Jméno korábu
Pavel Renčín
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/15831/bmid_jmeno-korabu-eEN-15831.jpg
4
55
12
Rozbouřené moře promočí člověka až na duši. Odplaví nános pozlátka i špíny a ukáže ryzost jeho srdce. Román Jméno korábu vypráví příběh, ve kterém šumí moře a naděje. Příběh o strastiplné cestě jednoho kapitána, který bude muset překonat strach i nenávist, bude se muset spolehnout na sílu přátelství, aby porazil beznaděj, bude muset obětovat mnohé, aby poznal jediné. Jméno svého korábu. Aby se mu to podařilo, musí však nejdříve najít sám sebe. Putování začíná...... celý text
Přidat komentář
Jméno korábu je krátkou jednohubkou, kterou velcí spisovatelé poctí fanoušky na vrcholu své tvůrčí dráhy. V tu chvíli již „mistr“ nepíše pro peníze ani pro slávu, ale pouze pro samotnou úctu k psanému slovu. Je samozřejmě otázkou, zda se třicetiletý Pavel Renčín troufale rozhodl přeskočit ten bod o celoživotní tvorbě, nebo prostě jen chtěl zužitkovat vlastní cit pro poezii dřív, než mu proteče mezi prsty. A že jím oplývá v nebývalé míře, dokazuje snad každý odstavec v této knize.
Odpusťme mu tedy alespoň na chvíli mládí a soustřeďme se na knihu samotnou. Příběh je v základě jednoduchý, ba přímo pohádkový. Bezejmenný kapitán se svým bezejmenným korábem pátrá po své minulosti a tak trochu i budoucnosti. Nejblíže má proto kniha k magickému realismu, v němž tvůrce není poután fyzikálními zákony ani prostou logikou a tím pádem si může dělat, co chce. A o čem že to příběh vlastně vypráví? O přátelství, důvěře, porozumění, odpuštění a pokoře. Především však o lásce ve všech jejích podobách.
Spíše než fantastiku bych tuto knihu označil jako výlet do snového světa. I když vlastně tolik věcí je tam reálných a člověka to nutí se zamyslet. Avšak právě ta poetičnost a hravost zároveň s hloubkou dávají této knize ten nezvyklý rozměr. Po jejím přečtení ve vás zůstane dojem, že je to kniha výjimečná. Pro někoho možná v tom opačném smyslu, ale každopádně výjimečná.
Všem doporučuji si ji přečíst, věřím, že nebudete litovat.
Divná kniha. Autor jakoby se pokoušel o druhého Malého prince, ale vůbec se mu to nedaří. Hravé, básnivé a nudné. Chápu z jakého důvodu se to některým lidem tak líbí, ale ze stejného důvodu se to nelíbí mě. Po pěkném Zlatém kříži velice studená sprcha a teď váhám, zda jít do Nepohádky.
Při mé velkorysosti dávám druhou šanci i tomu, kdo prvně pohořel. Renčínova debutní románová Nepohádka (30%) se totiž viklala ve všech pantech, načež druhý koráb, na který jsem natrefil v polici nádražní čekárny (kampaň vyřazeno z knihovního fondu, přečtěte a vraťte) také dost vrže, ale aspoň kamsi pluje. Jak to zhodnotit a nikomu moc nesrazit chutě? No, poslední dvě české knížky čtené před víc jak měsícem – Havlíčkova Helimadoe a Neffova Tma – se mi vtiskly do hlubin paměti, zatímco tenhle koráb jaksi vázne na mělčině. Zkrátka ho poctivě vrátím na nádraží. 16/16
Knihu jsem si vybral vcelku bezmyšlenkovitě podle obalu, čekal jsem něco ve stylu Ostrova pokladů či Sandokana a ejhle chyba lávky. Knížky co se na první pohled tváří dětsky a naivně, ale ve skutečnosti donutí člověka k většímu zamyšlení než kdejaká encyklopedie jsem už četl. Tahle mi, ale nesedla. Vím, že je nefér očekávat od autora počin srovnatelný s Malým princem, ale nějak jsem si nemohl pomoct a v duchu jsem s ním až příliš často srovnával.
