elizabeth_ba diskuze u autorů

essme: Světlanu najdete např. v Králův dluh, Znamení Jidáš nebo Tajemství abatyše z Assisi.

braunerova: Třeba proto, proč my čteme o Tudorovcích, Bourbonech nebo Valoisích nebo Johance z Arcu.

Jsem ráda, že má paní Vaňková v Zuzaně Koubkové takovou důstojnou nástupkyni. A z těch, jimž se její romány nelíbí, ať si nic nedělá a dál pokračuje v psaní o svých (a mých) oblíbených historických postavách a rytířích v bílých a černých pláštích, abych nadále mohla snít u jejích knih, když mé čekání na prince na bílém (či černém) koni se už hodně dávno proměnilo v čekání na Godota. Kvůli „jejímu“ Závišovi jsem se začala věnovat historii té doby podrobněji, což nakonec vedlo k poznání nejen událostí oné doby a pramenů, ale rovněž přes odborné knihy až k oblibě dalších historických osobností (Konradin, Jan Zhořelecký) a jazyka latinského, který dnes rovněž řadím ke svým láskám… Takže děkuji a přeji (Vám i nám) ještě mnoho hezkých knih.

Tak samozřejmě, že je pan Vondruška ústy lidu čten ;-) Vždyť to píšu níže, naopak o sobě píšu, že nemohu posuzovat kvalitu své knihy ani článků (to musejí ostatní) a že určitě nemám tolik čtenářů jako on (to je taky fakt). A rozhodně si nemyslím, že by se na základě toho, jestli lidé poznají nebo nepoznají chyby v historických románech dala posuzovat jejich hloupost nebo chytrost. Pouze je v nich nehledají, vždyť spousta lidí, zejména v komentářích u knih samotných psala, že si chce u Vondruškových knih oddychnout a to je v pořádku. Co totiž pan Vondruška umí bez debaty dobře, je psát to, co lidé (u nás) chtějí číst a slyšet. Až ale jeho knihy budou přeloženy do všech evropských jazyků (či aspoň do jejich poloviny), uznám, že je fakt dobrý a hoden zdejšího obdivu. Co ale nepovažuji za v pořádku je skutečnost, že by se při jeho knihách vzdělali, leda kdyby je četba jeho knih přivedla až k odborné literatuře a pramenům (jako mě kdysi Zuzana Koubková a Ludmila Vaňková). Před časem mi jeden velmi moudrý pán, který o době českého vrcholného středověku ví snad úplně všechno, řekl, že beletrii z té doby nečte (čte ji z období jiných - z feudálního Japonska 17. století nebo z Irska století sedmého). Já už jsem po mnoha pokusech, kdy jsem knihu nedočetla ani do poloviny (jako poslední tak skončil pokus o znovu přečtení Krále železného a zlatého, z něhož jsem kdysi byla taky unesená) tak učinila rovněž a tohle období z tohoto hlediska vzdala také. A musím sportovně uznat, že jen tu Vondruškovu sérii o Oldřichovi z Chlumu jsem kvůli odreagování se a zápletce schopna stále číst a dočítat až do konce. Takže ... něco asi na tom Vondruškovi je. ;-))

bubka: Sice nemohu říci, jak moc je to kvalitní a určitě nemám tolik čtenářů a obdivovatelů jako pan Vondruška, ale to mé Vám nedá velkou práci si najít na databázi. Stejně jako si můžete najít mé články o Přemyslu Otakarovi II. nebo o dalších historických osobnostech z tohoto i jiných období (na odkaze na mém profilu - v případě zájmu pošlu do zpráv i přesné odkazy). Nikdy bych to sem nedávala, ale po vyzvání mi nic jiného nezbývá, aby bylo jasné, že jen nekritizuji, ale jsem se i pokusila něco napsat.

Lenormandův soudce Ti mne neoslovil, pravděpodobně je to popisem jeho spolupracovníků a manželek. Při druhém čtení to bylo ještě horší než při prvním, viz můj komentář u knihy samotné.

nero 13: až na tu "velmi slušnou úroveň" zcela souhlasím ;-) Kdybyste si vzpomněl v budoucnu na tu knihu o soudci Ti, ozvěte se mi, prosím, do zprávy.

