annihilation komentáře u knih

Hlavní postava – Ema Bovaryová – se ve svém manželství trápí, ačkoliv má na první pohled vše k tomu, aby byla spokojená. Jenže neovladatelná touha po dokonalé lásce a vášni jí přivádí k šílenství. Právě pro tenhle nápad se mi námět knížky líbil – spousta lidí zůstává nespokojených ve vztahu, touží po něčem jiném, po něčem, co si myslí, že je bude více naplňovat a uspokojovat touhy jejich těla i duše a z toho všeho nenaplnění postupem času vzniká jistá nesnášenlivost k partnerovi. Co mě dále příjemně překvapilo, byla právě hlavní postava – ať už chcete nebo ne, čím víc toho přečtete, tím méně jí budete mít v oblibě. Právě to, že není kladná a místy si říkáte, že je až ubohá, knize dodává na reálnosti. Bohužel ke konci je kniha už trochu více plytká, ale dle mého názoru určitě stojí za přečtení, protože byla v dějinách literatury počátkem něčeho nového a určitě v ní narazíte i na dost zajímavých úvah.


„V hloubi duše však čekala, že se něco stane. Jako námořníci, když jsou v úzkých, se rozhlížela zoufalýma očima po osamělosti svého života a hledala v dálce na mlžném obzoru nějakou bílou plachtu. Nevěděla, jaká náhoda, jaký vítr ji přivane až k ní, k jakému pobřeží ji zanese, zda to bude šalupa nebo velká zámořská loď se třemi palubami, zda bude naložena úzkostí nebo až po okraj plná blaženosti. Každé ráno, když se probudila, doufala, že dnes připluje, a naslouchala všem zvukům, znenadání vyskakovala, divila se, že nepřijíždí, potom při západu slunce, čím dál smutnější, toužila opět po zítřku.“

10 16.09.2012

Jaká je vaše Americká noc po boku Ještěrčího krále? Je vlahá, ostrá, temná, chaotická, či jemně plyne s verši, dokud na obloze nevyjde ta žlutá věc? Jim Morrison byl neuvěřitelně inteligentní a zároveň neuvěřitelně šílený a stejná je i jeho tvorba. Přeskakuje od niterních pocitů k těžko čitelným symbolům, nebojí se být minimalistický, sebevražedný, ani sprostý. V jedné holé větě podá důkaz o nekonečnosti své fantazie a vtáhne vás do pokrouceného světa těch, kteří poznali svou osobnost do té míry, že se jí nakonec rozhodli zničit. Píše o sobě pro sebe, nebo o vás pro vás? Hledejte a najdete cokoliv, jen ne odpověď na tuto otázku.

"Kdybych jenom
mohl vnímat
hlas
vrabců
& cítit jak mě
dětství zase
táhne zpátky

Kdybych jenom mohl cítit
jak mě zase táhne
zpátky
& zase cítit
objetí
reality
Umřel bych
umřel rád."

Ještě s radostí dodávám, že se kniha povedla i po vydavatelské stránce. Práce Luboše Snížka na překladu vyvrátila mé obavy, že texty budou vinou překladu z rýmů do rýmů ochuzeny o část podstaty, také musím ocenit výstižné ilustrace a skvělý doslov na konci - je poznat, když pojednání píše někdo, kdo má k autorovi kladný vztah a místo psaní životopisu ho zachytí jako osobnost.

9 11.08.2016

Nevěřím tomu, že Ohrenstein zemřel tak mladý, protože jeho poezie zdaleka není psaná rukou nevyspělého mladíka, naopak je moudrá a vyzrálá. Tolik motivů, tolik protikladů, tolik krásna, tolik bolesti. Je těžké jeho tvorbu popsat. Je osobní a niterní, plná citů a protichůdných pohnutek. Tento popisek je málo básnický: Přečtěte si jeho dílo, pak porozumíte.

