blackholesun32 komentáře u knih

Není to špatná kniha, ale že bych z ní byl urvanej jako téměř všichni, tak to říci nemohu. Nejradši bych dal 3 - 4, to tu však není! A přitom to rozhodně není špatně napsáno. Nicméně mi nějak přišlo, že to ne vždy plyne. Určité pasáže jsem se nudil. Jak už psal někdo přede mnou - vlastně jsem se neidentifikoval s žádnou postavou, žádná mi nebyla dostatečně sympatická. Nejvíce snad Jurek a jeho žena. Vlastně mi taky vadilo, že má kniha poměrně zaměnitelný styl - respektive nebyl ničím zajímavý. A přestože mám románové kroniky rád a Ostravsko je dostatečně zajímavý kraj (ale to i Podkrkonoší, Krušné hory - obecně Sudety), tak jak jsem psal již výše, ne zcela mě kniha ohromila.

13 04.04.2020

Oj, joj, to je moc hezká kniha. Především tedy jazyk! Se mi neskonale líbil. Až jsem si sám sebe říkal - žes ale toho Drdu opomíjel, jenom kvůli tomu, že byl tak trochu fanatickej komunista (jakože šel po mojim oblíbeným Demlovi, třebas). Nicméně, jak říká Kundera - život a dílo autora jsou dvě odlišné věci a neměli by se vzájemně posuzovat. A já musím s Kunderou protentokráte souhlasit a tedy neposuzuji. A proto se mi Městečko na dlani moc líbilo, nejen ovšem svým bezvadným stylem, ale pointami jednotlivých povídek. Někde jsem četl, že to Drda napsal, jako idylu, když potřeboval vzpruhu. Mno nevím jak moc se mu to povedlo, mě to jako idyla rozhodně nepřipadá - když nebudu brát na zřetel - idylický jazyk; a kupříkladu příběh o bláznivém Jankovi, jeho vyústění je dost kruté, ovšem, jako za každých dob, však se toho příliš nezměnilo, i když ta ironie v tom, že průvod jde za bláznem a směje se mu, vlastně sama sobě a svým strachům, tak ta mě pobavila nesmírně a proto nezbývá než smeknout, před detailem Jana Drdy.

Tak k tomu ještě něco málo připíšu. Kniha je výborná... tedy, skutečně první polovina mě zcela nadchla a byl jsem nadšen, pan Cílek umí nabudit, že by člověk vyrazil hnedle do přírody a hledal krásné krajiné kouty svatých míst-ch; bo dokonce i upravoval kouty své znejmilejší, do čehož jsem se pustil a nyní čekám až mi úříznou v kamenolomu krásný pískovcový sloupek, jímž si označím starou cestičku u nás na chalupě Via Sancti Adalbertus. Nicméně druhá polovina, byť samozřejmě taktéž velice dobře napsaná (a člověk může žasnout nad šíří páně Cílkova vědění, i když je jenom sem tam 10 - 15%), je skutečně až moc mystická. Ne - já proti tomu nemám až tak moc vážnějších námitek, bo sakrální a profánní se stéká denodenně v každém našem kroku, ale přeci jen taková ta keltsko-druidsko-germánská mystika je mi krapítek cizá (to už spíš ta přepjatá a leckdy hysterická mystika křesťanská - byť jedno nelze oddělit od druhého); prostě a jednoduše v krásném postaveném kameni vidím spíše perfektní doladění krajiny, místo, kde se mohu zamyslet, odpočinout, pokochat se, než se rozplývat nad tím jedná-li se o menhyr, který vysílá do svého okolí magickou sílu celého vesmíru, teď trochu zlehčuji, ale jak psal jsem výše, toto nazírání (a vlastně tak trochu prvotně Jungovské) světa je mi vzdáleno. Ovšem jinak - klobouk dolů, kniha skvělá a inspirativní.

