Cabiria
komentáře u knih
Deník japonské manželky
Veronika Ageiwa
Oddechové nenáročné čtení.
Dozvěděla jsem se řadu pro mě nových informací o životě v Japonsku, odlišnostech mezi naší a tamní kulturou i o tom, jak Japonci vidí nás.
Veronika mi zprvu úplně sympatická nebyla, pak jsem si k ní ale našla cestu a vlastně jsem ji dost obdivovala za její odvahu a odhodlání žít v úplně cizí zemi, nám tolik cizí kultuře, úplně sama bez nikoho známého - krom manžela, který byl pořád pryč a stejně jí příliš nepomáhal.
Nejvíc zajímavý mi přišel ten rozpor ve společnosti - na jedné straně je kladen extrémní důraz na zdvořilost, řád, pořádek, úslužnost, perfektní služby apod., na straně druhé v běžném životě nenapadne muže podržet ženě dveře, pustit sednout v autobuse těhotnou... zvláštní.
I když se mi japonská, potažmo asijská kultura líbí, žít bych tam nechtěla.
Malý Gatsby a Carmen z Chodoriva
Michal Viewegh
Jednohubka, přečtená za odpoledne - naštěstí, protože to byla celkem ztráta času.
Jak již někdo trefně poznamenal, Viewegh píše, jako kdyby to už chtěl mít za sebou, a stejně tak jsem to já i četla. To je asi tak jediné v čem jsme na stejné vlně.
Nezastírám, že nemám tohoto spisovatele ráda, rozhodla jsem se mu ale zase po čase dát šanci, a to hlavně proto, že jsem knihu dostala jako dárek a bylo by mi líto ji poslat dál nepřečtenou...
Autor píše asi jako když jsme se spolužačkou na základce psaly společně román na pokračování - úroveň slohovky lepšího žáka osmé třídy.
Je to dost autobiografické, což mi zde z nějakého důvodu vadilo. Asi mě prostě nezajímá Vieweghův osobní život, jeho zdravotní problémy, problémy s erekcí apod. Pokud cítí potřebu to ventilovat, možná by si měl psát spíš deníček. Jeho psaní mi navíc přijde oplzlé, a to nemám pocit, že bych byla nějak prudérní. Ale on píše jaksi ...úchylně..?
Prvních padesát stran totálně o ničem, "vtipné" historky trapné. Hlavní nosný příběh by mohl mít velký potenciál, bohužel byl těžce odfláknutý, konec useknutý.
Podtrženo sečteno - celkem zbytečná kniha.
Anna ze Zeleného domu
Lucy Maud Montgomery
To bylo krásné!
Ani jsem nečekala, že se mi bude tato dětská kniha tak moc líbit! Ona ale zase není tak úplně dětská, mám pocit, že řadu věcí člověk chápe asi až s věkem.
Zábavné a milé příběhy ze života trochu nezbedné a velmi upovídané Anny jsou prodchnuty poetickým a barvitým líčením krajiny, přírody a vesnice v různých ročních obdobích.
Člověk jakoby se s Annou vracel sám do dětství, do dětského způsobu uvažování a nazírání na svět očima dítěte, a z té nostalgie vás až místy píchne u srdce, že ten čas už je pryč...
Anna, svérázná a pozitivní osůbka s dobrým srdcem, mi přirostla k srdci a mám chuť si o jejích dalších osudech ještě přečíst, ač jsem původně neměla další díly v plánu.
Zajímavý byl také náhled do tehdejšího způsobu výchovy dětí, z dnešního pohledu dosti přísný.
" Těšit se na něco, to je půlka radosti, kterou z toho máme. Nemusíme všeho dosáhnout, ale nikdo nás nemůže připravit o požitek z toho, na co se těšíme."
Prostá pravda
Jodi Picoult
Tohle bylo docela zklamání. Začátek vypadal slibně, další vyprávění bylo ale zdlouhavé, bez spádu, vadily mi stále se opakující úvahy hlavních postav, které však nepřinášely nic nového v ději.
