Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499054/bmid_zahrada-QKZ-499054.jpeg
4
1679
458
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Zahrada přečtena jedním dechem.
Poznání sebe sama je někdy to nejtěžší a nejbolestivější.
Doporučuji
Precteno vlastne za vecer, zajimave tema. Kazdopadne k zamysleni, jak bych se asi zachovala ja, kdyby se jednalo o mou dceru a tyto domnenky mimo jine, jak se da nekomu takhle rychle znicit zivot, silene.
U knížky jsem si nečetla anotaci a od vydání už uplynul nějaký čas, takže jsem i zapomněla co má být obsahem knihy a podle mě je to jen a jen dobře. Šla jsem do její četby přes předsudků nebo naopak bez očekávání. Všeobecně mám knihy autorky moc ráda, vyhovuje mi její styl i náměty knih. Ani tady tomu nebylo jinak. Velmi se mi líbilo jak je kniha vystavěna a také mě oslovil otevřený konec, který čtenáře nutí k dalšímu zamyšlení, případně k domýšlení si pokračování, jak v optimistické, tak pesimistické podobě. Za mě můžu doporučit, mě kniha oslovila a její čtení mě obohatilo.
(SPOILER)
Přiznávám, že kdybych dopředu věděl o jakém tématu tahle, spíše novela, nežli román pojednává, tak bych se do ní nepouštěl. Čekal jsem, že hlavní hrdina bude řešit nějaký teologický rozpor, problém vyhoření, nebo rozčarování nad poměry v církvi. I když jsem se ničeho takového nedočkal, tak četby nelituji a autorku chválím, že tenhle hrůzný námět zvládla a knihu dotáhla do vcelku pozitivního konce.
Citace: S padajícím soumrakem se do mě ale přece jen vkrádá podivná lítostivost. Zdá se mi, že už není na světě kromě téhle zahrady jediné místo, kde by o mě někdo stál. Že kolem sebe nikoho nemám, nedokázal jsem si vytvořit žádný blízký vztah.
Četla jsem knihu kvůli čtenářské vyzve. Kniha je celkem krátká, čtivá. Defakto povídal pořád o to samém až jsem si myslela, že se z toho nic nevyklube. A až ti člověk nejmíň čeká, tak to přijde. Zajímavý námět, ale znova už bych to číst nechtěla. Čekala jsem i tak trochu jiný konec.
Silná a strhující kniha. Dvořáková umí skvěle psát takové ty neviditelné, ale obrovsky dramatické, silné a hlavně uvěřitelné osudy. Zahrada se mi ze všech jejích knih zatím líbila nejvíc. Nejen že měla jasnou linku a výborně se to sledovalo (oproti proplétání osudů v Dědině), ale hlavní hrdina mi byl neuvěřitelně sympatický (oproti Chirurgovi). Přišlo mi šílený, jak ho doháněly a ničily dozvuky bytí v církevním prostředí - a to je to, co mě na katolictví odrazuje, ten důraz na to, aby hlavně navenek vše vypadalo dobře a spořádaně, a že to uvnitř hnije a trpí, to je jedno (v lepším případě, v horším případě je to dobře, pač trpět se má, velebníček, mučedníček, služebníček, díky, nashle). Jak tam na jednom místě Jaroslav trefně říká - to jsou lidé, kteří k přátelství potřebovali faráře, ne člověka.
Celou knížkou se vinuly dvě emoce - lítost a vztek. Obrovská lítost k někomu, kdo se pro svou odlišnost nerozhodl, nikomu nikdy neublížil, má kvůli tomu šíleně komplikovaný život, protože ví, že nikdy nebude moci mít to, co by mu dělalo dobře... a ještě ten hnus, co se na něj slétl. Měla jsem obří chuť nakopat všecky, od sousedů (ano, i ty! Chápu jejich strach, ale jakmile strach přeroste v agresi, moje pochopení končí. Nestačilo by prostě jen říct si doma pár slov, dávat pozor, nepouštět děti samotné?) až po policajty. To projítí a překonání Jarkovy temné noci a následné denní setkání sice dává do závěru určitou naději... ale na jak dlouho?
Nevim. Možná bych měla Dvořákovou číst opatrně, vlastně ve mně budí dost silnou nenávist k český společnosti jako celku. :))) Ale když mě něco takhle nadzvedne, znamená to, že ta kniha je naprosto skvěle napsaná. Tohle se moc povedlo.
Přečteno na jeden zátah. Nemohla jsem se od knihy odtrhnout. Všechny knihy od Petry Dvořákové mají svou sílu a náboj. To je autorka, na jejíž knihy se moc těším.
Knihy paní Spisovatelky Dvořákové jsou nevelké, ale plné děje a myšlenek. Tahle útlá knížka je stejná. Přečte se jedním dechem, ale čtenář na ní nezapomene a stále na ní myslí a vrací se k jednotlivým situacím. Moc doporučuji
(SPOILER) Podle anotace jsem popravdě čekala úplně něco jiného. Kniha se velmi dobře četla, rychle mě pohltila a překvapila. Zajímavé téma, dobře zpracované, líbil se mi relativně nadějný závěr.
Knihu jsem četla před rokem a teď hodnotím hodně s odstupem. Pořád ve mě doznívá pocit, že mě příběh pohltil, ale při čtení mi bylo většinou hodně smutno. Hlavního hrdiny mi bylo strašně líto, počáteční optimismus se měnil v peklo. A já mu přála, aby vše ustál a nějak se to celé zase uhladilo. Na druhou stranu, trochu jsem chápala i hrůzu sousedů, kteří žili s dětmi za plotem. Těžko říct, co by člověk cítil, kdyby byl na jejich místě. Jako čtenář máte jasno, ale reálně?
