Zahrada
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499054/bmid_zahrada-QKZ-499054.jpeg
4
1680
459
Jak žít, když člověk dostane do vínku danajský dar? Dlouho neobývaná stará vila se zanedbanou zahradou. A jedna velká životní prohra navrch. Pětatřicetiletý Jaroslav Havlát se vrací do domu svého dětství ve chvíli vážného životního zlomu. Po zpackané „církevní kariéře“ hodlá začít nový život, poprvé konečně sám za sebe. Snad také s trochou naděje, ale především s nákladem vyhoření, samoty, s pocitem odcizení vůči všem a všemu. Jedinou laskavou náručí se mu stává zanedbaná zahrada a práce v ní. V odloučení mezi stromy, keři a květinami se pokouší znovu najít sám sebe a dát životu ještě nějaký smysl. Postupně se seznamuje se sousedy a stále víc začíná svému zvláštnímu odcizení přicházet na kloub. A s tím se dostavují i tísnivé konflikty, protože poznání sebe sama je děsivější, než dřív mohl snad jen tušit. Kudy vede hranice mezi odmítnutím a přijetím nepřijatelného? Najde se aspoň někdo, kdo mu porozumí a podá ruku? Existuje z této temné noci cesta ven?... celý text
Přidat komentář
Připravte se na to, že je tu opět několik silných, velmi smutných, provokativních momentů, o kterých asi nedokáže číst každý. Autorka nám je ale nepředkládá v tak surové formě, jak jsme u ní zvyklí. Nebo alespoň mě to tak připadalo… Dotýká se vztahů, církve, sexuality, lidské pošetilosti, povrchnosti a samoty. Tentokrát mi přišlo, že mohl být příběh víc rozvedený, byl pro mě takový neukončený. Vím, že toho autorka ze sebe umí dostat víc, každá její kniha se mě nějakým způsobem dotkla, tato ve mně nijak zvlášť nerezonovala, přestože v sobě nese hodně myšlenek. První polovina knihy se celkem táhla, až pak nastal zlom a nemohla jsem přestat číst.
Kniha se četla svižně, obdivuju autorku za její odvahu zpracovávat takové téma a rozhodně se těším na další její knihy. Pokud se nebojíte, jděte do ní :) stojí za pozornost.
Zajímavý úhel pohledu na kontroverzní téma. Za mě místy knížka ztrácela tempo. Opět tleskám paní Dvořákové a těším se na další knihu.
"...Že lovec ve mně ušetřil to zvíře. Byl tím jediným, kdo je mohl ušetřit, a on to doopravdy udělal. ..." Str. 183
Poprvé mám nutkání napsat své dojmy už po několika stranách textu. Vypravěčem je sice muž, ale nemůžu se zbavit dojmu, že je to ženské vnímání situace. Žena by byla v totožné situaci mnohem uvěřitelnější. Líbí se mi cit pro detaily a plynulost myšlenek. Takhle bych uvažovala já. No právě...
Po přečtení mám dojem jiný. Mužského vypravěče jsem přijala.
Moc by mě zajímalo, zda by Petra taky dokázala napsat knížku optimistickou a radostnou (a to píšu bez jakýchkoliv postranních úmyslů)
Těžké téma, které podle mě autorka zajímavě uchopila. Sama jsem zvědavá, jak budou čtenáři knihu hodnotit - zda spíš Jardu odsoudí nebo se najdou i tací, kteří pochopí jeho samotu a ocení to, že se stáhl do ústraní.
U Petry to je sázka na jistotu.. bohužel u spousty knih se mi stane, že to čtení vzdám jen proto, že jsem matka a nedokážu se od tohoto odpoutat. Jenže tady děj plynul tak nenásilně, že otáčíš stránky, zaujatě čteš a pak.. je konec.
Je to skvělá kniha, doporučuji ..
Kniha na jeden večer. Autorku mám ráda, její vyjadřovací styl je i v této knize... Než jsem knihu začala číst, přečetla sem si pár zdejších komentů a teď přemýšlím co napsat...Nemám pocit, že by děj a postavy knihy nějak měli ukazovat na to, že je dnešní církev jen hrozná, nechápu zhnusení...Příběh je to silný a vede k zamyšlení. Jsou věci, se kt. s autorkou souhlasím a pak i věci, o kt. by se dalo diskutovat. Víc než o církvi mi přijde, že je to o vztazích mezi lidmi, jak na sebe dokážeme být hnusní, jak pomlouváme a věci neověřujeme, jak je snadné se chytat "senzací", jak nejdeme do hloubky...Nejlíp to asi vystihne věta z poslední stránky: 'Lidi umí být svině, něco o tom vím.'
Neni to veselé čtení, ale to snad už od Dvořákové dneska nikdo nečeká...a jak už tady od někoho zaznělo, autorka si (jako každý z nás) nese svá životní zranění a psaní je pro ni určitě terapeutické...