V polovině jsem dokonce chvíli myslela, že už to nedočtu, se začátkem soudního procesu se naštěstí příběh opět trochu rozjel.
Přilákalo mě hlavně zajímavé téma Amišů, o kterých jsem doufala, že se dozvím více než dosud vím. Čekala jsem hlubokou sondu do jejich způsobu života, ale bohužel jsem se moc nového nedozvěděla.
Pasáže zabývající se osobním životem celkem nesympatické Ellie mě moc nebavily a části s duchařinou mi připadaly opravdu slabé.
Celkově mohla být kniha o dost kratší, lecos by se dalo vypustit a příběhu by to neublížilo.
Jedná se o mojí první knihu od Jodi Picoult, bohužel mě ale autorka moc nepřesvědčila. Třeba jí časem dám ještě šanci.
Náměsíční vrazi
Stanislava Veselá
Na tuhle knihu jsem se těšila, protože ráda poslouchám Krimi příběhy na YouTube. I když jsem po literární stránce nečekala nějaký zázrak, přece jen jsem spíše zklamaná.
Bohužel kniha vyznívá celkově trochu podivně. Je to asi tím, že vyprávět a psát prostě není to samé. To, co při vyprávění hezky plyne, napsané působí místy nepřirozeně až křečovitě, jindy se děj nudně vleče, skoky mezi různými událostmi také příběhům zrovna neprospívají... A bohužel i ta čeština občas pokulhává.
Psát se prostě musí umět. Tato kniha na mě působila zkrátka jen jako sepsaná příprava k vyprávění na YouTube, ne jako ucelené literární dílo.
Dávám dvě hvězdy - cením si každé prvotiny, odvahy a odhodlání, které do ní autor vloží. Druhá hvězdička je za nesporně nové informace, které jsem se dozvěděla.
Z mého pohledu nejzajímavější a asi i nejlépe sepsané příběhy - Scott Falater, Robert Ledru.
Záhada sedmi ciferníků
Agatha Christie
Trochu jiná Agatha, kde vyšetřovatelem není ani můj milovaný Hercule ani slečna Marplová, ale přímo jedna z postav příběhu, která se pouští do pátrání na vlastní pěst.
Zápletka je celkem originální, děj napínavý a konec překvapivý a nepředvídatelný.
Palička a lord Caterham mě bavili svými drobnými slovními přestřelkami.
Andělé a démoni
Dan Brown
Poprvé jsem Anděle a démony četla ještě jako studentka cca před 13 lety, tedy v době, kdy panovalo kolem filmů na náměty Dana Browna velké haló a jeho knihy byly bestsellery.
Když jsem se nyní ke knize vrátila, měla jsem už jen mlhavé povědomí o zápletce a vzpomínku, že jde o jednohubku, která rychle a svižně plyne a zhltnete ji na posezení.
Nevím, jestli příběh za ta léta už vyčpěl, nebo jsem prostě jen zestárla a moje preference se změnily, ale opětovné přečtení pro mě bylo zklamáním. Tentokrát mi děj tak příjemně neubíhal, místy jsem se naopak musela spíš nutit číst dál a zejména v druhé polovině mi osudy hlavních hrdinů byly vlastně skoro ukradené. Malá propracovanost postav a jakási jejich plochost by se snad dala odpustit, koneckonců má to být akční krimi, kde jde hlavně o to napětí a dějový spád. Jenže právě ono neustálé střídání jedné akce za druhou a později ( cca v poslední třetině) už i vršení úplných neuvěřitelností na sebe, vyznívá nakonec spíš únavně a otravně. O samotném konci, tedy odhalení toho kdo, proč a jak, ani nemluvě, tam už bych se ani nezdráhala použít slovo slátanina.
Oceňuji poodhalení iluminátské historie na začátku a připomenutí římských reálií, které mi vnuklo touhu se do tohoto města zase po čase podívat.
