Šlápoty do Mexika

Šlápoty do Mexika https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/45608/slapoty-do-mexika-45608.jpg 3 2 1

Deníková reportáž z pěší cesty na Olympijské hry v Mexiku 1968, kterou ve dnech 13. 10. 1967 až 29. 9. 1968 podnikaly čtyři československé horolezkyně Jarmila Očásková, Věra Komárková, Květa Tarantová a Zdena Opatrná, jimž se zde začalo říkat "Šlápoty". Deníkově a tedy bezprostředně zachycované zážitky z cesty, v níž dívky ušly 2742 km v Evropě a po osmnáctidenní cestě přes moře 3840 km v USA a v Mexiku 1193 km, zachycují mnoho přírodních dojmů a řadu společenských, hospodářských i politických postřehů.... celý text

Přidat komentář

mira.l
20.07.2018 4 z 5

Na tuhle knížku mě přivedla jedna z kapitol v knize "Zapomenuté výpravy" - (ZV) (https://www.databazeknih.cz/knihy/zapomenute-vypravy-76762). Po nějaké době se mi ji podařilo sehnat a vzhledem k tomu, že od jejího prvního vydání v r. 1971 v nákladu 10 000 ks už znovu nevyšla, je to asi už celkem raritní kousek. Je to docela zajímavé vyprávění o jedné dnes už prakticky neznámé a opravdu zapomenuté, tehdy asi vzhledem k poměrům docela bláznivé výpravě čtyř tehdy mladých holek - horolezkyň, které bláznivý hospodský (jak už to tak bývá) nápad přivedl na myšlenku vypravit se ze socialistického Československa pěšky přes většinu západní Evropy a USA na LOH 1968 v Mexiku. Svoji akci opravdu úspěšně uskutečnily, tedy pokud se týkalo toho, do Mexika opravdu dojít.
Kniha popisuje poměrně stručnou, takovou deníkovou formou, kdy se různě střídají zápisky všech čtyřech, jejich putování, zachycuje jejich běžné denní radosti i starosti, to, jak kde byly mediálně sledované a díky místním médiím, tisku, televizi a rozhlasu se jim prakticky všude, snad s výjimkou Francie, dostávalo na tu dobu řekl bych poměrně slušné podpory a publicity, jak z oficiálních míst, tak od prostých lidí, které na cestě potkávaly a kteří je mnohdy cíleně vyhledali, aby jim mohli být nějak nápomocni. Docela zajímavé bylo to, jak si vedly na území USA, které prezentují skoro až idylicky, spousta milých setkání ať už s Američany nebo našimi krajany, kteří jim pomáhali jak to šlo, docela slušnou péči a dozor jim věnovala i americká policie, pravidelně je zastavující ... nikoliv proto, aby je legitimovala či jim dělala problémy, ale proto, aby se jich policisté zeptali, zda něco nepotřebují. Následující úsek cesty Mexikem byl pak jedním velkým procesím, kdy s nimi pochodovala řada lidí, ať už z řad mexických občanů či členů nějakých výborů. Tento úsek pro ně byl až trochu nepříjemný, byly pod neustálým "dohledem", na což za ten skoro rok osamoceného pochodování nebyly zvyklé.
Pokud se tedy tomu, co je v knize popsáno, dá věřit. V již zmíněných ZV je zmínka o tom, že tato kniha byla vydána pod bedlivým dohledem cenzora... A tamtéž jsem se dozvěděl i to, že z celé čtveřice v době vydání knihy v r. 2016 žila už pouze jedna, Květa Tarantová.
Co mi trochu vadilo, byla kvalita "fotek", které se teda fotkami ani nazývat nedají, jsou to jakési černobílé, velmi nekvalitní reprodukce fotografií ve stylu něco mezi perokresbou a negativem. Je to docela škoda, ale beru jako součást jednak stylu knihy a jednak to asi bylo tehdy i z důvodů ekonomických. Co mi vadilo trochu víc, bylo to, že v knize není prakticky žádný úvod, seznámení s protagonistkami. Nemít přečtenou příslušnou kapitolu ZV, docela bych se ztrácel v tom, kdo byl kdo. Není tam třeba v jedné kapitole uvedeno ani to, jak probíhaly přípravy na cestu, které v té době jistě musely být dobrodružstvím samy o sobě. To je ale trochu vyváženo několika stránkami na konci knihy, kde je vypsáno, jakou používaly výbavu od jakých podniků (mimochodem je to docela pěkná přehlídka firem, z nichž některá jména jsou známá do dnešních dnů, ale většinu tvoří dnes už zcela zapomenuté podniky, které dávno patří minulosti) a je tam i něco málo o logistice výpravy. V neposlední řadě mě docela zaskočila nejedna hrubice ve shodách podmětu s přísudkem, to v knihách z této doby nebylo úplně běžné.
To, že do Mexika nakonec šťastně došly, byl určitě úctyhodný výkon, to, že z olympiády nakonec neviděly na vlastní oči vůbec nic, to nebyla jejich chyba, jejich rozpočet prostě na zakoupení lístků nestačil a vzhledem k politicko-ekonomické situaci (doslova pár týdnů po 21. srpnu 1968) se opravdu nedalo očekávat, že by jim nějaké "V.I.P." lístky přistály jen tak do klína.
A úplně nakonec si snad můžu dovolit malou poznámku k tomu, proč jsem knihu zařadil do Čtenářské výzvy 2018 v bodu č. 2. "kniha autora, který žil ve vašem kraji". Jak jsem se dozvěděl opět v ZV, Věra Komárková, která pocházela z Písku, nějaký čas žila s rodiči v Třeboni.