Angie_Missfit komentáře u knih

Přesně takhle si představuji ideální naučnou četbu! Výborná kniha Zdeňka Smetánky je jedinečná trpělivou a precizní rekonstrukcí každodenního života obyčejného sedláka, který mohl existovat, ale taky klidně nemusel. Důležité je, že Smetánka jeho prostřednictvím sestavil čtivou a podrobnou sondu do života ve 12. století (který v mnoha okolnostech nebyl žádný med).
Mé systematické já se radovalo z přehledného členění knihy - každé složce každodenního života byla věnována jedna kapitola. Ještě se mi nestalo, že bych během načítání studijní literatury nějakou knihu tak hltala a se zájmem sledovala Ostojovo lopotění, jako by to byl hrdina nějakého románu. Doporučuji lidem nejen z oboru, ale každému, koho zajímá, jak skutečně žili naši předkové.

7 09.04.2019

Velmi silná kniha, která na mě mocně zapůsobila, a nejednou se mi při jejím čtení stáhl žaludek. Příběh zrekonstruovaný z výpovědí mladé narkomanky Christiane je natolik syrový a sugestivní, že se čte jedním dechem a čtenář od první chvíle prožívá spolu s hlavní hrdinkou postupný a neodvratný pád na samé dno propasti jménem drogová závislost. Text doplňuje i několik fotografií, které dokreslují pocit děsivé reálnosti popisovaného. Christiane je ukázková antihrdinka, která se do problémů dostala sama vlastní hloupostí a postupně ničila nejen sebe, ale i druhé, a přesto jsem s ní soucítila, rozuměla řadě jejích pocitů a fandila jí, aby nad svou závislostí vyhrála. Její příběh je strašně drsný a smutný, ale myslím, že by si ho měl přečíst každý teenager, který někdy na drogy jen pomyslel. Jako názorná ukázka, kam až drogy mohou člověka dostat, funguje podle mě mnohem lépe a účinněji, než nudné televizní dokumenty o drogách, které nám pouštěli ve škole. Kniha má hrdé místo v mé knihovně. Velmi doporučuji.

7 04.01.2019

Tohle je prostě pure nostalgie pro všechny, které už dneska straší třicítka, nebo ji mají už chvilku za sebou. S knihou v ruce jsem se zase přenesla do školních časů s bravíčkem pod lavicí, bokovkama do zvonu („vem si košilku, nastydnou ti ledviny!“) a s penálem Fishbone plným taháků, co jsem se většinou neodvážila použít. Do dob, kdy jsem v jídelně rýpala do lepivý bramborový kaše s rybníčkem uprostřed, kdy jsem si do deníčku po večerech psala, jaký mě během dne postihly „děsný trapasy“, kdy jsem o matice tajně koukala na „svýho idola“, kterej mě úspěšně ignoroval, a kdy jsem po vyučování spěchala domů, abych stihla TV maraton složený ze Sabriny, mladé čarodějnice, Hvězdné brány, Čarodějek a podle nálady i Ochránce. Potěšila mě kapitola o gastronomii (protože kdo tehdy nechtěl narozeninovou oslavu v Mekáči?) a připomněla jsem si znělku Family Frostu a všechny ty supr polotovary, co byly tak toxický, že už se dneska neprodávaj. Líbila se mi i kapitola o médiích a samozřejmě ta o tehdejší nesmrtelný šustivý módě v pekelně pestrobarevných barvách.
Kniha mapuje fenomény tehdejšího života včetně mnoha úsměvných bizárů, a zároveň obsahuje vyprávění řady osobností, které vzpomínají na vlastní příběh z doby „mejdanu bez pravidel“. Z těch jsem měla smíšené pocity. Na jedné straně byla řada docela zajímavých, zábavných, nebo takových, které se mi líbily, protože jejich autoři jsou prostě Pure 90´s legendy. Na druhé straně se našly i příspěvky nudné, bezobsažné, nebo vyloženě chvástavé. Neříkám, že není v pořádku být hrdý na své úspěchy, ale někteří z toho vylezli jako adepti na zlatýho bludišťáka v kategorii Samožer. Plácat se po ramenou za to, že jste udělali kariéru v době, kdy v podstatě kdokoli mohl dělat cokoli, a kdy jste se mohli s trochou štěstí i jakožto profesní tabula rasa dostat k příležitostem, ke kterým dneska nepřičichnete ani se třemi VŠ diplomy a hustě popsaným CV? Trochu skromnosti by možná neškodilo. Texty takových autorů bohužel vytvářely knize hluchá místa, protože kromě sdělení „jsem nejhustější na světě“ neobsahovaly vlastně nic. Ke konci pak kniha trošku ztrácí tempo a spíš zkratkovitě líčí další složky devadesátkové esence, ale můj celkový dojem z knihy je dobrý. Takže díky za to vzpomínání, a teď už si jdu za zvuku znělky z Beverly Hills 902 10 do vlasů frknout nějaký sponky s motýlama.

