Anna 13 komentáře u knih

Něco tak krásného jsem snad nikdy v rukou nedržela.
Tohle je skvost. Klenot. Střípek života.

Tak málo slov, ale... ...tolik toho řekly.

S touhle knihou se člověk musí pomilovat... A ona v něm pak bude věčně žít.

14 11.08.2020

(SPOILER) Sedím tu a nevím, co napsat...
Příběh těch dvou mě zasáhl. Ani ne tolik to, jak se sbližovali, i když to bylo krásné. Jejich dopisování jsem si užívala. Ale spíše to, jak každý zvlášť bojoval ve svém soukromí, v sobě a sám se sebou. Declanův život byl tak složitý a nesnesitelný, že v jeho věku byl sotva k žití. Ale on je hrdinou, který vydrží. A ještě zachrání jednu holku. Nemilujte ho...

Ta kniha se mi líbila od samého začátku. Vtáhla mě a nepustila. A čím déle jsem s hlavními hrdiny pobývala, tím více jsem se jim dostávala pod kůži a pak mě velmi silně zasahovalo, když to od života krutě schytávali. Nejednou jsem upustila slzy.
V knize jsou momenty, které si dokážete představit tak živě, až vás to škrtí. Viz scéna, kdy Juliet pláče do telefonu na hřbitově a hroutí se do trávy... nebo když se Declan omluví a nikdo na něj nereaguje. Bože, to mě vážně zabolelo.
Ty postavy si zamilujete a budete s nimi dýchat stejný vzduch. Napojíte se na ně. A neodloučíte se od nich, ani když kniha skončí.

Kdybych mohla, poprosila bych autorku, aby napsala knihu o Revovi. Jsem jediná, která mu propadla a chtěla o něm vědět úplně všechno a ještě víc? Proč musel být jen vedlejší postavou?

O ztrátě. O důvěře. O nespravedlnosti. O lidech.

14 26.07.2020

Dočetla jsem a... chybí mi slova.
Tohle byla jednoznačně nejlepší kniha za posledních pár měsíců. Příběh bere dech, nutí v četbě pokračovat a zároveň si tak vzácné stránky napětí šetřit.

Oba dva hlavní hrdiny, kteří bojují s mrazem, sněhovými závějemi, bolestivými zraněními, krutým hladem a strachem o své životy, budete milovat. Ashley i Ben jsou neuvěřitelně a obdivuhodně silní hrdinové, kteří se rázem stanou vašimi vzory. Úplně jsem během četby cítila, že kdybych byla jejich autorem, nedokázala bych jim neustále klást do cesty překážky, opětovně je zraňovat a nechat je trpět...

Autor vykreslil horskou pustinu dokonale. Cítila jsem závan z filmu REVENANT... V knize jsou city, pálivé emoce, ale také někdy zdlouhavé popisy činností, kterými postavy bojují o své životy. Zpočátku mi to nepřišlo tak záživné, ale jakmile jsem se do četby úplně "zažrala", hltala jsem každé natažení tětivy, rozdělávání ohně i spacáku, opékání masa a dlouhé bolestné výšlapy za civilizací...

Autor je můj hrdina...

Tohle je příběh o přežití, lidské síle a bojovnosti, opravdové lásce a naději...
Potřebuji mít knihu doma a ještě mnohokrát ji přečíst...

Tohle je opravdu knižní klenot, který by zasloužil pozlatit své desky...

14 09.07.2018

Krutost... NEUVĚŘITELNÁ, NEPŘEDSTAVITELNÁ zrůdnost...

Kdyby byla kniha fikcí, byla by kritizována, protože by se zdál příběh příliš zvrhlý, příliš neskutečný... Ale vy chcete, aby tohle byla fikce. Protože vědomí, co všechno malý Dave prožil (nebo spíše přežil), ve vás způsobí tolik emocí, že si je nedokážete roztřídit. Budete chtít roztáhnout křídla a toho malého chlapečka chránit, co by vám síly stačily. Každá scéna vám bude drtit srdce nepřemožitelnými svěráky...

Po téhle knize doslova ztratíte víru...

Připravte se na bolest, slzy, trýzeň,... Připravte se na knihu, na kterou NIKDY nezapomenete... Nepůjde to. Bude vás to vědomí, že se TOHLE na TOMTO světě děje, ničit do konce vašeho života...

