Vzpomínám na Rozinkovou louku
Gudrun Pausewang (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/69_/69941/vzpominam-na-rozinkovou-louku-6t2-69941.png
4
56
13
Kniha vzpomínek sudetské Němky na dobu od poloviny třicátých let přes druhou světovou válku i těžké časy po jejím konci přináší autentický pohled na téma dodnes aktuální a bolestné pro Čechy i Němce. Poutavě napsaná kniha může přispět k opětovnému sblížení obou zainteresovaných národů.
Literatura naučná Biografie a memoáry
Vydáno: 2001 , Aurora (Praha)Originální název:
Fern von der Rosinkawiese a Geliebte Rosinkawiese
více info...
Přidat komentář
Kniha mě mile překvapila. Dozvěděla jsem se toho spoustu o tehdejší době a bylo zajímavé sledovat myšlenkové vývoje autorky, která se toho za svůj život spoustu naučila.
Osobní, přitom věcná výpověď se smyslem pro obyčejnost a pro změny během pomalu, ale neúprosně uplývajícího času, zdánlivě jednoduchá, ale s nenápadnou metaforičností a skrze triviální situace řešící důležité otázky. Dvě části - první, ta dramatičtější, o útěku z domova na Rozinkové louce v Mladkově/ Wichstadtlu do Hamburku, jen krátce předcházejícím odsun sudetských Němců po osvobození 1945; druhá, ta nostalgičtější, o návratech, sbližování, střídání generací a smíření. A také zpráva o proměnách českých zemí a české povaze v průběhu téměř padesáti let.
"Seznámila jsem Vás s naším maličkým domkem, jeho zahradou a rybníkem, ležícím před nimi - s tím kouskem ráje, ve kterém vyrůstali mí sourozenci a já v souladu s přírodou. (Mnozí z vás ode mne nyní očekávají slovo VLAST. Já se však ostýchám je použít - bylo příliš často zneužito k nečestným účelům. Svůj vztah k Rozinkové louce bych chtěla vyjádřit jinak: jako dítě jsem se tam cítila v útulném bezpečí, v prvních letech mého života zde byl pro mne střed světa.)" /s. 195/
Dlouho jsem po přečtení této knížky přemýšlela, jak se k příběhu postavit. Je z mého kraje, který velmi dobře znám. I moji předci měli chalupu na samotě nad vesnicí a německou hranici Sudet měli asi sto metrů od jejich pozemku. Pradědeček měl ve vedlejší německé vesnici malou živnost, odkud byl jako Čech potupně vyhnán a do konce života nemohl zapomenout obyvatelům vesnice, pro které léta pekl chléb a housky a dobře se s nimi snášel, jejich spontánní :"Heim ins Reich." Musím objektivně ohodnotit osobní výpověď autorky, popisující strastiplné putování po skončení války za příbuznými na sever Německa i následnou změnu jejího smýšlení . Ocenila jsem hlavně druhou část knihy, kdy do svého rodiště jezdila na návštěvu k českým obyvatelům, se kterými se postupem času spřátelila.
Knihu jsem dostala pod stromeček (moje maminka prodávala 40 let v knihkupectví v Králíkách). Četla jsem ji několikrát a stále se k ní ráda vracím, patří mezi mé nejoblíbenější. Kniha je můj poklad, nikdy bych ji neprodala, váží se k ní mé vzpomínky. Vřele doporučuji, bude těžké ji sehnat, ale přečtení bude stát za to.
Čtivě napsány paměti rodačky z Mladkova(kousek od Králík).Oblast znám velmi dobře.Jsem rád za každé takové paměti,ať od Čechů nebo Němců
K místům, o kterých autorka vypráví, mám velmi blízký vztah. Proto mne příběh velmi zaujal.
Velmi čtivě popsaný skutečný příběh. Chápu autorku, že popisuje situaci ze svého pohledu a mimochodem, zdá se mi to pohled objektivní.
Co však nebylo řečeno: první odsun zažily české rodiny po Mnichovu a také se s nimi nikdo "nemazlil".
Vzpomínám na Rozinkovou louku jsem objevila náhodou během naší dovolené v Mladkově. Poslouchala jsem jako audioknihu a moc mě bavilo, že jsem si ke zmiňovaným místům mohla přiřadit reálný obraz a hlavně, že jsem se dozvěděla, co se v Mladkově v minulosti dělo. Nemůžu říct, že by kniha byla dobrá nebo špatná, každopádně poučná. Pohled na tuto smutnou část našich dějin z té druhé strany..
Toto není kniha, která by měla pobavit nebo napínat. Je to vzpomínání na odchod do " říše" po prohrané válce.
Rodiště mojí matky patřilo k sudetům a i ona znala odsunuté . Jedna její sestřenice byla jednou z nich a její názor byl,že se jim nemohlo stát nic lepšího . I to byl tedy názor .
Já jsem tuto dobu nezažila,takže těžko mohu soudit .
Když jsem ale v této knize četla,že odsouvaní nerozuměli česky (matka autorky) , tak si říkám , že jim skutečně šlo jen o to místo. Nikdy se jako součást Československa necítili a kdyby válka dopadla jinak ani by je nenapadlo pozastavovat se nad zvěrstvy , která měli jejich soukmenovci na svědomí.
Mohu soucítit s lidmi,kteří museli opustit své domovy ,ale je to stejný soucit jako s ostatními trpícími .