Zahrada rajských potěšení ?
Kdo a v jakém rozmezí dokáže určit, co je povoleno - a co již ne ?
Pěkně zpracovaný životní příběh jednoho nešťastného muže, který hledá tyto otázky i odpovědi sám v sobě....
..... třeba mě někdo pochopí úplně obyčejně, jako člověka ....
Opět dvě stanoviska - dokáže čtenář pochopit nitro tohoto muže ?
Avšak dokáže pochopit i pohled rodičů, jejichž děti mohou být ohroženy ?
Rozhodně pozoruhodná kniha .... ale závěr si může vytvořit každý sám.
Nevelká rozsahem, ale rozhodně složitá co se tématu týče. Začíná relativně poklidně změnou životního stylu hlavního hrdiny a jeho návratem do rodinného domu a milované zahrady. Teprve za půlkou se začne rýsovat dramatičnost a tragičnost knihy. Pro mě byl vývoj velkým a nečekaným překvapením a teprve když jsem knihu zavřela a znovu se podívala na obálku, došly mi i symboly.
Nelehké téma, složité pro všechny dotčené strany, kontroverzní i pro celou společnost. Tentokrát podáno z opačného pohledu, než jsme zvyklí. Jsem ráda za konec a obdivuji autorku, jak se svého úkolu zhostila.
Pro mě je to první kniha této české autorky, samozřejmě ale znám Sítě.
Doporučuji těm, kteří jsou ochotni dívat se na svět s otevřenou myslí.
Mísí se ve mně protichůdné pocity. Cítím Jarkův smutek, cítím tu křivdu dalších postav, cítím potřebu najít východisko ke společný koexistenci. Knížka, která nutí přemýšlet a vzhledem k tomu, že komentář píši v 0:45, tak mi nedá spát. Dílo boří stereotypy a zamotá Vám hlavu, proto dávám 5*.
Jestli je záměr autorky, abych byla po přečtení každé její knihy rozčilená, pak se jí to skvěle vede. Moje rozhořčení není z tématu - líbil se mi pohled z druhé strany a otevřelo mi oči, že takovy "dar" si člověk sám nevybira. Spíš mě pokaždé rozčiluji povahové rysy hlavnich postav. Po chirurgovi jsem dala zahradě ještě šanci, ale pouze jsem se utvrdila v tom, že další knihy už číst nebudu.
Fíha! To bylo zase něco! Tolik různých vjemů po dočtení: Bylo to opět silné (i když pro mě byly Vrány daleko silnější a emočnější) a poutavé. A přitom Tak Jiné. Smutné a zvrácené. Živoucí a otřesné. Děsivé a ubíjející.
Smekám před autorkou za tohle tabuizované téma - za jeho zpracování a za “čtenářovu (= mou) rozpolcenost..
Nemám asi víc slov, která by vystihla tuhle knihu, nebo lépe řečenou mou čtecí duši spojenou nyní s touto knihou, která v sobě ukrývá mnohé.
(SPOILER) Mísí se ve mně tolik pocitů. Mám velké sympatie pro lidi, kteří jsou jiní, divní, svoji, proto mi začátek příběhu s Jaroslavovým novým startem připadal zajímavý, symbolický, dokonce jsem mu fandila. Ale samozřejmě, jako u všech knih autorky, jsem čekala na to tajemství, na to, co je špatně. Nepříjemné tušení jsem začala mít v momentě, kdy se kolem Jaroslava začínaly točit sousedovic děti, nic však nedokáže popsat, jak zle mi bylo u scény s panenkou. Chápu, že se nám autorka snažila ukázat, že ta kletba, s kterou se narodíme, představuje opravdu těžké břemeno, které ani většinou nechceme. A ano, s Jaroslavem jsem měla slitování, jeho myšlenky na zahradě, než uviděl růžový balón, opravdu bolely. Ale konec pro mě nebyl uspokojivý. To, že o toto prokletí Jaroslav nestojí, že mu vzdoruje a nenávidí ho, nic nemění na tom, že je nebezpečný pro společnost. Nikdo neví, zda se ještě neodstěhuje jinam, kde bude mít čistý štít. Nikdo neví, zda svoje touhy jednoho dne prostě nebude moci uhlídat a zničí někomu život a zlomí srdce celé rodině. Chtěla nám autorka ukázat, že všichni jsme lidé s trápením a příběhem? V pořádku. Snažila se nás varovat, abychom se měli u svých dětí více na pozoru? Jistě, chápu. Ale to, že policie, ač nepřátelský naladěná, není schopna případ posunout dále, že Jaroslavovi nebyla dopřána léčba, která by mu třeba i mohla pomoci, to je za mě zklamání. A ano, chápu, že kniha není motivační příručkou ani letákem s nabídkou pomoci, a možná zkrátka jen popisuje to, jak to v naší společnosti často dopadá: než se stane něco vážného, neděje se nic.
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
Nemohla jsem se začíst do detektivky, tak jsem sáhla po této růžové knížce - s cílem unavit před spaním trochu oči. Začalo to nevinně , ale po chvíli už nešlo knížku odložit. A místo pohodového usínání - přemýšlení. Pokud to byl autorčin záměr,tak se povedl.