6 22.01.2022

Kniha složená ze zápisků o každodenním životě spisovatele a bohéma ve 'městě hříchu' - Paříži 30.let. Mně se to líbilo, protože mám ráda upřímnost a spisovatelé jdoucí proti proudu mě obvykle zaujmou. Miller byl ve své době rozhodně nekonvenční, psal o životě na chvostu společenského žebříčku bez příkras, tak jak to bylo. Samej chlast, šlapky, laciný hotely, blechy a to všechno furt dokola. Nesnaží se odvyprávět příběh, sdělit něco velkého, prostě to plyne, text utkaný z každodennosti. Ke konci kvůli tomu už kniha maličko ztrácí tempo, ale dočetla jsem. Občas někde narazím na názor, co všechno Obratníkem Raka chtěl Miller říct, ale upřímně si nemyslím, že by nad tím on sám zas tak přemýšlel, spíš prostě sednul a psal o tom, co se ho dotýkalo, o tom, co znal. Možná proto, že ho všechno štvalo. A protože papír ho nemohl přerušit a on si ulevit potřeboval, protože ho nikdo doopravdy neposlouchal.
Vyloženě erotická mi kniha nepřišla, všechny věci kolem sexu Miller popsal dosti věcně a byl s nimi celkem rychle hotov, nebylo to zásadní. Jistě chtěl do jisté míry šokovat (a ve své době se mu to povedlo), ale ne prvoplánově. Důležitá je spíš vnitřní prázdnota, která mě na knize nejvíc oslovila. Rozpíná se v nitru, pomalu a plíživě. Z knihy dýchá odcizenost, která protkává všechny autorovy vztahy, i frustrace z otázky, zda je vůbec schopný někoho doopravdy milovat (a někdo jeho). Ona je to vlastně taková deprivační depka tlumená sexem, který nevede dál, než k uspokojení základní potřeby, ředěná chlastem a potlačovaná sociálním stykem a občas cestováním, ale pořád tam je. On to ví a ani nedoufá ve zlepšení. Možná to jinak ani nechce. Na jednu stranu ho baví vyžívat se v přízemnosti a mít dobrý pocit z toho, kolik lidí využil, nechal se od nich hostit nebo ubytovat. Musím přiznat, že jsem si při čtení někdy říkala, že na to, že věčně neměl peníze a pohyboval se na hranici absolutní chudoby a bezdomovectví, si povětšinou žil na docela vysoký noze, i když to možná znamenalo zapomenout na sebeúctu. Večeře u boháčů, víno téměř kdykoli je chuť.. Kam se hrabe můj chleba s máslem k večeři! Jak jsem psala, konec knihy už byl trochu slabší a navíc končila bez nějakýho resumé, prostě Millerův život běží dál, furt tak nějak stejně, bledě modře. Já mám pocitovky ráda, ale nesmí toho být příliš. Proto se mi kniha docela těžko hodnotí. Dala bych tři a půl, ale musím uznat, že mě vždycky pobavily šílený kecy jeho kamarádů o ženských a o životě, tak jsem se rozhodla dát ještě o půl hvězdy víc. Za přečtení podle mě stojí, obzvlášť pokud vás taky všechno štve, jste umělec, sebedestruktivní alkoholik, nebo ideálně všechno dohromady.

6 05.10.2020

Starý dobrý Adrian je zpět! Skvělé pokračování, podle mého názoru nejlepší od prvního dílu. Řekla bych, že ze všech knih o osudech britského smolaře je tahle nejpravdivější, nejupříjemnější a zvláštním způsobem hořkosladká. Hrozně mě bavila Adrianova obrovská naivita, nepraktičnost a neschopnost fungovat v "normálním" světě, protože je v ní pro mě cosi opravdového a čistého. Nemohla jsem knihu odložit a už teď se těším, až si přečtu další díl. Velmi doporučuji.

