alkuluku_blog komentáře u knih
Tohle je jediná Vieweghova kniha, kterou jsem (zatím?) četla, a s jeho vnímáním světa se úplně míjím - asi je to generační text, nemám se v něm čeho chytit.
Dokonalá kniha, vypravěč a zejména jazyk. Můj nejoblíbenější Hrabal...
Znepokojivé čtení o nedávné kambodžské historii. Znepokojivost je umocněna tím, že vypravěčem je dítě a že, ač jde o beletrii a nikoli vysloveně o vzpomínky, autorka (eufemisticky řečeno) má z čeho čerpat.
Z hlediska informační hodnoty dobré čtení, z hlediska literárního nijak unešená nejsem.
Tahle kniha zněla zprvu lákavě, ale úplně mě teda nenadchla. Připadá mi, že autor vůbec nevyužil potenciál svého nápadu a snaží se ulovit melancholické čtenáře, kteří mají rádi kult kaváren (takže třeba mě), jen na to, že píše o kavárně... trochu slabé.
Ze začátku je to tak kafkovské, že jsem čekala, jestli to nebude Proměna 2.0 :D
K japonské literatuře jsem měla trochu odstup (nepatřím mezi Murakamiho ani Kawagučiho obdivovatele), tohle bylo příjemné překvapení. Jednu hvězdičku jsem ale ubrala, protože mi text připadal místy příliš rozvleklý.
Tohle bylo velmi zajímavé, ale poněkud skličující čtení - v některých případech má člověk pocit, že řešení (či aspoň zlepšení situace) je na dosah ruky, ale nikomu se nechce po něm sáhnout. Autor se v textu nijak netají svým názorem na popisované události či jevy, které nejsou vždycky zcela shodné s mými, ale líbí se mi, že vždy ví a vysvětlí, na čem je staví. Ocenila jsem zejména rozbor průzkumů veřejného mínění na příkladech amerických prezidentských voleb 2016 a Brexitu.
Komplexní příběh, nejednoznačné postavy, úžasný jazyk a strhující atmosféra. Od začátku až do konce vynikající.
Tahle kniha mě strhla. Podobně jako u jiných knih o závislosti (třeba i "My děti ze stanice Zoo") člověk celou dobu jen nedůvěřivě sleduje, kam až se dá klesnout, a vždycky když si myslí, že hlavní postava nalezla dno, jde to ještě o patro níž. Oceňuju zvládnutý styl a syrovost celého popisovaného prostředí.
Velmi zajímavý vhled do filipínské kultury. Povídky jsou rozmanité, ale vůbec to není na škodu. Také jsem ocenila obsáhlé informace o filipínské literatuře.
Tato kniha rozhodně stojí za přečtení. Nenechte se případně odradit tím, že se jedná o vzpomínky někoho, koho neznáte - poznáte :)
Připadalo mi zajímavé, jak kniha mimoděčně ukazuje lehce odlišné vnímání světa a jeho nedávných dějin skrze náš středoevropský a autorův severoevropský úhel pohledu. (A taky pochopitelně z opačných stran železné opony.)
Pokud jste četli, či se chystáte číst další autorovy knihy, doporučuju významnější časový rozestup, jinak budete mít pocit, že čtete pořád to stejné dokola. To má zase tu výhodu, že když pak dostanete chuť na Enquista, můžete sáhnout po jakékoli jeho knize a dostanete, co jste chtěli (to je moje zkušenost, ale nečetla jsem od něj vše).
Četla jsem před lety, takže se svěřím jen s jednou nahodilou vzpomínkou - netušila jsem, co všechno jde vyrobit (a sníst...) z tuleně.
Za mě teda nic moc... ze všech vtipů mě pobavil přesně jeden, ke konci mi připadalo, že autorka napíše cokoli, jen aby vás šokovala. Motto na obálce, že se do české literatury vrací humor, už od začátku trochu podezřelé, zůstalo zcela nenaplněno.
Nepovažuji se za útlocitného čtenáře, přece jen jsem za život už leccos přečetla, o válce, diktaturách, koncentrácích i gulazích. "Krvavý duben" mi ale vážně dal zabrat. Jak se dočtete v anotaci, kniha pojednává o fenoménu krevní msty.
Už vůbec jen ten nápad je příšerný, ale to, že na něj slyší celé společenství, řídí podle něj své životy, nemá slitování se sousedy ani vlastními syny... To, že krevní msta vlastně nikdy nekončí, jen se kyvadlově pohupuje mezi dvěma rody... Hrůza celého toho konceptu je asi právě v jeho nepochopitelnosti.
I pokud jste "Krvavý duben" četli, přidávám odkaz na zajímavý článek o albánské krevní mstě, na který jsem narazila: https://www.navychod.org/krevni-msta-v-divokych-albanskych-horach/
Nejsem úplně povídkový typ, ale tahle tenounká knížka mi docela sedla. Čtení plynulo rychle, čišela z něj absurdita a marnost, snad charakteristická pro Albánii té doby. Kromě titulní povídky mě nejvíc zaujaly "Kamenné slogany" pojednávající o naprosté vyprázdněnosti nejen ideologického jazyka, ale i celé ideologie.
Nalákala mě anotace - vyčíst z textu něco, co tam autor nezamýšlel vepsat, mi znělo jako parádní téma a byla jsem zvědavá, jak ho autorka uchopila. Po přečtení nastalo zklamání. Přehlídka rádoby intelektuálního psaní, nadbytek ironie a protivná postava starého spisovatele (já vím, že MĚLA být protivná, ale udolalo mě to).
Vyrozuměla jsem, že (s nadsázkou) platí rovnice "libanonská literatura = Chalíl Džibrán", tak jsem se těšila, co přijde. Příběh na mě popravdě nezapůsobil, jazyk příliš zaumný... možná jsem jen měla vysoká očekávání a málo trpělivosti.
Přečteno za jedno odpoledne; neurazí, ani nezaujme. Nicméně -- NEČTĚTĚ si anotaci (možná už je pozdě), jinak budete mít (jako já) jen poloviční zážitek.
Velice pomalá kniha o moři, lovení ryb a přemítání o životě. Přiznám se, že mě nebavila, takže jí dávám nízké hodnocení, ale je to čistě tím tématem a rozvláčností. Pokud máte rádi pomalé knihy o moři a lovení ryb, běžte do toho.
Předchozí komentář (Cattaclysm) přirovnává Rybáře k Starci a moři, což můžu potvrdit (ta mě taky netáhla, podle mě Hemingway napsal i lepší věci... ;) ).
Četla jsem inspirována Bílou Vodou Kateřiny Tučkové a touhou trochu si ujasnit, kudy vede hranice mezi tím, co bylo ve skutečnosti, a co si autorka přidala či spíš dobarvila a přizpůsobila. Tento postup mohu doporučit :)