000nugatovej komentáře u knih
Svým neúčastným pohledem sleduje hrdina banální běh (svého) života. Tam, kde to nejméně čekáte, vklouzne do detailů. Chvílemi komické, naštěstí krátké, jinak by bylo k neučtení.
Divoká devadesátá léta. Jak v obsahu ("Trochu se vraždilo" - třeba jogurty, "trochu se kradlo"), tak v odpovídajícím hektickém stylu.
V poklidném toku vypravování se toho tolik děje! Nositel Nobelovy ceny zachycuje charakter svého "národa" žijícího sice v Evropě, ale zároveň v Orientu.
Tohleto není můj šálek čaje. Chápu sice Asimovovy příznivce, přeji jim to, nicméně ani (pro mne) druhá přečtená kniha ze série Nadace mi nepřinesla čtenářský zážitek.
Dočetl jsem a na youtubku vyhledal Bracket, nejen jejich Yori Yori, ale i Mama Africa. Člověk si při té hudbě (a klipu) stejně jako při čtení Amerikány uvědomuje, jak se postupně Afričané emancipují, prozatím ve své vyšší střední třídě, která získává své životní zkušenosti na Západě. Čtivé, poučné a snad i optimistické ...
Zdá se mi, že z tématu knihy šlo vyzískat více. Tak je to jen vypravování, které zaujme krutým osudem vypravěče.
Tři body za nečekanou pointu. Jinak velmi těžké a mnohdy nezáživné čtení, často jsem se přistihoval, že běžím očima po řádcích, ale mozkem to neberu = často jsem se musel vracet k přečteným pasážím.
" ... už se sám o sebe vůbec nebojím. Jenom o ostatní. O společnost. O budoucnost. O život?" (str. 198) Tímhle postojem se Nesserův detektiv Van Veeterem ani moc nevymyká detektivům jiných severských autorů. A možná ani tím, jak využívá své intuice. Popis toho, jak mu ta intuice naskakuje, je zajímavý. Ale je tu i povedený název. Jeho význam vám docvakne až ke konci knihy.
"Prachy, prachy nečekaný, jen po nich sáhneš a už tě mají." Tohle Albeeho drama nebylo až tak absurdní, je to nelichotivá realita i našich životů.
Tak to byla jízda! Satira na umělecký svět, pozérství, vyprázdněnost citů. Ale také smutek, vzájemné nepochopení, rutina. A tak, jak se přelévají emoce, přelévá se i styl - dlouhá souvětí chvílemi bez označení přímé řeči, jindy zcela bez interpunkce.
" "Víš, co má člověk dělat, když neví, co má dělat? Jedno jediné: být sám sebou."
A myslí: jaká hloupost! co to znamená: být sám sebou? vždy a ve všem jsme sami sebou, ... " (str.80)
Zpočátku se mi špatně začítalo. Pak mne začal zajímat příběh všech čtyř "sester" a jejich matek. Trochu samoúčelné prvky magického realizmu mi však spíše snižovaly čtenářský zážitek. Bohužel.
Vedle vynikajících Dětských etud a úsměvných Milenců z bedny či mistrovské povídky Vajíčko obsahuje i méně nosná dílka. Všechny je spojuje jazyk, kterým Aškenazy navazuje na prvorepublikovou tradici K. Čapka a K. Poláčka.
Tutulní povídka, které je všeobecně známá i díky tomu, že se dostala do několika čítanek, je vynikající. Další mají různou úroveň. Spojuje je lidština (nejen v příbězích, ale i v autorském jazyku), která mi připadá být typickým znakem Aškenazyho próz. Přívětivé čtení.
Po poklidné (chvílemi až rozvleklé) první části s malými každodenními příběhy spojenými s rodinou pečující o mešitu v jednom z íránských měst, která je napsaná jednoduchým až strohým jazykem, najednou přichází zvrat spojený s islámskou íránskou revolucí. Tady je kniha strhující. Spolu s hlavním hrdinou zjišťujeme: "Lidé jsou schopni dopouštět se strašlivých činů. Podívej se kolem sebe, všichni se změnili. Člověk už skoro nikoho nepoznává. Není jasné, jestli si lidé nasadili masku, nebo ji odložili." (str. 292) Té zloby, krve a bezmoci! Bláznivé, děsivé... A pak přece jen zklidnění - kontinuita lidského života přetrvává.
I ty změny rytmu dělají tuhle knihu velikou.
Nejen příběh intrikánské manipulátorky, ale také příběhy jejích tří tak rozdílných spolužaček. Čím to, že jí podlehají ony a hlavně jejich partneři? Četl jsem lepší knihy Atwoodové.
O čem ta kniha vlastně je? O životě, o lidech - všichni jsme nějakým způsobem divní. A taky možná o vztahu autora a jeho postavy. Tajemný příběh...
Tak to je celý Aškenázy: humanista přijel do Ameriky z komunistického Československa a psal. Jenže Aškenázy si nechce nalhávat. "A vůbec jsem vlastně nepsal knihu o Americe - jen o tom, jak bylo mně, osamělému cizímu člověku, smutno v drsném městě New Yorku. Bylo mi možná smutno jen proto - že bývám vůbec smutný, a to nejen na East River, ale také na nábřeží vltavském."
Začátek tentokrát sliboval více, než bylo nabídnuto v nepravděpodobném konci. Četl jsem od Tess mnohem lepší příběhy.
Dojemé čtení plné (ač o zvířatech) člověčiny. V tom vnímám Aškenazyho jako pokračovatele prvorepublikových Karla Čapka či Karla Poláčka.
Prostě vyprávěný příběh. Zajímavější než jeho hlavní postava židovský chlapec Hugo (přes svou naivitu někdy až nedůvěryhodně přemoudřelý) je jeho zachránkyně Mariana. Náladová alkoholička. Prostopášná prostitutka zneužívající Hugovu závislost. Přesto úctyhodná. Život je tak nejednoznačný, pestrý...