14 05.04.2018

Ne, Zlodějka knih není bolestnější než tohle... tohle je totiž... tak strašné...

Nemám slov pro knihu, která nám vylíčila, jaké to je být dítětem a žít ve válce. Jaké to je o ní nevědět, jaké to je jí poznat, jaké to je se nechat oklamávat... Jaké to je nerozumět...

Je nejen o utrpení židovského chlapce, ale především o jeho ODVAZE!

Silně doporučuji!!!

14 08.12.2017

Mezi povinnou četbou, která se nedala dočíst, tou, ke které jsem ani nepřičichla a tou, jejíž konec byl v nedohlednu a střed i začátek šíleně nudil a obtěžoval, jsem objevila Jozovu Hanuli, která potěšila mé zamilované srdce a uvrhla mě do překrásně vystavěného příběhu, jejíž vesnické prostředí lahodilo mé ponocující duši.

Nešlo si hlavní hrdinku nepředstavovat jako paní Geislerovou, byť jsem její filmové ztvárnění této postavy ještě neviděla.
Želary byl svět, kde se čas zastavil... Mladá Eliška byla natolik opravdová a ženská, že se mi zalíbila už na prvních stránkách. V Jozovi se zase od samého počátku dalo vytušit velké a mužně bijící srdce, které celý příběh obestřelo do nezapomenutelných barev.

Těším se, až příběh prožiji ještě jednou prostřednictvím filmu, byť mi z hlavy asi nikdo nevymaže mé vlastní vybájené obrazy Želar a jejich obyvatel.

Květa Legátová mě překvapila. Jsem ráda, že jsem její knihu mohla objevit.

13 10.09.2022

Když tě všednoden smete jako vagón podzemní dráhy.
Když už prostě nemůžeš…

Dvacátý květen Delphine de Vigan je plný strasti a osamělosti. Je to den, který může zažít každý. Bez výjimky.
Příběh pod příběhem…
Dva lidé na trati. Dva lidé bez naděje?

Tolik odboček, které minuli… Po kterých kdyby se vydali, četli bychom jinou knihu.

Realita bez příkras a útěchy.
Ta absurdnost všeho…

My všichni v té knize jsme.


Objevit Delphine de Vigan znamená nevycházet z úžasu… Kdo to proboha je?


Nezapomenu…

13 19.02.2022

(SPOILER) "Vychutnej si to. Do smrti se k tomuhle létu budeš vracet.“

Nevím, jak se rozloučit…
Následující den bude krutý. Bolestivý. Nechce se mi nastoupit do nového příběhu. Ještě ne. Chci se vrátit na první stránku Mlčících fontán a znovu proniknout do strádajícího Španělska, jehož tajemství bych spolu s Anou a Danielem, Rafou a Fugou znovu odkrývala.
Vážně a bez přehánění mám v očích slzy, když vím, že zítra už nebude žádné pokuřování s Benem Stahlem a nasávání jeho mouder.
Že se nevrátím k neuvěřitelně odvážnému a dobrému Fugovi, abych mu držela pěsti v dosahování jeho snu. Tenhle přenádherný toreador mi zlomil srdce. Roztříštilo se na straně 397…
Že už v hotelové lobby nenarazím na usměvavého Carlitose…
S Danielem nebudu lovit dokonalé snímky, nebudu s ním napjatě čekat, co se bude skrývat v obálce od Miguela.
Bude mi chybět Puri a dům plný miminek, její srdce a zvídavost, její dobrota…
Z oka mi vytéká slza, když vím, že jsem Rafu viděla naposledy na prašné cestě a už nebudu obdivovat jeho praní se se životem…
Už s Anou znovu nevklouznu do hotelového pokoje číslo 760…
Nespatřím znovu krásu a bídu Vallecasu…
Nepostavím se býkovi…
Nebudu se vyhýbat Vránám, čekat na další vzkaz od Toma Collinse, objímat holčičku se čtyřmi prstíky…

Už se nemusím bát o postavy. Už mě s nimi nic nového nečeká.
Ale mohu se někdy vrátit.
Znovu žasnout, znovu milovat, znovu nasávat nepřenosnou atmosféru těchto stránek, znovu si nechat zlomit srdce. Na té osudné straně 397.