"Nech slova za dveřmi,
nevěř mi,
nevěř jim,
to se tak opíjím,
není-li jiného vína.
Jsi stinná,
jsi temná, šero jsi,
rozevíráš se za rosy,
a když ti koktám do ucha,
jsi socha, která poslouchá
odlitku svého prosby."...

9 28.06.2016

Bukowski měl talent na dvě věci: žít jako magor a psát o nich jako magor. Pokud si zamilujete jednu jeho knihu, zamilujete si všechny. Faktótum sice nepatří k úplným špičkám (jako třeba Na poště), ale spolehlivě vás chytí za pačesy a nepustí, dokud ji v záchvatech podivného smíchu nepřečtete do úplného konce. Protože - upřímně - znáte většího pošuka, než Hanka Chinaskiho? Hank není nejlepší tím, jak odmítá všechna pravidla, jak se vypořádá po svém s každou maličkostí všedního života, ani tím, že si naschvál tvoří vlastní zákony. Je nejlepší, protože není vymyšlený.

"Doprčic, copak může být někdo odvázanej z toho, že se každý den v půl sedmý probudí drnčením budíku, vyskočí z postele, obleče se, násilím se nakrmí, vysere, vychčije, vyčistí si zuby a pak bojuje se silničním provozem, aby se dostal na místo, kde v podstatě vydělává hromadu prachů pro někoho jiného a ještě se po něm chce, aby byl vděčný za to, že dostal šanci to dělat?"

9 28.06.2016

Zprvu - nedoporučuji tuto Orwellovu knihu srovnávat s sociálně-kritickými poklady jako je 1984 nebo Farma zvířat. Pokud to totiž uděláte, nebude se vám líbit, což by v tomto případě byla škoda. Hrdinka knihy je vylíčená jako šedá myška, která se bojí projevit, aby se neznelíbila Bohu. Popírání sebe sama jí pak přiměje k útěku, kde je však stejně nešťastná. Na této osobní rovině se rozplétá hluboké polemizování o víře a samozřejmě svobodě. Krásně ukazuje rozvrstvenost společnosti (rozdíly muž-žena, bohatý-chudý jsou více než patrné), stejně tak problémy mezi lůzou a otřesným prostředím na školách. Na osobní rovině by tato kniha neměla valný význam, ale kvalitní vyprávění, které zobrazuje tehdejší poměry na něj vrhá naprosto jiné světlo. Není to kniha o problémech člověka, hlavní postava je jen uměle vykonstruovaná, aby mohla procházet jednotlivými prostředí, které Orwell zamýšlel zobrazit v jejich ubohosti.

9 19.01.2014

Nádherná šílenost... Syrové Hrabalovo psaní má své osobní kouzlo, které vás dokáže strhnout. Někdy nevíte, jestli se máte smát nebo jestli je na místě úzkost. Vždy když čtu jeho knihy, mám pocit, že se nacházím v nějaké jiné dimenzi, paralelním pražském (či nymburském) světě a toulám se mezi výstředními lidmi a jejich groteskními osudy.
Knihu zajisté doporučuji, ale předem upozorňuji, že až na opakující se motivy nemá s klasikami jakými jsou třeba Postřižiny nebo Slavnosti sněženek moc společného - jde o jiný styl psaní, navíc příjemně doplněný o poezii.

9 30.03.2013

Já vím, že se tahle šílenost drtivé většině lidí nelíbí, ale já si prostě nemůžu pomoct, pižďuchové mi připadají roztomilí, protože jsou hloupoučcí, zacyklení a neskutečně humorní. Měla jsem je ráda už jako malá holčička a teď - s odstupem času - v nich spatřuji jistou ironii a satirický odraz současnosti. A navíc to slovo "pižďuch", jen si to řekněte nahlas! Není skvělé?

