Aleš.R
komentáře u knih
Úzkosti a jejich lidé
Fredrik Backman
Fredrik Backman je muž velkých slov a velkých gest, který úžasně pointuje situace a nezřídka vás přivede k slzám, ač má jinak až neskutečnej smysl pro humor.
Opět nezklamal. Nádhera.
Černočerné srdce
Robert Galbraith (p)
K tvorbě JKR neumím být kritický už víc jak dvacet let, zhruba tak někdy od třetí kapitoly prvního dílu Harryho Pottera, čili:
Rowlingová je skvělá vypravěčka, opět přišla s velmi zajímavým příběhem a Pajda s Robin jsou pořád neskutečně sympatičtí.
Mám jen dvě drobné výtky:
1. Na detektivku je to možná už zbytečně dlouhý (ale přesto to ještě nezačne nudit). Jediná delší věc, kterou jsem kdy četl, byla Vojna a mír, což je přece jenom žánrově trochu někde jinde.
2. Namlouvací tanečky mezi hlavními hrdiny zabírají čím dál víc místa, aniž by někam vedly, zvlášť když otázkou zůstává, jestli někdy vůbec někam povedou - vždyť ta ženská nemá srdce a neváhala zabít dokonce i Brumbála!
Muž jménem Ove
Fredrik Backman
Sice jsem to původně řekl v souvislosti s Medvědínem, ale ani po přečtení Oveho se pro mě nic nemění na tom, že Backman je velice pravděpodobně prostě génius, který co dvě tři strany jen tak mimoděk trousí věty, ze kterých se vám, nedáte-li si pozor, může na moment zastavit srdce.
(Po páté Backmanově knize dokážu stejně dobře pochopit nejvyšší i nejnižší hodnocení, ale já mu to prostě hodlám žrát i dál.)
Chirurg
Petra Dvořáková
Je to neskutečně čtivý. Což nakonec celkem úspěšně dovoluje zapomenout na to, že podobně depresivních příběhů už tu byly stovky a zrovna tenhle vlastně vůbec nic nového nepřináší - všem alkoholikům je zkrátka souzeno dostávat se do čím dál větších sraček (zvlášť když jim manželka nerozumí, že ano) a pokud autor není vyloženej psychopat, někde na konci nechá problesknout naději.
Sudetský dům II: Podzim 1947 - květen 1950
Štěpán Javůrek
Žádná velká literatura to sice pořád není, ale to ještě nutně nemusí být na škodu - člověk taky furt nemůže číst jen Proustovo Hledání ztraceného času, že jo. Větší problém je, že na rozdíl od víc než slušného prvního dílu pokračování působí sterilně, jako bychom jen vzali bednu všeobecně známých a tisíckrát předtím použitých rekvizit, které si běžně spojujeme s únorovým převratem a dobou následující, a naroubovali je na osudy stávajících postav. A nakonec to nestačí.
Vodník
Tereza Bartošová
V kontextu novějších českých detektivek, které jsem v poslední době četl (Březina, Trpková, Klabouchová), mi u Vodníka něco chybí. Špatný to není, blbě se to taky nečte, ale nadšení se nekoná.
A za větu "Naďa je osůbka zodpovědná, dochvilná, žádná rozjařená holčina, která životem vlaje jako prádlo ve větru." Pánbůh zabil koťátko.
101 minut
Štěpán Kopřiva
S těma ultrasofistikovanejma, hyperinteligentníma a übervtipnejma hláškama mám sice opět malinko problém, ale protože jich není tolik jako v Rychlopalbě, objeví se vlastně v příhodnou chvíli a naředí možná až příliš hustou atmosféru, celkovej dojem mi tentokrát zkazit nedokážou.
Celek beru jako obrovskou poctu všem hasičům, připadám si jako dráček Soptík a chci se taky stát požárníkem. Nebo si dát koule klasicistních skladatelů.
Někdo z nás
Kristýna Trpková
Zlatej bludišťáķ za originalitu z toho sice nekouká, protože všechno už tady někdy bylo, že ano, ale ta lehkost a samozřejmost, s jakou Kristýna Trpková vypráví a vodí si vás, kam potřebuje, je až zarážející.
Kalmann
Joachim B. Schmidt
Už Shakespeare věděl, že dobrý konec všechno spraví. A nebýt právě toho dobrého konce, nejspíš by se to celé rozplizlo jen v takový nijak zvláštní Forrest Gump revival a nikdy bychom se nedozvěděli, že pod ledním medvědem bývá tma.
(Nebo bych si měl příště dřív vzpomenout na to, že ich-forma přece odjakživa znamená nespolehlivého vypravěče.)
Křížová palba
Štěpán Kopřiva
Že by autor oproti prvnímu dílu ubral? Spíš si já pomalu začínám zvykat na jeho styl a tuhle kovbojku s četníkem, co má vyjadřovací schopnosti lepší než Simona Peková, jsem si sakra užil.
