annihilation komentáře u knih

Upřímně - všechny povídky jsem zhltla se zatajeným dechem a obdivovala se E. A. Poeovi, který mi dokázal, že jeho talent sahá od dekadentnějších hororů a smutných básní ještě mnohem dál. Dedukce, které používal v příbězích byly okouzlující, analýzy které rozlouskly pointu příběhu dech beroucí a konce ohromující. Nepřeháním, tuto sbírku si jednoduše nemohu vynachválit. Osobně se mi nejvíce líbila povídka Zlatý brouk (na kterou jsem sice narazila už dříve v jiné knize, ale velmi ráda jsem si jí připomněla), protože mě opět vrátila do dětství, kdy jsem zbožňovala pátraní po pokladech pomocí šifer. Zbylé čtyři byly taktéž velmi zajímavé - občas se divím, co se dokáže zrodit v něčí hlavě.

13 19.02.2013

„Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.“ Tyto hesla razí totalitní režim zobrazený v knížce. Hlavní postava jménem Winston Smith se snaží vymanit z manipulace a dohledu, pod kterým jsou všichni lidé na světě. Ten je v této době rozdělen do tří zemí, které spolu střídavě válčí a navazují spojenectví, což slouží jako skvělá záminka k ovládání lidských životů. Samozřejmě je tu mnohem víc lidí, než jen Winston, kteří nechtějí dál žít v takovémto režimu, jenže něco jako spojenectví je naprosto nereálná myšlenka, protože jsou všichni nepřetržitě sledováni a jakýkoliv odpor je přísně trestán. Velký bratr tě sleduje!

Velmi ponurá kniha vám musí vzít dech, protože ač je psaná o minulosti, vzbudí ve vás oprávněný strach, že je o budoucnosti, ne-li spíše o přítomnosti. Ovládání lidské mysli a její naprostá kontrola, no, nehodilo by se to někomu? Toto dílo vás donutí celou dobu přemýšlet nad všemi těmi ironiemi, na které poukazuje, ale zároveň je velmi čtivé a zábavné. Hlavní postava není typický dokonalý hrdina, který umí vše a z každé špatné situace vyvázne, jak to bývá ve spoustě knih, ale je to obyčejný člověk s vůlí opravdu žít, což se ve světě, který je zobrazován, nedá. 1984 patří k jedné z nejoblíbenějších knih vůbec a jsem si jistá, že velmi oprávněně.

13 16.09.2012

"Byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růžinu jevil vonný vzdech."

Často se první sloka Máje učí na školách nazpaměť, ale já si kladu otázku - proč? Říká nám tato sloka něco o básni? Takto vytržená může vyznít jako pouhá oslava přírody, do které zapadá člověk a jeho idea naplněné lásky. Avšak v Máchově díle je motiv přírody použit přesně naopak – krásná nespoutaná krajina je zde kladena jako tvrdý kontrast s lidským utrpením a bezmocí. Někdo by mohl namítnout, že sám autor v doslovu podává vysvětlení, že jde o oslavu krásné májové přírody, zcela zřejmě však tento doslov napsal jen proto, aby dílo bylo vůbec vydáno.
Kontrasty jsou právě jedním z hlavních motivů a východisek Máchovo díla. Balancování mezi životem a smrtí, jemná jarní příroda a depresivní představa popraviště,"na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Mácha rozevírá hlubokou propast mezi lidskou individualitou a společností, uměním a reálným životem, rozdíl mezi sněním a krutou skutečností. V některých dílech bývá souboj polarit nutností, která vede ke smíření, avšak u Máchy ústí v pocit nedostatku. Přesto jsou protipóly neodmyslitelně spojeny. I přes cenu nekonečné bolesti.
Nutno dodat, že jako silný symbol se v tomto díle jeví země. Země v Máji figuruje nejen jako kontrastní příroda, ale i jako počátek a zároveň konec: "Ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou", země je podstatou tvoření a ničení, života a smrti.
Autor se v tomto díle dotkne otázky, jestli existuje i něco po smrti. V posmrtný život nevěří, snad ani nedoufá. Smrt je totiž ponurý cíl, má v ní dojít k završení temného života každého jedince.
Dílo provází jakási životní cesta, která končí tragicky. Ke konci básně jako by se Karel Hynek Mácha vtělil do zlého lidského osudu, pomocí ich-formy se najednou stává součástí příběhu; přebírá bolest na svá bedra. Tímto jako by se sám stal romantickým hrdinou. Strhne čtenáře svou upřímností. Ten je nucen pochopit, že jde o ryzí formu umění, protože vychází přímo z básníkova nitra.