Musím souhlasit s uživatelem Akana, že režiséru Ronu Howardovi se na základě dost slabého námětu podařilo natočit ještě celkem slušný film.
Ne, nebavilo.
Koncept kontinua
Jean Liedloff
Jak už to u knih tohoto druhu bývá, stačilo by vše shrnout pár větami...
Sedmilhářky
Liane Moriarty
Potřebovala jsem po přečtení Svědectví o životě v KLDR nějakou pohodovou oddechovku. Liane Moriarty mě opět nezklamala. Je to čtivé, člověk to zhltne jedním dechem, a ač poodhalované téma je závažné, nejedná se o žádné psychologické drama, které by člověka duševně vycucalo. Prostě příjemné nenáročné čtení, jako zatím vždy od této autorky.
Střevo není tabu
Giulia Enders
Kniha propojuje velmi různorodé informace o trávicím traktu napříč medicínskými obory, dává je do souvislostí a předkládá čtenáři zábavnou a srozumitelnou formou.
Vzhledem k tomu, že mám v daném oboru vzdělání získané z klasických medicínských knih, mi tato samozřejmě místy připadala příliš banální a některé informace moc povrchní nebo neucelené. Uvědomuji si však, že záměrem autorky bylo seznámit s touto problematikou především laického čtenáře - a zde je tedy zábavná a nenáročnější forma rozhodně ku prospěchu. Myslím, že z tohoto pohledu se autorce dílo vydařilo na jedničku.
Věci, na které nastal čas
Petra Soukupová
Petra Soukupová umí psát s lehkostí a je vynikající pozorovatelka - nebo ona sama tvrdí, že lidi ani tolik nepozoruje, jako se spíš umí vcítit do toho kdo, co a jak prožívá. Psychologie postav, všednodennost, lidské motivace, vnitřní monology - to jí jde doopravdy skvěle.
Pro mě byly Věci na které nastal čas už několikátou knihou autorky, kterou jsem četla, a to je možná důvod, proč výše uvedená chvála tentokrát ustupuje jiným pocitům. A to dojmu, že její knihy mi už nemají co nabídnout. Její prvotinou jsem byla nadšená, wow, někdo dokáže takhle napřímo, stroze, jednoduše, syrově popsat běžný lidský život se vším všudy, to mi přišlo skvělé. Čekala jsem ovšem, že autorka bude dále růst, že časem k té skvělé formě psaní přidá také nějaký obsah, že přijde ještě nějaká další přidaná hodnota, nějaký přesah ( společenský, historický či jinak odborný...). A to se bohužel nestalo. Její knihy jsou jako rovnice, ve které se jen změní proměnné, jinak je to pořád dokola.
Chápu, že možná kniha ani nemá ambice mít nějaký přesah. Ale potom zase od takového čtení obvykle očekávám, že bude aspoň odpočinkové. Což zde ( tedy až na tu formu - jako že ji opravdu zhltnete) taky není, člověk z ní má spíš blbou náladu. A jedincům se sklonem k depresím a úzkostem bych ji snad ani nedovolila číst.
Myslím, že je škoda, že autorka nevyužije svůj nesporný talent a nezkusí třeba trochu zaexperimentovat s žánrem.
Pro mě je každopádně taková literatura trochu ztrátou času a od Soukupové si určitě nějakou dobu nebudu potřebovat nic přečíst.
Nečekala bych, že to napíšu, ale vcelku souhlasím s komentářem Salamandriny - že je to taková Třeštíková pro intelektuály. Jo, to by asi sedělo. Což mě trochu štve, protože po přečtení K moři, jsem prostě měla pocit, že je tam potenciál daleko větší. Škoda.
Pravidla moštárny
John Irving
Brilantně napsaná kniha. Kromě skvělého jazyka ( ač tedy hodnotím pouze překlad) a originálního příběhu, nabitá také řadou faktických informací z různých oborů, které si autor musel nastudovat, čehož si vždy velmi cením.