11 23.08.2018

Asi nechci vidět svět jako Kundera. Eh! jinak, asi nechci vidět svět, tak jak nám jej překládá Kundera ve svých knihách.
Vše, jen vše, veškeré lidské snažení, motivy, vztahy, prostě vše, je determinováno a motivováno subjektivizovanou, egomaniackou představou o sobě sama. Vše, jen vše, je hra na hru, a my lidé jsme jejími herci. A Kundera to všechno pozoruje a ironicky se tomu směje, vysmívá a paroduje.
No, netřeba si nic nalhávat, v mnoha případech tomu tak skutečně je. A možná vícerokrát, než chtěl bych si připustit, ostatně sám se také kolikrát přistihnu při této hře, ovšem zároveň, jsem přesvědčen, že tomu tak není. Že mnohé naše jednání není motivováno viz výše řečeným, ale třebas láskou k druhému, touze pomoci, být s někým, jenom protože s ním chci být.
Anebo je to také, jenom otázka náhledu. A tisícekráte vyřčené situace a situace, které Kundera ve svých knihách vypravuje, mohou být vnímané v rozličných odstínech.
No - původně, tak cca v půli knihy jsem byl radikálnější a chtěl jsem dát za tří a být mnohem více nesmlouvavý, ale ke konci knihy se to ve mně více rozleželo a třebas popis, byť kratičký, rozhovoru mezi N. a Josefem, mě naplnil optimismem.
A na konci knihy, zůstal především smutek. Vlastně se to docela Kunderovi povedlo, dosáhl toho, o čem celou dobu vyprávěl. A tedy, proč ne.
Jen snad - zarazilo mne, že hlavní hrdinka zhruba v půli knihy telefonuje mobilem. Pokud nedošlo k nějakému výraznému časovému posunu v knize a mám dojem, že ne. Tak na konci osmdesátých a začátku devadesátých let - rozhodně ještě žádné mobily nebyly. Zajímalo by mne, jestli je to chyba, chyba v překladu anebo v originále.
A ještě závěrem - o proměně Kunderova stylu po Nesmrtelnosti - no nevím, ale mám pocit, že využívá pořád těch samých postupů, témat, smíchu i zapomnění.

10 13.11.2021

Jedna ze zakladnich knih, kterou bych si vzal s sebou na pusty ostrov. Cetl jsem mnohokrat a zrejme jeste mnohokrat cist budu. O Svejkovi lze hovorit a psat strasne dlouho jak z pohledu tech, co jej radi nemaji (nicmene to nedelaji, jelikoz jej vetsinou necetli) tak tech, co jej zboznuji. Nebudu se poustet do nejake fundovane recenze ci rozboru, na to nemam ani chut, natoz cas, byt jsem jednou v jedne hospudce stvoril fundovanou srovnavacku MASH a Svejka; samozrejme vitezne pro Svejka. Kratce, Svejk je jedna z nejsyrovejsich, nejotevrenejsich, nejpravdivejsich knih, ktera jednoznacne pritakava zivotu a snahou prezit i v tech nejsilenejsich a v pravde pekelnych podminkach. A uz jenom timto, si od nas Svejk zaslouzi, pred nim v nemem uzasu pokleknout na kolena.

10 28.05.2015

No panejo! Ta mi dala tahle kniha! Rozečetl jsem ji kdysi a nedočetl... a pak ji rozečtl znova...vloni a nakonec jsem ji teda dal! Ale uf! A přitom. Kdybych já si blbec neřekl, že je to důležitý metatext k mé vlastní knize a že ji tedy musím přečíst stůj co stůj. A taky! Kdybych tu knihu nedostal od svého dědy i s věnováním. Prostě, je to pro mě důležitá kniha a sám nevím, nemám-li ji vůbec hodnotit, či dát za pět. Přitom je to těžce postmoderní de facto. O velrybím lovu se dozvíte zcela vše i s mega kulturním přesahem. Z knihy sála symbolika, biblické motivy - ostatně jsem měl i obdobný pocit, jako, když jsem četl Starý zákon. Při parafrázi pořadu Hřmění - mě napadá, že celou dobu se čeká na příchod hlavního hrdiny a ten se nedostavuje a posledních cca 30 je jenom o něm. Nicméně, neztotožňuji se úplně s tím, že by kniha pro dnešního čtenáře vůbec nebyla a že by to bylo zbytečné ji číst. Jen je to krapet obtížné. Na druhou stranu, to lov velryb jistě také a jestli celá kniha měla být metafora tohoto úsilí, které může končit všelijak, tak se jí to povedlo zcela na jedničku.

9 13.07.2021

Nejdřív se mi to četlo trochu hůře...nějak mě rozčiloval ten patos, anebo jakási naivita pro mne z toho psaní čišící - prostě to pro mě nejdříve nebylo uvěřitelné. Ale postupně jsem se do příběhu vtahoval a vtahoval, no nakonec jsem to po dni přečetl. Je to jiné než Kolem Jakuba, ne lepší, ne horší, ale jiné. Co však páně spisovateli nelze upřít je, že umí psát poutavě a napínavě. Hezky se to celé poskládalo! A i grafická stránka knihy je moc pěkná! Ostatně to bývá u Arga standard! Tak se těším, až pan spisovatel napíše něco rozsáhlejšího. U mě dobrý!