13 16.09.2012

Celý poutavý příběh vypráví Bromden – je zavřený v ústavu pro duševně choré, kterému „vládne“ despotická sestra a pacienti jsou zde zcela zbaveni jakékoliv mužnosti a naděje. To vše je ale silně nabouráno po příchodu Randela McMurphyho, který se nechal hospitalizovat místo toho, aby podstoupil nucené práce na farmě, a nehodlá se podřizovat nesmyslnému systému na ovládání lidí. Se sestrou a jejími pomocníky začne vést velmi chytrý boj, kterým podkopává jejich autoritu a pacientům zase vrátí touhu, která jim tak scházela.

Většina jistě zná výborné Formanovo filmové zpracování, ale jako to tak bývá, film se nikdy nemůže vyrovnat knize, protože nedokáže ztvárnit spoustu myšlenek. V tomto díle je skvěle popsán vývoj postav a ich forma „Náčelníka“ celému příběhu dodává jisté kouzlo – především pro jeho psychotickou představivost a vnesením obrovské lidskosti do příběhu, který kritizuje její násilné potlačování.

13 16.09.2012

Ruce Venušiny - velmi povedená sbírka, protože zachycuje průřez Seifertovo tvorbou. Něžné verše mamince, krásno ukryté v zákoutích Prahy, pocta básníkům a všem umělcům, láska - samozřejmě, láska, ale i depresivní tématika války, spousta bolesti a všudypřítomná smrt. Celý koloběh života ukryt do těch nejrozmanitějších veršů. Ani pošetilec by si nemohl přát od poezie víc.

\"A sbohem

K milionům veršů na světě
přidal jsem jen pár slok.
Nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků.
Už končím.

Nebyly to ani první šlápoty
v měsíčním prachu.
Jestliže však přece někdy zazářily,
nebylo to jejich světlo.
Miloval jsem tuto řeč.

A ta, když přinutí mlčící rty,
aby se zachvěly,
snadno přiměje milence k polibkům,
loudají-li se červánkovou zemí,
kde zapadá slunce pomaleji
než v tropech.

Poezie jde s námi od počátků.
Jako milování,
jako hlad, jako mor, jako válka.
Někdy byly mé verše pošetilé
až hanba.

Ale za to se neomlouvám.
Věřím, že hledat krásná slova
je lepší
než zabíjet a vraždit.\"

12 22.09.2013

Nadčasový román skvěle popisuje lidskou hloupost. Jak daleko dospějí nesmyslné reality show a prapodivné soutěže, které nám televize předkládá? Něco podobného se vyskytuje už v románu nazvaném "Dlouhý pochod" a tato hrozba je podle mě víc než reálná. Opět z každé stránky čiší kritika lidské blbosti a oprávněný pesimismus ze stavu budoucnosti. Občas nevíte, jestli se smát nebo ne. To vše je samozřejmě podané velmi osobitým způsobem, kterému nechybí napětí, ironie, lehká přisprostlost a samozřejmě ten typický kingovský šarm. Ehm, tedy bachmanovský. Ale o tom více v předmluvě "Jak je důležité míti Bachmana." Tento druh humoru mě vždycky dostává do kolen.

12 21.08.2013

Charles Duroy se díky své dokonalé přetvářce dostane ze dna společnosti až téměř na vrchol – stačí se stýkat s vlivnými lidmi a hodně intrikovat – především mezi několika milenkami, se kterými si výborně pohrává kvůli jejich nezměrné naivitě.