A přiznávám ,že někde uvnitř si říkám jak se do lesa volá,tak se z lesa ozývá .
Druhá část knihy je o návratech na Rozinkovou louku a o naději a odpouštění .
Kniha je napsaná " čtivě", shodou událostí se moji předci do tzv.Sudet po válce přistěhovali , zažili útrapy světových válek a samozřejmě vzpomínky na domov, který byl "odebrán" paní Paueswag jistě velice bolí, ale zažil jsem v 80 letech minulého století pár takových návratů východních přátel do jejich- v té době do již mé- domoviny a jejich chování opravdu neukazovalo pokoru . Ale to není kritika knihy, to je kritika tzv."Homo sapiens". Takže kniha je napsaná moc hezky, ale lidem v okolí Mladkova, Králík, Hanušovic - možná celých minulých Sudet-říká podle mě jediné- POZOR
Vyrůstala jsem v rodině, kde byli rodiče mých rodičů přímými svědky obou válek, děda byl v odboji, koncentrační tábor zažil na vlastní kůži, takže nacismus, fašismus a Hitler u nás bylo snad i sprosté slovo, které se snad ani nesmělo vyslovit. Přesto jsem tuto knihu četla a i když Němcům neodpustím a něco ve mě stejně zůstává , knihu jsem přečetla jedním dechem. Mladkov, Lichkov i Králíky jsem důvěrně poznala, takže se kniha četla skoro sama. Neměla to paní - tenkrát malá holčička - lehké, ale Češi za války také ne. Můj tatínek má do dnešních dnů v paměti ranní návštěvu gestapa, když si přišli pro dědu a je to pro něj je celoživotní stres. Určitě odsun sudetských Němců nebyl pro ně lehký- žili zde po staletí, měli tady kořeny - ale nikdy se při odsunu nedělily děti od matek, nezažili hrůzu koncentráků,nikdy jim před očima neumírali násilnou smrtí rukou nacistů rodiče, nebo děti.
Osud našich krajanů - sudetských němců po prohrané válce Třetí říše nebyl vůbec snadný. Dokladem je kniha od Gudrun Pausewang, která objektivně líčí své vzpomínky z doby dětství strávené v Československu, období války a dospělosti. Její slova jsou zaměřená nejen na popsání její rodiny, domova a mestečka, u kterého bydlela ale i vracení se, už ne do svého domu, ale jako turista, poté dobrý známý rodiny Kafkových, kteří obydlili jejich bývalý dům.
Je asi málo takových to autobiografických knih, kde živě a čtivě autor uvádí své prožité momenty dětství a dospělosti, zejména jedná-li se o, dodnes v médiích řešený problém, vyhnaní sudetských němců, místo nichž přišli čeští přistěhovalci. Můžeme říct, že pochopení této palčivé otázky, je nesmírně důležité.
Jestliže došlo k vyhnání této minority z jejich vlasti, uskutečnilo se to po dohodě českých a slovenských politiků a mezinárodních vlád vítězných velmocí. Není snadné říct, kdo byl v období války viník a kdo oběť. Německý lid byl zvyklý z doby Rakouska-Uherska na širší pravomoce, v období První republiky strádal. Byl velice ovlivněn našim silným sousedem a partnerem Výmarskou republikou a posléze Třetí říší. Česká vláda se patrně nevěnovala a málo řešila požadavky našich Němců.
Naproti tomu musíme říct, že československý lid po vládě dědičné monarchie, pomalu začal demokraticky smýšlet a jednat, díky prvnímu prezidentovi a politikům, osob zainteresovaných ve společenském dění, kteří se angažovali na "osvobození" naší země.
My Češi a Němci jsme rozdílní, v nazírání na stav věcí a rozhodování při jejich uskutečnění. Přesto jsme žili pospolu a vzájemně jsme se ctili po dlouhé generace.
Bohužel došlo v roce 1945 ke zlomu a k hlubokým ranám, které se velmi pomalu hojí. Nezažil jsem válku a proto můj názor může někomu připadat idealistický a plitký.
Gudrun Pausewang, je ta žena, která se snaží narovnávat česko-německé přátelství a působit sebejistě a upřímně při navazování nových vztahů a vzpomínání na svá léta. Je to žena, která i nám Čechům dodává sílu a porozumění našim sudetoněmeckým krajanům.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) vzpomínky 30. léta 20. století sudetští Němci Sudety regionální literatura Orlické hory Králicko Mladkov
Autorovy další knížky
| 2001 |  Vzpomínám na Rozinkovou louku |
| 1987 |  Mrak |
| 2004 | Sága rodu Rotwengelů |
| 1981 | Karneval a Velký pátek |
| 2009 | A ještě jsem ti chtěla říct... |
Kniha Vzpomínám na Rozinkovou louku je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 85x |
| Čtenářské výzvě | 6x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 5x |
| Chystám se číst | 76x |
| Chci si koupit | 28x |
| dalších seznamech | 3x |
Psáno chvílemi poutavě, chvílemi jako slohová práce žákyně 6.třídy a chvílemi jako výlet Cimrmanů do Liptákova. Každopádně zajímavá osobní zpověď reálného příběhu. Takže 3,5*, jenže Mladkov, Orlické hory a mě blízká historie a lokalita ...takže nakonec 5*.