Adiemus komentáře u knih
Byla jsem nadšená. Škoda, že po tak zajímavém námětu nesáhne nějaký schopný režisér. Jenže co kdyby to dopadlo jako s Vondruškovým Ve jménu krále...
Upřímně řečeno, kdybych knihu neabsolvovala jako audio v podání Jaromíra Meduny, těžko bych ji dočetla (v tomto případě spíš přelouskala); určitě bych některé až příliš popisné pasáže nelítostně přeskočila. Nejpůsobivější pasáží pro mě nebyly popisy nalezených zavražděných, ale Amainy vzpomínky. Konec příliš uspěchaný, jako by sama autorka poznala, že čtenáře zahltila až příliš. Na druhou stranu se kusými závěrečnými informacemi vyhnula objasnění některých momentů, např. nevysvětlila, kdo byla záhadná Maia. Že by Amaino alter ego? Nezdá se mi. A jak vlastně identifikovala Amaia na četnické stanici svého "informátora"?
Zápletka nutí k zamyšlení o chování farmaceutických společností zejména v souvislosti s covidem, ale jinak je příběh značně odbytý. Ani zmínka o zásobování potravinami a dalšími základními potřebami; kde je Londýňané brali, když vybrakovali obchody? A popravdě ani Jack MacNeil není pro mě to pravé ořechové.
První třetina spíš technický popis práce policie, pak nastane zlom končící smrští. Jakožto fandovi různých detektivních seriálů mi nesedí absence pátrání po tom, jestli zranění oběti bylo způsobeno před anebo až po smrti (množství krve apod.). Nebo že by tohle v roce 1997 na Slovensku nebylo možné zjistit? Užívala jsem si jako obvykle bezchybné předčítání Mariána Geišberga.
S Fuksem mám problém. Některé tituly (např. Pan Theodor Mundstock) nejsem schopná dočíst, ale Myši jsem naštěstí poslouchala jako audio v podání Jiřího Ornesta. Tvrdím, že mluvené slovo zvýrazní chyby i přednosti autora a dodá dílu úplně jiný rozměr. A tak jsem Myši bez problémů absolvovala a zařadila je v pomyslném žebříčku Fuksových knih hned za Příběh kriminálního rady.
Nemyslela jsem, že u Vondruškovy knihy mi nakonec bude úplně jedno, kdo je vrah. Místy mi přišlo, že jde o jakousi verzi na Járu Cimrmana. A ta hodně podivná jména tomu dala korunu.
Po přečtení shodných výtek k práci korektora/ky jsem ráda, že dlouhodobě dávám (pokud je to možné) přednost audioknihám. Jako milovnici češtiny by mě prohřešky např. u shody podnětu s přísudkem vadily daleko víc než chyby, které shrnula RenkaB a na které by taky zodpovědný korektor měl autora upozornit. (Nicméně v přehledu věcných chyb figurují dvě, které jsou sporné: Ulrika sice byla na Tasově svatbě, ale jen na první; té druhé (s Matyldou) se vážně nezúčastnila. Co se týká Kadrnožkova "zmrtvýchvstání", o jeho smrti informoval Tase jen jediný člověk; připadá mi, že autor tuto nesrovnalost mohl docela uspokojivě vysvětlit, kdyby korektor dělal patřičně svou práci. Koneckonců autoři, kteří píšou knihy se stejnými hlavními postavami, mají s kontinuitou děje podobné problémy - např. V. Vondruška.
Ale ke kvalitě knihy jako takové: čtvrtý díl mě bavil nejméně, místy dokonce vůbec ne, ale co čtenář, to názor. Autor jako by psal jakési shrnutí pro ty, kteří mají mezi konzumací jednotlivých dílů určitý časový odstup. Jenže - koho naladil veskrze pozitivně (jako mě) první díl, neustane, dokud neabsolvuje celou sérii, a v tom je možná problém. Pokud jde o postavu samotného Tase, k všemožným přirovnáním k jiným literárním či filmovým postavám bych přidala ještě Červenákova Bohdana Jaroše, byť se tato podobnost týká pouze Tase v mladých letech, zatímco Tasův vztah k Oldřichovi z Rožmberka mi trochu připomíná
d´Artagnana a kardinála Richelieu. A pokud jde o nejiráskovské vnímání husitského hnutí, vřele doporučuji Sapkowského Husitskou trilogii.
Po letech jsem si knihu zopakovala a i po letech se mi líbila. Zaujal mě popis pražských reálií, které jsem na rozdíl od základního příběhu zapomněla - např. že v místech dnešního náměstí I. P. Pavlova bývaly zahrady. Ovšem film, situovaný do meziválečné doby 20. století místo do 60. let století 19. a navíc do jiné části Prahy, úplně původní reálie potlačil.