6 02.11.2019

Krásné a chytré čtení nejen pro děti s laskavým humorem, který pohladí na duši.

6 08.10.2019

Knihy od současných českých autorů příliš nevyhledávám, ale v případě Barbory Šťastné nelituji, že jsem po její knize sáhla. Zhltla jsem ji za dva večery a bylo to příjemné čtení, přestože jsem přitom po vzoru autorky neusrkávala víno, ale zelený čaj :). Vyhovuje mi upřímný a sebeironický styl psaní, kdy se autorka nebojí ukázat, že zdaleka není dokonalá (jako nikdo z nás) a že ta nedokonalost je vlastně mnohem lepší, uvolněnější a zábavnější, než verze perfektní ženy, kterou nám denně předkládá společensko-mediální diktát a která nás akorát stresuje. U některých pasáží jsem se smála nahlas a přestože jsem o dost mladší než autorka a některé životní etapy mám ještě před sebou, je mi jasné, že v pohledu na život je moje krevní skupina.
Po dočtení knížky se mi tak nějak s úsměvem na rtech ulevilo. Ulevilo, že nejsem jediná nedokonalá žena, co o svých nedostatcích ví, dokonce jí připadají leckdy vtipné a svým způsobem je má ráda, ale snaží se je před okolím vždycky nějak zamaskovat, aby jí z milionu důvodů neodsoudilo. Kniha mě povzbudila v mém postupně a nejistě prosazovaném postoji, že být sama sebou za všech okolností je nejlepší, protože jsem to skutečně já, a jestli tím poruším nepsaná pravidla "Tohle přece holky/ženy nedělají", čert to vem. Na některých místech bych jen trochu ubrala parafráze různých "vědeckých" studií za účelem podpoření vlastní hypotézy a ubrala na častém opakování fráze z názvu knihy na koncích kapitol, ale to je vážně jediné, co bych vytkla. Kniha "Dobrá tak akorát" mě prostě bavila a pohladila mé nedokonalé já. Děkuji a doporučuji.

6 07.10.2019

"Jaký je to vlastně prostor, který odděluje člověka od jeho bližních a činí ho osamělým? Jsme většinou opuštěnější, když vyjdeme mezi lidi, než když zůstaneme ve svém soukromí". Tušila jsem, že mi Walden sedne - a taky že ano! Velmi zajímavé úvahy a trefné postřehy v mnohém svérázného H.D.Thoreaua spolu s popisem významné životní etapy v rámci jedné knihy. Nejvíc se mi líbil autorův zápal a pevnost vlastních názorů, které hrdě čtenáři předkládá. Jde si za svou ideou prostého života a neohlíží se na nic jiného. V samotě nachází úlevu a skutečnou svobodu v tom nejryzejším smyslu slova. Text je nabitý myšlenkami a postřehy a střídá se v něm mnoho rovin - lyrické popisy přírody, vyprávění o lidech, praktické líčení práce kolem chaty i hlubší úvahy o životě a jeho smyslu - to vše v jednom celku, který se tak jeví jako velmi hutný. Díky tomu bych knihu zařadila mezi náročnější, jelikož vyžaduje plné soustředění čtenáře. Výsledek však stojí za to. Souhlasím s tím, že je až děsivé, jak aktuálně kniha vyznívá, co do pohledu na materiálno a krátkozraké hromadění věcí, či názorů na civilizaci a její "dusivost" (předpokládám, že z dnešního stavu by se chudák Thoureau úplně osypal). Z celého srdce doporučuji a jdu si koupit motyku k obdělávání políčka sójových bobů.