Byla jsem zasažena.
Myslím, že nikdy nezapomenu. Protože kus mě v té knize zůstal.

Nemám dalších slov…
Snad jen… Na tenhle nezapomenutelný literární výlet se vydejte. Nasedněte do tohoto vlaku, který vás odveze o 64 let nazpět a o dva tisíce kilometrů dál. Tam je frankistické Španělsko. Tam jsou neuvěřitelní literární hrdinové. A tam je navzdory nesmírně kruté a nespravedlivé době krásně.
A až se vrátíte. Vyprávějte o tom. Važme si toho, že nemusíme mlčet. Buďme hlasité fontány.

Nikdy se neodmiluju.
A nikdy nezapomenu.
Bylo to tak skutečné...

Ruto Sepetysová – jste pro mě Bohyně. Nevím, jak vyjádřit své díky. Brečím, i když už nečtu. Protože vaši knihu nechci opustit. Rozbolela jste mě. Ale já dávám na radu Bena Stahla – nechávám to bolet.

13 05.04.2021

Jsem čtenářka, která popisy v knihách potřebuje a chce. Ale tohle bylo na mě vážně moc. A jak to tady tak čtu, tak nejen na mě. Nevzpomínám si, kdy naposledy jsem četla něco tak zdlouhavého, nudného a absolutně nečtivého. Nudilo mě to natolik, že jsem se mnohokrát přistihla, jak to prostě již nesleduji a v mysli se loudám úplně někde jinde.
Celé jsem to dočítala s velkým sebezapřením. Knihou jsem se těžce prokousávala a neměla z ní žádné potěšení.
Styl psaní mi zkrátka nesedl a věřím, že kdyby byl příběh jinak zpracován, dosáhl by mnohem většího efektu na straně čtenáře.

Na všechny ty šílené scény plné násilí, vulgárních dialogů a odpudivého incestu jsem se dívala jakoby shora. Nepronikla jsem do nich. Nějak to nešlo. Nevím, zda jsem se tomu snažila nějak podvědomě bránit anebo to bylo vinou autora, který to prostě napsal tak, že čtenáře do té scény tak úplně nepozval.

Začátek knihy mě zaujal. Postava Martina byla totálně zvrácená, surovost a stereotypnost jeho života byla neobvyklá a mě vážně zajímalo, co z toho bude. Ale ty zdlouhavé popisy mě totálně udusily... Už nebyla chuť se do příběhu vracet. Už jsem v něm nechtěla zůstávat déle, než bylo nutné. Tak jsem se kousla a za dva dny ji dočetla.

Podle anotace jsem čekala asi něco jiného.

Nebavilo mě to.
Nemohu doporučit.
Přesto věřím, že se najdou tací, kteří knize dají své srdce...

13 10.08.2020

Celou knihu jsem přemýšlela, zda to, co čtu, je pravda nebo lež...
Co je na tom tak úžasné a výjimečné? Že si po dočtení můžete zvolit svou verzi pravdy. Je na vás, čemu se rozhodnete věřit. Nebo komu se rozhodnete věřit.
Skvostná Colleen Hooverová vás nejspíš bude šokovat, ale nemusíte na ni být naštvaní, pokud se vám nebude líbit to, co naleznete pod povrchem. Je to jen na vás...

Nikdy nebudu litovat toho, že jsem za tuto knihu dala peníze. Než se dostane na čestné místo v mé knihovničce, ohřeje se nejspíš v dalších rukou a potěší mé blízké.
A já se k ní hodlám vracet. Protože tohle není možné nechtít zažít znovu. I když už to nebude takové jako poprvé.

I když je tento thriller prvním počinem Hooverové v tomto žánru, s ohledem na její předešlé knihy jsem věřila, že nezklame. Ale nečekala jsem, že mé očekávání natolik předčí.
Tato kniha není jen thriller. Je to směsice tolika žánrů, že se divím, že z toho vyšla takhle nádherná. Mohl z toho vzniknout guláš, patlanina. Směs něčeho, co spolu prostě neladí a čtenáři to nechutná.
Jenže tahle kniha má všechno, co má příběh, od kterého se nemůžete odtrhnout, mít. Je v ní romantická láska, vášeň, erotika, napětí, strach, hororové prvky, temnota lidské povahy, šílené psychohry, rodinná dramata, tragédie... Je to tak poutavé a dokonale namíchané, že to milujete po pár stranách a nejraději byste to nikdy nedočetli...

