ArkAngel
komentáře u knih
Sirotci oblohy
Robert A. Heinlein
Kdo by čekal, že bude mít první příběh o generačních lodích tak zajímavou myšlenku. Posádka lodi po generacích zapomněla, že jsou nějakou posádkou a loď vnímají jako jediný svět, který je středem vesmíru, za jehož hranicemi nic není. Veškeré gravitační zákony apod. si interpretují úplně jinak a teprve postupem času někteří členové posádky zjišťují, jaká je realita. Sirotci oblohy jsou skvělým příběhem o úpadku společnosti a vzniku dezinformačních a fanatických skupin... jestli to tak tedy autor myslel. Konec je poměrně plytký, ale hlavní myšlenka díla to zachraňuje.
Podivná knihovna
Haruki Murakami
Do kratičkého příběhu dokázal Murakami tentokrát víceméně shrnout celou svojí tvorbu, jelikož se zde objevuje řada jeho typických prvků (knihovna, tajemná dívka, podivný stařec) i jeho enigmatická postava Ovčího mužíka. Místo vědění se pro hlavního hrdinu brzy stává vězením a on musí bojovat o svůj holý život, kdy autor opět bravurně využívá magického realismu. Tady bych si dovedl představit i delší rozsah, velmi mě to bavilo.
Japonské mýty Kodžiki
Viktor Krupa
Nejstarší dochovaná japonská kniha je podobně jako jiné náboženské spisy multižánrová. V první části máme mytologický výklad o bozích a stvoření toho a onoho a následně se přesouváme spíše k historické kronice, která popisuje kolik měl král dětí a tak dále. Plusem je pak malé nahlédnutí i do textu Nihonšoki, který do češtiny jinak přeložen nebyl, pokud se nepletu. Obrázky, mapka provincií a vysvětlivky jsou pak už jen příjemným bonusem.
Stín z času
Howard Phillips Lovecraft
Závěrečný svazek Lovecrafta obsahuje nejčtivější z jeho příběhů a také jeden z nejzajímavějších. Jak uvádí komentáře a vysvětlivky k "V horách šílenství", přistupoval Lovecraft k textu hodně vědecky, zároveň svůj svět mytologizoval i demytologizoval, což mu ještě přidává na uvěřitelnosti. Ono nahlédnutí do jeho mýtů ze všech stran bylo opravdu zajímavé a je možná i škoda, že byl autor nucen něco vyškrtnout. Je to jeden z příběhů, ke kterým se určitě budu vracet, protože je napsán neskutečně fascinujícím způsobem.
Chřtán: Kniha první: Volání osudu
Ron Marz
Šejić jako obvykle předkládá čtenářům bezchybnou kresbu, které může konkurovat jen málo autorů. V tomhle případě se ale nejedná o BDSM vztahovku nebo superhrdinský příběh, ale čistokrevné fantazy, ve kterém jsou kouzla, draci a různorodé humanoidní rasy. I přes to, že komiks vypadá opravdu hezky, tak se jedná o klasický úvodní příběh, který nemá žádnou přidanou hodnotu. Máme tu pár hrdinů, kterým se úplně obrátí život a velké zlo, které se vrací na svět. Až se to rozjede, tak věřím, že to bude lepší.
Staroegyptská Kniha mrtvých
Břetislav Vachala
Bylo neskutečně zajímavé nahlédnout do textů starověkých Egypťanů. Vlastně mě i celkem pobavilo, kolik říkadel se vztahuje k tomu, že odmítají jíst výkaly. Egypťané k nim tedy museli mít asi obrovskou averzi, když si to nechali i vypracovávat do svých hrobek. Texty ale pochopitelně nejsou pouze o nich a pojednávají například o bozích nebo zvířatech. Další takový vtipný moment je třeba říkadlo na odstrašení krokodýla, na které hned navazuje takové, které má odstrašit rovnou čtyři.
Planeta opic
Pierre Boulle
Při čtení Planety opic mne zprvu zneklidnil začátek, kdy jsem si říkal, že není úplně dobrý nápad mít takhle odosobněný příběh. Cestovatelé vesmírem totiž objeví zprávu a my jakožto čtenáři jim ji víceméně čteme přes rameno. Pak se ale rozjede ono vyprávění "vzkazu v lahvi" a musím říct, že ona pasáže, kdy opice testují hlavního hrdinu nebo dochází k jazykové bariéře, mě hodně bavily. Twist je pochopitelně lépe udělaný ve filmu, kniha má takovou zvláštní kličku a nemá takovou sílu... i když odhalení identity cestovatelů bylo zase krásně hořkosladké.
