ber-tram komentáře u knih
Nemusí se autor (právník) nezbytně řadit mezi protěžovanou spisovatelskou (rádoby) elitu, aby uměl zosnovat k přemýšlení nutící, převážně do soudní síně situovanou polemiku na téma světské spravedlnosti. Zručně používá nevšední vyjadřovací slovník, jakož i profesní mluvu blízkou těm, co mají nastudované trestní kodexy. 49/16
Zjišťuji, že Waltari radši poslouchám, než čtu. Egypťan Sinuhet byla jedna ze dvou knih, kterou jsem odložil v půlce, kam jsem se doplazil s velkým přemáháním...
Severské dějiny neznám, tudíž se dohaduji, jestli opravdu světí takovou královnu z lidu uhranutou labilním panovníkem? Ovšem měl bych být spíše unášen proudem událostí, jako třeba při četbě Loukotkové či Neffa st., že? Jenže nejsem. Jazykově sice jednotný a hutný styl se totiž neprosadil do příběhu, a ten zůstal mělký a vlažný.
Hurá, každopádně jsem dočetl, což přisuzuji přijatelnému rozsahu a vlastní trpělivosti. Waltariho nicméně neproklínám, spadeno mám na jeho detektivky. 48/16
Irská č. p. 16 na Vinohradech neexistuje, to si autor vybájil; snad jen dům se šestým patrem atypicky projektovaným a možná i svérázně zabydleným si vypůjčil odkudsi z reálu, aby v něm prodloužil kroniku lačného ukájení se na vyšší orbitě. Lze skončit v půli, lze dočíst do konce (kupodivu jakžtakž vypointovaného). 43/16
Pěkně to zaonačuje doslov, což by nebylo extra lichotivé, kdyby patřil mezi nejsvětlejší momenty knihy ověnčené Pulitzerem, že.
Docela stojí za to, příběhy se protínají, dotýkají, řetězí, některé jsou ploché, jiné záživnější, jazyk šťavnatý, forma originální (kapitola v powerpointu). Hudební branže, polostín socek a mátožných existencí modeluje tomu všemu věrohodné kulisy. A inkasuje se za to Pulitzerova cena, no neskočte po tom! 39/16
Dělí nás věkově zhruba 13 let a když jsem tehdy nastoupil do redakce ČTD, měl už za sebou 10 let tenhle román. Že ho slátal jářku chaoticky a útržkovitě bych nevydával za mimořádnou přednost jako autor doslovu, ani ne za bezradnost, spíše za autentičnost, jakoby šlo místy o záznamy v deníku. Zase natolik Petra Placáka neznám, abych tvrdil, že je to autobiografické, ale určitě to vystihuje tlak jisté doby na jisté lidi. 37/16
Hnán klamnou vidinou důkladné analýzy pídil jsem se zprvu po Dvanáctero figurách zápasu perem..., a zatím je to jen kusý příspěvek do časopisu, zařazený do této sbírky. Zrovna tak leccos ze 16 ostatních zdejších článků »na okraj literatury« jsem pouze letmo prolétl, všímaje si zvučných slov, příměrů a podobenství, a něco zase pečlivě pročetl k poznání, že i po x letech má Čapek trefně co říci (např. přísloví, éros vulgaris, proletářské umění, Holmesiana).
Kraj, o němž si myslíte, že ho znáte, vlastně neznáte. Anebo jsou ty vědomosti zastrčené kamsi do podpalubí paměti a s každým psaným podnětem vyplouvají zpátky na povrch. Třeba jako ta o podzemní cestě vody z Arniky do Ivanky.
Před 125 lety musela kniha explodovat, dneska příjemně zavání starými uspořádanými časy, kdy »zlo« umí čestně uznat převahu chytřejšího »dobra«. Výchovná četba to moc není, protože Holmes je zatvrzelý kokainista, a politicky korektní také ne, protože jak tehdy Britové mohli smýšlet o jiných národech?!
Žil jsem v domnění, že se tenhle případ kdysi objevil jako kreslený ve Čtyřlístku, ale asi neobjevil; pro občerstvení paměti viz bezvadné https://www.mlp.cz/cz/projekty/on-line-projekty/sherlock-holmes/ctyrlistek/?knihovna= 29/16
Tipoval jsem, zdali zazní i jméno malé osady, kde máme chalupu. A představte si, v souvislostech zaznělo! Hned můžu pátrat v terénu a šířit osvětu!
Kniha je formou i rozsahem koncipována obdobně jako Strážci posvátných cest: zeměpisná fakta, lidové pověsti, barevné fotografie.
Nezapírám rozmrzení, protože spolutvůrce scénáře kompaktního válečného filmu z r. 1980 jej slepě nepřekopíroval, nýbrž invenčně odpružil do dějově rozbíhavé, kvantem postav zalidněné, formálně nestrukturované psychologizující črty, v níž jako mimochodem zarezonuje úděl Adalberta Hoferika včetně mrazivého (filmu naštěstí věrného) finále. Jenže abych zrekonstruoval, kdo je kdo, musel jsem se vrátit ke skvělému obsazení filmu (Bláha, Prachař, Zahajský, Frej, Zedníček, Lukavský aj.), který byl údernější než jeho knižní... ehm záloha. 25/16
Dvořákův mix faktů a bájí mi překvapivě padl do oka, notabene pojednává-li o kraji, který znám či poznávám. Na Jesenicko a Rakovnicko jsem si ho vzal s sebou a pomyslně dokresloval na mapu ty příhody, události a okolnosti, které se kartografům do miniaturního měřítka nevešly. Chystám se na druhý díl směrem z jihu na sever, který v databázi ještě NENÍ zařazen!