Je to tak slastně nedůvěřivé a poddajné... Atmosféra je prosycená úzkostí a touhou zároveň.
Nemám slov.

Dočítala jsem ji se staženým žaludkem a po dočtení jsem chtěla ve stoje tleskat.


Opustit tuto knihu je asi tak těžké, jako rozlepit oči po čtyřhodinovém spánku. Není to nemožné, ale je to téměř bolestivé.
(A je dost možné, že ten čtyřhodinový spánek zažijete, protože pravděpodobně budete s knihou ponocovat.)

Závidím vám všem, kdo to máte ještě před sebou...

13 29.07.2020

Tohle je skvost mezi všemi dystopiemi světa...
Tohle je něco tak extrémně brutálního a zároveň tak nevinného, že čtenář po celou dobu příběhu neví, zda by do takového světa patřit chtěl nebo zda by měl dělat všechno pro to, aby k něčemu takovému nedošlo.

Autor nám nepředkládá "jen" brilantně vygradovaný příběh a hrdiny, se kterými dýcháme. On nám do hlavy ukládá filozofující myšlenky na témata civilizací, náboženství, smrti, vražd, hlavním smyslem života člověka, vztahy, láskou, lidstvem, technikou, přírodou,... Ale pokládá je v takovém kontextu, v jakém dosud nebyly vyloženy.

Narozdíl od jiných příběhů z budoucnosti, u tohohle ve mně nedřímal pocit - "takhle by to mohlo opravdu být, máme nakročeno k tomu dojít právě sem". NE! Ale i když jsem tento pocit neměla, na uvěřitelnosti příběhu to neubíralo. Strašně mě bavilo se na příběh dívat z mnoha stran, zkoumat, jak bych se zachovala já...

SPOILER!
Jednu skulinku, kdy jsem myslela, že vše dopadne jinak, jsem objevila. Když přeci Rowan zabil čtyři smrtky, musí na jejich místa přijít další. Tak, jak to v cechu smrtek mají za nepsané pravidlo. Proč jí tedy neučinili z Rowana, který prošel výcvikem a nezrušili ten návrh z Goddardova klanu? Zde jsem opravdu pochybovala, zda to autorovi došlo... Ale samozřejmě by pak kolem toho nemohlo být takové pozdvižení.
KONEC SPOILERU!

Každopádně se neuvěřitelně moc těším na další díly série, které potřebuju momentálně jako vzduch!
A také si myslím, že pokud se povede, i film bude okázalým počinem, který nebude mít konkurenci. Kéž by obsadily nějaké fantastické herce a z kostýmů jednotlivých smrtek udělaly exkluzivní podívanou...

Já knihu musím doporučit úplně každému, protože je opravdu neskutečná tím, na jaké myšlenky díky ní člověk přijde i samotnými hrdiny a jejich osudy, které zkrátka nevymyslíte...

13 27.12.2018

APLAUS!!

Jsem nadšená, že na thrillerovou literární scénu vstoupila tak famózní žena, jakou je C. J. Tudor...
Její debut Kříďák jsem zhltla během dvou dnů a těšila se na každou volnou chvíli, kdy jsem se ke knize mohla uvelebit... Bavilo mě retrospektivní vyprávění, které se mistrně střídalo a fantasticky doplňovalo... Stejně tak jsem byla nadšená atmosférou městečka Anderbury a dětstvím osmdesátých let...

Ti, co tvrdí, že je kniha navrátila k nostalgii hororového Ta, mají pravdu.
Námět si autorka vypůjčila od mistra, avšak zpracovala si ho již podle sebe... Partička těchto dětí měla hodně blízko k bandě Smolařů z již jmenované knihy. A i odkaz na demonstrace proti potratům je z Kingova díla Nespavost.
Mně to ale nevadilo... Naopak tleskám autorce za tak dramatický příběh, který opravdu nemá jedinou nudnou stránku...
Její styl psaní je návykový a to, že každou kapitolu ukončuje tak, že musíte načnout další, je opravdu výsledek jejího talentu a nedozírné fantazie...