Knihu jsem ještě nedočetla, právě jsem došla na stranu 100 a ... téma mě neodpuzuje, naopak. Myslím si, že je dobré tato témata otevírat. Nevím, jak to s Jarkem dopadne, ale rozhodně ho nejsem schopná odsoudit. Ten člověk si nemohl vybrat kým bude, tak jako nikdo z nás.
Nedokázala jsem si pomoct a musela si přečíst zdejší komentáře, dřív než budu ve čtení pokračovat, protože jsem byla zvědavá na názory ostatních, teď to jdu dočíst.
První polovina knihy je skvělá, k té druhé se vyjádřím později.
po dočtení:
jsem ráda, že kniha dopadla tak, jak dopadla - i když si nejsem jistá tím, že by to tak bylo i ve skutečnosti. Každopádně na mě zapůsobila jedna věta, asi nebudu úplně přesná, ale o tom, že člověk musí být laskavý především sám k sobě a když není, nenajde laskavost u druhých.
kniha každopádně je provokativní a je to dobře. Poskytuje náhled na život člověka, o kterém má každý předem jasnoo, i když ví úplný h.... a celkově nám nastavuje zrcadlo, jak snadno člověk někoho odsoudí, ale dokud si nenazuje jeho boty, nemá právo soudit.
Vrány se mě asi dotkly víc, ale to neznamená, že by tento příběh byl horší. Za mě velké doporučení komukoliv a hlavně těm přesvědčeným o své jediné správné pravdě.
Dávám pět hvězdiček. Kněz, který odešel z pastorace a jeho osamělost. Jeho "postižení" ho dovede daleko... Jsem katolička, která chodí do kostela a v církvi je doma. Přesto autorčinu pohledu rozumí. Nejvíc mě zasáhlo poznání, jak málo lidí žije autenticky. A také jsem si při čtení uvědomila, jak obrovským darem je, když mě druzí milují ne kvůli prospěchu, ale kvůli mě samotné.
Mrzí mě, že mnoho lidí si možná díky knize zase potvrdí, jak je církev hrozná. Ale Petra sama je zraněná a pravdivá, tak si nebere servítky.
(SPOILER) Miluju knihy Petry Dvořákové. Všechny. Ale tahle ve mně zatím zanechala nejvíc otazníků a dojmů. Jsem věřící, takže ve chvíli, kdy se příběh “zvrtnul”, jsem bojovala s nutkáním knihu znechuceně odložit. Ale zároveň mě něco nutilo pokračovat, chtěla jsem vědět, jestli se s tím Jarek nějak popere, jestli vůbec je s čím se prát a chtěla jsem věřit, že najde klid. I ve mně se během čtení odehrál boj, a ještě teď, s odstupem času si nejsem jistá, jestli vítězí lítost, nebo pochybnosti.
Zahrada je místem, kde nalezne svůj azyl ten, kdo nenašel pochopení těch, kdo mu měli být nejblíže. I když patřil k těm, kdo zakotvili svůj život v Bohu, ve chvílích nepochopení, prožívá zklamání a tíži úkolu, a proto jej opouští a odchází do samoty. Knížka má zvláštní obálku, trnovou korunu. Nasadit se do služby lidem, není jednoduhé. A tak člověk, který přijal toto poslání, by měl čerpat posilu u Toho, kterému trnovou korunu nevděční lidé nasadili. Vyčerpanost a rezignace však může způsobit své... Jak často se můžeme mýlit ve svých soudech o druhých, to nám má ukázat i tento životní příběh.
Tohle mi teda nesedlo. Čtení Zahrady mě dokonce až unavovalo a štvalo…
Permanentně jsem měla pocit, že jde o jakési vyřizování si účtů s církví, ale zatímco v Proměněných snech (i Sítích) vše funguje s nezávislou naléhavostí, tady cítím (až se mi chce říct - přízemní) zášť a další vytěžování téhož, zesíleného ještě více šokujícím tématem.
Především jsem vnímala, jak je s církví odsuzována i celá víra a děsilo mě, že to budou číst lidi, kteří se jen utvrdí v názoru, jak je víra špatná.
A zrovna tohle současná společnost nepotřebuje… (Jen ať je mezi námi jasno - tohle vám tady neříká žádný náboženský fanatik, nejsem ani pokřtěná…).
Poukazujeme-li neustále jen na to špatné, jak docílíme toho, aby si všeobecná společnost udělala nestranný názor a nereflektovala pouze negativní zprávy?
Ale abych byla fér - na konci příběhu hrdina dojde smíření, smíření se s vírou. Je to nakonec víra, která mu dodá sílu jít dál a žít, ale v kontextu všech stran knihy je ten význam odbytý. Stejně tak nedůsledně je využito tématu vyčlenění ze společnosti a její povrchnosti a alibismu.
Výsledek mi připomíná cosi jako literaturu na půli cesty. Ani text samotný není ničím výjimečný, nenacházím žádný důvod, proč bych se ke knize kdy vracela. Zato do autorčiny Dědiny, či již zmíněných Proměněných snů, se začtu znovu kdykoliv.