Osobně mám ale s Irvingem jeden menší problém- jeho knihy mě na začátku vtáhnou do děje, miluju jeho psaní, nemůžu se odtrhnout, nemůžu se nabažit, tak moc mě to baví, baví,....pořád ještě baví, a pak najednou přijde okamžik, kdy mi přijde, že už to natahuje jak gumu u trenýrek, a že příběhu by naopak prospělo, kdyby uměl skončit trochu dřív. Zkrátka, po přečtení jeho knih se cítím asi jako kdybych vylezla z cukrárny, kam jsem se hladově vrhla s chutí úplně na všechno a nezřízeně se tam naládovala dorty. Je to úžasné, lahodné, ale člověk se po tom cítí trochu přiotráven...
Vstup do ráje zakázán
Jarmila Loukotková
Jedna z knih mého dospívání, ačkoli už tehdy byly reálie, v kterých se odehrává, minulostí. To však nevadí, protože doba se sice změnila, ale vztahy a problémy v nich ne.
Kniha, která mě asi neomrzí, četla jsem ji mnohokrát a ráda se k ní vracím i dnes.
Znuděn krásou hnusu
Henry Spencer
Přečteno za dvě odpoledne, mezi různými činnostmi. Taková jednohubka, kterou člověk zhltne na posezení, protože chce pořád vědět co bylo dál, ač je to jasný jako facka. Že dál nebylo nic...
Trochu mi to připomnělo mou vlastní tvorbu z dob někdy na gymplu. Včetně toho jazyka, který někdy vůbec není špatný, a někdy je zase tak krkolomný ve snaze říct úplně všechno úplně všemi slovy, která se nabízí, že se věta podivně zamotá a člověk jí musí přečíst znova, aby jí plně pobral. Ale, tak vlastně i to k tomu asi patří.
Je to o ničem, samozřejmě. O čem by to taky mohlo být, když hlavní hrdina je týpek, který život vnímá jako nekonečně se vlekoucí soubor časových úseků, které je potřeba nějak přežít- a proto si je krátí vymetáním akcí, které ho nebaví, konverzací s lidmi, které nesnáší, nepřetržitým kouřením a samozřejmě drogami, které ho vedou do stále větší nicoty.
Časoprostor, v kterém se to celé děje, není nijak definován, nikdo se nijak nejmenuje, neznáme jména míst a kapel, kamarádů ani holek, se kterými spal, a je to jedno, protože o to vůbec nejde. Nebo vlastně právě o to jde, protože hlavního hrdinu nic z toho nezajímá ...Ta nedefinovanost jen odráží prázdnotu jeho světa, kde je všechno rozmazané, mlhavé, nepodstatné, nudné, pruda a úplná nicota.
Za mě jako prvotina nakonec dobrý, i když jsem tomu na začátku moc šancí nedávala.
Tenkrát Svět
Lukáš Vincour
Jedna hvězdička za ilustrace a poselství, byť trochu kontroverzní. Zpracování bohužel nic moc. Určitě by se téma dalo propracovat s větší hloubkou a precizností.
Trochu mi to připomínalo knihu Gerda - taky krásné ilustrace, rádoby silné a něžné poselství plné lásky, ale příběh a forma vyprávění nula nula nic.
Pro mě taková odfláknutá kniha na efekt.
Norrlandský akvavit
Torgny Lindgren
Zvláštní kniha. Náboženská témata mě sice úplně nepřitahují, ale také se jim nevyhýbám. Podle anotace jsem si slibovala zajímavé a zábavné čtení, ale v jiném smyslu, než v jakém se mi ho pak dostalo.
Zpočátku jsem tedy myslela, že knihu asi nedočtu, že to bude nudné. Ale pak se něco stalo...a příběh mě vcelku pohltil.