Vše se rozplétá pomalu, tajuplně, nečekaně a závěr knihy vyvrcholí v těžký kalibr, kterého jen tak někdo nedosáhne.
Samotný epilog je sladkou tečkou nakonec, která otrlým čtenářům může připadat bizarní a neuvěřitelná... Jako mně.

Každopádně pochybujte a věřte, že to, co vás bude napadat jako první při řešení hrůzných zločinů, bude to mylné...

A velmi chválím příhodnou obálku, která přitahuje zraky všech nadšenců thrilleru a dokonale vystihuje vnitřek knihy.

13 06.11.2018

2016
Jedna z nejlepších knih tohoto roku...

Od autorky jsem zatím četla Manželovo tajemství a Na co Alice zapomněla. Autorka dokáže svým stylem psaní nadchnout od první stránky. Dokáže vás strhnout, zabavit, udržet v napětí, její slova rozesmějí i rozbrečí. Zbožňuju její barvité příběhy, které jakoby vystupovaly z každodenních životů.

Její romány bych přirovnala k tak skvělým autorkám jako je například Jojo Moyesová nebo Jodi Picoultová.

Knihy mne také strašně bavily, protože se točí kolem dětí. A ona je úchvatnou vypravěčkou... Svět literatury jí již může vděčit za mnohé...


2019
Znovu jsem knihu otevřela. Po třech letech od jejího dočtení. Znovu jsem si ji zamilovala.
Poté, co jsem viděla dvě série naprosto brilantního seriálu, který jsem po prvním přečtení odmítala...
Hodnotím jako nejlepší knihu autorky. A to nálepky s NEJ dávám velmi nerada. U Sedmilhářek to tak ale je a asi to tak i zůstane. I když, kdo ví. Moriarty je bohyně a já odložila jen Zamilovanou hypnotizérku. Všechny její knihy mě jinak dostaly vždy do kolen.
V knihovničce na ni mám místo, tak snad se tam brzy uvelebí. :)

13 22.12.2016

K této knize nemám slova. Chtěla bych k tomu tolik říci, tolik se mi toho motá v hlavě, ale napsat to nedokážu. Kniha mi vyrazila dech. Ke konci jsem samozřejmě brečela jako každý. Nemohu uvěřit jak Green mohl vytvořit Augusta Waterse. To je postava, která mne fascinuje. Miluji Hazel, Augusta, Izaka, rodiče Hazel,...
Miluji ten příběh, tu knihu. Miluji Johna Greena. Do smrti nepochopím jak mohl tohle napsat. Velice si ho vážím a doufám, že napíše ještě spousty takových knížek, kdy po jejich dočtení nedokážete normálně fungovat. Nedokážete se s nikým bavit a chcete být sami a přemýšlet o životě, smrti, lásce, dýchání,vesmíru,...
Tato kniha by měla být povinnou četbou každého člověka. Kdo ji nepřečte, nepochopí a nebude si vážit života a zdraví. Upřímně, kniha mne změnila. A změní spousty jiných lidí.

13 26.10.2014

...
Tři tečky.

Úplně jako komentář postačí. Neboť tady není co komentovat.

Čtenář truchlí. A nikdy truchlit nepřestane.
Nikdy, ale opravdu nikdy nezapomene.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Přiznám se, že poprvé jsem se s chlapcem v pruhovaném pyžamu poznala ve filmu. Konec tohoto příběhu považuji za něco, co se do mě hluboce otisklo. Co všechno přežije. Je to přesně ten druh konce - je to TEN příběh, který nikdy neupadne v zapomnění.
Během závěrečných titulků jsem brečela, nevěděla, jak mluvit se sestrou a potřebovala si hodinu povídat se svou klávesnicí, abych si to dokázala srovnat, znovu prožít a stejně… nepochopit. Je zbytečné psát, že jsem tu noc nezavřela oči - ze strachu, že se prostřednictvím snu znovu setkám s Brunem a Šmuelem a nedokážu změnit konec příběhu...
Ta bolest nikdy nezmizela.