9 27.03.2013

Veronika se rozhodne zemřít, jenže její pokus o sebevraždu nevyjde. Ocitá se v sanatoriu pro duševně choré, kde poznává zajímavé lidi a jejich příběhy se propletou s jejím osudem. Veronika si svým nezdařilým pokusem poškodila srdce a zbývá jí jen několik dní života. Ty se rozhodne žít naplno a konečně dát svému životu smysl.
Motiv knihy je vlastně celkem depresivní, ale v podání Paula Coelho získává spoustu světlých myšlenek. Dává lidem pocítit, že by neměli popírat svou přirozenou osobnost…


Ukázka:
Někteří lidé v úsilí vytvořit si svět, kam by nemohla proniknout žádná hrozba zvenčí, příliš zesílí svou obranu proti vnějšku – proti cizím osobám, novým místům, odlišným zkušenostem – a nitro nechají nechráněné. Od té doby začne Hořkost působit nenapravitelné škody.
Hlavním cílem Hořkosti (Vitriolu, podle dr. Igora) je vůle. Lidé postižení touto chorobou si postupně přestávají cokoli přát a za několik let už nedokážou vyjít ze svého světa – protože obrovské rezervy energie promrhali na stavbu vysokých hradeb, aby realita byla taková, jakou ji chtějí mít.
Současně s tím, jak se vyhýbají vnějším střetům, omezují svůj vnitřní růst. Dál chodí do práce, dívají se na televizi, stěžují si na dopravu a mají děti, ale to všechno probíhá samovolně a bez nějakých silných vnitřních emocí – protože koneckonců vše je „pod kontrolou“.
Velkým problémem otravy Hořkostí je, že také vášně – nenávist, láska, zoufalství, nadšení, zvědavost – se přestávají projevovat. Po nějaké době už zahořklá osoba vůbec po ničem netouží. Nechce se jí žít, ani umřít, v tom je ten problém.

9 16.09.2012

Šílenství je kniha, jejíž povídky nahlodávají mysl a probouzejí úzkost v její čisté podobě. Psány jsou velmi čtivou formou, vždy jde o až téměř jednoduchý mystický příběh, který se rozuzlí až na úplném konci. Nejzajímavější jsou asi postavy - vždy naprosto psychicky choré a zahalené tajemstvím a především depresivní úvahy, které vám pomohou nahlédnout hlouběji do autorovy duše a pochopit, proč si vzal život již ve svých pětadvaceti letech.

"Jsem zlatá dýka, jejíž čepel se ztupila.
Má duše je štíhlá – jen se vymrštit. Jen mé tělo je těžké. Duše mi vězí v síni.
Tváří v tvář strachu nejsem zbabělec. Zbabělý jsem jen vůči sobě. Ach! Kdybych tak byl krásný…
Sám se stydím, jak velký si připadám.
Jsem tak velký, že svá tajemství mohu svěřit jen sobě.
Nikdy jsem necítil obavy. Vždycky jsem cítil chlad."


"Ve skutečnosti totiž čas už nemá žádnou moc nad těmi, kdo prožili okamžik, v němž se soustředil celý jejich život. Nic už nás nezabolí, dosáhlo-li naše utrpení nejvyššího stupně. Nic už nás nerozechvěje, otřáslo-li námi nejvyšší vzrušení. Tento vrcholný moment ovšem pocítí málokdo. Kdo jej jednou prožil, je pak buď zaživa mrtev jako já, nebo – pouze – hluboce rozčarován a nezřídka končí sebevraždou."

9 16.09.2012

Traduje se o lásce na první pohled. Jak byste řekli lásce, když někomu propadnete po přečtení první básně?
Plath.
Styl její poezie neútočí na hlavu, kde by nechal vyvstat některou vzpomínku a pomohl vám docílit toho konkrétního pochopení, kterého lze dosáhnout jen skrze umění, ale ostře útočí na duši - otevře ji, roztrhá a nechá ji pulzovat slovo po slově jako zápisky prapodivného minulého či budoucího života, který je vám na hony vzdálený a přitom váš. Proč vás tak zaujaly tyto verše? Pro svou malebnost, poetičnost, temnotu, křehkost? Především pro opravdovost.