Hovory Konfuciovy
Konfucius
Konfuciovy myšlenky jsou v mnohém srovnatelné třeba s řeckými Stoiky, ale přijde mi, že nejsou ještě tolik dotažené nebo jsou místy i hodně naivní. Určitě je důležité klást do popředí rozum a dobro, ale opravdu nemůžeme čekat, že když takový bude panovník, tak všichni poddaní taktéž rázem změní myšlení. Některé pasáže jsou pro nás hodně bezvýznamné, protože Konfucius pouze komentuje charakterové rysy dobových postav nebo učedníků. Pokud se tedy neorientujete ve starověké čínské historii, má to pro vás stejnou výpovědní hodnotu jako když někdo v MHD poví, že je Pepa chytrý hoch. Jako základ pro pozdější filosofické a duchovní směry dobré, ale ve srovnání s novějšími texty trošku slabší.
Satanská Bible
Anton Szandor LaVey (p)
Byť s LaVeyovými myšlenkami a vnímáním světa nesouhlasím, musím uznat, že jeho satanismus je vlastně tvrdým odrazem reality a animálních pudů, které jsou v každém z nás. Mnoho z jeho postřehů o náboženstvích nebo společnosti i dávají smysl, ale jindy jde zpozorovat, že má pořád ono černobílé americké vnímání, které rozděluje na my a oni. Jde to i vidět na tom, jak podporuje zlobu a nenávist, kterou musí jedinec proti svému nepříteli obrátit stonásobně. Nic proti tomu, aby člověk myslel na sebe (společnost tak bohužel přeci jen funguje), ale prožitky a smyslnost byly součástí i různých pohanských rituálů a ty přes své propojení s přírodu byly přeci jen přirozenější než tahle smutná odezva na křesťanství.
Srdce temnoty
Joseph Conrad
Svůj klasický dobrodružný příběh zasadil Conrad do exotického Konga a jak to u podobných příběhů bývá, sledujeme jistý střet civilizace a divokosti, racionálna a šílenství. Srdce temnoty sice má své hutné momenty, ale krátký rozsah neumožňuje rozvést některé myšlenky, které by vlastně i stály zato více propracovat. Ale pořád je to rozhodně lepší než dobrodružné romány například Vernea, ty byly hodně povrchní a vyumělkované.
Volání Cthulhu 2
Howard Phillips Lovecraft
Když srovnám tenhle Lovecraftův svazek s minulým, tak mi přijde o stupínek slabší. Nejprve jsme tu dostali dokončení Případu Charlese Dextera Warda a následně najely víceméně klasické lovecraftovské příběhy, které už jedou v zajetých kolejích. Jako určitě zajímavá byla třeba autorova "oficiální" historie Necronomiconu, ale z povídek a novel nemůžu vybrat žádnou, kterou bych si extra zapamatoval a chtěl si jí někdy znovu přečíst.
Čtyři kvartety
Thomas Stearns Eliot
Když to srovnám se starší Pustou zemí, tak jsou Čtyři kvartety úplně jiné kafe. Dílo prostupuje tematika času, ale pracuje se také s živly a odkazy jsou pochopitelně i na duchovno, respektive východní nauky. Hned samotný úvod s minulostí, přítomností a budoucností je natolik silný, že si to ty čtyři hvězdy zaslouží, i kdyby byl zbytek stran zcela prázdný.
Pustá země
Thomas Stearns Eliot
Mystické a ezoterické Eliotovo dílo není úplně snadné k pochopení a čtenář toho musí hodně znát, aby měl vůbec klíč ke všemu, co autor do díla ukryl. Autorovy poznámky sice malinko pomáhají, ale znalost náboženství nebo mýtů je stále nutná. Jazykově je to rozhodně skvělý text a některé pasáže jsem si četl i vícekrát, ale jako celek to nemělo takovou sílu, jakou jsem od toho očekával.