Každý spisovatelský začátečník by si měl obrousit pero na věcném reportážním formátu a teprve pak ladit vlastní originální fabulace - pak by se možná daly i číst. Zhruba tohle mě napadá mezi řádky ledově ostrého Slavíčkova průzoru do života šesti lidských osudů determinovaných jedinou kalamitou. Myšlenky dokola omílané v hlavách protagonistů nejsou projevem autorovy bezradnosti, nýbrž výstižnosti: takhle zacykleně lidé opravdu uvažují, jsou-li sužováni palčivým problémem. I rozostřené finále zafunguje, přestože bych uvítal dovětek – a jak to bylo dál?! Ono by to klidně vydalo na pokračování.
Přečetl jsem dílo jedním dechem, příslovečně na trase Brno - Praha a zpět (jenže si liboval, že jedu pohodlně vlakem). 19/16
Při mé velkorysosti dávám druhou šanci i tomu, kdo prvně pohořel. Renčínova debutní románová Nepohádka (30%) se totiž viklala ve všech pantech, načež druhý koráb, na který jsem natrefil v polici nádražní čekárny (kampaň vyřazeno z knihovního fondu, přečtěte a vraťte) také dost vrže, ale aspoň kamsi pluje. Jak to zhodnotit a nikomu moc nesrazit chutě? No, poslední dvě české knížky čtené před víc jak měsícem – Havlíčkova Helimadoe a Neffova Tma – se mi vtiskly do hlubin paměti, zatímco tenhle koráb jaksi vázne na mělčině. Zkrátka ho poctivě vrátím na nádraží. 16/16
Velkokapacitní jatka v režii průstřelného a pracovitého nezmara jsou v jádru poučnou humoreskou na téma jak přežít sám sebe. A ideální průpravou k bezkonkurenčnímu Kopřivovu Asfaltu. 25/08
I napodruhé zůstala tajemná komnata autorčina pronikavého úspěchu zaplombována (pochopení dospělého...). S odstupem více jak 15 let snad už i nedospělým dochází, že celá literární série byla rychlokvašeným boomem s omezenou lhůtou expirace. 24/08
Jmenovat se Viewegh, Rudiš nebo Monyová, jdou jeho knížky na dračku. Jeho jméno marketingovým magnetem na čtenářskou obec evidentně není. Tenhle vzdělaný pan Fanta však oproti jmenovaným umí i psát a fabulovat, akorát v čase trochu plave: pochybuji, že by se v pětadevadesátém takhle běžně mailovalo a mobilovalo. 13/16
Jelikož jsem knihu (vydaná disertační práce) vložil sám, nechť je můj komentář i anotací:
Autor hudbu analyzuje na vybraných partiturách podle deseti funkcí, které ve filmu plní: ilustrace, stylizace reálných zvuků, reprezentace prostředí a času, deformace zvukového materiálu, prostředek autorského komentáře, hudba reálná (diegetická), prostředek vyjádření duševních stavů, základna pro divákovo vnímání, hudba jako symbol, formálně jednotící prvek.
Není to čtení pro pouhé fanoušky, hudební vzdělání se hodí. Já ho nemám, tudíž jsem se naplno ztotožnil teprve s úderným závěrem kritizujícím tristní situaci české filmové hudby porevolučních let, což i vysvětluje, proč analýza čerpá převážně ze zlatého fondu české kinematografie let šedesátých až osmdesátých (hlavně skladatelé Liška, Fišer, Havelka).
Jelikož jsi mi, Jardo, občas korigoval pouze gramatiku a stylistiku, ale NIKDY ne názor na věc, což mi dodnes nesmírně imponuje, nejsem teď nucen, abych poopravoval svůj náhled na tvé beletristické »já« a snažil se ho vidět v lepším přísvitu jen proto, že nás načas pojila jedna redakce. K psaní trvanlivých a pozoruhodných novel jsou opravdu povoláni jiní, tobě sedne ta každodenní operativní publicistika. 11/11
E. Outratu jsem kdysi registroval jako horkokrevného senátorského zběsilce, o jeho úřednické minulosti neměl potuchy. Sbírka kritických názorů (rozhovor + eseje), které vynáší na margo české nereformované, zpolitizované státní správy, má daleko k právnické prkennosti a suchopárnosti, odráží znalost životní reality, a tudíž je přínosná i pro právníky (a pro politiky, pokud je to vůbec zajímá). Letos Outrata oslaví 80, doufejme...
Více než ztroskotaneckou mizérii to zpočátku připomíná upjatý babosed v salónu u odpoledního čaje, leč zdání klame. Pod stoicky plynoucí mluvou se skrývá drama o přežití líčené střízlivě a nehystericky - na to, že ho vypráví žena. Co však překvapí nejvíce, je onen starodávný plnovýznamový jazyk zručně obráběný současnou živoucí autorkou. Koneckonců ta zaoceánská loď šla ke dnu dva roky po Titanicu, proto takové decentní dobové vyjadřování. 9/16