Puklina
Doris Lessing
Hloubavý římský senátor se na sklonku života pouští do posledního impozantního úkolu převyprávět historii lidstva a odhalit málo známý příběh Puklin, prastarého ženského kmene obývajícího rajskou přímořskou divočinu. Pukliny nepociťují touhu po mužích, ani netuší o jejich existenci. Rození dětí se řídí měsíčním cyklem a Pukliny rodí pouze děvčata. Když se pak nečekaně narodí zvláštní dítě chlapec, je ohrožen soulad celého jejich společenství. Lessingová v tomto fascinujícím a okouzlujícím románu staví proti sobě témata, která dala vzniknout většině jejích předešlých děl soužití mužů a žen ve světě a způsob, jakým problematické aspekty pohlaví působí na všechny stránky naší existence.... celý text
Přidat komentář
Hlavní myšlenka je neotřelá, ale velmi obtížně se mi četlo, není to můj svět, dokončil jsem s max. úsilím.
Výborný popis ženského a mužského světa.
Pukliny (prastarý ženský kmen) netouží po mužích a ani netuší o jejich existenci, rození dětí se řídí měsíčním cyklem a Pukliny rodí pouze děvčata.
Když se pak narodí zvláštní dítě-chlapec (nazývaný Zrůda) je soulad celého společenství ohrožen.
(2009)
Moje první setkání s touto autorkou, které mě popravdě neoslnilo. Fiktivní příběh o vzniku lidstva, nejdříve v ženské a posléze i v mužské variantě, o jejich vztazích a vývoji jejich poznání je vyprávěn mužem, Římanem, který se snaží s odstupem mnoha věků vylíčit možné události dávných dějin lidstva, kdy rozmnožování bylo to nejdůležitější. Jazyk vyprávění je možná záměrně jednoduchý až stereotypně nudný. V polovině jsem knihu málem odložila, ale pak se děj přece jen trochu posunul k promyšlenému závěru.
Kniha je čtivá, psaná zajímavým způsobem. Historie proložená komentáři vypravěče. Avšak i přes to, že vypravěčem je muž, z celé knihy prosvítá poněkud stereotypní pohled autorky na muže. Snaží se psát o mužích a ženách pohledem muže, bohužel to i přes veškerou snahu vyznívá poněkud zjednodušeně a povrchně. Pokud tedy zjednodušený pohled na vztahy mužů a žen není záměr k podpoření autorčiny premisy, že muži jsou "hloupí".
Čekala bych, že feministicky laděný pohled na svět bude líčený také v ženském rodě, tady je však, pro mě překvapivě, vypravěčem muž...Další čtenářská zkušenost, které nelituji, ale zřejmě to nebude věc, ke které se ráda vrátím...
Má to být asi pronikavá sonda do podstaty vztahů žen a mužů. Mě ale ten vrt moc hluboký nepřipadá. Nemám pocit, že bych se po přečtení Pukliny dozvěděl nebo si uvědomil něco nového. Ale možná jsem to tam jenom nenašel.
Ve své stereotypnosti a lenosti psát ty těžké věci, tj. vývojové přechody, NESKUTEČNĚ nudné a bezobsažné. Jestli si z toho někdo chytřejší než já odnesl něco víc, než že "prvně ženy neměly s kým šoustat, pak šoustat nechtěly, pak si to rozmyslely a šoustaly jako o závod, až nakonec lidstvo zjistilo, že život není jen o šoustání", ať mi dá prosím vědět. A s pokusy o mýtický narativ na mě nechoďte.
Moje první knížka od Lessing. A nebyla poslední ;) Líbil se mi styl, jakým je kniha psaná - jako zkazky z Říma. Jazyk je jednoduchý, příběh ale přitom napínavý. Líbilo se mi, jak si Lessing hraje s pojetím času, ať se jedná o století nebo o měsíc, může vám to připadat jako stejně dlouhý časový úsek. A samotný příběh je v podstatě verzí na téma "jak to tehdy všechno bylo". Pěknou verzí, nutno podotknouti.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Puklina |
| 1974 | Tráva zpívá |
| 1970 | Muž a dvě ženy |
| 1961 |  Mraveniště |
| 1961 | Africké povídky |
Kniha Puklina je v
| Přečtených | 44x |
| Čtenářské výzvě | 7x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 25x |
| Chystám se číst | 17x |
| Chci si koupit | 2x |
Doris Lessing, držitelka několika literárních cen včetně Nobelovy, je autorkou románu PUKLINA, jenž se pokouší předestřít alternativní historii lidstva a člověka jako druhu. První třetina se mi jevila nanejvýš zajímavě, protože zde byl představen archetyp ženy zcela jinak, než jsme uvykli. Ženské vlastnosti, jak si je představujeme, jsou něha, mírnost, péče a podobně. Zde jsou ale vyzdviženy atributy ženy jako je pasivita až lenost, nepružnost, stagnace, lpění na statu quo, agresivita často pouze naznačená a delegovaná, zato však neméně smrtící než ta mužská.
Jak ale děj postupoval dále, způsob psaní mi lezl čím dál tím více na nervy, a nezdráhám se ho nazvat pitomým. Dočetla jsem to jen se sebezapřením, protože jsem čekala, že se snad závěr “pochlapí a dočkám se nějakého vyústění.
Za mě opravdu veliká bída. Nebráním se ale tomu přiznat si, že pitomá jsem já a jen jsem nepochopila a nedokázala ocenit geniální dílo: to je naprosto legitimní možnost :)