Mám ráda, když je hlavní postava antihrdina – typicky kladné charaktery jsou občas nudné, ale když vidíte, kolik vtiskl autor negativních povahových rysů postavě přezdívané Miláček, nestačíte se divit. Na jednu stranu vás naprosto znechutí, ale stejně vás zajímá, jestli se mu další jeho lest vyvede a jak to s ním nakonec dopadne. Jde o velmi pěknou kritiku (nejen) tehdejší společnosti.

12 04.10.2012

Démon bloudící světem se chce napravit, vrátit se zpět do doby, kdy mohl cítit štěstí, víru i lásku. Zamiluje se do princezny Tamary. Té zemřel snoubenec a proto odešla do bezpečí kláštera, ale jsou spolu s Démonem v jakémsi citovém kontaktu. Jenže, může toto spojení skončit dobře?

Možná to je tím, že jsem měla vždy obdiv k autorům, kteří dokážou napsat dlouhou a smysluplnou báseň a vsadit do ní zajímavý příběh, ale dílo se mi vážně líbí. Spousta krásných veršů a také poukázání na to, že i někdo zlý se může změnit, ale jen když mu to společnost a řád umožní.

12 16.09.2012

Kniha popisuje příběh Billyho Pilgrima, který se jako zajatec dostal do Drážďan, kde úplnou náhodou přežil jejich nechvalně známé bombardování. Po tom všem začne tvrdit, že ho unesli mimozemšťané a že cestuje časem tam a zpátky, takže ho mají všichni za starého labilního blázna.

Je vždy těžké nějak popsat Vonnegutův příběh, ale stejně je víc důležité soustředit se na myšlenku. Tato kniha je vázána na autorův zážitek, kdy opravdu za 2. světové války pracoval v Drážďanech na jatkách a zažil celou tu hrůzu spojenou s nálety. Samozřejmě že je kniha plná kritiky války jako takové a Američanů právě za bombardování Drážďan. Dále se klasicky zamýšlí nad životem a to vše podává svým stylem plným černého, avšak velmi chytrého, humoru.

12 16.09.2012

Zabiják je nesmrtelná trefa do černého. Alkohol a bída tu jsou od počátku věků a surová připomínka v rámci tak neuvěřitelně detailně popsaného díla je nasnadě. Co mám na Zolovi ráda, je jeho empatie-neempatie. Bez okolků vás vtáhne do díla, ale nechá vás stát za mléčným sklem, kterým se na děj díváte čistě až po vlastním výběru a zhodnocení příslušných emocí. Rozebere každičkou maličkost, návaznost, propletení příběhu, ale zbytek nechá na vás. Vypráví, ale nevciťuje se a proto je tak skvělý.

11 10.08.2016

Že je Trainspotting dobře zfilmovaný a nasmáli jste se u něj? U knihy se smát nebudete. (Lžu. Pokud jste psychotičtí a černý smysl pro humor vám občas zatemní mozek, tak se, stejně jako já, smát budete.) Je to silný příběh situovaný do nechutného prostředí, ve kterém se mísí závislost se strachem a agresí. K zveličení vnímaného ještě nahrává fakt, že vypravěčem se stávají všechny postavy. A nutno dodat, že ani jedna z nich není sympatická. (A doufejte, že nikoho jim podobného neznáte osobně.) Proč mít jednoho antihrdinu, když je můžete mít všechny? Že to nedopadne dobře, to už asi víte. Připravte se ale na pořádnou jízdu v oplzlosti a dekadenci.
P.S.: Dejte mi pak vědět, jaká byla vaše oblíbená postava a proč.

11 28.06.2016

Kuropění, to je kniha z toho nejkrásnějšího světa. Každé slovo někam vede, každá věta má smysl a hloubku. Viktor Fischl dokáže ve čtenáři rozvířit velkou spoustu krásných úvah. Navíc, jako trochu humorná osobitost, je příběh velmi zvláštně vsazen do dialogů mezi poněkud nostalgickým doktorem a jeho kohoutem, který je vždy plný optimismu: "Dnes je krásnější než včera, protože dnešek je a včerejšek už není". Jejich rozhovory jsou plné spousty úchvatných myšlenek, které jsou vám podávány dvěma naprosto odlišnými stranami, které se však nakonec vždy nějak dohodnou.
Některé knihy jdou velmi těžko popsat, je třeba je přečíst - a toto je jedna z nich. Dle mého uvážení jde o velmi krásné a křehké dílo plné moudrosti a zaslouží si vaší pozornost.

