Aterianna komentáře u knih

Příběh Alice a Mattia mě úplně pohltil. Knih o osudu dvou lidí, kdy nás zajímá, jestli spolu nakonec skončí, nebo ne, je nespočet. Ale Osamělost prvočísel? Tomuto dílu nemůžu nic vytknout. Autor popisuje a nechává vyplynout překážky a křižovatky v životě v příběhu tak, že to nepůsobí, jako uměle vykonstruovaná demonstrace zmíněných motivů. Postavy mají hlubší charakter a nejsou reprezentací jen jednoho určitého problému, na základě čehož bychom byli schopni odhadnou jejich reakce a další rozhodnutí. Proto ani samotný závěr nelze dopředu spolehlivě odvodit. Opravdu povedené, čtivé. Jedno z děl, které ve mně po přečtení stále rezonuje.

14 16.07.2019

Spletitý příběh jedné rodiny povětšinou znamená těžké sousto. Zasáhne ty, kteří se mezi řádky najdou a zaujme jiné, kteří soucítí. Je ve vašem životě opravdu vše řečeno, není nic, co byste byli bývali udělali jinak, řekli, neřekli?
Mnohdy u knih s podobným laděním by mohl nastat problém, že vám postava/y nejen nesedne charakterově, ale také nemáte dále zájem se starat o její osud a být zvědaví, jak to s ní dopadne, tj.číst dále. V tomto případě oceňuji “chronologii” velmi čtivého vyprávění, pomalé rozplétání a vysvětlení činů a pocitů postav.
Důležitou součástí je také motiv menšin. Pro někoho, kdo ačkoli do žádné nepatří, se tak naskyne pochopení a náhled do světa právě tímto problémem tížených lidí a uvědomí si, jaké detaily mohou přispívat do mračna nad životy druhých.

13 13.06.2020

Temno mě zahalilo pokaždé, když jsem otevřela knihu. Ačkoli bych se nechtěla ocitnout v příběhu a kůži Anny, ráda jsem do něho nahlédla. Není třeba gradujícího děje, časté interakce postav, dokreslování situace vypravěče. Bylo totiž vynahrazeno zanepázdněností nemocné mysli, která byla tak skličující a věrohodně podána, že vše “krásně” vyplynulo mezi řádky, až neklid zasáhl i mne samotnou.

10 30.07.2020

Jestli něčeho lituji, tak je to to, že jsem si na knihu půjčenou od babičky s jejími slovy, že až ji dočtu, tak jí musím říct, jak jsem to celé pochopila, nenašla čas dříve. O závěru jsem si s ní už promluvit nikdy nestihla. Narážím tím mimo jiné, jak velká škoda je, že na tyto starší tituly se zapomíná a dostávají se do stínů moderních krimi románů, kde se každý druhý pyšní nálepkou bestseller. Ale mnohdy vrhá jen stín počet stránek. To prvé jádro Popelka zvládla opsat v jen něco málo přes 120 stranách a příběh, které vyprávějí mi přesto hryže mysl do teď.
Kéžby se našel někdo, kdo toto dílo četl a mohl mi vyvrátit či podpořit mojí teorii. .

9 09.07.2018

Konečně si mohu ve svém seznamu odškrtnout ze sekce severské krimi titul, kde se z autorů nachází například Nesbo nebo Kepler, velikána tohoto odvětví- Larssona a jeho Muži, kteří nenávidí ženy. Narozdíl od děl již zmiňovaných autorů, nesledují Muži stejnou zajetou strukturu, které by čtěnář přihlížel jako cestující ve vlaku na již vyjetých kolejích. Ono se to časem omrzí, nebo tedy mně osobně. Larsson naopak na mne působí jako autor díla, které je něčím vyčnívající a osvěžující, nenudící jen klasickou krimi-román strukturou. Je obohaceno dalšími prvky. Ovšem v tomto případě je třeba potom brát na vědomí, že blízkost autora s novinářskou oblastí je více, než zřejmá (pro někoho možná až zdlouhavá a příliš prokreslená součást příběhu) a ví, jak věrohodné detaily této společenské sféry podat. Společně s postavami tvoří perfektní komplex. Především chci vyzvihnout Lisbeth, která by mi normálně jako typ člověka (a jedno jestli v reálném světě nebo v tom knižním) šla v něčem proti srsti, ale tentokrát mi přirostla, jak se říká k srdci tak, že jsem se rozhodla pokračovat v trilogii.
Příběh může býrt sebelepší a zápletka jakkoliv šokující, ale bez postavy, o kterou byste se báli a soucítili s ní, by to vše splynulo a zůstalo ležet na dně knihovny bez další reflexe. Ale v tomto případě je to pravý opak. Další kniha, o které se ráda pobavím.