Hlavní postava bývalého pastora Olofa mi sice nebyla příliš sympatická, a ani jeho pohnutkám jsem vždy nerozuměla, ale postupně se rozplétající životní osudy ostatních postaviček Vasterbottenu vzbuzovaly zvědavost a potřebu číst dál.
Vyprávění se odvíjí pozvolna, klidně, pomaloučku. Jak člověk čte, sám se jakoby zpomaluje, mysl se upokojí, zpomalí se tok myšlenek a snad i srdeční tep. Ta kniha je jako meditace.
Styl psaní je jednoduchý, skutečnosti jsou ozřejmovány jasným a nesložitým způsobem, a přesto zůstává něco skryto a nutí k zamyšlení. Humor je jemný, schovaný v náznacích a přitom i trochu cynický.
V neposlední řadě je obálka knihy opravdu krásná.
V tom, jak je to tedy se spasením, nemám ale stále jasno :-)
Tentokrát to bude jinak
Alexandra Potter
Od začátku je jasné, jak to "tentokrát bude"... Ale to vlastně vůbec nevadí. Pokud člověk touží jen po příjemné oddechovce, bez velkého dramatu, psychologie, faktů, napětí a nevím čeho ještě, je tato kniha správnou volbou.
Žádná velká literatura to samozřejmě není, ale je to milé, nenáročné, hezky se to čte.
Průměrně tak jednou do roka mám chuť si od Alexandry Potter něco přečíst. A pak mi to zas na nějakou dobu stačí.
Dvě hvězdičky proto, že Není přání jako přání se mi zdálo přece jen lepší a to ode mě dostalo tři...
Čaroprávnost
Terry Pratchett
Fantasy nikterak neholduji (kromě Harryho Pottera) a tohle byl můj vůbec první Terry Pratchett. Přesto, že fanouška ze mně přečtení určitě neudělalo, musím uznat, že to má něco do sebe. Když je takový podzimní den jako dnes, studený a deštivý, v krbu praská oheň a z hrnku voní kakao, a člověku se nechce zrovna moc nad něčím přemýšlet, je to přesně ta pravá kniha, po které sáhnout a nechat se vtáhnout do toho příjemného světa na zádech želvy a čtyř slonů..I když v první části - na dvorku u Bábi - mi bylo určitě příjemněji než na Neviditelné univerzitě v druhé půlce, ta už mě tak nebavila a posledních 50 stran jsem dala už jen silou vůle, to na mě bylo asi až moc fantaskní a ujetý...
Ale! Až vyrostu, chci být jako Bábi Zlopočasná! Včetně těch šatů se žábami a netopýry!
Bál šílených žen
Victoria Mas
Na tuto knihu jsem se moc těšila, odeonky mám ráda. A nalákala mě i dobrá hodnocení zde. Bohužel ve mně téměř nic nezanechala a na to, že je dosti útlá, jsem se jí prokousávala neúměrně dlouho - nějak mně to čtení ani nebavilo.
O psychiatrii - a taktéž její historii - se celkem zajímám, takže poměry hospitálu a tehdejší přístup k duševně nemocným, které kniha líčí ( a dost se v tom opakuje), pro mně nebyly žádným novým zjištěním. Příběh, který se rozehrává na pozadí těchto kulis, je vcelku plytký a opravdu předem odhadnutelný. K postavám mi nějak nešlo udělat si vztah. No, snad Eugenii jsem fandila, to ano...
Čekala jsem rozhodně víc. Pokud je ambice knihy populární formou přiblížit neznalému čtenáři děsivé poměry psychiatrické péče dob vlastně ne zas tak dávných, pak toto asi splnila. Pokud měla směřovat k prvotnímu zamyšlení nad tím, že ne vždy i tady v civilizované Evropě měly ženy taková práva jako dnes, a jak smutné byly jejich osudy, pokud se rozhodly patriarchálnímu systému odporovat - pak asi také splnila očekávané.
Já pro ni ale asi nejsem tím správným čtenářem.