6 29.01.2019

Pokud je kniha tenoučká, ale papír tlustý, text vytištěný velkým písmem s širokým řádkováním a prvních 25 stran zabírají pochvalné recenze, automaticky zbystřím. V tu chvíli mám totiž před sebou buď brak, na který byla škoda i ta trocha papíru, nebo geniální minimalistický mindfuck, u něhož více slov netřeba. Tato kniha byla bohužel ten první případ. Přesto se celou dobu snaží tvářit jako ten druhý, jenže nemá vlastně na čem stavět. Točí se kolem jednoduchého, až stupidního příběhu, který okamžitě vzbuzuje šťouravé otázky, na které autor nemá jak odpovědět, protože jeho metafory stojí na hodně vratkých základech. Zajímalo by mě, kdy a jak se stane, že se z řady z nás, kteří jsme jako děti byli vnímaví k příběhům, jejich logice, přidané hodnotě a vztažitelnosti na život, stanou v dospělosti lidé, kteří čtou a vestoje tleskají takovým kecům. Stačí, abych napsala jednu jedinou větu a okamžitě vyspoileruju veškeré (ano, opravdu veškeré) sdělení knihy: "Změny se prostě dějí, a tak je lepší s tím počítat a pružně na ně reagovat." Jo, to je fakt všechno. Autor se tváří, jako by čtenáři předkládal voňavý čerstvý ementál, a zatím mu podstrkuje camembert značky Kaufland, který zůstal týden zapomenut v teple trampské krosny. Alespoň mi kniha zabrala asi jen hodinu času, a já se tak můžu vrhnout na další knihy, o kterých jsem přesvědčená, že mě obohatí trochu více. Tento sýr už nikdy víc.

5 22.03.2020

Pan Honzák je pro mě skutečná osobnost - inteligentní člověk s úžasným přehledem a vnitřní moudrostí, který zároveň netrpí posedlostí sebou samým a přesvědčením o své jediné a nedotknutelné pravdě, kterýžto jev dělá z řady inteligentních lidí ve výsledku hlupáky. Pro mě kniha představuje velmi příjemné povídání a zamyšlení nad životem lidským a všemi jeho aspekty. Pasáž o psychopatech mě definitivně utvrdila, že si musím přečíst Honzákovu knihu zaměřenou na toto téma. Líbila se mi i kapitola o psychiatrické praxi, jelikož mi pomohla trochu umazat auru "intelektuální autority", kterou pro mě pan Honzák jednoznačně oplývá, a přidat trochu lidskosti - takového toho "člověčenství", k němuž patří i chyby, obavy, či nejistota. Jeho názory se pak dají číst v širším a zajímavějším kontextu.
Jediné, co mě během čtení knihy maličko otravovalo, byla paní Červenková se svými dotazy. Bezpochyby je to inteligentní žena s přehledem, ale její otázky na mě někdy působily křečovitě, jindy jako snaha demonstrovat své vlastní vědomosti, což je škoda. Celkově vzato jsem si ale čtení užila a knihu zhltla za pár večerů. Setkání s panem Honzákem v jakékoli podobě je pro mě vždy příjemnou a inspirativní zkušeností, a tato kniha není výjimkou. Doporučuji.

5 26.01.2020

Jo jo...ve Stínadlech to začíná pořádně vřít. Skvělá atmosféra a propracovaný příběh plný napětí a tajemna - paráda.

5 08.10.2019

Moje první kniha od autora a hned takhle dobrá! Skoro se bojím číst od Coelha další knihy, abych si nepokazila dojem :). Příběh odsýpá a výstižným, přesto oku a duši lahodícím slovníkem předkládá čtenáři krásné úvahy o smyslu života, o šílenství a jeho podobách, o životě, o lidství. Líbily se mi životní příběhy několika pacientů - vsadím se, že alespoň částečně se v nich našla spousta čtenářů. Ve světle jejich (ne)normálnosti prohlášené na základě úsudku někoho jiného pak působí šíleně spíš okolní svět plný byrokracie a sveřepého dodržování pravidel. "Blázni" jsou pak ti, kdo na tyto pravidla kašlou, protože jim nedávají smysl, raději vytvářejí vlastní a jsou zcela sami sebou, díky čemuž jsou lidštější, než jejich lékaři. Ano, řekla bych že pro mě kniha byla především takovou malou oslavou života, lidství a lidské přirozenosti, k čemuž patří i tázání po smyslu toho všeho. Jen konec by se mi líbil trochu jinačí, ale nevadí, klidně můžu říct: "Děkuji. Pěkné to bylo!"