Pak nastal čas na knihu. Ne náhodou v týdnu, kdy jedna britská studie uvedla důvody, proč je kniha pro mladší čtenáře naprosto nevhodná.
Zranilo mě to dřív, než jsem knihu přečetla.

Chlapec v pruhovaném pyžamu není příběh, který by měl dokládat historická fakta. Vzdělává jinak… Skýtá mnohá ponaučení, rozvíjí emoční inteligenci, hladí po duši a obrací nás jakoby dovnitř. Z dospělých jsou rázem děti. Děti, které neví nic o zlu, které je obklopuje.

Tato knížka je něžná, nevinná, laskavá a nesmírně krutá zároveň. Moje láska k ní je pozoruhodně intimní. Nemám pocit, že bych ji vůbec dokázala vyjádřit. A nesmírně se mě dotýká, že by chtěl někdo tento příběh nějakému dítěti odepřít.
Přeji si, aby měl každý ve svém srdci svého chlapce v pruhovaném pyžamu. A nikdy si ho nenechal nikým vzít.

12 29.01.2022

REKONSTRUKCE je kniha tíživá...

Vnikne vám do myšlenek. Pronikne hluboko do vás samotných... Zahalí vás do oblaku deprese a bezvýchodnosti.
Čtete ji, protože musíte, i když je vám ze samotného textu občas dost zle. Čtete ji, protože jste v absolutním transu. Nemůžete přestat, i když se vás s přibývajícími stránkami zhmotňuje čím dál větší úzkost.

Mrazilo mě...
Mrazí mě ještě teď.
Neusnu. Bojím se, abych se ve snu nevtělila do ženských hrdinek tohoto příběhu.

Autorka si se mnou tak vyhrála, že jsem se až děsila toho, co mě při čtení občas napadalo. Přepadávaly mě myšlenky, které v mé hlavě nikdy předtím nebyly...

Je to výborný příběh!
Ale raději se už knize se žlutou lopatičkou na obálce budu vyhýbat. Znovu do ní odmítám zahučet...

Potvrdila jsem si s touto knihou dvě skutečnosti:
1) I v české literatuře se dají objevit klenoty. A Viktorie Hanišová takovým klenotem je.
2) Literatura může být nebezpečná. Hodně nebezpečná.

Dejte si na tu knihu pozor!

12 18.04.2021

Kniha, která by vzhledem k tématu, kterým se zabývá, měla bolet...
Ale ona se třpytí a leskne jako hvězdy, které má v názvu. Je protkaná nití naděje.

Je silná a myslím, že dokáže člověka úplně rozbít. Pokud například čtenáři někdo zemřel nebo mu někdo umírá, či sám čtenář pomalu opouští tento svět, může být tento příběh těžký, ale zároveň svým způsobem i povznášející.

Kniha je plná emocí a zajímavých postav, které vám svou lidskostí přirostou k srdci po pár stranách. Mě osobně nejvíce zaujal příběh Stelly a Vincenta a jsem nadšená z toho, jak dopadl....
Mezi jednotlivé kapitoly Colemanová vložila dopisy umírajících lidí svým blízkým. Fiktivní ale vzbuzující tolik citu. Všechny stojí za to. Hluboce vás dojmou a vženou slzy do očí.

Knížka by to byla téměř dokonalá, až na jeden nešvar. Strašně mi vadilo, jak postavy mluvily. Třikrát by jste jim do jejich proslovů skočili... Nikdo se v reálu takhle nevyjadřuje. Obtěžovalo mě to a vytahovalo z atmosféry příběhu. Díky této záležitosti se nepovedlo autorce navodit dojem reality, a to je v tak ohromném a bohatém příběhu velká škoda.
Nevzpomínám si, že bych tohle zaregistrovala v jejích dalších knihách, které jsem četla.

Přesto knihu doporučuji. Všem lidem. Neboť se umírání týká úplně každého. Jednou se dotkne každého. A tato knížka si na něj tak trochu sáhne za vás. Ale nebudete v depresi, nýbrž plní naděje a radosti z toho, že jste mohli žít a cítit. A možná vás nabije ještě něčím - odvahou.

12 01.04.2020

Co napsat ke knize, která vám ukradne srdce a zmocní se vaší mysli?