Jistě, že Siorakové jsou fiktivní postavy, ale u těch skutečných a hlavně u skutečných událostí se autor řídí tím, co se opravdu stalo, nemá hodnostáře z doby Ludvíka XIV. za Jindřicha III., nemá zámky a města, co neexistovaly a tak by se dalo pokračovat. Chyby tam samozřejmě při bedlivém čtení nalézt lze, ale už jenom jazyk a to, že fikci autor cpal jen do bílých míst doby, ságu od té Vondruškové citelně odlišuje.

Ohledně soudce Ti tyhle okolnosti samozřejmě znám. Tou knihou myslíte tohle:
http://www.databazeknih.cz/knihy/pribehy-soudce-ti-slavne-pripady-soudce-ti-11460 ? Nebo ještě jinou, zajímala by mě totiž. Jak píšu níže, ujíždím na soudci a Ťiao Tajovi. :-) Pravda je, že jejich vykreslení v překladu té původní čínské je hodně odlišné, viz můj komentář tam. Zkoušela jsem číst i ty Lenormandovy pokusy, ale nedalo se to. Inu, když dva dělají totéž, není vždy totéž...

EmmaKrizova: určitě kromě paní Vaňkové (i když můj nedávný pokus o znovu přečtení Krále železného zlatého dopadl taky prabídně) třeba Oldřich Daněk či Václav Neužil či Jiří Mařánek nebo Zuzana Koubková. Z jiné doby bych potom doporučila ságu Roberta Merla Dědictví otců nebo van Gulikovy detektivky nebo detektivky Petera Tremayna. Nikdo z jmenovaných s historií žádné kotrmelce nedělá.

ad studie Vlastimil Vondruška a literatura postfaktu: Tak ty citace v diplomových pracích mě fakt dostaly. :-)

Dr.Watson: Pěkně napsáno, přesto podle mě to, že to dělal někdo jiný před Vondruškou ještě není omluva pro něj. Ano, i Waltariho Egypťana Sinuheta jsem si dovolila kritizovat. Ano, jsem drzá... Jedním dechem jsem ale k Waltarimu (u filmu i knihy) napsala, že to není jeho vina ale pokroku v egyptologii od doby, kdy román napsal.
Ano, o Číně sedmého století vím úplný kulový, proto na van Gulikovy detektivky nedržkuji, a počtvrté ano, jsem knížkově-platonicky zamilovaná do Ťiao Taje a obdivuji se soudci Ti (taky knížkově-platonicky), i když jsou to černobílé postavy, a našla jsem díky tomu i cestu k dávné Číně. Uznávám, že je možná chyba ve mně, že mám ráda jakous takous věrnost historickou v knihách, byť nejsou právě odbornými studiemi ani literaturou faktu, jelikož už Cicero věděl, že "Prima lex historiae est, ne quid falsi dicere audeat" (Pvním zákonem historie je, neodvážit se říci žádnou nepravdu). Za příklad psaní historických románů považuji Roberta Merla a jeho Dědictví otců (cca 8 dílů této ságy). Možná, že je skutečně jen problém v tom, že si pan Vondruška upravuje historii, tak jak se zamlouvá jemu a jak se nezamlouvá mě. Nemá rád církev, nemá rád vyšší šlechtu, nemá rád Němce (a nejspíš ani Francouze viz Zdislava a ztracená relikvie), já sice některé tehdejší praktiky církve taky nemusím, ale autor na ní nenachází vůbec nic dobrého. Mám ráda Záviše a prince Konradina, uznávám,že velmi nekriticky (první pochází z vyšší šlechty, ten druhý je aspoň z části Němec; specifikuji, aby bylo jasné, proč píšu zrovna o nich dvou), pan Vondruška (zejména na prvního z nich) po vzoru mnoha dalších chlapů (ba i historiků, sic) zřejmě žárlí (promítá se to i do jeho postav -především Ota). Je také pravda, že zájem o historii vzbuzuje v naší společnosti velký. A právě proto mi vadí, že se nesnaží více a to nejen z hlediska historie ale i třeba jazyka. Pludka i Štorcha jsem sice číst zkoušela, ale bohužel zůstalo u pokusů, u dalších věcí nějak nevím, o čem mluvíte (Gay-Pride, Souček v souvislosti s Vladem napichovačem, + filmy a seriály, které jsem neviděla), třeba mi jiní pomohou.