9 09.07.2018

Zaláskované romány si primárně nevybírám, u knih nebrečím, epilogy neprožívám. Tímhle to končí. Po takovém způsobu a síle, kterou autorka důležitou zprávu dílem naservírovala, mi nezbyl prostor ani na zákusek. Postavy jsem si zamilovala, a i když jsem si moc přála, aby se rozhodly jinak, pochopila jsem. Je potřeba plavat dál, přemoci cyklus možné je, i když se to zdá tak nedosažitelné, jako břeh, když se zrovna vznášíme uprostřed oceánu.

8 10.07.2020

Přesně před rokem jsem při brouzdání mezi trailery k novým zahraničním filmům narazila na jeden s názvem Call me by your name. V té době o filmu nikdo nemluvil, natož o knize. Po bližším zkoumání jsem dopspěla k pevnému přesvědčení, že si ji musím přečíst. A to co nejdříve; když ne teď, kdy? Ale jelikož zmínky o knize v Čechách nebyly ani v plenkách, natož aby byl překlad v dohledu, rozhodla jsem se jí nakousnout v angličtině. Teď když se dívám zpět, opravdu mě Eliův příběh musel chytit, a nejednalo se o nakousnutí – když jsem teď držela v rukou konečně českou verzi, deja vú se mě drželo poměrně daleko. Což je obdivuhodné – styl není úplně odpočinková četba a nesoustředění by byla ztráta času a kruté okrádání se o ten geniální počitek z tohoto Díla; Díla s velkým D.
Na tak reálný a přesto fiktivní prozaický výlet do poetické duše charakterů a celého příběhového světa jsem se dlouho nevydala.

8 24.09.2018

Vidět hodnocení v bledě modré barvě mě trochu překvapilo. Dívka ve vlaku mě bavila, charakter hlavní hrdinky obzvláštněn stíny osobní minulosti, která se všemi okolnostmi dere plynutím příběhu na povrch až do vygradovaného finále... Ano, tomu finále možná můžeme částečně připsat vinu, jinak si toto hodnocení nedokáži nijak moc vysvětlit.Ale, jaká kniha podobného žánru tak nekončí, že?
Celý thriller patří za mě k těm lepším, a to, že je na žebříčku stále níže, jako několik dalších, než Zmizelá, je už tak. Určitě si ale nálepku kniha roku zaslouží.

8 21.09.2018

Už před delší dobou jsem se rozloučila se žánrem krimi-detektivní román. Po nějakém čase stráveným na těmito příběhy jsem totiž dospěla k názoru, že je struktura a celá atmosféra knih pořád jedno a to samé navzdory originálnosti vyšetřovaných vražd. Postavy se vám představí, a dál čekáte vlastně na rozzuzlení. Pro mě byla Jacobova obhajoba velkým překvapením. Měla jsem před začátkem čtení očekávání, a ta byla dokonce předčena. To, že byl příběh vyprávěn z perspektivy hlavní postavy, že jsme mohli být svědky jeho dilemat a uvažování, že příběh byl ozvláštněn o průběh soudního jednání a hlavně zakončení a zvraty, ve mně probudilo nadšení a zároveň husí kůži po posledních stránkách.
Určitě mám v plánu shlédnout i seriál, přes jehož recenzi jsem se o knize dozvěděla.