9 13.04.2021

Tak tahle, kniha, kterou jsem si vybral pro její květinový přebal (no dobrá takhle to vypadá trochu banálně, ale nechce se mi rozepisovat ten přeukrutně dlouhý příběh o jednom výběru knihy), mě skutečně nadchla! Až jsem ji přečetl za, všehovšady tři - čtyři dny, čistého času - nevím. Každopádně, mě především bavila neutuchající fantazie autora, jež do poměrně vážného příběhu o první světové válce a bolševické revoluci vkládá absurdní a velice ironicky vtipná intermenza se zvířátkama, s rozbitýma hodinama, rozpadajícíma se domama etc. Vůbec mám hodně rád, využití ironie a humoru i v případě, závažných a tragických témat a zde je od všeho výrazně mnoho. Příběhově je to samozřejmě mimo, jelikož se jedná o sérii, mnoha mikro příběhů, které se pravidelně mění, což jenom potrhuje napětí a bažení po tom číst dál.
Za mě pecka a to rovnou za rovných pět.

9 16.02.2020

Co naplat, když se člověk tak trochu cítí jako hlavní hrdina, tak se mu prostě ta kniha nemůže nelíbit. Je to o vášni a je to taky o vzdání se těchto vášní. Vlastně se celá kniha končí skorem až kynicky. Především však smířlivě. Na to sám stále čekám, ale věřím, že stejně jako Pavel, to jednou přijde. Také mi přišlo sympatické, že Pavel si dost stojí za svým a že si svojí usilovnou prací (na hranici zákona), dokáže vybudovat renomé, o které ve výsledku až zas tolik nestojí. Nu inu Hájíčka mám rád tak, tak.

Moje zásvětní analyticko psychologická a psychoanalytická kniha! Ha! Díky ní, jsem se vrhl na bezbřehé vody psychologie, především hlubiné tedy a jal se v nich potápět. Jak bylo řečeno níže - je to trochu šok se s tím porvat, ale vytrvat mohou jenom ti nejodolnější! Každopádně, toto je skutečně kniha díky níž se vlastně věnuji takové práci, jakou dělám, díky níž jsem absolvoval výcvik v psychoanalytické psychoterapii (což byly nejlépe investované peníze v mém životě) a díky níž jsem vlastně dnes takový jaký jsem - což je samozřejmě jeden veliký otázník bez jednoznačné odpovědi.

8 06.07.2017

Po dlouhé době jsem četl Junga a jsem tomu rád. Kniha se velice příjemně čte, poutavě, čtivě, asi mi neodhalila žádnou novou Jungovu myšlenku, kterou bych před tím již nečetl, ale oživila ty staré a to je jistě jednou za čas velice prospěšné. Až se mi z toho hnedle zdál archetypický sen!

8 19.02.2016

Dlouho jsem Magora nečetl. A teď nyní; tuto sbírku, kterou poskládal dohromady Martin C. Putna a četlo se mi to s učiněným gustem. Najednou jakobych jej chápal jinak, než dříve. Kdysi jsem přečetl celou Magorovou summu, tak okolo dvaceti a bylo to pro mě, jako když čtu beatníky, především ta aureola výtržníka a legendy a bohéma mě k němu a k jeho veršům poutala, což nutno podotknout, vyznívá spíše v povrchní čtení. A to celé zakončené osobním setkáním, blahé paměti na Trutnově v zákulisí malé scény, kde seděl on a další kumpáni s undergroundem spříznění, pochechtával se Dáše Vokatým, že musí mít dvě židle a nakonec složil báseň o Trutnovu bylo to nějak takto:
Proč mám rád Trutnov?
Kvůli hudbě? Ne!
Kvůli lidem? Ne!
Kvůli chlastu? Ne!
Kvůli kouzlu setkávání? Ne!
...
Trutnov ten mám rád kvůli, ženskejm kozám!