A dost, takový elaborát... Nejsem si vůbec jista, zda si autor takový náš zájem a diskusi zaslouží, přesto koupím Nitranskou bránu (až vyjde) už jen proto, že si ji se mnou přečtou další rodinní příslušníci.

K vlastenectví? Ach, ouha. Vždyť nemá rád žádného příslušníka cizího národa. To je spíš fobie než vlastenectví. Co knihy, ty jsou ještě jakž takž v pohodě, ale to, co píše na Parlamentní listy, to už je občas opravdu síla. A drobná nesrovnalost? To nejsou drobné nesrovnalosti, to je něco, zač by člověk měl okamžitě letět z jakékoli zkoušky z historie. Ale co se divím, když vím, kým pan Vondruška je a kdy studoval.

Ad Fillipa: Vždyť to přece téměř u každé z jeho knih dělám... I když většinou vzpomenu jen ty chyby, které se mi zdají nejvýraznější. A o tom, jak to bylo doopravdy, pak píšu ve svých článcích nebo třeba i knize. Asi ne tak poutavě, ale určitě věrohodněji (aspoň se o to snažím). A v jazyce mě teda spíše povznesly úplně jiné knihy (kupodivu obvykle ty přeložené - zajímavé zjištění).

S nadšením jsem kdysi přečetla její tetralogii o (sicilské) středověké soudní lékařce Adelii (kterou jsem pro sebe nazývala Adélkou), bohužel se po velmi nadějném konci Vrahovy modlitby už nedozvíme, jak to s ní a jejími blízkými dopadne. To mě moc mrzí, navíc jsem si současně s tím uvědomila, že si od většiny svých oblíbených autorů (a autorek) už nic nového nepřečtu. Letos jsem celou sérii přečetla znovu a k jednotlivým jejím částem připojila své komentáře. Dokončit si příběh Adélky, Gylty, Mansura, Rowleyho a dalších už musíme sami.

A děkuji kolegyňce Selinute, že mi autorku a její knihy připomněla.

Četla jsem "pouze" Quo vadis, které stále (i po téměř 30 letech od prvního přečtení) považuji za jeden z nejlepších historických románů vůbec. Tak snad jednou přečtu i ty ostatní (zatím jsem pouze zhlédla dle nich natočené filmy), ačkoliv jsem skálopevně přesvědčená, že románu z doby Neronovy o statečném (a úžasném, můj komentář z věku 18 let) Markovi, krásné Polce (Ligii), silném Ursovi, moudrém Petroniovi (a zbožných křesťanech) se zcela jistě nic nevyrovná ( dokonce ani legendární filmové zpracování s přefešným Robertem Taylorem v roli Marca Vinitia).

Pro kolegyňku gladyu: Tak poupravit si historii autor beletrie jistě mírně může, ale představte si, že by v nějaké knize Adolf Hitler vedl místo Druhé světové války už tu první... Takto už by si ji podle mě upravovat neměl a asi taková chyba je, když "dosadím" Viléma z Landštejna za purkrabího Pražského hradu v polovině 13. století.

Ohledně toho, že základní věci odpovídají učivu dějepisu, jak si je kdo pamatuje ze školy, lze vysvětlit tím, že i v učebnicích dějepisu jsou občas pěkné chyby... :-)) K těm chybám se třeba později rozepíšu více, buď v samostatném příspěvku nebo diskusi.

Historické detektivky jsou žánrem, který vyhledávám, protože pořád jsem ještě v historii, ale výborně se u nich odreaguji a na rozdíl od románů mě neiritují. Řad mám rozečtených několik, z různých koutů světa (od raně středověkého Irska, přes středověkou Anglii, starověký Egypt a Řím až po feudální Japonsko) a mohu zodpovědně říci, že ty van Gulikovy o soudci Ti jsou tím nejlepším, co lze v tomto žánru nalézt. Trochu se k nim ze současných autorů blíží Peter Tremayne s detektivkami o irské právničce (dálaigh) Fidelmě. Ale geniální soudce Ti je mi sympatičtější než inteligencí stejně, leč rozumem o dost méně obdařená Fidelma. I když..., ona možná taky jednou dospěje...