Já to nevím... Chtěla bych toho tolik napsat, ale prostě vskutku netuším, jak tohle vyjádřit...
Bezesporu je to jedna z těch úplně nejoblíbenějších knih mého života. Kniha, na kterou se prostě nikdy nemůže zapomenout. Ale vracet by se do ní chtělo pořád.

Kniha, která oplývá tak poetickým jazykem, až se vznášíte na vlnách té nejskutečnější čtenářské extáze.
Jde o čiré vzrušení z kouzla slov, větných spojení a poetiky, která tímto příběhem oplývá.

A já oplývám velkou zamilovaností k ní a doufám, že se dalším čtením přebrodím k lásce, která mi zůstane po zbytek života. Tuto knížku chci vlastnit a opakovaně se do ní nořit. Znovu a znovu se potkávat s Nathalií a Markusem, nikdy nepřestat objevovat ty emoce ukryté ve slovech. V těch neskutečně chytrých větách se toho skrývá tolik. Je nemožné to všechno objevit a prozkoumat na první přečtení. Už teď jsem měla touhu se k některým kapitolám vracet a nechat je na sebe znovu působit. Ještě více si je vychutnat, hlouběji do nich proniknout, víc z nich vytěžit.

Zajímalo by mě, zda tohle kouzlo působí na každého nebo jen na pár čtenářů. Nemám však odvahu přečíst si komentáře, protože pokud by tuto knihu někdo kritizoval, nemusela bych to unést.

Je to láska na první přečtený odstavec.

„Byla tak krásná... Tou krásou, která vás nutí psát všude tři tečky...“ To pronesl hlavní hrdina o své milované. Vypůjčuji si tato slova a lepím je na tuto knihu.

Zážitek nedozírný... Nepochopitelný. Vyvolávající úžas.
Děkuji!



„Tak moc toužil po ženském těle, že umíral smutkem, když si někdy připustil, že mu už navždy zůstane nedostupné. Že už nikdy nedostane vízum do krásy.“

12 20.02.2020

O lásce mezi stěnami nemocnice.
O lidech, co se k sobě nemohou přiblížit na více jak pět kroků.
O touze milovat, žít a dýchat...
O tom, že láska nezná hranice ani pravidla.
O bolesti a nespravedlnosti.
O tom, že nemoc neznamená konec.
Že milovat do posledního dechu - doslova - je dar nad dary...
O Willovi a Stelle.

Pokud je vše v knize pravda, tak si myslím, že autorům se jejich cíl povedl. Chtěli tímto příběhem předat čtenářům osvětu o cystické fibróze. Příběh je popsán tak, že člověk rutinu pacientů spolu s hrdiny "žije". Klaním se před lidmi, co s onemocněním plic bojují a přeji jim, aby se co nejdříve opravdu nadechli.

Kniha vzbuzuje vděčnost. Vděčnost za život, který žijete, za tělo, které máte... Za lidi, co máte kolem sebe.
Ani něco tak "obyčejného" jako dýchání není samozřejmé. A to vám tento příběh připomene.

12 22.01.2020

Tohle mě vážně neskutečně bavilo.

Liane Moriarty je pro mě autorkou, u které se nikdy neobjeví zklamání. A která vždy překvapí. Její postavy jsou jako živé. Jako kdyby to byli vaši sousedé či známí, co se zhmotňují na stránkách bestselleru. Jako kdyby jejich problémy byli těmi vašimi...
Prostředí jejích knih je vám blízké. Je uvěřitelné, reálné...

Tato kniha měla výborně vystupňovaný děj, který snad nikdy nestagnoval, nenudil. Fascinoval mě excelentně vykreslený drsný osud rodiny Marconiových, zamilovala jsem si úžasnou spisovatelku romancí Frances a samotná Máša byl úkaz, u kterého čtenář netušil, co za jejím chováním doopravdy stojí a zda ji vůbec soudit...

Po čtyři dny jsem se probouzela s těšením se na další dobrodružství s těmito hrdiny a užívala si každičkou stránku.
Ta kniha je prostě báječná.
Takže ji rozhodně doporučuji. Doporučuji všechny příběhy z dílny paní Moriarty.

12 19.01.2020