Dallas 63
Stephen King
Se mnou a S. Kingem se to i napočtvrté (To, Billy Summers, Pohádka) má tak: je to hutný a často zbytečně roztahaný, ale nelituju ani minuty.
Takové maličkosti
Claire Keegan
Devadesátistránková poetická takřka pohádka o tom, že můžete-li nabídnout pomoc, musíte to udělat i v momentě, kdy vás to může vyjít hodně a hodně draho. Nádhera. A ještě to navíc má překrásnou obálku.
Smrtka
Neal Shusterman
Jak by to mohlo vypadat, kdyby smrt byla pouze v rukou lidí. Velice silné téma ve zpracování vhodném opravdu spíš pro mladší čtenáře, kteří se pak určitě budou chtít stát smrtkou. Nebo se zmrtvit. Nebo si zase radši přečíst něco o upírech.
(Není to žádnej skvost, jde to spíš po povrchu, ale jde to po něm dobře, nepřijde vám to nejspíš hloupý ani trapný a místy to umí překvapit. Takže cajk.)
Ovál
Jiří Homola
Opět se mi jednou vyplatilo soudit knihu podle obalu. Je to poutavý, uvěřitelný, chytrý, vtipný a na pár místech i neskutečně dojemný. Pokud kapitán Lenz nedoběhne mezi detektiv(k)y roku, tak velký špatný.
Jestli mám vůbec co vytknout, tak snad jen to, že ten Tourettův syndrom je tam nakonec tak nějak navíc. Hlavní postava je zajímavá i bez něj a když nedlouho po začátku jakékoliv zmínky o TS mizí, vůbec nic se nestane.
(Ovšem nebýt TS, přisel bych o vtip s hip hopem, kterýmu se směju ještě teď, takže už radši mlčím.)
Sudetenland
Leoš Kyša
Kotleta pro mě doteď byla jenom taková ta flákota, ze který se dělá řízek, proto jsem neměl prakticky žádná očekávání. A nejspíš dobře mi tak, protože jinak bych po vzoru spousty zde komentujících musel nejspíš jít s hodnocením hodně dolů, abych dal najevo, jak hluboko autor klesnul.
Mě to bavilo. I přes poněkud delší rozjezd. Když autor tvrdí, že to lze číst jako historickej román, dost si fandí, ale jako detektivka a kovbojka v jednom je to za mě sukces. Navíc oceňuju smysl pro humor.
A nejspíš mi dlouho nedá spát, jestli je Heda Gablerová jenom náhoda, nebo má autor slabost pro severské dramatiky.
Vrány
Petra Dvořáková
Nepříjemné čtení. A bohužel i poněkud černobílé a schematické.
Možná pár optimističtějších momentů, nenápadně rozesetých do té rodinné mizérie, by ve výsledku přidalo na váze celému sdělení a hlavní hrdinka by nepůsobila jen jako hromádka neštěstí, která i když si půjde koupit blbej rohlík, najde v něm zapečenou myš.
(Po třetí přečtené knize je pro mě Dvořáková čím dál víc jen výrazně slabší Soukupovou.)
Špína
Barbora Bernátová
S hodnocením jdu oproti prvnímu dílu dolů ne proto, že by to bylo horší, protože není, pořád se to dobře čte.
Napodruhé ale zřetelněji vyniknou věci, které mi vadily už prvně, tedy hlavně to, že je to celé trochu přitažené za vlasy a hlavní hrdina, šestatřicetiletý detektiv, nejdrsnější z drsných, drsnější než hlas Toma Waitse, alfasamec všech alfasamců, se nezřídka chová a přemýšlí jako šestnáctileté děvče. A další postavy mu v tom zdatně sekundují.
Navíc je slovenské školství horší než sicilská mafie a silvestrovské večírky se pořádají v zaměstnání, tak jakýpak copak. A opakovaná chyba s Novým rokem je taky pěkně otravná.
To jsme, prosím, nebrali
Stanislav Rudolf
Klasickej Rudolf. Děvče chodí do školy, občas má nějaké problémy doma, občas má problémy s chlapcem, občas pomáhá rodit tele. Když jsem Rudolfa četl pětadvacet let zpátky coby hojně zastoupený inventář domácí knihovny, fungovalo to přece jen o něco víc. Tohle nenadchne, neurazí.
Dívka v mlze
Barbora Bernátová
V určitých pasážích možná až zbytečně otevřené (nebo jsem spíš já už příliš útlocitný), ale jinak se to nečte vůbec špatně.
Jen poznámka na okraj: heterosexuální policejní drsoň a děvkař nejspíš o pornu v žádné souvislosti neřekne, že je nechutné, a nebude žádnou ženu posuzovat na základě jejího horoskopu.