A kolegyňce Elor odpovídám na otázku, zda byla některá kniha zfilmována. Našla jsem http://www.imdb.com/title/tt0164265/ a http://www.csfd.cz/film/88770-judge-dee-and-the-monastery-murders/ a pak jsou 2 filmy o soudci Ti, které však jsou natočeny podle čínských lidových vyprávění a s van Gulikovými knihami toho nemají mnoho společného (http://www.csfd.cz/film/259694-detektiv-dee-a-zahada-smrticiho-ohne/ a jeho pokračování http://www.csfd.cz/film/341235-di-ren-jie-qian-zhuan/).

Dle http://www.laurajohrowland.com/books.html má mít série o samuraji jménem Sano Ičiró po dosud posledním románu "Hra s vonným dýmem" ještě dvě pokračování. První s názvem "Šógunova dcera" (už jsme se s ní setkali v Pavilon z oblaků) a druhá s anglickým názvem "Iris Fan". Asi něco ve smyslu "Vějíř s kosatci" nebo tak něco. Jsem zvědavá na zakončení této románové série plné zvratů, kterou jsem začala číst až od Černý lotos a úplně náhodou. Upřednostňuji totiž detektivky z našich zeměpisných šířek (Egypt, Řím, český a evropský středověk), takže mě na začátku nepřitáhla. Ale postupem času se vše začalo měnit, možná je to tím, co mě jinak vytáčí u detektivek z "mých" prostředí, že jsou napsány tak, že by je šlo přesunout kamkoli a stále by fungovaly, tedy že nejsou napsány konkrétně pro to ono prostředí. V současnosti jsem se ke čtení série vrátila, abych ji celou před jejím velkým finále měla v hlavě a něco si z ní pamatovala, ten náhled je zcela jiný, když člověk čte díl po odstupu 1 či 2 roky nebo čte všechny knihy za sebou po dobu např. 1 měsíce.

Ať k paní Vaňkové napíšu cokoliv, nikdy to nevyjádří, jak moc bych jí chtěla poděkovat, protože kromě toho, že jsem měla neskutečné štěstí na učitelky dějepisu, měla jsem také neskutečné štěstí, když mi padla do ruky její kniha Král železný, král zlatý... Právě ona vytvořila ve svých románech archetyp muže, kterého by chtěla mít doma každá žena (ano, jak kdysi podotkla moje kolegyňka, Záviš za sebou nikdy nenechával špinavé ponožky a voněl vždy po fialkách). Díky ní na téhle době (II. polovina XIII. století) ujíždím a díky ní jsem si později při studiu různých odborných knih doplnila své znalosti. Vážená paní Ludmilo, moc Vám děkuji, přeju Vám pevné zdraví a těším se na jakékoli Vaše další historické knihy.

Jediný autor, který se s těch současných blíží ke geniálnímu Robertu van Gulikovi... Ano, takto se píšou historické detektivky... Úžasná znalost reálií i událostí tehdejšího světa. Zvláště v porovnání k českým autorům, panu Vondruškovi a Bauerovi, oba se od něj mají co učit, i když je oba mám (co se týče historických detektivek) ráda. Je vidět, že pán nepíše jen detektivky a historický bulvár. A co mě potěšilo v posledních dvou z rozsáhlé řady románů o irské právničce je, že se Fidelma (konečně) umoudřila ve vztahu vůči svému manželovi Eadulfovi a v pokračování jejich příběhů (zatím marně) doufám v další děti (třeba konečně v děvčátko)... ;-)

Tak ohledně těch detektivek souhlasím, že nemusí být historicky tak věrné (kdyby si na věrnosti autor sám nezakládal) ... Ale Světlana z Landštejna jako dcera Viléma z Landštejna cca v roce 1250 je na mě přece jen trochu moc. A co rozhodně nelze opomenout ani u historického analfabeta, že SPOILER! komorník Pešík byl dvakrát vrahem... (a jako vědomostní kvíz, zkuste odhalit, kde). KONEC SPOILERU! Co se týče Přemyslovské epopeje, není z hlediska historického doba Přemysla Otakara II. dobře zvládnuta a Václava II. jsem si už raději nekoupila; přes všechny výtky k historické věrnosti románů Ludmily Vaňkové, jsou ty její cca 100*lepší... A to se mně ty Vondruškovy detektivky (především ty poslední, když si asi přečetl naše, teda Zanyho zvlášť, výtky ;-)) líbí...