5 05.09.2019

Film jsem neviděla, ale myslím, že prostě nemůže být lepší, než kniha, protože mi přišla jako přesně ten typ, co by se špatně filmoval. Obsahuje dlouhé vnitřní monology, myšlenkové pochody, odkrývá minulost hrdinů a jejich tehdejší i nynější pocity, což se u filmů s takovou knižní předlohou většinou dobře natočit nepodaří (i když výjimky by se našly). Ale zpět ke knize. Přesně takhle si představuji nenáročný román, do nějž se člověk snadno začte, nebude se chtít odtrhnout a bude zvědavý, jak to dopadne. Dobrá psychologie postav, i když jsem posledních X stran už měla silné tušení, jak to dopadne (a pak mě to tedy moc nepřekvapilo), ale abych byla fér, chvíli mě kniha skutečně udržovala v napětí, což jsem (vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala na všech těch kriminálkách, co chodily odpoledne v televizi, a jsem tedy trénovaná v hádání, kdo je vrah) ocenila. Rachel si přes všechno získala mé sympatie svou přirozeností a vlastně i neschopností cokoli předstírat. Ještě teď na knihu myslím, i když už je to chvíle, co jsem ji četla, což se nestává pokaždé, takže mohu doporučit. Obzvlášť pokud máte rádi rozplétání záhad a skládání mozaiky, jak to vlastně všechno bylo.

5 27.03.2019

Fascinující kniha z pera génia Michela Foucaulta se zabývá proměnou trestání a uplatňování moci nad jedincem v čase. Celou dobu na mě působila velmi naléhavě, neustále mě nutila k zamyšlení a uvědomování si mrazivých kontextů sdělovaného. Jedna z pro mě nejzajímavějších pasáží pojednává o Benthamově Panoptikonu – dokonalém vězeňském systému, kde může být trestanec kdykoli sledován někým, koho on vidět nemůže. Foucault téma rozvíjí úvahami o nerovném vztahu jedince a moci, která se spolu s modernizací společenského uspořádání stává stále abstraktnější, dezindividualizovanější, decentralizovanější…a tím děsivější. V konečném důsledku je jedinec nucen o sobě poskytovat obrovské množství informací nejrůznějším subjektům, aniž by přitom věděl cokoli o těch, kdo jeho data znají a spravují. Ten "někdo" pak nad ním může kdykoli moc získanou z tohoto "vědomí" uplatnit a posílit jedincovu roli "podřízeného". Skvělé dílo s obrovskými přesahy, které v kontextu dnešní doby vyznívá velmi aktuálně a znepokojivě.
Obdivuji autorův styl uvažování a psaní a jsem ráda, že do knihy zpracoval tak velké množství dobových materiálů, díky nimž se tak kniha stává propracovaným svědectvím nejen o zrodu moderních věznic a způsobech trestání, ale i o lidské psychice a vztazích. Kniha je přímo nacpaná velkými myšlenkami vybroušenými k dokonalosti. Úžasný a silný zážitek.

5 13.02.2019

Velmi povedený životopis jedné z největších ikon 20. století. Anthony Summers nechává čtenáře nahlédnout do života krásné, komplikované a nešťastné mladé ženy. Vychází přitom z oficiálních a podložených informací, ale zároveň velmi pečlivě a nezaujatě prostřednictvím řady rozhovorů ověřuje (nebo naopak vyvrací) nejrůznější hypotézy, které se vyrojily během života, nebo až po smrti slavné herečky. Celkový obraz ještě dotváří poutavé vykreslení kontextu – nechybí nastínění doby, v níž se odehrával život Marilyn, stejně jako vylíčení praktik filmových studií, a například i mezilidských vztahů v polovině minulého století. Na knize nejvíce oceňuji právě fakt, že se autor snaží o co nejobjektivnější zobrazení života legendární MM, aniž by ji soudil, nebo podsouval čtenáři konkrétní názor. Menší množství fotografií mi nevadilo, myslím, že kniha vznikla za jiným účelem, než ukazovat známé fotky Marilyn. Kdo si chce prohlédnout fotografické materiály, navíc dnes najde řadu jiných zdrojů. Kniha se mi velmi líbila a všem doporučuji.

5 02.01.2019

Pokračování deníku jednoho britského smolaře, opět jsem přečetla jedním dechem. Nemyslím, že by byla kniha výrazně slabší, než první díl, zkrátka jen popisuje ranou dospělost a problémy s ní související, takže je to maličko smutnější a humorných situací není tolik, ale to mi nevadilo, jelikož je kniha psána stejným sarkasticko - depresivně - popisným stylem, jako předchozí, čímž si mě autorka už před lety získala. Opět bych v některých pasážích Adrianovi nejradši uštědřila pár facek, aby se koukal probrat a jeho neschopnost interagovat s okolním světem byla na nervy jdoucí, jinde mi ho bylo líto, jinde jsem ho naprosto chápala. Kniha končí celkem otevřeně a nadějně. Vzbuzuje ve čtenáři dojem, že Adrian možná konečně našel sám sebe i spřízněnou duši, ale dle anotace další knihy mám tušení, že to zase nebude tak jednoduché. Stejně mu budu držet palce a ráda si přečtu další díl. Doporučuji všem, komu deníkové knihy vyhovují a koho zajímá, jak se dospělý Adrian pere se životem stylem sobě vlastním.