"Rázuješ sloupořadím mého nóbl domu,
vzteky se neznáš, ničíš girlandy plodů,
i bájné loutny a pávy, cupuješ síť
způsobných mravů, jež oddalují smršť.
Honosný řád zdí leží v prachu; jen krkavci
krákají nad těmi troskami; z tvých očí srší blesky
a v jejich zášlezích se kouzlo vytrácí
jak čarodějnice, co prchá z hradu těsně před rozbřeskem.

Přes zpřelámané sloupy je vidět na skaliska;
hrdinně se tyčíš v kabátu a kravatě, já v tichu
pózuji: v řecké říze, s vlasy do uzlu jak Psýché,
jsem tebou jako uhranutá. Hra se nám zvrtla v drama:
když náš zchátralý dům postihla tahle spoušť,
jaký rituál slov spraví to, co vichr zlámal?"

8 15.02.2020

Popsat konzistentně zlomy v českém výtvarném umění za více jak posledních sto let? Jak to (nás) asi tak provést? Musí být neuvěřitelně těžké složit dohromady tolik do sebe nepasujících dílků, ale jak se dozvíte, lze to udělat s obrovskou grácií. Proč hovořit o umění nudně, když je možné naprosto rozbořit koncept jakékoliv encyklopedie a hravě smazat hranice mezi vědomostmi a kreativitou? Tato kniha je psaná šíleným textem, doplněná trefnými parafrázemi známých děl, smutné a nostalgické vzpomínky vám vykreslí v komiksech, ke slavným dílům nepřidává rejstříky, nebojí se humoru a všechny události spojuje do pozoruhodně fungujícího a netradičního celku. Tím, že tuto publikaci vytvořili umělci, se jim z ní podařilo udělat samostatné umělecké dílo. A tím je jiná a tak výtečná. Přiznejte si to - je to žlutá vrána mezi všemi černými ovcemi.

8 11.07.2017

Pánbůh ti požehnej, humore Kurta Vonneguta! Zase tu máme další knihu, která balancuje na hranici sci-fi, humoristiky, satiry a polemice o životě. Hlavní postava se opakovaně dostává před nebeskou bránu, kde je jí umožněno vést rozhovory s těmi, kteří jsou již po smrti. Mluví tak se spoustou (i nechvalně) slavných osobností, které se snaží vysvětlit svou životní pravdu nebo nějaký důležitý názor. Na této úrovni je jednoduché rozpoznat ironii a komičnost, která je pro autora charakteristická. Krátká knížečka, dlouhý smích a velmi vtipný závěr.