A nyní? snad vlastními zkušenostmi, snad tím jak stárnu, snad tím, že jsem se odprostil od výše řečeného?
Náhle to čtení ke mně promlouvá jinak. Jaksi niterněji, vřeleji. Více vnímám vlastní pochybnosti nad žitím života - je to tak správně? tento směr? A kdož si bez viny?
A k tomu glosy páně Putny, jež ukazují širší souvislosti, přesahy, kořeny a též pouze obyčejnost v mnohém vyřčeném, byť vyřčeném krásně.
Tak děkuji

7 26.12.2021

Já teda nejsem žádnej Rudišův fanda - to, aby bylo jasno.
Nicméně tahle kniha se mi... něco, něco, něco. Vlastně nevím co. Protože napsat, že se mi líbila, úplně přesně nevyjadřuje to, co se mnou ta kniha vlastně dělala. Protože někdy se mi líbila a jindy se mi ukrutně nelíbila. Někdy jsa nadšen, jindy otráven. Ba co hůř! Kolikrát to bylo v ty samé momenty! A to je teda setsakra už brajgl v hlavě. Winterberg a jeho chrlení historie! Mnohokrát jsem si vzpomněl na mého oblíbeného Švejka (aji na Bělehrad došlo; a taky na Hrabala - to zas díky opakujícím se refrénům). Ale zatímco Švejk bojuje proti velkým dějinám chrlením banalit z života, Winterbeg bojuje proti životu, chrlením historie. Vše je lepší mít obaleno dějinami, než si připustit svůj vlastní život (Sic!?), anebo ne? Vytěsnit život, vytěsnit traumata, dějiny jsou jenom střípky čehosi, jako naše osobní dějiny. To bylo za druhé, co na mne mocně zapůsobilo - to jak se stářím potrhané životy zaklesnou již jen do pár drobků, střípků čehosi, kdesi, kdysi... až z toho na mne padá melancholie.
A co průvodce? Za třetí, aby bylo jasno. Kraus! Zvláštní postava. Vyčerpaná, vlekoucí se, odkudsi kamsi. Smutný člověk, se smutným osudem. Ovšem bavilo mne, jak si zhruba od poloviny knihy začali pánové vyměňovat role. Průvodce, už najednou nebyl průvodce, ale provázeným a naopak. Sám pomalu začal zabředávat do historie, vidět, ji skrze, skrze, chtít ji vidět skrze život. Dokonáno jest. Vzájemně vzájemný vztah, byl naplněn.
A ten stesk! Kniha plná stesku. Po dávno zašlém, zapomenutém světě. Po dávno prožitých životech. Kde učinili jsme chyb? Až se člověku, vždy dere na jazyk, ta tisíckrát opakovaná, vlezlá myšlenka, při pomyšlení těchto ztracených světu; existoval vůbec kdy? Existoval vůbec?

7 08.11.2021

Olala! Tak jsem si Komedii přečetl znova a podruhé a věřím, že se natrvalo dostala do seznamu knih, které budu číst za života opakovaně, protože vono to chce! - minimálně dvakrát určitě. Jsem nadšen a okouzlen, nad celou výstavbou Pekla, Očistce a Ráje (a probůh sekal bych ruce jenom za vydávání Pekla! - proč?!) nad sílou metatextu; nad jednotlivými myšlenkami víry, života, vyobcování, lásky, viny a odpuštění, trestu; nad myšlenkou pro mě hlavní - životním dílem pisatelovým - to je to pravé Peklo, Očistec i Ráj.
Samozřejmě ne vše je stále skvělé, nekteré pasáže s vyjmenováváním dalších a dalších Italů, na které měl Dante pifku, jsou únavné, nudné, občas se člověk ztrácí ve smyslech a myšlenkách, kupených a kupených; ale to hlavní; ten údiv, že dílo, sedm století staré, je zcela moderní a současné, ta pokora před tím, to vše bohatě předčí veškerá negativa s Komedii spojenou. Dante dál žije ve své básní, slyším v ní jeho dech a tlukot srdce a tím dosáhl zcela určitě ráje, ať byl sebevíce pyšným hříšníkem.

7 07.02.2017

Přečetl jsem podruhé po cca 13 letech, jak jsem zjistil, nepamatoval jsem si to téměř vůbec, nicméně kniha je to skvělá, obdivuhodná, perfektně promyšlená, plná humoru a to dost sarkastického, paralel, odkazů a přesahů. Má jednoznačně nejoblíbenější postava Kocomour! A asi také poznání, co vlastně může být umělecky spalující vášeň, zatvrzelost dílo dokončit, přestože několikrát skončilo v kamnech, etc. To jak dílo umělce pronásleduje na každém kroku! Však je to také takový ďábel, neúprosný.

7 06.09.2016

Moc se mi to líbilo. Mám rád takovéto knihy, kde se člověk ještě něco dozví; navíc sv. Jana Nepomuckého mám taky moc rád a jazyk - no tak ten mě taky moc ba. Celé je to vlastně o vzniku Legend, na čemž je krásně vidět, že se vlastně nic moc nezměnilo. Akorát postava tajného mě trochu iritovala, spíše připomínala karikaturu, i když ke konci, začala být živější a živější, takže jsem ji nakonec vzal na milost. Co se týče záplětky a pointy - tak pecka, jedná se v podstatě o vytěsnění, respektive přenesení, a nutno podotknout, že takhle to skutečně v případě počátků psychiatirických onemocnění může vypadat. Takže super, jsem rád, že jsem na knihu, náhodou narazil.