11 21.08.2013

Michal Ajvaz otevírá nevšední pohled do fantaskního světa, který je na dosah ruky. Celým příběhem jako by poukazoval na to, že náhoda může zcela přetvořit lidský život a jak málo stačí ke změně vnímání. Bravurně si pohrává se změnami v lidské mysli. Promísí depersonalizaci, fatální úzkost, psychedelické stavy, iluze, psychózy a dává tak možnost přemýšlet nad tím, jak vidíme svět kolem sebe včetně sebe sama. Proč právě takto? Díváme se bystře? Kam nás to celé zavede? A jak málo někdy stačí k tomu, aby se vytratilo kouzlo, které vdechlo našemu životu nový smysl?
Román je velmi napínavý, je plný nečekaných zvratů, je psán v mateřském jazyce (když pominu ty pasáže jazyka umělého) a plně ho využívá a navíc i přes svou mystičnost v mnoha detailech působí velmi reálně a lidsky. Ne každému se však tento styl psaní bude líbit; pokud ano, věřím, že z knihy čtenář vytěží spoustu nových směrů, kam se mohou ubírat jeho úvahy a to je přesně to, co od kvalitní literatury očekávám.

11 10.07.2013

Připouštím to, že se dvanáctiletým čtenářkám líbí příběh o krásném upírovi, který se zamiluje do obyčejné holky (ne-li trochu neschopné), to se samozřejmě pochopit dá. Ale to, že se kniha stane fenoménem a po celém světě z ní šílí dívčí populace od věku jedenácti do x let, tomu nerozumím. Kniha je naivní, předvídatelná a uboze konstruovaná a jsem toho názoru, že je určená pouze pro dospívající slečny. Jestliže oslovuje starší čtenáře - nemohu si pomoct -musí být myšlenkově zaostalí.
Co mě ale zaráží nejvíc je povrchní způsob, kterým je celá sága napsaná. Knihy pro mladší lze přeci napsat v rámci možností kvalitně, lze do nich totiž otisknout nějaké hodnoty. Těch se ale Stmívání nedostalo. Opravdu mě překvapuje, jakým způsobem je zde odsunuta důležitost rodiny. Jediné, co tu má význam je podivný chtíč, který hlavní hrdinku táhne do nesmyslných situací. Jaké ponaučení si z takových knih mají lidé asi vzít?

11 04.04.2013

U Kurta Vonneguta se mi líbí, že mě dokáže každou knihou překvapit, ale že mě překvapí až takhle kladně jsem nečekala. Groteska je vlastně sci-fi, ale zároveň je to příběh o podivnosti, snaze o slušnost (nebo snad lásce?) a to vše samozřejmě okořeněné velmi zvláštním smyslem pro humor, pro autora tak typickým.

Ráda bych se snažila nějak nastínit příběh, ale když se o to člověk pokusí, má pocit, že vypráví béčkový román, protože není schopen interpretovat všechny ty ironické, pravdivé a ryze humánní úvahy. Mně se třeba hrozně příjemně dotklo tohle, protože v tom nacházím velké pochopení:
"Miluju tě, Elizo," řekl jsem.
Zamyslela se nad tím. "Ne," řekla posléze, "to se mi nezdá."
"Proč ne?" řekl jsem.
"Připadá mi, jako bys mi mířil pistolí do tváře," řekla. "Je to jen způsob, jak člověka přimět, aby vyslovil něco, co nejspíš nemyslí vážně. Co jiného na to můžu odpovědět, co jiného na to kdokoli může odpovědět, než 'já tě taky miluju'?"

Jedině snad můžu říct, že všem knihu vřele doporučuji, líbila se mi možná ještě víc než Matka noc a Mechanické piano, které jsem do něj vždy považovala za nejlepší díla.
Haj hou.