8 26.03.2014

Někoho možná zprvu vystraší rozsáhlost knihy, ale opravdu není čeho se bát. Victor Hugo slova používá důmyslně a čtenáře neznudí nicneříkajícím vyprávěním. Bídníci - to je dílo, které je naprosto nepřekonatelné, propracované do detailu a hlavně dokáže v každém něco zanechat. Nejúžasnější je líčení postav. Je to opravdu poprvé, co někdo dokonale dokázal popsat jednotlivé lidské povahy se všemi jejich touhami, emocemi, motivacemi a utrpením z ambivalentních pocitů, které sužují jejich bídnou duši. Dokonale propracovaná postava Jeana Valjeana vás vtáhne do jeho bloudění. Není možné se s ním nesnažit ztotožňovat, zamilovat si ho a obdivovat obrovský růst jeho osobnosti a pokory. Jak na Jeanu Valjeanovi, tak na ostatních mistrně vylíčených postavách, dokáže autor vykreslit jakékoliv emoce - od čiré lásky k slepé nenávisti, od průzračné dobroty duše k hloupé temnotě a sobectví, od sebezapření k sebevyjádření. A to vše s lehkou něhou a vírou v hlubokou pravdu skrytou za závojem slov.
Jestli vás ještě něco ohromí, tak to bude nit propletená lidskými osudy, která se nedokáže přetrhnout a opět všechny svádí k sobě a přivádí je až k nejvyššímu bodu vášně. Co je pro mě naprosto nepochopitelné, je doba, kdy byl román napsán. Je neuvěřitelné, že v té době někdo stvořil tak úžasné dílo, že nikdy nezestárne. Jeho idey jsou totiž olemovány osudy lidského utrpení, které se s časem nemění. Bídníkem jste možná i vy. Bída ale není něco materiálního, je to kus vás, který si v sobě nesete. Je to ten člověk hluboko uvnitř, který trpí ve své podstatě a s této bídy není úniku. Román vás k sobě touto skutečností připoutá a vtáhne vás do napínavého příběhu, kde každá malá náhoda může nakonec sehrát hlavní roli, kde má každý člověk svůj úděl, kde se některé činy nedají vysvětlit, protože je neovládá síla mysli, ale síla srdce. Jak lépe popsat tíhu (lehkost?) lidského života, než jako bídné bloudění?

8 27.02.2014

Palahniuk se opět ukazuje jako totálně vadná verze Američana, která kritizuje ještě vadnější Američany. Ty jeho narážky člověku většinou přivodí pitomý záchvat smíchu, stejně tak jeho vize pekla, dialogy a vůbec všechny ty psycho(pa)tické myšlenky. Prostě silná jízda jinou dimenzí, která je konstruovaná jako šílený příběh zachycující se na určitých frázích. Někdo je prostě jen úchyl, někdo to dokáže využít k psaní a tím si získat velký zástup fanoušků. Ano, Chuck Palahniuk je přesně ten druhý případ - skvěle využívá své obsese, poruchy a vulgarity, a dokáže z nich vytěžit naprosté maximum.
I když, nemůžu si pomoct, tento příběh je ve srovnání s jinými dechberoucími nechutnostmi (Klub rváčů, Program pro přeživší, Zalknutí) trochu slabší. Nevím, jestli za to může fakt, že příběh vypráví třináctiletá holka a proto je psán víc dětsky, nebo jde prostě o fakt, že autorovi pomalu dochází nápady. Něco tomu chybí, ale Bůh ví co. (Jo, ehm, písmeno na B.) Třeba jen Satan trochu zpackal scénář.

8 05.02.2014

Knih o umění je možné sehnat desítky, ale upřímně - kolik z nich vám něco řekne? Tato obsáhlá publikace příjemně ukazuje vývoj umění v čase, vyzdvihuje jeho vrcholné představitele a hlouběji rozebírá jejich jednotlivá díla. Řekla bych, že laika zasvětí do tajů barev a člověka, který má umění zájem, potěší spoustou zajímavostí a připomene důležitá fakta.

8 04.04.2013

Karel Toman je dle mého názoru jedním z nejlepších českých básníků, jeho smysl pro napětí veršů přidává jeho jemně smutné lyrice na dokonalosti. Sbírku doporučuji k přečtení, protože v sobě skrývá spoustu krásných slov a myšlenek. A pro mě je tato knížečka navíc ještě kouzelná - dostala jsem jí jako překvapení a byl v ní ukrytý vylisovaný čtyřlístek, který mi teď nosí štěstí. :)
I když, není větší štěstí, než ve skrytu slov nalézt pochopení?

"Mým snem jsi prošla, jako zjevení
alejí tmavou v půlnoci jde tiše.
A skoupý vínek černé zeleni,
jenž celovat chtěl čelo tvé i vlas,
již vadne, chřadne, hořkou vůní dýše.

A neznám ani jméno tvé. Tvůj hlas
a rytmus kroků v mojich smyslech dřímá.
A reflex tvojich očí radostných
mi dává zapomenout, že je zima,
že na stromech a v duši leží sníh."

