Věda takto nefunguje a zaštítit se tím, že je to beletrie, a tudíž je v ní vše povoleno, je cesta do pekla.
Snaha ustavit vědu jako nové náboženství je poněkud karikována, ale budiž. Co je jakžtakž uvěřitelné, je náboženský fundamentalismus přerůstající ve fanatismus. Ten je na vzestupu právě ve Spojených státech a Preston jej na pozadí příběhu zdařile dokumentuje.
Pokud to zredukuji, dostávám se k obrazu céčkového thrilleru typického pro 80. léta minulého století. Mrzí mne to, protože si uvědomuji, jakého vzdělání se Prestonovi dostalo a jaké texty také umí napsat.
Nedobrý dojem umocnil interpret audioverze. Spolu s produkcí si mohl alespoň zjistit, co znamenají některé fyzikální symboly a jak se vyslovují.

5 21.09.2021

Populárně naučná literatura je navzdor svému označení spíše nepopulární. Je to škoda.
Richard P. Feynman paří mezi největší fyziky (a vlastně vědce vůbec) 20. století. Mám k němu respekt pro jeho přístup k fyzice, vědě a životu vůbec. Zatím jsem přečetl čtyři jeho knihy, jež je možné považovat za příklad toho, jak lze popularizovat vědu. V tom byl Feynman nedostižný. Občas nahlížím i do jeho slavných přednášek z fyziky, které – mimo jiné – sehrály osudovou roli v životě autora knihy, kterou tu dnes představuji. Je jím fyzik Leonard Mlodinow.
Ale ani Mlodinow u nás není neznámým autorem. Zvláště jeho kniha „Eukleidovo okno: Příběh geometrie od rovnoběžek k hyperprostoru“ (Slovart, 2007) je velmi povedená.
Mlodinow měl jako mladý „postdoc“ štěstí, že mohl pracovat v Caltechu a měl pracovnu kousek od pracovny „velkého Dicka“, který v té době už byl sice jako vědec za zenitem, trpěl smrtelnou chorobou a měl svoje „stařecké“ mouchy, ale přesto všechno stále patřil mezi špičky v oblasti teoretické fyziky. Kromě Feynmana měl na stejné chodbě pracovnu Murray Gell-Mann (autor kvarkové teorie) a John Henry Schwarz (jeden z otců teorie superstrun).
Pracovat v takovém prostředí jistě člověka poznamená na celý život a Mlodinowa dokonce natolik, že s odstupem času o tom všem napsal knihu. Je to vzpomínková kniha vzdávající hold především Feynmanovi. Popisuje lidi, vztahy mezi nimi, soupeření a kolegialitu, vážné i méně vážné historky. Dokresluje Feynmanův obraz, který o sobě ve svých knihách podal on sám. Nutno přiznat, že Mlodinow nejde moc do hloubky, ale je otázkou, nakolik se mu vlastně podařilo proniknout do blízkosti Feynmana.
Autor občas zabrousí i do fyziky, ale je to velmi povrchní a lehce srozumitelné i pro naprosté laiky.
Mlodinowa kniha je svědectvím o teoretické fyzice z 80. let a lze ji chápat jako jednu z mála knih nenásilně popisujících dění v zákulisí.

5 27.08.2021

(SPOILER) Detektivní příběh pro literární snoby. Tak by se asi ve zkratce dala charakterizovat tato kniha.
Teď se podívejme, zda je takové značení smysluplné.
Malé skupině studentů se dostalo cti studovat na malé soukromé americké univerzitě starou řečtinu a zcela se jí oddat, mimo jiné díky vynikajícímu přednášejícímu.
Elitní (a elitářská) skupinka podlehne mysteriu starověkého Řecka a jeho mytologii natolik, že se oddává i dionýsovskému kultu. Osud ji však dostihne a přivede do zkázy.
Zatímco v podání severských autorů by šlo o přímočarý příběh zaměřený spíše na psychologii kriminalisty zatíženého osobními problémy a dlouhé pasáže „z pitevní zprávy“, autorka sestavila nevšední detektivní příběh, který je vpleten do přediva antické tragédie a mnoha kulturních literárních odkazů (Dostojevskij, F. S. Fitzgerald, Flaubert).
Řecká mytologie jako by se stala přímo součástí dějové linky, když hlavní aktéry děje stíhá nepřízeň Erínyí, jež jsou koneckonců v textu zmíněny rovněž.
Výsledkem je opulentní román, jenž banální příběh rozmařilých „Bright Young People“ převádí na drama zaobírající se vnitřním světem protagonistů, jejich rodinnými „anamnézami“ a motivacemi. Je to intelektuálně podnětné čtení, jež člověka kulturně zorientovaného oblaží mnoha příjemnými pocity, rozezná-li v dialozích či myšlenkách odkazy na ten či onen literární pramen.
Přesto moje libé pocity nahlodal drobný červíček pochybností a dospěl jsem k závěru, že snaha vystavět antickou tragédii na skutkové podstatě malérů univerzitních studentů, kteří „roupama neví, co dělat“, nestojí na pevných základech. Možná, že je tam příliš štukové výzdoby, kterou konstrukce pod ní jen stěží unese.
Vrátím se k úvodu: „Tajná historie“ asi je knihou pro literární snoby, pokud ji nebudou brát moc vážně.

5 27.08.2021

Knih popisujících utrpení lidí za války bylo a bude napsáno mnoho. Jejich autoři pravděpodobně nezapomněli vůbec na žádnou z obětí a trpících a každá z pomyslných hlav hydry zvané „válečná utrpení“ byla zdánlivě dokonale popsána.
Přesto rotačky chrlí nové a nové příběhy. I tady platí, že nejsem znalcem žánru a nemohu srovnávat a vynášet „objektivní“ soudy, zvláště pak, když v leckterých případech nejsem schopen rozlišit, zda jde o krásnou literaturu, nebo knihu napsanou dobrým vypravěčem, který ucítil vůni peněz vanoucí ze zákopů, lágrů nebo bídou zmítaného týlu.
„Slavík“ Kristin Hannahové je jednou z knih, která patří do současné celosvětové vlny (vydání originálu v roce 2015). Je to dojemný příběh líčící osudy francouzských žen v Němci okupované zemi a jejich zapojení do odboje. Je to příběh, který byl inspirován osudy konkrétních lidí (Belgičankou převádějící spojenecké vojáky do Španělska) a stává se tím realističtější, byť jako čtenář jsem měl někdy pocit pravého opaku. Je to příběh, který sice nabízí naději a ve svém důsledku jí příliš nenaplní. Je to příběh, jenž je možná až příliš patetický a podobně jako jiné příbuzné knihy ve mně vyvolává otázku, zda to lze prominout, protože to knize přiláká čtenáře a tím zviditelní hrůzy války dalším lidem, nebo je dobré mračit se nad tím s pocitem, že to znevažuje podstatu věci.
Ten můj hlavní dojem přesto asi je, že je to kniha o lásce. Erich Fromm v eseji „Umění milovat“ popsal druhy lásky: milenecká, mateřská, otcovská, sourozenecká, mezi přáteli, lásku k vlasti… A o všech vedl filozofickou disputaci. Kristin Hannahová udělala v podstatě totéž, protože v jejím románu dostala své místo každá z podob lásky. Je to možná méně učené, není to však určeno rozumu, ale srdci.
Proto se také asi čtenářovo srdce při čtení této knihy projevuje o něco hlasitěji než jeho rozum.
Každý ať si sám pro sebe posoudí, co je pro něj dobré.