7 30.06.2020

S očekáváním jsem se do příběhu ponořila; se spokojením jsem doplula ke konci. Co z toho vyplývá? Dlouho jsem nenarazila na postavu, které bych tak rozumněla a chápala její pro někoho nepochopitelné úvahy a pozastavováním se nad něčím, o co by ostatní ani v duchu nezavadili. Ačkoli ale nemám temnou minulost, která by ze mě udělala takto svéráznou introvertní podivínku, dokáži přesto alespoň z části soucítit.
Co na tom, že v realitě bysme o takových lidech a osudech slyšeli jen vzácně. Náhody se dějí. A tohle je “jen” kniha. Samotnou mě to zaskočilo, ale tentokrát mi vývoj situací vůbec nevadil. Být potom Eleanor, měla bych se vážně skvěle.

6 15.12.2018

Nereda bych někoho odradila tím, že mou reakci uvedu tvrzením, že jsem ráda, že jsem dávala na střední během filosofie pozor. Samozřejmě ona a s ní spjatá jména se nezjevují na každé stránce, ale byla část dvě, kdy jsem ztrácela niť, a možná jsem i uvažovala o v té chvíli přijatelnějším přetočení stránky.
Celkově na mě dílo udělalo dojem. Pokud máte klid, jste doubavě naladěni a přemítání o společnosti je na vašem denním pořádku- Ježek by vás neměl minout.
A jak já se ráda vyjadřuji k závěru: tento byl.., jako když se ve vlaku kocháte vnější krajinou za sklem, je vám tempo příjemné, ani nevadí, že za pár hodin budete ve stanici, užíváte si cestu. Ale najednou vlak zrychlí; A ani se nenadějete a jste v cíli. Jste tam, ale je to zbytečné.

5 19.12.2018

Za rozhodnutí, že přečtu konečně poprvé za život knihu založenou na skutečném historicko-současném dění a bude to právě tato kniha (tento autor), jsem opravdu ráda. Měla jsem obavy, předsudky, nebyla jsem si jistá, jestli mi to spíše nesebere můj čas. Ale.. lituji času, který jsem vůbec promrhala pochybnostmi.
Moc často se mi nestává, že bych se do děje takhle začetla nebo že bych si pro postavy vybudovala takové pochopení, až bych pro ně na konci knihy brečela. Pro tento příběh,osud, ale klidně znovu; třeba tisíckrát...

5 12.09.2018

Nebudu tu psát takovéto "kniha, kterou pochopíte ž když.." nebo "jako malou mě to vůbec nebavilo, ale teď....".... to vše znovu a znovu. "Nic to pak o knize neřekne, což je u recenze docelá taková podstatná věc." – ale.. tady netřeba slov, jsou zbytečná :,)

5 25.08.2018

Myšlenka díla je skvělá: nápad vykreslení (problematického) mezilidského vztahu tímto způsobem, aby jednotlivé aspekty vyplynuly v paralele sub-příběhu příběhu, je podle mě velmi nápaditý. Pak jen záleží na provedení těchto příběhů. Linie sub-příběhu “Noční tvorové” neboli kniha, kterou Susan čte, má spád a sama o sobě by i stát dokázala. Škoda jen, že ten Susanin svět je méně propracovaný podstatné se dozvídáme najednou shrnutě v myšlenkových pochodech postavy a chvílemi pasáž děje “Nočních tvorů” jakoby prostupuje, jen aby si čtenář uvědomil, že vlastně nečte krimi thriller “Noční tvorové” , ale pořád “Tony & Susan”.
Na knihu jsem narazila po zjištění, že film “Noční zvířata”, který mám za zdařilý, je její adaptací. Samozřejmě odchylek se najde více (poměrně dost) a spojuje je vlastně jen Edwardův příběh. Nevím, jestli se závěru filmu, který je jeho třešničkou na dortu, ten knižní vyrovná, ale určitě doporučuji si obě verze porovnat.

4 13.07.2019

Jsem velmi vděčná seznamu maturitní četby, že mi posloužilo jako místo setkání s Petrou Soukupovou. Nepamatuji si, kdy by mi z "obyčejných" rodinných příběhů mrazilo (Zmizet – opravdu tleskám). Neokoukaný použitý styl psaní, perspektivy, jazyka.. Všechno tak nereálně reálné.