8 30.01.2013

Knížečka plná aforismů, úvah a výňatků z deníků mě opět utvrdila v tom, že Franz Kafka byl geniální myslitel. Ve spoustě jeho děl se skrývají hluboké myšlenky, ale u některých mi celkový dojem zkazila forma, kterou byly vyřčeny, což se ovšem u těchto krátkých výroků stát nemohlo. Naopak jsem byla uchvácená jeho důvtipností, otevřeností, zralostí a pojetím některých témat (třeba inspirace ve vyhnání z Ráje).
Líbílo se mi každé pozastavení nad kouskem jeho myšlenek. Řekla bych, že každá kniha má člověku přinést něco nového a tahle mi dokázala otevřít obzory v místech, kde jsem to nečekala. Co víc si přát?

"Klec vyšla hledat ptáka."

"Je cíl, ale nikoliv cesta; to, co nazýváme cestou, je váhání."

"Neřešitelná otázka: Jsem zlomen? Upadám? Skoro vše tomu nasvědčuje (chlad, tupost, nervový stav, nesoustředěnost, neschopnost pracovat, bolesti hlavy, nespavost), proti tomu svědčí skoro už jen naděje."

8 31.12.2012

Proč jen tohle, pane Krchovský?
Tato sbírka mi přinesla tak obrovské zklamání, snad ani jednou jsem u těch sprostot nezasmála a že mě spousta básní od něj rozesmát umí pořádně (Kdybych dal před rumem přednost spíš kyselce/neměl bych dnešní noc v trenýrkách viselce). Tyto verše mi však přišly vyprázdněné od pocitů; pouze se uboze snažící zachytit něco ze staré spisovatelovy nátury, avšak dost marně.
Hvězdičku má ode mě asi jen za všechny ty sympatie, které ve mně tento velký básník probudil ve svých starých dílech a s kytarou v ruce na koncertech.
Mám jednoduše pocit, že jeho prvotní tvorba byla upřímná, protože jí naplnil všemi těmi svými splíny, alkoholem, cigaretovým kouřem, sexem a zděšením nad svým životem. U nových děl se dostavuje pocit jakéhosi vyprázdnění od veškerých niterních pocitů, které byly dříve velmi patrné a viditelná je pouze snaha navázat na svou starou identitu, se kterou se proslavil. Což je pro čtenáře zprávou smutnou, avšak já doufám, že autor už konečně dozrává k vytouženému vnitřnímu klidu. :)

8 14.12.2012

V této sbírce je už jasně patrné, že jsou některé básně vynucené a vyumělkované do klasických depresivních perverzí. A poezie by se nutit neměla, takže mě kniha jako celek moc nepotěšila. Ale pořád se zde nachází spousta děl psaných s opravdovým procítěním, které jako by se od dob, kdy začal Krchovský psát, v ničem nezměnilo. Myslím, že každý ten rozdíl pozná, je ovšem na vás, jestli se vám jej chce hledat.

8 08.12.2012

Lovecraft mě svými povídkami ještě nikdy nezklamal a asi se to ani nikdy nestane, jeho styl psaní mi učaroval. Každé slovo dokáže ozdobit hrůzou, pohrát si s jeho zněním a navodit vám strach z neznáma. Hlavní postava se vždy nějakým omylem zaplete do hrůzyplné situace, a i když se vám podaří domyslet, jak asi příběh může končit, autor předčí vaše očekávání, protože tak chorou mysl určitě nemáte. Hlavně obdivuji, že i když má smysl pro detail, nikdy tu odpornost, kolem které se točí určitá povídka, nepopíše přímo, vždy se tomu nějakým záhadným způsobem vyhne a ponechá prostor vaší fantazii.
Z této sbírky je podle mě nejlepší povídka Divák.

8 28.10.2012