Podle mého nejslabší díl této série. Dočetla jsem (vlastně doposlouchala) jen proto, abych se ujistila, že můj tip na "hlavního zloducha" byl správný. Navíc mi vadilo několik stylistikých kiksů ale je možné, že předčitatelka jen špatně přečetla text.
Po slibném začátku jsem vydržela poslouchat cca do třetiny, než mě přemohla nuda a znechucení. Že zrovna žena vytvořila takovou zrůdu... Kde zůstala noblesa Agathy Christie, střízlivost P.D. Jamesové nebo uvěřitelnost Joanne Rowlingové alias Roberta Galbrighta? A abych nezůstala jen u ostrovních autorek - zlatá Helena Klevisová!
Dopřála jsem si opáčko (ač ne ve formě klasické knihy, ale v elektronické podobě) jedné z nejoblíbenějších knih mého dětství - a světe div se, kniha své tehdejší kouzlo neztratila. Návodná básnička se mi dokonce kompletně vybavila.
Kniha by si zasloužila hodnocení 1,5 (za češtinu a popis Karlových Var), ale k jejímu dočtení jsem se doslova dokopala a popravdě mi bylo úplně jedno, do za tím vším stojí a proč. Zlatá Praga Piccola, pro mě poslední stravitelná Urbanova kniha.
Překladatelka nejenže nemá přehled o dostihové terminologii, ale ani cit pro češtinu. Jak jinak by mohla vypustit do světa, že "žokej na vítězovi ani nevypadal z výhry potěšený"? Být na místě nakladatele, nedostane za překlad ani korunu.
Knihu (můj první Nesbø!) jsem si poslechla jako audio v podání Zdeňka Švarce. Skvělé a originální. (Dosud jsem považovala za jeden z nejhorších fekálních úniků útěk Andyho Dufresneho z věznice Shawnshank, ale to hladce přebila latrínová scéna z Lovců hlav. Ale abych jen nechválila.
Samozřejmě mě zarazilo několik sporných momentů, kdy jsem si říkala "tohle žádný zkušený kriminalista nespolkne", ale když jsem se dostala k televiznímu rozhovoru velice sebevědomého Brede Sperreho, který si (eufemisticky řečeno) dal za úkol oslnit diváky, napadlo mě, že právě takhle to snad autor zamýšlel. Sperre předložil svou verzi příběhu tak, aby nikdo nepochyboval o jeho schopnostech. Záměna psího a lidského kousnutí? (Pravda, psa mohl autor klidně vyškrtnout a na výsledku by to vůbec nic nezměnilo.)
A co různý stupeň mrtvolného strnutí nebo rozkladu u obětí, které měly zemřít současně? Kdo by se nad tím pozastavoval, když to televizním divákům servíruje charismatický policista, navíc přitažlivý pro obě pohlaví, že. Sperre podle mého vlastně předkládal fikci, své "pojetí dějin". O jeho skutečných úvahách se díky ich-formě posluchač/čtenář (a potažmo Roger Brown) nic nedověděli. Ale renomé je přece nade vše, že, Rogere Browne.
Daleko víc mě zarazil popis vraždy ženské oběti; jako by něco chybělo nebo jako bych nějakou scénu zaspala. Teprve na konci jsem zjistila, že právě tohle bylo autorovým záměrem: mlžit tedy umí dokonale.
Nečetla jsem, ale poslouchala nezkrácené audio ve skvělém přednesu Ladislava Mrkvičky. Co dodat? To dílo nemá chybu. Na film nemám odvahu, určitě by mě zklamal.
Nejen poslední dobou si na Mad často vzpomenu. A akce "hnůj" jen tak z hlavy nevymizí.
Tady jsme se s P. D. Jamesovou nepotkaly. Jak se mi líbila Černá věž, Smrt kriminalisty či Zahalte jí tvář, tak v tomto případě jsem audioknihu stopla někde v pětině, protože jsem přestávala vnímat. Zvláštní: když popisovala Agatha Christie interiér domu v Zapomenuté vraždě, velmi jsem si to užívala, zatímco v Pachuťi smrti mě popisy nudily. Ještě zkusím filmovou verzi, ačkoliv už zmíněné tři knihy o kus převyšovaly filmové zpracování.
Jako malá jsem tu knížku milovala a několikrát přečetla. Ostatně její bezmála salátové vydání (z r. 1924) se najde v mých "pokladech" dodnes.