4 12.09.2018

Chopila jsem se příležitosti a ulovila poslední volný svazek v knihovně. Nikdy jsem nebyla pro přečtení knihy zaujata a zároveň znechucena.
Na začátku mě děj (i když ne nervydrásající) dokázal vtáhnout, měla jsem pochopení i pro hlavní postavu, a sem tam mi nějaký ten hrubší jazyk popisující oné činosti nevadil. To je vše? Zas tak hrozné, jak někteří píšou, to není… Pak jsem se přehoupla něco přes polovinu a už se to vezlo, míchalo, mátlo, znechucovalo i překvapilo. Vše dohromady. Hlava mi stála. Opravdu si některé pasáže v reálu nedokáži představit.
Sem tam nějaká myšlenka, jejiž část, kde se vyskytovala v textu stálo přečíst si znova, byla téměř zastíněna tím šerem, které hází onen prvek, motiv, se kterým si autor pohrává a přehazuje. Je potřeba se ale odprostit od dnešní doby, dnešní morálky a našeho evropského pohledu a v mém případě úhlu pohledu z dívčího pohlaví.
Něco na tom bude, něco z toho po přečtení vyplyne a dá nám to. Není třeba to vždy konkrétně pojmenovat a uchopit. Často ta zmatenost je nejmagičtější.

4 30.07.2018

Ani nemuselo vysvitnout slunce a mít sluníčkovou náladu, aby tím spíše Dám ti slunce opravdu dokázalo namalovat úsměv na tváři. Svět byl barevnější, a barvy se jen míchaly tak rychle, jak jsem přetáčela stránky. Osudem promotaný příběh mě chytl a alespoň na chvíli obalil cukrem volné chvíle, ve kterých se, tak jako v příběhu, naskytli i hořké a šedivé praskliny. Ke konci jsem měla trochu toho slazení dost, ale teď si říkám, proč ne?

3 09.09.2019

Mrzí mě, že v dnešní době, kdy je promítaná podoba díla pro lidi stále přístupnější (a i mnohdy aktraktivnější) a jsou z nich tedy radši diváci, než čtenáři. Zrovna u tohoto. Jakožto filmová nadšenkyně se zálibou v knihách můžu za sebe říci, ( a snad se i s většinou shodnu)že filmová verze se opravdu nepovedla. Nejde jen o klasickou hloubku, která se do filmu, ať se snaží jakoliv, nelze naplno přenést, ale tentokrát o celkový dojem. Rozuzlení filmu přišlo jen tak po stopáži filmu, která nesla pocit gradující tendence – a žádná nepřišla. Postavy ve filmu byly plytké, bez minulosti a snadno odsouditelné..
Kniha tedy opak filmu. Co budu psát k detektivnímu-thriller románu. Asi nic víc, než pociťne mráz na vlastní kůži.

3 12.09.2018

Aljaška je moje první setkání s Greenem, v tém době velice populárním zejména díky Nepřejícím Hvězdám. Kniha mě utvrdila v jednom faktu, a o to v tom, že bez symaptie k hlavním postavě, nebo alespoň k té klíčové, vás děj knihy prostě nezasáhne a vy si vlastně neodnesete to, co jste měli. Mě jednoduše ona úžasná Aljaška od začátku moc nesedla. Nenašla jsem úplné pochopení pro očarovnání jejím přirozeným kouzlem. Ale tím nechci dílo schazovat. Mám v plánu se do Hledání ponořit znovu, snad tentokrát budu správně naladěná a zapojím své emoce k soucitu s hlavní postavou a celým příběhem.

3 10.08.2018

Po dalším díle od Colleen jsem sáhla s důvěrou že mě nezklame. Očekávala jsem román propletený věrně popsanou láskou a poutavými osudy. Vím, že se zde autorka pokoušela o psychothriller, který ve výsledku neurazil, ale rozhodně nenadchl. Úplný závěr to zachránil. Sice trochu líným způsobem; do několika stránkového dopisu se vejde vše, až by ruka upadla.. celkově mi přišlo, že se autorka snažila o napětí všemi směry, ale v příběhu se zápletkou, která už tu byla vícekrát to prostě působí uměle, přehnaně, nereálně. Popisy milostných mi také přisly jako nucená výplň a doplněk jednání postav, které vůbec nezaujali.

2 01.01.2021