Dopoledne knížka přišla, během odpoledne a večera jsem ji přečetla, protože to nešlo jinak.
Čtěte první polovinu a říkáte si, že tak snadné to rozuzlení asi nebude, a taky že ne. Přijde zlom a otevírá se velice závažné a kontroverzní téma, kvůli němuž bude autorka od některých čtenářů určitě čelit nenavistným komentářům.
Hrdinové knih Petry Dvořákové ve mně vždy vyvolávali protichůdné reakce, člověk s nimi na jednu stranu soucítí, na druhou stranu jsou mu nepříjemní svou pasivitou, sebelítostí, sobeckostí. U Jaroslava ze Zahrady se všechno tohle násobí ještě mnohem víc.
Knížka je výborně napsaná, velmi oceňuju odvahu autorky zvolit si tak netypického hrdinu a jsem zvědavá na reakce čtenářů, neboť věřím, že budou velice rozdílné.
Hodnocení: 5 ⭐ z 5 ⭐
Román Zahrada je rozsahem čtení na jedno odpoledne, ale jak je u knih Petry Dvořákové obvyklé, obsahuje silný příběh. Mimo nosný námět, který nepřekvapí jen čtenáře, ale v jistou chvíli i hlavního hrdinu, se kniha dotýká témat jako jsou odcizení, pocity osamělosti, vyhoření, návrat ke svým kořenům, touha a snaha začít znovu.
Hlavní hrdina opouští kněžskou dráhu, připadá si unavený a znechucený, jak z poslouchání stížností lidí, tak z církve samotné. Vrátí se do rodného domu a začne se věnovat zpustlé zahradě svého dědečka. Jak poznává sousedy, opouští jej i pocity osamělosti. Při hledání se v novém životě si o sobě uvědomí nepříjemnou skutečnost, něco, co nelze jen tak přijmout. S tímto poznáním přicházejí další velké problémy...
Autorce se opět podařilo skvěle uchopit závažný problém a ukázat ho z jiné strany, než bývá v takových případech v knihách obvyklé.
Za mě doporučení.
Mám pocit, že o této knize něco napsat, aniž byste napsali spoiler...tak takto tedy moc poděkuji spisovatelce za zpracování tématu, opět jsem se výběrem knihy nezklamala. Petra Dvořáková je opravdu jedinečná v tom, že se nebojí tato společenská témata literárně zpracovávat, a zpracovává je dobře.
Komentářů jsem tu napsala už hodně, ale tentokrát je to poprvé, kdy tu píšu první komentář ke knize české beletrie, tak mám skutečně trochu trému.
Zaujala mě hodně obálka knihy, takže jsem ji předobjednala a těšila se.
Kniha mě moc bavila, hlavní téma i vedlejší motivy mi hodně sedly. Autorka mě držela v napětí a knihu jsem přečetla v průběhu dvou dnů, což u mě vzhledem k mým časovým možnostem není úplně obvyklé. Občas mi přišlo, jako kdyby se děj mírně "zadrhával", když na sebe jednotlivé scény úplně nenavazují, nebo je tam nějaký umělý předěl. Od Petry Dvořákové jsem kdysi dávno četla "Proměněné sny" a tato kniha mi přijde o dost vyzrálejší, i když témata jsou trochu podobná.
Děkuji autorce za "naťuknutí" některých témat, která - pokud vím - nejsou v české beletrii úplně obvyklá. Nechci prozrazovat nic z děje, tak zmíním jen jedno z nich - tendence k určité povrchnosti, která souvisí s tím, že se utvrzujeme v tom, jak "my jsme ti dobří, kteří některé problémy prostě nemají a nikdy mít nebudou". Nesuďme druhé příliš rychle, nikdy je pořádně neznáme. Pokud chceme někoho soudit, začněme raději sami u sebe, sebe aspoň známe v rámci možností nejlépe. A právě toto poznání občas i bolí.
Po přečtení mi přijde ještě provokativnější otázka na obálce: "Jak žít, když člověk dostane do vínku dar, o který nestojí?" Některé dary působí na první (i druhý) pohled spíš jako prokletí...
Prolínání osudů hlavního hrdiny, jeho domu i zahrady mi připomínalo knihu Starý kraj Dörte Hansenové.
Zpracování knihy v nakladatelství Host je luxusní. Na s. 177 jsem se i já jazykově poučila - je možné psát "čúrek" i "čůrek".
Štítky knihy
česká literatura faráři tajemství katolická církev samota společenské romány české romány
(SPOILER) Ze začátku mě kniha moc nevtáhla do děje, ale postupně jsem se v cítila do hlavní postavy jaké je těžké zjištění o jeho sexuální orientaci a záporný postoj jeho okolí, aniž by něco proběhlo. Nedivím se že přijde okamžik, kdy nešťastného člověka napadají myšlenky jako jsou v této knize skvěle vylíčené.