Volání Cthulhu 1
Howard Phillips Lovecraft
U svazku Volání Cthulhu jde opět, jak se Lovecraft autorsky posunul. Nejen, že se odvážil už i na delší texty, ale jsou i o něco smysluplnější. Ano, pořád se jedná o brakovou četbu, která je místy dost předvídatelná, ale má atmosféru a barvité popisy, na které by si mnoho autorů netrouflo. Co se Lovecraftovi nedá upřít, je originalita jeho vlastní mytologie... kterou následně vykrádají ostatní. Mě osobně zaujalo asi nejvíce Snové putování k neznámému Kadathu. Práce s ghúly mi přišla opravdu skvělá a jsem rád, že podobným bytostem nedává Lovecraft pouze negativní roli.
Sto roků samoty
Gabriel García Márquez
Z počátku mě příběh několika generací šílené a zároveň prokleté rodiny pohltil, ale čím déle jsem knihu četl, tím více jsem se v jednotlivých postavách ztrácel, za což může nejen jejich množství, ale také podobná nebo totožná jména. I kvůli tomu jsem postupně o příběh začal ztrácet zájem a byť mám magický realismus v oblibě, tak mne tato rodinná sága ve finále i trochu zklamala. Márqueze ale nezatracuji a v budoucnu si od něj určitě zase něco přečtu.
Citáty z díla předsedy Mao Ce-tunga
Ce-Tung Mao
Číst a srovnávat knihy z pera světových diktátorů je vlastně i zajímavá disciplína a u Velkého Kormidelníka jsem si i místy říkal, jak zlatý je vlastně Mein Kampf. A čím to vlastně je? Malá rudá knížka je tvrdou propagandou, která představuje to nejhorší z čínského marxismu. Válku nechceme... ale válku můžeme ukončit jedině válkou. Kdo má pušky, má moc. Děsivé myšlenky. Opravdu. Hitler alespoň místy konstruktivně zkritizoval politický stav nebo se podělil o své vlastní zkušenosti ze života. Tohle je jen směs marxistických motivačních citátů, které mnohdy celé myšlence jednotného lidu vlastně i protiřečí.
Divoké kameny
Fernand Pouillon
Romány v dopisech nebo deníkové formě mě vždycky fascinovaly. Když jsem se tedy dozvěděl, že slavný architekt napsal příběh z pohledu mistra stavby ve 12. století, který má za úkol vybudovat opatství, musel jsem ho mít. Téma je to přitom originální, protože nikoho jen tak nenapadne napsat knihu o středověkém architektovi. Fakt, že se tomuto oboru sám autor věnoval je pochopitelně plus, protože dokázal zachytit věci, které byste i po větší rešerši zaznamenat nemuseli. Druhá linka je pak náboženská a i ta je zachycená zdatně. Snad více lidí z různých oborů napadne napsat podobná díla, Kancl z prostředí marketingu totiž také fungoval skvěle.
Kronika ohlášené smrti
Gabriel García Márquez
Koukám, že téma společenské slepoty je Márquezovi hodně blízké. Pracoval s ním již v "O lásce a jiných běsech", kdy ji tahle novela pochopitelně předchází. Na začátku se dozvíme o smrti "protagonisty" díla a následně napříč dílem sledujeme, jak vrahové chodí po městě, provolávají svůj plán, ale nikdo jim nevěří. A když k vraždě dojde, je už příliš pozdě. Pitvu navíc dostane na starost amatér. Myšlenkově zajímavé, ale bavilo mě to méně než druhá zmíněná knížka.
Afterdark
Haruki Murakami
Oproti klasické Murakamiho tvorbě se Afterdark vymyká "filmovou kamerou", kdy nám je dokonce popsán její pohyb a co (ne)vidíme. Totéž platí i pro čas, který je navíc symbolizován také hodinami. Co se týče prvků a tropů, tak je sice umírněnější a méně bizarní, ale přesto dostanete klasické Murakamiho dílko plné tajemství, provázaností s hudbou nebo love story s osamělým protagonistou.
Hry a semináře – úplné vydání
Zdeněk Svěrák
Copak Cimrman, ale jmelí! Všimli jste si, co se letos urodilo jmelí? Strašně. V korunách stromů to vypadá jako nějaká orlí hnízda. A podobnými hláškami by se dalo pokračovat. Jsou sice hry nebo semináře, které jsou slabší, ale tvorba jako celek a kulturní dopad posouvají DJC na úplně jinou úroveň. Smoljak se Svěrákem dokázali skvěle namixovat inteligentní humor s hravou češtinou a staromládenecký lehce šovinistický humor starší generace. Jen málokdo dokáže vytvořit takový fenomén, kterým se následně ještě mystifikuje celé okolí.