11 27.12.2012

Havran je asi jedna z nejlepších básní vůbec, krásně znělá, nikdy nudná a protkaná bolestnou a temnou atmosférou. Jsem moc ráda, že se už nějaký čas učím anglicky a mohla jsem si přečíst originál, překlady občas člověka strhávají, kam nemají, třeba více než ten od Vítězslava Nezvala oceňuji překlad Jaroslava Vrchlického (jak ten první, tak i ten pozdější), připadá mi, že se lépe dokázal vnořit do autorovy duše.
Ať tak či tak, Havran je určitě úchvatné dílo, které stojí za přečtení.

Dlouhý pochod je název nové soutěže. Výhra je lákavá – dostanete cokoliv, co budete chtít. S pravidly je to ale poněkud horší. Sto chlapců se účastní pochodu a nesmí se zastavit, ani zpomalit pod určitou rychlost. Pokud se tak stane, dostanou napomenutí. A po třetím napomenutí je konec…

Jestli znáte Stephena Kinga, tak vás asi poněkud drsnějším námět nepřekvapuje. Pokud ne, tak jedině doporučuji. Jeho styl psaní je nesmírně poutavý, protože dokáže věci popsat způsobem, že je nemožné si je nepředstavit. V této knize vlastně naráží na stupiditu soutěží a varuje, kam až by některé věci mohly zajít. Zároveň vám na papíře vytvoří hlavního hrdinu, který se Dlouhého pochodu zúčastní a vykresluje jeho pocity a zážitky, takže není nouze ani o poutavý příběh. A vsadím se, že mu celou dobu budete držet palce, aby vyhrál.

11 16.09.2012

Také jste po přečtení Nesmrtelnosti zničili všechny vaše deníky?

10 19.04.2017

Díla, která tento úchvatný básník představuje v Malých básních v próze, jsou úžasnou sondou do zákoutí přemýšlivé poetovy mysli. Jeho úvahy mohou být zlomené, zamilované, depresivní či choré, ale vždy jsou odrazem nezměrného talentu a přirozené vnímavosti. Jestliže Charles Baudelaire hledá slova v básních tak, aby se rýmovala a měla rytmus, v prozaickém vyjádření nimi proplouvá bez omezení, což mu umožňuje hovořit s pravdivou otevřeností, lépe si hrát s příběhem, gradací i tóny smyslů, a tím přivodit čtenáři neklidnou a hloubavou náladu, rozvíjet obrazotvornost a milovat dekadenci. Vždy jsem Charlese Baudelaira považovala za nejlepšího ze všech prokletých, a touto pozoruhodně krásnou knihou mi mé mínění jen potvrdil.
Pane Baudelaire, proč jsem se narodila tak pozdě a nemohla si vás vzít?

10 02.08.2014

Na první pohled může kniha působit žurnalistickým dojmem, ale po začtení do ní si vás určitě zcela podmaní. Jon Krakauer zde objasňuje příběh mladičkého Chrise McCandelsse, který se rozhodl oprostit od života ovládaného mamonem a své srdce se vydal hledat do náručí drsné přírody. Už samotná myšlenka poutá pozornost a nutí k hlubším úvahám. Moc se mi líbilo, že se autor snažil podat Chrisův příběh reálně - založit ho na faktech (sesbíraných ať už z chlapcových deníků nebo z vyprávění lidí, se kterými se při svém putování setkal), ale zároveň objasnil jeho motivace a kladl důraz na to, že Chris byl velmi inteligentní člověk a tento jeho čin nebyl pouhým výkřikem do prázdna. Právě v tomto místě z knihy čiší obrovské vcítění - sám autor je velkým dobrodruhem a chlapcovo počínání chápe.
Samozřejmě se přímo nabízí srovnání se stejnojmenným filmem, který byl podle knihy natočen. Po velmi dlouhé době mohu s klidným svědomím říct, že se povedlo obojí - oba způsoby podání využívají své moci naplno - kniha podpoří vaší představivost, film zase probudí skryté emoce. A obojí také všem doporučuji.

10 08.03.2013