6 17.03.2020

A mě se to líbilo moc! Mám moc rád Švejdíkovu kresbu, především jeho stínování, respektive dotváření rysů zapomoci stínů, ale vždy mi přislo, že všechny knihy, které vydal byly poněkud scénaristicky, libresticky průměrné. Toto mi ovšem u Zátopka nepříjde, dobrý scénář, vyborná kresba, škoda jen, že kniha nepokračuje dál v jeho životě, a že se končí u olympiády v Helsinkách.

6 18.04.2016

Cetl jsem podruhe, snad po 15 letech, mozna vic. A musel jsem na tuto knihu prehodnotit nazor, vlastne obecne jsem musel prehodnostit nazor na Hemingwaye, pote co jsem za posledni dobu precetl cca jeho 4 knihy a chystam se na dalsi. Nejsem nejak zvlast nadsenej jeho stylem, ktery je vzdy a vsude zminovan (i mnou), ale cim jsem nadsen, je jeho realisticky pohled na svet. Jeho neidealizovani skutecnosti, ci naopak zatracovani. Podle me proste pise tak; jakym zivot je. Ano, kolikrat je to souboj cloveka se zviretem, cloveka s clovekem, cloveka se smrti a jednou vyhrava clovek, podruhe zvire, pokazde smrt. Pro spoustu utlocitnych jedincu je to barbar, vrah, alkoholik, etc., ale proboha!? Za a) hodme kamenem, kdo nejsme taci. Za b) co je nam do toho jakym byl clovekem, dulezite je to co napsal a jak to napsal.
Ve Smrti odpoledne napsal velice zajimavou myslenku, ze ma zkusenost s tim, kterak se lide deli do dvou skupin. 1) ti co souciti s lidmi (a tito maji parkrat za zivot zvire, ktere miluji, ale vzdy se spise priklaneji k lidem; 2) ti co souciti se zviraty (zvirata miluji, ovsem k lidem se dokazi chovat neuveritelne krute); touto myslenkou velice zabrnkal na me vlastni zkusenosti, ktere jsem si akorat do te doby nedokazal takto pojmenovat. Vlastne z toho nic dalekosahleho nevyvozuji, pouze se vzdy musime tak trochu ironicky usmivat vidim-li jak lide hajici prava zvirat by tem ostatnim lidem co s nimi nesouhlasi udelali to same co je provadeno tem zviratum.
Nema smysl zavirat oci pred utrpenim, protoze budeme-li tak cinit, stane se clovek tak trochu zplostelym a tupym vuci vsemu ostatnimu. Mno to jsem se vykecal.

6 02.10.2015

Moc hezka kniha! Krasny pribeh, i kdyz konec mi najednou prisel hrozne rychle vyresenej. Ale jinak pri cteni teto knihy clovek citi jak jej ten pribeh oslovuje az tam kdesi v hlubinach. Jak se dotyka neceho ne zcela vyrceneho. Ta antiteze Krista a jeho ucedniku, mleti kosti pro kmotricka a jak se vsichni stejne vzdy nekoho bojime, kdo cni nad nami. A v posledku, jak moc by se mistr chtel stat svobodnym clovekem.

5 05.06.2023

Je to takové.... strohé. A k tomu příběhu se to perfektně hodí. Mansové asi moc okecávky nepěstují - ostatně to je vidět i z těch několika málo mýtů, které v knize zazní (a co si budeme povídat ona většina mýtů ve své základní podobě je taková). Příběh je to drsný, smutný, plný smrti. Je zajímavé, zamyslet se nad tím, jak národy odsouzené k smrti ji jdou vstříc. Alespoň mi to tak připadá. Mansové v knize už jen přežívají. A hlavní hrdina jejich cestu následuje. No není to kniha, která by mi změnila život, ale četlo se to dobře a líbí se mi na tom dvě věci. Za prvé - to, že autor těm několika lidem, které znal a poznal, s nimiž sdílel část svého života, vytesal pomník. A za druhé - zaujetí pro věc - na tom mě neustále nepřestává fascinovat zaujetí lidí, člověka; v tomto případku autora pro danou věc. Vášeň, jež mnohdy určuje tok našich životů a zavede nás.... no bůh ví kam?

5 18.04.2021