Nádhera. Příběh, který obsáhne nás samotné, se všemi emocemi, se kterými se buď musíme vypořádat, nebo o ně musíme usilovat. Z vnějšku se kniha jeví jako dobrodružný příběh s barvitými postavami a pestrým dějem, ale díky hravému jazyku autora se stáváme součástí korábu. Proplouváme životem, jako on po moři. Neznámo kam, ale víme, že za cílem, ať už je jakýkoliv. Cestou bojujeme se svým vnitřním já. Nosíme v sobě temnou stránku, která musí být naší součástí, abychom byli úplní. Chceme se stát legendou, aby se o našem hrdinství psali písně. Nosíme v sobě vinu, ale musíme si odpustit. Chceme získat, nebo si udržet lásku, přátelství...... Pavel Renčín popsal duši člověka, která není čistá, ale je taková, jaká má být. Plná rozporů, ale převažující dobrotou srdce. I když je to možná trochu přeslazené a účelové, jednou za čas se tím přeci můžu nechat unést, ne?
V porovnání s Městskými válkami hodně odlišná věc. Taková poetická pohádka pro dospělé, při níž se necháváte unášet slovy a vlastně vám ani nezáleží na tom, co se zrovna děje nebo co se bude dít, protože veškerou pozornost věnujete fantaskním obrazům ve vaší mysli. Vydařené surrealistické dílko, ale chce to na něj mít tu správnou náladu.
Moc hezká kniha, donutí člověka zamyslet se. Byla plná zvratů typických pro Renčína. Pro mě zatím nejlepší kniha od tohoto autora.
Těžko hodnotit. Objektivně velmi dobrá práce s jazykem, jistá hravost, surrealistický nádech, subjektivně se to vleklo i na tak malém počtu stran, ta hravost se projevila třeba jednou za čtyři stránky (a mezitím zbytečně zdlouhavé a vleklé popisy, i když jazykově bohatší) a v úvodu, nejdůležitější části knihy, se ještě nepočítá se čtenářem. Osobně mi to skutečně přišlo zdlouhavé, vyzněním trochu povrchní a školometské, některé situace již přehnané a přeozdbičkované. Takže celkový dojem, i přes ony objektivní klady, je zkrátka rozpačitý.
Pokud jste už nějaký román od tohoto autora přečetli, asi budete překvapení - jedná se o dílo, které je zbytku autorovy románové tvorby, podle mě, poměrně daleko. Ano, stále je tu ta poetičnost slova, neotřelost a překvapení. Vše dobré co známe z autorových ostatních knih bylo zachováno, ale tohle má i něco navíc.
Příběh se odehrává převážně na moři. V tomto světě je vše možné, některé řečnické obraty doslovné (např. propadání se hanbou), sny hmatatelné, myšlenky pro každého jiné.
V jistých aspektech mi to celé připomínalo Malého prince, i když je to kniha de facto úplně jiná :D Společný aspekt je ten, že na první pohled jde o pohádku, ale při každém čtení bude člověk vlivem nových zkušeností vnímat knihu jinak. A to dovede jen málo který román.
Jsem ráda, že jsem Jméno korábu četla až jako poslední z autorových knih, mohla jsem si totiž naplno vychutnat její odlišnost. (Na zbytek autorovy tvorby také nedám dopustit, ale tohle se pro mě svou jedinečností zařadilo na vrchol.)
Zkrátka povedený kus, který potěší nejen poety v našich srdcích :)
Štítky knihy
přátelství naděje česká literatura hledání smyslu života psychologické romány ze života české romány
Autorovy další knížky
| 2015 |  Vězněná |
| 2016 |  Když ti to udělá radost... |
| 2018 | Klub vrahů |
| 2010 | Labyrint |
| 2009 | Beton, kosti a sny |
Kniha Jméno korábu je v
| Přečtených | 74x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 67x |
| Chystám se číst | 18x |
| Chci si koupit | 2x |
| dalších seznamech | 3x |
Nálada knížky mi připomněla okamžiky, kdy jsem začínala číst knížky.
Ta čirá radost z toho, že člověk umí číst, nechat slova působit a užívat si plynoucího textu.
Příběh tak trochu pohádkový, ale za tím zdánlivě jednoduchým příběhem se skrývají hlubší myšlenky.
Nejsem zrovna romanticky poetický tvor, ale tahle něžná knížka mě zkrátka dostala.
A to jsem si řekla, že si jen tak pro zajímavost přečtu od P. Renčína něco trochu jiného... po Vězněné a Klubu vrahů je to vskutku dost jiné čtení :)