4 29.09.2019

V rámci daného žánru skvělá kniha. Patří ke stálicím knihovničky, ke kterým se člověk průběžně vrací. Autorka čtenáři otevírá dveře do světa módy, poodhaluje jeho fungování, přehledně popisuje materiály, s nimiž se v obchodech běžně setkáváme, ukazuje, jak se způsob zpracování odráží v konečné kvalitě a ceně výrobku, a na závěr shrnuje velké množství módních stylů. Čtení jsem si užila, kochala se texty, fotografiemi (v souvislosti s tím vypichuji pěknou grafickou úpravu knihy, kvalitní papír a bytelnou vazbu), poučila se. Přidaná hodnota v podobě poukazování na módní přešlapy, byla třešnička na dortu. Musím se přiznat, že tyhle pasáže mě opravdu bavily, s úsměvem jsem kývala a s ruměncem na tváři vzpomínala na své vlastní pubertální experimenty.
V knize se mi líbí řada skutečně praktických informací, stejně jako fakt, že autorka čtenáře do ničeho nenutí. To je zásadní rozdíl oproti spoustě jiných knih zaměřených na módu, které (jak ostatně i sama autorka uvádí) obsahují nicneříkající rady jako "oblékejte se podle vlastního stylu" nebo "kvalitní šatník je základ" - ale jak v dnešní době tu kvalitu poznat, že? Další žánrově srovnatelné knihy nebo módní časopisy pak předkládají často jen nějaké módní stereotypy, nebo plní čistě prodejní funkci (pokud si koupíte tohle sako za pět tisíc, budete hvězdy), což čtenářku, která v módě zatím maličko tápe, nenaučí vůbec nic. V knize Ady Bartlové se takového přístupu naštěstí nedočkáme. Autorka spíš pojmenovává, ukazuje, navrhuje alternativy, které čtenářkám a čtenářům pozvednou nejen šatník, ale i sebevědomí. Knihu doporučuji nejen lidem, kteří se o módu zajímají, ale i každému, kdo se alespoň rámcově zajímá o to, co vlastně kupuje. Kniha je v této oblasti zdařilou učebnicí a poslouží každému, kdo se chce cítit alespoň trochu "jistě v kramflecích".

4 15.04.2019

Klasika. Dobrodružství s nádechem tajemna, přesně, jak to mám u Foglara ráda. Doporučuji přečíst i předchozí díly k umocnění celkového dojmu.

4 08.04.2019

Nejde o literární veledílo, ale v rámci žánru je to dobré! Kniha je čtivá, má spád, konec zajímavě nabírá na obrátkách. Hlavní postava mi nebyla úplně sympatická, ale přesto jsem jí fandila a se zatajeným dechem četla dál a dál. Film jsem neviděla, ale pokud je minimálně tak dobrý, jak některé komentáře naznačují, asi se na něj podívám :-).

4 08.04.2019

Docela dobrá kniha o dávném tajemství, lásce a intrikách. Na detektivku je podle mého názoru příliš pomalá, spíše bych ji označila za psychologický román, ale nijak špatný. Líbilo se mi společně s hlavními postavami pomalu pronikat do spletitých mezilidských vztahů v rámci malého ospalého městečka a uvažovat, kdo je klaďas a kdo záporák. Zajímavé bylo i nahlédnutí do praxe pana oceánografa, ale upřímně řečeno se mi kniha nedokázala dostat zcela pod kůži, pohltit mě a zaujmout natolik, že bych klidně celou noc četla, jen abych se dozvěděla, jak to dopadne. Všechny postavy včetně těch hlavních mi přišly zvláštním způsobem odtažité vůči čtenáři, jako by ukazovaly jen jednu část ze sebe a tu druhou před sebou navzájem i před čtenářem tajily. Po delší době od přečtení už se mi ani ke knize nevybavují žádné emoce. Kniha není na dovolenou nebo na dlouhé zimní večery špatná, zároveň to alespoň pro mě není srdcovka, ke které bych se ráda vracela. 60%.

4 03.01.2019